Rozmarné léto
Autor: Vladislav Vančura
Digitalizátori: Viera Studeničová, Daniel Winter, Eva Lužáková, Dušan Kroliak, Katarína Tínesová, Martina Pinková
„Tato dovednost,“ pravil Antonín, „je málo podivuhodná. Chcete se vsaditi, abbé, že to provedu stejně dobře bez cviku a bez přípravy?“
Kanovník Roch zavrtěl hlavou neprojevuje úhrnem zájmu ani o představení ani o hovor. Měl hlavu zvrácenu nazad a jeho tvář byla jasná, neboť sledoval některá souhvězdí a některé stálice, s jejichž jmény se obeznámil a jimž uvykl.
„Co vidíte na konci mého prstu, je Sirius,“ řekl.
„Snad,“ odpověděl major, „ale Arnoštek asi spadne. Vidíte ho, je nucen přikleknouti, aby spustil své lýtko a zamával jím. Tento kousek patří k dobrému představení, avšak svedou jej snáze lidé lordotičtí[13] a kdož mají v pořádku stehenní natahovače.“
Nicméně kouzelník vstal aniž se zapotácel. Potom vykonav několik pochůzek vyňal z krabice, již připravené, třírohý klobouk, vrátil se do středu své úzké cesty a hrůzně ji rozkmital.
„Vizte,“ děl abbé vzhlédnuv na kouzelníka, „není posedlý? Nepodobá se čertu, jenž skáče na svém ohonu?“
Sotva to dořekl, Arnoštek neustávaje v pohupování jal se kouzliti líbezné ohnivé květy v kytice ohňů.
A to vše vylétalo z jeho klobouku na odiv lidí, již hlučeli a vřeštěli, tleskali, báli se, povykovali a tajili dech.
„Vstal jsem velmi záhy,“ řekl kterýsi starý pán, „ale neodejdu před koncem, neboť hrome, byl by v tom ďas, aby se náš kouzelník nezřítil. Buď má ten chlapík vruby na podešvích a provaz je spleten z provazů oběšencův anebo sletí, jak se říká, jako slíva.“
Arnoštek čaroval ze všech sil a za ustavičného poskoku, jakkoliv byl znaven a jakkoliv s jeho skrání padaly kapky zvící hruškovitého palce, přece měl dost času, aby se rozhlédl a spatřil majora, kněze i Antonína. Přátelé stáli loket na roubení studně, do které z kruhovitých úst obludné ryby tryská pramének vody, aby zněl v konvích a aby dělil vypravování děveček i myšlenky kanovníka Rocha, jenž nyní sní.
„Zde jsou,“ řekl si Arnoštek, a míře na hlavu Antonínovu jal se ze svého klobouku vyluzovati mnohohlasou střelbu. Při této práci kouzelník všecek zrudl a z jeho nitra prosvítal jas.
Krátce z kouzelníka šel strach, a přece nepřestal! Naopak, vydávaje se ve veliké nebezpečí dal se do kozelců a metal je k vidlici západní a odtud k vidlici východní. Teprve když znovu dospěl k svému žebříku, sestoupil a klopýtaje téměř bez důstojenství vlezl do vozu.
