ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Byla jedna matka; když byla matka, měla syna. — Toho syna nadájela dvakrát sedm let. Když ho dvakrát sedm let nadájela, vzala ho do hory a kázala mu vytrhnout smerek so všetkým.^[163] — Ale chlapec smrk vytrhnout nemohl. „Eště len preca nie si dosť mocný“ — řekla matka a kojila ho ještě sedm let. Když ho již třikrát sedm let kojila, zavedla ho zase do lesa a kázala mu vytrhnúť buk so všetkým. — Chlapec buk popadl a se všeckým ho vytrhl. — „No teraz si dosť mocný, teraz si Víťazko! Už sa muožeš o mňa starať“ — řekla matka.

„Eh veru sa buděm — len rozkáž, čo najskuor pre těba mám urobiť?“ —

„Najskuor mně najdeš poriadny budinok^[164] a potom mňa ta dovedieš“ — kázala matka a šla domů. — Víťazko vzal vytrhnutý buk se všemi konáry^[165] do ruky místo palice a tak ozbrojen dal se na pochod hledati matce budinok. — Šelť po povetrí starými cestami a pirtěmi,^[166] až přišel k jednomu hradu. V hradu tom bydleli šarkani.^[167]

Když Víťazko k hradu přišel, nechtěli ho vpustit, než Víťazko dlouho se jich neptal, rozdrvil vrata, vešel do hradu a šarkany porúbal, jich drieky^[168] přes zeď vyházel a potom teprv šel se projíti po hradu. — Všude se mu líbilo; jizby pěkné a bylo jich tam devět, desátá zavřená. — Když prošel Víťazko devět jizeb otevřených, vešel ještě i do desáté zavřené. — I viděl tam sedět šarkana, třemi železnými obručemi ke zdi přikovaného. —

„Cože ty tu robíš?“ — ptá se Víťazko.

„Sedím; přikovali mňa moji bratovia. Odkovaj mňa a buděm sa ti chceť bohatě odmeniť.“ — „Eh musíš ty byť naničhodný chlap, keď ťa bratovia prikovať museli. Ani ťa ja něodkovám, len tu seď!“ — odpověděl Víťazko, bouchl dveřmi a šel pro matku, by ji do nového bytu zavedl. — Když si ji přivedl, všude ji provedl, všecko jí ukázal, jen tu desátou jizbu neotevřel a přikázal matce, aby tam nechodila, že by se jí zle povodilo. — Potom vzal si svůj kyj a šel na polovačku, aby matce pečénku přinesl. — Sotva Víťazko paty z domu vytáhl, už to nedalo matce pokoje a tak dlouho obcházela okolo dveří desáté jizby, až tam vešla. — Koho tam viděla jako šarkana. „Čo ty tu robíš, kdo si?“ — ptala se ho. —

„Ja som šarkan; bratovia moji mňa sem přikovali. Boli by mňa aj odkovali, ale ích syn tvoj porúbal. Odkovaj mňa, buděm sa ti chceť odmeniť, a keď chceš, vezmem si ťa za ženu!“ prosil šarkan. —

„Eh ale čo by Víťazko povedal?“ mínila matka.

„Eh čože by povedal, zněsieme ho zo sveta a buděš ty sama paňou!“ —

Dlouho se matka rozmýšlela, až konečně na to pristúpila a šarkana se otázala, kterak ho má odkovať. „Iď do pivnice^[169] a doněs mně z najostatnějšiho okova pohár vína.“ — Matka šla do sklepa, natočila z nejzadnějšího okova pohár vína a šarkanovi donesla. Jak první pohár vypil, prask — spadla jedna obruč. — Prosil, aby mu přinesla ještě jeden pohár. — Matka donesla mu druhý pohár, a jak ho vypil, bodaj ťa — praskla druhá obruč. — Prosil, aby mu ještě třetí pohár donesla, a když mu i třetí donesla — praskla i třetí obruč a šarkan byl na slobodě.

