ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Hon do pasti. — Zulové proti Makalolským. — Obléhání.

Vilém se stal od té doby, co neměl již daleko k smrti a toliko šťastnou náhodou se mu podařilo vyváznouti, opatrnějším. Setrval při stavění pasti, nevydávaje se již na vzdálenější lov. Past tato se skládala ze dvou vysokých hradeb asi půldruhé míle dlouhých, tvořících spolu podobu písmene V. Otvor měl dosti velkou plochu, kterou větší množství čtvernožců mohlo projíti. Ve vrcholu úhlu, kde se obě hradby sbíhaly, vykopali jámu asi 10 metrů dlouhou, 2 metry širokou a 3 metry hlubokou. Kolem jámy rozestavili kmeny a otvor její přikryli spletenými větvemi a travou. —

Zvíře vehnané do této ohrady musilo proběhnouti po celé její délce až na konec, kde padnouti musilo do zakryté jámy. Stěny ohrady byly dosti pevné a vysoké, aby je zvíře poraziti ani přeskočiti nemohlo.

Když byla ohrada hotova, vydalo se mužstvo Makorovo do sousedního lesa, aby vyplašilo všecky čtvernohé obyvatele jeho a vehnalo je do nalíčené ohrady.

Honci se ubírali vysokým lesem od severního kraje, mladí lovci na koních a několik Makalolských na volech tvořili poboční stráž, aby se zvěř na strany rozptýliti nemohla.

Brzy se rozléhaly lesem různé zvuky: troubení slona, řvaní lva, jekot paviánů, vytí hyen.

Makora poručil přátelům, aby zůstali o něco za honci. Dobře jim poradil. Vilém a Jindřich spatřili blížiti se tlupy slonů. Nechali je svobodně kráčeti kolem. Také několik zeber proběhlo kolem nich. Veliké stádo buvolů se hnalo povstalou mezerou mezi lovci.

Posléze vyběhlo z houštiny sedm žiraf. Lovci je kvapně zastoupili, aby jim zamezili zpáteční cestu a hnali je k ohradě.

Honci a lovci postupovali souměrně k ohradě. Před nimi, mezi oběma hradbami, probíhala různá divoká zvěř, mezi níž s politováním pozorovali také hrocha a dva slony. Nade všemi se vypínaly hlavy žiraf, které se první hnaly k jámě.

Několik sajek se v chvatu dostalo pod nohy velikých zvířat. Brzy se ozývalo z jámy různé řvaní, bečení, mečení, štěkot. Zvěře se nakupilo tolik, že poslední byly až při vrchu a mohly snadno z jámy uniknouti. Vraždění takového počtu zvěře naplňovalo hrůzou mladé lovce, kteří se nenadáli, že takové množství zvířat do pasti vženou.

Jednoduchý tento způsob lovu, který v krajinách nevzdělaných národů byl zcela obyčejný, pokládali za nebezpečný, za vydávání života svého v sázku, neb aspoň za úplné vyčerpání svých sil. Musili se však podrobiti z ohledu na přátelské jednání Zulovo.

Ihned se jali všichni odklízeti větve z jámy a hleděli všemožně, aby žirafám nebylo ublíženo. Přistoupili k okraji jámy a pomocí řemenů, na nichž udělali oka, jali se sajky a jinou zvěř z jámy vytahovati.

Zvláště si prohlížel Vilém mladou žirafu, kterou právě vytáhli. Byla ještě teplá, ale již mrtvá. Pádem si zlomila páteř. Sedm jiných žiraf vytaženo bylo se zlámaným krkem. Štíhlý krk jejich podlehl ranám kopyt četných těžkých zvířat do jámy dopadajících.

Vilém nebyl s výsledkem lovu uspokojen. Makora sliboval, že nový hon bude šťastnější. Chystali se tedy brzy k nové nadháňce.

Makalolští byli celkem spokojeni; veškeren zisk z lovu náležel jim. Již druhého dne po honě viděti bylo na řemenech přivázaných na vztyčené koly plno různých kusů masa, jež dali takto na slunce sušiti. Podobné okrasy zdobily také okolní křoviny. Zbytky zanesli dále od táboru, kdež se o ně rvali žraví supové a hladové hyeny.

