ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

(Pohádka slovenská.)

Byla jedna vdova, a ta měla dceru velice krásnou. Matka byla „pokorná vdovica, ale dcera byla pyšná děvčica.“

Mnoho přicházelo dovedačů,^[310] ale žádný z nich nebyl dceři vhod, a čím více se chlapci o ni drali, tím se více hore nesla. Jednou za jasné noci probudila se matka ze spánku a nemohouc hned usnout, sundala se zdi patryčky^[311] a začala se modlit za blaho své dcery, která jí dělala těžkou hlavu. Dcera ležela vedle ni spící. Matka s libostí na své krásné dítě se dívalá; tu se dcera ve spaní usměje. — „Čuo se asi temu děučeti pěkného sníje, že tak chutně usmívá!“ — myslí si matka, domodlí se otčenáš, pověsí patryčky na klinec,^[312] položí hlavu vedle dceřiny a usne též. Ráno ptá se dcery: „Ale dcera moja, pověz že ty ma, čuo že ti v noci pekněho snílo, veť si sa ve spánku usmívala!“

„Eh matka moja, čuože sa ma snílo; snílo sa mi, že prišol pro mňa pán v meděným voze, a že ma dau prstenčok s kameňkami, ktory se ligotali^[313] ako hvězdy na něbi. A keď som přijšla do kostola, tu ludia iba mňa ma ako blahoslavenú pannu pozerali.“

„Oh dítě dítě, jaké sa ti to hrdé sny pletú“ zavrtěla hlavou stará matka, dcera ale zpívající šla si odbývat robotu. Ten samotný den přijede na dvůr selský vozík a porjadný synek vesnický přišel dceru „pytat na selský chljeb“.

Matce se mladý ženich velice líbil, ale dcera pyšně ho odbyla řkouc: A čuo bys přišol pro mňa i s měděným vozom a prstenčok mi davau takový, čuo by sa v ňom kameňky ligotaly, ako hvězdy na neby, nešla by som za těba!“

Ženich na tato hrdá slova, dal s pánem Bohem a odejel. Matka ale dceru velmi kárala za její hrdost.

Druhou noc se matka opět probudila; i vezme zase patryčky, a modlí se za blaho své dcery, ještě vroucněje. Dcera ležela vedle ní spící, až se najednou hlasitě zasmála. — „Čuože se temu děučeti asi plete!“ myslí si matka, pomodlí se ještě otčenáš, pověsí patryčky na zeď, ale dlouho nemůže zaspat. Ráno ptá se dcery při oblékání. „Ale dcera moje, čuož se ti to zase pletlo, veť si sa hlasitě smiala ve spánku?“

„Eh matko moja, čuož se mi snílo, snílo sa mi, že došol pro mňa pán v stríbornom voze, a že ma dau zlatú pártu,^[314] a keď smo přyšla do kostola tu ludia vjac na mňa ako na blahoslavenú pannu pozerali.“

„Oh čuože to vravíš děuko moje, jaké jsú to hrdé sny! modlí sa děuka moje, abys nepadla do pokušenia“ kázala matka, ale dcera pleskla dveřmi, a šla vně^[315] by matčinu kázaň poslouchat nemusela.

Ten samý den přijel na dvůr panský kočár a přišli páni zemani, „pytat dceru na zemanský chljeb“. Matka si to pokládala za čest, ale dcera je hrdě odbyla, řkouc: „A čuo byste pro mňa přišli i v stríbornom voze a zlatú pártu mi donesli, preca za vás něpuojděm.“

Páni zemani se poroučeli, ale matka dceru plísnila a naříkala si trpce na její hrdost. Ale dcera se jen smála. — Třetí noc, dcera vedla matky spala, a matka nikterak zaspat nemohla starosti, a patryčky ani z ruky nepouštěla. Tu se dcera ve spaní začne rehotat.^[316] „Oh oh, zvolá matka mrzutě, čuože sa tému neštastnému dítěti zase plete!“ — a modlí se modlí až do vidna,^[317] za blaho své dcery.

„Ale dcera moja, čuož sa ti zase v noci pletlo, veť jsi sa ve spánku rehotala?“ ptala se dcery, jak mile se probudila.

„Čí mňa chcete zase vyhřešit?“ odmluvila dcera.

„Len ty ma povez“ ponúkala matka.

„Nuž, snílo se mi, že prišli pro mňa v zlatom voze, a že som dostala rúcho celkom zlatno, a keď som přišla do kostola, to ludia len na mňa pozerali!“

„Oh dcera moja — zaněhaj pychy; pýcha, peklem dýchá!“ — spráskla matka ruce, dcera ale vyskočila s lože, sebrala oděv, a běžela se ustrojit vně, by nemusela poslouchat matčino napomínání.

Ten samý den přijeli na dvorek tři vozy, měděný, stříbrný, a zlatý. U prvního bylo po dvou, u druhého po čtyřech, u třetího ale po osmi hrdých parypách^[318] z měděného a stříbrného vozu skákali pánove v červených nohavicích a čapkách a zelených dolomanach,^[319] z vozu zlatého ale vyskočil pan pěkný v zlatém oděvu. Všickni šli pruosto do izby^[320] a mladý pán pytal^[321] dceru od matky.

„Ej či bychom boli hodni takového štěštia!“ omlouvala se matka pokorně; dcera ale jak se na pána podívala myslela: „Ej to je ten, čuo sa mi o ňom snílo!“ a ruče skočí do komory vít pjero.^[322] Když pjero uvila a ženichovi co záručnuo podala, dostala od něho prstének, v němž se kameňky ligotaly jako hvězdy na nebi, zlatou pártu, a rúcho celkom zlatuo.

Šla se rychle do komory oblékat, a matka plná starosti a podivu ptá se ženicha „A na jaký chljeb pán ženich pytatě moju děuku?“

„U nás je chléb měděný, stříbrný i zlatý, na jaký bude chtít vaše dcera pristať“ odpoví ženich.

Matka tomu všemu ani vyrozumět nemohla, ale dcera se na nic neptala, ani se nedivila. Když byla ustrojena v zlatém rúchu, byla krásnější než všecek svět.^[323] Ženich vzal ji za ruku, a hned šli k sobáši,^[324] aniž dříve matku o požehnání dcera žádala, aniž se nerozžehnala s děvójstvím,^[325] dle způsobu starootcovského.

Matka všecka strápená, stála na prahu, a za ně se modlila. — Jak bylo po sdavkách sedla nevěsta, pruosto do zlatého vozu vedle ženicha, svatovia^[326] do stříbrného a měděného, a ty tam ujížděli, aniž se dcera s matkou dříve rozžehnala aneb se po ní jen jednou byla ohlédla. Jeli, jeli až přijeli k jedné skále, do níž byla veliká díra, jako městká brána. Před tou bránou koně zrazu obrátili dnu.^[327] Jak byli uvnitř, tu ti příjde veličisný zemotras, a skalu za nimi zrútil. Byli ve tmě. Nevěsta se hrozně lekla, bála se, ale ženich jí pravil: „Nic ty se nelekej, a jen čekej, vyjasní se, vykrásní se“ — a tu přiběhli se všech stran permuoníky^[328] v červených nohavičkách a zelených čápočkách rozžhaté fakle (pochodně) v ruce. Ti vítali všickni svého pána Kovlada, a na cestu mu svítili. — Nuž tu teprv viděla hrdá nevěsta, za koho šla, že má muža Kovlada.

