Zlatý fond > Diela > Generál M. R. Štefánik


E-mail (povinné):

Ferdinand Písecký:
Generál M. R. Štefánik

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Petra Renčová, Martina Pinková, Tibor Várnagy.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 27 čitateľov

Ve Spojených státech severoamerických

V červnu vrátil se Štefánik do Paříže a chystal se na cestu do Ameriky, aby tam připravil vše, čeho bylo třeba pro rozvinutí agitace, směřující k sestavení větší vojenské jednotky československé ve Francii, což se mělo státi pomocí československých dobrovolníků ze Spojených států, když bylo již jasno, že z Ruska není možno přepraviti větší transporty vojenské.

Jednání bylo nesnadné. Šlo o akci vojenskou pro Francii, prováděnou ve Spojených státech, kde nebylo mnoho znalostí o poměrech politických v Evropě, zvláště o snahách malých uhnětených národů, a kde živý smysl pro prestiž státu dlouho bránil porozumění pro otázky tohoto druhu. Avšak naše akce šla souběžně s akcí polskou a došla podpory Franklina-Bouillona, pozdějšího ministra propagandy, André Tardieua, francouzského vysokého komisaře ve Spojených státech a velvyslance francouzského ve Washingtone Jusseranda.

Štefánik konečně dostal žádané povolení francouzské vlády k cestě do Ameriky, kam přijel asi 20. června 1917, neboť dne 23. června dověděl jsem se v Chicagu, že Štefánik je na americké půdě a v Baltimore mne zastihl dne 30. června dopis Perglerův s pozváním, abych se účastnil schůzky, svolané Štefánikem do Congress Hall Hotelu ve Washingtone na 9. hod. ranní dne 1. července. Pergler udává mylně květen jako dobu příchodu Štefánikova do Ameriky. Tomáš Čapek uvádí v knize „Naši v Americe“ přesné datum 18. června, jež se mi zdá předčasné, neboť těžko si vysvětluji, že by byla teprve 23. června došla do Chicaga (sídla Čes. nár. sdružení) zpráva o Štefánikově příchodu do Ameriky. Do konce června jednal Štefánik s našimi vůdčími osobnostmi v Americe, a vida, že není dosti života mezi Slováky, organisovanými v Slovenské lize, a že styk Čechů a Slováků není dosti těsný a živý, povolal na zmíněný den do Washingtonu předsedu Českého národního sdružení dra Fishera, předsedu Slov. ligy Alb. Mamateje, Vosku, Perglera, dra Hrdličku, Daxnera, Bielka a mne.

Jednání začalo před 10. hodinou. Štefánik referoval podrobně o situaci v Rusku, načež byla projevena přítomnými zástupci Čechů a Slováků amerických důvěra Národní radě a Štefánikovi. Zdůraznil nutnost utvořiti politicky nedílný stát, ne ethnograficky nedílný, čímž paralysoval Daxnera. Promluvil a dal debatovati o vojenské akci a prohlásil za nutné, aby České nár. sdružení a Slov. liga pracovaly společně. Přijata zásada, že se budou předsednictva obou organisací scházeti nejméně jednou za dva měsíce. Voska prohlásil, že na druhý den o 11.10 hod. dop. jest povolena audience u presidenta Wilsona. Nebude-li Wilson přítomen, přijme deputaci Lansing. Štefánik byl velmi spokojen a určil za členy deputace Vosku, Perglera, Košíka a Miku. Druhého dne však zjistil Štefánik na francouzském velvyslanectví, že nejde o audienci u Wilsona, nýbrž pouze u Lansinga.

Vypracoval jsem se Štefánikem projev pro Lansinga, ve kterém bylo poukazováno na loyálnost Čechoslováků ke Spojeným státům, na vnitřní pouta vážící je k národu ve staré vlasti, na ochotu k obětem pro Ameriku i pro trpící národ a v závěru byla zmínka o Štefánikovi, na něhož možno obrátiti se ve věcech politických. Deputace byla přijata Lansingem dne 3. července. Rozhovor byl krátký, ale úspěšný.

