ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Štefánik nemohl buditi v normálních dobách dojem velkého člověka, jeho duše neklidná, toužící po velkých činech a nenalézající k tomu příležitosti ve všedním toku denních událostí, hledala horečně předmět svého zájmu, nemohouc se trvale věnovati ničemu. Krásně to vyjádřil dr. J. Herben: „Podobal se ruskému bohatýru, jenž hledal jen, zač se zachytit, aby smíchal nebeské s pozemským.“ Na dně duše jeho ležel ústřední zájem, láska k Slovensku — pro jehož blaho a slávu chtěl pracovati, marně hledaje cesty vedoucí k cíli, ale bezděčně tuto cestu nastupuje od samého počátku. A s tímto zájmem ústředním, ač vinou okolností ne zcela ujasněným, stejně mocně proniká jeho duši ušlechtilá ctižádost. Vyniknouti stůj co stůj. Nezůstati prostředním. Státi se bohatým, státi se slavným vynálezcem, obrátiti k sobě pozornost světa vědeckého odvážnými výpravami, pokusiti se o vítězství na hladké půdě diplomacie. Avšak ani tato mocná tendence jeho duševního života nemohla býti ukojena v době normální, v době pokoje. Musila přijíti mimořádná doba, aby dala Štefánikovi možnost vyniknouti.

Je tedy zcela přirozeno a je to jen logický důsledek celého jeho založení i života, že Štefánik, vzrušen na nejvyšší míru výstřely Principova revolveru v Sarajevě a brzy potom následujícím vypověděním války, zanechává všech dosavadních pokusů a hledání a vrhá se s celou energií do opojného víru válečných událostí.

Válka — to nebude válka malá, to bude dávno obávaná, stále vyvolávaná a oddalovaná válka evropská, tu budou se měřiti síly, vraždící jeho národ, se silami, jejichž vítězství mohlo by přinésti spásu a nový život Slovákům, ale ne v rámci Uherska ani Rakouska, nýbrž po boku Čechů. Nemožno složiti rukou v klín — třeba činů — činů vážných a plodných!

Štefánikova logika byla přesná a rychlá. Chce-li pracovati za osvobození Slováků a Čechů, chce-li, aby jeho hlas něco platil, třeba míti legitimaci. Tou nemohlo býti ovšem doporučení jeho přátel, ani jeho společenská rutina. Tou mohl být jenom čin. A poněvadž ve válce jde o bytí a nebytí, bylo třeba nasaditi vlastní život, aby mohlo býti s úspěchem žádáno svobodné bytí národa, úpícího v nevoli.

Proto se Štefánik přihlásil jako dobrovolník-prostý vojín k francouzské armádě na samém počátku války. Proč se stal letcem? ptá se prof. J. Bartůšek. Jako pěšák nemohl býti více nežli každý jiný, to jest pasivní jednotkou, neznámým zrnečkem v ohromném organismu celé armády s kariérou poručíka. Jako letec mohl pracovati samostatně a mohl vykonati činy, jež by vzbudily pozornost nejvyššího velení a tak by nabyl oprávnění mluviti o svém lidu. Ovšem, že i jeho obor vědecký (meteorologie) tu spolurozhodoval, avšak v druhé radě. Hlavním důvodem byla mu touha: býti viděn, upozorniti na sebe. Choroba jeho byla by mu jistě ztěžovala službu u pěchoty, avšak tento důvod by byl nerozhodoval, neboť Štefánik se nedal ovládati chorobou, nýbrž ovládl ji sám svou úžasnou vůlí.

