Zlatý fond > Diela > Generál M. R. Štefánik


E-mail (povinné):

Ferdinand Písecký:
Generál M. R. Štefánik

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Petra Renčová, Martina Pinková, Tibor Várnagy.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 27 čitateľov

V cizině

A tak odjíždí z Prahy do Paříže, kam dospěl 22. listopadu 1904 s bolestnou ranou v srdci, ale s pevnou vůlí, přenésti ji. Tento jeho krok jest charakteristický pro Štefánika. Skoro bez peněz, znaje jen nedostatečně francouzsky, neznámý pustí se do velkoměstského víru Paříže.

Paní L. Vrchlické píše dne 2. května 1905: „Situácia moja v Paříži bola už nesnesitelná. Chorý som bol, bez groša som bol a nemal som veľké výhľady do budúcnosti.“ Ale neumdlévá, nezoufá, ani si nezadává lidsky: „Nechcem žiť na cudzí účet, na cudzie svedomie.“ (3. I. 1905): „Ja sa prebijem, lebo sa prebiť chcem.“ (8. I. 1905.)

S astronomem Janssenem, na něhož nejvíce spoléhal, nemohl se skoro ani domluviti. Ujímají se ho manželé Šimonovi a sochař Kafka. Štefánik, chtěje se dostati stůj co stůj na hvězdárnu, nabídl asistentu Janssenovu v Meudonu bezplatně svoji pomoc. Když ho tam Janssen spatřil a když Štefánik zdokonalil sám vývěvu, podržel ho u sebe. Tím bylo rozhodnuto. Později seznámil se Štefánik s matematikem H. Poincarém. Tím získal Štefánik pevnou půdu pro další výboje vědecké i společenské.

R. 1905 pověřil stařičký Janssen Štefánika, aby vystoupil s astronomem Millochauem, spolupracovníkem Jansennovým, na vrchol Mont Blancu, kdež dal Janssen vybudovati observatorium.

Výprava šťastně dostoupila vrcholu, kde zůstala plných dvacet dní, což byl rekordní výkon, jenž vzbudil i pozornost slavného Flammariona, tak že pozval Štefánika k sobě. Na Mont Blanc vystoupil Štefánik celkem pětkrát, naposledy roku 1909.

Potom následují další cesty světem. S mistrem a ochráncem svým Janssenem zajel do Španělska pozorovat zatmění slunce, zúčastnil se mezinárodního sjezdu astronomů v Oxfordě, v červenci 1906 vystoupil opět na Mont Blanc a v zimě jel přes Rusko do Turkestanu, aby tam opět pozoroval úplné zatmění slunce. Tenkráte zajel také do Moskvy, do Petrohradu a k Tolstému do Jasné Poljany. S této cesty píše dopis matce, datovaný v Petrohradě 11. prosince 1906, v němž vyslovuje starost o Rusko: „Dnes som v Petrohrade. Celkový dojem smutný: Mesto v polotme, vzduch dusný, ruch ťažkopádný. Po viditeľných nepokojoch neni stopy, ale cítim, že národ tento je ťažko chorý.“ Avšak z dopisu otci, psaném na pulkovské hvězdárně dne 15. prosince 1906, prozařuje stará slavjanská láska, slovenský rusofilismus, možná že jen k vůli otci, aby ho potěšil: „Som v Pulkovskej hviezdarni. Prijali ma nesmierne srdečne, bratrsky. Nenie to fráza: ,slovanská krv‘, ,slovanská rodina‘.“

Z Ruska zajel domů, kde byl svědkem volebního ruchu na jaře r. 1907. Právě v době voleb, v době najvyššího napětí politického jel z Pezinka do Bratislavy a tu se srazil s maďarskými šovinisty, kteří ho napadli, že mluvil se svým přítelem slovensky. Štefánik se nedal zastrašiti a nabídl dokonce rytířské vyrovnání, k němuž však pro zbabělost Maďarů nedošlo. O věci psaly noviny domácí i cizí a mladý český theolog Fr. Hromada, studující v Innsbrucku poslal Štefánikovi list, na nějž Štefánik odpověděl významnými slovy ze dne 5. dubna 1907: „Môj program životný je príliš vážny a komplikovaný, než abych sa mohol s podobnými episodkami obšírnejšie zapodievať… Je to iba jedon prejav celkovej mravnej zvrhlosti, ktorá dnes dominuje v Uhrách vo všetkých odvetviach verejného a poloverejného života. Historia a zdravá logika ukazujú, že čo je zhnilé, nemá trvania.“