Schůzka v Congress Hall Hotelu trvala do 9 h. večer. Štefánik byl ubytován v hotelu Arlington.

4. července dověděli jsme se z telegramů v novinách o vítězství zborovském. Psal jsem v Arlingtoně Štefánikův dopis Lize a Sdružení, aby udaly přibližně, jaké jsou šance naší vojenské akce: a) bez předběžné velké agitace, b) s velkou agitací. Stilisovali jsme též článek pro chicagské noviny o naší účasti v bojích v Haliči. Byl krásný den a přiměl jsem Štefánika k vyjížďce kočárem do Grand Parku, jenž jest uchováván v původním divokém stavu až na cesty, jež jsou ovšem upraveny. Štefánik byl šťasten, neboť přírodní partie parku připomínaly mu Košariska. Vypravoval mi mezi jiným, jak se okolo něho točila jakási krasavice. „Ale to víte, já jsem příliš kritický. Do mne by se nemohla zamilovati. A pak — nutno žíti čistě. Úplně. Jsem přesvědčen, že bych jinak nemohl tak pracovati pro naši věc, kdybych nežil bezvadně. A byla to špionka.“ Jezdili jsme a chodili od půl 4. do 7. hod. večerní.

12. července účastnil se Štefánik schůze předsednictev českých a slovenských organisací v New Yorku v budově Amerického dělnického Sokola na 72 ul. Eastside. Nebylo mu tehdy dobře. Schůze byla velmi pohnuta. Štefánik mluvil s počátku velmi unaveně. Nechtěl prý přijíti, chtěje zůstati věrným svým principům. Ale přišel a má radost. Slováci a Češi jsou pohromadě. Netřeba mudrovati, proč nastalo rozdělení. Je nutno jíti společně, jako to bylo dříve. Jedno tělo! „Ve vašem potlesku nerozeznávalo ucho zvuků slovenských a českých. Ve tvářích vašich nevidím rozdílu. Proto třeba jíti společně za jednou věcí.“ Na konec vyřizoval pozdrav Masarykův. Přítomností Horkého, jenž volal, že má dopis, v němž prý Ed. Beneš nazývá emigraci naši v Americe luzou, dostává jednání ráz vzrušený. Štefánik jasně a sugestivně líčí, co se událo v Rusku. Obrátil se přímo na Horkého, vytýkaje mu, že se vrhá na Beneše, jenž jest nepřítomen, ale neodváží se vystoupiti proti Štefánikovi, ač on. vedl v Rusku boj proti Dürichovi. Dojem řeči Štefánikovy byl mohutný. Štefánik však byl zlomen, vyčerpán.

13. července odpoledne jel do Washingtonu. Pomáhal jsem mu baliti. Bavili jsme se živě, avšak náhle padl Štefánik jako podťatý. Uložil jsem ho hned na pohovku a ošetřil. Když procitl, řekl: „Jsem jako oblben.“ Pak vstal a těžce, nejistě kráčeje, hovořil strašně smutně: „To není život, to není život.“ A přece ještě se mnou stilisoval prohlášení předsednictev československých organisací, jež jsem načrtl. Doprovodil jsem ho v autu na nádraží.

23. července přijel z Washingtonu a účastnil se oběda, jejž na jeho počest vystrojili žurnalisté, seskupení okolo revue The New Republic. Štefánik měl tuhou práci. Dokazoval, že ponechání Rakouska je velmi nebezpečné pro mír. Rakousko nedá svobody národům. Na námitku, že Spojenci k tomu Rakousko donutí a budou je kontrolovati, odpověděl Štefánik. „Ano. A tak bude nutno chrániti i osvobozené národy. My budeme dosti silni, budeme-li chráněni. Avšak v Rakousku zajdeme.“ Získal žurnalisty úplně.

24. července byli u Štefánika newyorští Slováci s Gettingem v čele. Štefánik ležel, jsa ztrhán přestálým záchvatem. Mluvil k nim velmi pěkně o našem vojsku, o povinnosti k národu i k Americe.

