ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Hřímalo, na nebi se křižovaly blesky a přece, kde kdo byl, vybíhal z domů a lidé spěchali na náměstí k provazu Arnoštkovu. Někteří zvědavci se ptali, co se to přihodilo, a jiní odpovídali:

„Kouzelník je zabit.“

„Kouzelník je zchromen.“

„Ale jděte, ale jděte! cožpak to nevíte? Má utržené ucho právě jako kanovník Roch!“

„Stržil si bouli. Nu, proč byl hlupák, neboť kdo jej posílal na provaz? Proč tam lezl?“

„Víte co, vybereme mezi sebou několik krejcárků a koupíme mu slepici, aby si uvařil polévku. Tato krmě, jež se podává šestinedělkám, skrývá a tají v sobě velikou schopnost léčivou.“

„Nu ovšem, nu ovšem, pane soused, jenže my nedržíme na pitomé sbírky. Toť se ví, to byste nakupoval! To byste se poměl!“

„A na mou tě! a na mou duši, je to pravda! Už je to tak! Ten si dal, ten si natřel záda.“

Takto a jinak zděšeně hovoříce lidé se strkali lokty a koleny. Byla tam taková tlačenice, že ženské začaly ječeti a výskaly jako na voze o obžinkách. Byla tam taková tlačenice, že zástup vymáčkl nad svoje hlavy vzrušenou tvář starostovu, šlápl na lékaře a tísnil strážníka, jenž zdvíhal poboční zbraň v obnažené pravici, neboť byl bez kabátu.