„Len ale čo poviem synovi, keď sa vráti nazpak,“ plašila se matka. —

„Počuj,“ radil jí šarkan, „sprau sa chorou, a keď sa ťa budě pýtať, čože ti pomuože, povedz, že ,prasa^[170] od zemskej svině,‘ — keď on po ně puojdě, sviňa ho rozdrapí.“ — Dobře, ale nevelmi. — Víťazko přišel z lovu a přinesl matce srnce. Ale matka hekala, vzdychala řkouc: „Jaj, sladký muoj synku, darmo si sa ustával, darmo mně dobrotky nosíš, němuožem ich zjesť, keď som ja chorá do úmoru.“ — „Jaj, matko moja, něumierajže, len ty mně povedz, čo by ťa vystrábilo, veď ti to ja doněsiem, a čo by aj z pekla bolo!“ staral se dobrý Víťazko, který matku velice miloval. — „Ja sa vystrábim len vtedy, kedy budem mať od zemskej svině prasa,“ — povídala matka. — Víťazko nemeškal, schytil buk a šel hledat zemskou svini. Chodil, něborák, krížom krážom, nevěda kam se obrátit, až tu příjde k jedné věži v lese a v té věži našel svatú Nedělku.

„Kděže iděš, Víťazko?“ ptá se svatá Nedělka. — „Iděm k zemskej svini pre prasa: matka mně ochorela a od teho vraj sa vystrábi.“ —

„Milý synku, už by ti ťažko bolo to prasa dostať, ale ja ti chcem byť na dobrej pomoci, aleže mňa musíš vo všetkom, čo ti buděm kázať, poslúchať.“ — Víťazko slíbil, že poslechne. — Nejprve dala mu svatá Nedělka dlouhý ostrý ražeň^[171] a potom kázala mu: „Iď do konice, sadni na môjho tátošíka, ten ťa doněsie, kdě zemská sviňa býva, zarytá v zemi. Až tam prídětě, pichni ražňom jedno prasa, ono kvikně; jak to sviňa počuje, vychytí sa rozjeděná a šuchom^[172] obehně celý svet. — Těba ale něuvidí, ani koho iného, a tu povie prasatom, esli eště jednou kviknú, že ích potrhá. Keď to povie, ľahně spať, a vtedy musíš prasa po druhýkrát napichnúť a chytro preč ujecť. Prasa budě sa báť kviknúť, sviňa sa něpohně a tátošík ťa odněsie.“ — Víťazko slíbil, že na slovo všecko vykoná. Vzal rožeň, sedl na tátošíka a ten ho letmo doněsl daleko, daleko, až kde zemská svině v zemi zaryta byla.

Víťazko rožněm prase bodl, až strašně zakvíklo. Tu se svině vychytí všecka rozjeděna a jedním šuchom oběhla celý svět, tátošík se ale s místa nehnul a svině ho neviděla, ani koho jiného, a plna hněvu přikazovala prasatům: „Esli eště jednou ktorie kviknětě, naraz vás potrhám,“ a pověděvši to, zase se zahrabala. — Tu chvíli Víťazko prase nabodl; čušalo,^[173] ani nepiplo, a tátošík pustil se v let a boli doma hned. „Nuž Víťazko, akože bolo?“ — ptala se svatá Nedělka. „Nuž, tak bolo, ako stě vraveli, — a tu je prasa“ — řekl Víťazko. — „No dobre, vezmi si ho a doněs svojej matke.“ Víťazko odevzdal rožeň, tátošíka odvedl do konice, svaté Nedělce poděkoval, a přehodě prase přes buk, domů k matce pospíchal. —

Matka s šarkanem hodovali, Víťazka se nenazdáli — a on tu. Ulekli se a radili, kam s ním. „Až ti dá prasa, stavaj sa eště něvládnúci,“ radil jí šarkan, „a keď sa ťa budě spytuvať, čo ti pomuože, povedz, že len živá i mŕtva voda. Keď po ňu puojdě, naskutku zhynie.“ —

Víťazko s radostí se přihnal do hradu a matce prase dal, ale ona ještě hekala, vzdychala, že musí zomrieť, že jí ani to prase neuzdraví. — „Ach len něumieraj, matko, a povedz, čože ťa vystrábi, aby som ti to mohol čo najskuor doniesť,“ — staral se Víťazko. —

„Eh milý synku, mňa nič inšieho něvystrábi hime^[174] živá a mŕtva voda, a kděže by si takú dostal!“ — ponosovala^[175] se mu matka. — Víťazko se ale nerozmýšlel, vzal buk do ruky a prosto k svaté Nedělce. „Kděže iděš, Víťazko?“ ptala se ho svatá Nedělka. —

„K těbe iděm, svatá Nedělko, poradiť sa, kděže by som našiel živú a mŕtvu vodu, lebo je matka eště chorá a hime po něj sa vystrábi.“ —