26. července jednal Štefánik s Fred. H. Allenem o získání velkého žurnálu newyorského „World“, což se mu plně podařilo, takže počátkem září byl uveřejněn velký článek, jejž jsem napsal společně se Štefánikem.

31. července v noci odjel Štefánik zase do Washingtonu a vrátil se 4. srpna. Ubytoval se, jako obyčejně, v hotelu Plaza při Central Parku. Řekl mi, že nábor pro naše vojsko ve Francii jest povolen. 400 našich lidí bude prý možno poslati do důstojnické školy francouzské. I potřebné peníze budou dány. Nutno začíti. Naše věc prý stojí dobře, kdežto Poláci a Jihoslované mají veliké potíže. V Rusku se prý věci vyvíjejí nepříznivě. Kerenskij chce odstoupiti, Brusilov resignoval, Kornilov je vrchním velitelem. — Přišel Getting. Štefánikovi bylo velmi zle. Ležel a naříkal: „Môj bože, môj bože!“ a zase: „Drahí priatelia!“ O čtvrt 1. h. byl volán telegramem do Newportu. Štefánik jel přes velké bolesti doprovázen jsa Fr. Kopeckým.

Druhého dne došel bolestný dopis z Newportu, v němž Štefánik psal, že je zase nemocen. Dostavilo se vnitřní krvácení s velkou depresí. Avšak dobře prý bylo, že jel, neboť v Newportu je mnoho vlivných lidí, kteří o nás málo vědí.

Z Newportu vrátil se 13. srpna s Perglerem, jenž za ním jel 9. srpna se zprávami. Večer účastnil se schůze československých umělců, literátů a žurnalistů, jež byla svolána na podnět můj a Leitnerúv do Leitnerova bytu (72. ulice č. 64 Eastside) s programem, jak nejvíce prospěti našemu hnutí za svobodu. Přítomni byli kromě Štefánika a mne malíři Růžička, Matulka, Mrázek, sochaři, Korbel, Kratina, Mička, žurnalisti Čapek, Pergler, Grégr, Sperakus, Leitner, Pleteník, Rejsek. Štefánik mluvil skoro 2 hod. o potřebě a způsobu práce, o nutnosti vniknouti do vlivných kruhů amerických a doporučil založení uměleckého literárního klubu, což se stalo.

14. srpna odpoledne odjel Štefánik do Chicaga k poradě o vojenské akci se zástupci Českého národního sdružení a Slovenské ligy, zajel 24. srpna do New Portu a do New Yorku se vrátil 28., načež hned odjel do Washingtonu, odkud se vrátil 31. srpna. Následující dni byly věnovány práci o vojenských instrukcích, psaní článku pro „World“ a přípravám pro manifestační schůzi za práva národů v Carnegie Hall, pro niž získal Štefánik jako předsedu starostu New Yorku Johna Purroye Mitchela a jako hlavního řečníka Henri Franklina-Bouillona, jenž byl právě jmenován ministrem propagandy v ministerstvu Painlevého a měl téhož dne večer odjeti do Francie.

Tato krásná manifestace uspořádána byla na podnět Štefánikův součinností československých národních organisací v New Yorku dne 16. září 1917. Účast byla velkolepá. Nejen naši krajané, nýbrž i zástupci spojeneckých armád (americké, francouzské, italské, rumunské, srbské) a řada vynikajících Američanů zúčastnila se tohoto prvého velkého projevu v Americe, jenž rázem rozbil ledy lhostejnosti americké žurnalistiky. Starosta Mitchel promluvil o počtu československých dobrovolníků v americké armádě, srovnávaje jej s účastí jiných národností a přiznávaje nám primát. Štefánikova řeč byla ohnivou výzvou pro vstup do československé armády: „Svoboda národa musí býti vykoupena krví… Přisaháme, že neustaneme, dokud germanism a maďarism nebude zničen.“ Korunou manifestace byla skvělá řeč Franklina-Bouillona, jenž vzpomněl českého protestu proti anneksi Elsaska a Lotrinska, líčil boje našich dobrovolníků ve Francii, pod Tarnopolem i utrpení Francie, jež však nepřestane bojovati, dokud prušáctví nebude úplně zničeno. I on volal ke všem československým mužům v Americe, aby šli do Francie. „Československý stát musí být zřízen!“ Potom apostrofoval Štefánika jako muže-hrdinu, který jest chloubou československého národa, jímž se však honosí i Francie. Dr. John D. Prince, americký vyslanec v Dánsku a profesor Columbijské university v New Yorku, pravil po schůzi: „To bylo skvělé! To bylo velkolepé! Nikdy jsem neviděl nic podobného.“