Ale nic se za to netrápila. — Z těch tmavých skal, přišli do veličisných hor (lesů) a vrchů, po samo nebe sahajících, ale všecky ty smerky, jedle, buky, všecky ty hory byly olověné. Jak je přejeli ty čudné^[329] hory, přišel zase Zemotras, a za ními všecko zrútil. Z olověných hor přejeli do krásné roviny, kde se vše jen krásou ligotalo, a u prostřed té roviny stál zámek zlatý, stříbrem a drahým kamením vykládaný. Do toho uvedl Kovlad svoji mladoženku,^[330] a řka jí, že to všecko i její bude. — S radostí a podivením prohlížela si mladoženka všecko to bohatství; když si ale vše zůkol vůkol prohlídla, ustala, a ráda viděla, že permuoníky pokrývají na zlatý stůl. — Cítila hlad. — Sedlo se ke stolu. — Přinesli na stůl jídel dost, jídla měděná, stříbrná — i zlatá — a všickni jedli jen nevěsta jíst nemohla z ničeho, co na stůl přinesli. Prosila tedy ženicha o kousek chleba.

„Vděčně paní moje!“ řekl Kovlad, a hned kázal permuoníkům, aby přinesli bochník chleba měděného — ale paní jíst ho nemohla. Kázal pán, aby přinesli bochník chleba stříbrného, ale paní jíst ho nemohla, a po třetí kázal aby přinesli bochník chleba zlatého, přinesli bochník chleba zlatého, ale ani ten paní jíst nemohla.

„Vděčně bych ti posloužil paní moje, ale jiného tu nemáme,“ řekl Kovlad. — Tu viděla nevěsta, že je zle a dala se do pláče, ale Kovlad jí řekl: „Nic ti není platno plakat a naříkat, věděla jsi na jaký chléb se dáváš. Jak jsi volila, tak máš“ — a tak bylo a ne jinak. Co se stalo, odestat se nemohlo, a nevěsta musela pod zemí zůstat, a musí se tam hladem trápit, když byla pyšná a jen zlata se jí chtělo.

Jen to si vyprosila od Kovlada, že po tři dni v roce — když Kovlada brány k pokladům zemským otvírá (na křížové dni), na zem vyjít smí, a chleba si prosit.

Pohádka slovenská.)

Byl jeden král a měl tři dcery, které choval jako oko v hlavě. Když mu počínala hlava sněhem zapadat, a údy mu již tak nevládaly, jako vládaly, přicházelo mu často na mysl, která z dcer by po jeho smrti královnou býti měla. Dělalo mu to nemalé starosti, neboť měl všechny tři rád. Konečně mu přišla na rozum taková rada, aby tu za královnu ustanovil, která ho nejvíc miluje. I zavolal hned dcery k sobě a takto jim pravil: „Dívky moje! Starý jsem, vidíte, a neznám, či dlouho ještě budu s vámi. Chci tedy ustanovit, kteráž vás po mé smrti královnou bude. Dříve mi ale povězte děti moje, jak mně která milujete.“ — „Nuž dcero nejstarší, pověz ty nejdříve, kterak miluješ otce svého?“ ptal se král, a k nejstarší se obrátil. — „Eh otěc muoj, milší ste mi nad zlato!“ odpověděla dcera nejstarší, a pěkně otci ruku políbila. — „Dobrě, a ty dcero prostřední, jak ty otce svého miluješ?“ — obrátil se k prostřední dceři. — „Jaj otče muoj sladký, já vás lúbím, jako tento muoj vjenok zelený!“ ujišťovala prostřední, a kolem otce se uvíjela. — „No dobrě; a ty dcero nejmladší, jak ty mne máš ráda?“ — ptal se král nejmladší, již volali Maruška. — „Já tatuško vás lúbím, jako suol!“ odpověděla; tato a sladce na otce pohlédla. — „Oh ty nehodná, ty otca vjac nelúbíš, lež ako suol!“ rozkříkly se starší sestry. — „Jako suol!“ přisvědčila Maruška ještě jednou, a ještě libněji na otce pohlížela. — Král se ale na dceru náramně rozhněval, že ho má tak ráda jako sůl; takovou praobyčejnou sprostou věc, kterou každý má a mít může, a které si nikdo ani nevšímá. — „Jdi mi s očí, když si mne více nevážíš!“ rozkřikl se na Marušku. — „Až nastanou časy, kde bude lidem sůl vzácnější zlata a drahého kamení, pak se přihlas — a ty staneš se pak královnou!“ — Myslil král, že to nebude nikdy. — Maruška, zvyklá otce poslouchat, odešla na ta slova pryč, majíc oči plny slzí, a srdce plno žalu; — bylo jí to líto, že ji otec od sebe vyhnal, a že nepoznal, kterak ho ona neméně než sestry miluje. — Nevědouc kam se obrátit, dala se po větru přes hory, doly, až přišla do hlubokého lesa. Tu najednou vidí stát v cestě starou babičku. — Kde se vzala, tu se vzala. — Maruška ji pěkně pozdravila, babička jí poděkovala, a vidouc ji uplakanou, ptá se, proč plakala? — „Eh staruško, na čo že vám to buděm rozprávať, keď vy mi němóžete spomocť“ — odpověděla Maruška.

„Jen ty mi to pověz děvojno (panno), snad ti budu vědět nějaké porady; kde jsou šedy, tam bývají vědy!“ (kde jsou šediny, bývá i vědomosti, zkušenosti) pravila jí na to babička. — Maruška tedy babičce všecko pověděla, a na konec dodala s pláčem, že ona nechce býť královnou, ale si jen přeje, aby se otec přesvědčil, že ho má ráda zrovna dost. Babička Marušce věřila, vědělať již napřed, co jí bude Maruška povídat; neboť to byla taková múdra žena, „veštica“. — I vzala Marušku za ruku, a ptala se ji, jest-li by nebyla volna, dát se k ní do služby. Maruška řekla hned že ano, an neměla bez toho kde hlavy skrýt. Múdrá žena dovedla si jí do své lesní chýše, a tam jí hned dala jíst i pít. Marušce to bylo po vůli, neboť byla už hladna i smedna (žíznivá); když se najedla i napila, zeptala se jí babička: „Znáš-li ty ovce pást, dojit je, znáš-li přísť a plátno tkát?“ — „Neznám“ řekla Maruška, „ale kebyste ma vravili (pravili) ako se to robí (dělá), vez by som to dobrě urobila.“ „No tomu já tě všemu naučím, jen buď poslušna, co ti přikážu. — Až najde doba dobu — dobrě se ti to hodí (zíde).“ — Tak jí řekla ta múdrá žena, a Maruška slíbila, že ji bude poslouchat a hned se také do práce hnala, neboť byla děvojna pracovitá a pokorná.

