ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Citlivkovým lesem. — Umíněnost Vilémova. — Otrávený rybník.

Druhého dne po představení se u dvora královny Ma-Močisané pravil Jindřich svým třem soudruhům:

„Milí přátelé! Rád bych věděl, jaký jest náhled váš o tom, co bychom měli činiti. Musím se přiznati, že bych se již s největší radostí vrátil do Graaf-Reinetu.“

„Také já již jsem se za poslední tři neděle vyhojil ze své lovecké náruživosti,“ zvolal Arnold. „Bezpochyby hlavně proto, že jsme při tom hráli sami úlohu zvěře.“

„Tedy jste již zmoudřel,“ pravil Jan. „Schvaluji vaši touhu po domově. Již bych také rád seděl u domácího krbu; mám již těch dobrodružství dosti.“

„Vy mne pěkně těšíte,“ pravil Vilém, nemile překvapen. „Ještě jsme nedosáhli cíle své výpravy.“

„Víme,“ odpověděl Jindřich, „pochybuji však, že ho dosáhneme. Z toho, že jsme byli šťastni při první výpravě, nenásleduje ještě, že by nám musilo štěstí přáti také nyní.“

„Naše výprava nebyla bez užitku,“ odpověděl Vilém. „Což nepřinášíme dosti značné množství slonoviny? Ostatně, stýská-li se vám tolik po Graaf-Reinetu, odejděte si, milí přátelé. Domorodci, u nichž mne zanecháte, jsou dobří lidé, kteří půjdou se mnou, přispějí mně pomocí svou a doprovodí mne, až se budu chtíti navrátiti do vlasti.“

Ostatní Boerové to nechtěli připustiti. Když Vilém nechtěl od úmyslu svého ustoupiti a trval na tom, že bude sám ve výpravě pokračovati, nechtěli ho opustiti. Vymínili si však, že se zaměstnávati budou výhradně lovem žiraf, a nepodaří-li se jim pokus čtyřikrát neb pětkrát, že se déle zdržovati nebudou a navrátí se do Graaf-Reinetu.

Mladí lovci se dověděli, že asi den cesty směrem k západu jest citlivkový les, jenž hojně obýván jest žirafami. Umínili si tedy, že se tam vydají.

Krátká tato výprava byla celkem jednotvárná. Jednotvárnosti této učiněn poněkud konec, když se ubírali do malého vrchu. Lovci spatřili sestupovati po návrší tlupu paviánů slídících nejspíše po nápoji.

Jakmile psi lovců zpozorovali toto opičí stádo, hnali se vztekle za ním.

„Tito ohyzdní tvorové by mohli naše psy usmrtiti,“ zvolal Vilém.

Nejbližší z nich Vilém zastřelil, a psi je roztrhali na kusy. Ostatní se dali na útěk závratnou rychlostí.

Bez jiných příhod se dostali do lesa citlivkového, na jehož kraji je lesní bystřina hukotem svým přivítala. Ještě větší radost pocítili, když uviděli zde stopy žiraf. Podle velikosti několika kopyt soudili na jisto, že mezi nimi musilo býti několik mladých.

Vilém byl pln radosti. I soudruhové jeho se radovali z nové výpravy, proti níž se zprvu stavěli.

Druhého dne spatřili lovci tlupu žiraf ubírající se k prameni. Nemajíc nejmenší potuchy o přítomnosti lidské, ubírala se svou cestou kolem lovců, neznamenajíc nebezpečí jí hrozící. Když však lovci již své zbraně k ráně chystali, obrátila se celá tlupa náhle k západu a ubíhala od lesa.

Druhého dne se vypravili Jindřich a Arnold několik mil podél řeky, aby ulovili k jídlu potřebnou zvěřinu. Přicházeli právě do lesa ze silných citlivek. Praskotem lámaných větví upozorněni jsouce zastavili se. Podle rychlého dupotu, který nato následoval, poznávali nějakého velikého čtvernožce. Za několik minut spatřili prchati rychlým během dvě žirafy. Lovci se nenadáli výjevu, který se právě před nimi odehrál: Levhart, sedící na hřbetě jedné žirafy, smrtící své drápy zatínal do šíje ubohého zvířete a ukrutným chrupem svým roztrhával hrdlo jeho.

Druhá žirafa prchla, opustivši družku svou, která krvácejíc z četných ran vysílením se již zdála skonávati.

