ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Pani matka, pán otec
na tom sú se znesli,
abych pásla kozlátka –
jať je šetrit nechci!

Kozlátko míva rožky
a rado tergáva,
nahuru spína nuožky,
s druhým vždy pohráva

Pás je, cerko má milá,
len prez toto leto,
však sú pekná, spanilá –
ano, mi jich líto

Kozlátko potud skáče,
až vleze nahuru,
težko slyšet, když plače,
tlúka na komoru

Pás je, až by okrotlo –
nebude nadluze –
an juž skoro odrostlo,
poručilo núze (?)

Jak je smutná mám pásti,
an trávičky neni,
dám-li mu jesti chrasti,
tu (vž)dycky se zmení

Popusť je do záhradky
a hlídaj ho pilne,
bude brzičko hladký,
verný neomylne


Milejší mne záhradka,
štepky a korení
nežli všecka kozlátka
i s jejich dvorením!

Nezdráhaj se, cerko má,
ciň tak, jakžť rozkáži,
čo nám vyleží doma –
vem je na svú stráži!

Pohryze mi korení
v mej peknej záhradce,
štepky, snad i varení –
nechci ho nakrátce!

Prosím te již, cerko má –
ale peknú rečí –
ať tu nechradne doma,
vem je na svú péči!

Popasu ho za týden,
jak mi se podarí,
poženu je každý den,
bude čím dál starý…

Hlídala sem kozlátka
tam medzi horami –
kdež byla pastva sladká,
trgali rohami

Což mám počínat sobe,
nešťastná devečka,
a ja prídu k sirote
smutná nebožtička!


Že sem kdy to kozlátko
pustila v záhradku!
Zdálo se nebožátko –
již ho mám památkú…

Dcerko, proč tak naríkaš,
čos’ prihnala domu?
A po čem sobe stýskáš,
slíbila si komu?

Jakž sem mela slíbiti,
když tam nebyl žádny!
Mám, čo sem chtela míti…
Ach, kdež je byl strážny!?

Pověziž mi, dcerko má,
čo se ti pak stalo,
nič to škody nemáme,
že kozlátko spalo

Však sem, matko pravila,
když sme byli v lázni,
že sem venek stratila –
již kozlátko blázni…

Nedbaj na to, cerko má,
dost se stalo v noci
a mnoha kozlátka má
můž sobe spomoci

Amen