Co Maruška u věštice sloužila, žily starší sestry její v samých zábavkách. — Ustavičně otce láskaly a kolem něho se uvíjely, žádajíce na něm každého dne nových věcí. Nejstarší se jen po celé dni do drahých rúch oblékala a zlatem se resila (krášlila), prostřední pak si jen v zábavkách a v tanci libovala, hostina stíhala hostinu, a dcery jen z radosti do radosti. — Otec pozoroval záhy, že je nejstarší dceři milejší zlato než otec, a když mu prostřední pravila, aby ji vydal za muža, tuť viděl, že si také vínku zeleného tuze neváží. Tu mu Maruška často na mysl přicházela, i připomínal si, kterak ho ona vždy milovala a oň se starala, a jak by on ji byl nejraději královnou viděl. Rád by byl snad v takových chvílích pro ni poslal, kdyby byl kdo o ní věděl, ale nebylo o ní pohádky. — Když ale zase králi napadlo, že ho měla ráda jako sůl, tu se vždy zase proti ní popudil. — Jednoho dne, měla býti opět veliká hostina, přiběhl kuchař ke králi všecek polekaný: „Pane králi, veliká nehoda se stala,“ bědoval, „máme všecku sůl rozmoklou, čím budem solit?“ — „Nu, pošlete pro jinou!“ král na to. — „O, pane, dlouho to bude, než se vozy z jiné země vrátí; čím budu zatím solit?“ — „Nu, sol něčím jiným“ — povídal král. — „Eh, pane králi, a cože tak solí, jako sůl?“ — kuchař opět se ptal. — Ale král nevěděl co říci, na to on si ani nikdy nepomyslil, že by bez soli bylo člověku těžko vyžíť. Rozhněval se, a kuchaře vyhnal s rozkazem, aby vařil bez soli. — Kuchař si myslil, jak to pán chce, tak to udělám, a vařil jídel, ale neslaných. — Byla to divná hostina, a hostům nechutnalo pranic, ačkoliv byla jídla jinak úhledně a dobře připravena. — Král se hrozně mrzel. — I rozposlali posly na všecky strany pro sůl, ale všickni se s prázdným vrátili, vyřizujíce králi, že všecky zásoby soli se rozpučely, že je všude nedostatek v ní, a kdo ji má, že ani za špetku nedá, kdyby zlatem platil. Poslali vozy pro sůl do jiné země; než by se vrátili, poručil král kuchaři, aby vařil taková jídla, kde by soli nebylo třeba. — Kuchař si myslil, jak to pán chce, tak to udělám a vařil jídla sladká a taková, v nichž soli třeba nebylo. Ale ani takové hostiny hostům nechutnaly, a vidouce že to jinaké nebude, jeden po druhém se od krále poroučeli. Dcery se nad tím náramně trápily, ale co bylo platno, král nemohl si hosti zvát, vždyť jim nemohl ani chleba s solí podat, když by k němu vešli. Den co den přinesla se na stůl jídla bez soli, a již odpadala lidem všecka zážda (chuť) na jídla, a jen po soli každý bažil. — Také statek (dobytek) trpěl, a krávy i ovce málo dojily, protože nedostávaly soli. Byla to karha (trest, neštěstí) na všecky. Lidé chodili jak svadlí, a padali do choroby. Sám král a dcery jeho onemocněli. — Tak drahá byla sůl, že by za špetku byli lidé to nejvzácnější dali. — Tu poznával král, jak vzácný dar boží je sůl, kterou on za nic neměl, a padlo mu těžce na svědomí, že Marušce ublížil.

V ten čas asi pravila babička v lesní chaloupce Marušce: „Milá Maruško moje, doba tvoje došla, třeba, abys domů se navrátila!“ — „Ach staryčka moje dobrá, ako já domů puojdem, keď ma otěc něchce!“ odpověděla Maruška a do pláče se pustila. — Tu jí babička všecko vyprávěla, co se zatím doma dělo, a poněvadž se stala sůl dražší než zlato a drahé kamení, že smí se Maruška k otci hlásit. — Nerada opouštěla Maruška dobrou babičku, která ji milovala a mnohému naučila, ale po otci také tesknila už. — „Statečně jsi mně sloužila, Maruško,“ řekla na ostatek babička, „chci se ti odměnit; řekni mi, co bys sobě přála?“ — „Dobrě ste ma chovali, dobrě ste ma radili babičko. — Ništ si já nežjadám, hiba za žmen (hrst, přehrstí) soli, co by som otcovi donesla výsluhy.“ — „A jinšího si ničeho nepřeješ? já ti mohu vše vykonat!“ — ještě jednou se múdrá žena ptala Marušky. — „Ništ nežjadám vjac, len tu suol“ — odpověděla Maruška. — „Když si jí tak vážíš, nemá ti nikdy chybět. Tu máš proutek, a jak nejprvé vítr od poledne začne dút, jdi po větru; jdi až přejdeš tři doliny a tři vrchy, pak zastaň a šlehni tím proutkem o zem. Kde šlehneš, tam země se otevře, a ty vejdi dnu (do vnitř), co tam najdeš, měj za věno.“ — Maruška vzala proutek, schovala jej a babičce děkovala. — Nad to jí dala ještě babička plnou sajdačku (mošnu) soli, a Maruška se na cestu připravila. Plačíc loučila se od lesní chaloupky a dobré babičky, která ji provázela přes les; i povídala Maruška, že si pro babičku přijde a do zámku si ji odvede, ale babička se tomu jen usmála. — „Zůstaň taká, jaká jsi, a dobře ti bude na veky (po vždy),“ řekla múdrá žena, když přišly na pokraj lesa; Maruška jí chtěla ještě děkovat — ale už jí nebylo. — Divila se tomu Maruška, než touha po otci nedala jí promeškat, a rezko pospíchala k domovu. — Že měla sprosté šaty na sobě a hlavu v pleně zavinutou, nikdo ji v zámku nepoznal, a nechtěli ji ke králi pustit, pravíce že je chorý. — „Eh len ma pustě,“ domlouvala se Maruška, „nesem já panu králi taký dar, čo je vzácnější strjebra, zlata a čo se po ňom jisto vystrabí (vyléčí).“ — Řekli to králi, a on, aby ji k němu pustili. — Když k němu přišla, žádala, aby jí dali chleba. — Král poručil, aby přinesli chléb; „ale soli nemáme“ — dodal. — „Suol mám já,“ řekla Maruška, a odkrojivši si otulec (krajíc) chléba, sáhla do sajdačky, posolila ho a králi podala, i sajdacku k tomu. — „Sůl!“ zaradoval se král, „oh ženičko, to je vzácný dar, kterak se já vám zaň odměním, žádejte co jen chcete, vše dostanete!“ — „Ništ nežjadám tatuško, len ma rád majtě ako suol!“ odpověděla na to Maruška přirozeným hlasem, a plenu s hlavy shodila. — Tu otec radostí div nezemdlel; prosil dceru za odpuštění, ale Maruška ho jen láskala, nezpomínajíc na zlé.

