ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Bylo jedno krásné děvčátko a říkali jí Popeluška, protože se naveky po domě paprčila a popelila. Měla otce vlastního a měl ji velmi rád, ale cože, když měla zlou macochu a horší macechy sestru nevlastní, dceru macošinu, která ji neměla ani za mak ráda. — Všecko dobré své jen dala, co odpadlo, Popelušce. — Její dcera pěkné šaty měla, Popeluška vždy jen sukénku režnou. Proto také mezi lidi jíti nemohla a macocha jí také nedala, ani do kostela nikdy jíti nesměla, a jen se na věky v popele paprčit musela a všecko sama urobit.

Ale Popeluška byla vždy dobré mysli, ani si nenaříkala, ačkoliv se jí křivda děla.

Jednoho dne šel otec do města na jarmok;^[210] než odešel, ptal se dcer, cože jim má přinésti jarmočného? Dora, nevlastní jeho dcera, poroučela si, aby jí otčím přinesl drahé rúcho a skvostný šperk, jakový žádné děvče v místě nemá.

„A čože mám těbe, moja diouka, doniesť jarmočnuo?“ — ptal se otec Popelušky.

„Jaj tatuška muoj, ja si nič inšieho něžiadam hiba to, čo vám o líco uděrí, keď horou puojdětě,“ — odpověděla skromná Popeluška.

„Nuž diouka moja, to sa ti muože stáť“ — řekl otec, ale macocha i Dora se jí vysmály, že je hloupá. — Otec šel tedy na ten jarmok, a když svoje řízení odbyl, koupil pro dobrou vůli a domácí pokoj pastorkyni, co si byla žádala, ač by to byl raději Popelušce byl dal. — Když se domů vracel, šel horou (lesem). V myšlénkách zamorený šel cestou, neohlížeje se ni vpravo ni vlevo, — až tu náhle vrazí do lískového keře a proutek lískový o líce mu zavadí.

Pomněv na svoji dcerušku, utrhl hranu oříšků,^[211] aby jí žádost vyplnil. — Když domů přišel, běžely mu dcery vstříc; Dora se hned ptala po jarmočném, ale Popeluška byla jen ráda, že má tatuška doma; ani si na žádost svoji už nevzpomněla, až když otec Doře drahé rúcho a šperk podával a jí hranu lieskouců; — s takovou radostí ji přijmula, jako by z ryzého zlata byla.

„Veru máš to vzácny dar!“ smály se jí macocha a sestra, ale Popeluška na ně nedbala a hránočku si za ňadra schovala. — Druhý den byl svátek a všickni lidé šli do kostela, jen Popeluška doma zůstat musela. Když macochu prosila, aby jí nějaké hábočky^[212] dala, aby také do kostela jít mohla, osopila se na ni: „Či ty, hnusná tvár, Popelvár, by si do kostola sa opovážila ícť? — Doma zostaněš; tuto ti práca, a kým domu príděm, nach je to hotovuo,“ kázala macocha — a sesypavši popel s prosem, s věrtel toho Popelušce k přebírání uchystala.

Když odešli, šla Popeluška plačíc k studni pro vodu, aby se trochu obriadila, dokud by matka domů nepřišla. — Jak se do studně nahýbala, tu vypadla jí ze zaňadří hránočka oříšků a spadla do studně. — I vzkřikla uleknutá a o málo že za ní neskočila. — „Ach moja milá hránočka, vyjdiže mi von!“ — volala žalostně do studně, nahýbajíc se přes vroubení. Jak tak pláče a volá po ztraceném dárku, vylézá ze studně žabka; když až na okraj studně vylezla, na Popelušku se podívala a na studeň oříšek z huby položila. — „Ach, ty milá žabičko, moja sestričko, či to mně ten oriešok něsieš?“ — zaradovala se Popeluška a po oříšku sahala.

