ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Honba na hrochy. — Hostina u domorodců. — Vděčnost Makorova. — Zápas. — Slonem obleženi.

Makora opustil druhého dne své nové přátele, kteří se dali k místu, jež jim bylo označeno jako oblíbené bydliště hrochů. — Když došli ke břehům, zaslechli zvláštní hřmot, jenž pocházel od dvou velikých, černých hmot, podobajících se z dáli vodním rostlinám. Byly to hlavy dvou vodních tvorů, kteří plovali ke břehům. Hlasy jejich byly lovcům úplně neznámy.

Opodál na rovině se pásla ještě tři taková zvířata.

„Postavme se mezi ně a řeku, abychom jim zabrániti mohli útěk k řece,“ pravil Vilém.

„Pud těchto obrů mezi zvířaty je jistě povede kolem nás k řece bez ohledu na hrozící nebezpečí.“ Na první poplašné znamení se dali všichni tři hrochové na útěk rovným směrem k řece rychlostí úžasnou vzhledem k své neohrabanosti.

Nebylo radno zůstati jim v cestě a vydati se tak v nebezpečí býti rozdupánu jejich silnými nohami. Jan a Vilém vypálili ránu na hrocha kolem nich běžícího; Jindřich a Arnold mířili současně na druhého.

Ohromní tvorové klusali dále k řece; hroch, střelený Janem a Vilémem, zavrávoral a padl mrtev k zemi. —

Povzbuzeni tímto prvním zdarem, odebrali se lovci dále do planiny, až přišli k malému rybníku, v kterém se brodilo sedm hrochů. Několik jiných se ještě páslo na blízké bažině. — Lovci si vyhlídli za kořist hrochy v rybníce. Celé půl hodiny jen nabíjeli, mířili a stříleli. Potom nechali zastřelenou zvěř zde ležeti a vrátili se do kraalu.

Když přišli na místo, spatřili tu Makoru, který jim přišel oplatit návštěvu a přivedl jim darem dojnou krávu.

S večerem se odebrali Vilém a Jindřich na lov, vědouce, že hrochové nejraději za soumraku vycházejí na pastvu.

Štěstí jim přálo. Brzy zaslechli známé hlasy těchto zvířat, která se často vynořila na povrch vody, aby dýchala. Posléze se jeden po druhém jal opouštěti vodu.

Dařilo se jim nad očekávání skvěle. Ráno v táboře se mohli mladí Boerové před ostatními honositi, že zastřelili ve 24 hodinách 40 hrochů.

Byl však již čas pomýšleti na další cestu. Makora se velice rmoutil, že by se měl s mladými přáteli rozloučiti; i rozhodl se, že se vydá s nimi.

Konány přípravy na cestu; ukořistěnou slonovinu si uložili na bezpečné místo, aby si ji na zpáteční cestě vzali.

Makora se přihlásil za společníka k výpravě a vzal s sebou ještě padesát tři svých dobře ozbrojených mužů. Celá družina se dala na pochod k severu.

Za několik dní se dostali k malé říčce, kterou Makora nazýval Luiza. Makora zde vysvětloval mladým lovcům, že rodná jeho ves je odtud asi den cesty po řece, a že se na místě tom hojně žirafy zdržují. Radil ihned, kterak by bylo možno několik jich polapiti.

Rada jeho spočívala v tom, aby byla sestavena zvláštní past ohrazená koly, do které měli vehnati tlupu žiraf, staré postříleti a mladých se zmocniti. Zatím zřízen zde tábor, a Makorovi ponecháno, aby ustanovil místo pro postavení pasti.

Makora vedl družinu ještě pět mil proti proudu říčky do rozsáhlého údolí, vedoucího k velikému lesu u břehu. Podle počtu a rozmanitosti stop se dalo souditi, že krajinu tuto obývá veliké množství různé zvěře. Nejobyčejnější rostlinou lesa tohoto byla citlivka, jejíž listí jest nejmilejší potravou žiraf. Kromě citlivek bylo tu ještě dosti stromů hodících se k zřízení zamýšlené pasti, kterážto práce byla rozpočtena asi na čtrnácte dní.