I rozneslo se hned po zámku i městě že nejmladší dcera králova přišla a že přinesla sůl; tu se každý zaradoval. Starší sestry se netěšily tak nad sestrou jako nad solí, byly si vědomy, že jí zle činily. — Ale ona ničehož nezpomínala, a měla radost, že otci pomohla i druhým. Každému, kdo přišel, dala trochu soli, a když otec, boje se o sůl, ji napomínal, aby všecku nerozdala, vždy odpověděla: „Dost jí tu ešče tatuško!“ — A v skutku ze sajdačky jakby neubývalo. — S krále všecka churavost spadla a takovou radost měl nad svojí dcerou, že dal hned svolat starší hlavy (radu obce) a Marušku za královnu ustanovil, což také i veškeren lid schvaloval. — Tu když Marušku za královnu vyhlásili, před veškerým lidem, pod vysokým nebem cítila, že jí teplý vítr na tvář zavál; dúl od poledne. I zpomněla Maruška, co jí babička povídala, a svěříc to otci, vzala proutek a hned se na cestu vydala. Šla po větru, jak měla kázáno, a když přešla tři doliny a tři vrchy, zastala, a proutkem o zem šlehla. — Jak šlehla, země se rozstoupla, a Maruška vešla prosto do vnitř vrchu.

I přišla tu z razu do veličisné (veliké) paloty (síně), která byla celá bílá jako led, i podlaha byla taková, a okolo byly chodby, a z těch přibíhali maličcí permoničkové (skalní mužíkové) s faklema, a Marušku vítali: „Vítej, vítej nám královno, už tě čekáme, paní naše nám rozkázala, abychom tě provedli a všecko ti ukázali, že je to všecko věno tvoje!“ — tak okolo ní štěbotali, poskakovali, faklemi harcovali, a po stěnách hore dolů lozili, jako mušky, a stěny se všude v záři světel ligotaly jako drahé kamení. Maruška byla všecka udivená a jako oslepená tou krásou. Permoníci ji vodili v chodbách, kde visely od stropu střehyle jako stříbro se blýštící, do záhrady ji dovedli, kde byly červené růže a květy přepodivné. Permoníci takovou růži jednu utrhli a dali královně, a ona si k ní voněla; ale růže nevoněla. „Ale vravte (pravte) že ma, čože je to?“ — zeptala se královna. — „Nikdáž som takú krásu neviděla.“ — „To je všecko sůl!“ — odpověděli permoničkové. — „Ale na ozaj (opravdu)? Tak že roste suol?“ divila se královna a ještě více si toho vzácného daru vážila. — I myslela si, že by škoda bylo, tu krásu bořit, ale permoníci, kteří myšlénky její uhádli, pravili jí, aby se o to netrápila a soli brala, co jí třeba, že kdyby vždy brala, přece se nedobere. — Museli jí ale přece slíbit, že bílou palotu, která byla jako z ledu vytesaná zmarnit nedají. — Když Maruška z vrchu vyšla, zůstala země za ní otevřená; doma když otci růži ukázala a všecko mu vyprávěla, poznal, že jí babička bohatším věnem obdarovala, než on sám. Maruška také na babičku zpomínala a poněvadž si již dříve umínila do zámku si ji odvést, dala zapřáhnout a ona i s otcem si pro ni jeli. Ale jakkoli Maruška dobře věděla, kde chyžka babiččina stála, a les křížem a křížem prohledali, o chyžce ani o babičce nebylo hlásku, jakby se po nich zem slehla. — Tu viděla teprv Maruška, co to bylo za babičku. Sůl v sajdačce se dobrala, ale za to věděla Maruška kde roste; a mnoho-li jí i brali, nikdy se nedobrali. Starší sestry Marušce toho štěstí nepřály, ale nebylo jim to nic platno, otec by ji byl na rukou nosil, každý ji miloval a jí děkoval; ona ale zůstala vždy tak skromná a hodná jak bývala a do smrti na babičku nezapomněla.

(Pohádka slovenská.)

Byla jedna matka, a když byla matka, měla syna. Toho syna nadájela dvakrát sedm let. Když ho kojila dvakrát sedm let, vzala ho do lesa, a kázala mu vytrhnout smerk so všetkým.^[331] — Ale chlapec smerk vytrhnouť nemohl. „Ešče len preca nejsi dost mocný,“ řekla matka, a kojila ho ještě sedm let. Když ho tedy třikrát sedm let kojila, vyvedla ho zase do lesa, a kázala mu vytrhnouť buk „so všetkým““. — Chlapec popadl buk, a „so všetkým““ ho vytrhl. — „Eh, teraz si dost mocný Víťazko, teraz se muožeš už o mňa starať“ — řekla matka. — „Ej ver sa buděm o těba starať matka, len rozkaž čuo mám najskuor^[332] pro těba urobiť?“

„Najskuor mi najdi porjadný bubonok,^[333] a pak mňa tam dovedeš“ rozkázala matka a šla domů. — Víťazko ale vzal si místo palice do ruky vytrhnutý buk, i se všemi konáry,^[334] jak ho pán Bůh vyrůst nechal, a dal se na pochod, hledat matce budonok. — Šel starými cestami a pirtěmi^[335] až přišel k jednomu hradu. V hradu tom bydleli šarkani,^[336] a když Víťazko k hradu přišel, nechtěli ho vpustit. Víťazko se jich ale dlouho neptal, chtíli ho vpustit čili ne, rozdrvil jim bránu, šel do hradu jako pán, a šarkany rúbal. Když jich porúbal vyházel těla přes zeď, pak se šel projít po hradu. Všude se mu líbilo, izby byly pěkné, a bylo jich devět otevřených a desátá zavřená. Když prošel Víťazko devět izeb otevřených, otevřel desátou zavřenou, a vešel i tam. I viděl tam sedět šarkána, třemi železnými obručemi ke zdi přikovaného. — „Cuože ty tu robíš?“ ptá se Víťazko. — „Sedím; prikovali mňa moji bratovia. — Odkovej mňa, a já sa ti bohatě odměnim!“

