ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Kdysi za dávných časů byl bohatý jeden zeman, ale velice marnotratný; v kostky hrát, hodovat, lovit bylo jeho nejmilejší prací v pátek i v svátek. — Když už tím celé svoje jmění promárnil, odstěhoval se z města na starý zámek a tam žil se svojí rodinou jen po chudopacholsku.

Měl manželku a tři dcery, krásné, hodné, na vydaj súci. — Ale cože: když se stal chudobným bedárem, přátelé ho opustili a opuštěn žil na starém zámku. — Jediné vyražení zemanovo byl lov. — Jedenkráte když zase poloval, zatáral se do hory a dlouho nemohl ničehož ulovit, až mu tu najednou zajíc přes cestu přeběhne. I namíří rychle, střelí a zajíc spadne; — jak ale proň běží, tu zrazu zpoza dřeva se vyřítí ozorné^[218] medvedísko a zdvihnouc se na zadní nohy s vystretýma předníma nohama na zemana se těmeší, s hrozným řvaním. — „Ako si sa opovážil mojho poddaného zabiť? Za to ťa teraz alebo zožeriem, alebo mi tvoju najstaršú dcéru za ženu dáš!“ — zamumlal medvěd, a tlapíska položiv zemanu na plece, zubáně naň vyškeril. — Co měl dělat, — chtěj nechtěj musel říci, že dá, nechtěl-li být roztrhán. „O seděm týždňou si po ňu príděm,“ zamumlal medvěd a v třesku praštěcího mu pod nohou chrastí odešel. — Leknutím zaseknutá krú v žilách zemanových začala se rozihrávať, když medvěd odešel, ale při pomyšlení na slib a na dceru se mu oči zalily. — Smutný šel domů, a smutnější ještě vkročil do jizby; a když se ho nejstarší dcera ptala, jak se mu vedlo, a zajíce z rukou mu brala, nemohl se pláče zdržeti. — I bylo hned dotazování, co se stalo, proč je otec smuten, žena, dcery okolo něho, a cože se mu stalo, aby pověděl. — Nemoha se jim déle ubrániti, začal povídati, co se mu přihodilo: „Něšťastná to bola hodina tvojho narodzenia,“ dodal, „a mojho eště něšťastnějšia, lebo som ťa ja medveďovi vydal, a o seděm týždňou si pre těba prídě!“

Matka, dcery začaly naříkat a plakat, jen nejstarší mlčela, řkouc otci: „Někormúťtě sa, milý otče, za váš život ja rada svoje šťastia dám, keď už tak súděnuo!“ — Nebylo jí ovšem volno okolo srdce, když na medvěda vzpomněla, ale nechtěla dělat otci těžší ještě srdce.

S bolestí čekali sedmý týhoden a otec jen vždy myslel, kterak by si přece jen dceru zachoval. — I sezval tedy okolní sousedy a kdekoho známého, aby na ten den k němu přijeli na svatbu. — I neodepřel mu to nikdo; v určitý den sjelo se do zámku množství hostů a mezi nimi mnoho smělých junáků, všecko ozbrojeno, neboť starý zeman tak žádal. Když se sjeli, tu jim svěřil svoji nehodu a o pomoc proti medvědu je žádal. — Milerádi mu všickni pomoc slíbili a každý se hotovil krásnou pannu medvědí ohavy zbaviti. — Ale ženich nepřicházel, už se slnce cez poludnia prevalilo, a ženicha nikde. Vtom zahučí tichá, krásná hudba, ale zdaleka, jako by pod zemí vyhrávala, avšak co chvíle hlasněji, krásněji zněla a blížej se nesla. O chvíli zaduněla zem pod dupotem koňských kopyt a z lesa vyjíždí dlouhá řada pozlacených hintovů,^[219] v slunci se ligotajících. — Jedou přímo do zámku a ve dvoře zastaví. — Šest bujných parip hrabe zem před nejkrásnějším kočárem a z něho vyskočí mladý kníže, krásný jako růže, od zlata a drahého kamení se jásající jako před kosbou lúka od květu. Za ním všecka družina z vozů vyskákala a v patách za ním do zámku kráčela. — Oči všech utkvěly na novopřišlých hostech, hlavně ale na knížeti, jemuž rovného nebylo mezi přítomnými. — Klaněli se mu, vítali ho, a on pěkně děkuje na všechny strany, k starému zemanu se ubírá a beze všech okolků prosí, či by mu nejstarší dceru za ženu dát nechtěl?

„Od srdca rád by som vám ja ju, krásno knieža, dal, ale som ju jednému medveďu, ktorieho práve teraz čakáme, prisľúbil,“ omlouval se starý zeman.

„Ej čo tam po medveďu,“ usmál se kníže, „medveď nach má medvedicu a krásnu pannu dajtě mladému šuhajovi, ktorý ju budě znať ľúbiť.“

Starý zeman se dal rád přemluvit a svolil, jestli i dceři by se líbilo. — Nebyla dcera oproti tomu, neboť se jí věru mělo co líbiti. — Tak, hle, stala se z medvědí svatba knížecí!

Kníže dal hned s kočáru truhlu zlata složiti, kterou starému zemanu v dary přivezl. — Potom byl sobáš^[220] a hned po sobáši svatba.

