ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Nežli svítalo, když šlo asi na třetí hodinu, otevřely se konečně dveře. Arnoštek vstal a zachvácen byv novým hněvem a zvedaje hůl vyrazil proti příchozím. Anna a major se zastavili. A tu se do nich kouzelník dal bez trubače, bez bubeníka a bez vojenského pořádku. Tloukl je, mlátil a bušil do nich, co mu stačily síly.

Anna křičela, opakujíc do omrzení majorovo jméno, avšak Hugo si založil ruce a řekl:

„Probůh, vy skřítku z hor, snad jste si nepřinesl vidličku, abyste mě píchal do lýtek? Snad mě nechcete prokláti hůlkou, jíž se přehrabává oheň?

K čertu,“ dodal vida, že část ran se snáší na Annina záda, „miřte lépe nebo zraníte moji dámu.“

„Vaši dámu!“ vykřikl Arnoštek popadnuv Annu za vlasy, „vaši dámu! což jste pozbyl rozumu?“

„Ne,“ odpověděl Hugo, „neboť Anna zůstane se mnou a vy odejdete!“

Kouzelník řekl, že udělá, co bude chtíti, a Anna patříc s jednoho muže na druhého a srovnávajíc krásné skutky Arnoštkovy s nečinností majorovou, rozhodla se pro prvého.

„Je nezbytné, abychom byli shovívaví k slabosti svých přátel,“ pravila dotýkajíc se ruky kouzelníkovy, „nechte majora na živu, nezabíjejte ho.“

Nakonec jsouc postrašena a plna obdivu odešla s Arnoštkem jako panna, jež podpírá hrdinu slavkovského. Neboť vznešenost, která se nerve s chudáky, není dostupná ženskému rozumu.