ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Zatím bylo na čase, aby Anna, dívka kouzelníkova, pomýšlela na svoje misky. Vystoupila z vozu nesmírně půvabně a poklepávajíc růžovým prstem na plech, jak to včera činil Antonín Důra, a chřestíc penězi chodila po skupinách muž od muže, od děvčete k paní a nevynechala ani starců ani dítek.

„Drahý pane Antoníne,“ pravila před kašnou Důrovi, „drahý pane, jsem vám zavázána tolikerými díky za vaše přispění!“

„Nu, nu,“ děl Antonín, „vaše povaha je velmi jemná, nestalo se vám nic, nemáte rýmu?“

„Ach,“ odpověděla, „vypila jsem šálek čaje a vaše choť, paní Důrová, mě ošetřovala po celé hodiny.“

„Moje žena vede plané a bouřlivé řeči,“ odtušil Antonín a vzal dívku kolem pasu.

„Ať zůstane v arše Arnoštkově,“ doložil, „ale vy se tam nevracejte.“

„Ach,“ odpověděla Anna, „Arnoštek je kouzelník jen prostřední, ale je to dobrý pěstoun.“

Potom nepřijavši peněz než od majora, zmizela ve shluku lidí.