ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Závodění v šlechetnosti. — Unášen k vodopádu. — Osudný omyl. — Zajatci.

Lovci byli nuceni ztráviti celý den na skalnatém ostrůvku. Vody již nepřibývalo, nemusili se tedy obávati, že budou vlnami uneseni. Nicméně je trápil hlad a vědomí, že budou těžko se moci dovolati cizí pomoci.

„Nerad bych, abychom musili ještě jednu noc ztráviti na tomto místě,“ pravil Jindřich. „Jeden z nás by se měl pustiti do vody a vyhledati příhodné místo na břehu, kudy bychom se mohli odtud dostati. Podaří-li se mu dostati se na břeh, vrátí se sem a podá ostatním lano spletené z popínavých rostlin, které se v okolí na stromech hojně nacházejí. Tak bude lze snadno ostatní z ostrůvku na břeh dopraviti.“

„Výborný nápad,“ pravil Vilém. „Já plovu nejlépe, pokusím se tedy o to.“

Nikoliv, já to zkusím,“ zvolal Arnold.

Každý byl ochoten vykonati nebezpečný úkol sám. Aby půtce dříve konec učinili, rozhodli se, že budou metati los. Osud si vyvolil Jindřicha.

Svlékl oblek, aby mu nepřekážel, rozloučil se tklivě se svými soudruhy a vrhl se do proudu. Brzy se ztratil zrakům diváků.

Dlouho Vilém i Arnold upřeně hleděli na břeh, domnívajíce se, že se na místě tom musí Jindřich již každým okamžikem objeviti. Neobávali se ani tak o své vysvobození jako spíše, aby nějaké neštěstí soudruha jejich nepotkalo.

Uplynula hodina plná netrpělivého očekávání. Již se chystali vrhnouti se v dravý proud řeky, aby s tohoto místa zármutku co nejdříve unikli. Vtom zaslechnou od břehu zalétati k nim známý hlas. Naproti ostrůvku jejich, nedaleko břehu, se objevil Kongo, na koni sedě.

„Pane Viléme, čekejte na mne, vrátím se brzy,“ zvolal.

Odjel tryskem; rychlý útěk jeho provázen byl hlasitým funěním slona.

Noc uplynula, nový den se ukazoval, a v hrůzyplném postavení jejich se dosud nic nezměnilo. Vilém ani Arnold se neodvážili slova promluviti, nechtějíce jeden druhého ještě více odstrašovati. Po chvílích slyšeti jen temné vzdychání: „Ubohý Jindřich!“

Právě spatřili kolem ostrůvku plovati tři krokodily, jako na důkaz, že domněnka jejich o hrozné smrti soudruhově jest pravdiva. Nenasytné obludy tyto plovaly při hladině, ženouce se hltavě po každé živoucí kořisti.

*

Jindřichovi se dařilo s počátku dobře. Proud jej takřka unášel, takže mu sil ani neubývalo. Brzy však zpozoroval hrozící nebezpečí, o němž dříve neměl ani potuchy. Po nakloněné rovině jezu se hrnula voda s takovým jekotem, že viděl již v duchu hrozný vodopád před sebou. Domnění jeho se brzy stalo strašlivou skutečností; jako stéblem jím zmítaly dravé vlny, unášejíce jej k vrcholu vodopádu.

Napjal síly, aby doplul ke břehu dříve, než bude uvržen v místo záhuby. Břehy byly nízké, přístupné. Jen několik metrů odbočiti vpravo, a mohl by se zachytiti křovin, jichž větve z břehů vyčnívaly. Leč síly ho již počaly opouštěti. Mocný proud ho unášel k vodopádu.

Před samým vodopádem vyčníval skalní balvan vrcholkem svým asi metr nad hladinu vodní.

Proud ho hnal právě k tomuto místu; Jindřich se zavěsil pevně na balvan a objal jej ze vší síly. Proud vody jím mocně otáčel. Konečně se mu podařilo dostati se na vrchol balvanu, a stál jednou nohou na jeho temeni a druhou na okraji.

*

Vilém a Arnold očekávali stále pomoc na skalnatém ostrůvku. Posléze, asi k poledni, spatřili na břehu Jeníka, Konga a Makoru s dvaceti domorodci, nesoucími silná lana.

„Kde jest Jindřich?“ tázal se Jan chvějícím se hlasem. Současně zněla však z ostrůvku táž otázka: „Kde jest Jindřich?“

Domorodci počali zachraňovací práce. Přinesli z blízkého lesa poražený strom, položili jej do řeky a silnými lany zakotvili na břehu, aby jej proud neodnesl. Po jednoduché této lávce spěchal Jan první do náruči zajatých.

Ačkoli byli všichni již hladem vysíleni, nedopřáli si času k odpočinku ani k jídlu, spěchajíce vyhledati zmizelého druha.

Dali se na cestu k vodopádu. Když se blížili k osudnému místu, dal Vilém ránu z pušky. Ozvěna opakovala výstřel; za ní se ozval slabý lidský hlas. Radostný jásot se všech stran ohlašoval blížící se okamžik spásy. Jindřich byl šťastně z nebezpečného místa vysvobozen.