V létě r. 1907 Štefánik vážně onemocněl a byl ošetřován paní Janssenovou, která oň pečovala s dcerou Antoinettou. Toho roku, když se mu zastesklo po vůni domova, po „dýmu z rodné Ithaky“, vzal k sobě hocha z Košarisk Štefana Kostolného, aby měl u sebe „slovenskú dušu“. Na vánoce zajel zase domů a roku 1908 jel do Italie, na Sicílii, vystoupil opět na Mont Blanc, a to dvakrát (v červenci a v srpnu), v září zajel do Oxfordu na sjezd astronomů a na jaře 1909 jel do severní Afriky přes Alžír a svahy Atlasu na pokraj Sahary, kde konal svoje pozorování, načež zajel do Carthaga, Tunisu a přes Maltu a Sicilii do Říma. Navrátiv se do Paříže, oddal se svému studiu a v létě navštívil milované Košariska. V srpnu vystoupil naposled na Mont Blanc, k němuž přilnul velkou láskou.

Nu jaře 1910 zaletěl zase domů na svoje milé Kopanice, aby tu načerpal síly a svěžesti pro dalekou cestu na souostroví Tahiti ve středu Tichého oceánu, kde měl konati astronomická pozorování.

Krása tamní přírody, nádherné klima, širý oceán, prosté duše domorodců působily tak mocně na jeho duši, že mu obraz Tahiti utkvěl v duši jako obraz ztraceného ráje, do něhož chtěl zase někdy vstoupiti. Nevěřil, že doma zakotví pevně. Nevěřil tomu ani za války světové. Řekl mi jednou: „Uvidíme, co se dá doma dělati. Nepůjde-li to, odjedu na Tahiti a vy půjdete se mnou i s rodinou.“

Pro něho nebylo skutečné ciziny. Profesor dr. V. Tille píše o něm správně: „V jeho mysli střední Asie, Australie, severní Afrika, Amerika, Tahiti, Mont Blanc i Paříž byly družně vedle sebe, stejně hodnotné pro jeho úžasnou pracovitost, a stejně milé jeho pružné fantasii. Bloudil světem tak snadně, jako hoch ve svém zeměpisu. Jen jeden kout země překonával vše ostatní, byl jeho duší i čímsi vzácnějším, drahým, o čem mluvil s pohnutím — jeho rodné Slovensko.“

Svět byl mu druhým domovem. Z rodných Košarisk táhlo ho to daleko do světa, ale vždy zase zapůsobila centripetální síla v jeho srdci a on musel domů, aby zase co nejdříve odletěl.

Jímavě odráží se jeho láska k rodnému koutu v pařížském dopise pí. L. Vrchlické ze dne 8. ledna 1905: „Myslil som, že nevydržím, že musím tam za hory, za doly k mojemu krbu. Kúpil som malý smriečok, navešal naň cukríky, hračky, jablka a toľko sviec, koľko drahých bytostí zanechal som v diaľke. Z Košarísk, kde potešoval som opustených mojich rodičov, majúcich u seba iba jedinkú dcérušku, zaletel som k Vám, moji priatelia a z celého srdca prial Vám radosť Vašu uprostred shromaždených Vašich detí. Pak navštívil som ochranného môjho anjelíčka — pani Svobodovú, nakuknul som do pustej komôrky staručkého učiteľa pod Hradčanami… a privolal som Vám všetkým: ,Buďte veselí, buďte šťastní, moji drahí.‘“

Na širší domovinu myslil, když si chystal přístroje a sháněl finanční pomoc pro postavení ohromného observatoria v Praze, kam toužil dostati se za profesora astronomie. Z tohoto důvodu také odkládal svoji žádost za udělení francouzského občanství, o něž se ucházel a jehož dosáhl až těsně před světovou válkou.

Na Tahiti se sešel s českým cestovatelem J. Havlasou a jeho paní, kteří na něho vzpomínají jako na člověka velkého osobního kouzla, jenž hravě dosahoval toho, co by se druhým sotva podařilo.