Svatba stála veselá! — Krásná muzika hrála, panstvo zpívalo, veselilo se, jako by ani druhý děň svitať nemělo. — Veselá to byla svatba, ale krátká. — V několika hodinách kázal kníže zapřahat, od všeckých se pěkně odebral, mladou svoji ženu k sobě do nejkrásnějšího kočáru vysadil a ven z brány k lesu hřměla celá řada kočárů, až jiskry od země lítaly. — Starý zeman čekal se strachem medvěda, ale medvěd nepřišel. — Zeman maje peněz dost, začal staré živobytí: dával hostiny, hrál v kostky, lovil, jezdil a peníze vůčihledě míjely. — Přátelé ho měli zase rádi, na rukou by ho byli nosili.

Darmo opatrná žena napomínala, zeman nedal pokoje, až byly peníze ty tam; jako po prvé, tak ho zase přátelé opustili a zůstal s rodinou sám. — Jedenkráte vzal zase pušku a dle zvyku šel do hory; zvěře nebylo ani k spatření, vysoko v povětří jen jastrab kroužil. — I namířil naň zeman, střelil a jestřáb s výše dolů se koprcá; — avšak jedvaže jestřáb země dopadl, zahučelo to lesem, jako by jím vichřice lámala, a šumem vichru zatočil se nad zemanovou hlavou veličizný orel. „Ako si sa opovážil mojho poddaného zastreliť?“ vzkřikl naň orel. — „Za to ťa alebo rozdriapem, alebo mně tvoju sredňú dcéru dáš za ženu. Voľ si, čo chceš!“ — Nebylo v čem vybrat, neboť orličí zobák nad ním sekal jako velké kováčske klieště, a pazoury jen skeľo že ho nechaply. — Slíbil tedy střední dceru svoji orlovi dáti za ženu. — „O seděm týždňou si po ňu príděm!“ — zvýskl orel, a šumem vichru vysoko do povětří se vykrútiv, kdesi za horami zmizel. — Smuten, zarmoucen vracel se zeman domů a veliké si dělal předhůzky, že dceru takto zaprodal. Nuž ale stalo se a už se odstat nemohlo. — Rodina hned pozorovala, že se otci cosi nemilého přihodilo, ale jakkoli na něho otázkami dotíraly, přece jim to dlouho říci nechtěl, až mu konečně srdce přeteklo a všecko pověděl. — Matka naříkala, ale střední dcera pokojila rodiče: „Eh rodičia moji, nětráptě sa zato, veď ja rada puojděm za orla, kráľa ptákou, keď mně už tak súděnuo; úfam sa, že mně i tam dobre budě.“

Když nebylo jinak, těšili se rodiče alespoň tím, že si dcera nezoufala; ale zármutku se přece jen zhostiti nemohli. — Za sedm týhodnů měla býti svatba, a starý zeman i žena dali, co měli nejlepšího ještě na svém bydle, aby vystrojili pořádné veselí. Také si myslil starý zeman, když orel přijde, tolik mužů střelnou zbraní ozbrojených že ho lehko sprovodí a nevěstu mu nedají. — Už nastal poslední den sedmého týhodne, už všecko čekalo, mladí junáci měli pušky nabité, aby orla přivítali, nevěsta jakkoli statečná, přece smutná byla, ale orel nikde! — Když slunce na polodne ukazovalo, tu ozvala se kdesi zdaleka příjemná hudba, a čím blíže se nesla, tím krásněji a líbezněji zněla. — Zamlkli hosté, poslouchali, čekali; i zaduní zem pod koňskými kopyty a z lesa vyjíždí řada pozlacených kočárů, a co by pět prstů srátal,^[221] jsou na dvoře. — První vůz byl nejkrásnější a v něm seděl mladý kníže, třpytící se od zlata a drahých kamenů jako nebe od hvězdiček. — Jak ve dvoře zastali, sám první s vozu skočil a za ním vyskákala i všecka jeho družina. — Jakkoli i ostatní draze pooblékáni byli, přece každý jen krásu a bohatý ústroj knížete obdivoval; kníže ale prosto k starému zemanu šel, poklonil se mu a beze všech příprav prosil, či by mu střední dceru za ženu dal. „Moje največšie šťastia by bolo, keby som vašu žiadosť vyplniť mohol a vás, krásno knieža, synom nazývať, ale som sľúbil pýtanú^[222] dcéru jednému orlovi za ženu, a teraz si má pre ňu prísť.“

