ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Prchající tlupa. — Náruživost lovecká. — Udeření blesku ochráncem života. — Neočekávaná kořist. — Opuštěný tábor.

Krajina, kde se mladí Boerové k lovu usadili, svlažována byla řekou tekoucí k jihozápadu. Břehy její byly porostlé stinnými stromy, z nichž nejčetnější byly citlivky. Neušlo nikomu, že v houštinách jsou polámané větve a větvičky, které nemohl nikdo jiný okousati než žirafy. Na různých místech na břehu přišli také na stopy jejich. Stopy tyto byly čerstvé; nebylo tedy pochybnosti, že žirafy nejsou daleko.

Vilém, uváživ tyto okolnosti, pravil soudruhům: „Jsem téměř přesvědčen, že budeme míti posléze štěstí. Odešel jsem z Graaf-Reinetu s pevným úmyslem, že se nevrátím dříve, dokud nepřivedu dvě živé, mladé žirafy, a doufám, že se mi to již brzy podaří. Nebudu již kopati jámy, ani stavěti ohrady. Pryč s podobnými vynálezy divochů! Kéž se mi podaří jen jedinou žirafu spatřiti, a ručím za to, že mi neujde, byť bych ji měl vlastníma rukama chytiti.“

Celé tři dni prohledávali okolní lesy, ani jediné žirafy však nespatřili. Facetannée a Makalolští, kteří zůstali na stráži v táboře, byli šťastnější.

Křovák vypravoval svým pánům, když se třetího dne večer vrátili, že bylo z tábora viděti dvě žirafy, které šly k řece pít.

Ač řeči černochově veliké víry nepřikládali, uvěřil mu Jindřich, Jan i Arnold přece; nicméně naléhali na Viléma, aby zde zbytečně čas nemařili. Vilém nechtěl však od úmyslu svého ustoupiti.

Snídaně se odbývala za velmi špatné nálady, ze které vyrušeni byli rychlým cvalem a štěkotem četné tlupy divokých psů.

Pátrajíce dále zpozorovali asi čtvrt míle k východu velikou družinu antilop a žiraf, prchající před smečkou divokých psů. V celém stádě bylo sto antilop a 35 žiraf.

Lovci se dali za prchajícími antilopami, které se zdály dlouhým útěkem již unaveny.

Vilém měl největší radost ze žiraf, mezi nimiž bylo také několik mláďat. Některým bylo sotva několik neděl.

Jakmile zpozorovaly antilopy lovce, obrátily se na sever k návrší, pronásledovány jsouce stále divokými psy. Žirafy běžely dále podél břehu řeky.

Kůň jest v běhu rychlejší než žirafa; nebylo tedy nesnadno je dohoniti a několik zastřeliti. Daleko obtížnější bylo však některou polapiti živou.

Nemajíce kdy pomýšleti na přípravy k chytání žiraf skočili lovci rychle na koně a pronásledovali prchající kořist.

Po dvouhodinovém běhu počaly žirafy únavou ochabovati. Lovci nebyli již daleko od nich.

Tlupa se rozprchla. Tři žirafy, mezi nimiž bylo jedno mládě, se daly směrem od řeky. Vilém se hnal za nimi. Zvláště mládě žirafí bylo velmi pěkné a slibovalo mladému Boerovi bohatou kořist.

Žirafy již únavou jen volně klusaly; Vilém však spěchal, aby se k nim dostal co nejblíže. Soudruhové jeho i ostatní tlupa žiraf zmizeli již zrakům jeho úplně; nepomýšlel ani na nebezpečí, do kterého se vydává, opouštěje druhy. Lovecká náruživost ho opanovala úplně.

Žirafy i kůň Vilémův více a více v běhu ochabovali. Zvláště z koně se pot jen lil, a umdlením častokráte klopýtl.

Vilém se vzdálil již přes míli od řeky. Kůň jeho vysílením již klesal, a nezbývalo jiného, než vzdáti se dalšího pronásledování prchajících žiraf nebo vynaložiti poslední zbytky sil. Vilém viděl již usmívati se štěstí na sebe, a měl by jím opovrhnouti? Nikdy! S nasazením posledních sil se hnal dále za žirafami.