„No, už by ti ťažko bolo, milý Víťazko, dostať tej vody, ale chcem ti byť na dobrej pomoci. — Tu máš dvoch džbánou, sadni na môjho tátošíka a on ťa doněsie ku dvom brehom. Pod tými brehy vrie živá a mŕtva voda. Pravý breh sa otvorí o poludni a pod ním vyviera živá voda; ľavý breh sa otvorí o polnoci a pod ním stojí mŕtva voda. — Jak sa breh otvorí, chytro priskoč so džbánom a vody načri a potom tak urob i pri druhom; až buděš mať zpod obúch brehou vodu, vráť sa nazpak. Poslúchni vo všetkom, čo som ti kázala.“ — Tak řekla svatá Nedělka, dala Víťazkovi džbány, ten s nimi sedl na tátošíka a v okamžení byli ve větru.

Daleko až kdesi stály ty dva velikánske břehy a k těm tátošík Víťazka donesl. Když bylo poledne, zdvihl se pravý břeh, živá voda vyvřela, a třesk — spadl dolů, div Víťazkovi paty neurazil, který chytro na tátošíka vysedna, z místa uháněl k levému břehu. Tam čekali do půlnoci, až se břeh zdvihl; pod břehem stála voda mrtvá. Víťazko rychle přiskočil a vody nabral, a v tom tresk — břeh spadl, div mu ruku nepřerazil. I jen už s chutí skočil na tátošíka a tátošík dal se v let a byli doma hned. — „Nuž Víťazko, akože sa ti vodilo?“ — ptala se ho svatá Nedělka.

„Eh, dobre sa vodilo — svatá Nedělko, a tu je voda“ — řekl Víťazko a vodu jí dal. — Svatá Nedělka vodu schovala a Víťazkovi dala dva džbány vody obyčejné, pak mu kázala, aby ji matce donesl. — Víťazko se poděkoval a šel. — Matka se šarkanem hodovali, nenadějíce se, že se Víťazko více vrátí, — a on za humny. Velice se ulekli, když ho viděli přicházet, a zase se o něho radili, kterak a co mu udělat.

„Stavaj sa eště chorou a povedz, že sa něvystrábiš, pokým něbudeš mať ptáka Pelikána; keď ho budě mať dostať, zhynie“ — radil šarkan.

Víťazko s radostí vodu přinesl, ale matka přece jen hekala, vzdychala, že jí ani to nepomůže a že umřít musí.

„Ach len něumieraj, matko sladká, a povedz, čo ťa vystrábi, veď ja ti všetko rád doněsiem,“ staral se dobrý chlapec.

„Mně něbudě pomoci, hime keď uvidím ptáka Pelikána. Jaj synku, kděže bys ty ho dostal?“ — hekala matka.

Víťazko vzal ale zase svůj buk a neomrzele šel k svaté Nedělce.

„Kděže iděš, Víťazko?“ ptala se ho svatá Nedělka.

„Nuž kděže iděm, iděm k těbe, čo bys mně poradila. Matka doposud chorá, ani len po tej vodě sa něvystrábila, že vraj musí vidieť ptáka Pelikána. — A kděže je ten pták Pelikán?“

„Oh milý synku, už by ti veľmo ťažko bolo ptáka Pelikána dostať, ale chcem ti byť na dobrej pomoci. — Pelikán je veličizný pták, má veľmo dlhé hrdlo, a keď krídloma trepotá, taký vietor urobí, že sa stromy kátí. Tu vezmi pušku, sadni na mojho tátošíka, on ťa doněsie, kdě pták Pelikán býva. Dajže dobrý pozor: z ktorej strany sveta vietor na těba zadúcha, na tú stranu pušku naprau, a ak počuješ, že kohútek spadol, zatluč ramárom^[176] pušku a chytro sa vráť nazpak. Do pušky něnazeraj!“

Víťazko vzal pušku, vsedl na tátošíka, ten vzal se na krídla — a letěli po povětří až daleko na veliké pustatiny, kde býval pták Pelikán. Tam stanul tátošík. — Tu pocítil znovu Víťazko, že mu vítr silně na pravé líce zadúchal. V tu stranu namířil a klap — kohútek spadl, Víťazko rychle nabijákem pušku zatloukl, přehodil přes plece, tátošík dal se v let a byl doma hned. — „Nuž akože bolo, Víťazko?“ — byla vždy první otázka Nedělky.

„Něznám, či dobre, či zle, ale som urobil, ako stě mně kázali,“ — odpověděl Víťazko pušku jí podávaje.