Druhého dne ráno se dali domorodci do kopání příkopů a do kácení stromů. Makora vzal veškeru starost o práci na sebe. Mladí Boerové se vydali na vyjížďku po řece. Štěstí jim přálo, že dnes po prvé spatřili žirafy. Tlupa sedmi žiraf se ubírala po návrší, které uzavíralo údolí.

Malebný pohled poskytovala tato zvířata podobající se živoucím věžím, ubírajícím se po ozářené planině a vlekoucím za sebou dlouhé své stíny. Sotva se přiblížila plachá tato zvířata na dvě stě metrů k lovcům, zpozorovala je a dala se rychle na útěk.

„Rychle za nimi! Však je dohoníme,“ zvolal Vilém, nedbaje rady Makorovy.

Již je hnali asi čtyři míle daleko a stále byli za nimi ve stejné vzdálenosti. Znenáhla však počaly žirafy v běhu ochabovati, a nejunavenější z nich zůstala vzadu, nemohouc dále. Lovci po ní střelili.

Zvíře se zastavilo, zachvělo se jako bouří zmítaný strom, hlavou křečovitě trhlo, posléze kleslo k zemi jako povalený balvan. Lovci se přiblížili a obdivovali se ukořistěnému tvoru.

Posléze s politováním opustili mrtvé tělo zabité žirafy, aby se vydali na další výzkumy. Brzy zpozorovali k nemalé radosti, že jsou opět u řeky Luizy, která byla v místech těchto dosti široká. Dali se podél břehů jejích, hledajíce příhodné místo, kde by mohli napojiti koně.

Nalezše místo takové pustili koně do vody a sami usedli na břeh. Brzy zaslechli temné dunění podobající se zemětřesení. V blízké houštině se stromy klátily, a několik z kořene vyvrácených na zem se kácelo jako při veliké bouři. Koně se vyplašili a řehtajíce pobíhali nepokojně s místa na místo.

Po chvíli spatřili vystupovati z lesa tlupu slonů, kteří se jali vydávati zvuky podobné troubení hudebníků. Tlupa kráčela klidně směrem k lovcům.

Dobře mířené rány lovecké družiny mohly by zameziti útok nejpřednějšího tlustokožce, který již byl zcela blízko, a ostatní by se zajisté dali na útěk. Takové bylo mínění všech tří lovců, kteří také současně proti slonům vystřelili. Ranami těmi se však zvířata tato jen popudila.

Lovci se dali na útěk k řece; na nabíjení pušek nemohli pomýšleti. Řeka byla jediným útočištěm, kam se mohli uchýliti, neboť se celá tlupa hnala za nimi. Již se chystali pustiti do řeky, když Arnold zvolal: „Za mnou!“ a vylezl na kmen stromu, který byv vyvrácen z kořene ležel přes řeku.

Rozzuřený slon byl již velmi blízko. Vilém, který byl nejposlednější, cítil již chobot jeho u samé nohy. Kořeny poraženého stromu vězely ve břehu řeky, větve jeho se dotýkaly skalního balvanu, který poněkud z vody vyčníval a tak zabraňoval, že skácený strom nemohl býti proudem vody odnesen.

Lovci se uchýlili na tento skalnatý ostrůvek, měřící v průměru asi 5 metrů. Ač útulek jejich nebyl příliš příjemný, libovali si přece, že se jim podařilo hrozícímu nebezpečí uniknouti.

Slon stál na břehu a zuřivě rval kořeny poraženého stromu; přístup k nepříteli však se mu stal nemožným. Mladí lovci nabili zatím své zbraně a střelili na zuřivého pronásledovatele, který uznal za dobré raději se vzdáliti.