Po několikadenním odpočinku se chtěl Vilém vydati na lov. Na zřízení pasti na žirafy bylo potřebí ještě čtrnácti dní, a celou tu dobu nechtěl ztráviti v nečinnosti. Odebral se tedy s Jindřichem a Kongem prozkoumat břehy řeky, kterou měli podle označení Makorova nalézti asi ve vzdálenosti třiceti mil.

Druhého dne odpoledne přišli k malému potoku, který vyvíral z rybníku. Majíce jej za přítok řeky, o níž jim Makora vypravoval, ubírali se dále po jeho březích. Poněvadž se jim zdála krajina tato zvěří oplývající, rozhodli se, že zůstanou přes noc při březích rybníka. Koně svázali a pustili na travnatou pláň.

Kongo vykopal nedaleko břehu dvě jámy, aby se do nich velitelé jeho ukrýti a na zvěř čekati mohli. Potom se vrátil k rozdělanému ohni.

Nejprve se objevily sajky, spěchající k pramenům, aby se napojily. Lovci nerušeně nechali píti nevinná tato zvířátka. Tlupa se však náhle pozvedla a dala se na útěk. Levhart napadl jednu sajku a drže ji v tlamě unášel ji. Ostatní tlupa se hleděla zachrániti útěkem.

Vilém nedopřál mu času k útěku. Střelil na levharta, jenž ranou dobře mířenou byv trefen zavrávoral a skácel se k zemi. —

Za hodinu potom šli oba přátelé za Kongem, který byl blíže rybníka.

„Tam přicházejí dvě kvagy,“ pravil Vilém. „Tato zvířata nestojí sice za mnoho, ale střelme je, až se přiblíží, abychom spíše zahnali spánek.“

Kvaga jest druh jednokopytníků, podobá se našemu koni. Obývá planiny kaferské. Jméno její pochází od zvuku kvag! podobajícího se štěkotu psa.

Domnělé kvagy byly již na blízku; Vilém i Jindřich vystřelili. Obě zvířata klesla k zemi, stenajíce. Stenání jejich bylo však jiné než kvag. Oba mladíci vystoupili ze svých úkrytů a běželi k dokonávajícím zvířatům.

„Koně jsou to!“ zvolal Vilém. „Na štěstí to nejsou naše.“

„Něčí to musí býti,“ pravil Jindřich. „Na hřbetě mají ještě stopy po sedle. Jsou tu na blízku snad ještě jiní lovci? Čin náš by nám nesloužil mnoho ke cti, kdybychom jej někomu vypravovali. Pojďme raději spát, Viléme. Dnes již se k ničemu jinému nehodíme.“

Druhého dne se vydali lovci podél potoku a brzy přišli k označené řece. Koně nechali se pásti a sami ulehli do stínu, aby si odpočinuli.

Z klidu byli brzy vyrušeni štěkotem Rolfovým a křikem Kongovým. S hrůzou seznali, že jsou obklopeni tlupou asi 40 domorodců, ozbrojených luky. Vidouce se ohroženi uchopili své ručnice, odhodláni jsouce brániti se do posledního dechu. Kongo je zapřisahal, aby zanechali obrany. „Šípy i kopí jejich jsou napuštěny jedem,“ pravil.

Vilém i Jindřich, ač mladíci udatní, uznali, že odpor jejich proti tak mocnému nepříteli byl by marný.

Bez odporu se vzdali a byli odvlečeni.

Kongo se hrdě tázal domorodců, z čeho viní velitele jeho. Náčelník tlupy rozmlouval s Kafrem o příčině zajetí. Kongo oznámil Boerům, že obviněni jsou, že zastřelili dva koně, náležející náčelníku černé družiny, který žádá náhradu za učiněnou škodu.

Lovci nabízeli prostřednictvím Kongovým štědrou odměnu za škodu, již byli způsobili.

„Řekni svým velitelům,“ pravil náčelník tlupy, „že je propustím, dají-li mi v náhradu za učiněné škody své koně a své zbraně se střelivem.“

„Mého koně a mou ručnici!“ zvolal Vilém. „Nikdy. Raději bych zaplatil koně celé Afriky.“

Nemajíce naděje na lepší podmínky, dali se oba lovci na útěk ke svým koním, hledíce prchnouti. Domorodci se hnali za nimi, a brzy nastal tuhý zápas. Vilém se oháněl pěstmi; náčelník sám padl na zem s poraněným nosem. Dovedl se obratně celé tlupě brániti, až jeden z domorodců přilezl po samé zemi k němu a hodil mu na hlavu zvláštní kuželovitý koš, jehož užívali k lovení ryb. Ostatní černoši chopili nevidomého nyní zápasníka, svázali jej řemeny ze zebří kůže a dopravili jej k Jindřichovi, který obdržev při prvním pokusu zápasu pádnou ránu od domorodce, nebránil se již spoutání. Kongo byl postaven mezi oba své pány, byv na nohách i rukách svázán.

