Zlatý fond > Diela > Generál M. R. Štefánik


E-mail (povinné):

Ferdinand Písecký:
Generál M. R. Štefánik

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Petra Renčová, Martina Pinková, Tibor Várnagy.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 27 čitateľov

V Sibiři

Do Vladivostoku jsme dojeli 15. listopadu před půlnocí. Po 9. hod. ráno přijel k nám „Smělčak“, ozdobený francouzskými a československými vlajkami, za zvuků hudby, jež hrála „Kolíne, Kolíne“ a „Bývali Čechové“. Generálové stáli na hořejší palubě. V člunu přirazil k naší lodi kapitán Murat a generál Paris. Na palubě „Smělčaka“ byl Pavlů, Čeček, Girsa, Richter a řada našich důstojníků. Sešel jsem k nim a uvedl jsem je na palubu „Taichu Maru“. Štefánik se vřele objal s Pavlů, Čeček pěkně oslovil Štefánika a Janina. Janin odpověděl česky: „Srdečně děkuji! Nazdar!“ „Smělčak“ zavezl nás ke břehu, kde stály zástupy lidu, vojáci, zástupci města, spojeneckých armád. Zástupci města zdraví generála Štefánika i Janina a podávají jim chléb a sůl. Rusové mluví dobře, ale jednají málo nebo nic. Richter za mnou mručí: „Pořád jen řeči a řeči.“ Kolik hořkosti a pravdy je v těch slovech! Ruský generál Ivanov-Rynov, jenž vždy proti nám intrikoval a dokonce nás v telegramu předsedovi sibiřské vlády napadl, že chceme hráti první roli ve skupině panslavistické, že se spojujeme se židy a podporujeme sociální demokraty, zval Štefánika na oběd. Štefánik řekl vyhýbavě: „Jsem otrokem programu!“ Přicházíme k vojsku. Napřed stojí naši. Hudba zahrála „Kde domov můj“ a „Marseillaisu“. Pohnutí. Štefánik zdraví naše hochy: „Nazdar, bratři!“ Hromové „Zdar!“ zaburácelo v odpověď.

Pak následuje oddíl francouzského koloniálního vojska (Anamité) a námořníků, Rusové, Italové a Srbové. Slavnostní uvítání ukončilo defilé oddílů vojenských.

Na pozvání generála Ivanova-Rynova odpověděl Štefánik dopisem, že napřed nutno vysvětliti obsah telegramu. Ivanov přišel proto k dru Girsovi, aby vše vysvětlil. Řekl, ze telegram poslal jako soukromá osoba soukromé osobě. Kdyby byl považoval vše za jisté, byl by telegrafoval oficiálně. Štefánik prohlásil, že na diner nepůjde. Avšak prosil generála Janina, aby šel. Tak demonstroval na polovic, jak řekl žertem.

Opustil jsem Štefánika dne 18. listopadu. Postaral jsem se o svého nástupce u něho v bratru prof. Fr. Lakomém. Štefánik mi dal vzkazy pro presidenta Masaryka, pro Šrobára a pro svoji rodinu. Zvlášť na matku myslil. Unaven balením, neboť večer chtěl odjeti dále do Sibiře, ulehl na lůžko a povzdechl, že ani nyní, kdy má příležitost poslati dopis své mamičce, nemá kdy to učiniti. Podal jsem mu se stolu visitku a obálku. Štefánik napsal několik vřelých pozdravných slov matce a políbením se se mnou rozloučil.

Hned v prvních dnech pobytu na půdě sibiřské pocítil Štefánik celou tíhu a spletitost situace. K těžkému postavení armády naší družila se neméně zoufalá situace omské demokratické vlády, jež byla 18. listopadu Kolčakovým násilným převratem odstraněna, a místo ní nastoupil surový režim, který se nejvíce projevoval násilnostmi na přívržencích sovětů a socialistech. Naše vojsko přijalo zprávu o tomto převrate s nelibostí a vidouc, že svým bojem proti sovětům podporuje nepřímo reakční vládu Kolčakovu, odmítalo čím dále, tím rozhodněji další účast v bojích, zvláště když ruské oddíly, narychlo sebrané, neukázněné, neprojevovaly onoho ducha bojovného, bez něhož vojsko není vojskem. Tato nálada ve vojsku našem byla tak mocná, že si vynutila projev Odbočky Národní rady proti převratu Kolčakovu v Omsku ze dne 21. listopadu, čímž opět byli podrážděni spojenci, zvláště Angličané, kteří Kolčaka podporovali. Tím stávala se politická situace ještě spletitější.