„Eh dobre, dobre si urobil, je tu!“ — zvolala svatá Nedělka, nahlédnouc do pušky. Pak i ptáka Pelikána schovala a Víťazkovi jinou pušku dala a s tou poslala ho orla zastřelit. Odešel do lesa a zanedlouho s zastřeleným orlem se vrátil, kterého mu svatá Nedělka dala pro matku místo ptáka Pelikána.

A zase šarkan s matkou hodovali, těšíce se, že se Víťazko více nevrátí, a on nedaleko. — Velmi se ulekli a hned zase radili, co mu zase uložit.

„Stavaj sa eště něvládnúci a povedz, že ti nadobro nič něpomuože hime zlaté jablká zo šarkanovej zahrady. — Ak tam puojdě, šarkan ho rozdrapí, lebo sa jeduje, že mu bratuov pobil.“

Víťazko s radostí ptáka matce dal, ale matka hekala, vzdychala, že to všecko nic není, že by jí pomohly jen jablka ze šarkánovy zahrady.

„Máš ich mať, matka moja,“ — řekl Víťazko a bez oddechu zase prosto k svaté Nedělce. „Kděže iděš eště, Víťazko?“

„Eh, ani to něspomohlo, matka posiaľ chorá; len ju vraj vystrábia jablká zo šarkanovej zahrady.“

„Eh, synu muoj, už sa musíš biť,“ pravila mu svatá Nedělka, „a čo bys aj mocnější bol, preca by sa ti zle povodilo. Ale chcem ti byť na dobrej pomoci. — Tu máš prstěň, dajže si ho na prst; keď ti budě treba, zmysli si na mňa, obkrútni prstěňom okolo prsta, a silu za sto chlapou mať buděš. A teraz sadni na tátošíka, ten ťa tam doněsie.“

Víťazko poděkoval svaté Nedělce, vsedl na tátoše a ten nesl ho daleko až k jedné zahradě, okolo níž byla vysoká ohrada. Kdyby nebyl měl Víťazko tátošíka, nikdy by se do zahrady nebyl dostal, ten ale ohradu přelítl jako pták. V zahradě Víťazko s něho seskočiv, hned po jabloni zlatá jablka nesoucí se ohlížel. — Tu ho stretně^[177] krásná děvojna a ptá se ho, co tam hledá. — I povídá jí Víťazko, že hledá zlatá jablka pro chorou matku svoji, a prosil, aby pověděla, kde by měl hledat.

„Tú jabloň ja varujem^[178] a něsmiem s něj žiadnemu jabĺk dať; síce by mňa šarkan rozdrapil. Ja som kráľouská princa, od šarkana uněsená sem do tej zahrady, aby som ích varuvala. — Vráť sa, šuhaju, vráť sa, lebo je šarkan veľmo silný, jak ťa tu uvidí, zabije ťa ako muchu,“ domlouvala mu děvojna. — Ale Víťazko se zvrátit nedal a jen dále do zahrady pospíchal. — Tu stáhla princa s prstu drahý prsten a podala ho Víťazkovi řkouc: „Vezmi ten prstěň, a keď si na mňa zmyslíš a tým prstěňom obkrútiš, za sto chlapou sily mať buděš, inak by si nad šarkanom nězvíťazil.“ — Víťazko prsten vzal, na prst navlékl, a krásné prince se poděkuje, dále do zahrady kráčel. Uprostřed zahrady stála jabloň se zlatými jablky a pod ní ležel ukrutný šarkan.

„Čo tu chceš, ty vrah mojich bratou!“ zareval šarkan.

„Iděm si pre zlaté jablká s tohoto stomu,“ řekl Víťazko neohroženě.

„Eh, něbudeš ty tých zlatých jabĺk ráňať,^[179] ale sa buděš so mnou pasovať,“^[180] zvolal šarkan rozjeděn.