Oba psi lovců se vyřítili za poraněným zvířetem, nedbajíce volání pánů svých, které štěkot jejich již počal roztrpčovati. Žirafa sebrala své síly a kopytem zadní jedné své nohy zasadila jednomu z obou psů takovou ránu, že odletěl s roztříštěnou lebkou několik metrů daleko.

To byla poslední obrana ubohého zvířete. Ztrátou krve úplně jsouc vysíleno pozbylo rovnováhy, pohodilo hlavou dopředu a upadlo na bok, drtíc těžkým tělem svým kosti v těle levhartově, jenž se pádem dostal pod ni.

Jindřich a Arnold přeběhli trystem a dorazili obě již skonávající zvířata.

Celé tři dni chodili po okolí asi na dvacet mil daleko. Prošli několik citlivkových lesů, ale ani jediné žirafy nespatřili.

Zvířata tato opustila krajinu.

Jindřich, Arnold i Jan znova počali pomýšleti na návrat do Graaf-Reinetu. Na úmyslu své trvali tak pevně, že se viděl Vilém nucena učiniti novou úmluvu. Dohodli se, že se vrátí do osady Makalolských, aby se poradili s Makorou. Kdyby náčelník neočekával od nové lovecké výpravy úspěchů, pak by se vydali ke Graaf-Reinetu, avšak jinou cestou. Dali by se zemí Bečuanů přes území Křováků. Odtud by se obrátili k východu do Graaf-Reinetu.

Makora, když se ho mladí Boerové na úspěch lovu tázali, dával jim malou naději na dobrý výsledek. Pravil, že se žirafy potulují několik dní po krajině, aniž se zastaví, a uběhnou 30—40 mil za 24 hodin. Opustí-li krajinu jednou, neobjeví se tam třeba i po několik měsíců.

Lovci se tedy rozloučili se svým přítelem. Makora jim dal za průvodce čtyři mladé domorodce, kteří si přáli viděti osady Evropanů v jižní Africe. Tito Makalolští, nesouce rance se slonovinou a péry pštrosími, obdrželi od svého velitele rozkaz, aby byli mladým bělochům vždy ochotně k službám.

Makora se loučil s těžkým srdcem s lovci, především ovšem s Vilémem, kterému byl za život svůj díky zavázán. Dali si však slib, že se jednou opět uvidí.

Jindřich, Jan i Arnold kráčeli vesele, vědouce, že jsou na cestě k domovu. Viléma však tato cesta netěšila a snažil se všemožně pod různými záminkami cestu prodlužovati.

Třetího dne ráno spatřili lovci asi půl míle od svého tábora stádo buvolů, pasoucích se na úpatí pahorku. Vilém vyskočil rychle na koně a dal se v tu stranu, nedbaje soudruhů.

„To nás zase připraví o jeden den,“ pravil Arnold. „Vilém zastřelí buvola, a musíme pak počkati, až jej sníme.“

„To je možné,“ odpověděl Jindřich. „To není však důvod, abychom jemu samotnému nechali požitek z lovu.“

Jindřich a Arnold vyskočili na koně a hnali se za Vilémem a za nimi dva Makalolští, sedíce na volech.

Brzy dohonili druha.

Když byli lovci asi tři sta metrů od stáda buvolů, rozhlíželi se přezvýkavci tito, kdo přichází klid jejich rušit, a pásli se klidně dále.

„Staří býci jim ještě nedali poplašné znamení,“ pravil Vilém. „Musíme se dáti vlevo a zaskočiti stádo. Vyřítí-li se na nás, budeme moci uniknouti na návrší.“

Když přišli lovci k úpatí návrší, několik buvolů se pohnulo a obrátilo se proti rušitelům míru. Poněvadž se na koni špatně míří, slezli Boerové na zem, každý si vyhlídl svou kořist a střelil. Potom spěchali zase na koně.

Několik jiných buvolů popuzených ranami z pušek se vrhlo proti nepříteli, který se jen s největším chvatem mohl zachrániti na koních. Polekaní koně se vzpínali. Jindřich a Arnold mohli ještě vládnouti svými zvířaty; avšak kůň Vilémův se úplně splašil a unikl pánu svému, jenž si prsty mocným držením uzdy pořezal.

