ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

^[197]

Za pradávných časův, za starých bohuov, byla mezi horami malá dědinka a v té dědince byl stařičký již farář a měl gazdinku,^[198] Katrenku strigu. Nic o tom nevěděl farář, že je Katrenka striga, ale měl mladého rataje,^[199] veselého šuhaje, a ten vyslídil, že Katrenka čas po čase zmizí a doma nespává i po tři noci, ale kam veždy chodí, to nevěděl. — I svěřil se panu faráři a pan farář nařídil mu, aby po ní striehol. Milý Janko střehl po Katrence dost a dost, ale kam chodí, nebyl s to se dovědět, vždy se naraz ztratila. — Mrzelo ho to již a jednou, když se k němu pěkně měla, ptal se jí: „Ale kděže vy to, Katrenko, voždy v noci chodítě?“ —

„Nuž, keď chceš vedieť, musíš ísť so mnou, lebo ja to povedieť něsmiem,“ odpověděla Katrenka. — Dobře, přistal na to; za několik dní, v noci, přišla ho Katrenka zavolat. — Musel si nechat zavázat oči, potom ho posadila Katrenka na ohrablo, sama sedla na omelo,^[200] a hajde komínem ven a jako na tátošech ponad hory, ponad vody, ponad vrchy, ponad sad, až při jednom vrchu zastali, kde držely strigy rákoš.^[201] Tu Katrenka pravila ratajovi: „Nach vidíš čo vidíš, slovíčko něpreriekni, síce sa zle s těbou povodí, ale všetko rob, čo budú tie robiť, ktorých tam najděme.“ —

Když na vrch vyšli, zděsil se rataj přenáramně vida to shromáždění. Síla tam bylo žen a byly samé strigy; aj — staré baby jako krkošky,^[202] aj ženy mladé pěkné, ale všechny byly rozpásány, divy. Na pometlech jezdily, na trdlicech, na ohrablech — a kde která co uchapla. — Jedly, pily, krik robily, tancovaly, čarily. Rataj strachem div z rozumu nevyšel; — a tu zrazu jedna striga k němu přiskočí a pochytí ho do kola, a jak s ním vrtí, tak s ním vrtí. Když ho na oba boky vykrútila, stiskla ho tak, že vykřikl bolestí. — V tom okamžení všechny strigy zmizely, jako by je smetl, a rataj zůstal ve tmě stát, sám a sám; — ani nohou pohnouti se neosmělil, aby někam nespadl, a protož na místě státi zůstal do vidna jako kamenný stĺp.^[203] Když slunce vyšlo, ohlížel se kolem sebe, či se mu všecko jen snilo, či to pravda.

Ale pravda byla — stál na vysokém vrchu, s boku strašné hlubiny, dole voda hučela a zůkol vůkol samá horvať.^[204] „No, čo tu teraz; ažda tu musím hladom zahynúť, lebo dolu němuožem a taděto ani ptáčka něvidieť!“ — A jak se tak smutně dolů dívá, vidí velikánskou medvědici stromy lámat a z lesa dolů valiti k vodě. Jak lámala, tak lámala, malé, velké, a když jich hodně nalámala, kladla do vody, jeden kmen vedle druhého, až udělala přes vodu most. — Potom odběhla do lesa, přivedla tři mladá medvěďata a přes most je převedla na druhou stranu, kde do lesa zašli. Zaradoval se rataj, když to viděl. „Keď prešla medvedica, prejděm i ja“ — a hned se dolů pustil. Po bídě, po psotě přece šťastně dolů se dokotúľal a na druhý břeh přes most přešel. — Ale nová bída. — Octnul se v tmavém lese — a nebylo cesty. Bloudil po lese sem tam, nevěda, v kterou stranu se dáti, — a tu, hle, znenadání přišel na cestu a právě po ní jel gazda s železem.

„Ej dobrý človeče, nože mňa naprautě na dobrú cestu!“ prosil rataj gazdu.

„A zkaděže stě?“ — „Z Chamarova.“

„Keď stě vy z oného, eh to už mátě ďaleko domu; dobre za seděm mesiacou mátě čo ísť, lež sa tam dostanětě; už veru tak dlho, čo som ztadiaľ na povuozku^[205] vyjel.“

„A čože tam slyšno?“ —

„Nuž čože slyšno, starému faráru rataj skapal;^[206] už seděm rokou prešlo a eště sa něvrátil. Starý farár má po ňom veľký smútok, dal si bradu narásť a už mu narásla po kolená!“ — Rataj nemohl uvěřiti, že by on ten rataj býti měl, jehož gazda vzpomíná, vždyť ani den neminul, co z domu odešel. Chtěl se ještě gazdy vyptávat — ale gazda mezitím odjel, a zase byl sám jako prst. —

Tu slyší praskot nedaleko sebe, a když se kolem ohlíží, vidí zase onu medvědici drápat se na vysoký vršek. — Kam tlapa její padla, křoví a mláz se lámalo. — „No, keď si mně cestu cez vodu ukázala, snáď mňa aj teraz na kratšú privedieš,“ a hned se také za medvědicí ubíral. Prolámanou od medvědice cestou dostal se horko ťažko na vršek. Medvědice na vršku zmizela, ale už mu dobře bylo. Jak na vršek vystoupl, viděl dole rodnou svoji dědinu. — Zajajkal radostí, a jakkoli lačen i umdlen, pospíchal domů a šťastně do fary se dostal. Pan farář s radostí ho přijal, ale Katrenka, jak slyšela, že se rataj vrátil, zmizela a víc ji žádný neviděl. Rataj se ale chránil se strigami okolo lietať.