„Keď ti ďaka,^[181] buděm. Choj!“ řekl Víťazko, obkrútil prstenem na pravé ruce, vzpomněl na svatou Nedělku, rozpel nohy^[182] a začali se pasovat. Na první raz šarkan s Víťazkem trochu pohnul, ale Víťazko zapel šarkana ponad členky^[183] do země. — Tu zašumí nad nimi křídla, a kde se vzal, tu se vzal, přiletěl černý havran, volaje dolů: „Komuže mám pomáhať, či těbe, šarkaně, či těbe, Víťazko?“ — „Mně pomáhaj!“ křičí naň šarkan. — „A čože mně dáš?“ — „Dám ti zlata, koľko ti ďaka!“ —

„Mně pomáhaj,“ volal Víťazko, „dám ti všecky koně, čo sa tamto na lúke pasú!“ —

„Těbe buděm pomáhať,“ volal havran, „ale akože ti mám pomáhať?“

„Ochlaď mňa, keď mně budě horúco,“ řekl mu Víťazko. — Bylo mu horko, neboť ten šarkan naň ohnivý svůj dech pouštěl. — Pasovali se dále. — Šarkan uchytil Víťazka a vryzl ním do země popod členky. Víťazko zatočil prstenem, vzpomněl zase na svatou Nedělku, a schytna šarkana kolem pasu, do země ho zaryl výše kolen. — Oddechli si. — Havran okoupal si křídla v studánce, potom sedl na hlavu Víťazkovu a otřepal chladící krůpěje na uhorčenou jeho tvář. — Tak ho ochladil. — Víťazko otočil druhým prstenem, vzpomněl na krásnou děvojnu a zase s šarkanem se popadli. Šarkan zaryl Víťazka ponad členky, ale Víťazko chytil šarkana, zaklínil ho do země po samú plec, a rychle chopiv se meče, který mu byla Nedělka dala, hlavy mu uťal. — Tu přišla také hned princa a sama mu dvé zlatých jablk utrhla, a pěkně se mu děkujíc, že i ji vysvobodil, pověděla mu, že se jí páči,^[184] že by za něho šla. „Aj ty sa mně páčiš,“ přiznal se jí Víťazko, „a keby som muohol, priam^[185] by išol s těbou. Nuž ale, esli mňa ľúbiš a chceš do dňa do roka na mňa čakať, príděm za těbou!“ —

Princa mu na to ruku dala, že bude na něho do dne do roka čekat; tak se rozžehnali. Víťazko vsedl na tátošíka, skočil s ním přes zeď, pobil na louce kŕděľ^[186] koňů havranovi a letmo domů ujížděl. —

„Nuž akože sa ti vodilo?“ ptala se svatá Nedělka. „Dobre sa vodilo,“ odpověděl Víťazko, „ale keby mně něbola princa druhý prstěň dala, bolo by sa zle vodilo,“ odpověděl Víťazko a svaté Nedělce všecko vyrozprávěl. — I kázala mu sv. Nedělka, aby šel domů, zlatá jablka s sebou vzal, ale také tátošíka. — Víťazko jí poslechl. —

Šarkan s matkou hodovali a přenáramně se ulekli, vidouce Víťazka přijížděti; toho se nenadáli, že by se i ze šarkanové zahrady vrátil. — Matka ptala se, že co má dělat, ale šarkan nevěděl již žádné rady, jen rychle pospíchal do desáté jizby, aby se skryl.

Když Víťazko matce jablka dal, stavěla se, jako by se od pohledu na ně byla uzdravila, — a vstanouc s lože začala syna hostiti, láskala se s ním jako někdy, když býval malý, a Víťazko měl velikou radost, že je matka zdráva. — Tu pojednou vezme matka dlouhou, tlustou, vlněnou šňůru a povídá Víťazkovi se smíchem: „Ľahniže, syn muoj, nach ťa obkrútim do tejto šnory, ako som tvojho tatka obkrútila, rada by som vedieť, či si tak mocný, jako on bol, a šnoru rozdriapeš.“ — Víťazko se usmál, lehl a nechal se od matky tlustou šňůrou povíti. Když ho povila, zrazu se rozpřel a šňůru na strapky potrhal. — „Si mocný!“ řekla matka. „Ale čakaj, eště ťa obkrútim touto tenučkou hodbávnou šnorou, či i tú potrháš.“ — I povila ho šňůrkou hedbávnou. — Víťazko se rozpíral, ale čím víc se rozpíral, tím hlouběji do masa se mu tenounká šnůrečka zařezovala. Nemohl si pomoci a ležel jako dítě v povíjanu; tu přiběhl šarkan, hlavu mu uťal, tělo na kusy rozsekal a srdce pověsil na povalu.^[187] Matka mrtvé tělo do šatu svázala, a naloživši bátoh^[188] na tátošíka, který dole čekal, pravila: „Keď si ho nosil za živa, nos ho aj po smrti, kam ti ďaka.“ — Tátošík nemeškal, dal se v let a byli doma hned. — Svatá Nedělka čekala už na ně, vědělať, co se s ním bude dít. Ihned tělo namazala nejprve mrtvou vodou a potom je složila, polila vodou živou, a Víťazko si zívnul a vstal živ a zdráv. „Eh dlho som spal,“ povídal si. — „A bol bys aj na veky, keby ťa ja něbola zobudila. — Nuž akože ti je?“

„Nuž dobre — len čudno^[189], ako by som srdco němal.“ „A veru, že ho němáš,“ odpověděla Nedělka.