„Eh musíš ty byť naničhodný chlap, ked tia bratovia prikovali. Len seď!“ odpověděl Víťazko, bouchl dveřmi a šel pro matku, by ji do nového bytu zavedl. — Když si ji přivedl, všude ji provedl, všecko ji ukázal, jen tu desátou izbu neotevřel a přikázal matce, aby tam nechodila, že by se s ní zle povodilo. — Pak si vzal svoji palici do hrstě, a šel na polovačku, aby matce nějakou pečení přinesl. Sotva Víťazko paty ze zámku vytáhl, nedalo to matce pokoje, tak dlouho obcházela okolo dveří desáté izby až tam vešla. — Koho tam viděla sedět, jako milého šarkana. — „Čuo ty tu robíš, a kdo jsi?“ „Sem šarkan, a bratovia moji mňa ze zlosti prikovali. Boli by ma aj odkovali, keby jich tvuoj syn něbou porúbau. Odkovej ty mňa, bohatě sa ti odmeňam, a vezmu si ťa za ženu,“ prosil šarkan. — „A čuo by Víťazko povedal?“ mínila matka. — „Eh čuo by povedal, — nic; sneseme ho se světa, a ty sama budeš paní!“ — Dlouho se matka rozmýšlela, až konečně se šarkana ptala, kterak ho má odkovat. — „Idi do pivnice,^[337] dones mi z najostatnějšího okova pohár vína.“ — Matka šla do sklepa, natočila z nejzadnějšího vědra do poharu vína, a šarkanovi dala vypít. Jak ten první pohár vypil, prask! spadla jedna obruč. — Prosil aby mu přinesla druhý pohár, a jak ho šarkan vypil, bodaj tia! — spadla druhá obruč. — Prosil ještě o třetí pohár, a když matka i třetí přinesla, spadla s něho i třetí obruč, a byl na slobodě. — „Len ale čuo pověm synovi, keď se vrátí nazpak,“ strachovala se matka. — „Počuj,“^[338] řekl ji šarkan, — „sprav se za chorú, a keď sa tě bude zpytúvať^[339] Víťazko čím by si sa vystrabila,^[340] pověz že musíš mať „prasa^[341] od zemské svině“ — a keď on pro ně pojde, svině ho rozdrapú!“ — Dobrá; Víťazko přišel z lovu, přinesl matce srnce. Ale matka hekala a vzdychala, řkouc: „Jaj sladký syn muoj, darmo si sa ustával,^[342] darmo mňa dobrotky nosiu, němuožem jich zjest, musím zumriť!“ — „Jaj matka moje dobrá, něumraj, že len ty ma vrav čuo by tia vystrabilo, iděm tia preto, čuo by to oj v pekle bolo,“ staral se dobrý Víťazko, který matku velice miloval. „Já sa uzdravím len teraz, kedy buděm mať od zemské svině prasa,“ povídala matka. A Víťazko nemeškal, vzal do ruky buk, a šel hlebat zemskou svini. — Chodil chudák krížom krážom, nevěda kde tu svini hledat. Tu vidí v hore jakýs budonok, a když do něho vešel, našel v něm „svatú Nedělku“. — „Kam jdeš, Víťazko?“ ptá se ho svatá Nedělka. — „Jdu k zemské svini pro prasa, matka ochorela a od toho sa vraj vystrobí.“ — „Milý synu můj,“ praví sv. Nedělka, „už by ti těžko bylo, to prase dostať, ale já ti chci být na pomoci, musíš však poslechnut co ti budu kázať.“ — Víťazko slíbil že poslechne. Svatá Nedělka dala mu dlouhý ostrý rožeň^[343] a kázala: „Jdi do konírny a sedni na mého koně Tátošíka, ten tě donese, kde zemská svině bývá, zaryta v zemi. Až tam přijedete k ní, píchni rožněm jedno prase; — ono kvikne, a jak kvikne, svině se rozlítne zlostí, a „šuchom^[344] oběhne celý svět“; tebe ale neuvidí, ani koho jiného, a to poví prasatům: jest-li ještě jednú kviknu, že jich potrhá.“ — To okamžení musíš po druhé bodnouť prase, napíchnouť je, a uject pryč. — Prase se bude bát, nekvikne, svině se nepohne, a Tátošík tě odnese.“ —

Víťazko slíbil že poslechne, vzal rožeň, sedl na Tátošíka a ten ho v letu donesl daleko, až kde zemská svině byla zaryta. Víťazko rožněm bodl prase až strašně zakviklo. — Svině se rozlítla, a jedním šuchom oběhla celý svět“ — ale Tátošík se s místa nepohnul, a svině ho neviděla, ani koho jiného, a rozhněvaná přikazovala prasatům: „jest-li ještě jednou kvíknete, potrhám vás“ pak se zase zahrabala. Tu Víťazko nabodl prase, a ono čušulo,^[345] ani nepiplo — a Tátošík se „pustiu v let, a boli doma hned.“ — „Nuž Víťazko, kterak bylo!“ ptala se sv. Nedělka. — „Tak bolo, ako ste vravili — a tu je prasa!“ řekl Víťazko. — „Dobrá, vezmi je a dones matce.“ — Víťazko odevzdal rožeň, odvedl Tátošíka, vzal do ruky buk, prase naň pověsil, poděkoval se sv. Nedělce a pospíchal k matce. — Matka se šarkanem hodovali, nenazdáli se, že Víťazko kdy se vrátí — a zatím on tu. — Ulekli se a radili zase, kam s ním. — „Až ti dá prasa, stav sa ešče nevládnúcí řekl ji šarkan, a keď sa ťa bude zpytovať, čím by jsi sa vystrabila, pověz že živú a mrtvú vodú. Keď ti pro ni puojde, zhyně.“ — Víťazko se přihnal s radostí do hradu a matce prase dal, — ale ona ještě hekala, vzdychala, že musí umřít, že ji ani prase nepomůže. — „Len něumíraj matka, a povez, čuože ti pomuože, aby som ti to čo nejskuorej donesou?“ — staral se Víťazko. „Ach milý syn muoj, inšuo ma nič něpomůže, hyba živá a mrtvá voda“ ponosovala^[346] se mu matka. — Víťazko ale nerozmýšlel, vzal buk do ruky, a šel pruosto k svaté Nedělce. „Kam jdeš Víťazko?“ — ptala se ho sv. Nedělka. — K těba idu sv. Nedělka, poradiť sa, kde že by jsom našou živú a mrtvú vodu. Matka mi ešče len nevládže, a hyba po ni sa vystrabi.“ — „Už by ti těžko bylo milý Víťazko dostat tu vodu, ale chci ti k tomu být na pomoci. Tu máš dva žbány, sedni na mého Tátošíka, a on tě donese ke dvúm břehům. Pod těmi břehami vre živá a stojí mrtvá voda. První břeh se otevře v polední tam vyvrývá živá, a druhý břeh se otvírá v půlnoc, tam stojí mrtvá voda. Jak se břeh otevře, rychle přiskoč se žbánem a vody naber, pak až budeš mít zpod obou břehů vodu, přijeď ke mně. Poslechni však ve všem, jak jsem kázala.“ — Tak řekla svatá Nedělka, dala Víťazkovi žbány, ten s nimi sedl na Tátošíka, a ti tam.