„Ej, něrobtěže si z toho žiadnych ťažkostí; orol nach si vezme orlicu, šuhajovi dajtě dioučicu, ktorý ju budě znať ľúbiť,“ — odpověděl kníže s úsměchem. — Co měl zeman říci; svolil, jestli dceři oproti vůli nebude. — Jisto, že dceři krásný kníže milejším byl než orel, a byť i králem ptáctva byl. — Když měl svolení otce i dcery, poručil kníže složiti dvě lády^[223] zlata a stříbra, co přinesl otci v dary. — Potom byl sobáš a hned i svatba. — Nikomu by se bylo nezdálo, že to tak vypadne; místo potyčky s divým orlem veselá zábavka a ples. — Zanedlouho, co veselost stála, a již kázal mladý zať zapřahat, a pěkně se všem do lásky poroučeje, mladou svou paní do kočáru k sobě vysadil a ven branou letěli k lesu, hustou kúrňavu prachu za sebou nechávajíce. — Dlouho se dívali hosté za odešlými a matka si i kus poplakala — ale cože, vždyť se nedostala orlu, ale krásnému knížeti, a orel kdyby přišel, vyplatili by mu — avšak darmo orla čekali — nepřišel. — Zase byl zeman bohatý, zase měl dost přátel, a staré vášně s penězi se vrátily, ale vybere se i hluboká studeň, minulo se i bohatství zemanovo, až na tolik, co dostačilo poskrovnu žít s ženou, dcerou a čeledí na starém zámku. — Nechodil už za zvěří, ani na ptáky s puškou, ale ryby lovit chodil; to byla nevinná zábavka. — Jednoho dne, když mu přišla zase chuť vyjíti si na ryby, vzal udici a šel. — Cestou přemýšlel všelijak o svém živobytí a myslel si, kdyby kdy zase k nějakému bohatství přijíti měl, že by je už nepromarnil. — I šel hustým lesem, a když z něho vyšel ven, octnul se v dolině, k níž se vrchy a stráně ze všech stran úvlačně dolů táhly; uprostřed bylo zelenavé jezero, u něhož zeman ještě nikdy nebyl. Přijda k němu, hodil hned udici do vody, těše se, že bude hojný lov; a vskutku, sotva muškou navnaděná udice do vody se zamočila, už přivábila lačnou rybku, která se po krátkém dodievaní^[224] mušku chytit sama zadrhla. — A po ní druhá, třetí a více jich. — Zeman měl radost, že se mu lov daří; ale netrvala ta radost dlouho! — Naraz se jezero od samého spodku vzbouřilo a s hukotem vlny vysoko vybušilo; ve vlnách pleskotal se ohromný rybí chvost. — Vlny hnaly se ku břehu a z přívalu vyvalilo se na břeh nevídaně veliké rybísko. — V rozevřeném chřtánu mohl se vůz po ľahostaji^[225] obrátit. — „Ako si sa opovážil mojích poddaných kántriť?^[226]“ zafrflala ryba, — „za to ťa naraz alebo požriem, alebo mně dáš tvoju najmladšú dcéru za ženu. — Voľ si, čo chceš!“ — Těžká volba něboráku zemanovi, vidoucímu před sebou rozdávené rybí hrdlo! — Nakolik mu strachem možno bylo s rozumem se potázat, nevěděl jiné rady život si zachrániti než dceru rybě slíbiti.

Tož i učinil. „O seděm týždňou si príděm pre ňu!“ zafrflala ryba, silným plaskotem papulu zavřela a do vody se hodila, až vysoko vlny na břeh se vyhodily. — Potom rychle na dno se ponořila a do písku zarýpla, až jezero se zamútilo.

Více ji zeman neviděl. — Jako čistou vodu jezera, tak zarmútila ozrutná ryba i duši zemana. — Smuten, rozžalen šel domů; jediné měl ještě potěšení, nejmladší, nejmilejší dcerku a tu měl tak němilobohu stratiť.

Přivlékl se domů jako noční mrak! Dcera, matka hned okolo něho, cože je smuten, co se mu stalo, ale on dlouho povědíti nemohl, co ho tlačí, — ale naostatek přece jen říci musel, nebylo nic platno. — „Už som dve dcéry tak dobre ako utratil,“ pravil s pláčem, — „lebo Pánbuoh vie, kdě sa, čo sa, keď som o nich eště žiadneho chýru něpočul. — Nuž ale preca aspoň to znám, že som ích ľuďom do rúk oddal, — ale těba, dieťa moje, som sľúbil, lebo som sľúbiť musel, ohavnej rybe za ženu! Ach ja něšťastný otěc!“ — a plakal jako dítě a matka ještě více naříkala. Také dcera byla zarmoucena; sestry její se alespoň za pěkné muže vdaly, ale ona za potvoru jít měla. Bylo jí divně okolo srdce, když na to vzpomněla, a jediná její naděje byla ta, že snad ryba nepřijde, jako nepřišel ani medvěd ani orel. — Pozval si zeman k určitému dnu zase staré svoje přátele, kteří se k bitce a hodům prositi nedali a ze staré známosti zemanovi slíbili, že dceru jeho chrániti budou a rybu že zabijou. — Když usúděný den svitl, sjížděli se hosté ze všech stran, mladí, staří, k obraně pěkné panny. — Už bylo polodne, už bylo i po poledni, a ryby niet! — Ale tu náhle zahučí pěkná hudba kdesi daleko, jako by pod zemí vyhrávala, a co blíže se nesla, to krásněji, hlasněji zaznívala. — O chvíli zaduněla zem pod dupotem koňských kopyt a z lesa vyjížděla dlouhá řada pozlacených vozů a prosto k zámku. — Co by pět prstů spočítal, a byli ve dvoře. — První vůz byl nejkrásnější a v něm seděl kníže sám, tak krásný a bohatě oblečen, že mu na světě roveň nebylo a nebude. — Skočiv s vozu, šel prosto k zemanu a družina jeho za ním. Předstoupiv před něho, uklonil se a začal ho pěkně prositi, či by mu nechtěl dáti svoji nejmladší dceru. — „Eh veru by som vám ju, krásno knieža, rád dal a radoval sa, že moja dcéra šťastná budě, ale som ja ju sľúbil jednej ohavnej rybe, ktorá si teraz pre ňu prísť má,“ — pravil zeman.