K těmto základním obtížím družilo se množství drobných nepříjemností, k nimž patřila i nutnost protestu Štefánikova proti způsobu, jímž udělil anglický král našim vojákům řády a medaile bez uvědomění zatímní vlády československé. Ač býval Štefánik vždycky velmi opatrný, aby přílišným zdůrazňováním naší suverenity nedráždil oficiálních představitelů spojeneckých, nesnesl nijak přehlížení ústředního orgánu naší revoluce a tím méně naší zatímní vlády. Aby věc byla smírně urovnána, nabídl Štefánik vojenskému representantu britskému Knoxovi, že dodá seznam těch, kteří mají býti dekorováni, čímž prestiž československé vlády zachována bez popuzení Angličanů. I přítomnost Janinova vyvolávala různé námitky a poznámky, jako že má neblahý vliv na názory Štefánikovy.

Bylo by bývalo třeba, aby Štefánik zůstal ve Vladivostoku ještě několik dní, avšak situace armády žádala neodkladně, aby přijel co nejdříve k vojsku jehož soudržnost byla ohrožena.

Proto odjel v noci z 18. na 19. listopad z Vladivostoku na západ.

Dne 25. listopadu dojel do Čity, sídla atamana Semenova, neoznámiv svého příchodu. Semenov dal postaviti na nádraží čestnou stráž, ale sám se neukázal. Štefánik chtěl Semenova navštíviti a šel za ním do hotelu s Bohdanem Pavlů a dvěma důstojníky, ale marně čekal. Hovořil tudíž s důstojníky štábu atamanova, při čemž se musil velmi přemáhati, aby nedošlo ke konfliktu. „Začíti svou akci politikou agresivní bylo by neoportunní!“ praví o tom sám v zápiskách, diktovaných Lakomému. Ve svém ústním projevu prohlásil Štefánik, že cílem akcí československého vojska jest pracovati v soulade s politikou našich přátel-spojenců, aby co nejdříve zavládly v Rusku normální poměry, kdy by v Rusku byl Rus pánem. Tuto akci konají Čechoslováci nezištně. „Vrátíme se, jakmile to vojenská naše čest dovolí, do vlasti naší, která je již osvobozena a nás toužebně očekává. Byl by to nejen hrubý nevděk, nýbrž i nešťastná politika, kdyby mezi námi a vámi, mezi ruským a československým národem měly vzniknouti tradice nepřátelské pres všechnu nezištnou, chrabrou, obětavou činnost našich vojsk v Rusku a v Sibiři. Kdo umožňuje a podporuje tyto tradice, pracuje v duchu našich germano-maďarských nepřátel.“

To řekl Štefánik proto, poněvadž mu bylo před několika dny znemožněno telegrafické spojení s gen. Syrovým a poněvadž někteří důstojníci štábu Semenova chovali se vyzývavě k malé četě našich, dávajíce jim najevo pohrdání a nazývajíce je zajatci.

Když plukovník, jehož jméno ve zmíněném zápise není uvedeno, vinil naše vojáky z bolševismu, odvětil Štefánik: „Jak můžete vytýkati Čechům bolševismus a sebe klásti za vzor, když jsou to právě tak zvaní „bolševičtí Češi“, kteří drží frontu proti bolševikům, od níž jste vy na tisíce verst vzdáleni. Československá vojska s radostí vám ustoupí, když se k nim dostavíte. Tam budete míti příležitost v plné míře se uplatniti, kdežto zde vzadu chrabrost ojedinělých skupin projevuje se vůči bohatým nebo nepohodlným cestovatelům.“

Když se ruští důstojníci zajímali o to, jak by mohli dostati úvěr od Spojených států, jako dostal Masaryk (t. j. Národní rada), odpověděl Štefánik kousavě: „Kvitance na takové půjčky podpisují se na bojištích krví a bajonetem. Z těch milionů si domu neodneseme ani kopějky.“

Z Čity odjel Štefánik téhož dne večer do Irkutska, kam dorazil 27. listopadu odpoledne, vítán jsa na nádraží zvuky své nejoblíbenější písně „Kto za pravdu horí“ a „Marseillaisou“, jež zahrála hudba slovenského pluku; čestná rota patřila témuž pluku. Vítání se zúčastnili zástupcové spojeneckých vojsk a úřadů. Pozdraviv se s nimi, povolal velitele čestné stráže a spojeneckých zástupců do vagónu.