Daleko až kdesi, stály tu dva velikánské břehy, a k těm Tátošík Víťazko donesl. Bylo poledne, tu se pravý břeh zdvíhl hore, živá voda vyvřela, Víťazko přiskočil, nabral do žbánu, a třesk, spadl břeh dolů, div Víťazkovi paty neurazil, který rychle se žbánem na Tátošíka vyskočil, a s místa uháněl k levému břehu. Čekali tam do půlnoci, v půlnoc vyzdvíhne se břeh hore, a pod ním stojí mrtvá voda. Víťazko rychle do žbánu nabere, a třesk — spadne břeh dolů, div že Víťazkovi ruku nepřiskřípnul. — Víťazko skočí rychle na Tátošíka, Tátošík dá se v let, a jsou doma hned. — „Nuž Víťazko, jak se ti vodilo?“ ptala se ho svatá Nedělka. — „Ej dobre sa vodilo sv. Nedělko, a tu máš živú i mrtvú vodu“ — řekl Víťazko a vodu ji dal — Svatá Nedělka vodu schovala, a Víťazkovi dala dva žbány vody obyčejné, kázajíc mu, aby je matce donesl. Víťazko se ji poděkoval a šel. — Matka se šarkanem hodovali, nenadáli se, že se více Víťazko navrátí, a on za humny. Velice se ulekli, když ho viděli přicházet, a zase se radili kam s ním. — „Stav se ešče nevládnúcí“ radil šarkan, a povez, že tia nebude pomoci, hyba keď něuzreš ftáka Pelikána. Keď toho bude mať dostať, zhyně.“

Víťazko matce s radostí vodu přinesl, ale matka ještě hekala, vzdychala, že jí ani ta nepomůže, že umřít musí. — „Ach len něumíraj matka sladká, a povez čuo že ti zpomůže; všecko ti doněsem“ — staral se dobrý chlapec. „Mňa něbude pomoci, hyba keď něuzren ftáka Pelikána. Jaj syn muoj kděže bys ty ho dostau,“ pravila matka. — Víťazko ale vzal zase svůj buk, a prosto k sv. Nedělce. — „Kam jdeš Víťazko?“ ptá se ho sv. Nedělka: — „K těba jdu svatá Nedělka abys ma poradila. — Matka sa něvystrábila ani po vodě, že vraj musí uzret ftáka Pelikána. — Povez, kde že je ten fták Pelikán?“

