ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Pohoštění u Van Ormona. — Tajemné zmizení žiraf. — Nepravá stopa. — Zpráva cizích jezdců. — Jest Kongo zrádcem?

V táboře očekávali toužebně návrat Vilémův a Jindřichův. Těšili se, že jim budou moci oznámiti, že veškeren dobytek již sehnali a Jan s Arnoldem že zabili černého nosorožce, který takový zmatek byl způsobil. Radost jejich byla tím větší, když je spatřili vraceti se s uprchlou žirafou.

Vypravili se tedy na další cestu. Když se jednoho odpoledne usadili nedaleko pohodlně zřízeného obydlí, pozval je přednosta domácnosti této, aby u něho přenocovali. Lovci přijali s vděčností pozvání jeho. Když usedli kolem domácího krbu, seznali, že není přes milý útulek příjemné domácnosti, která chrání nás před nepohodami, jimž ve volné přírodě často jsme vystaveni.

Několik Hotentotů, kteří byli služebníky u hostitele, Boera, jenž se nazýval Van Ormon, se přidružilo k Facetannéeovi, Kongovi a čtyřem Makalolským.

Van Ormon byl muž dvorných způsobů a veselé povahy. Snesl hostím svým vše, co měl nejlepšího, a pobízel je, aby si u něho počínali jako doma. Přinesl výtečný tabák, kořalku a dával jim píti. Vypravoval, že býval také dobrým lovcem, a vychvaloval silně činy svých hostí. Jedině se mu u nich nelíbilo, že nabízenou jim pálenku jen s velikou střídmostí k ústům podávali. Van Ormon měl patrně úmysl, opíti je. Nedivili se mu příliš při jeho veliké zdvořilosti.

Večer zavedl jejich hostitel řeč, která nebyla příliš příjemná mladým lovcům.

„Mrzí mne velice, že obdržíte slíbenou cenu za chycené živé žirafy,“ pravil Van Ormon. „Moji bratři a bratři mé choti, kteří se právě o cenu tu také ucházejí, nebudou ji moci obdržeti, když přijdete s žirafami dříve. Nahlédnete sami, že mi to nemůže býti lhostejno, kdo přivede první žirafy.“

Řeč tato potřebovala objasnění. Ptali se tedy mladí lovci Van Ormona, který jim pověděl, že jeho bratři a svakové odešli před několika nedělemi k severu, aby si opatřili dvě mladé, živé žirafy a dovedli je do Kapského Města, kde jim za ně bude slíbených 500 liber vyplaceno. Očekávali návrat jejich každého dne.

Staré hodiny, visící v koutě kuchyně, tloukly již dvě hodiny, když je Van Ormon dovedl do světnice pro ně ustanovené, ač ho již dříve několikráte o to mladí cizinci prosili. Ubytováni byli v prostranné místnosti, kde byla připravena čtyři lože. Po prvé za několik měsíců si mohli podobného pohodlí dopřáti.

Bylo již deset hodin ráno, když se Jan první probudil a zahýbal soudruhy svými ve světnici.

„Měli bychom se styděti,“ pravil Vilém rychle se oblékaje. „Spali jsme jako největší lenoši.“

„Naopak,“ odpověděl Jan, „můžeme býti rádi, že jsme poznali na sobě účinky již oné malé dávky pálenky, co jsme vypili. To jest nám důkazem, že nejsme zvyklí na silné lihoviny. Naše střídmost nám sloužiti může ke cti. Jednejme jen podobně střídmě vždy a všude.“

Van Ormon a jeho choť očekávali hosty s připravenou výbornou snídaní. Mladí lovci se dali s chutí do jídla, mimo Viléma, který chtěl nejprve věděti, jak se vedlo v noci jeho milým žirafám.

Nejprve šel do chatrče, která byla vykázána jeho sluhům. Zde se naskytl očím jeho hnusný obraz nestřídmosti lidské. Všichni čtyři Makalolští se váleli po zemi, naříkajíce na hrozné bolesti v těle. Kongo a Facetannée, kteří byli lihovým nápojům zvyklejší, spali tvrdě. Vilém jimi silně zatřásl, aby je probudil.