Pro jeho náladu a názory při počátku války uvádím svůj rozhovor s ním na palubě „Umtali“ dne 9. dubna 1917, když jsme jeli z Ruska na Sever. Ledovým mořem do Anglie. Po 7. hod. ráno zašel jsem k Štefánikovi do kabiny. Ještě ležel. Na přímou otázku vyprávím mu, jak jsem se dostal do zajetí, jak jsem s počátku v rakouské armádě bojoval bezmyšlenkovitě proti Rusku, jak teprve poranění mnou otřáslo, že jsem šel dobrovolně do zajetí, jak jsem žil v Moskvě, Saratově, jak jsem pracoval revolučně v Astrachani a Caricyně. Štefánik mne poslouchal velmi pozorně, zamyslil se a řekl velmi vážně: „Všechno to je zajímavé, ale nesmírně smutné. Ukazuje to, že národ náš nebyl na počátku války zralý pro svobodu. Kdybyste se byl vy neujal iniciativy, nebylo by tam, kde jste byl, snad ničeho. A ani vy jste nebyl uvědomělý od počátku. Nevěděl jste, že se něco dělá za hranicemi, netroufal jste si mysliti na aktivní vystoupení pro dosažení české samostatnosti. Teprve vojna vás probudila jako jiné.“ Já: „Víte, doktore, že byste byl jednal jinak, kdybyste byl při vypuknutí války na Slovensku?“ „Ano,“ odvětil pevně, hledě mi upřeně do očí. „Já to vím. Já jsem již jako student visel v povětří nad ulicí, drže se zábradlí, a lidé chtěli, abych řekl: ,Ať žije Kossuth!‘ Jinak že mne shodí. A neřekl jsem to.“ Já: „Snad nikdo před vojnou nemohl si představiti, že by se mohlo vystoupiti proti Rakousku. Já jsem měl domnění, že vojna bude příliš krátká.“ Štefánik: „Já jsem myslil… Všiml jste si té věty v článku ,Samostatnosti‘ o mně, kde se mluví o mé práci před vojnou, jíž jsem připravil půdu k provádění programu, vytčeného Národní radou? Jakmile byl Ferdinand zavražděn, psal jsem domů, že nepřijedu, jak jsem slíbil, nýbrž že přijde doba utrpení v níž se o mně dovědí nepřímo. Stane-li se mi však něco zlého, dovědí se to jistě. Měl jsem jeti na Tahiti, ale odřekl jsem a vypravil jsem se do Maroka s gen. Lyauleyem. V Paříži však již jsem ukázal Clemenceauovi na brzkou válku, nejspíše po žních a na intriky, které byly strůjcem sarajevského atentátu. Srbsko to neudělalo. Nebylo v jeho zájmu, aby vojna vypukla tehdy. Ve spojení s jednáním v Konopišti nabývá vražda sarajevská jiného osvětlení. Nechal jsem v Paříži také již pokyny, co dělati, vypukne-li vojna dříve, než se vrátím.“

Upozornil prý i na to, že v Čechách nebude revoluce, jak Francouzi myslili, nýbrž že české sympatie ukáží se jinak — bojováním do vzduchu. Německo, jsouc zdánlivou jednotností Rakouska uspokojeno, nechá Rakousko v boji s Ruskem osamoceno, což povede k ruským vítězstvím nad Rakouskem. Vojenská příprava Ruska byla prý ve Francii známa a byli i lidé, kteří chtěli uvolnění aliance ruské, snažíce se přimknouti těsně k Anglii.

„Ukázal jsem, že vytvoření českého státu je evropskou nutností. Rakousko nelze učiniti protigermánským. Je nutno rozbíti je. Otázka slovenská se vůbec nezvedla. Říkával jsem: Slováci jsou Češi, žijící v Uhrách a Čechové jsou Slováci, žijící v Čechách. Tím byl problém zjednodušen. Briand nebyl ještě ministrpresidentem, když jsem s ním jednal, přesvědčuje ho, jak na něho spoléháme. To se ukázalo potom velmi dobrým. Je naše štěstí, že svět neví, jaký je celý náš národ. To bude velké nebezpečí při mírových konferencích, až budou Němci i Maďaři ukazovati, že sice část národa byla proti Rakousku, ale celek ochotně mu sloužil proti spojencům. Bude třeba mnoho peněz v té době.“

Štefánik stal se velmi rychle vynikajícím letcem a brzy byl jmenován poručíkem. Sama náhoda byla mu přízniva. Když Foch kráčel po chodbě budovy generálního štábu, řekl: „Zítra bude hezky.“ Ze stínu chodby ozvala se námitka: „Nikoli, bude bouře.“ Foch zastavil se poněkud pohoršen před malým poručíkem-letcem a ptal se ho, jak může mluviti o bouři. Štefánik — neboť on to byl — vyložil své důvody meteorologické a pronesl názor, že by bylo velmi prospěšné vedení války, kdyby na celé frontě byla organisována systematická služba meteorologická. Tím získal Štefánik Foche, jenž mu daroval i zlaté hodinky s věnováním a zůstal vždy jeho příznivcem.

Konal výzvědné lety na frontě, kde se vyznamenal zvláště opatřením cenných informací před bitvou u Arrasu, ale nezapomíná na zájem národa, staraje s o to, aby Češi a Slováci, kteří nebyli francouzskými občany, byli účastni výhod, poskytovaných příslušníkům států spojeneckých. Kromě toho si předsevzal, že každý den získá aspoň jednoho příznivce pro naši věc. Snad nemohl vždy tento úmysl uskutečniti, ale jisto jest, že každý z lidí něco znamenajících, s nimiž se setkal, byl zasažen jeho taktní, ale neodolatelnou agitací pro osvobození Čechů a Slováků a že málokdo odolal jeho skvělé výmluvnosti a síle jeho argumentů, takže opravdu získal přímým zakročením naší věci mnoho přátel a to hodně významných. Chtěl-li s někým mluviti, dostal se k němu dříve či později jistě.

