ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Na stopě. — Opatrnosti nikdy nezbývá. — Kongo odsouzen k smrti. — Noční bitva. — Konec dobrý, vše dobré.

„Mrzí mne velice, že nás Kongo opustil,“ pravil Vilém, když přecházeli na druhý břeh potoku. „Ne snad, že bych si z jeho nevděku něco dělal, ale že by nám nyní mohl při hledání žiraf se svým Rolfem platné služby prokázati.“

„Nemyslím, že budeme moci nalézti žirafy,“ odpověděl Jan. „V této lidnaté krajině je každý, kdo je spatří, zastřelí bez rozpaku.“

„Také jsem o tom přemýšlel,“ pravil Vilém. „Mám však dosud ještě něco naděje. Ztrátu našich žiraf snadněji bych oželel, kdybych věděl, že se nedostane nikomu vypsané ceny, kterou jsme si již perně zasloužili. Podaří-li se však bratru Van Ormonovu ceny dobýti, jak nám hostitel náš vypravoval, přisahám, že bych se nikdy více v Kapsku neukázal.“

Facetannée, slyšte tuto řeč, obrátil se ke svým pánům, rukama rozpačitě posuňky činil a zmateně přitom křičel. Konečně se zastavil a otázal se Viléma:

„Co jste slyšel, pane Viléme, o bratru onoho Holanďana?“

„Nepamatuji se již dobře,“ odpověděl Vilém. „Zdá se mi, že mi bylo řečeno, že se bratr Van Ormonův vydal na žirafy k severu, chtěje se pokusiti o dosažení vypsané ceny. Odešel prý před sedmi měsíci a dosud se nevrátil.“

„Pane Viléme, račte dáti rozkaz k odpočinku, abychom si mohli o tom promluviti,“ pravil Facetannée. „Kongo není bláhový, ano, Kongo není hlupák, ale Facetannée jest pošetilec, maje bývalého soudruha tak dlouho za hlupáka.“

„Co tím chceš říci?“

„Že se bratr Van Ormonův vrátil již dávno, ale bez žiraf. Věřím pevně, že nyní má však dvě…“

V hlavě jinochů se náhle počalo rozbleskovati. Nyní si vzpomínali na slova Kongova a přicházeli na jejich význam. Zastavili se a shromáždili se kolem Facetannéea. Nemohli však od něho dostati náležitého objasnění.

Ze sta otázek, jimiž na něho stále doléhali, dověděl se Vilém, že se od severu vrátil právě Hotentot, když bylo služebnictvo v domě Van Ormona opilé. Hotentot tento v opilosti vypravoval o nezdařené výpravě; byl však vyvolán z chatrče ven a již se nevrátil. Kongo měl zajisté jakési podezření a nechtěl se proto s místa vzdáliti, až se mu dostane náležitého objasnění. Podezření své ze strachu, aby se neklamal, nikomu nevyslovil. Ničemné chování jeho k bývalým pánům si lze snadno vysvětliti tím, že nechtěl vzbuditi nedůvěru zrádného Van Ormona, který dorozuměv se se svým bratrem se zmocnil žiraf svých hostí.

„Nyní mám již vše!“ zvolal Vilém. „Oni dva jezdci, kteří tvrdili, že hledají ztracené koně a kteří nám namluvili, že žirafy naše viděli na jihu, nás také klamali. Byli jsme pošetilci, že jsme tak snadno věřili. Jezdci tito nebyli nikdo jiný než bratr a svak Van Ormonovi, zlodějové našich žiraf.“

„Pohoštění jsme si zaplatili draze,“ pravil Vilém rozhorleně.

Nepromluviv ani slova více obrátil koně a jel zpět k obydlí Van Ormonovu, kterého zastihl právě před ohradou. Vilémovi neušlo, že příchodem svým uvedl Boera do rozpaků.

„Přicházím, abych ještě jednou promluvil s bývalým svým sluhou,“ pravil Vilém. „Byl ve službách mých dlouhou dobu, nechci se tedy špatně s ním rozejíti.“

„Dobře,“ odpověděl Van Ormon. „Uvidíte jej, až se vrátí; pase nyní voly. Dohodnete-li se, nemám nic proti jeho odchodu.“

Vilém spatřil brzy s pastviště přicházeti stádo hovězího dobytka, jež vedl Kongo a několik Hotentotů. Kafr zvláště horlivě zastával službu mu uloženou a bývalému pánu svému nechtěl věnovati ani nejmenší pozornost.

„Přece jen jsme se klamali,“ pomyslil si Vilém. „Kongo jest rozhodně zrádcem.“

Vilém se již chystal k odchodu. Kafr vida, že jsou ostatní pasáci k dobytku odvráceni, přiblížil se k jinochovi a pravil mu potichu:

„Odejděte do tábora; zítra ráno přijdu za vámi.“

Mladý jezdec obrátil rychle koně a vesele se bral k druhům svým, aby jim novinou touto dodal útěchy.