Kafr vyskočil na nohy, chytil se oběma rukama za hlavu a vrávoral z chatrče ven. Vilém, přesvědčiv se, že Makalolští nejsou dosud při smyslech, vyšel za ním. Když přišel ke stáji, kde byly žirafy uvázány, zůstal Kongo státi nepohnutě jako sloup, s ústy otevřenými, s očima vyvalenýma, s čelem skrčeným, s výrazem největšího zděšení.

Vilém poznal na první pohled, oč jde. Žiraf, krásných jeho žiraf nebylo tu více.

Kongo a Facetannée měli uloženo bdíti celou noc nad nimi co nejpečlivěji. Pálenka je svedla, že zapomněli na svou povinnost.

Nejprve spěchal Vilém do jídelny, aby oznámil žalostnou novinu druhům. Lovci nechali jídla a spěchali na místo neštěstí. Van Ormon šel za nimi a želel na oko politování hodné nehody této.

Prohlíželi stáj. Jedna žirafa byla přivázána ke kolu, který tvořil zároveň základní součástku celé stavby; kůl tento byl ze země vytržen i s kusem střechy a nyní ležel na zemi kousek od místa, kde byla díra po něm v zemi. Dva sousední trámy byly také odstraněny, čímž vznikla skulina, kterou mohly žirafy dobře projíti. Mohlo se státi, že žirafy skácely sloup ze stěny, provaz, na němž uvázány byly, z povaleného sloupu vysmekly a uprchly. Tím by se dalo zmizení zvířat těchto vysvětliti, ač se to ovšem zdálo podivné. Žirafy již byly úplně ochočeny a za celou dobu je nikdy nenapadlo, aby zatoužily po ztracené svobodě. Nicméně se tak stalo přece. Utekly. Nezbývalo nic jiného, než je hledati.

Vilém si rychle osedlal koně, vyskočil na něho a nepromluviv slova vyjel z ohrady. Arnold a Jindřich jeli za ním. Van Ormon konal přípravy k cestě této tak loudavě, že z jeho mužstva nemohl nikdo hosty jeho doprovázeti. Ani Kongo nešel se svými pány k nemalému překvapení celé společnosti.

„Až budeme asi na míli neb na dvě od příbytku, v němž jsme přenocovali, budeme moci nalézti stopu žiraf,“ pravil Jindřich Vilémovi. „Zde, v této směsici šlépějí, bylo by marno hledati ji. Když ji nalezneme, co učiníme?“

„Budeme stopovati stále, až své žirafy vyhledáme,“ odpověděl Vilém. „Jsou již tak ochočeny, že jsem jist, že nám neujdou. Utekl by přede mnou daleko můj kůň? Opakuji, že mne naděje má nezklame. Nalezneme-li je, dají se beze všeho chytiti.“

Když měli půdu rozšlapanou dobytkem Van Ormonovým za sebou, jeli dále cestou, kterou vykonali včera, ubírajíce se k obydlí Van Ormonovu. Ani nejbedlivějším pátráním nemohli přijíti na stopu žiraf.

Asi za dvě hodiny se objevily na zemi před nimi čerstvé šlápoty. Vilém vzkřikl radostí. Jindřich a Arnold tvrdili marně, že šlépěje tyto jsou příliš široké, aby mohly pocházeti od mladé žirafy. Vilém nechtěl o tom slyšeti. Nechtěl ani svoliti, aby se vrátili pro Kongo a Rolfa, kteří by jim při hledání stopy mohli dobré služby konati.

Dal se do trysku; druhové jeho musili spěchati za ním. Ve vzdálenosti asi jedné míle se ukázala temná postava žirafy. Nastaly dostihy mezi ní a lovci. Konečně uvázla žirafa v bahně, nemohouc dále.