Rychlejším během bylo možno žirafám nadběhnouti a sehnati je s návrší k řece. Vilém zabočil tedy stranou; žirafy obrátivše se utíkaly směrem protivným. Stará žirafa ve zmatku při rychlém zatáčení uhodila mládě ještě neobratné, které nemohouc se udržeti na vysokých nohách kleslo zvolna k zemi.

Vilém seskočil rychle s koně a spěchal k padlému zvířeti, aby mu neuteklo. Chytiv hlavu jeho do rukou, tlačil ji k zemi. Dařilo se mu to snadno, neboť krk žiraf jest dlouhý a ohebný a nemá silných svalů. Mohl tedy snadno toliko tíží vlastního těla žirafu při zemi udržeti, aniž se musil jinak namáhati.

Staré žirafy se vzdálily, a kůň, pooddychnuv si, jal se popásati. Vilémovi se tedy podařilo polapiti mladou žirafu; dosažen se zdál býti cíl tužeb jeho. Držel však hlavu její stále pevně, obávaje se, že by mu ještě mohla uniknouti, kdyby ji uvolnil.

Dosti dlouho se bránila žirafa, až se konečně s večerem uklidnila. Vilém se však nedal náhlým klidem jejím zmásti. Nevzdala se dosud úmyslu prchnouti, vidouc však, že síly její k tomu nestačí, přemýšlela o jiném zachraňovacím prostředku. Znova sebou jala silně škubati a kopati, chtějíc přemoci síly útočníkovy; mladík však nepopustil.

Žirafa se konečně odevzdala osudu; dech její se stával pravidelnějším, zuřivost její znenáhla přestávala. Poznávala, že by byl marný odpor její. Přítomnost lidská ji neděsila již tolik, neboť jí nebylo jinak ublíženo, než že byla držena v zajetí.

Nastala noc. Vilém ležel stále na těle žirafy, drže ji kolem dlouhého krku, vzpomínaje přitom na soudruhy. Budou se zajisté o něho obávati; snad se vydají za ním, aby ho vyhledali. Kongo vezme Rolfa, aby jim ukazoval cestu po stopě. Myšlenky tyto poněkud jej povzbuzovaly v úzkostech jeho.

Vzpomněl si, že jest jediným tvorem, jenž tuto za doby noční bdí, a kořist že mu každým okamžikem může býti odňata.

Temnoty noční rychle přibývalo, a Vilém věděl, že vhodná to právě doba pro loupežné vpády lva, který se každým okamžikem nepozorovaně připlížiti může, aby si odnesl srdnatého muže právě tak beze strachu, jako plachou antilopu.

Oddávaje se naději, snažil se Vilém ukrátiti si hrůzyplnou chvíli a zahnati poněkud strach. Vtom se však daleko široko rozlehlo strašlivé řvaní. Nebylo pochybnosti, že lev oznamuje noční svou vycházku.

Severozápadní vítr přinášel právě temné mraky, které brzy zahalily celou oblohu jako neproniknutelný závoj. Blesky se křižovaly, hrom rachotil na všech stranách. Hrozná bouře se kvapně blížila. Řev lvův se znova ozýval hlasem vždy mocnějším a strašnějším.

Vilém slyšel již dávno o loupežných vpádech krále pouště. Slyšel již v duchu dunění země, způsobené děsným skokem jeho, slyšel praskání kostí pod strašlivými jeho tlapami, viděl již v duchu svítící oči jeho.

Se srdcem se třesoucím hledí budoucnosti vstříc.

Neohrožený Boer cítil sice strach, nepozbyl však duchapřítomnosti. Věda dobře, že na útěk pomýšleti nemůže, nechce-li se vydati v nebezpečenství, že vpadne šelmě do drápů, nehnul se s místa, neboť podle řvaní nemohl rozeznati směr cesty lvovy.

Bouře se již přiblížila. Déšť se jen lil, blesky osvětlovaly temnotu noční. Po čtvrt hodině přestávalo znenáhla se líti. Dlouhý blesk rozbrázdil zataženou oblohu, strašlivá rána zahřměla vzduchem. Když blesk potom znova osvětlil noc, zpozoroval Vilém ve vzdálenosti asi desíti kroků lva, jenž omráčen na zemi ležel.

