Zlatý fond > Diela > Generál M. R. Štefánik


E-mail (povinné):

Ferdinand Písecký:
Generál M. R. Štefánik

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Petra Renčová, Martina Pinková, Tibor Várnagy.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 27 čitateľov

Z Ruska do Anglie, Francie a Itálie

Z Romanova vyjeli jsme na „Umtali“ 6. dubna o 6. hod. 10. min. več. Většinu každého dne prochodili jsme po palubě, neboť v kajutách byl zápach a dusno a při těchto procházkách, někdy i za prudkého vlnobití konaných, hovořili jsme o nejrůznějších věcech. 8. dubna mi řekl Štefánik: „Jsem emanací Masaryka. Bez něho bychom nebyli nic… On nás spojil láskou. Vím, že co jsem, jsem jím. To není skromnost. Nejsem skromný. To je správná klasifikace. Proto nechci žádného uznání. To patří Masarykovi. Mám pocit krádeže, když přijímám něco pro sebe. Nesměl jsem se dát v Rusku oslavovat, aby Masaryk nebyl druhý. To jsem nikomu neřekl. Není to dobře, že vám to říkám…“ Vysvětluje mi, proč pokládá za významné, že získal Sazonova: „Sazonov to řekl Paleologovi (franc. velvyslanec v Petrohradě) a ten je nyní pro nás.“

Potom ještě dodal: „Jediné, co chci udělati písemně pro naši věc, jest, že napíši o Masarykovi, čím je pro nás. On je čistý typ národa. V něm se soustřeďuje všechno nejlepší. Vidím, jak mu budou ubližovati a proto chci pověděti, co cítím. My — to jest on; on — to jsme my.“

Mluvíme i o mé cestě do Ameriky, kam nesmím prý přijíti s rozumy. Ve věci Dürichově však mám vystoupiti, bude-li třeba, ostře a energicky.

Denně jsme hrávali dvě partie šachu, v nichž Štefánik projevoval bystrost a houževnatost. I když prohrával, bojoval až do konce a často se mu podařilo zachrániti hru již skoro ztracenou.

Někdy Štefánik četl. Měl s sebou malou knihovničku, zvláště drobné knížečky z „Bibliothéque miniature“ (Pascal, Joubert, Musset, Aucassin et Nicolette a j.). Jednoho dne četl Rostandova Cyrana a byl jím nadšen. Ukazoval mi místo o polibku a scénu pod balkonem, když Christian vyšel k Roxaně. Proč jej právě toto místo tak vzrušilo? Byl to nepřímý projev potlačené touhy po ženě, již dosud nenašel, neboť patřil sám všem, ale neměl sám nikoho, o koho by se mohl pevně opříti.

Vida vření, začínající v Rusku po pádu carismu, obával se, že nebude při úplné desorganisaci možno utvořit v Rusku naši armádu. „Proto jest nutno vytvořiti něco ve Francii. Nutno, aby masa Čechoslováků v Americe něco dala. Kdyby to byla jedna divise, stačilo by to…“ Jindy řekl: „Naší akci vojenské v Rusku mnoho nevěřím. Ani Rusko revoluční nedovede zorganisovati všechno tak, abychom mohli doufati, že zorganisuje i naši armádu. Spojenci nebudou dodávati materiál, aby ležel někde nevyužit. Proto musíme upínati všechnu pozornost na západ. Budeme-li tam míti divisi, dobře bude. Nikdo nám nebude moci odepříti potom samostatnost. Z Ruska se naši lidé do Francie nedostanou. Vidíte, jak těžko se cestuje nám třem skoro bez zavazadel.“ Ani na episodu dobrudžskou se nedíval nadšeně. „Vstoupení Srbů v Dobrudži neudělalo takového dojmu, jak se čekalo. Rumunům to nebylo milé. Spojenci západní řekli: Co tam měli co dělati? Dobře, že naši tam nebyli (t. j. ve větším počtu). Bylo by to vzalo zbytečně chuť nynějším dobrovolníkům a v očích spojeneckých by to nepomohlo.“

Jindy rozhovořil se o Tahiti a přešel na otázku pohlavní. „Nutno žíti zdrželivě. To neškodí, jestli jinak je život racionální. Byl by to ideální stav — panictví. Jsou lidé čistí, věrní, ne mechanicky, nýbrž celou bytostí. Beneš je takový člověk. Takoví lidé ráno vstanou, usmívají se.“

Již cestou po murmanské dráze trpěl Štefánik bolestnými stavy a na lodi také. Tak večer 9. a ráno 10. i 11. dubna.