Radost z pohledu na slovenské šuhaje v uniformách československých vojáků byla brzy zatlačena přečetnými stížnostmi a žalobami: intriky, nespravedlivé povyšování, nepravidelné vyplácení služného důvěrníkům v Rusku, nedostatek výzvědných sil. Kapitán Pelliot odevzdal mu telegram vysokého komisaře francouzského Regnaulta, aby pospíchal do Omska; je to prý přímý vzkaz komisařův. Štefánik se ohradil proti tomuto tónu ne jako ministr, ale proto, že už několik měsíců usiluje o nápravu poměrů v Sibiři a pospíšil sem, ačkoliv jeho otřesené zdraví by bylo žádalo zcela jiné cesty. Tak dbal Štefánik své autority, ale chránil ji nejen energicky a důsledně, nýbrž i taktně, aby neurazil a nepodráždil. Jeho vítězství nebyla odpůrci pociťována jako porážky, ale byla přiznávána změnou chování.

Druhého dne chtěl zajíti k vojákům slovenského praporu, ale ochuravěl nastydnutím a přijal proto jenom deputaci důstojniků-Slováků dopoledne a vojáků odpoledne.

Důstojníkům vyložil vřelými slovy význam utvoření československého státu a jeho potřeb, těžké povinnosti a úkoly, očekávající zvláště Slováky. „Vám připadl úkol býti vůdcem, rádcem, učitelem, vychovatelem našeho zanedbaného lidu. Vy musíte již nyní v tom smyslu pracovati. Říkáte si bratři, než nesmí zůstati při pouhém slově, jež je prázdným zvukem, není-li prohřáto opravdovou láskou bratrskou… S láskou bratrskou spojena je disciplina, disciplina ne otrocká, nikoli nucená, nýbrž vyplývající z výchovy, z přesvědčení. Na zlo nesmí se odpovídati zlem, nýbrž výchovou, důvody. Vy sami musíte dávati dobrý příklad, který je nejlepším učitelem.“

Na otázku jednoho z bratří důstojníků, proč je třeba zůstávati v Rusku, když jsme dosáhli svého cíle — samostatnosti, řekl Štefánik:

„Bolševismus je anarchismus, bolševismus v Rusku ohrožuje náš stát. Nenastanou-li v Rusku normální poměry, budou jiskry anarchie z Ruska dolétati až do Čech… Náš stát je mlád a potřebuje po otřesech pětileté války co nejnerušenějšího rozvoje, který nemůže nastati, neuklidní-li se Rusko. Naši musí zůstati ještě v Sibiři, poněvadž jsou čáastí spojeneckých armád a chceme-li nejvýhodnější úpravu hranic, musíme pracovati se spojenci ve shodě. Nám byla poskytnuta pomoc spojenci i Ruskem, a nesmíme odpírati pomoci své, je-li jí třeba. Utrpení je veliké, ale právě jím dosáhli jsme svobody bez něho by o nás svět nevěděl. Spojenci, zvláště Francie netrpěly méně, naopak, a nehovoří o tom. Vojenská čest káže, vytrvati dokonce, „aby završení naší revoluce bylo tak čestné a důstojné, jako byly její počátky… Spojenci zakročí, je to otázkou nedaleké budoucnosti.“ Dojem Štefánikova projevu byl rozhodný. Důstojníci odcházeli uspokojeni a posíleni.

K vojákům-dobrovolcům i nerozhodným zajatcům-Slovákům promluvil o potupném zotročení Slovenska Maďary, o významu osvobození, o nutnosti boje proti bolševismu, „kterýž není socialismem, nýbrž vyloženým anarchismem.“ Ač jako ministr mohl by vydati rozkaz ke vstupu všech občanů nového státu československého v Rusku žijících, neučiní toho. Býti československým vojákem je ctí. „Návrat na Slovensko je možný v řadách našeho vojska. Dověděl jsem se, že prý někteří zaslepenci v irkutském táboře prohlásili, že se na Slovensko nevrátí. My k návratu nikoho nutiti nebudeme. Pro náš mladý stát bude lépe, čím méně nespolehlivých a nepřátelských živlů bude brzditi jeho rozvoj. Kdo však se k nám chce vrátiti, ten ví, jaká cesta vede na svobodné Slovensko. Mobilisace není ještě ukončena a splniti svou povinnost, k tomu není nikdy pozdě.“ Jaká mužnost, jaká láska k společné věci, jaká znalost lidské duše, jaká vážnost i chápání slabostí lidských dýší z projevů Štefánikových!

Odpoledne Štefánik odjel za zvuků písně „Kde domov můj“. Nemoha vyjíti ven, kynul ze dveří vagónu svým rodákům na rozloučenou.

Cestou viděl generál rozvrácený hospodářský život v ruských městečkách i marné pokusy o postavení ruských pluků i šířící se bolševickou náladu v širokých vrstvách obyvatelstva.