„Ej čo tam po rybe, nach má ryba rybu — a mně dajtě krásnu vašu dcéru, nach si ju k srdcu pritisněm a domu odveziem“ — odpověděl kníže, lahodně se usmívaje.

Svolil zeman, jestli i dcera svolí. — Ale kdože by měl ochotněji svoliti nežli ona! Dobrá to výměna, za rybu krásného šuhaje! Když i dcera svolila, kázal ženich složiti pro otce dary; byly to tři lády zlata a stříbra. — Byl hned sobáš a po sobáši svatba! — Svatba ta byla ze všech nejveselejší, hudba, co kníže si přivezl, hrála noty od výmyslu světa, že se i starým pánům žíly rozehrály, a jen skeľo^[227] že se mezi chasou něpovykrúcali!^[228] — Ale když v nejlepší vůli byli, poručil mladý zeť zapřahat a o chvíli se ode všech pěkně odebral, nevěstu k sobě na vůz si posadil a ven branou letěly vozy s hrdými paripami, že jen tak za nimi dunělo. — Ryba nepřišla. — I mysleli přátelé bohatého zase zemana, že bude s nimi hrát, lovit, zkrátka takový život vést, jako vždy dříve vedl, — ale tenkráte dal se zeman na pokání; umínil si peněz šetřiti, aby neupadl zase v bedárstvo. Stál věren v slovu. — Jediné, co ho i manželku jeho trápilo, bylo to, že nevěděli, kam přece děti jejich se poděly, a matka želela začasté, že osaměla jako ta lípa, když jí haluzky oseká. — I vyslyšel Bůh želání její a obmyslil ji na stará léta synkem; — i děkovali za ten dar oba dva s nemenší radostí než za první své děti, a že ho rádi viděli, dali mu ime Radovid. — Rostl chlapec a stal se z něho krásný, hodný šuhajík. — Otec vyučil ho, jak sám znal, i ve zbroji ho cvičil — takže se z něho statočný chlap vykresal. Stal se jedinou radostí svých rodičů, a těšili se, že bude opatrovati jich stáří.

Zeman zapověděl všem služebníkům přísně, aby se před synem ani nejmenší zmínka o dcerách neděla, aby se mladý Radovid ani nedověděl, že sester kdy měl. — Ale cože — mladý šuhaj viděl, že mají sourostenci jeho sestry, i ptal se, proč on jich nemá? — Ale rodiče mu to vymlouvali, že nemá každý bratr sestru, že on jich také neměl, ale syn viděl, že jsou pohnuti a že matce slze v očích hrají, a proto si to nedal vymluviti. Měltě starou pěstúnku,^[229] která mu ničehož odepříti nemohla; k té obrátil se a tak dlouho ji láskal a prosil, dokud mu všecko nevyrozprávěla, jak se co stalo s jeho sestrami a že nikdo nezná, kde jsou. — Ona i sestry jeho vyvarovala.^[230] — Kdyby dobrá stařenka byla tušila, co z toho pojde, byla by si raději jazyk na uzel zavázala. — Sotvaže se pravdy mladý šuhaj dověděl, umínil si sestry vyhledat. — Jak se rodiče ulekli, když jim úmysl svůj sdělil, nemožno vypravit; otec prosil, prehováral,^[231] matka plakala, ale vše darmo, úmysl jeho byl neodolatelný, ani slzami matčinými, ani prosbami otcovými nedal se obměkčit. — „Ja musím sestry svoje vidieť,“ pravil, „a čo by priam^[232] na druhom světě boly. A krem toho mně ňezaškodí vo svetě šťastia skúsiť. Ako budě, tako budě; — lenže mně, otče, dobrého koňa dajtě a dobrú zbroj, ktorá mně i do něba i do pekla cestu pretínať budě!“

Když to rodiče slyšeli, viděli, že není pomyšlení, aby se dal synek přemluviti, a tedy raději otec hleděl vším potřebným ho zaopatřiti. — Dali mu tedy na cestu peněz, zbroj, dobrého koně i služebnictvo, aby se mu nic zlého nestalo. — Když měl vše pohromadě, rozloučil se s starými rodiči i pěstúnkou a na cestu do světa se vydal. Jeli přímo k lesu, odkud a kudy, jak mu otec řekl, knížata přijížděli i odjížděli. — I vedla je cesta dál a dále horami, dolinami, až se dostali do hustých lesů, tisíciletými stromy zarostlých. Strom vedle stromu, pod stromy hustá chrasť; museli si každý krok cesty prosekávati. — A nebyla by je ta cesta mrzela, kdyby poživy bývalo, ale ta se již minula, a lidské obydlí ani k spatření. I pobízeli služebníci pána, aby ustal, a nechtěli dále, že v lese zahynou, ale on na ně nedbaje jen dále rúbal a rúbal. — I přišli po psotě, po bídě do husté neprozračné hory (lesa) a tu koně, jako by je k zemi přikoval, ani jen o krok dále jíti nechtěli, když je ale nazpátek obrátili, vesele zaržali. — Byla to hraniční čára, přes kterou nikdo přejíti nemohl, jedině mladý synek zemanův Radovid. — Když to zpozoroval, dal koně služebníkům a pravil jim: „Nie je vám súděnuo túto čiaru prekročiť, priatělia moji; vráťte sa domu k mojim rodičom, pozdrautě ích, a že sa něvrátim nazpak, kým si sestry něvyhľadám. Aj mojho koňa s sebou vezmitě, lebo mně ho v týchto horách něnačim.“^[233]