Poměr Čechů a Slováků byl častým předmětem přemýšlení i hovorů Štefánikových. Bolelo ho, ano dráždilo, že někteří Slováci hovořili o samostatnosti Slovenska. Řekl jednou mně a Košíkovi: „Je to typické pro nás Slovany, že před vojnou, dokud nás Maďaři a Němci tlačili, křičeli jsme a naříkali, ale jakmile se vyskytla možnost osvobození, již se najdou lidé, kteří mluví o zvláštním slovenském státě. My můžeme existovati jen ve spojení s Čechy. My nemáme kultury. Výšivky — písničky — to není kultura. To mají všichni primitivní národové. Jsme ubozí. Ten lid neuvědomělý. Ale schopnosti jsou tu. Musí se rozvíti. Organisace je třeba, usilovné práce. To nám dají Čechové… Kdybychom se rozdělili, byli bychom úplně zničeni Němci a Maďary.“

S námi jela malá japonská společnost, asi mise, jíž v čele stál Mr. Kabayama, vlivná osobnost tokijská, jenž nám prokázal platné služby později v Tokiu. Štefánika jsem s ním seznámil 14. dubna při dejeuner. Vysvětlil mu velmi pěkně důležitost československého státu nejen jako obranu proti utvoření silné německé střední Evropy, nýbrž i jako skutečný prospěch pro Spojence. I Japonsko by tím získalo přímé spojení s Anglií po suchu. Dal mu potom propagační mapku Evropy se zakresleným Československem. Kabayama dal Štefánikovi doporučení do Tokia, kde není třeba pracovati žurnalisticky, nýbrž od osoby k osobě.

Téhož dne bylo Štefánikovi velmi špatně. To již jsme míjeli Hebridy. Štefánik byl zlomen a bolest prolomila rty hořkými slovy: „Jsem už velmi zle v tom. Tak to ještě nikdy nebylo. Chvíli se namáhám duševně a už je reakce. Cítím, jak zhasínám. Do roka nedožiju.“ Opřel hlavu, rysy obličeje, unaveně pokleslého, byly strhány. Zase se zvedl. Celou dobu jsem ho držel pod paždím. „A přece, když hledám v nejtajnějších záhybech svého nitra, nenajdu ani stopu sobeckosti, ctižádosti ve své práci. Ani tu slávu jsem nikdy nechtěl. Mám tak rád ten národ náš, tak klidně, že to ani nemusím říkati. Jako manželé v šťastném manželství. I když si říkají, že se mají rádi, přijímají to klidně, samozřejmě. Nemůže býti jinak.“

15. dubna vjeli jsme do Irského moře. Za nedlouho ukazoval nám kapitán lodi radiogram: „Nepřátelské ponorky objevily se u severního pobřeží Irska.“ Předpovědi Štefánikovy o počasí i o manévrování ponorek německých, jak je vyslovil před několika dny, ukázaly se správnými.

Do Liverpoolu přijeli jsme 16. dubna o 5. hodině ranní a stáli jsme tam do odpoledne. O 2. hodině odjeli jsme do hotelu Adelphi. 17. dubna ráno spěchali jsme expresním vlakem v 9.49 hod. do Londýna, kam jsme dorazili v 2.15 hod. odpoledne. Dovezli jsme Štefánika do Claridge’s Hotel na Brook Street, kdežto já s Košíkem ubytovali jsme se v Morley’s Hotel na Trafalgar Square. Sotva jsme se upravili, šli jsme k Štefánikovi a s ním k prof. Masarykovi. Avšak paní Olga nám řekla, že odjel do Amble ve Skotsku, odkud pojede do Ruska. Štefánik ihned vyslal za ním Košíka, aby ho přivezl.