Vtom se hnal jeden buvol přímo na Viléma. Vilém, ač byl velmi obratný lovec, nahlížel, že útěkem by se zachrániti nemohl. Skryl se tedy za vola, jehož Makalolští užívali za zvíře jezdecké a jejž jeho pán ve strachu opustil. Buvol vrazil silnými rohy vší silou do boku krotkého svého soukmenovce.

Psi lovců počali dorážeti na buvola; nejsmělejší z nich zaplatil odvahu svou smrtí, byv rozzuřeným přezvýkavcem rozsápán.

Vilém měl kdy nabíti svou ručnici; dobře mířenou ranou padl buvol k zemi, křečovitě trhaje údy a silně krváceje.

Jindřicha a Arnolda pronásledovali čtyři jiní buvoli. Jejich koně, jsouce pobízeni, rychle je unášeli k návrší. Rozzuření buvoli je na návrší nepronásledovali. Nemohouce nemotornými kopyty svými rychle stoupati, vrátili se za ostatním stádem do planiny. Zde spatřili však raněného svého druha, jenž se na zemi v bolestech svíjel.

Na místě však, aby druhu svému pomocí přispěli, jak by se každý domnívati mohl, rozšlapali jej svými silnými nohami a probodli svými rohy, nikoliv však z podrážděnosti, nýbrž jako by to bylo jejich obyčejem. Dorazivše takto ubohé zvíře odešli.

Osmého dne večer přenocovali lovci na březích malé říčky, která podle jejich výpočtu byla asi 120 mil jižněji od místa, kde se rozloučili s Makorou.

Druhého dne se ubírali dále. Arnold, jenž vpředu celé společnosti konal stráž, obrátil se k soudruhům svým a zvolal: „Nedaleko od nás jest tábořící lid a kolem něho kukuřičná pole.“

„Já vidím ještě něco zajímavějšího,“ dodal Vilém, ukazuje na dva slony, kteří se právě ubírali ke kukuřičnému poli. „Dejme se v úplné tichosti k nim, nejvýše však dva neb tři. Druzí zůstaňte u povozů a dobytka.“

Jindřich a Arnold následovali Viléma. Jan vzal na se úkol hlídače a zůstal pouhým pozorovatelem celého výjevu, který sliboval dosti zajímavosti.

Oba sloni se volně pohybovali po úzké stezce vedoucí ke kukuřičnému poli. Jejich úmysl byl pochutnati si na úrodě domorodců.

Vtom však slon, jenž kráčel první, zmizel v útrobách země. Druhý se zastavil, aby vyhledal zmizelého soudruha. Potom se obrátil a zkoumaje pečlivě kolem sebe, aby ho nepotkal podobný osud, ubíral se dále.

„Jeden slon spadl do jámy,“ pravil Jindřich. „Dejme pozor, co učiní druhý.“

Slon se nestaral příliš o osud svého druha, kráčeje volným krokem dále. Když byl však asi na sto metrů od lovců, zatroubil na svůj chobot a hnal se proti nim.

Všichni tři lovci vystřelili najednou a zatočili se stranou na koních, aby slon přeběhl. Před samými lovci se zastavil, jako by chtěl mezi nimi pravého nepřítele rozeznati. Okamžiku toho použili lovci, a Jindřich zvolal:

„Rychle směrem k jámě. Požene-li se slon za námi, padne do jámy a my vyvázneme beze všeho nebezpečí.“

Slon je následoval, avšak bojácně, nesměle. Náhle zaslechl temné sténání, nesoucí se od jámy, v které byl jeho soudruh uvězněn. Zastavil se a smutně naslouchal. Brzy se však jat úzkostí a strachem, aby se mu též něco zlého nepřihodilo, vrátil touž cestou, kterou přišel.

„Pojďme za ním, aby Jan nebyl v nebezpečí,“ pravil Arnold.

Nabíjeli tedy rychle zbraně, pobídli koně a jeli za slonem, který se bral rovnou cestou k vozům zanechaným v pláni. Jan měl co dělati, aby upokojil poděšené Makalolské. Kůň, na němž seděl, se třásl na celém těle. Jan seskočil dolů, aby mohl lépe mířiti, věda dobře, že život jeho závisí od dobře mířené rány. Kůň uskočil stranou.

Raněný slon byl jen asi na padesát kroků. Pohyb koně vzbudil jeho pozornost. Hnal se přímo na něho. Jan využitkoval tohoto okamžiku, namířil a střelil slona přímo do srdce.

