ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

V průjezdech a podél domů severní strany náměstí stálo několik lidí, z platanů padala kapka za kapkou a soumrak se vzdouval jako truchlivý prapor. Kouzelník se neměl k dílu a jeho děvče bylo mdlé.

„Pravím,“ děl mistr, „a řeknu to tisíckrát, že se Anna nehodí do těchto míst. Vizte ji, jak rozpačitě si vede. Vizte ji, jak se přebírá v miskách, které jsou prázdné.

Myslím, že byste se s ní měl oženit, majore, neboť paní Důrová ji asi týrá.

Slečno,“ řekl potom, když Anna přišla až k nim, „svažte si uzlík a nechtě vůz vozem. Pojďte k nám! Vezměte si moje lázně a knihy kanovníkovy.“

„Avšak co učiníme s majorem?“ otázala se dívka.

„Já zabiji kouzelníka a půjdu do vězení,“ řeki Hugo.

Tu, právě včas, Arnoštek se uchopil trubky a dul do ní ze všech sil. Nicméně zvuk padal jako kroupy z pytle.