*

Zmizení žiraf rmoutilo velice Konga; svědomí mu činilo výčitky, že nekonal správně povinnosti své. Přisahal si v duchu, že chybu učiněnou musí napraviti. Prohlížeje bedlivě učiněnou skulinu pochyboval, že by to mohly žirafy učiniti. Utíkající zvířata zajisté by skácené koly aspoň kus cesty za sebou vlekla; zde však zůstaly ležeti na místě. Ruka lidská musila vše to nastrojiti.

Nyní si vzpomněl Kongo na Hotentota, který jim začal vypravovati o nezdařené výpravě a hned nato byl odvolán. Poznal, že to nebyl hlas Van Ormonův, který ho volal. Vzpomněl si také, že se brzy potom ztratilo ze stáje několik osedlaných koní. Vše to pobízelo Kafra, aby neodcházel, až vše náležitě vypátrá. Musil však vyhledati nějakou záminku; nabídl tedy Van Ormonovi své služby.

Asi za hodinu po odchodu bývalého svého pána spatřil Kongo přijížděti do domu Boerova dva bělochy, kteří si počínali jako doma. Kafr je měl za zloděje žiraf. Brzy se oba vypravili, jako by se chtěli vydati na lov, a odjížděli. Kongo měl tisíc chutí dáti se hned za nimi. Musil však jednati opatrně; počkal tedy až do noci, vytratil se obezřetně z chýše a jakmile nastal den, šel po stopě za podezřelými jezdci. Asi na deset mil cesty přišel k řadě srázných kopců, které byly úzkými soutěskami odděleny. Nad jednou z těchto roklí se zvedaly malé kotouče dýmu. Kongo se plazil po zemi až k místu, odkud mohl dobře pozorovati rozdělaný oheň pod citlivkovým stromem. U sousedního stromu stály přivázány obě žirafy. Jediný jen muž střežil odcizená zvířata.

Kongo neučinil ještě ani třicet kroků, když se ozvala rána a po ní žalostný nářek Rolfův. Hned nato spatřil z křoví, které kolkolem věnčilo kopec, vystupovati dva jezdce.

Na první pohled je Kafr poznal. Byli to dva neznámí muži, které viděl včera u Van Ormona. Aby jim unikl, utíkal mezi nízkými křovinami po stráni. Na rovině jej však jezdci brzy dohonili, ranou pažby k zemi povalili a jeho se zmocnili.

„Nuže, proč neběžíš dále?“ posmívali se mu. „Proč nespěcháš ohlásit svým holobrádkům, co se stalo s jejich žirafami? Máš snad dobré nohy?“

Jezdci tito byli bratr a svak Van Ormonovi, mužové bez víry a bez svědomí.

Po delší poradě uznali bídníci za nutné odpraviti Kafra. Bratr Van Ormonův vynalezl zvláštní, ukrutný prostředek, jak by se ho zbavili.

„Dovedeme ho k břehu nejbližšího rybníka,“ pravil, „tam ho přivážeme ke stromu a necháme ho tam přes noc. Viděl jsem zde v pobřeží stopu lva. Vsadil bych se o krk, že mu náš vyzvědač bude dobrou pochoutkou.“

Návrh tento byl s nadšením přijat. Se západem slunce odvedli Konga do údolí a přivázali ho pevně ke stromu nedaleko břehu rybníka, zacpavše mu dříve z opatrnosti ústa.

*

Vilém očekával toužebně návrat Kongův do tábora.

„Zemru nedočkavostí,“ pravil, když se slunce chýlilo již k západu. „Nepřijde-li Kongo co nejdříve, musilo se mu přihoditi nějaké neštěstí. Nechtěl bys, Jindřichu, vzdáti ještě jednou dík našim nepřátelům? Vraťme se k Van Ormonovi.“

Van Ormon uvítal bývalé své hosty těmito slovy:

„Přicházíte se mnou promluvit o Kongovi, nešlechetném černochovi? Dnes ráno jsem ho již nespatřil; utekl v noci. Domníval jsem se, že šel za vámi. Dostanete-li ho, ať si jde třeba do pekla a ať si tam zůstane.“

„Myslíš, že si vymyslil tento prohnaný Holanďan novou lež?“ tázal se Vilém Jindřicha, když vyšli za stavení.

„Nikoliv; myslím, že Kongo skutečně odešel. Nedohonil-li nás, byl zajisté zaměstnán naší záležitostí, a něco mu překáželo v návratu.“

„Kde bychom ho však hledali?“

„To jest velmi snadno uhodnouti. Nepamatuješ se již na ony dva jezdce, které jsme včera severozápadně odtud potkali? Tušení mně praví, abychom ho tam hledali. Jezdci byli na této straně a drželi se řady kopců, které uzavíraly náš obzor.“

Slunce již zapadlo, když se dostali k hornaté krajině. Když se ohlédli, aby viděli, jaký kus cesty mají za sebou, spatřili asi na míli cesty jezdce ubírajícího se přes planinu.