Lovci byli brzy u ní. Byla to stará žirafa, mající na sobě jen kost a kůži. Na hřbetě jejím byly četné nádory jako ořech veliké; byly to staré jizvy způsobené ranami z pušky. Hubené toto zvíře by musilo býti nejméně o 20 let mladší, aby je mohli lovci potřebovati; bylo na něm viděti, že musilo již aspoň stokráte uniknouti nebezpečné smrti. Nyní se zdál blížiti již konec jeho života před zraky lovců, kteří se z této kořisti příliš netěšili.

Vilém, vida hrozné své zklamání, byl velice sklíčen. Z útrpnosti nad ubohou žirafou ji střelil dobře mířenou ranou do hlavy. Potom se vyslovil před Jindřichem, že by se již také rád vrátil do Graaf-Reinetu, nebo raději zemřel hanbou, že si nechal uniknouti kořist, kterou již měl v rukou. S nepořízenou se tedy vraceli k obydlí Van Ormonovu.

Obloha byla zamračena celý den; v noci počalo pršeti, a noc byla velmi tmavá; lovci byli ještě dosti daleko od obydlí holandského Boera. Musili tedy přenocovati venku.

Když se ráno rozednilo, vsedli zase na koně a jeli dále. Když byli již asi na pět mil od obydlí Boerova, potkali na cestě dva cizí jezdce.

„Dobrý den, pánové,“ pozdravil je jeden z jezdců. „Mohli byste nám něčím posloužiti? Neviděli jste naše koně?“

„Které myslíte? Co na nich jedete?“ odpověděl Jindřich.

„Nikoliv; pět jiných, kteří neměli sedel ani otěží; jeden byl rezavý, jednooký, měl bílou skvrnu na zadní noze a na čele znamení hvězdovité podoby.“

„Neviděli jsme nic,“ přerušil jej Jindřich. „Vyjeli jsme teprve včera ráno a nespatřili jsme cestou ani jediného koně.“

„Pak bylo by zbytečno déle zde hledati,“ pravil druhý jezdec. „Odpusťte, že jsme tak smělí, pánové, nemohli byste nám říci, co vede vás v tyto krajiny?“

Jindřich jim krátce vypravoval, co se jim přihodilo před 24 hodinami.

„Jakže?“ Vy hledáte žirafy? V tom bychom vám mohli poraditi,“ zvolal druhý jezdec.

„Včera ráno, když jsme hledali své koně asi 10 mil k jihu od obydlí Van Ormonova, spatřili jsme dvě žirafy; bylo to po prvé v našem životě. Nebyli jsme dobře opatřeni a zaměstnáni hledáním zaběhlých koní; jinak bychom je byli nepropustili tak snadno.“

„A my je hledali o dvacet mil severněji,“ zvolal Vilém. „Jaký to značný omyl! A co činily žirafy?“ otázal se zvědavě. „Pásly se nebo běhaly?“

„Běžely k jihu volným krokem. Byli jsme od nich jen asi na čtvrt míle; sotva nás však zpozorovaly, daly se rychleji do běhu.“

Mladí lovci dalšího výkladu ani nedočkali. Pobídli koně a rychle ujížděli k obydlí Van Ormonovu. Boer jim vyšel vstříc přede dveře.

„Nuže, milí přátelé, jak jste pochodili?“ tázal se jich dobrácky. „Věděl jsem předem, že marná bude cesta vaše; kdepak za tu dobu žirafy již mohou býti.“

„Daleko mohou sice býti,“ odpověděl Vilém, „myslím však, kdybychom se byli dali opačným směrem, že bychom byli lépe pochodili. Kde jsou soudruhové?“

„Včera ráno se již odebrali dále k jihu a očekávají vás na nejpřednějších pastvinách, na které cestou přijdou.“

„Dohoníme je brzy,“ pravil Jindřich, „máme však hrozný hlad, pane Van Ormone, a dovolíte-li, budeme tak smělí, že si dovolíme vás ještě jednou navštíviti.“

„Bude mne velice těšiti, stateční jinoši.“

Van Ormon odvedl pocestné do svého příbytku. Když šli kolem chatrče pro čeleď, spatřil Vilém Konga, který se před jinochy skrýval. To jim bylo novou hádankou.