„A kděže mi je?“ s podivením se tázal Víťazko. „Kdeže by ti bolo — visí ti v hradě na šnorke u grady^[190] priviazané,“ povídá svatá Nedělka a začne mu rozprávět o všem ostatním, co se s ním dělo. — Víťazko se ale nemohl zlobiti, ani plakati, ani na nic mysleti — protože neměl srdce. — Musel si pro ně jíti. — Svatá Nedělka dala mu žebrácké šaty, dala mu gajdy,^[191] poslala ho do hradu gajdovat, a za odměnu aby srdce žádal, mu kázala, s ním pak aby se hned k ní vrátil. Víťazko šel a vida, že matka z hradu se dívá, postavil se pod okno a začal pěkně, krásně gajdovat. — Zalíbila se matce ta muzika i zavolala starého (jakým ho Nedělka spravila) gajdoše do hradu, že vraj^[192] aby zahrál. Víťazko hrál a matka s šarkanem tancovali od zeme a nemohli přestat, až byli oba ustatí.^[193]. Dala potom matka gajdošovi jíst a pít, i peníze zlaté mu dávali, ale gajdoš je nechtěl. — „Načože by mně bolo toľko peňazí, keď som už tak starý,“ — odpověděl.

„Nuž ale čože ti dám, pýtaj sám?“ matka na to. „Nuž, čože mi dátě?“ a Víťazko rozhlížel se po jizbě — „dajtě hento srdco, čo visí od povaly dolu.“

„Keď ti ďaka, to ti muožem dať“ — přisvědčil šarkan a matka je sundala a Víťazkovi dala. — Víťazko se pěkně poděkoval a z hradu pospíchal k svaté Nedělce. —

„No dobre, len keď ho zase máme,“ pravila svatá Nedělka, srdce vzala, umyla v mrtvé a živé vodě a pak dala do zobáčku ptáku Pelikánu. — Ten natáhl dlouhé tenké hrdlo a zasadil je Víťazkovi na pravé místo. Víťazko hned cítil, jak mu vesele poskakuje. Za tu službu dala svatá Nedělka ptáku Pelikánu svobodu.

„A teraz,“ pravila Víťazkovi, „eště raz do hradu puojděš, abys právo vykonal. — Sprau^[194] sa holubom, a keď si na mňa zmyslíš, spravíš sa človekom.“ — Jak to řekla, stal se Víťazko holubem a letěl do hradu. Matka se právě s šarkanem láskala, když tu holub na okno sedne; jak holuba zhlédla, poslala šarkana, aby ho zastřelil, než ale šarkan kuše dobyl, snesl se holub do jizby, spravil se člověkem, a uchytiv meč, šarkanu naraz hlavu zronil.

„A čo těbe, naničhodná matko, mám urobiť?“ obrátil se k matce, která strachem na kolena padla o smilování prosíc. — „Něboj sa, nič ti ja něurobím, nach Panbuoh súdi!“ — Vzal matku za ruku, vedl na náhradí, a vytáhna meč, pravil: „Pozriže, matko, tento mač hodím do povetria; ak som ja vinný, trafí mňa, ak si ty vinná, trafí těba. Nach súdi Buoh!“ Zafičel meč v povětří, zaligotal^[195] se a okolo hlavy Víťazkovy prosto vjel do srdce matčina.

Víťazko matku s pláčem pochoval, pak se vrátil k sv. Nedělce, pěkně, krásně jí za všecka dobrodiní poděkoval, opásal se mečem, do ruky vzal buk a odešel k své krásné prince. — Ta byla již u svého otce, měla nejednou jíti za krále a prince, ale ona žádného nechtěla, a že se do roka do dne nevydá. — A ještě rok neuběhl, když tu jednoho dne Víťazko do královského hradu přišel prositi svou děvojnu za ženu. — „Ten je muoj zvolený sľubeněc!“ zvolala princezna radostně, když ho spatřila, a hned k němu přistala. Strojilo se hrdé^[196] veselí, otec jim dal království, a pohádce konec — na vrbě zvonec.