Druhého dne večer o půl 12. hodině vrátil se Košík s prof. Masarykem, jehož našel náhodou podle silhouety jeho tváře, vržené na záclonu světlem z nitra hotelového pokoje. 19. dubna šel Štefánik ihned k Masarykovi a po společném lunchi jeli oba k Steedovi.

Večer intimní večeře v Claridge’s Hotel v Štefánikově pokoji č. 351. Jídelní lístek: polévka, ryba, telecí escalope, zmrzlina, káva. Štefánik i Masaryk byli veselí. Seděli jsme do 11. hodiny večerní. Masaryk rozloučil se se Štefánikem srdečně, ač spíše pohledem nežli slovy.

20. dubna doprovodil jsem s Košíkem Štefánika na nádraží. Odjel do Paříže. Ač unaven, byl velmi dobré nálady. Beneš přijel do Londýna 21. dubna, tak že se se Štefánikem cestou minul. Beneš poslal hned odpoledne Košíka za Štefánikem se vzkazem, co dělati nyní, kdy ministerský předseda anglický, francouzský a italský sešli se ve Francii, aby konferovali o rakouské nabídce separátního míru.

Dal jsem paní Olze znění telegramu, jenž měl býti dopraven na přání Štefánikovo do Petrohradu: „Chovejte se na sjezde rozumně, ale energicky.“ Napsal jsem tak z jeho vůle dopis do Petrohradu, jejž měl Masaryk podepsati a odeslati. Obsah: Pro nepřekonatelné překážky materielní nemůže Masaryk přijeti dříve než v květnu; energicky, ale bez radikálničení pracujte na očistě Svazu; uspíšiti vydání ruského časopisu. — Tento dopis měl odsunouti Masarykův zájezd do Ruska, neboť Štefánik se obával, že bude Masaryk cestou Severním mořem lapen německou ponorkou. Masaryk však za týden přece odjel, věda, že je v Rusku třeba jeho přítomnosti co nejdříve.

Přišed do Paříže, viděl Štefánik, že mezi Italií a Srbskem zavládlo velké napětí pro londýnský pakt, uzavřený tajně před vystoupením Italie, jímž Italii slíbena část dalmatského pobřeží, vypoví-li válku centrálním mocnostem. Vadilo to i Francouzům, neboť Srbové i je vinili z věrolomnosti. Také naše akce trpěla, neboť od počátku revoluční práce zahraniční zachovávali jsme linii slovanské politiky a rozčarování Srbska nemohlo nám býti lhostejné, a to tím méně, že jsme chtěli získati Italii, aby dovolila utvoření československého vojska ze zajatců československých v Italii. Bylo skoro samozřejmo, že Štefánik spěchal ještě v dubnu do Italie, aby tam pracoval k uhlazeni sporu italsko-jihoslovanského, při čemž ovšem nezapomínal na naši věc.

Pronikl do nejvyšší italské společnosti a dovedl si také získati přízeň vrchního velení italského, tak že mu bylo dovoleno několik vzletů v aeropláně nad rakouské zákopy a do zázemí, kde rozhazoval letáky vyzývající vojáky československé národnosti, aby opustili řady svých tyranů a přešli na italskou stranu. Tato akce měla plný úspěch, tak že ji italské velení později podnikalo samo. Seton Watson praví, že se mu podařilo při jednom vzletu odhaliti přeskupování rakouské armády, tak že Cadorna mohl zabrániti protimanévrováním jisté porážce italské armády. Jisto jest, ač dosud podrobných zpráv nemáme, že se mu podařilo zmírniti antipatie italské vůči Srbům. Záleželo mu vždy velmi na tom, aby mezi Srby a Italy nebylo sporů a pokládal za čestné a nutné poslání našeho budoucího státu, aby byl prostředníkem mezi Italií a Jihoslávií.

Masaryk spravedlivě oceňuje snahy Štefánika-luterána, aby získal Vatikán pro naší věc. Štefánik skutečně při každém svém zájezdu do Itaálie navazoval styky s Vatikánem, neboť věděl velmi dobře, že nelze podceňovati jeho mezinárodní význam mravní i politický.




Ferdinand Písecký

— pedagóg a publicista, pobočník generála M. R. Štefánika, autor čítaniek a divadelných hier Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.