„Ty jsi zde, Kongo,“ zvolal Vilém. „Co tu děláš? Proč jsi neodešel s Janem?“

Kafr odešel do chatrče, nepromluviv ani slova. Van Ormon vyložil svým hostům, že ho požádal Kongo, aby ho přijal do svých služeb; stěžoval si na bývalé své pány, že ho týrají pro ztrátu žiraf.

„Lže, říká-li, že byl od nás bit,“ zvolal Vilém, který si starého sluhy dosti vážil. „Připouštím, že jsem mu domlouval poněkud ostře; nemyslil jsem však, že jest tak nedůtklivý. Urazil-li jsem ho, jsem ochoten žádati ho za odpuštění.“

Na rozkaz nového svého pána vyšel Kongo z chatrče; bývalý jeho pán mluvil k němu přátelsky a žádal ho, aby zapomněl na mrzutost, která se mezi nimi stala. Van Ormon nespustil po celou rozmluvu oka s Kafra. Radostně zajásal, když uslyšel, že se Kongo vyjádřil, že zůstane u nového svého pána, a žádal o srovnání mzdy s bývalým pánem.

Nešlechetné jednání toto Viléma rozhněvalo; s opovržením se odvrátil od něho a kráčel dále za Van Ormonem, který zavedl hosty k připravené studené snídani. Zatím co si hleděli svého posilnění, vyšel hostitel a odebral se přes dvůr do stáje, kde jeden sluha, Hotentot, osedlával právě koně.

„Milý hochu, musíš pospíšiti. Dej se rychle k severu. Až nalezneš bratra mého a Shamesa, řekneš jim, aby se na míli cesty odtud zastavili a zůstali tam nejméně hodinu. Dělej rychle!“

*

Jan se nedal oklamati zdvořilostí Van Ormonovou a činil přípravy k odchodu. Van Ormon se příliš nenamáhal, aby ho ještě zdržel.

Bez okolků byla ohlášena další cesta karavany. Kongo odepřel jíti s sebou, a Jan nemohl od něho dostati vysvětlení podivného jeho jednání. Domnívaje se, že se Kafr rozmyslí a do táboru za ním vydá, rozloučil se s Van Ormonem a odešel. Asi na tři míle od obydlí Boerova přišel na paseku, kterou protékal potok. Zde se usadil.

Časně ráno, když mužstvo cestovní společnosti ještě kolem rozdělaného ohně spalo, probuzeni byli štěkotem psa a povědomým hlasem. Jan poznal Konga.

„Věděl jsem dobře, že se vrátíš,“ pravil usmívaje se na Kafra.

„Ano, přicházím, avšak ne, abych zůstal s vámi,“ odpověděl Kongo.

„Co tu tedy chceš?“

„Chci mluviti s panem Vilémem; vidím však, že vás ještě nedohonil. Až se s vámi sejde, řekněte mu, že mu vzkazuji, aby zde počkal dva dni neb i déle, bude-li toho třeba, dokud se Kongo nevrátí.“

„Vilém se zajisté zastaví u Van Ormona. Budeš s ním tedy moci mluviti.“

„Nebudu,“ zněla krátká odpověď. „Vyřiďte mu jen, ať čeká.“

Nečekaje na další rozmluvu rychle se vzdálil s věrným svým Rolfem.

Jan přemýšlel dlouho o podivném chování Kafrově, nemoha si je nikterak vysvětliti. Když je Vilém a Jindřich dohonili, nemeškali jim oznámiti zvláštní vzkaz, jejž mu zde Kafr zanechal.

„Každé otálení jest zbytečné,“ pravil rozhorleně Vilém. „Poznal jsem ničemný nevděk jeho; žádal ode mne zaplacení roční své mzdy. Hodil jsem mu ji. Nemám tedy více co jednati s ničemným sluhou tím. Pojďme.“