„Oh milý synu můj, už by ti těžko bylo, řekla sv. Nedělka, — ptáka toho dostat, ale chci ti být na pomoci. — Pelikán je pták hrozný, má dlouhanské hrdlo, a křídlama udělá takový vítr, že stromy se kácí. — Tu máš pušku, sedni na mého Tátošíka, on tě donese, kde bývá pták Pelikán. — Dej pozor, z které strany, bude na tebe vjetor dúť, na tu stranu pušku namíří, a jak uslyšíš kohoutek klapnút, zatluč ramárom^[347] pušku, a jeď chytro^[348] nazpěť, do pušky se však nedívej.“ Víťazko vzal pušku, sedl na Tátošíka a jeli po povetrí, až přijeli na veliké pustatiny, kde býval pták Pelikán. Tam stanul Tátošík. — Tu pocítil Víťazko, že mu silný vjetor duje na pravou líc. — I namířil na tu stranu pušku, a klap — kohútek spadl. Víťazko rychle ramárom pušku zatloukl, přehodil přes plece, Táťošík dal se vlet, a byli doma hned. „Jakože?“ ptala se sv. Nedělka. — „Něznám, či dobre, čí zle, len tak jsom urobin, ako sto kuzali,“ odpověděl Víťazko, a pušku ji podal. „Eh dobrě, tu je!“ zaradovala se sv. Nedělka, když do pušky nahlídla. Pak si ptáka Pelikána schovala, Víťazkovi dala jinou pušku, ukázala mu na stromě orla, a toho aby zabil a matce místo ptáka Pelikána přinesl kázala. — Víťazko dobrou Nedělku ve všem poslechl, a když orla zastřelil, pověsil si ho na svůj buk, a šel domů. A zase šarkan s matkou hodovali, myslíce, že Víťazka více neuvidí, a on nedaleko. — Velice se ulekli, vidouce ho přicházet a hned se radili, co dělat. — „Stav se eště nevládnúcí, a povez, že ti nepomůže hyba zlatá jablka ze šarkanovy zahrady. Ak tam puojde, šarkani ho rozdrape, lebo se na něho jedujú.“^[349] — Víťazko s radostí ptáka matce dal, ale matka hekala, vzdychala, že to všecko nic platno není, že by ji pomohli jen zlatá jablka ze šarkanové zahrady. — „Máš je mať, matko moja,“ řekl Víťazko, sebral se, a zase prosto z hradu k sv. Nedělce. „Kam jdeš ještě Víťazko?“ — „Eh, ešče to něpomohlo, matka porjad chorá; len prý ju vystrabí jablka ze šarkanovy zahrady!“ — „Už syn můj se musíš biť, a co bys i mocnější byl, přece by se ti zle povodilo, pravila mu sv. Nedělka. Ale chci ti být na pomoci. Tu máš prsten, navlékni si ho na prsť; jak si ten prsten obkrútíš, a na mne při tom zpomeneš, sílu za sto chlapův mít budeš. — Nyní sedni na Tátošíka, on tě tam donese.“ — Víťazko sedl na Tátošíka a ten ho nesl daleko až k jedné zahradě, okolo níž byla vysoká zeď. — Nikdy by byl Víťaz tu zeď nepřelezl, kdyby nebylo Tátošíka, ten ji přelítl jako pták. V zahradě s něho Víťazko slezl a šel se ohlídnout po jabloni zlatá jablka nesoucí. Tu ho stretne^[350] krásná děvojna, a ptá se ho, co tam hledá; i povídá ji Víťazko, že hledá zlaté jablka pro chorou matku svoji, a prosí, aby mu pověděla, na které to jabloni rostou. — „Tu jabloň já varuju^[351] a nesmím s ní nikomu ovoce dáť, sice by mne šarkan zabil. Já jsem královská princa, od šarkana unesena sem do té zahrady, bych mu ji varovala. Vrať se Víťazko nazpět, šarkan je hrozně silný, jak tě zde uvidí, zabije tě jako muchu,“ domlouvala děvojna. — Ale Víťaz se zvrátit nedal, a jen dále do zahrady pospíchal. — Tu stáhla princa s prstu drahý prsten, a podavši ho Víťazkovi, pravila mu: „Navlékni si ten prsten, a když ním zatočíš, a na mne zpomeneš, za sto chlapův síly mít budeš — jinak bys nad šarkanem nezvítězil.“ — Víťaz prsten vzal, dal si ho na prst levé ruky — na pravé měl od sv. Nedělky — pěkně se poděkoval, a směle kráčel dále. — Tu vidí u prostřed zahrady zlatá jablka na stromě, a pod stromem hrozného šarkana. — „Čuo tu chceš, ty vrah mých bratou a moji družiny?“ zareval naň šarkan. — „Jdu si pro zlatá jablka s tohoto stromu,“ řekl Víťaz neohroženě. — „Eh, něbudeš ty zlatá jablka ráňat, ale budeš se mnú sa pasovať.“ — „Keď ti ďaka^[352] buděm. Choj?“ — řekl Víťaz, obkrútil prstenem na pravé ruce, zpoměl na sv. Nedělku, rozpael^[353] nohy, a začaly se pasovať. — Na první raz šarkan Víťazka trochu pohnul, ale Víťaz zapael^[354] šarkana po nad členky^[355] do země. — Tu zašumí nad nimi křídla, a kde sa vzal, tu sa vzal — přiletěl černý havran, a křičí: „Komu že mám pomocť, či tobě, či tobě?“ — „Mně pomož!“ — křičí naň šarkan. — „A čuože mně dáš?“ — „Dám ti zlata, čuo ti bude ďaka!“ — „Mně pomoz! volá Víťazko, dám ti všetky koně, čuo se tamto na lúce pasou!“ — „Tobě pomohu!“ volá havran. „Ale jak ti mám pomáhať?“ ptá se. — „Ochlaď mňa, keď ma budě horúco,“ — řekl mu Víťazko. — Bylo mu horko, neboť ten šarkan naň ohnivý svůj dech pouštěl. — Pasovali se jen dálej. — Šarkan popadl Víťazka, a zapael ho do země po pod členky. — Víťazko zatočil prsténkem, zpoměl zase na sv. Nedělku, popadl šarkana kolem pasu, a zapael ho do země výše kolen. — Oddychli si. — Havran okoupal si křídla v studánce, sedl na hlavu Víťazkovu, a otřepal mu krůpěje na tvář rozhoroucněnou. Víťazko takto ochladen, — otočil druhým prstenem, zpoměl na krásnou děvojnu, a zase se popadli. Šarkan zapael Víťazku do země, po nad členky, Víťazko ale popadl šarkana, zapael ho do země po samú plec, uchytil meč, který mu byla sv. Nedělka dala, a hlavu mu uťal naraz. — Tu přišla princa, a sama mu zlatá jablka natrhala a pěkně se mu ještě poděkovala, že ji vysvobodil, řkouc mu ještě, že se jí páčí,^[356] že by za něho šla, kdyby s ní chtěl jít k jejímu otci. — „Ai ty sa mi páčíš,“ řekl ji na to Víťazko, „a keby som mohel, šel bysom s tebú, ale chceš-li na mňa do roka do dna čakať, přijdu za tebú“ — Princa mu podala na to ruku, že bude do roka do dne čekat. — Víťazko rozžehnav se s ní, sedl na Tátošíka, skočil s ním přes zeď, pobil na lúce krděl^[357] koňů havranovi, pak ujížděli domů. „Nuž, jak se ti vodilo?“ ptal se sv. Nedělka. — „Dobre sa vodilo,“ odpověděl Víťazko, „ale keby mňa něbola princa druhý prsťen dala, boloby sa zle vodilo.“ — Na to sv. Nedělce všecko vypověděl. — Sv. Nedělka mu kázala, aby se vrátil k matce a Tátošíka aby si vzal sebou. — Víťazko ji poslechl. — Šarkan a matka hodovali, a přenáramně se ulekli, když viděli Víťaze přijíždět, nenadáli se, že by se vrátil ze šarkanové zahrady. — Matka se ptala, co má dělat, ale šarkan nevěděl už žádné rady, a jen rychle se šel schovat do té desáté izby. — Víťaz matce zlatá jablka dal, a matka stavěla se, jakoby ji pohled na ně byl uzdravil. — I hostila syna, láskala se s ním jak nejlepší věděla, a Víťazko měl velikou radost, že matka jeho zase zdráva. Tu vezme matka dlouhou tlustou lněnou šňůru, a povídá Víťazkovi: „Lahni že si syn muoj, já tia do tejto šňory zakrútím, ako som to tvymú tatuškovi urobila, jsi-li ty tak mocný ako on bou, a ju pretrháš.“ — Víťazko se usmál, a matka ho povila hustou šňůrou, jako dítě povíjanem; ale zrazu se rozpřel, a šňůru na strapky potrhal. — „Jsi mocný,“ řekla matka, „ale čakaj ešče tia obkrútím tenúčkú, est-li aj tu potrháš.“ — Přinesla teňúnkou hedbávní šňorku, a zavila ho do té. Víťazko se jen smál, a když ho zavila, rozepřel; mysle, že šňůrku tenkou hned přetrhne, ale čím víc se rozpíral, tím hlouběji do masa se mu šňůrka zařezovala. — Když to matka viděla, tu zavolala šarkana, a šarkan přiběhl, hlavu mu uťal, a tělo na kolik kusů rozsekal. Na to matka srdce si vyndala, tělo pak svázala do bílého šatu, a pověsila ten bátoh^[358] na Tátošíka, řkouc: — „Keď si ho nosiu za živa, nos ho i po smrti, kam ti ďaka.“ — Tátošík nemeškal, „dal se vlet a byl doma hned.“ — Sv. Nedělka čekala už naň, neboť to všecko napřed věděla, co a kterak se bude dít. Hned tedy tělo složila, umyla mrtvou vodou, pak živou, Víťazko si zívnul, pak se protáhl a vstal živ a zdráv. „Eh, dlúho som spau,“ povídal si. „Ba na věky byl by si aj spal, kdybych tě byla nevzbudila. — Jak že ti je?“ ptala se sv. Nedělka. — „Dobre, ale len čudno,^[359] srdce že ma něbíje.“ — „Jak ti má bit, když je nemáš!“ — „A kdě že mi je?“ s podivením tázal se Víťaz. — „Visí ti v hradě na šňůrce u grady^[360] přivázané,“ povídá sv. Nedělka, a povídá mu i vše ostatní co se s ním dělo. — Víťazko se ani nezlobil, ani neplakal proto že neměl srdce. — Pak mu kázala sv. Nedělka obléct se do žebráckých šatů, dala mu gajdy,^[361] a poslala ho do hradu gajdovať, a za gajdování aby žádal co odměnu svoje srdce, a s tím se k ní vrátil. — Víťaz šel, — a vida, že matka s hradu se dívá, postavil se pod okno, a začne pěkně krásně gajdúvať. Matce se ta muzika velmi zalíbila, i zavolala starého gajdoše do hradu, že vraj aby ji zahrál. — Víťazko hrál, hrál, a matka se šarkanem tancovali od zeme^[362] den i noc, až byli všecky ustaty. Dala gajdovi jíst a pít a když se vytancovala, dávala mu i zlaté peníze. — Ale gajdoš povídal: „Na čuože by ma boli peniaze, veť som už starý.“ „Nuž ale čuože ti dám, pytaj^[363] sám,“ matka na to. — „Nu, čuože mi dáte,“ Víťazko se ozval, rozhlížeje se po izbě, „dajťe mi to srdce, čuo visí tamto na gradě.“