Generál Janin charakterisuje tehdejší situaci v telegramu ze Sibiře do Evropy takto: „Je tomu 26 let, co se zabývám Ruskem a Rusy. Myslím, že je znám… Je mojí povinností říci, že skutečný materiální a mravní rozklad a politické rozmíšky v této zemi přesahují všechno, co jsem si mohl představit.“

Dne 30. listopadu večer dojel Štefánik do Krasnojarska. Na nádraží byl zase očekáván vojskem i představiteli úřadů, ale pro churavost musil zůstati ve voze. Přijal jen důvěrníka československého prap. Lelka, jenž mu podal podrobný referát o situaci, zvláště o nemožném chování kolčakovských důstojníků, mezi nimiž bylo mnoho přívrženců carského režimu a mnoho zjevných i skrytých nepřátel Čechoslováků. Štefánik mluví podobně jako v Irkutsku k důstojníkům. Projevil také nesouhlas s prohlášením Odbočky Čsl. národ. rady v Jekatěrinburku ze dne 21. listopadu o převrate v Omsku. „Mohl by to býti nebezpečný precendent pro nás samy.“ Nemůžeme předpisovati Rusům, jakou vládu mají míti. Ani formálně neměla Odbočka Národní rady práva k takovému prohlášení, neboť Národní rada přestala automaticky existovati utvořením československé vlády.

O půlnoci odjel Štefánik do Novonikolajevska. Cestou zase docházely poplašné zprávy o poměrech, utvořených ruským převratem, jenž vnesl zmatek do ruských hlav. V Novonikolajevsku, kam dospěl vlak 2. prosince dopoledne, byl ministr opět uvítán čestnou stráží naší a polskou, přijal mnoho návštěv úředních i zdvořilostních a opět promluvil k bratřím o situaci a o nutnosti setrvati v Sibiři, dokud nebude možno se ctí odejít. Varoval před slabostí a úpadkem kázně. „Musíme, hoši, vydržeti.“ I k Polákům vřele promluvil, vyřídiv jim pozdravy předsedy polské Národní rady Dmowského a vysloviv přání, aby shoda mezi polskými a československými oddíly vojenskými nebyla porušena.

Ač nesouhlasil s protestem Odbočky Národní rady proti převratu omskému, přece řekl plukovníku Stěpanovu, který začal hovořiti o poměrech ruských, že sice prohlášení Odbočky Národní rady bylo taktickou chybou, která však byla vyvolána tím, že ostatní spojenci byli vyrozuměni o převrate v Omsku, kdežto našim nebylo oznámeno nic. „Nelze přece žádati na našem vojáku, aby na frontě za Rusko krvácel a vzadu se děly převraty jemu nesympatické. My chceme silné Rusko… My se nechceme plésti do vašich vnitřních bojů, ale musíme býti jisti, že zde nebude jiného ducha nežli ten, za který po celou válku bojujeme. My bojujeme proti násilí v každé formě. Jde o ducha úcty k právu člověka.“

Do Omska přijel Štefánik 3. prosince o 8. hod. večer, zakázav si telegraficky veškeré vítání, neboť měl na paměti poměry, utvořené převratem a nechtěl se v Omsku zdržeti, aby nemusil vykonati návštěvu Kolčakovi. Pres to přišel na nádraží velitel ruského armádního sboru omského, anglický gener. konsul, anglický generál Bowes a pobočník admirála Kolčaka.

Ministr se krátce se všemi pozdravil a přijal francouzského vysokého komisaře Regnaulta, načež vyslechl situační raport důvěrníka Koška, jenž zvlášť zdůraznil, že Kolčaka podporují Angličané velmi rozhodně a francouzský komisař Regnault že s ním sympatisuje; prohlášení Odbočky Národní rady, nejsouc zdůrazněno činem, vyvolalo posměch pravých a nelibost levých. Štefánik ukázal na delíkátnost situace a prohlásil: „Náš program je: domů, avšak čestně! My Ruska reformovati nebudeme. Můžeme snad býti Rusku dobrými učiteli, můžeme urychliti krystalisací, ale vnitřní svůj život si musí Rusové upraviti sami.“

Je patrno, že na Štefánika již začíná působiti poznání trpké, těžké skutečnosti.

A tak to jde dále. Cesta, pozdravy, stížnosti, informace, projevy, choroba, rozrušování — bez osvěžení, bez záblesku radosti, uspokojení. Je div, že Štefanikovo slabé tělo, rozvrácené chorobou, mohlo vydržeti všechny ty útrapy.