Služebníci vrátili se tedy domů a on sám hustým lesem dále se prodíral, cestu si šavlí klestě. — Už přešel dva vrchy a dvě doliny, už i třetí, když tu přišel k veliké zápole. —^[234] V zápole byla skulina a z té skuliny vycházely modravé obláčky dýmu. I skulina i dým padly mu ihned do oka. — „Eh,“ myslí si, „a čo tam aj dáka ježibaba bydlí, preca len puojděm dnu;“ a bez dlouhého rozmýšlení k zápole se brál, a když přišel až ke skulině, kudy vycházel dým, viděl, že je sice úzká, ale že se přece nějak prodere. — I vlezl tedy do ní, ale čím dále šel, tím se více šířila, až mohl zcela volně jíti, jenže bylo tma v ní jako v rohu. — Kus obdělač viděl cosi se blýskat jako ohník, a čím dále šel, tím bylo jasněji, a tu náhle octnul se ve veliké, jako izba vykresané jaskyni; uprostřed oheň hořel a jeskyni osvětloval. Při ohni seděla pěkná paní, zahrávajíc si s dvěma medvěďaty. — Zhlédnouc před sebou člověka, vyskočila a s podivením vykřikla: „Ach kděže si sa tu vzal, boží človeče? Veď tu ani ptáčka ani letáčka, nie že by to človiečika. Utěkaj, kdě znáš, lebo ak muoj muž prídě, naraz ťa rozdriape!“

„Ach nuž, kděže som sa vzal,“ odpověděl Radovid, „iděm si sestry hľadať, ktorie sa za tri kniežatá povydávaly,“ a začal paní vypravovat, co mu byla pěstúnka povídala. — Pěkná paní poznala ihned z jeho řeči, že to její bratr, neboť to byla zemanova nejstarší dcera. — Přivítala ho s velikou radostí a hned se k němu posadila a musel jí o domovu vypravovat. Ale sotva začal uradovaný bratr rozprávěti, ozvalo se před jeskyní hněvivé mrmlání medvěda, a na prosbu sestřinu rychle skočil pod koryto, v koutě zastrčené. — Jedvaže se ukryl, už se medvěd do jeskyně vřítil, muž krásné jeho sestry, a ňuchaje po koutech zařval: „Ženo, človečina smrdí, vystau ju, nach ju rozdriapem!“

„Ach mužíčok muoj drahý, kděže by sa ti tu človek vzal, veď tu ani ptáčka ani letáčka, kděže by ti človiečika! Len sa spokoj,“ chlácholila ho žena. — Ale medvěd nic nedbal a jen nepokojně po jeskyni běhal a řval, až se vari hen v třetí dolině ozývalo. „Keď mi ho něchceš dať, nuž si ho sám najděm!“ — a s těmi slovy hnal se ke korytu. Už je přehodil, vtom udeřila dvanáctá hodina — jeskyně se zatřásla a v krásný, veliký zámek se proměnila, medvěd v krásné kníže a medvídčata v pěkné chlapce. — S medvědí podobou přešla knížete i divost a namísto rozdrápání radostně švakra líbal a objímal, rád jsa, že ho neroztrhal. — Po srdečném uvítání dali se do hovoru; Radovid vypravoval o rodičích, kníže a kněžna o svém stavu.

„Viděl si, milý švagre, že som zakliaty na medveďa, a tak sú i mojí mladší bratia zakliati, strední na orla, najmladší na rybu. Zakliaťa naše trvá dvanásť hodín, a v ten čas sa my na ohavné potvory premeníme, po krajině túlame a v divokosti našej ľudí trápiť musíme. Naša družina aj všetko panstvo sa premenia v zver a kaštiele^[235] a dědiny sa premieňajú v pusté hory a zápole. Keď usúděná hodina odbije, dostáváme my našu ľudskú podobu a kraje naše sa oživia. A tak je každý od Boha děň! Že sme pre našu sestru zakliati, znám, ale ako by si nás muohol oslobodiť, něznám, aj pochybujem, lebo strašné sú vazby našeho zakliaťa. — Nuž ale keď si si tak umienil, skús: Choď k mojmu mladšiemu bratovi, adaj že ti ten budě znať dačo poradiť. Odo mňa si vezmi aspoň tento chĺpok z medveďacej srsti, ktorý ti budě na dobrej pomoci. Keď buděš v něbezpečenstve, len ho pomrú a hněď ti prídě šesť medveďou na pomoc.“

S radostí přijal Radovid chloupek a dobře si ho skryl; ke všemu chtěl se uvoliti, jen o to prosil švakra, aby mu cestu k bratru ukázal, což on milerád slíbil. — Když si všecko pověděli, hosta milého si štědře uhostili, zadupalo šest krásných parip pod obloky.^[236] „No už ťa koč čaká,“ pravil švakr, „a koně vedia cestu. Zdravý choď, lebo sa hodina mojho zakliaťa približuje.“