„Těbe ho něsiem, těbe,“ pravila žabička, když oříšek Popelušce na dlaň pustila, „rozlúpni ho, a čo v ňom najděš, to je tvoje“ — odpověděla žabka a zpátky do studně skočila. — Popeluška ihned oříšek rozloupla, ale div že ho zase do studně nepustila radostným leknutím, když se do něho podívala. Ležely v něm slunéčkové šaty, — „Jaj, či je to krása!“ zvolala — „a že to je moje! A či ja sa buděm znať do tých šiat odiať? Nuž ale veď ja musím aj prácu zhotoviť, čo mně macocha uložila!“ — zasmutila se Popeluška, ale jen na okamžení, o chvíli pospíchala s oříškem do jizby a šest holubiček slítlo se střechy a za ní do jizby vletělo. — Tři za ni proso z popele vybíraly, tři ji strojily.

Když se umyla a do slunéčkových šatů ustrojila, celá se jásala. Než ji ty tři ustrojily, druhé tři proso z popele vybraly; i poděkovala jim Popeluška pěkně, krásně, ony ji přes práh vyprovodily a zase na střechu sedly.

„Mhla za mnou, mhla predo mnou, slniečko božie nado mnou!“ — pravila, vycházejíc ze vrat, a potom rychle do kostela pospíchala. Jak do kostela vešla, všech oči se po ní obracely a jeden ptal se druhého, „čo je to za jedna?“ Ale nikdo ji neznal, ani otec, ani macocha, ani sestra ji nepoznali. — Byl v kostele také mladý kníže a ten, co Popeluška do kostela vstoupila, očí s ní nespustil. Když bylo po kostele, v patách šel za ní, ale sotva práh překročila, už jí nebylo. — Ptal se kdekoho, čí je to ta krásná panna, — ale nevěděl mu nikdo povědíti. — Umínil si, že si druhou neděli pospíší, aby jí dostřehl. Popeluška, jak před kostel vkročila, pustila mlhu za sebou, mlhu před sebou, a neviděna domů přiběhnouc, svlékla rychle šaty slunéčkové, do oříšku schovala a oříšek u studně pod kámen položila, zavolavši do studně: — „Žabičko, moja sestričko, nože mi naň pozor daj!“ — Potom rychle do chyže běžela, do režné sukénky se oblékla, hlavu zavázala šedým šatem, a když macocha domů přišla, nebylo ani známky nikde, co se tam dělo, ba macocha se divila, že už Popeluška s prací hotova. — Dora o ničem nemluvila než o krásné paničce, co v kostele byla, ale když se jí Popeluška ptala, jaká byla ta panička a odkud, osopila se na ni Dora: „A čože sa ty opovažuješ o něj rozprávať, ty strapa, — paprč ty sa v tvojom popole — to je nie tvoja vec!“ — Popeluška věděla víc než oni, ale ani otci nepověděla, ale už nebyla tak smutná, jak bývala.

Druhou neděli prosila Popeluška zase macochu, aby ji vzaly do kostela, ale jako vždy, tak i tenkráte macocha ji odbyla, že tam nepatří; a davši jí místo kostela přebírat mák z popele, čtvrtci dobré míry, sama do kostela s dcerou odešla. — Popeluška, jak macocha paty vytáhla, ihned k studni pospíšila — nemusela ani volati, žabička už na okraji seděla a oříšek druhý na ruku jí položila řkouc, aby si ho rozloupla, co v něm najde, že její. Poté do studně skočila a Popeluška oříšek rozloupla. — Byly v něm šaty mesiačkové jako z ryzého stříbra.— „Jaj, či je to krása!“ zvolala Popeluška udivená, „ale sa ja něbuděm znať do tých šiat odiať. — A či vy mně, holubičky, moje sestričky, zase pomuožetě?“ — A šest holubiček hned dolů slítlo se střechy a do jizby za ní letěly. — Tři ji strojily, tři mák z prosa vybíraly. — Než ji ty tři ustrojily, druhé tři mák z popele vybraly. — Poděkovala jim Popeluška pěkně, krásně, ony ji přes práh vyprovodily, a ona pustíc mlhu před sebou, mlhu za sebou, slunéčko nechajíc nad sebou, do kostela pospíchala. — Už ji čekali, a mladý kníže ani dočkati se jí nemohl. — Pobožnost jeho za nic nestála. — Popeluška se také po něm ohlédla, ale jen tak na půl očka, a jakmile po kostele bylo, rychle ven se brala. — Kníže ač byl tenkráte rychlejší, přece mu pod rukou skoro zmizela. — Byl již všecek zarmoucen, že nejen ji zadržeti nemůže, ale ani se dověděti, kdo a odkud by byla. — Umínil použíti lsti. — Popeluška zatím domů pospíchala, šaty pěkně do oříšku uložila, oříšek pod kámen u studně k druhému položila, a než matka přišla, již se zase v popeli paprčila. — Tu bylo zase řeči o té krásné paničce a o krásném knížeti, jak se po ní ptá a ji hledá, až Popeluška brzy zčervenala jako růže, brzy zbledla jako ľalije, jenže to nikdo pod sivým jejím šátkem neviděl, v němž krásnou hlavu zavitou měla. — Jakkoli se neustále jen o knížeti a neznámé paní mluvilo, a kde kdo přišel, směl mluviti o tom, — jak se ale Popeluška zmínila, že by si přála paničku viděti, hned macocha i Dora na ni vyjely jako zmíje, že ona toho není hodna.