Zvláštní zmínky zasluhuje jeho sklon k aristokracii. Jeví se v tom nejen smysl politický, který počítal se všemi složkami vlivné společnosti, nýbrž i rodinná tradice a kus oné záliby velké části slovenské předválečné inteligence pro aristokratické manýry a ovšem i vliv francouzského prostředí, v němž aristokracie má nejen svoje místo, nýbrž vtiskla svůj ráz chování celé vyšší francouzské společnosti.

Tento zájem nevystupoval u Štefánika nijak příliš v popředí, ale byl tu a budil někdy neporozumění, někdy i nelibost. Zcela jistě byla to záliba pro kultivovanou, dlouhou tradicí jemně vypěstěnou formu aristokratického vystupování, nikoliv úcta před rodovými privilegiemi. Naopak. Svým vnitřním přesvědčením byl Štefánik demokrat čistého zrna.

Ve svých dopisech zmiňuje se rád o tom, že se setkal s některým aristokratem. Tak v dopise matce z Paříže dne 20. června 1906 čteme: „Včera som obedoval s princom a princeznou Bonaparte (pretendent trónu).“ Který syn by se však nepochlubil rodičům, žijícím v chudobě na dědině, takovým setkáním?

Dne 16. března 1917 sešli jsme se odpoledne u Štefánika k poradě. Pavlů, Čermák, Špaček, Markovič, Košík, Hurban, Čehovský, Klecanda, Janček, já. Hned na počátku schůze byl Štefánik odvolán ke knížeti Košubejovi a zdržel se tam asi půl hodiny, což vyvolalo nelibost mnohých účastníků, zvláště Hurbanovu.

V Italii stýkal se Štefánik s nejvyšší aristokracií a je známo, že i snoubenka jeho Julia Benzoni byla markýza.

Při tom však nebyl Štefánik aristokracií oslepen. Dovedl ji kritisovati, a to často hodně ostře. V Srbsku byl s ním jako člen francouzské letecké eskadrily mladý poručík de Lareinty, jehož měl Štefánik rád. Avšak v jeho zápisníku ze Srbska je při 1. listopadu poznámka: „De Lareinty je skutočný strachoprd. Celý deň poplašený behá-lieta, balí, žvatle ako stará baba… Naproti tomu Vitra získal si moju sympatiu. Je chladnokrevný, odhodlaný, čestný, slušný.“ Z této paralely je nade vši pochybnost jasno, že zájem Štefánikův o aristokracii nebyl hlubší. V Americe ptal se ho jeden z boháčů (nevím, bylo-li to v New Yorku nebo v New Portu), je-li šlechtic. Odpověděl záporně. „Máte však zajisté slavné předky?“ „Já jsem si předkem sám,“ zněla odpověď.

14. dubna 1917 cestou z Ruska do Anglie Ledovým mořem musil jsem zavésti Štefánika do kajuty, neboť byl zachvácen velikými bolestmi. Ulehl, ale pokračoval v hovoru: „Šlechta? My nesmíme šlechtu demokratisovati, nýbrž národ zaristokratisovati. Ovšem ve smyslu řeckého ,aristos‘ — nejlepší. Můj otec byl šlechtic, zeman, já jsem ze staré šlechtické rodiny, ale nedostal jsem se do společnosti ukazováním na své šlechtictví, nýbrž svou prací. Tatínek říkával: Šlechticem se člověk nerodí, šlechticem se stává. Kdo je držen ve výši druhými, nemůže se udržeti. Musí padnouti, jakmile jej pustí.“ To je názor Štefánikův na aristokracii a aristokratismus.

Kromě toho ukazoval Štefánik svým častým stykem s prostým lidem, ať doma nebo v amerických koloniích nebo ve vojsku, že svým přesvědčením je demokrat. Je třeba si bedlivěji povšimnouti jeho styků s vojáky legií v Sibiři nebo v Italii.

