Rozmarné léto
Autor: Vladislav Vančura
Digitalizátori: Viera Studeničová, Daniel Winter, Eva Lužáková, Dušan Kroliak, Katarína Tínesová, Martina Pinková
„Ach,“ pravila paní Důrová odkládajíc jehlu, „vy jste byl v dalekých končinách a užil jste nepohody dost a dost. Chvála pánubohu, dnes, jakkoliv prší, přece nemrzne a tato kamna jsou v pořádku.“
„Ovšem,“ řekl opět Arnoštek, „ale tehdy byla chumelenice a cesty se staly neschůdnými.“
„Chtěla bych se vás otázati,“ děla paní přerušujíc vypravování, „měl-li jste za takových okolností ve voze čisto, neboť je-li domov poklizený, stává se pobyt uvnitř příjemný a dobře se snáší. Až slátám tento kabát a až pospravím vaše spodky, mám v úmyslu zhotoviti několik přikrývek a podušek. Tyto věci, Arnoštku, zkrášlují příbytek.“
„To je dobře,“ děl kouzelník, „ale nezapomeňte na koberec, kterého užíváme při představení. Anna jej propálila cigaretou a je v něm díra větší než dlaň.“
„Napomínala jsem ji právě včera. To děvče kazí náš majetek ze svévole, ale ať si nezahrává! ať mne neponouká, nebo ji propustím nevyčkávajíc ani lhůty služebných děvčat!“ odpověděla paní Důrová.
Zatím se dalo do deště. Veliké krůpěje odskakovaly od oken a bubnovaly na střechu vozu. Kouzelník se díval, jak venku houstne soumrak, a nedbal již toho, co říká Kateřina. Mezi Arnoštka a pečlivou paní se kladl stín nadcházející noci. Kouzelník naslouchal hukotu větru a rachocení deště. Tu se mu zdálo, že kdesi uvnitř jeho těla v nepostižném koutku útroby vzniká tajemný hlas lítosti.
