Zlatý fond > Diela > Generál M. R. Štefánik


E-mail (povinné):

Ferdinand Písecký:
Generál M. R. Štefánik

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Petra Renčová, Martina Pinková, Tibor Várnagy.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 27 čitateľov

Návrat do Evropy a smrt

15. ledna o 7. hodině večerní Štefánik odjel do Vladivostoku a odtud dále přes Ameriku do Evropy.

Jel s pevným úmyslem, vymoci v Paříži přepravu našeho vojska z Ruska do vlasti, jak řekl dru Rašemu při loučení: „Jedu domů, abych vás odtud co nejdříve dostal.“

Do Paříže přijel 15. března 1919. Rozmluvami s vedoucími muži Francie tvořil náladu pro naše požadavky na mírových konferencích, ač prací samotných se nechtěl zúčastniti. O jeho úspěšných intervencích v době konferencí mírových, řekl Clement Simon na Bradle 4. května 1919: „Brzy dojal největší skeptiky svou upřímnou citlivostí.“ Staral se o léky a lékaře pro sibiřskou armádu, jakož i o rychlý transport raněných a nemocných. Jednal i se zástupci Italie, snaže se zmírniti napětí mezi Italy a Jihoslovany. Podle jeho přesvědčení měla naše politika směřovati k zachování přátelského poměru s Italií, ale také nejužšího přátelství s Jihoslavií. Říkával, že musíme býti v budoucnosti mostem mezi Italy a Jihoslovany. Jednal i s našimi lidmi. Uvádím jeho výrok z rozhovoru s Adolfem Černým, básníkem a nadšeným pěstitelem všeslovanské vzájemnosti, při setkání s ním v Paříži: „Našemu národu a státu je nutno dáti pevný mravní základ. Jsou dva velké základní typy české, nebo lépe řečeno, dva velké symboly dvou výsledních českých typů. Jeden šel zpříma, vztyčen a přece zahleděn do sebe za velkým ideálem, za pravdou; šel za ním bez úchylky, třeba věděl, že na této cestě ho čeká hranice, v níž nutně shoří. Druhý hleděl kolem sebe (třeba i bez tělesného zraku) a porážel palcátem vše, co stálo v cestě za pravdou. Oba tyto typy za staletí útisku degenerovaly. První vztyčený se shrbil v pokoře — druhý se z hrdiny stal hrubcem. Nutno usilovati o to, aby v nás ožily zase oba původní typy, ale spojené v jeden: aby český člověk zase byl zahleděn dovnitř za velkým ideálem pravdy, ale při tom aby měl dosti odhodlanosti a síly, aby si cestu k ní uhájil.“

Z Paříže zajel Stefánik do Itálie, aby tam ještě zachytil politicky, co se dalo, a aby uviděl svoji snoubenku Julianu Benzoni. V Padově jednal ještě o doplnění výzbroje naší druhé armády v Italii a v Gallaretě vydal ještě dne 2. května po přehlídce vojska rozkaz domobraneckým oddílům, načež se již chystal k cestě domů. Nechtěl jeti přes území bývalého Rakouska a proto se rozhodl pro cestu aeroplánem, ač byl zrazován od tohoto úmyslu zvláště majorem Šebou, jenž mu nabídl cestu vlakem, s čímž Štefánik prý souhlasil. Již v Paříži jej upozorňoval F. Hrudka na nebezpečí plynoucí ze stejnosti barev italských a maďarských a kdosi jiný mu řekl: „Ještě se zabijete.“ „Já vím, že se jednou zabiju,“ odpověděl Štefánik.

K polednímu objevil se avion nad Bratislavou, kde zuřil právě velký vichr. Major Fournier, sám letec, jenž očekával příchod Štefánikův s poručíkem Levim na vajnorském letišti, ulekl se, když viděl, že aeroplán chystá se přistáti, a řekl: „Stane se katastrofa.“ Na balkoně domu na Jakubském náměstí, kde bydlela sestra Štefánikova Elena s rodinou, stála matka Štefánikova a vzrušeně sledovala let aeroplánu; když pak děti-vnoučata křičely: „Ujo Milan — nazdar!“, prosila je: „Nekřičte tak, modlite sa, aby nám Milanko neuletěl.“

Aeroplán nemohl přistáti pro dravý vichr, zdvihl se, letěl zpět nad Dunaj, vrátil se a spouštěl se na pole, vklíněné do lesa u Ivanky. Náhle však se zřítil střemhlav k zemi, a když přiběhli první pozorovatelé na místo, našli hořící aeroplán a opodál mrtvolu Milana Rastislava Štefánika, jenž pravděpodobně vyskočil, aby neshořel.