Když se z leknutí poněkud vzpamatoval, jal se přemýšleti, jak se to mohlo státi, že nebyl šelmou touto roztrhán. Pochopil však brzy, že ochráncem života jeho byl blesk, jímž omráčený lev zůstal chvíli ležeti, posléze však polekán se dal na útěk.

Bouře se utišila, mraky míjely z obzoru. Vyjasnilo se, a stříbrolesklá luna se opět objevila na modré obloze. Vilém nepustil žirafu dosud, zvláště nyní, zbaviv se šelmy tak nebezpečné.

Žirafa klidně ležela na zemí; dech její byl však zdlouhavý a těžký. Vilém se počal obávati, aby nezhynula dříve, než ho soudruhové vyhledají a žirafu pomohou spoutati.

*

Soudruhové jeho zatím podobně šťastně při lovu pochodili. Dali se za větším stádem žiraf, které prchalo podél svahu při řece. V lovecké náruživosti své nikdo z nich ani nezpozoroval, že Viléma není mezi nimi. Koně jejich se hnali prudce, že se jim podařilo brzy žirafy dostihnouti.

Teprve nyní zpozorovali, že nejpřednější jejich lovec schází. Jindřich viděl sice druha svého se hnáti za třemi žirafami k severu prchajícími, nestaral se však více o něho, maje spíše na paměti nedaleké žirafy.

Žirafy vrazily do úzké průliny, kterou se vinula řeka. Vidouce se v úzkých chtěly se obrátiti. Arnold pospíšil kupředu, aby se jim vpravo uhnouti nemohly; zpáteční ústup jim pak zabránili ostatní lovci, kteří celou tlupu hnali k řece. Arnold se přiblížil k největší žirafě a nemoha odolati touze po tomto krásném tvoru namířil na jeho hlavu a střelil. Střelena jsouc do hlavy několikráte se žirafa zamotala a padla na zem, zuřivě kopajíc kolem sebe.

Na konci úžiny se řeka zahýbala; ostatní žirafy se tedy nemohly jinak spasiti než útěkem přes řeku, která nebyla v těchto místech příliš široká, avšak značně hluboká, čímž se stával přechod dosti nesnadným. Lovci pozorovali s břehu namáhavý jejich pochod vodou.

Břehy měly dosti příkrý svah, a řečiště bylo bahnité. Když se přebrodili čtvernožci po dosti obtížné cestě k druhému břehu, nemohli břehu dostoupiti.

Poněvadž oba břehy nebyly příliš od sebe vzdáleny, počali na ně lovci metati oka, jímž také lasso říkají. Po několika marných hodech se podařilo Jindřichovi vrhnouti na krk mladé žirafy oko. Seskočiv rychle s koně připevnil druhý konec oka ke stromu, aby mu kořist uniknouti nemohla. Každý odpor zvířete byl marný; dlouhý a štíhlý krk svůj nemohlo nikterak vyprostiti. Nezbývalo tedy nic jiného, než odevzdati se osudu.

„Chyťte také druhou mladou žirafu,“ volal Jindřich na soudruhy. „Štěstí nám přeje, žirafa uvázla v bahně. Honem, házejte lassa.“

Jan hned první ranou hodil lasso na dlouhý krk mláděte. Ostatní však žirafy, vyplašeny jsouce zajímáním svých mladých družek, pokoušely se znova se dostati na břeh. Většinou se jim to podařilo; na neštěstí však poranily při tom mládě, které Jindřich do oka chytil. Při skákání na břeh je povalily do vody, pošlapaly, při čemž se oko na krku silně zatáhlo a uškrtilo ubohé zvíře.

Když žirafy zaběhly, počali lovci mládě, jež Jan chytil, s velikou opatrnosti z vody vytahovati. S počátku se snažila žirafa vyprostiti z rukou nepřátelských, jakmile se dostala na sucho. Vidouc však marnou každou obranu, neboť ruce lovců držely pevně kořist, znenáhla se uklidnila.

Všichni tři lovci měli velikou radost z lapené žirafy. „Kde jest Vilém?“ zvolal Jindřich. „Živou žirafu jsme chytili, a Vilém při tom není. Musíme se mu zdvořile omluviti za učiněnou křivdu, že jsme ho chtěli od lovu zraditi. Měl přece dobře, že chtěl vyčkati, až se nám výprava podaří.“

Jan a Arnold se také těšili na svůj podíl z bohaté kořisti. Obávajíce se, aby o lapenou žirafu ještě nepřišli, nechali ji celou hodinu odpočívati, než se s ní dále na cestu vydali.