Přišla třetí neděle a zase prosila Popeluška, aby ji vzala macocha do kostela, ale macocha ji nečistě vyhřešila, naměřila s půl věrtele popele s ľaněným semiačkom^[213] a přebrat jí to kázala. Popeluška neřekla ani tak, ani tak, nechala macochu s dcerou odejít a sama potom k studni se obrátila, kde ji žabička již čekala, majíc v hubě poslední oříšek. „Rozlúpni ho, čo v ňom najděš, je tvoje; mňa už viac něuvidíš“ — řekla žabička.

„Ach, ty milá žabičko, moja sestřičko, ako sa ja ti odslúžim?“

„My smo ti slúžily zato, že si dobrá k nám bola, a zato aj šťastná buděš!“ — a po těch slovech žabička do studně skočila. — Popeluška rozloupla oříšek a byly v něm šaty hviezdičkové, nejinak se zdálo, než jako by ze samých drahých kamenů složeny byly. — „Ach či je to krása!“ zvolala uradovaná, „a či vy mně, holubičky, moje milé sestričky, pomuožetě sa do toho pripraviť?“ — „Pomuožeme, pomuožeme, aj prácu ti urobíme, keď si k nám dobrá bola,“ — odpověděly holubičky, a slítnuvše se střechy, do jizby za ní letěly. — Tři vybíraly semínko z popele, tři ji strojily. — Než ji tři ustrojily, druhé tři semínko vybraly. — Poděkovala se jim Popeluška co nejpěkněji a se slovy: „Mhla za mnou, mhla predo mnou, slniečko nado mnou!“ — vyšla ze dveří a ke kostelu pospíchala. — S toužebností očekával mladý kníže, zvědavě ostatní lid, jestli zase krásná panička přijde, a ona tu — hle — neviděna přišla a stojí na své blánce^[214] jako ta jasná hvězda zornice, když zvečera na obloze zasvitne. — Kníže radoval se, že mu tenkráte neujde, a Popeluška se několikrát po knížeti ohlédla, myslíc, že je to posledníkráte, co ho vidí. — Líbil se jí, a kterak ne, když byl pěkný a všem lidem se líbil. — Proto ale přece z kostela pospíchala jako jindy. — Tenkráte ji ale kníže předešel. Jak vyšla z kostela, přistoupil k ní, prose, aby se mu zjevila, kdo je, a mu dovolila domů ji provoditi. — Popeluška sama nevědouc proč, nebyla s to promluvit, ačkoliv by ráda byla něco řekla; když ji prosil, aby mu dovolila — jen na dostřelení ji doprovoditi, zavrtěla hlavou, pustila před sebou i za sebou mlhu a před očima mu zmizela. — Něco mu ale přece od ní zůstalo, a sice malinký její zlatý střevíček uvázl na smole, jíž dal namazati cestu před kostelem, aby utéci nemohla. Neviděvši nastrojenou lest, šlápla na smolu — a hned se jí zlatý střevíček zachytil. — Nechajíc střevíček na smole, o jednom domů běžela. — Sotvaže se svlékla a šaty uložila, už byly macocha i Dora také doma. — I vyrozuměla Popeluška z jejich rozprávky, že kníže střevíček její má a že jí to nastrojil schválně; byla by se ráda na něho hněvala, kdyby jí bylo dobré srdce dalo. — Mělať střevíčky jen jediný pár, co byly u slunéčkových šatů, při druhých střevíčků nebylo; bylo jí to tedy dost líto, neboť bez střevíčku nemohla se ani do šatu ustrojit. — Onedlouho roznesl se chýr,^[215] že kníže od chýže k chýži chodí a že si každá mladá ženská střevíček ten obouti musí, která ho obuje, ta že jeho bude, — neboť on prý myslí, že ho jiná obouti nemůže než ta, které patří.