Štefánik postřehl záhy význam žurnalistiky pro naši věc a snažil se získati zástupce čelných žurnálů pařížských. Již na počátku války byl v dobrém poměru se Sauerweinem, redaktorem „Matinu“ a s Mlle Weiss, redaktorkou „L’Europe Nouvelle“. Do žurnalistiky chtěl proniknouti jen tím, že se snažil učiniti naši věc cizím novinářům blízkou, aby o ní psali ze zájmu, ne za peníze. „Ani groše nesmíme vydati na to, aby se o nás psalo. Ti, kdož budou o nás psáti, budou míti odměnu ve svém svědomí a v tom, že jim později, až budeme svobodni, budeme dávati přednost před jinými.“ To byla zásada Štefánikova i Masarykova.

Při tom všem si byl Štefánik vědom toho, že jednotlivec nemůže dělati divy, nýbrž že může jen něčím přispěti k utváření historie. Dne 28. září 1918 řekl mi na palubě Korea Maru při plavbě z Ameriky do Japonska: „Nemůžeme události tvořiti. Ty jsou výsledky tisíců faktorů, na něž nemáme na všecky vliv. Ale můžeme jim dát určitý směr, útvar, užívajíce k tomu určitých složek. Jako zahradník, když ostřihuje strom, nedělá ho, ale dává mu formu, vypěstuje krásnější ovoce než jiný jeho druh.“

Koncem října 1915 odebral se Štefánik jako člen francouzského leteckého oddílu do Srbska, kde byl nedostatek aeroplánů velice citelný. Na toto svoje určení měl Štefánik zajisté sám vliv, požádav pravděpodobně o to. Pokládám za jisté, že se chtěl přesvědčiti, kolik je v Srbsku českých a slovenských zajatců, jak se jim vede a jaká jest mezi nimi nálada. Alespoň všude, kde se s Čechy nebo Slováky setkal, projevoval o ně velmi živý zájem. Není také pochyby o tom, že v hlavě toho, kdo vstoupil do francouzské armády s úmyslem, aby prospěl uhnětenému národu, musila se velmi záhy zroditi myšlenka, že jedinec mnoho nezmůže, nenajde-li následovníků. Vyhledávati místa, kde žili Češi a Slováci ve větším množství — ať v zajetí nebo v koloniích — a pokoušeti se o to, dostati je jako dobrovolníky do armády, bylo přímo Štefánikovou vášní. A není nijak nadsazeno, tvrdím-li, že tento zálet do Srbska byl již dobře uváženým přípravným krokem, aby získal bezpečný názor na stav věcí pro tu dobu, kdy bude možno pokusiti se o formování československých oddílů. Ostatně již byla ve Francii setnina „Nazdar“ a v Rusku „Česká družina“, jež přímo volaly po rozšíření a doplnění novými dobrovolníky.

Zápisky ze Srbska podávají nám dosti jasný obrázek toho, co Štefánik za ten měsíc prožil. Přišel, aby byl svědkem strašného ústupu Srbů. 28. října je v Niši, 29. letí do Kraljeva, 31. do Kruševce. Počasí bylo špatné, motor nespolehlivý. V deníku při tomto dni čteme: „Nechcem ztrácať času i pustím motor a fičím po zablátenom poli s vetrom. Bože — bože — kedy že sa zdvihne aeroplan. Pole mizí, domy rastú. Konečne! Aparát sa zdvíhá pomalu — letím dva metry nad stromy — no prostor je voľný.“ 13. listopadu zapsal: „Strašná noc. Krvácanie žalúdku.“ 14. listopadu: „Vysílený.“ 15. listopadu: „Ležím bez vlády.“ 16. listopadu: „Aeroplánem do Prizrenu“, 22. listopadu: „Prizren — Valona“, 23: „Brindisi“, 24: „Řím“, 1. prosince: „Genova“, 2: „Nice“, 3: „Marseille“, 4. prosince: 10 h. „Paris“. Není tu ničeho o pádu ani o zranění.

Pravděpodobně v době od 13. do 14. listopadu trpěl záchvatem silnějším než jindy, jenž ho donutil přistáti a odpočívati.

Kopta se mýlí, tvrdí-li, že 11. se stalo neštěstí, neboť 10. před tím je poznámka: stratený v búri, načež následuje zmínka o zlomení jakési součástky, jež byla vyměněna a zase se zlomila.

Zápisník, jak je uveřejněn v „Naší revoluci“ II. r. str. 18 — 22, uvádí, že ony součástky se porouchaly dne 5. listopadu. Při 10. listopadu není poznámka: „Ztracený v búri“, nýbrž: „Ztratený v noci“. Teprve 13. listopadu čteme o strašné noci a krvácení žaludku, což však nebylo od pádu, neboť takovou strašnou zkušenost by byl Štefánik jistě zapsal. Krvácení žaludku bylo vnitřní a jevilo se jistě, jakož i později, v stolici. Avšak nebylo menším hrdinstvím vydati se v takovém stavu, po nesmírných námahách, zlé stravě a při slabosti vyvolané záchvatem dále do Prizrenu, Valony, přes moře do Brindisi a do Říma, kde vysílení i choroba donutily ho k odpočinku v nemocnici.