Domorodci ho zbožňovali a nazývali ho jak mi sám vyprávěl, „tatahiofetia“, t. j. prý v nářečí tamním člověk, jenž počítá hvězdy, a lichotným slovem „eripene hapate“, což prý značí muže, jenž má oči barvy proudu mořského mezi korálovými útesy (jasná modř).

Maje za úkol studovati průchod Halleyovy komety, sám pomáhal stavěti dřevěnou budovu pro hvězdárnu, aby byl hotov včas. Tato horečná práce ho vyčerpala, takže po projití komety se velmi nebezpečně roznemohl.

Svého zdraví nedbal ani tu, jako nikde jinde. Havlasa o něm píše: „Uřícený, upocený svléknouti se a lehnouti si do horského potoka poměrně studeného a tam zůstati celé odpoledne v jedovatém stínu džungle: to bylo mu zábavou. Ale při tom mně dovedl vyčiniti, že chodím na slunci bez tropické helmy a mé ženě, že mi to dovolí…“

Na Tahiti věnoval se nejen vědě, nýbrž zajímal se i o tamní kulturu. V houštinách nalezl zapomenuté kamenné podoby bohů a a dřevoryty slavného Gaugina, nalepené na korytě pro vepře.

Na vánoce ho zase uvítali jeho drazí doma, kam se přišel napíti z pramene lásky rodičovské a nadýchati toho sladkého ovzduší domova.

Roku 1912 jede pozorovat zatmění slunce do Brazilie. Odjel koncem srpna, 10. září byl v Rio de Janeiro. Když skončil s úspěchem svoje vědecké poslání, vrátil se do Evropy a na vánoce byl opět na Košariskách. Byly to poslední jeho vánoce doma.

V dubnu 1913 byl otec Milanův raněn mrtvicí a syn pospíchá z Paříže, aby ho zastihl na živu. Rodina se sešla, otcův stav se zlepšil, děti se rozjížděly, ale nežli dojel Milan do Bratislavy, byl povolán k umírajícímu otci. Po pohřbu zajel k příbuzným v Lučenci, k sestře Olince do Spišských Vlach — to se rozhlížel Slovenskem před novou cestou do světa. To byl na Slovensku naposled.

Přímluvou H. Poincaréa a vlivem podtajemníka ministerstva námořského obchodu, p. Anatola de Monzie, bylo mu svěřeno poslání politické do Equadoru, kde se začal projevovati vliv Spojených států severoamerických. Francii záleželo na tom, aby získala Equador sama pro sebe. Šlo nejen o zařízení hvězdárny v Luitu, nýbrž i o povolení sítě meteorologických stanic a sítě bezdrátové telegrafie na celém území. Šlo asi také o utvoření base Equadoru pro francouzský obchod v Tichém oceáně.

Profesor J. Bartůšek ptá se („Naše revoluce“ I.), proč byla diplomatická akce francouzská svěřena cizinci? Myslím, že tu jest jediné vysvětlení: Štefánik v oné době pronikl již i do kruhů politických a dovedl přesvědčiti každého o své schopnosti a čestnosti. Bylo to asi diktováno i úmyslem, aby nebylo vzbuzeno podezření Spojených států, kdyby s vládními kruhy v Equadoru vyjednával některý francouzský diplomat. Že šlo o utajení skutečného cíle Štefánikovy cesty, o tom svědčí dostatečně i ta okolnost, že Štefánik odjel 30. srpna 1913 z Havru do New Yorku, odtud k Niagaře, do Chicaga, Los Angeles, San Franciska a na Tahiti, kde neměl nijaké zvláštní práce kromě kontroly zařízení hvězdárny; již 17. října jede zpět. Teprve potom jel přes New Orleans, Colon, Panamu, Buenaventuru, Quayaquil do Quito v Equadoru, kam došel pravděpodobně 25. listopadu.

O pobytu Štefánikově v Equadoru poučuje nás živě zápisník Štefánikův z oné doby, vydaný prof. Vl. Polívkou v Lučenci 1928. V Equadoru prožil Štefánik malou revoluci, tak běžnou v těchto neuspořádaných státech tropického pásma, při kteréžto příležitosti se vyjádřil k představiteli neutrálního listu „Commercio“ takto: „Národ musí dôverovať sebe a budúcnosti, potom najde i ušlechtilých priateľov a pomoc. Viac sedliačtiny, priemyslu a menej revolúcie. Revolúcia stala sa nezdravistým sportom a egoistickým prostriedkom.“ („Zápisník“ str. 66.)