Nová tlupa žiraf se rozhostila po citlivkovém lese. Makora se domníval podle všech známek, že jsou mezi nimi také mladé žirafy.

Rozhodli se, že zítra ráno podniknou nový hon. Umínili si však, že nevženou již do ohrady tolik nevinných obětí jako prve, nýbrž jen tlupu žiraf. Aby tuto novou výpravu oslavili, chystali se právě na počest Makorovu vyprázdniti poslední láhev vína. Vtom byli předním lidem upozorněni na blížící se velikou tlupu bojovníků, vyslaných podle všeho vyhubit lid Makorův. Měli ležení své asi pět mil daleko, to jest asi hodinu cesty. Jindřich a Arnold vyskočili na koně a dali se rychle na výzvědy. Mezitím sbírali ostatní zavazadla a chystali se buď k útěku, buď k obraně.

Vyzvědači se vrátili asi za hodinu a oznámili, že tlupa sestává z pěti set mužů dobře ozbrojených.

„Přivítali nás deštěm šípů,“ pravil Jindřich.

„Učiníme tedy nejlépe, když prchneme,“ pravil Jan. „Je nás k odboji málo.“

„Co radí Makora?“ tázal se Vilém.

Náčelník odpověděl, že on i jeho lid učiní podle přání bílých přátel.

„Prchněme tedy,“ pravil Vilém. „Nechci vydati život dobrých Makalolských v nebezpečí, aby můj vlastní byl zachráněn.“

Stalo se. Zulové se dali na pochod dále do planiny, připraveni jsouce k odboji.

Makora soudil, že dlouho nebude nepřítel jejich odchodu želeti. Pochopil hned jejich úmysl, když je viděl zběsile spěchati za nimi. Řekl tedy svým bílým přátelům, že by se rád co nejrychleji uchýlil do svého táboru, kde by se proti nepřátelskému vpádu lépe mohl zabezpečiti a k odboji připraviti.

Dali se tedy rychle na pochod a dostali se do ležení bez nehody. Každý přispěl podle sil svých. Napřed hnali dobytek, pak následovaly ženy a děti, které měly stádo říditi. Bojovníci šli vzadu, aby se postaviti mohli v čas potřeby na odpor nepříteli.

Přechodem přes Limpopo se opozdili; Matabelské bylo již viděti, jak spěchají za nimi.

Jejich přední voj čítal asi 200 mužů; tito bojovníci důvěřovali tolik v sílu svou, že neváhali podniknouti útok na Makalolské. Držíce štíty v rukou a mávajíce šípy, hnali se s válečným pokřikem proti nepříteli.

Makalolští jednali s rozvahou; prudce udeřili na nepřítele. Bílí lovci vidouce počínání svých ochránců, počali na Matabelské stříleli. Po každé ráně jejich bylo o jednoho nepřítele méně; skrývajíce se za svými koňmi, nabíjeli znova zbraně, a novými kulemi řidly řady nepřátelské stále více.

Kdyby se mohli útočící nepřátelé přiblížiti bílým bojovníkům, kteří smrtonosné střely na ně vysílali, jedovatými kopími by zajisté mladé Boery na místě usmrtili. Makalolští utvořili však ze sebe kolem nich neproniknutelnou hradbu, chráníce je jako bílé přátele náčelníkovy štíty svými, jimiž obratně střely nepřátelské odráželi. Makora a jiní dva náčelníci Makalolských puškami svými pomáhali činiti mezery v řadách nepřátelských.

Vidouce Matabelští padati své nejpřednější bojovníky, dali se zmateně na útěk, zanechavše na bojišti asi třicet mrtvých. Makora ztratil toliko šest mužů. S večerem se shromáždila celá tlupa zase v údolí řeky Limpopo.