5. prosince přijal ministr po druhé dra Patejdla a Krále, kteří ho informovali o situaci politické a o stavu armády. Štefánik je žádá za podporu a posilováni důvěry k němu. „Nepřicházím nic bořiti, nýbrž co je špatného nebo nedokonalého, napraviti. Právo rozkazu beru jako dělbu práce. Nechci slepé poslušnosti. Vše odůvodním, avšak budu neúprosný v provádění toho, co mi káže svědomí. Politiky vysoké a nízké neznám. Nás spojovati musí důvody. Já vítám sněm jako příležitost oznámiti zástupcům vojska stanovisko vlády, jejímiž ústy mluví národ…

Ohlásím sněmu: Tak rozhodl národ, co soudíte vy? Sněm může býti důstojným završením činnosti Odbočky. Odbočka není rozpuštěna, ale nadešly nové poměry, o něž jsme tak dlouho usilovali a Odbočka odevzdává vedení další akce do rukou vlády. Opakuji, že sněm muže býti velmi krásným završením činnosti Odbočky Čsl. nár. rady a míním naň pozvati též zástupce spojenců, abychom před jejich očima dokumentovali svou jednotu.“ Tolik důvěry měl Štefánik k československému vojsku.

Odbočka Čsl. národní rady byla zvolena počátkem srpna 1918 sjezdem vojenských zástupců v Omsku. Byla to zdravá svépomoc, když armáda naše, jsouc odříznuta od národního těla i od našeho vedení pařížského, pocítila nutnost jednotného vedení, jež si dala sama demokratickou, svobodnou volbou. Odbočka měla vrchní vedení vojska, rozhodovala o finančních věcech, o zahraničních stycích a jmenovala důstojníky. Byla to malá vláda, odpovědná sněmu delegátů, volených vojskem. Volby do tohoto sněmu konány byly počátkem listopadu 1918. Svolání sněmu nebo sjezdu bylo žádáno v důsledku utvoření československého státu a ustavení vlády. Většina členů Odbočky byla téhož názoru jako Štefánik, avšak někteří trvali na tom, že mandáty přijali od sjezdu delegátů, tomu že je mohou zase složiti. Šlo zřejmě o formu, avšak trpkosti, vyvolané tímto sporem, byly vážné a vrhaly svoje stíny hluboko i daleko. Ještě doma měly svoje dozvuky a ještě dnes mluví mnozí nesmiřitelní s odporem o „delegátštině“.

V Čeljabinsku, kam vlak ministrův dorazil 5. prosince před polednem, přijal Štefánik hlášení vrchního velitele našich vojsk generála Syrového, s nímž se objal a políbil, poděkovav mu jménem vlády a národa za všechny oběti a utrpení vojska. Pozdraviv se s ostatními generály, důstojníky a zástupci vojenských missí spojeneckých, políbil vroucně prapor 1. pluku. Čestné roty defilovaly, vojáci upřímně vítali prvního ministra války.

Po zástupcích vojenských missí přijal ministr ve vagóně generály Syrového, Dieterichse, Čečka a Gajdu a členy Odbočky Nár. rady, k nimž opět promluvil svým zvláštním, neodolatelným způsobem. „Přicházím jako bratr, abych projevil solidaritu vlády a národa s vámi. Nepřicházím jako voják, nepřicházím dělat kariéru. Tu jsem mohl dělat doma, kde jsem se mohl dát oslavovat. Jsem si vědom, že práce v této atmosféře podryje mé beztak chatrné zdraví, obávám se, že mi ještě více znechutí politickou činnost. Konám to jen proto, poněvadž mně tak velí mé národní cítění, mé svědomí. Jakmile bude tento boj dobojován, uchýlím se v ústraní, k své tiché práci vědecké.“ Opět vykládá poměr ke spojencům a povinnost z toho vyplývající, poměr k Rusku, k vládě československé. „Československá armáda v Rusku se stává expedičním sborem, jenž má vykonávati ten a ten úkol, a vláda má pečovati, aby armáda mohla klidně tento úkol vykonávati. Vy mi musíte pomáhat. Budu mluviti přímo, budu jednati pevně. Býti silným neznamená však býti násilným, sila neznamená brutalitu.“

Vystoupiv z vagónu, odebral se na hřbitov, kam vstoupil sám, aby se poklonil mohylám bratří, kteří za svůj ideál položili mladé životy. Odtud šel do nemocnice pozdraviti raněné a nemocné, s nimiž srdečně rozmlouval. Chtěl jíti ke všem, ale pro krátkost doby nebylo to možné.

Když si stěžoval zástupce amerického Červeného kříže dr. Teisler na nedostatek práce, ukázal Štefánik na těžce raněné, invalidy a nemocné, jež by bylo třeba převézti co nejdříve domů, což dr. Teisler slíbil.