Kromě této schůze zúčastnil se Štefánik velké schůze v Chicagu mezi 12. a 18. říjnem, na níž mluvil on sám, major de Montal, dr. Fisher a Pergler.

Velmi důležitá byla schůze se slovenskými kněžími, neboť na ní Štefánik zlomil všechnu nedůvěru a nechuť kněžstva slovenského k osvobozovací akci, čímž posílil zvláště sbírkovou akci Slovenské ligy. Datum nevím, neboť mám ve svém zápisníku mezeru od 10. září 1917 do 20. ledna 1918.

V září tuším, byla také uspořádána schůze československých žen v New Yorku, na níž Štefánik mluvil, ač byl právě velmi indisponován. Chtěl jsem jej podpírati při chůzi do příkrých schodů České síně, ale nepřipustil toho, nechtěje ukázati slabost před ženami. Sotva sešel po schůzi do auta, klesl úplně vyčerpán a skoro bez vědomí do sedadla.

Vojenskou akci úplně připravil. Jmenoval Československý vojenský výbor z členů Českého národního sdružení a Slovenské ligy (J. Čermák, dr. L. Fisher, Jos. Tvrzický, V. Beneš, Ign. Gessay, A. Mamatey, Josef Hušek, G. Košík).

Jeho „Poznámky politické a taktické“ vykládají náš program politický („uvědomování, organisování, osvobození československého národa; dobytí uznání našich práv u spojenců, odrážení útoků nepřátel naší samostatnosti, všestranná součinnost v díle spojenců, jejichž vítězství nám umožní utvoření skutečného samostatného československého státu“), a probírají podrobně organisaci náboru, nezapomínajíce na nic. Plně oprávněna jest poznámka závěrečná: „Jde o formování skutečného vojska, ne o amatérskou hru. Celá akce je dokonale promýšlena, ať si nikdo nedělá zbytečných starostí a vykoná jen vždycky to, co mu bude písemně sděleno.“

Přimo k československým mužům obrátil se s plamennou výzvou „Kto za pravdu horí“, jež jest vlastně vyhlášením národní mobilisace. Boj za pravdu — přinesení největší oběti, toť vedoucí tón. „Beda pokoju bez slávy príčiny!“ Nemůže býti spravedlivého pokoje, dokud si ho slávou válečnou nezajistíme. Pamatuji si živě, jak vzplanul, když jsme spolu kritisovali tento válečný manifest, a když mu přišel na mysl tento citát. Bylo viděti, nejen jak mu plně vyhovuje, jak vyslovuje nejvhodnější jeho myšlenku, nýbrž i jak je vnitřně uspokojen, hrdosti naplněn, že je to slovenský výrok.

Snad bude zajímati i vznik Štefánikova hesla: „Láska, práce, poctivost.“ Bylo to právě v onu dobu horečných příprav k vojenskému náboru. Jednoho dne v září řekl mi v hotelu Plaza: „Přemýšlejte o nějakém výrazném, stručném heslu, jež by vyjadřovalo celou ideovou náplň našeho zápasu za svobodu a mělo dosti sugestivnosti.“ Ještě téhož dne jsem mu řekl zmíněné heslo. Štefánik se pozastavil a chtěl zaměniti pořad slov: „Práce, láska, poctivost,“ neboť prý teprve prací pro něco dostaví se pravá láska. Já jsem namítl, že práce pro někoho nebo pro něco jest právě podmíněna sympatickým, láskyplným vztahem k osobě nebo věci a intensita této práce závisí právě na intensitě naši lásky. Štefánik ihned živě souhlasil a heslo přijal. Kromě Allena získal Štefánik v Americe žurnalistu Gordona Smitha, jenž potom mnoho pro naši věc pracoval. V zahraničním úřadě seznámil se se zástupcem Lansingovým Frankem L. Polkem, jenž si Štefánika živě oblíbil a věnoval naší věci velkou pozornost i jako hlava americké delegace na mírových konferencích po odjezdu Lansingově z Francie. Štefánik navázal živé styky také s Th. Rooseveltem. Wilsona rád neměl, nedůvěřuje mu a nepokládaje ho za schopna velikých činů. Více působil nepřímo prostřednictvím velvyslance francouzského Jusseranda, jenž ho měl upřímně rád.

