Rozmarné léto
Autor: Vladislav Vančura
Digitalizátori: Viera Studeničová, Daniel Winter, Eva Lužáková, Dušan Kroliak, Katarína Tínesová, Martina Pinková
V tu dobu paní Důrová stanula ve vrbinách. Potemnělá Orše se bystře sunula mimo ni a nad hlavou poletovali ptáci, jichž Kateřina neznala, byla však klidná. Na věži svatého Vavřince odbíjely hodiny. Když dozněly, paní si vzpomněla na oběd a změnivši místo uviděla nad střechami kabin hlavu manželovu.
„Hle,“ pravila s nevolí, „Antonín v soukromí cvičí tělesné síly. Jsem si jista, že někde v koutku svírá abbé knihou svoji tvář; kdybych jej poslouchala, nikdy se nedovím, kde je počátek jeho knižních řečí, a nikdy se nedopočítám konce. Ti dva jsou úchylní náruživci a major se svou topornou důstojností, jež se nebojí výsměchu, jim nezadá ani v nejmenším, neboť jen blázen slouží minulým věcem a neužívá toho, co jest.“
Řkouc to rozhlížela se paní Důrová na všechny strany a tehdy sledujíc cestu k obci Studené, která stoupá po druhém břehu od řeky vzhůru do veliké výše, spatřila zelený vůz, jejž vlekl selský kůň. Arnoštek seděl na kozlíku a práskal bičem. Anna šla podle vozu opírajíc se dlaní o jeho stěnu a vzadu běžel maličký psíček.
„Ach,“ vydechla cítíc, že je na chvíli veta po její občanské jistotě a setřela si hřbetem ruky slzu. „Ach, ach, ach. Jak je krásné kouzliti ohně a po šírém světě si pohrávati malými oblými věcmi. Jak je krásné počítati dny do tří a míjeti město po městě!
Jak je krásné strojiti dějství od počátku do konce a opakovati je znovu a znovu před lidmi, z nichž nikdo mimo nás neví, co se stane.
Lampy! Kouzelný klobouk! A strmý provaz! Vizte mě, divákové, jak oděna jsouc trikotem flanderským podpírám Arnoštka, neboť je to slaboučký kouzelník.
Jak je to krásné. Jak je krásné býti kadeřavým.“