Charakteristická je Štefánikova promluva k deputaci 1. pluku: „Přijel jsem, abych vám řekl svůj cil. Vy mně musíte říci, co máte na srdci. To neznamená bratříčkování. Mně nejde o přízeň davu. Mým spojencem je mé svědomí a mé důvody. Celý svůj život jsem mluvil pravdu… Proč jsem přišel? Když svět přestává věřiti našemu vojáku, to znamená, že je cosi nezdravého. Přišel jsem, poněvadž vám věřím, a chci pomoci v té nemoci, do které jste upadli… Můj program je jet domů. I já toužím domů, vše mne volalo domů, ale cesta domů je nám zabráněna bolševismem. Bolševismus není systém. To není socialismus. Bolševismus znamená násilí. Kdo je silnější, zvítězí. Bolševismus znamená požár, který ohrožuje celý svět.“ Přiznává chyby, jež jsou lidské. „Pomoc spojenců. Prohlašuji vám, že žádná spojenecká velmoc nepověřila žádného agenta svého, aby vám sliboval pomoc spojenců zde za Uralem. Chtěli prý vás povzbudit. Dobře to myslili, ale náš voják nepotřebuje falešné útěchy.“ Nápor Fochův na západě znemožnil poslání německých divisí proti našemu vojsku a tak poskytl pomoc velmi cennou.

Štefánik přijal potom i generála Gajdu a měl s ním velmi pohnutý rozhovor.

Druhého dne Štefánik navštívil štáb našeho armádního sboru a generály naše v jejich vagonech, načež následovala řada rozmluv s vyššími důstojníky. Večer mluvil ministr 3 a půl hod. s důstojníky 1. pluku, objasňuje jim situaci a svůj názor na ni.

7. prosince mohl si Štefánik oddychnouti, neboť odjezd, určený na minulý večer, byl odložen o den pro srážku vlaku s lokomotivou.

Příjezd do Jekatěrinburku dne 8. prosince o polednách byl slavnostní. Čestné roty 5., 6., 7. a 8. pluku s prapory, setnina ruské pěchoty a sotňa ruské jízdy, všichni členové Odbočky Národní rady, generál Syrový, Gajda, Sokorov, gen. kn. Golycin, francouzský plukovník Bayard, americký konsul, zástupci Poláků, naši lékaři, množství vojáků i občanů všech vrstev očekávali československého ministra. Vlak vjel, hudba zahrála „Kde domov můj?“ a Štefánik vystoupil, aby přijal hlášení Gajdovo a přehlédl čestné čety, načež generál Syrový přečetl Štefánikův pozdrav armádě: „Vojáci československé republiky! Přicházím k vám jako bratr, který stál u kolébky našeho vojska a chce až do posledního okamžiku sdíleti jeho osud. Navštívím naše chrabré vojsko od pluku k pluku, vyslechnu vaše přání a vysvětlím úkoly, které na nás zde ještě čekají. Až tyto úkoly budou vykonány, vydáme se spolu na cestu do osvobozené vlasti… Vzhůru hlavy! Vaše strádání, bratři moji, blíží se ke konci! Veliké jsou útrapy našeho vojska, ale sláva jeho bude ještě větší, dovršíme-li důstojně svoje dílo, dílo nezištného Slovana a poctivého spojence. Zdar neodvislému, sjednocenému národu československému! Zdar československé republice! Zdar našemu presidentu Masarykovi!“ Vojsko nadšeně provolalo „Zdar!“ při každém pozdravu a nejbouřněji snad při pozdravu, jejž gen. Syrový provolal k poctě Štefánikově.

Po defilé odebral se generál Štefánik špalírem vojska do sídla Odbočky a do jejího Vojenského odboru. Po návštěvě nemocných a raněných přijal členy Čsl. národní rady.

Druhého dne konaly se za předsednictví Štefánikova dvě schůze Odbočky Národní rady o její likvidaci, avšak nebylo docíleno shody. Pět členů jejích neuznávalo v této otázce autority Štefánikovy, žádajíce svolání sjezdu delegátů, jemuž by mohli své funkce v Odbočce odevzdati jeko tělesu, které je vyslalo do Odbočky.

Štefánik, chtěje dopřáti dobrovolcům času, odjel 10. prosince na frontu. Téhož dne konala se nová schůze Odbočky, při níž 10 členů písemně složilo členství Odbočky Čsl. národní rady v Rusku, ale ani tu nedosaženo dohody.

14. prosince odpoledne byla nová schůze Odbočky se Štefánikem, jenž vděčně kvitoval prohlášení bra dra Patejdla o resignaci i pamětní spis, vysvětlující vznik a nutnost likvidace Odbočky, načež i oposiční členové její po krátké debatě přijali obě prohlášení s malými změnami v textu.

Štefánik napsal Odbočce dopis se stručným vypsáním našeho revolučního zápasu, utvoření státu československého, z čehož nutně vyplývá likvidace Odbočky Národ. rady. Nato členové Odbočky prohlásili, že považují funkci Odbočky za skončenu a vzdávají se jejího členství.