Bolestně se rozloučili, neboť nevěděli, či se zase kdy uvidí. — Když se rozloučili, sedl Radovid na koč a koně jako na větru letěli s ním přes hory doly, až se jen tak za nimi prášilo. — Právě dojeli na hranice panství švakrova, když osudná hodina minula; v tu chvíli octnul se Radovid na zemi, místo koní viděl šest myší utíkati zpátky k lesu a z kočáru stala se ořechová skořapina. — Sám stál v pustém lese u potůčku jako prst. — Za potůčkem viděl táhnouti se do lesa pirť,^[237] pustil se po ní, nech by ho už kamkoli zavedla. — Dlouho šel lesem, přes doliny, přes pláně a vrchy a všecka poživa, co s sebou měl, se minula, když tu přišel k jednomu tak vysokému dubu, že mu roveň neviděl. Šíre dúže^[238] rozkládaly se jeho konáry^[239] a mezi nimi ve vrchu stál dům. — Jak to Radovid zhlédl, pomyslil si ihned, že to bude obydlí střední sestry. — Dlouho čekal, jestli se ukáže, aby mu nahoru pomohla, ale nevyšla. I začal tedy volati, co hrdlo stačilo, a na dub bušiti. — Když tak chvíli volal a bušil, ukázala se nahoře pěkná ženská postava, ptajíc se: kdo to volá a buší?

„Ja som to, ja,“ volal Radovid, „tvoj brat, sestra moja drahá; pomuož mně dáko hore sa dostať!“

„Muoj brat?“ divila se paní, „ja som žiadneho brata něpoznala. Ale kdo si koľvek, človeče boží, utěkaj, ako znáš, lebo keď muoj muž prídě, naraz ťa rozdriape!“

„Rozdriape, něrozdriape,“ odpověděl Radovid, „len mně spomuož, aby som sa hore dostal, potom ti chcem vyrozprávať, kdo som a čo chcem!“ — Dala se uprosit; spustivši dolů lano, pomohla Radovidu vysoukati se nahoru. — Jsa nahoře, sedl s paní na hromadu mechu k mladému orličátku a začal sestře vypravovat, kdo je a co chce. — Zaplakala sestra radostí a bratra si objímala, ale také strach měla, aby orel přijda domů bratra neroztrhal. — Jedvaže se poznali a uvítali, zahučelo to v povětří, jako by se bouřka valila, a to orel letěl. — „No len, bračok muoj drahý, skoro sa skry do tohoto mechu, adaj že ťa dáko zachovám!“ prosila ho sestra.

Jen co se skryl, už orel do hnízda se vřítil, vřeště: „Žena, človečina smrdí, naraz mně ju vystanou, nach ju rozdriapem!“

„Ach mužu muoj drahý,“ chlácholila žena, „kdeže by sa ti vzala, veď tu ani ptáčka, ani letáčka něvidieť, kdeže by to človiečika!“ — „Keď ho něchceš vydať, najděm si ho sám,“ zapíštěl orel hněvivě — a začal mech přehazovat — už zadrápl i do hromady, kde Radovid ukryt čušal,^[240] an tu dvanáctá udeřila. — V tom okamžení jako by země se zatřásla, chyžka na stromě proměnila se v nádherný zámek, orel v krásného knížete, orlíče v utěšeného chlapčíka a všecko zůkol vůkol obživlo.

Rád byl kníže, že si švakra neroztrhal a s ním se těšiti mohl. — Strojila se hned slavná hostina a Radovid musel vypravovat o rodičích a proč přišel. — „Starí moji rodičia sa majú ako starí ľudie; zdravých som ích zanahal a s žiaľom ích opustil; ale keď som chcel aj sestry aj švagrou poznať! Nuž, najstaršú sestru už taky znám, aj švagra, medveďa! — Švagor medveď,“ pokračoval dále, „mně rozprával, ako stě zakliati, a ja som si predsavzal vás zo zakliaťa vyslobodiť. Spytuval som sa švagra, ako by sa to mohlo stáť, ale mi on rady dať něveděl, len ma k těbe, drahý švagríčok, poslal, že mně adaj ty buděš vedieť dač poviedať?“

„Ach, švagrík muoj drahý,“ odpověděl kníže, „darmo sa konáš, lebo pochybujem, že by si nás mohol vyslobodiť. Ťažkuo je naše zakliaťa; Rady ti v tom ani ja dať něznám, ale keď si už tak si umienil, choď k mojmu najmladšimu bratovi, ten ti naistě zjaví celuo tajemstvo.“

„Puojděm, puojděm, len mně cestu ukáž.“ „Na hranicu mojho panstva ťa dám odviezť a potom choď cestou, ktorá sa ti ukáže. Jda tou cestou, príděš k jednému jazeru; tam daj pozor, a kdě sa budě z vody kúriť, tam sa hoď do vody. — Vezmi si týchto dakoľko orlacích pier, a keď buděš v něbezpečenstve, len ích pomrú a hněď ti šesť orlou prídě na pomoc.“ — Radovid se švakrovi pěkně poděkoval, pera schoval a o chvíli zadupotalo šest koní pod okny. — „No švagrík muoj drahý“ — pravil kníže — „už sa muoj čas blíži; koč ti je už pripravený, zdravý choď, aby ťa moja divokosť nězastihla.“