Ve svém poslání viděl Štefánik zcela jistě stupeň své kariery. Jeho činnost v Equadoru vyznačuje se oním rychlým poznáváním lidí a obratným jednáním s nimi, jež tak charakterisovala jeho činnost politickou za světové války. Avšak diplomatem se ještě necítil, ano pocítil i odpor proti diplomacii. Ve zmíněném zápisníku čteme: „Nepáči sa mi diplomatické remeslo.“

I v Equadoru trpí záchvaty své choroby. Dne 2. prosince píše: „K 5. hod. mal som ukrutné bolesti. Zblednul som a skoro omdlel.“ 4. prosince: „V noci 1.30 velké bolesti a užil som marne lieku (sody), až k ránu mi je lepšie, ale to ma zobudili robotníci a sluha s raňajkami.“ 12. prosince navštívil ho francouzský vyslanec Francastel a dlouho s ním rozmlouval. Když odešel, poznamenal si Štefánik: „Konečne odišiel o 17. hod.; bol som na smrť zomdlený. Myslel som, že sa zadusím; srdce, žalúdok. Rýchlo som zkontroloval text dekretu, odoslal Ťufina a si ľahnul.“ Při dni 13. prosince čteme: „V noci veľké, trapné bolesti. Marná medicina i mlieko. Vstal som ubitý.“

Tak pracoval Štefánik stále, zápase s úpornou chorobou, jež mu ztrpčovala celý život.

Byla to doba i duševních zápasů, kdy bouřlivý duch hledal pevnou půdu pro další stavbu života. V zápisku ze dne 17. listopadu, kdy se plavil podél amerického pobřeží Tichého oceánu, čteme: „Znova plávam po Tichom oceánu smerom k rovníku. More tichúčké, nebo zamračené, ale dobrácke. Loď nepozorovane klže s flegmatickou rýchlosťou. Matrosi, skoro všetcia černoši, lenivo konajú rannú toaletu lodi. Málo cestujúcich. Zväčša ešte v posteli, alebo na laviciach a na kanape v salone natažení. Takmer hrobové ticho. Snáď tá monotonnosť má rozozvučala. Opät sa blížim k Tahiti, bez toho, že bych ho dosiahol. Zdá sa mi to symbolom mojej existencie. Namáham sa, borím, riskujem, kombinujem i docielim, ale len dočasne. Tými najrôznejšími a najfantastickejšími cestami sa tlčem — avšak nemôžem do prístavu. Zdravie ztratené, finančne vyčerpaný, duševne chvíľami podlomený a roky tiež utekajú. Skomplikovaný je môj život. Avšak žijem; snáď nie je to zbytočné úsilie moje, snáď prispel som a prispejem k stavbe velechrámu človečenstva a pokroku. Veľké mám vady, ale cítím, že je v duši mojej i kus dobrého.

„Video melliora proboqu, tamen deterriora sequor.[1] Ubohý otec môj, jak tragický bol život tvoj i skon!“

Nemůže zapomenouti Slovenska a veden touhou přispěti aspoň něčím té zemi smutné krásy, vykládá o ní ve společnosti u francouzského vyslance Francastela, jak napsal při dni 28. listopadu: „Vyložil som problém Rakúsko-Uhorska a poukázal na následky, ktoré by mohly vzniknúť, keďby sa Francia finančne zaujala slovensko-národnostných podnikov obchodných v Uhrách.“

Dne 31. prosince vzpomíná s bolestí přátelských projevů na rozhraní dvou roků, jak jsou zvykem v Evropě. A zde: „Ani najmenší znak slávnostný. Jak pustý to svet, bez poesie. Vzpomínam na posledný sylvestrovský večer, ktorý som strávil doma. Už nemám viac domoviny. Tlčiem sa svetom, pracujem v prospech svojích ideálov, ale len indirektne, ach, veľmi indirektne. Monzie = Plaza = egoism = nepoctivost. Dokedy to vydržím! A musím diaľ: mám ubohú matku a pomoci potrebných bratov a sestry. Tiež možno byť užitočnejším v cudzine pre moje Slovensko. Ubolená mi je duša a telo vysilené. Daj bôh lepšieho roku.“

Rodina a Slovensko — to jsou dvě citová ohniska, stále se zapalující, vlastně nikdy nehasnoucí. Jak dojímá zápis ze dne 1. ledna 1914: „Šťastlivý rok, drahá mamička i vy ostatní!“

Štefánik projevoval i tu živý zájem o literaturu. Zajímal se o práce equadorského básnika Alvareza, s nímž často debatoval o umění a literatuře a jehož dramata dokonce opravoval.

