ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Jura, Jožka, Janko byli rodní bratří; všickni tři byli ženati a každý z nich měl již kolik dětí. Tu jim umřel starý otec a zanechal jim několik krav, aby si je na stejný díl rozdělili.

Starší bratří Jožka a Janko měli bohaté ženy, měli statky. — Jura vzal si chudé děvče, měl jen chaloupku a nejvíc dětí. Na to však bratří nedbali a nejraději by si byli krávy sami nechali a Jura aby utřel hubu. Nuž ale přece nemohli to tak zhola bratrovi říci a krávy si nechati, protož navrhli, aby se vyhnaly krávy na noc ven a každý aby svůj chlév otevřený nechal, a do kterého chléva která vleze, ta že bude toho, komu chlév patří. — Při tom zůstalo. — Jura nechal chlév otevřený, lehl a spal. Ne tak bratří, ti číhali, kam krávy půjdou, a když je viděli vejíti do chléva Jurova, šli a vyvedli mu je zase ven, nechajíce mu jen jednu starou. O ty druhé se rozdělili a do svých chlévů si je odvedli. Když Jura ráno vstal, bylo první jeho podívati se do chléva; vida tam státi jedinou starou krávu, náramně se rozhněval. „A či ťa ja mám chovať, stará hrabino? Keď němám lepšú mať, něchcem žiadnu“ — zvolal, a vezma sekyru, krávu zabil.

Když ji zabil a stáhl, prostřel kůži na střechu a maso žena uložila. — I šel se Jura za několik dní podívati na kůži a tu viděl na ní množství čmelíků seděti. I sebral kůži i s čmelíky, zašil ji a vezl na trh. — Bylo již v pozděhodě, když Jura s tratarem u mlýna jednoho zastal. — „Tu buděm nuocku pýtať,“ myslil si Jura. Klepal na dvéře, nikdo mu nešel otevříti, v okně viděl ale zář světla. Šel tedy potichúnku k oknu, a vida v okenici malou šparku,^[115] přiložil oko a díval se dovnitř. I viděl tam mlynářku s nějakým panským člověkem u stolu sedět a hodovati. Víno bylo na stole, pečínka, halušky, kapusta^[116] a milý párek si při tom hověl. Vtom slyší Jura, že někdo ke mlýnu přichází; i přitlačil se ke zdi, aby ho nebylo vidět, ale díval se ustavičně do skuliny v okenici. Přicházel to mlynář, kterého ve mlýně nečekali. Když silně na dvéře zatloukl a zavolal, tu viděl Jura, jak ten panáček a mlynářka od stolu odskočili a jak ho mlynářka rychle do staré prázdné almary zavírá, víno pod lavici, pečénku za pec, kapustu do rúry a halušky do suděnka^[117] dává, jak rychle nádobí se stolu uklízí, světlo zháší a teprv otvírat jde. Slyšel ještě, jak mlynář ženu laje, že ho nechala tak dlouho čekati přede dveřmi. Za chvíli vzal Jura kůži na rameno, trakař nechal státi přede dveřmi a šel zaklepati na dvéře. — Mlynář mu přišel otevříti. „Daj Pánbuoh šťastia!“ pozdravil ho Jura.

„Aj vám,“ odpověděl mlynář; „čo žiadatě, človiečku?“

„Či by stě mně nědali, paně mlynár, nuocku? Len hockdě v kútiku, lebo zavčas ráno iděm ďalej.“

„I vďačně, len chojtě dnu.“ — Jura vešel do mlýna a pan mlynář vedl ho do sednice. — „Nože, doněs nám, ženo, večeru, aj ja som veru hladný i ustatý,“ řekl mlynář ženě, která se ustavičně v jizbě okoumala a teprv na mužova slova ven vyšla. Za chvíli přinesla na stůl chléb a kyselé mléko.

„A či němáš inšú večeru? Veru by sa nám bolo aj kura^[118] dobre zišlo. Však ích máš dosť na dvore!“ — „Jaj dosť, a každú noc kuna jedno zadrhně.“

„Aj pečienka by sa nám bola dobre zišla,“ pravil pan mlynář.

„Eh veď je to u nás nie u pánou“ — mrzutě odpověděla paní mlynářka, nepřejíc muži svému to, co jinému přála.

„Aj ja som v mojom mlyně pánom a muoj žalúdok ako panský“ — odpověděl mlynář ženě a obrátiv se k Jurovi pobídl ho za stůl a k večeři řka: „Keď němáme lepšuo, zjedzme aj to!“ — Juro přisedna k stolu, kůži položil vedle sebe. — „A čože to, človiečku, něsietě v tej koži?“ — ptal se mlynář, povšimna si teprv Jurova batohu.^[119]

„Čože to něsiem? Něsiem to proroky, čo všetko vedia,“ odpověděl Jura.

„Eštěže čo — a naozaj všetko vedia?“ divil se mlynář.

„Keď mně něverítě, nuž vám chcem ukázať, či vedia, či něvedia,“ — řekl Jura, a zaklepaje dříve na kůži, přiložil potom k ní ucho. „Ehéé!“ — šklíbl se.