Bolestně se rozloučil Radovid od milované sestry a švakra, kteří ho až k vozu doprovázeli. — Jak sedl, vychytili se koně do větru a jako tátoše letěli přes hory, doly. Když přijeli na hranice, minula určitá hodina a Radovid jako prvníkráte viděl se na zemi seděti. Koně ve vrabce se proměnili a vůz v slepičí skořápku. — Vida před sebou cestičku, vzpomněl na švakrova slova a chutě se po ní pustil. — Ale dlouho šel a všecko strávil, co s sebou měl, než přišel do údolí k zelenavému jezeru. — Vari na celé cestě byl v tom okamžení nejšťastnější, neboť sotva u jezera zastal a po vodě se rozhlížel, viděl blízko břehu z lesknoucí se vody modrý obláček dýmu vyvěrat a sem tam se rozletovat. — Ani si neoddechna, hodil se do vody, právě tam, kde obláček vystupoval. — Šťastně sletěl komínem dolů na ohnísko, na něž právě sestra oheň klásti chtěla. — Nevědouc, co se to činí, odskočila uleknutá do jizby, bratr ale skoče s ohníska, běžel za ní volaje radostně: „Něboj sa, sestra moja drahá, něboj, veď som to ja, tvoj brat, prišiel som ťa navštíviť!“ — Přešel sestru strach, když viděla před sebou státi člověka a sestrou pojmenovati se slyšela, ačkoliv o bratru nevěděla. — Protož pravila: „Něklam mňa sladkými rečami, lebo som ja žiadneho brata něpoznala, ale kdo si koľvek, človeče boží, povedz, kdě si sa tu vzal, čo chceš?“

Tu Radovid všecko pěkně sestře vyrozprávěl, kdo je a proč přišel, a teprv sestra okolo krku mu padla a k srdci ho přitiskla. Byla radost veliká obou, a ještě větší, když se i švakr, který už jako člověk domů chodíval, navrátil. — Žena mu do třetí jizby v ústrety běžela, nevýslovnou radostí volajíc: „Muž muoj drahý, poď, či vidíš, brat muoj došol, ktorieho som ja eště doma něpoznala.“

„Keď je těbe brat, je muoj milý švagor!“ — vítal švakra kníže ryba a hned se ptal na rodiče. „Starých rodičou som zdravých doma zanahal, ale ver ja něviem, ako sa teraz mávajú a či sú živí, lebo som ja už dávno z domu odišol. — Chcel som si sestry aj švagrou hľadať, a teraz som už všeckých viděl. Ale eště sa ťa dač spýtať mám. Rozprával mně švagor medveď aj orol, že mně ty, milý švagrík, naisto oznámiš, ako by som vás muohol zo zakliaťa vyslobodiť. — Prosím ťa teda, rozpovedzže mi, začo stě to zakliati a ako by vás muohol vyslobodiť, lebo sa dotedy domu něvrátim, kým vás něvyslobodím, čo priam zahyniem.“

„Ťažkú, něbezpečnú prácu si si vzal pred seba a něznám, či dač vyvedieš,“ pravil švakr ryba po dlouhém rozmyšlení, „ale keď si sa už na to vzal, skús, adaj sa ti podarí. Počuj: my smo mali jednu krásnu sestru, ktorú jeden čaroďajník chcel za ženu mať. Že ona za něho ísť něchcela a že aj my sme ju dať mu něchceli, rozjedil sa něslýchaně, sestru schytil, preč odniesol a nás všeckých troch zaklial, ako znáš. V tomto našom zakliaťu dotedy sa trápiť musíme, kým lebo ona zaňho ísť sa něpodvolí, lebo kým nás dakdo něvyslobodí. Čaroďajník je, aj s našou sestrou, v jednej jaskyni, do ktorej len jeden zlatý kľúč, čo něďaleko něj na vysokom strome zakvačený visí, vchod otvoriť muože. Ale sňatia toho kľúča je s velkým něbezpečenstvom spojenuo. Vchod do jaskyně vedie cez dvanásť izieb, v trinástej spí čaroďajník na loži, vedľa něho leží naša sestra v rakvi. Nad ním visí zlatá trúba, na ktorej esli zatrúbiš, nás všeckých vyslobodíš. Chceš-li nás vyslobodiť, musíš to vykonať, ale musíš aj mnoho podstúpiť!“ — „Trpeť som sa už na cestě naučil a něbezpečenstva sa něbojím. Poručeno Pánubohu, preca len puojděm! Len mňa na cestu naprautě!“

„Nuž Pánbuoh ti pomáhaj! Choď teda, cestu ti rád ukážem“ — řekl švakr. — Ještě si milého hosta uhostili, jak nejlepší věděli, potom bolestně se rozloučili a Radovid pohýnal dále cestou, kterou mu byl švakr ukázal.