Že nešlo o případ příliš těžký ani tu, je patrno z toho, že podle zápisníku ze Srbska zůstal v Římě pouze od 24. — 30. listopadu, neboť již 1. prosince doletěl do Janova. Avšak Štefánik využil své choroby a pozornosti vzbuzené jeho příchodem i zprávami o srbském ústupu k tomu, aby na sebe upozornil vysoké kruhy italské i žurnalisty. Byla prý u něho návštěvou sama královna-matka. Myšlenka na prospěch národa neopustila ho nikdy a nebylo situace, jež by ho byla úplně zdolala a odzbrojila, leda až smrt.

Ještě v létě 1915 vzkázal Štefánik po Štrimplovi Masarykovi, jaká je situace ve Francii a žádal ho, aby tam přijel co nejdříve. 1. září přijel do Švýcar dr. Beneš.

Na vydání prohlášení zahraničního komitétu ze dne 15. listopadu 1915 neměl ještě Štefánik účasti.

Po svém návratu do Paříže setkal se po prvé s drem Benešem dne 10. prosince a měl s ním dlouhou, několikahodinnou poradu. Beneš k jeho žádosti zajel do Londýna k Masarykovi, aby ho seznámil s názory Štefánikovými a pozval ho do Paříže.

V lednu byl Štefánik po operaci žaludku ošetřován v nemocnici, kde ho denně navštěvoval dr. Beneš, při čemž se seznamoval s přáteli Štefánikovými, přicházejícími k jeho loži. Beneš zase dával Štefánikovi zprávy o poměrech v Rakousku, jež Štefánik odevzdal francouzským novinářům, zavazuje je tak ku vděčnosti, a memoranda pro francouzské činitele politické.

Koncem ledna přišel do Paříže podle úmluvy Masaryk, jemuž zjednal Štefánik schůzku se Sauerweinem a interview pro „Matin“. Sauerwein také na žádost Štefánikovu uskutečnil schůzku Masarykovu s Briandem, což byl prvý skutečný úspěch diplomatický naší revoluce, jenž zahájil důstojně řadu dalších překvapujících úspěchů.

Briand tehdy prohlásil, že francouzská vláda s naší akcí sympatisuje a souhlasí a že souhlasí s Masarykovým protigermánským plánem reorganisace Evropy.

Podobně přispěl Štefánik k uskutečnění schůzky Masarykovy s předsedou zahraničního výboru francouzského G. Leyguesem a předsedou francouzské sněmovny Deschanelem.

V únoru byla založena Národní rada československá (nazvaná původně Národní rada zemí českých pro zjednodušení problému), jejímž předsedou stal se Masaryk, místopředsedou Dürich, gen. tajemníkem dr. Beneš a Štefánik fungoval v ní jako zástupce Slováků, později po vyloučení Dürichově jako místopředseda. Při budování plánu celé organisace měl Štefánik veliký podíl, jak svědčí dr. Ed. Beneš v díle „Světová válka a naše revoluce“.

V březnu 1916 odebral se Štefánik do Italie opět se zvláštním posláním francouzským, jako při všech svých cestách, při čemž vždy svezl naši věc jako dovolenou kontrabandu. Bylo to výhodné nejen po stránce finanční, neboť Národní rada by byla těžko platila tak daleké a časté cesty, nýbrž i proto, že Štefánik jako Francouz pověřený úřední misí bez překážky přejížděl hranice spojeneckých států (Beneše zavřeli několikráte Angličané i Francouzi), a že se dostal snadno do kruhů vojenských i politických.

V Římě měl živé styky s francouzským vyslancem Barrerem a ruským vyslancem Giersem. Tehdy byl Štefánik po prvé přijat Sonninem a v kruzích italské šlechty získal mnoho přátel.

Po 6 týdnech se vrátil do Paříže, kde zůstal do konce léta 1916, načež odjel na frontu. Tam organisoval meteorologickou službu, čímž prokázal armádám spojeneckým ve Francii velkou službu a získal také maršála Foche. V té době zúčastnil se i nových bojů.

Vrátiv se do Paříže, usiloval o získání důstojných místností pro Národní radu, což se mu pomocí Strimplovou zdařilo v rue Bonaparte, kde potom byla za jeho stálé součinnosti vybudována velká kancelář Národní rady.