„Počkejme zde, až k nám přijede,“ pravil Jindřich. „Bude to zajisté jeden z našich zlodějů, neb alespoň posel ctěného Van Ormona.“

Jinoši se skryli za stromy. Ač se již stmívalo, viděli přece dobře, jak jel jezdec přes kopec a za vrcholem, zmizel. Ubírali se za ním a viděli jej vcházeti do údolí, kde podle plápolajícího ohně poznali, že tam jest nějaký tábor. Jindřich a Vilém slezli, přivázali koně ke stromům a plížili se opatrně dále.

Brzy mohli dobře rozeznati tři muže, kteří seděli kolem rozdělaného ohně a živě rozmlouvali. Největší pozornost věnoval však Vilém temným postavám dvou žiraf, které dovedl ve stínu ještě poněkud rozeznati. Div radostí nevzkřikl. Když se přiblížili již asi na deset kroků k ohni, zpozorovali je tábořící mužové.

„Ani se nehněte,“ zvolal na ně Vilém. „Kdo se první hne, toho zastřelím jako psa.“

Shames popadl rychle pušku a nedbaje přísné výhrůžky přiložil ji k líci. Vtom zahřměla rána z pušky Vilémovy, a zloděj padl na zem. Van Ormon mladší se také chystal k odporu, Jindřich jej však udeřil vší silou pažbou pušky a omráčil jej. Ležel nyní vedle svého věrného soudruha. Třetí zloděj, nečekaje na zaslouženou odplatu, se dal rychle na útěk.

Mladí lovci vzali zanechané pušky bídníků, vystřelili náboj a odhodili je. Potom odvázali obě žirafy, vedli je k místu, kde měli své koně, a dali se na cestu do tábora.

*

Noc uplynula Kongovi velmi špatně; viděl v duchu každou chvíli se blížiti poslední hodinku.

Ač měl Kafr ústa zacpaná, aby nemohl křičeti, oči neměl zavázané, takže v temnotě noční ještě dobře viděl plížiti se k sobě nějaké zvíře.

Kongo se domníval, že jest to levhart. V duchu se již loučil se svými dobrými pány, jež miloval a jimž dlouho věrně sloužil, a již cítil hrozné spáry jeho na svém těle. Místo však, aby se šelma na něho vrhla, ulehla k jeho nohám a žalostně zaštěkala.

Byl to Rolf.

Kafr měl velikou radost. Nezemře nyní samoten, nýbrž s věrným svým přítelem, který jsa zraněn nebude ho sice moci brániti, ale který mu podal důkaz své oddanosti, doplíživ se až k němu, ač se krev řinula z rány způsobené kulí z pušky Shamesovy. Kongo proklínal roubík v ústech svých a svá pouta, která mu vadila, že nemohl odpověděti na přítulnost zvířete, jehož stenání se mu zdálo vyčítati nevlídné přijetí toto.

Výstřel z pušky, který zavzněl v dáli, otřásl Kongem. Zdálo se mu, že jest to ručnice Vilémova. Ještě tři rány uslyšel; pak bylo zase úplné ticho.

Za čtvrt hodiny bylo slyšeti dupot koňských kopyt na kopci, pod nímž v údolí byl rybník, u něhož byl Kongo uvězněn. Slyšel dobře hlasy jezdců, kteří se zdáli spěchati. Již nebyli daleko od místa, kde byl Kafr přivázán.

Kongo napjal síly, aby přerval pouta neb odstranil roubík. Vtom silným řvaním ohlašoval lev noční svůj výlet.

Vilém uslyšel žalostné vytí Rolfovo. Po hlase se ubíral zvolna po stráni až k místu, odkud se štěkot nesl.

„Kongo, příteli, jsi tu?“

Nikdo nedovede vypsati radost Kongovu, když se mu jal Vilém odvazovati pouta a roubík z úst vyndávati a na koně k sobě ho posadil.

Ráno se dostali lovci do tábora, kde byli s nadšením uvítáni. V radostném opojení přisahal Facetannée, že nebude již nikdy Kongovi nadávati hlupáků, a slovu svému dostál.

Po delším pochodu dorazili slavně mladí cestovatelé do Graaf-Reinetu. Obdivování nebylo konce. Obyvatelé města se divili krásným mladým žirafám, Makalolští zase nikdy neslyšeli znění zvonů. Rodina Bloomů a Van Wyků obstoupila mladé lovce a hrdě pohlížela na skvělý výsledek jejich výletu. Vypravování nebylo konce.

Vilém a Jan odešli do Kapského Města se žirafami a slonovinou, kterou na severu nashromáždili.

Vilém obdržel z rukou holandského konsula vypsanou cenu za chycené žirafy a za svého pobytu v městě uslyšel mnoho chvály o jejich hrdinských činech. Opustil město teprve, když loď odvážela jeho milé žirafy do Evropy. Jan se vypravil touž lodí do Holandska.

Vilém se vrátil do Graaf-Reinetu, aby pomáhal otci při hospodářských pracích. Dobrodružná povaha jeho by však nedovedla odolati, kdyby dnes neb zítra přišel Petr nebo Pavel a zval ho, aby se s ním vydal na novou výpravu, která by jim slibovala podobnou kořist a lichotivé jméno: „Lovci žiraf“.