Kdyby byl letěl k Nitře, byl zachráněn. Ale pro něho byla Bratislava symbolem osvobozeného Slovenska, zde chtěl přistáti, nikde jinde, aby i tak vyjádřil vítězství velkého boje za svobodu, jemuž stál od samého počátku v čele.

O příčinách pádu aeroplánu mnoho se hovořilo. Nejodvážnější kombinace byly tvořeny. Hovořilo se o atentátu na Štefánika. Avšak v Italii byl Štefánik oblíben jako málokdo a kromě toho nenašli by se hned tři lidé, kteří by dobrovolně chtěli zahynouti při takovém podniku. Naši vojáci na aeroplán nestříleli, jak dokazují očití svědkové, kteří tehdy z kasáren se dívali na aeroplán. Sebevražda je vyloučena. Nebylo k ní příčiny. Štefánik chtěl viděti osvobozenou zem a národ, chtěl objati matku i sourozence, chtěl viděti ovoce svého utrpení a práce. A správně poznamenává Janin: „Štefánik, muž delikátní čestnosti, nebyl by si zvolil k sebevraždě způsob, jenž s sebou nesl smrt bližních, jak se stalo.“

Jedinou příčinou katastrofy byl mimořádně silný vichr, dující s Malých Karpat s neobyčejnou prudkostí, jak se velmi dobře pamatuji. Kromě výše uvedeného výroku odborníka, majora Fourniera, přítele Štefánikova, s nímž jsem třetího dne po katastrofě mluvil, uvádím výrok Štefánikův z rozhovoru o létání. Řekl mi jednou: „Létati ve výškách není kumšt. Ale létati nízko nad zemí, zvláště je-li vítr, to jest umění. Tu se tvoří trychtýře zředěného vzduchu a přijde-li aeroplán do některého z nich, je ztracen.“

Předtuchy Štefánikovy, že nebude dlouho živ, se splnily.

Polnice, jejíž hlas se nikdy nechvěl, dozněla.

A byl-li život jeho tak podivuhodný, tak plodný, nebyla ani smrt jeho jen ztrátou, kterou sice dnes bolestně pociťujeme my, kteří jsme ho znali, kteří jsme ho obdivovali a milovali, ale kterou budoucí generace nebudou oplakávati, nýbrž budou z ní, jako z nádherného, hrdinského vyvrcholení bohatýrského života čerpati mravní sílu. Již v zápětí po osudné dvanácté hodině, kdy strašná zpráva letěla mladou republikou, budila se tisícerá neprobuzená srdce slovenská k národnímu vědomí, k povědomí národní jednoty a v krajích českých zapálila se tisícerá srdce ohněm lásky ke Slovensku.

Smrt Štefánikova vykonala pro národní probuzení Slovenska a pro myšlenku československé jednoty tolik, že bychom nenašli jediného analogického příkladu v naší historii dávné i novější.

Smrtí Štefánikovou byl dán celému národu neocenitelný poklad pro výchovu národní i mravní, jí byl dán celému národu — Slovákům i Čechům — hrdina naší revoluce, jenž byl přijat všemi bez námitek. Bez katastrofy u Vajnor neměli bychom hrdiny revolučního jehož by přijal a ctil celý národ.

Požehnaný život, požehnaná smrt.

Požehnaní, kdož porozumějí řeči tohoto života i této smrti.

Kdo má oči k vidění, viz, kdo má uši k slyšení, slyš — a kdo má srdce nezanesené struskou surového egoismu, jednej!

« predcházajúca kapitola    |    



Ferdinand Písecký

— pedagóg a publicista, pobočník generála M. R. Štefánika, autor čítaniek a divadelných hier Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.