Makora se oddal úplně od tohoto dne svým bílým přátelům, hotov jsa opustiti vlast svou, domov i lid svůj. Družina jeho se již částečně rozpadla, když viděla, že upadl v nemilost krále Moselekatsea. Nahlížel tedy Makora, že nemohou dále čeliti jiným silnějším kmenům.

Makalolští přinesli do ležení šest mrtvých druhů padlých v boji a v noci je zbožně pohřbili. Mrtvoly Matabelských ponechány za kvas šelmám.

Divoký tento národ nechová nižádné úcty k zemřelým; u nich jest obyčejem zanechati je hladovým hyenám a hltavým supům.

Ráno následujícího dne se objevili nepřátelé u samé řeky. Pět nebo šest mužů, kteří první chtěli řeku přeplovati, bylo uneseno proudem; ostatní se vydali přes řeku za nimi. Makalolští zaujali výhodné postavení, rozloživše se v malé rokli na nepřístupném svahu.

Ani jediný z dvanácti Matabelských, kteří první řeku přeplovali, se neodvážil po příkré stráni do ozbrojené kotliny. Ani jejich štíty, ani kopí nebyly jim nic platny; střely z pušek je srážely do hlubin řeky. Komu se přece podařilo vniknouti blíže k rokli, usmrcen byl kopím Makalolských, kteří stáli se všech stran rokle na stráži. Matabelští se musili s nepořízenou vrátiti k řece, kde jich při přecházení na druhý břeh ještě mnoho utonulo.

Makalolští byli v tak výhodném postavení, že Makora radil, aby tu setrvali, až děti, ženy a starci, kteří vedou dobytek, budou v polích, kde chráněni budou před hrozícím nebezpečím.

Přechod přes Limpopo trval dvě hodiny, plné klení a zlořečení.

Konečně uznali, že by se již mohli vydati na cestu, neboť se jim nepřítel zdál býti již dosti daleko. Vilém si vymyslil válečnou lest, chtěje nepřítele oklamati, aby ztratil směr cesty Makalolských.

„Vydejte se na cestu,“ pravil Makorovi. „Zde za stromy vás nebude viděti. My na koních vás dohoníme; zůstaneme ještě zde a budeme jezditi před Matabelskými, abychom je ještě nějakou chvíli pobavili. Počkejte však ještě. Prohlédnu si dříve dobře hlaveň své zbraně a zkusím, dovede-li ještě čistiti řady nepřátelské. Lid Moselekatsův zůstane zajisté u břehu, abych si na ně mohl namířiti; zalezou všichni někde do křoví jako králíci.“

Po těchto slovech zahřměla rána a obrovský černoch se svalil k zemi. Matabelští se hned rozprchli na všecky strany, hledíce se skrýti v houští, jak to mladý Boer byl předpověděl.

Makalolští odešli; mladí lovci, Makora a několik mužů, kteří měli koně, zůstali vzadu.

Asi za hodinu nebylo po nepříteli ani stopy. Makora se domníval, že se skryli a jinou cestou vydali, aby se znova přes řeku dostali. Radil tedy, aby se rychle vydali za svými soudruhy, aby nebyli přepadeni bez obrany nejlepších bojovníků. Rozestavili tedy po stráni něco šatstva, chtějíce napodobiti jimi rozestavené hlídky, Vilém vystřelil nabitou ránu, a dali se na cestu.

Ve vzdálenosti asi půl míle v pláni plápolající oheň noční dobou a pokřik se zdál potvrzovati domněnku Makorovu. Mohl to býti beze vší pohybnosti nepřítel. Ranní světlo teprve vysvětlilo jim pravý stav. Poznali dva veliké vozy, kolem nichž se páslo několik volů a krav. Podle toho soudili, že může tam býti tábor bělochů nebo obchodníků. Mladí Boerové s Makorou se vydali k nim. Tábořící je přijali vlídně; byli to kupci z Port-Natalu. S nimi bylo několik kaferských sluhů a několik Bečuanů.

Lovci nakoupili zde potřebné zásoby. Makora, který jindy býval velice opatrný, počínal si dnes velmi podivně. Ač lid jeho byl značně vzdálen, křičel k nim a řeč svou provázel divokými posuňky.