„I vďačně ti je dám,“ matka řekla, srdce sundala, a Víťazkovi dala. Víťazko se pěkně poděkoval, a z hradu pryč k sv. Nedělce. „Dobře, jen když je zase máme,“ pravila Nedělka, srdce vzala, umyla v živé i mrtvé vodě, dala ptáku Pelikánu do zobáku, a kázala aby je Víťazkovi na pravé místo zasadil a Víťaz hned cítil jak mu vesele poskakuje. — Za to dala svatá Nedělka ptáku Pelikánu svobodu. Na to spravila Víťeze za holuba, a kázala mu vyleťet do hradu a přesvědčit se, co matka dělá. „Když budeš mít vůli, stát se člověkem, zpoměn na mne, a hned ním budeš,“ dodala ještě. Víťazko tedy co holub vyleťel do hradu, a oknem do izby kde matka bývala. — I viděl ji ležet horeznačky, a s šarkanem se laskať. — Viděla matka holuba hnedle, a poslala šarkana aby vzal pušku a zastřelil ho. — Než ale šarkan pušku dobyl, snesl se holub dolů, spravil se člověkem, uchytil meč a šarkanovi naraz hlavu sronil. — „A čuo teba, nanič hodná matka mám urobiť?“ obrátil se k matce. — Matka padla před ním na kolena a prosila o smilování. — „Něboj sa, nič ti já neurobím, nah sudí Bůh!“ — Vzal matku za ruku, vedl na náhradí, a tam jí řekl: „Pozri že matka, tento mač^[364] hodím do povetry, kto je vinny toho bude soudit Bůh!“ — Zafičel meč v povětří, zalegotal se, a okolo hlavy Víťazkovi vjel pruosto do srdce matčiného. — Víťazko matku pochoval, pak se vrátil k sv. Nedělce, pěkně krásně ji za všecko dobrodiní poděkoval, opásal se mečem, do ruky vzal buk a odešel k své krásne prince. — Ta byla už u svého otce, měla nejednou jeť za princové a králové, ale ona nechtěla se vydat,^[365] dokuď rok neuběhne. — A rok ještě neuběhl, když tu jednoho dne Víťazko do královského hradu přišel. — „To je můj zvolený slúbenec! zvolala, když ho spatřila, a hned k němu přistala. Bylo veselí, otec jim dal království, a jest-li neumřeli, žíjou dotuď!

(Pověst ze Zvoleňské stolice.)

Na Slovensku zachovalo se ještě mnoho pověstí z dob dvěstěletého panování tureckého, jež důkazem jsou ukrutného jarma, pod nímž obyvatelstvo úpělo, a hrdinského odporu buď celých dědin, buď jednotlivců. Z těchto jeden byl Vávro Brezula.

Ten byl vlastník dvorce v Lubětovej, v jednom horním městečku, a síla jeho i hrdinost byly daleko a široko vyhlášeny. I Turkům byl znám, a když z Filekova přes hory do okolních dědin zabíhali, je pustošili, a lid do zajetí odváděli, strachem bledli, slyšíce jméno slovenského junáka. — Jednou přinesli jim zvěsť, že není Brezuly doma; i rychle sebrali se do Lubětovej, a dvorec jeho přepadli. — Čeleď od paní nabádaná, chtěla se bránit, ale byla dílem pobita, dílem svázána; chtěli je s sebou odvléci do zajetí, jakýžto osud i ženu Brezulovu potkat měl. Také dobytek sehnali na dvůr, by jej odehnali. Ale jsouce jisti, chtěli dříve než by stavení podpálili, posilnit se jídlem a pitím. Protož sneslo se do jizby pití a jídlo, a žena Brezulova musela jim vařit teplou večeři, co oni zatím v izbě hodovali, a vesele šavlemi cengajíce, jásali. — Žena Brezulova stála v kuchyni u ohniska, všecka uplakaná, ustrašená. — Tu najednou jakoby s nebe spadnul, octnul se v kuchyni Brezula: „Daj Buoh štěstí a ženičko,“ pozdravil, „čo že to máš za hosty?“ — „Jaj muž premilený, Turci sa tu!“ odpověděla žena hlasem na polo utajeným ale tváří již vyjasněnou. „A čože jim varíš těm milým hostům!“ — „Kapustu (zelí).“ — „A či máš do něj masa?“ — „Němám.“ — „No čakaj, veť já hu naraz narúbám.“ — po těch slovích, šavli v ruce, skočil do jizby. Bylo tam tma. — Turci zaslechli jeho hlas, zahasili světla, a v největším zmatku tlačili se k oknům, jeden za druhým ven se strkajíce. — Brezula nevolal o světlo, popadl křemen do zubů, ostrou šavlí po něm přejel, až jiskry od úst mu pršely. Při jich kmitu viděl, kde Turci jsou, a napořád začal do nich sekat, než žena s hořící hlavní do izby přiběhla, válely se turecké hlavy po zemi. Co ušlo, dalo se na útěk, co zůstalo v izbě, zahynulo všecko. — Tak si Brezula samojediný zachránil ženu, čeleď, dobytek i statek.

Turci nemohli na tuto nešťastnou výpravu zapomenout, a přemejšleli na pomstu. Za nedlouhý čas potom sebralo se jich mnoho, a pod vůdcovstvím agy masného, známého ukrutníka a pustošitele slovenských krajin, pustili se z Filekova přes hory na Lubětovou; dříve ale okolní dědiny napořád pustošili. — Jeden nářek ozýval se po všech okolních údolích, a lidé opouštějíce svoje statky, utíkali do hor a lesů. Darmo Vávra Brezula Lubětovských vyzýval, aby v úžině údolí nepříteli cestu zalehli, darmo je k udatnosti nabádal, a sám co vůdce v čelo se postavit chtěl; kuřiplaší němečtí horníci neslyšeli hlasu jeho. Svolal tedy svoji čeleď, odevzdal jim ženu i statek a když byl přikázal, co by dělat měli, kdyby se výprava jeho nepodařila, a jednoho z nejstatečnějších k své ruce vybral, šel samodruhý zkusit štěstí junacké. — Pod horou Jasenovou stanuli. Tam se dala cesta nepříteli nejlehčeji zastavit. Brezula poučil svého druha, jaké lsti míní proti nepříteli užit, poslal ho na vyšní chodník — sám pak se ukryl v křoví, nedaleko studně, při nižším chodníku. Nabité pušky v rukou, čekali tito dva odvážlivci na hejno divokých Turků, jichž šum a rozháraný křik z pozdálí se již ozýval. V čele jich byl masný (tučný, tlustý) aga. Když byl již na blízku studánky, vyskočil Brezula s nataženou puškou z křoví a zvolaje: „Vítaj, pane masný! Dá Buoh, že slovenské kraje víc rabovat nebudeš!“ spustil — masný aga válel se v krvi. Nyní začal volat Brezula silným hlasem: „sem za chlapy: Ďuro, Sámko, no, tu sa, tu!“ — „Parom jim do duše,“ odpověděl hlas na vyšním chodníku, rána padla a druhý Turek se potácel k zemi. Turci polekáni tímto nenadálým přepadnutím a smrtí agovou, nemyslili jinak než že padli v zálohy a za každým stromem že stojí chlap, dali se na útěk na vylomhlavy.

Tam u té studničky agu pochovali, dva kameny položili na jeho hrob; tam posud leží. Hlavu odťali a na háku studně nastrčili. — Dlouho ji tam vidět bylo, až jednou chlapci, kamením házejíce, ji trefili a do studně shodili. Nechtěl pak nikdo více ze studně píti, a proto ji zametali. Posud tam říkají: Turkova studňa. Železný kyj agův dlouho v kašteli (zámku) Lubětovském ukazovali, před několika lety byl poslán do Pešťaňského museum. — Tak sprostil Vávro Brezula krajinu velikého tyrana, a jmeno jeho dlouho ještě žít bude v paměti lidu.