Čas svůj vyplňoval Štefánik prací na hvězdárně s astronomem Tufino, návštěvami soukromými i politickými a nepříliš častými vycházkami. Chtěl si vyjeti i na souostroví Galopagos, ale neměl lodi.

Poslání své skončil Štefánik s úplným zdarem a zcela diskretně, jak oznamuje Francastel francouzské vládě.

Před svým odchodem z Quita rozloučil se Štefánik s těmi, s nimiž se stýkal, svým způsobem: laskavě, pozorně s každým a dcerám některých rodin dal na památku po několika perlách, jichž měl slušnou zásobu. Tak roztomilost a pozornost získávaly Štefánikovi přízeň společnosti.

V prvých dnech ledna, nejspíše již 2. odejel Štefánik do Evropy s úmyslem vrátiti se do Equadoru, což se mu však již nepodařilo. Vzpomíná však na Equador i v době světové války a píše na palubě lodi „Korea Maru“ při cestě z Ameriky do Japonska v září 1918 Masarykovi, aby mu přenechal Equador ku získání ho pro naši věc. (Polívka píše v „Zápisníku“ str. 4., že onen dopis Masaryka nedošel a že se zachoval v opise amerického Čecha A. W. Juliše, což si nemohu vysvětliti, neboť jednu kopii mám já a originál byl zaslán T. G. Masarykovi.)

Na jaře r. 1914 zhoršila se choroba Štefánikova tak, že se musil v březnu podrobiti těžké operaci žaludku v Angers. Nepřímé zprávy o tom jsou zachovány v jeho dopisech sestře Olze. 21. března 1914 píše jí: „Drahá Olinečko, len pár slov, lebo som nesmierne slabý. Operácia bola ukrutná, zdálo sa mi, že budem pomatený, vlasy mi hodne zbelely — ale prekonal som to a teraz už s určitosťou sa doktor vyjadril, že môj život je zachránený. Ovšem potrvá to, než nedobudnem aspoň trocha síl. Tuná v nemocnici ostanem ešte pár týždňov.“

Dne 2. dubna píše sestře, že se cítí lépe; „len staravovanie mi ide veľmi ťažko. Prísne mám zakázanú každú námahu. Zostanem tu ešte asi 3 týždne.“

12. dubna oznamuje, že chodí po zahradě, spí obstojně a počíná jísti. „Lenže som slabý jako pavučina: potrvá to, než se zotavím. Ba ani neviem, ako som to všetko prekonal… Nikdo by nebol myslel, že ja vyviaznem. Buďme tedy trpeliví, jestli konvalescencia len pomaly napreduje… Teraz bych len potreboval dobrý vzduch, jednoduchú čistú stravu a kus lásky a pokoja. Avšak jakmile opustím Angers, znovu musím do Paríža, kde má čaká ťažký život. No, snáď to len ,vydržíme‘.“

Byla to tedy choroba těžká, ale ducha Štefánikova nedovedla zlomiti, jak patrno z posledního citátu, kde již mluví o těžké práci, očekávající jej v Paříži, a s jemným humorem užívá slova z doby dětského žvatlání ,vydužíme‘.

Ve Francii bydlil do r. 1908 na hvězdárně v Meudonu a potom ve 4. patře domu č. 6 v rue Leclerc, kam snášel přemnohé vzácné památky lidového umění a kultury ze všech krajů, do nichž ho osud přivedl.

Poslední známý dopis z Angers je datován dnem 21. dubna a adresován pí. Olze Hajtšové: můžeme předpokládati, že v květnu již byl Štefánik v Paříži, kde se věnoval studiím vědeckým a stykům společenským. Tehdy asi také získal občanství francouzské, na něž byl vždy hrdý. Před samým výbuchem světové války odebral se na studijní cestu do Maroka, avšak jakmile ho došla zpráva o prohlášení války, vrátil se ihned do Paříže.