Jindřich se brzy vzpamatoval ze mdlob a počal hněvem zuřiti. Vilém, jsa flegmatické letory, snášel osud svůj s větším klidem.

Zajatci musíce hleděti, kterak se dělí domorodci o kořist, z níž největší část ponechal náčelník pro sebe, nemohli se zdržeti hlasitých projevů pomsty.

„To je marné, pane Viléme,“ pravil Kongo. „Kdybychom se nebyli postavili na odpor, pokusil bych se byl dohoniti Makoru. Abych si získal důvěru náčelníkovu, namluvil bych mu, že nejsem z vaší družiny. Tak bych mohl najíti prostředek, abych vás osvobodil, aniž bych na sebe uvalil podezření. Nyní jest vše ztraceno. Budeme odsouzeni k smrti.“

„Myslíš tedy, že nás zavraždí?“ zvolal Vilém.

„Zajisté, pane Viléme! Jsou to Zulukafři, kteří mají bělochy v nenávisti.“

Uplynula noc — nastal nový den. O zajatce, kteří byli stále svázáni, se nestaral nikdo. Jen ženy přinášející mužům jídlo a děti si je zvědavě prohlížely. Náčelník se zabýval celý den střílením do terče z odejmutých pušek a vykračoval si pyšně v obleku, jejž odňal zajatcům. Celá družina stála kolem něho.

„Nač čekají?“ tázal se Jindřich znepokojen tímto okolkováním. „Chtějí-li nás usmrtiti, proč nemají k nám aspoň tolik milosrdenství, aby neprodlužovali naši smrtelnou úzkost.“

„Prodlévání nám neodnímá dosud veškeru naději,“ pravil Vilém tiše.

V noci bylo v táboře velmi živo. Černoši běhali se všech stran s pochodněmi v ruce. Sedlali koně.

„Činí přípravy,“ pravil Kongo jinochům.

Náčelník přijel na koni Vilémově a za ním asi dvanáct domorodců, kteří chopili zajatce a dali se s nimi k malému rybníku. Průvod se ubíral mezi řadami, utvořenými z žen, starců a dětí.

Náčelník nesl zbraň Vilémovu a se zálibou si ji prohlížel, jako by od ní očekával zdar blížící se služby.

„Kongo, zeptej se, kam nás vedou,“ pravil Jindřich. Domorodec na otázku Kafrovu toliko zabručel.

Průvod, v jehož čele byl náčelník, se ubíral až k místu, kde byli oba lovci zajati. Na místě tom promluvil k družině delší řeč, jejíž obsah byl, že běloši tito potrestáni býti mají za zločin, jehož se dopustili, na místě skutku. Rozsudek tento schválen byl staršími a nejmoudřejšími z družiny.

Zajatci poznali hned, jakou smrtí jim bude zemříti. Náčelník se chystal učiniti je terčem, na němž by zkoušel zručnost v užívání střelné zbraně. Nebyli proto tak dlouho usmrceni, aby mohli sloužiti k cvičení se v střelbě.

Jindřicha se zmocnila zoufalá zuřivost, když viděl blížiti se osudný okamžik. Neobával se tak muk jej očekávajících, jako zničení svého krásného, mladého života. Zahynouti daleko od domova, v jaru života se rozžehnati se svými nejdražšími, bylo pro něho hrozné. Svíjel se v okovech a žalostně volal:

„Viléme, jest to strašný sen, či hrozná skutečnost? Musíme zemříti skutečně? Není možné!“

Vilém ho hleděl několika slovy potěšiti, ač sám se srdcem sklíčeným pomýšlel, jaké hoře matka jeho míti bude, až uslyší o zahynutí synově.

Kongo se loučil s Vilémem, kterého nejvíce miloval, těmito slovy: „Pane Viléme! Nermoutím se, že se nebudu moci vrátiti do Graaf-Reinetu. Bez vás by mne návrat netěšil. Nebudu viděti rodiče vaše oplakávati vás. Hledím smrti vstříc s díky Bohu, kterého mne znáti naučili.“

Náčelník již zvedal ručnici, aby namířil na prvního z odsouzenců. Vtom se tu objevila četná tlupa černochů. S počátku nevěděli Zulové, jsou-li to přátelé či nepřátelé. Nejistotě jejich učiněn konec, když uslyšeli nepovědomé, válečné hlasy. Příchozí byli vesměs silní válečníci, ozbrojení luky, kopími i puškami. Bez meškání obstoupili malou tlupu Zulů a zajali je.

Makora přivedl tento houfec bojovníků, v němž byli také Jan a Arnold. Okovy, kterými zajatci byli svázáni, chtěli nyní Makalolští spoutati náčelníka Zulů.

„Co chcete činiti?“ otázal se Vilém Makory, který dával rozkazy svým lidem.

„Povražditi všecky, ležení jejich zapáliti, abychom je potrestali za ukrutnosti na vás spáchané,“ odpověděl Makora.

Vilém a Jindřich se přimlouvali za své dřívější vrahy. Když jim tedy ukradené zbraně zase odebrali, pustili je na svobodu.