„Nuž, čože vravia?“ ptal se mlynář dychtivě.

„Čože vravia? To vravia, že je hentam za pecou pečienka, v rúre kapusta, hen v sudni že sa halušky^[120] a pod lavicou plná krhla vína,“ řekl Jura. — Divil se mlynář náramně a mlynářka pustila se do smíchu a že kde by se to tam vzalo. — „Nuž muožme pozrieť, či prauda, či nie,“ — řekl mlynář a hned vstal, dívaje se nejdříve do trouby. Vskutku tam bylo na mísce zelí, dobře maštěné, na peci našel pečénku^[121] a v almárce halušky s bryndzou a pod lavicí džbán vína. „Ej veď sa to naozaj proroky“ — zvolal pan mlynář, přinášeje všechna ta jídla na stůl i víno. — „Nuž a teraz buděme spolu večerať, keď nám to tí prorokovia tak zjavili, — a či ty, žena, něchceš s nami jesť?“ obrátil se mlynář k ženě, ta ale zlostně z jizby odešla. — Jura se v duchu smál a dobře mu chutnalo, mlynář pak ustavičně mluvil o těch prorocích. — Když bylo po večeři, povídá mlynář Jurovi: „Či by stě, človiečku, tie proroky něpredal?“ — „Veru by som ích něrád predal, lebo s nimi muožem aj veľa peňazí vyrobiť; nuž ale keď by stě ích vy chcel kúpiť, predám ích vám.“

„A čože si ích rátatě“^[122] — ptal se mlynář.

„Nuž, peťděsiat zlatých, a to len bratu,“ pravil Jura.

„Veľa to peňazí!“ — kroutil hlavou pan mlynář.

„Čože budětě rozprávať, paně mlynár, že veľa peňazí za takú vzácnu vec, ktorú nikdo němá. Však som vám ju něponúkal.“ — Mlynář se rozmýšlel, rád by byl měl ty proroky a peníze měl také rád, ale když si vzpomněl, že bude budoucně o všem vědět a nikdo že ho nebude moci oklamati, oželel rád tu padesátku a řekl tedy Jurovi, že proroky koupí. — Jura mu dal naučení, jak má na ně klepat a kdy jen, aby se nemrzeli, a pak zaklepaje na kůži, ještě jednou ucho na ni přiložil. Po chvíli pravil: „Či chcetě vedieť, paně mlynár, čo mně vraveli?“

„Nuž čože?“

„Aby stě hentam tú starú almaru lebo spálili, lebo do vody hodili, síce že něbudětě mať pokoja v dome, lebo je v něj črt zakliaty.“

„Nuž, keď je tak, hodíme ju zajtra pod kolá,“ řekl mlynář.

„Eh keď ju mátě hodiť pod kolá, dajtě ju mně, ja si pri něj uvarím večeru“ — pravil Jura.

„Eh vezmitě si ju, keď sa chcetě s črtom voziť,“ — řekl mlynář. Po večeři tedy vysázel Jurovi padesát zlatých, vzal si proroky a šel spat. — Jura si trochu odpočinul, pak naložil almaru na trakař a za tmy vyjel z mlýna. — Když vyjel na kus cesty, přijel na most; tu náhle šmejkl prudce s trakařem, a z ruky ho pouštěje na zem, pravil mrzutým hlasem: „Či by som ja sa mal s takou ťarchou^[123] plúžiť, veď ja ťa muožem, ty stará rachota, ztaděto dolu do vody hodiť i s tým črtom, čo je v těba zakliaty!“ — Tu se ozve z almary hlas bědující: „Ach, dobrý človiečku, něhádzaj mňa do vody, pusť mňa von, ja ti dám sto zlatých!“

„A či by som ja pustil črta za sto zlatých.“

„Nuž, dám ti dvesto zlatých!“

„Daj tristo a pustím ťa“ — řekl Jura.

„Ach veď je to veľa peňazí,“ bědoval frajer^[124] v almaře.

„Nuž, keď je ti veľa^[125] dať za svoj život tristo zlatých, něchcem nič, ale ťa hodím do vody.“

„Něhádzaj, něhádzaj, veď ja ti ích dám, len ma už pusť.“

Juro otevřel almaru a panáčka pustil, ale peníze musel mu hned dát. — „Ale čiže bola drahá tá lačná hostina, panáčku!“ — smál se Jura, schovávaje si peníze. Panáček ho ale neslyšel, utíkal, co mu nohy stačily, aby čím dříve za větrem byl. — Jura nehodil almaru do vody, ale domů si ji vezl. Když přijel domů a ženě vypravoval, co za kůži dostal, byla žena velmi ráda. I poslal ji muž, aby šla vypůjčiti k bratru Jožkovi mírku, že by si rád ty peníze změřil. Žena šla a mírku si vypůjčila, nevšímla si ale, že švakr dno pomazal. — Když si peníze odměřili, šla žena mírku odvésti, a zase si nevšimla, že uvázl na dně jeden peníz. — Jak to bratří viděli, tu se divili velice a hned šli k Jurovi a kdeže vzal peníze.