Potom vsedli na koně, Jan vzal lasso, na němž byla žirafa uvázána, za jeden konec a Arnold za druhý a ubírali se dále v neveliké vzdálenosti od sebe, aby zajatec napravo neb nalevo nemohl odbočiti. Jindřich zase byl za nimi, aby ji mohl poháněti, kdyby se vzpouzela dobrovolně jíti.

K poledni se vrátili Boerové šťastně do táboru se zajatou mladou žirafou. Jaké bylo však jejich překvapení, když vše spatřili v úplném nepořádku. Balíky, nástroje, zavazadla, vše bylo zaházeno v hlíně. Facetannée, Kongo a čtyři Makalolští zmizeli a s nimi všechen dobytek. Vilém, o němž se domnívali, že se vrátil do táboru, také tu nebyl. Co to vše má znamenati?

Den se chýlil ke konci. Dlouhá nepřítomnost Vilémova je počala znepokojovati. Byl čas, aby jej snad z hrozícího nebezpečí vysvobodili. Jindřich a Arnold ponechavše dozor nad opuštěným táborem a zajatou žirafou Janovi se dali za Vilémem v ta místa, kde ho viděli se hnáti za prchajícími žirafami.

S večerem spatřili Konga a Facetannéa kráčeti naproti se psy. Pobídli tedy koně, aby u nich byli dříve, a počali je zahrnovati nejrůznějšími otázkami, na které oba sluhové jen zmateně odpovídali:

„Ano, pane Jindřichu; ano, pane Arnolde!“

„Vyjádřete se určitěji, zpozdilci!“ zvolal Jindřich. „Táži se vás především, kde jest Vilém?“

„Nevíme,“ odpověděl Kongo.

Lovci hoříce nedočkavostí tázali se Konga a Facetannéea, proč opustili tábor. Křovák dával zprvu jen vyhýbavé odpovědi, až teprve na naléhavé otázky jejich se jal vypravovati:

„Dobytek náš se za dne rozběhl po okolí na pastvu. Makalolští jej chtěli zase sehnati, avšak nevrátili se již.“

„Jak jest to možné? A co vy jste dělali?“

„Kongo a já, — já a Kongo — jsme byli unaveni a usnuli jsme. Když jsme se probudili, nespatřili jsme ani Makalolské, ani dobytek. Utíkali jsme daleko za nimi, nikde nebylo však ani potuchy o nějakém zvířeti.“

„Makalolští by nás tedy okradli?“ zvolal Arnold.

„Nikoliv, jsou to dobří lidé,“ pravil Kongo. „Mluvili jsme s nimi asi dvě míle odtud. Dobytek nám ukradli Bečuané, jejichž kraal jest při pobřeží této řeky. Makalolští nám řekli, že se nevrátí do tábora našeho, dokud jim dobytek náš zase neodejmou. Obávajíce se hněvu vašeho odešli k Makorovi, aby jim pomohl.“

Mladí lovci uznávali chybu, které se dopustili, opustivše tábor v sousedství těchto afrických kmenů, jejichž bídný stav je nutil, aby si obživu hledali pleněním a krádežemi.

Bečuané tito by se jistě neodvážili v přítomnosti jejich dobytek jim odciziti, kdyby se jen jediný běloch o něj hlásil. Když však viděli čtyři domorodce, náležející kmeni severnímu, nerozpakovali se přese všech odpor jejich dobytek odvésti, neboť podle zákona jejich neměli práva zdržovati se v území bečuanském.

Co se stalo, nedalo se napraviti; aspoň v této chvíli nemohli pomýšleti na jiného, než aby vyhledali Viléma. Byla hrůzyplná noc, jejíž temnotu blesky pronikaly. Arnold radil, aby se zdrželi do rána. Bylo by jim velmi těžko nalézti nyní stopu Vilémovu.

Jindřich se stavěl každému otálení na odpor. „Zapomněl jsi již na onu noc pod baobabem a na nosorožce?“ pravil soudruhovi.

„Mlč již a pojďme!“ odpověděl Arnold.