Štefánikův život v Praze a Paříži činí dojem úplného bohémství, avšak příčiny toho nelze připisovati Štefánikově lehkomyslnosti a povrchnosti, jak někteří se domnívají, nazývajíce Štefánika dobrodruhem, fumistou, karieristou. Nesporně mimořádné jeho činy z doby světové války snaží se snížiti ukazováním na dobrodružnost jeho života před válkou. V listopadu 1919 přijela ke mně do Modry zesnulá pí Růžena Svobodová, abych jí dal informace o Štefánikovi. Chtěje, aby měla přímý, bezprostřední názor, označil jsem ve svých zápisnících z doby světové války místa o Štefánikovi. Četla je s nesmírným zápalem a řekla mi vzrušeným hlasem: „Děkuji vám. Jste první z jeho přátel, jenž o něm takto smýšlí. Tak jsem se naň dívala já, již když byl v Praze.“

Jedno je třeba zdůrazniti z tohoto podivného, bouřlivého života: čistota jeho. Štefánik neznal pustých dobrodružství, znečišťujících tělo i duši. To mi bylo potvrzeno, když jsem 6. května 1928 řekl toto moje mínění v přednášce o něm na Staroměstské radnici, dvěma třemi přítomnými pány, kteří Štefánika znali v době jeho pobytu v Praze a z nichž jeden řekl výslovně: „Myslím, že tehdy vůbec pohlavně nežil. Zajisté, že i Štefánik prožíval svoji mladistvou bouři a tíseň, svůj duševní zmatek, zajisté, že ani on neuchránil se všech poklesků a chyb mládí. Štefánik však vyhýbá se úzkostlivě každé nečistotě a nízkosti, usiluje o dobro a krásu, ctižádost jeho je daleko více rázu mravního než hmotného, neboť peníze v jeho rukou zřejmě nemají jiného smyslu, nežli opatřiti mu věci potřebné anebo kus krásy.

Jak si vysvětliti jeho roztříštěnost před válkou? Nemá nikde stání, od své vědy co chvíle přechází k drobným i větším vynálezům, jež však zase opouští, hledaje pole politické i vzrušení v různých těch salonech pařížských (Mme de Jouvenel, Mlle Weiss a j.), v nichž se stal záhy velmi vítaným společníkem pro přirozeně jemné, ač ne měkké vystupování a duchaplný rozhovor, plný překvapujcich obratů a sršící vtipem. Chtěje ovládnouti společnost, snažil se Štefánik býti zajímavý i jinak. Tak se naučil dokonale různým eskamotérským kouskům s kartami, penězi, provázky. Když jsme měli jeti z Petrohradu murmanskou drahou do Romanova, uložil Štefánik dokumenty, jež chtěl cestou na moři studovati, do kufru, jehož závěr protáhl šňůrkou, zavázal a dal zapečetiti diplomatickou pečetí, aby mu ho Rusové neotevírali. Na lodi však šňůrku rozvázal bez porušení pečeti.

Není divu, že lidé, nechápající účel toho všeho a vidoucí lomenou životní dráhu Štefánikovu, považovali Štefánika za avanturistu, za člověka více chtějícího nežli mohoucího a dívali se naň často s pohrdavým úsměvem.

Nevím, pokud vše to, co Štefánik dělal, bylo opravdu promyšleno, avšak jisto jest, že jenom tímto způsobem mohl Štefánik proniknouti do francouzské společnosti a v ní zvítěziti. To by se nebylo podařilo cizinci sebe učenějšímu, neboť společnost netouží po vážnosti vědy a dokonce by nebyl přijat cizinec, udělující vážné poučení politické. Avšak zábavný, vtipný causeur, eskamotér a dvorný rytíř byl vítanou atrakcí velkého světa. „Matin“ charakterisuje ho jako muže, jehož osobní magnetismus elektrisuje až k nemožnosti.



[1] „Vidím a schvaluji lepší, avšak přece jdu za horším.“




Ferdinand Písecký

— pedagóg a publicista, pobočník generála M. R. Štefánika, autor čítaniek a divadelných hier Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.