„Kožu som predal jednému mlynárovi, ktorý mně za ňu dal tristo a peťděsiat zlatých!“ — řekl Jura. Tu bratři závistiví běželi hned domů, krávy zabili a s kožemi šli na prodej k onomu mlynáři, o němž jim Jura povídal. Ale nedobře pochodili. Mlynář zvěděl mezi tím časem, jaké to proroky koupil, když mu tedy přišli bratři kůže prodávat, svolal chasu a dal jim vyprášiti, takže jedva vody požiadať mohli. — I zanevřeli pomstou na Juru, který jim to byl nadrobil, a nemohouce mu právě jinak škoditi, poslali děti seno mu špatit. — Jura je nechal, a když bylo seno všecko zašpatněno, dal je do sudu a jel s ním na trh. I přijel do jedné dědiny a tam se ho lidé ptali, co to veze. — „Liek od moru,“ odpověděl každému, kdo se ho ptal. Ihned se to rozneslo po celé vsi, že přišel jeden člověk, který má lék od moru; a hned sešly se hlavy starší, radíce se, či by ten lék koupiti měli. I usnesli se konečně na tom, aby se koupil, že dobře bude, když by měl mor přijíti a lék už proti němu uchystán bude.

Šli tedy k Jurovi, kterého lidé zdrželi, a lék mu za drahé peníze odkoupili; Jura řekl jim, aby sud ale dříve nerozbednili, až mor přijde, potom teprv aby ten lék po vesnici pustili. Když jim to tak poradil, shrábl peníze a šel domů. I pochlubil se bratřím, co dostal za to pošpatěné seno. Slyšíce to bratří, velice se mrzeli, že mu sami k penězům pomohli, i prosili ho, aby budoucně zase on posílal svoje děti jejich seno špatit. — „Prečo by som ňeposielal, veru pošlem, keď tak chcetě,“ řekl Jura se smíchem; také vskutku děti na seno posílal, když tomu bratří tak chtěli. — Když bylo pošpatěno, zabednili je bratří do sudu a vezli do oné dědiny, kamž Jura jich odkázal. Ale jakmile do dědiny přijeli, sběhli se lidé a vypráskali jim notně, neboť mezi tím časem starší hlavy nemohouce moru se dočkati, sud rozbednili a tu viděli, jaký lék koupili, a že to bylo na obecné útraty, proto také obec právo na bratřích vykonala. Ubili je, že jedva domů dolezli. I nepochlubili se Jurovi, jak pochodili, ale sřekli se, že ho za to utopí. — Jednoho dne si naň počíhali, chytili ho, do sudu zabednili, naložili na trakař, a odvezše ho k Váhu, do vody hodili. Když po vodě plaval v tom sudě, křičel ustavičně: „Ja něchcem, ja něbuděm nad Budínom pánom!“ I slyšel ho jeden ovčák, který nedaleko břehu ovce pásl, a že mu to čudno^[126] bylo, šel a sud i s Jurou k břehu přitáhl, ptaje se ho, co to křičí a proč je v tom sudě. — „Eh milý báčiku, preto, že něchcem byť nad Budínom pánom. — Prišli pre mňa, a keď som něchcel s nimi ísť, nuž mňa dali do suda a pustili dolu Váhom do Dunaja a tam mňa pod Budínom chytia, a musím preca byť pánom nad Budínom. Eh radšej by som ouce pásať.“ — „Nuž keď by si radšej ouce pásať, pásaj, a ja buděm nad Budínom pánom“ — řekl ovčák a Jura hned ze sudu vyskočil, ovčák tam vlezl a Jura pustil ho po vodě. — Plavaje dolů Váhom křičel ovčák zase ustavičně: „Ja chcem, ja buděm nad Budínom pánom!“ — „Nuž ty blázon, my ti něhájime“ — říkali lidé, kteří ho slyšeli tak křičeti. Jura ale ovce hnal domů, pěkné to stádo. Když ho bratří viděli, ztrnuli leknutím. Jura jim ale povídal: „Něľakajtě sa, ja vám ďakujem, že stě mňa do Váhu hodili, keby stě mně to boli něurobili, němal by som taký kŕděľ^[127] oviec.“ — „A kdože ti ích dal?“ — ptali se bratří. „Nuž, kdože mi ích dal; keď som plával dolu Váhom, viděl som lúku zelenú a na něj veľa oviec pekných, krásnych na vybrania; ňebolo pri nich ani valacha, ani psa. Keď som to viděl, nuž som sa bral k brehu, vyliezol zo suda, vzal tento kŕděľ oviec a hnal ích domu. Ešte ích tam dosť.“

Ulakomili se bratří na takové bohatství a hned spolu se umluvili, že si půjdou pro ovce a všechny je domů přiženou. Aby nikdo s nimi nechtěl jíti, v tichosti si odvezli sudy k Váhu, sedli do nich a po Váhu se pustili. Jak se jim ale vedlo, nikdo se nedověděl, neboť se již nazpět nevrátili. — Jura ale žil se svojí ženou a dětmi od té doby šťastně a spokojeně.