„Je pryč,“ pravil Vilém. „Nemyslím však, abychom ho pronásledovali. Rád bych si trochu odpočinul.“

„Počkáme jen, co se sloni poněkud vzdálí,“ radil Jindřich. „Nemají z nás asi mnoho strachu, aby před námi utekli.“

Lovci nemohli odtud viděti, co se děje na planině, neboť výška její byla větší než výška jejich ostrůvku. Arnold navrhoval, aby přešli zpět přes kmen vyvráceného stromu a poslali slonu na rozloučenou kuli.

„Nespěchejme tolik,“ pravil Vilém. „Nechoďme ještě. Kdyby nás slon uviděl, mohl by se domnívati, že máme naspěch, vrátil by se a neopustil by nás pak tak brzy. Musíme jednati, jako by nepřítelem naším byl člověk.“

Asi za půl hodiny vylezl Vilém na vršek poraženého stromu, aby se přesvědčil, není-li slon ještě na blízku. Vrátil se brzy a pravil:

„Slon není dosud daleko; nechce odejíti bez pomsty. Obávám se, aby nás tu nenechal hlady umříti.“

„Kde jest?“ otázal se Jindřich. „A ostatní tam čekají také?“

„Nikoliv, již odešli. Stojí u břehu řeky a stříká chobotem na sebe vodu. Nezdá se, že jest poraněn; jest čilý jako prve. Musíme se pokusiti, abychom jej zastřelili, chceme-li se dostati na svobodu.“

„Pojďme tedy,“ zvolali všichni soudruhové.

Ihned se jali přelézati po skáceném stromě. Vilém byl první, domnívaje se, že mu slon přiběhne do rány. Slon však jednal s moudrostí a bdělostí rozumného tvora. Odešel od břehu, aby přinutil lovce vzdáliti se od jejich útulku a pak je mohl přepadnouti.

Nescházelo dlouho do večera. Temné mraky vystupovaly na jihozápadě, a lovci počali již nahlížeti, že budou musiti dnešní noc zůstati na bezpečném ostrůvku a přečkati hrůzy tropické bouře.

Zanedlouho počalo pršeti. Déšť se jen lil, a noční temnota se rozprostřela po okolí. Lovci hleděli všemožně zachrániti před přívalem náboje svých zbraní.

Noc se jim zdála příliš dlouhou, a když se dočkali toužebně očekávaného dne, nové nebezpečí se objevilo před nimi. Most, který jim činil skácený strom, se zlomil, a rozvodněný proud jej odnesl.

Ostrov jejich se přívalem tak zmenšil, že na něm sotva mohli státi. Radili se, jak by se mohli zachrániti. Všickni tři byli dobrými plavci, mohli se tedy pustiti do proudu s přístupného místa. Zbraně jim však působily starosti, neboť by je zde musili zanechati. K tomu ještě byl proud vody tak prudký, že byli vydáni v nebezpečí, že si o skálu někde hlavu rozbijí.

„Musím také připomenouti,“ pravil Jindřich, „že jsem zde včera spatřil dva ohromné krokodily.“

„Upusťme tedy od zamýšleného plánu,“ pravil Arnold. „Nerad bych se stal pokrmem těchto nenasytných oblud.“

„Já se zase nerozloučím nikdy se svou ručnicí,“ podotkl Vilém.

Slunce vystupovalo na obloze. Žár paprsků jeho a hlad počal již trápiti Arnolda i Jindřicha. Vilém jediný zachovával dosud klid.

„Rád bych jen věděl, střeží-li nás slon dosud,“ pravil. „Mrzí mne, že mu nemohu učiniti návštěvu, abych mu za jeho vytrvalost poděkoval kulí.“

Vilém hleděl žertem tímto povzbuditi soudruhy k veselé mysli. Nepodařilo se mu však u nich ani jediný úsměv vykouzliti. —