Tak se přece splnilo to, co Štefánik řekl členům Odbočky 8. prosince: „Musím málo slovy říci mnoho. To je možné jedině, porozumíte-li hned od samého počátku tomu hlasu, který prýští z duše věrné národu, z duše, jež touží vždy býti spravedlivou a vám také je velmi nakloněna. Jestli tomu hlasu neporozumíte ihned, pak bude třeba několika dní, ale konec konců si přece porozumíme. Je nemožno, aby tomu bylo jinak, když s vaší strany bude táž poctivá snaha jako se strany mé.“ Štefánik tudíž provedl likvidaci Odbočky nenásilně, dohovorem, ne diktátem. To je třeba si jasně uvědomiti.

Štefánik projevil i úmysl svolati sněm delegátů, ale neudělal toho, obávaje se asi, jak dr. J. Kudela poznamenává, dlouhého, bouřlivého jednání s padesáti lidmi, když jednání s 15 členy Odbočky bylo tak obtížné.

16. prosince vítán byl ministr o 12. hod. 45 min. v Tjumeni, kde tvořil čestnou stráž oddíl 1. jízdního pluku Jana Jiskry z Brandýsa s plukovníkem Červinkou a důstojnickým sborem. K deputaci pluku zase promluvil Štefánik o situaci a úkolech armády. Ten den byl Štefánik úplně vyčerpán přestálým namáháním a rozčilováním.

Druhého dne v Išimě nemohl generál přijmouti ani hlášení čestné roty 10. pěšího pluku ani deputace. Zde toho nebylo také třeba, neboť nálada pluku byla dobrá a vojáci prý by byli nejraději uvítali rozkaz: Probít se domů.

18. prosince vrátil se Štefánik do Omska, kde se zase sešel s gen. Janinem, jenž byl zaražen jeho vzhledem: „Je velmi zasmušilý, unavenější a nemocnější, než jsem ho kdy viděl. Často, snad desetkrát denně, hovoře se mnou se zastaví, vykřikne několikrát ,Bože můj!‘ a upadne v synkopu někdy dosti dlouhou. Jí málo nebo vůbec nic.“

Avšak tělesná únava a vědomí neodbytné choroby nedovedlo zlomiti jeho mužného, hrdinného ducha. Nedovedl si představiti, že by bylo možno odejiti z Ruska bez vyzkoušení všech cest vedoucích ke zvýšení nebo aspoň k udržení dobrého jména našeho ve spojeneckých kruzích, získaného slavným pochodem z Ukrajiny do Vladivostoku. Nedovedl si představiti, že by naše armáda odešla z Ruska proti vůli nebo přání spojenců. Vždyť tak dobře věděl, jakou práci a jakými oběťmi bylo dosaženo uznání našich snah spojenci a chvěl se při myšlence, že by bylo možno ztratiti sympatie jejich a dosáhnouti při konferencích mírových jenom částečného splnění svého národního ideálu. Odmítal rozhodně pomyšlení, že by československé vojsko, pokryvši své prapory slávou, odcházelo s bojiště prostě z únavy, ze slabosti. Znal dobře všecko utrpení našich hochů, ale podle jeho názoru, osvědčeného skutky, byla naše svoboda a její zabezpečení výhodnou úpravou hranic i nastřádáním velkého pokladu mravního neustálou pohotovostí k novým obětem neskonale dražší než životy jednotlivců.

To nebylo hazardování ani lehkomyslnost, myslel-li na to, jak projíti se zbraní v ruce buď k Severnímu Ledovému nebo k Černému moři, anebo na to, aby vojsko naše zůstalo v Rusku tak dlouho, dokud by bolševismus, jejž skutečně nenáviděl, nebyl potřen i jeho činnou pomocí.

Nevážil života svého, byl hotov obětovati jej kdykoliv a měl zajisté právo, žádati totéž po jiných. Byly-li jeho názory správné se stanoviska vojenského, je otázka jiná. Janin jich neschvaloval právě jako vojenský odborník. A myslím, že by jich nepřijal žádný vojevůdce. Ale Štefánik nebyl vojevůdce, Štefánik byl rytíř, jemuž čest osobní a národní byla nade vše. Proto se nelekal ani možnosti, že by při pokusech o průchod se zbraní v ruce vojsko naše zahynulo a on s ním. Raději zahynouti čestně a svou smrtí dáti zástupcům našim při konferencích nový mocný argument pro vymáhaní největších výhod, nežli nečinně hníti a touto nečinností rozmrhati všechen kapitál slávy a dúvěry.