Tlustokožec se hnal, strašlivě řva, mezi koně, kteří se rozutíkali na všecky strany. Pustil se za koněm Kongovým, který mu byl nejblíže, a kly svými jej probodl, že mrtev klesl k zemi. Tento pokus byl poslední. Jsa znepokojován psy, kteří stále kolem něho obíhali štěkajíce, potácel se jako loď za bouře mořské, až posléze padl na pravý bok a poslední vzdech se mu vydral z plic.

Když si lovci vydatnou kořist svou prohlédli, vydali se k jámě, kde byl druhý slon v zajetí. Jan vzal na se úkol strážce vozu a poslal s nimi také Konga, aby jim dělal tlumočníka mezi domorodci, kdyby se s nimi setkali.

Zajatý slon v jámě řval tak pronikavě, že pravil Jindřich svým soudruhům, když přicházeli k jámě:

„Snad se slon napíchl na kůl vztyčený prostřed jámy, že tak pronikavě ječí.“

Jáma však nebyla hranatá s tyčí uprostřed, jak se Jindřich domníval. Měla spíše tvar nálevky na hrotu postavené, nemající nikde rovné plochy. Slon musil spojiti všecky čtyři nohy, které mu pod tíhou mohutného těla jeho působily bolesti nesnesitelné, jež se každým pokusem o osvobození ještě zvětšovaly.

Několik domorodců obstoupilo jámu.

Vilém vzal pušku a zvednuv ji k líci chtěl právě střeliti na slona. Domorodci se jali křičeti a různé posuňky činiti. Kongo, jenž řeči domorodců rozuměl, pravil pánu svému, že si Bečuani nepřejí, aby byl zajatec v pasti zastřelen.

Mezi domorodci shromážděnými kolem jámy počal zvláštní ruch. Od osady Bečuanů přicházel průvod, vedoucí náčelníka, který si vyhradil právo slona střeliti.

Náčelník, ozbrojen střelivem a chatrnou puškou, kterou koupil od nějakého kupce, jenž se krajinou touto ubíral, vstoupil před udivené poddané, aby jim ukázal střelecké své vlohy.

Hrdě se postavil asi na 25 kroků od jámy a střelil. Po ráně se ozval řev rozzuřeného slona, kterému kule zanechala toliko rýhu na čele.

Náčelník nabíjel pušku znova, čině při tom zvláštní obřady. Střelil na slona ještě dvakráte, avšak výsledek byl stejný. Dal tedy rozkaz domorodcům, kteří se jali kopími ubohého zajatce ubíjeti. Toto mučení trvalo asi půl hodiny. Lovci se odvrátili od hrůzného divadla, jati jsouce útrpností.

Když domorodci slona usmrtili, jali se jej rozsekávati, aby jej mohli do svých stanů odnésti. Nohy odložili stranou jakožto zvláštní pochoutku pro svého náčelníka, který zatím připustil k sobě přibylé cizince, jimž Křovák sloužil za tlumočníka. Dověděvše se Boerové, že již po několik měsíců se žádná žirafa v krajině této neobjevila, rozloučili se s Bečuany a ubírali se dále k jihu. Celý den, až do samé noci cestovali a žádný pramen vodní nenalezli. Dobytek i koně jejich trápeni byli krutou žízní na této cestě, a mukám jejich nebylo žádné pomoci. Časně ráno šli, aby pátrali po vodě.

Krajina kolem nich byla daleko široko porostlá jen zvadlou travou neb i holá.

Jindřich a Vilém vyšli hledat vodu také odpoledne, neboť bylo nutno do večera vodu nalézti, aby nepřišli o dobytek.

Před samým západem slunce zpozorovali nedaleko pahorek, na jehož úpatí bujela houština křovin. Koně vzpřímili uši a zrychlili běh; cítili vodu.

Na cestě k houštině přišli lovci na mrtvolu lva, která byla dravými šelmami pouště již roztrhána. Vedle něho leželi čtyři šakalové. Ještě dále rozestřena byla kůže ohromného buvola, která již z polovice zahnívala; ležela na břehu malého rybníka plného bahna, kolem něhož vyrůstalo asi sto zakrslých stromů. S nataženými krky spěchali koně kupředu, aby se z ošklivé kaluže napili.

„Kaluž může býti otrávena,“ zvolal Jindřich. „Nenechme koně vodu tuto píti, dokud Facetannée a Makalolští vodu neprozkoumají.“