Dlouho putoval a chodil po horách a vrchách, až se naostatek k velkému stromu dostal, na kterém visel zlatý klíč, zdaleka se ligotaje. — Vida klíč, zaradoval se šuhaj, že je u cíle. Chvílku si oddechl a potom chytro na strom lézti počal. — Šlo to, šlo, až vylezl s několik sáhů výše, tu ale zrazu připálí šest divých bujáků^[241] a mocnými čelami začnou do stromu třískat, že se jako proutek sem tam klátil. Málo chybělo, že Radovid jako šiška dolů neslítl. — Na štěstí mu přišel na mysl dar švakra medvěda; rychle vyndá srstku, pomrví^[242] ji, a v tom okamžení kde se vezme, tu se vezme — šest ozrutných medvědů a obořivše se na bujáky na márne kusy je rozdrapili. — Vysvobozen z velkého toho nebezpečenství, škrábal se horko ťažko výš a výše, až se k samému kľúči dostal. — Už ho chtěl sníti, vtom přiletí hejno divých hus a začnou milého šuhaje zobáky a křídloma česať. Ten ale vzpomněl ihned na orlova pera, rychle je vyndá, pomrví a v tom okamžení — kde se vezme, tu se vezme — šest silných orlů přiletí a o chvíli je kŕděľ divých hus rozplašen a rozdrapán. — Po přemožení této druhé překážky si Radovid klíč svobodně sňal a zpátky dolů slézal. — Dobrý kus práce bylo vykonáno, klíč v jeho rukou, ale větší bída ho čekala! — Jen co si trochu oddechl — šel k zápoľám nedaleko stromu se vypínajícím. — Dívá se na ně ze všech stran, ale nikde ani dírečky, neřku-li dveří! — Začal se již obávati, že i zlatým těžko dobytým klíčem si nepomůže, an mu tu padlo na rozum, co mu byl švakr ryba řekl, aby se jen klíčem skály dotknul, kdekoliv ze dotkne, že se mu otevře. — Vezma klíč, skály se dotknul; skála se otevřela dokořán a Radovid vešel do jizby ze samého ľadu^[243] vykresané. Zima šíbala se stěn, až pálila, a nohy div že mu nepřimrzly. — Ale on na to nic nedbal a chytro k druhým dveřím pospíchal. — Jak do druhé jizby skočil, plamen ho zašvihl a plná jizba byla ohně. — V třetí jizbě přivítalo ho sípění hadů, a bylo jich jako rezanců,^[244] jeden přes druhého se snovajíce. — Bystro přeběhl náš šuhaj po ohavách těch do čtvrté jizby, kde ho přivítala plná jizba hnusných netopýrů. — I těm se vydral, a přeběhna i všechny ostatní jizby, ošklivější a ošklivějšími potvorami naplněné, doběhl konečně ke dveřím třinácté jizby. Zlehka otevřel, jako stín vešel a tiše za sebou zavřel. — Vše našel tak, jak mu švakr pověděl. — Čaroďajník strašné podoby ležel tuhým snem zkován na loži, podle něho na zemi v železné rakvi krásná, ale bledá, vyschlá ženská postava; nad jeho ložem na stěně visela zlatá trubka. — Radovid, všecek dokonán, sedl do koutku, aby si oddechl. — V jizbě bylo ticho, že by slyšeti bylo mušku letět. — Vtom udeřila dvanáctá. Čarodějník se prebral a ležící zvolal strašným hlasem: „Či puojděš za mňa, či nie?“ — Z rakve ozval se smutný, slabý hlas ženské: „Nie,“ — „No ži a hni“ — vzkříkl čarodějník a po chvíli zase usnul. — Po chvíli zdvihl se Radovid zpolehounka se země a jako duch přistoupil k loži a po trubce sahal. — Už ji měl v hrsti; vtom se čarodějník probudí a zhurta se na odvážlivce obořil. — Ale švihší šuhaj rezko uskočil, a než ho čarodějník chytil, třikrát silně zatroubil. — Jako by sto hromů zahřmělo, taký hlas vyletěl ze zlaté trubky; zápoľa otřásla se od samého kořene, ledem, ohněm a rozličnými potvorami naplněné jizby v krásné svetlice se proměnily, čarodějník se rozlil na kolomaz a z rakve krásná panička vystoupila. Jakkoli se v rakvi ležíc více mrtvému než živému tvoru podobala, vstala přece jako nejkrásnější růže, neboť zakletí předešlou krásu její nezmařilo, a zůstávala v něm naveky mladou. — Slzíc děkovala svému vysvoboditeli. Šuhaj byl také rád, že si vysvobodil nejen švakry, ale i krásnou paničku, která se mu nemálo zalíbila. „Ale povedzže mně, prosím ťa, dobrý mláděnče, kdo si ty a ako si sa sem dostal?“ ptala se ho krásná panna. — Tu jí začal Radovid všecko od kraja až do konca rozprávět, kdo je, kde chodil a kterak se do jeskyně dostal. — Potěšila se ještě více krásná panička, vyrozuměvši, že jí Radovid i bratry ze zakletí, o němž ani nevěděla, vysvobodil a že jsou jedna rodina.^[245] — Znova mu děkovala a jak že se mu odmění.

„Ja si nič inšieho něžiadam hime těba, krásna panno,“ odpověděl Radovid. — Šuhaj se byl i panně zapáčil, a protož se mu ihned zaručila a slovo mu dala. — Když si všecko vyrozprávěli a spolu se potěšili, vybrali se k nejmladšímu bratru, u něhož ho i starší dva bratří, vysvobození, s ženami a dětmi očekávali. — Radost byla veliká, když se všickni shledali, a větší ještě, když se všickni k starým rodičům vybrali a na živě jich zastíhli. Už si rodiče žádného většího štěstí a radosti přáti nemohli, jako ta byla, když se jim neočekávaně i dcery i syn vrátili, všickni šťastní. — Nevýslovné té radosti květ byla svatba mladého Radovida s krásnou pannou. — Hej byla to svatba! Co svět světem, takové nebylo a nebude! —