Slovenské pohádky a pověsti II
Autor: Božena Němcová
Digitalizátori: Michal Garaj, Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Nina Dvorská, Eva Lužáková, Dušan Kroliak, Katarína Tínesová, Vladimír Böhmer, Slavomír Danko, Andrej Slodičák, Jiří Hladůvka
I
Když Turci v uherské zemi panovali, bylo lidem zle; nikdo nebyl jist ani svobody, ani jmění, ani života. — Tehdáž bydlel v Ľubietovej, v horním jednom městečku, na svém dvorci Vavro Brezuľa. Byltě to junák na slovo vzatý a strach Turkům, kteří od Filekova přes hory až do okolí ľubietovského zabíhali, okolí pustošili a lidi zajímali. Jedenkráte, dověděvše se, že Brezuli doma není, sebrali se a dvorec jeho přepadli. — Čeleď od paní nabádaná chtěla se brániti, ale byla dílem zbita, dílem rozprášena a svázána. Chtěli ji bezpochyby do zajetí s sebou odvléci, jakýž osud i ženu Brezuľovu čekal. Ale jsouce jisti, chtěli dříve, než by stavby podpálili, posilniti se jídlem a pitím. — Rozkázavše ženě Brezuľové, aby jim večeři uvařila, zatím v domě se rozhostili, popíjejíce si a vesele šavlemi cengajíce. Žena Brezuľova ustrašená stála v kuchyni u ohniště. Tu ti zrazu Brezuľa jako by s nebe spadnul. — „Daj Buoh šťastia, ženičko,“ pozdravil ji, „čo to máš za hostí?“
„Turci sa tu,“ odpověděla strachem se třesoucí.
„A čože im varíš, tým milým hosťom?“
„Kapustu,“[260] odpověděla.
„A či máš mesa do něj?“
„Němám.“ — „No veď ti ja naraz narúbem!“ zvolal, skočiv do jizby. — Ale Turci zaslechše jeho hlas, zahasili světlo a v největším zmatku začali se jeden za druhým oblokmi[261] ven tahati. — Tu Brezuľa chytil křemen mezi zuby, protáhl ostrou svoji šavli po něm, až jiskry po zemi pršely. — Poznal takto, kde Turci jsou, a ihned začaly turecké hlavy po zemi se váleti. Co ujíti nestihlo, tam zahynulo. — Tak si Brezuľa sám jediný ženu, statek, čeleď i vše od záhuby uchránil.
II
Turci nemohli na tuto nešťastnou výpravu zapomenouti a přemýšleli na pomstu. Onedlouho sebralo se jich mnoho a pod vůdcovstvím agy Masného,[262] známého ukrutníka a pustošitele slovenských krajin, pustili se z Filekova přes hory a cestou dědiny napořád pustošili. — Jeden nářek ozýval se po vůkolních údolích a strachem lidé utíkali do hor a lesů. — Darmo vyzýval Vavro Brezuľa Ľubietovských, aby Turkům na příhodném místě cestu zalehli. Kuřiplaši Němci[263] nechtěli hlasu jeho slyšeti. — Vybral tedy nejstatečnějšího ze své čeledi a samodruhý šel zkusit štěstí junácké. — Pod horou Jasenovou stanuli odvážlivci tito, tam se dala cesta nepříteli nejsnadněji zameziti. Brezuľa u studně v křoví se ukryl, druh jeho nad vyšním chodníkem, umluvivše se vespolek, jaké vojenské lsti použijí. Chtěltě Brezuľa, až on vystřelí, aby druh jeho křičel: „No sem, no Ďuro, Samko,“ jako by jich kdoví co bylo. — Přišli Turci, vůdce popředku. — Byl to známý pustošitel slovenských krajů, pro svou tělnatost od lidu slovenského Masný aga zván. Když se divocí Turci s rozháraným křikem k studni přiblížili, vyskočil Brezuľa s nataženou puškou z křoví, volaje: „Vítaj, paně Masný! Dá Buoh, že slovenské kraje viac rabovať něbuděš!“ — a vystřeliv, zabil agu. — Vtom vypálil i druh jeho s vyšního chodníka a „Sem sa, chlapi!“ zvolal a Brezuľa hned za ním: „Tuto sa, tuto, Samko, Ďuro, sem, chlapi, sem!“ — „Eh parom im do duše!“ — ozval se hlas s chodníku, rána padla a třetí Turek válel se v krvi. — Zlekli se Turci, že padli v zálohy a přestrašeni smrtí agovou bodli koně, obrátili a na vylomhlavy se dali na útěk.
Tam u oné studničky leží aga pochován; dva kameny leží na hrobě jeho. — Hlavu odťatou dlouho bylo viděti nastrčenou na hálce studni v kaštieli [264] ľubietovském, až ji chlapci, kamením do ní házejíce, do studně shodili. — Nechtěl pak nikdo ze studně píti a proto studni zametali. — Železný kyj agův dlouho v zámku ľubietovském ukazovali, až ho před několika lety do pešťanského museum poslali.
Tak zprostil Vavro Brezuľa krajinu velikého ukrutníka a jmeno jeho dlouho žíti bude v paměti lidu. Sláva mu, junáku!