Nadšení jeho se brzy vysvětlilo. Makora mluvil se sluhy kupců a dověděl se od nich, jako svých krajanů, že král Sébétoané právě zemřel a vlády nad Makalolskými se ujala jeho dcera Ma-Močisané.

Makora se mohl tedy vrátiti do své vlasti. Obával se toliko, aby ho Matabelští ve větším počtu nepřepadli na cestě do vlasti. Ihned dal rozkaz k přípravám na cestu; poddaní jeho s radostí uslyšeli tuto zvěst, těšíce se na bezpečná sídla a na shledání se svými krajany.

Nicméně nebylo veškeré nebezpečí úplně zažehnáno. Vilém, jenž především na sebe pamatoval, seznal, že by mu společnost kupců mohla v postavení jeho mnoho prospěti. Skládala se ze tří bělochů a devíti sluhů, vesměs mladých, silných mužů a dobře ozbrojených. Jsa přesvědčen, že mu tuto blahovolnou službu neodeprou, přednesl jim nebezpečné své postavení a požádal je za přispění.

K velikému svému úžasu nedostal však od kupců ani odpovědi; naopak, rychle se jali sedlati své voly a spěchali s místa, na kterém by brzy dojíti mělo ke krveprolití. Za deset minut již se celá společnost ubírala směrem k Port-Natalu.

Odpoledne se ukázalo, že obavy Makorovy nebyly nadarmo. Sbor Matabelských se objevil před nimi. Byli to vesměs jen jezdci, pátrající po nepříteli, v malém počtu však, aby mohli zastoupiti cestu Makalolským. Vzdálili se tedy bez potyčky.

Zrána se však objevila celá tlupa ozbrojených černých bojovníků. Mohlo jich býti asi 600.

Brzy se blížili dvěma proudy, a boj několik minut trvající přinesl smrt mnoha bojovníkům v obou vojích nepřátelských. Útočníci posléze počali ustupovati, zanechavše na bojišti mrtvé i raněné jejich osudu.

Téhož dne nedošlo již k boji; náčelník Makalolských se však nevzdal opatrnosti. Nebýti nezlomné síly jeho lidu, věděl dobře, že by nemohl ujíti porážce a vražedným rukám nepřátel. Patrně obnoví Matabelští svůj útok. První útok se podařilo odraziti, podaří-li se však odraziti také druhý?

Mladí lovci nemohli pochopiti obavy Makorovy. Věřili pevně, že nepřítel již daleko odtáhl, a nutili tedy náčelníka, aby se vydal dále k své rodné vlasti. Makora dlouho odporoval.

Nechtěje se dostati do osidel nepřátelských, radil čekati na místě tomto, které pokládal za dosti bezpečné, až se jim dostane nějaké posily. Posléze na domluvu mnohých svolil, aby místo toto opustili, nespatří-li na blízku v šestatřiceti hodinách ani přítele, od něhož by se pomoci nadíti mohli, ani nepřítele.

Ustanovená doba uplynula, aniž bylo co zvláštního pozorovati. Všichni byli tedy přesvědčeni, že Matabelští odtáhli do své vlasti. Makora nechtěl tomu však věřiti. Chtěje dostáti danému slovu, nebránil se odchodu.

Vtom již přední stráže hlásily, že tlupa Matabelských postupuje za nimi.

Makora velel zastaviti se, aby srovnati mohl své bojovníky. Křikl na přední voje vedoucí dobytek, aby svolal domorodce. Brzy potom počali rozeznávati hlasy jim odpovídající, jimž sotva bylo rozuměti. Makalolští počali však vesele skákati a jeden druhému radostně oznamoval: „Přítel, přítel!“

Byl to pozdrav; tlupa, jež byla předními strážemi zpozorována, poslána byla na pomoc Makalolským královnou Ma-Močisané. Za tři dni se dostali již mladí dobrodruhové na dvůr této královny divochů, byli k ní Makorou uvedeni, od ní slavnostně uvítáni a její královskou přízní ubezpečeni.