Slovenské pohádky a pověsti II

Bača jeden měl starého psa, kterého volal Bodrika. Byl velmi stár, neměl už ani jediný zub, kulhal a po těle měl plno jízev od vlčích zubů. — Bylť vždy věrný bačův přítel a neohrožený obhájce stáda. Ale cože, když byl stár! „S starým psom na smetisko,“ řekl jednoho dne bača, „načože chovať starú psinu, veď muože mladý ouce hlídať.“ — Vyhnali starého Bodrika na smetísko a nedali mu ani žráti; mladého nachovali a pustili ven, aby hlídal.

Bylo to velice líto starému Bodriku, že ho bača vyhnal; lehl na smetisko a plakal. Přišla noc; mladý pes zalezl do búdy a usnul. Starý pes, zvyklý čujno^[257] spáti, spal i na smetisku jen tak na půl očka. Tu najednou ucítil vlka; vstal, chtě rychle přeskočiti plot, ale nohy sklesly mu slabostí, poněvadž byl lačen. — I smutně zase lehl a pomyslil si: „Keď ma gazda něnachoval a preč vyhnal, nuž nach si vlk oucu vezme.“ — Zůstal ležet a také ani nezaštěkal; mladý pes pevně spal, vlka necítil a vlk pěkně v tichosti ovci z košiaru^[258] si odnesl. — Ráno když gazda ovce dojiti přišel, viděl, že jedna chybí a že ji vlk odnesl. Teprv poznal, jak špatně mladý pes hlídal, litoval, že starému ublížil. „Eh veru, keby starý Bodrik bol striehol, něbol by vlk oucu odniesol,“ pravil, a přivolaje starého psa k sobě, pohladil ho a dobře nachoval. — Bodrik se mu okolo nohou uvíjel a všecek byl uradován. Večer neležel na smetisku, ani v búdě, ale obcházel okolo košiaru, jako by věděl, že vlk, kde jednou ovci sežral, rád se válí. Vskutku vlk přišel, namlsán; ale tenkráte musel utříti hubu. — „Čože tu chceš?“ vyjel naň Bodrik, když se ku košiaru blížil.

„Nuž, čo chcem, oucu chcem,“ odpověděl vlk. —

„Choj, oplan, ja ti oucu nědám,“ řekl mu Bodrik.

„No, len mi jednu daj, muožeme ju mať do spolku.“

„Ja žiadnych spolkou s těbou něchcem mať; včera mňa gazda něnachoval, bol som lačný a slabý, nuž som ti oucu dal, ale dněs mňa gazda dobre nachoval, som mocný dosť a oucu ti nědám.“

„Keď mně oucu nědáš, puojděme spolu na potyčku!“

„No, keď ti ďaka, puojděme, len čakaj, kým si odbavím postriežku,^[259] potom príděm do hory a buděme sa potýkať,“ řekl starý pes. — Vlk, když viděl, že ovci nedostane, odešel, ale umínil si na psu se pomstíti; — i pozval si medvěda a lišku, aby mu pomáhali.

Pes znaje vlčí obyčeje, nešel sám do lesa, ale vzal si na pomoc kusou svini a starého kocoura — kamarády domácího dvora. — Když medvěd a liška kulhavého psa, starého kocoura a kusou svini přicházeti viděli, velmi se ulekli. — „Ľa bračekouci,“ zvolal medvěd, „ako ten pervý skalky sbiera, ktorými nás ubije.“ — Pes kulhal, medvěd myslil, že sbírá kameny.

„Ľa, ten druhý,“ zvolala liška, „seká šabľou okolo bokou!“ — Metal kocour ocasem a liška měla za to, že šavlí se ohání. — Jak ale uslyšeli kusou svini rochat, tu se ulekli; medvěd na strom vylezl a liška do trní skočila. Když zvířátka domácí do lesa vešly, kocour ustavičně vrčel „vrnívrnívrní“. — Liška rozuměla, že říká „v trní, v trní“, i ulekla se, vyskočila z trní ven a do lesa utíkala. — Kusá svině zase začala pod stromem, na nějž medvěd vylezl, rochat „hrhrhrhr“. Medvěd rozuměl, že říká „hor, hor“ a že nahoru vylézti chce, lekl se, rychle se stromu slezl a pryč utíkal. — Když viděl vlk kamarády utíkati, dal se také v útěky. Starý Bodrik opanoval bojiště a vesele se svými kamarády domů se vrátil. — Od té doby měl se u bači dobře až do smrti.