„A či ja ho obujem, mamko?“ ptala se Dora mamy.

— „Máš veľký palec, diouka moja, ale nič sa zato něstaraj, keď ti črievic malý budě, muožem palec okresať“ — mínila matka. Když kníže všechny chyže pochodil a nohu nenašel, na kterou by střevíček se byl hodil, přišel naostatek i do chýže, kde Popeluška bydlela. — Popeluška také chtěla do jizby se podívat, ale macocha ji vyhnala ven a strčila ji pod koryto. — Zatím si Dora střevíček obouvala, ale pro palec nemohla ho obouti, teprv když jí máma palec okresala, střevíček obula, ale nemohla v něm bolestí dostúpiti; přece však s velikým namáháním přešla jizbu a pak jako Herodiana za stůl sedla. Kníže vida, že má střevíček na noze — nevěda ale, že si proto palec osekati dala —, myslel, že to snad přece ona, ačkoliv se nikterak podobou na jeho krásnou paničku neponášela. — „A či viac dcér němátě?“ ptal se ještě jednou matky.

„Němáme, hiba tú“ — odpověděla macocha; starý otec rád by byl řekl, že má krásnou dceru, ale bál se ženy.

— Tu ale kohout v pitvoru^[216] zakokrhal: „Kikirikí — kikirikí, pekná diouka pod koryty, pľuhavá^[217] za stolíky!“ — Macocha se na kohouta rozběhla, kníže ale srozuměv, co kohoutek kokrhal, poručil otci, aby přivedl druhou dceru. — I vyvolal otec Popelušku zpod koryta, ona ale utekla dříve ke studni, že se vraj umyje. Ale zatím rozloupla oříšek, v němž byly slunéčkové šaty, rychle je přes sebe přehodila, druhé dva oříšky za ňadra schovala a o jednom střevíčku šla do jizby, kde kníže s nedočkavostí čekal upopelené, jak mu otec řekl, děvče. Tu hle, div a radost — neznámá krásná panička sama do dveří vchází, a všickni poznají teprv Popelušku. — Starý otec zaplakal radostí nad svojí Popeluškou, kníže ale hned k ní přistoupil, za ruku ji uchopil a více ji pustiti nemínil. — Dora a macocha vztekem sršely, dokonce když Popeluška vypravovala, kterak k šatům přišla. — Doře střevíc svlékli a Popelušce obuli, které byl na nohu, jako by ho na ni ulil. Kníže hned prosil, aby za něho šla, — lepší ženy přáti si nemohl. — Popelušce líbil se mladý kníže zrovna dost, otec též rád je požehnal, byli tedy svoji. — Když Popeluška do vozu sedala, ohlédla se ještě jednou k studni, děkujíc dobré žabičce, — kohoutek ale a holubičky, když Popeluška ze vrat vyjížděla, schytily se na křídla a letěly s ní, kohoutek sedl na vůz, holubičky poletovaly nad vozem. — Starého otce vzal kníže také s sebou a v pusté chyžici zůstala zlá macocha a hrdá Dora opuštěny a samy — bez lásky a bez radosti.