Proto telegrafoval do Prahy o skutečném stavu armády, jejž vysvětluje spravedlivě námahou, prostředím, touhou po domově. Dodává však: „Ale je naprosto nutno reorganisovat armádu, obnoviti ji morálně a znovu ji dovésti na frontu s heslem: ,Probíti se domů.‘“

19. a 20. prosince byl Štefánik v Omsku, chtěje uspokojiti Kolčaka, jenž jako většina Rusů byl podrážděn nejen sebevědomým vystupováním naší armády, jež se opovážila dokonce ústy Odbočky protestovati proti jeho převratu v Omsku, ale i posláním gen. Janina, jehož chtěl později sám pověřiti velením nad ruskými pluky.

Štefánik mu vysvětlil chování našich, vyplývající z vědomi přinesených obětí. „Čechoslováci bojující proti bolševismu potírají v něm princip násilí a rozvratu. Chtějí přispěti k vítězství Ruska demokratického; jejich city a fakt, že byli intimně účastni života Ruska, vysvětlují jejich zdrženlivost vůči diktatuře. Omsk měl by se především zabývat otázkou fronty a zajistit duševní klid vojska. Všechno, co oslabuje frontu, je špatná politika.“

Janina však varoval před přijetím nabídky Kolčakovy: „Je nebezpečno lézt do vosího hnízda a úplného nepořádku a oslabit v něm francouzskou prestiž. Budeme oběšeni, až se fronta zhroutí, jak se to silně podobá, ale především nesmíme vypadat jako hlupáci.“

Snaže se zachovati slušný poměr vůči Kolčakovi, nemlčel však, když Kolčakovi důstojníci pobili řadu socialistů revolucionářů (eserů) v Omsku, nýbrž protestoval proti tomuto násilí velmi rozhodně.

Zdraví Štefánikovo se však stále horšilo a Janin měl ho k odchodu. Přes to však stále přemýšlí, rozmlouvá s Janinem o svých projektech a chystá se s ním na frontu.

Opětnou cestou na frontu, z níž se vrátil 10. ledna do Omska, nabyl Štefánik zcela jasného názoru o neutěšené situaci, na níž velkou vinu měla nespolehlivá, v hlavách i údech rozvalená armáda Kolčakova, což nezůstávalo bez vlivu na náladu našeho vojska.

Toto poznání, jakož i naprostý nedostatek zpráv z domova, dávají zráti v jeho duši myšlence na návrat do Francie, a to co nejdříve. Chce objasniti v Paříži situaci a žádati odeslání československého vojska ze Sibiře domů. Člověk dvacátého století zvítězil nad rytířem.

Štefánik se chystá k odjezdu. Jeho nervová soustava je rozrušena. Otevření okna, objevení se světla ho rozrušuje až k nevolnosti. Často omdléval, ničeho nepožíval kromě černé kávy.

Jednal ještě s Janinem o věcech armády a utvořil rozkazem ze dne 17. ledna roku 1919 „zvláštní sbor pro Rusko“ místo zaniklé Odbočky Národní rady, jehož předsedou byl plnomocník československé vlády B. Pavlů, náměstkem jeho velitel vojska gen. Syrový, náčelníkem vojenské správy R. Medek, náčelníkem vrchní kontroly dr. Suchý.

Rozkazem ze dne 16. ledna zrušeny byly komitéty ve vojsku a vojenský sněm, který se vůbec nesešel, ač volby do něho byly vykonány dne 23. listopadu 1918.

Armádě uložil za úkol ochranu ruského týlu a reorganisoval ji ve 3 divise. V polovici ledna byly již oddíly na frontě se nalézající staženy do blízkého týlu, odkud následovala další evakuace na magistrálu.

14. ledna odevzdal Janin Štefánikovi komandérský kříž Čestné legie, což způsobilo Štefánikovi velikou radost. Ač bylo 35 st. R. pod nulou a ceremonie se měla konati slavnostně pod širým nebem, chtěl Štefánik přijíti jenom v tunice, ale gen. Janin pohrozil mu, že mu řád nedá, neobleče-li plášť. Cituji Štefánikův děkovný dopis, zaslaný Janinovi:

„Obdržev komandérský kříž Čestné legie v tak těžkém okamžiku svého života, pocítil jsem dvojnásobnou radost.

Zdálo se mi, že je to pohlazení, jež Francie posílá svému adoptovanému synovi, jenž pracuje daleko od ní. Kromě toho bylo mi nekonečně milé, že jsem jej dostal prostřednictvím Tvým, k němuž mne pojí hluboká náklonnost, neboť jsi vtělením přímosti, čestnosti a čistoty, vlastnosti, které jsou charakteristikou Francie, k níž má láska přestane teprve s mým životem. Díky! Více Ti nemohu říci.“




Ferdinand Písecký

— pedagóg a publicista, pobočník generála M. R. Štefánika, autor čítaniek a divadelných hier Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.