ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

„Tento krásný úspěch,“ řekl Antonín, „nepochodí z ničeho jiného než z nestydáctví, jež ostatně schvaluji.

Jednou jsem na jevišti v Polích Elysejských viděl hasiče, jenž vytrvale po celé představení přeléval vodu z putýnky do putýnky, a později jsem spatřil osvobozeného herce, jak opět přelévá vodu ze sklenice do sklenice. Pozdrav pánbu, majore, ta voda nebyla táž, avšak hasič a herec byli stejně velikolepí. V přelévání vody, děje-li se nikoliv v soukromí, nýbrž veřejně, tkví veliký důmysl. (Vy a já, kteří tak často bryndáme z láhve do sklenice, pro všednost a ustavičnost těchto úkonů nepostřehujeme krásy, jež se v nich tají.)

A tak, majore, Anna ukazujíc nám mechaniku kloubů, smrštění a stah svalových vláken, jež zvedají nohu, ukazujíc nám pravidelné a volné dýchání, jímž se dme hruď a při kterém maličko a v náležitém poměru se pohybuje i břicho, skýtá nám utěšený obraz prostého jsoucna a závažných akcí, jež jsou kořen divadla. Zde vidíte člověka správného oběhu krevního, důkladné vnitřní sekrece, jenž před námi uvádí v činnost posiční smysl kloubový chvále tím vším boha, o němž se praví, že stvořil tělo k svému obrazu.

Jsem vpravdě zavázán, abych prohlásil,“ dodal Antonín snímaje klobouk, „že má Anna pevné hýždě nepřenáhleného tvaru, že je velmi dobře uzpůsobena a že je vybavena ušlechtilými orgány.“

„O tom,“ odpověděl major, „nepochybuji a zdá se mi, že jste měl pravdu hovoře i o funkcích tělesných. Vídal jsem vojáky, jejichž nohy jsou spíše důkladné než krásné a přece, když vykročili, jejich střevíce lahodily mému oku, a na pochodech zvuk kročejů nás měl k zpěvu.“