Nejvíce vykonal Štefánik ve Spojených státech tím, že dovedl přesvědčiti Slováky o nutnosti a poctivosti československého odboje, že dovedl paralysovati autonomistické a oportunní výstřelky lidi rázu Daxnerova, Bielekova, Pankuchova a jiných a získati je pro společný postup s Čechy.

Sama vojenská akce neměla takového výsledku, jaký Štefánik očekával. Nesehnala se ani jedna brigáda, neřku-li divise. Avšak příčiny toho byly jinde, ne v něm ani v neochotě našich amerických krajanů. Nejlepší lidé vstupovali již dříve dobrovolně do armády kanadské a armády Spojených států, jiní byli američtí občané a musili jíti po prohlášení všeobecné branné povinnosti do amerického vojska, takže pro dobu vojenské akce československé zůstal jen zbytek a tak není divu, že se celkem nabralo pouze 2309 dobrovolníků, z nichž skoro polovinu tvořili Slováci, což jest zřejmě připočísti na vrub Štefánikova osobního zasáhnutí (1244 Čechů, 1056 Slováků).

Připomenouti třeba, že Slav Press Bureau, založené Voskou a Perglerem, proměnil v kancelář Československé národní rady.

Vzpomínám si na jednu charakteristickou příhodu. Šel jsem se Štefánikem po Fifth Avenue. Štefánik šel z návštěvy a měl všecky řády. Mladý, pěkně urostlý Američan zadíval se mu na hruď a zeptal se ho: „Jaké to máte řády?“ Štefánik zahleděl se mu ostře do očí a odsekl: „Informační kancelář je na frontě.“

Podle Benešova tvrzení přijel Štefánik z Ameriky do Francie 16. listopadu 1917, takže z Ameriky odjel asi 8. listopadu. President Masaryk uvádí ve „Světové revoluci“ omylem den manifestace v Carnegie Hall (16. září) jako den odjezdu Štefánikova. Jde tu o zřejmou záměnu s odjezdem Franklin-Bouillona.

Karel Pergler poznamenal si po odjezdu Štefánikově do deníku: „Když Štefánik přibyl do Ameriky, tato ještě nebyla nakloněna československým požadavkům, rozhodně ne úplně, ač tu bylo vykonáno mnoho pionýrské práce. Štefánik odjíždí, a pokud jde o Ameriku oficiální, tato rozhodně je nám příznivější než byla kdy před tím a máme povolení rekrutovat pro československou armádu. Tento fakt snad nejlépe ilustruje ohromnou práci Štefánikem zde vykonanou.“ A dále šťastně charakterisuje povahu Štefánikovu: „Kdybych měl Štefánika jako člověka charakterisovati jedním slovem, užil bych anglického výrazu ,clean‘ (čti klín = čistý), jak se mu rozumí, když se mluví v Americe nebo Anglii o čistých lidech, čistých charakterově.“

A Vojta Beneš, hovoře o jeho stycích s našimi koloniemi americkými, praví: „Přes to, že zdraví mu nedovolovalo, aby tento styk byl častější, výsledky jeho veřejného vystoupení mezi naším lidem byly znamenité a mezi Slováky znamenaly hotový převrat v myšlení i plnou důvěru revoluční myšlence osvobozenské.“




Ferdinand Písecký

— pedagóg a publicista, pobočník generála M. R. Štefánika, autor čítaniek a divadelných hier Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.