ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Poněvadž šlo o to, abychom měli větší vojenské oddíly, jež by bojem po boku Spojenců byly dokázaly pevnost našeho rozhodnutí vybojovati si svobodu i za cenu krve, a v Rusku naše vojenská akce vázla, jednak pro nesprávnou taktiku kyjevských, jednak pro stále vzrůstající vliv germanofilských činitelů v Petrohradě, vznikla myšlenka, převésti větší počet našich zajatců z Ruska do Francie a utvořiti z nich zde československé pluky. To se jevilo tím snazším, že Rusové slíbili Francii velké posily, s nimiž se měli přeplaviti do Francie i naši dobrovolníci.

K tomuto úkolu byl určen Dürich, neboť dovedl rusky a sám projevil přání tento úkol splniti. Avšak již jeho odchod do Ruska (nezastavil se u Masaryka v Londýně, jak bylo smluveno) i osoby jej provázející (poručík Štafl a pařížský židovský kapitalista Stern, jehož znali v Rusku pod jménem „známý darebák“, jak píše ve svých pamětech generál Janin) budily vážné obavy a nedůvěru.

Z těchto důvodů a také proto, že již ve Švýcarsku ani Paříži neprojevil Dürich dosti politického bystrozraku a taktu, bylo rozhodnuto, aby Štefánik jel za ním kontrolovat a případně korigovat nebo i paralysovat jeho činnost. Oficielním cílem jeho cesty byla přeprava československých zajatců-dobrovolníků z Ruska do Francie, kde měly býti z nich utvořeny vojenské části.

Již tato úřední část poslání Štefánikova byla neobyčejně obtížná a delikátní, neboť oficielní Rusko jednak se považovalo za jediného protektora druhých slovanských národů a bylo žárlivé na jiné vlivy, jednak z velké částí bylo smýšlení germanofilského a nerado vidělo vojenskou organisaci československých zajatců, a to tím spíše, že toto hnutí směřovalo proti císaři z boží milosti, což byla v očích „pravých“ Rusů zjevná zrada. Kromě toho byly tu zvláštní poměry mezi Čechoslováky v Rusku. Kyjevští, zvláště † Tuček a Vondrák, nechtěli velké armády československé, aby neztratili svého vlivu, petrohradští (Pavlů, † Čermák, † Klecanda, Markovič) chtěli velkou armádu. Kyjevští platili v očích ruských carských kruhů za důvěryhodnější, neboť byli panslávy starého rázu, počítali se slovanským cítěním a dobrou vůlí carovou, kdežto petrohradští byli podezřelí z tendencí levých, pokrokářství a republikánství, jakož i z nedostatku slovanského cítění (ze západnictví).

Dürich byl na Rusi přijat celým československým elementem — kolonisty i zajatci, kyjevskými i petrohradskými — s důvěrou jako representant Národní rady a jako důvěrník národa vyslaný za hranice, aby byl nápomocen Masarykovi. Jeho stáří zvyšovalo tento respekt. Avšak velmi záhy bylo patrno, že Dürich není mužem, jehož potřebovala československá revoluční věc v Rusku. Neprojevoval ani organisačních schopností, ani snahy proniknouti do těžkých, spletitých poměrů ruských a podle nich objektivně uvážiti všecky možnosti pracovní, ani smyslu pro vnitřní kázeň, pro loyální jednotný postup a pro výběr lidí. Osoby, jimiž se hned od prvopočátku obklopil, k vážné politické práci se nehodily a částečně budily i nedůvěru.

Štefánik odjel do Ruska 28. července 1916 přes Brest a Archangelsk. Objevil se v Petrohradě tiše, ale záhy získal celou skupinu petrohradskou pro své názory. Tím byl dán ovšem i poměr ke kyjevským, kteří se přiklonili k Dürichovi, ač se s ním s počátku nemohli dohodnouti.

Chtěje věci naladiti od samého počátku tak, aby všecky skupiny v Rusku a s nimi i Dürich šly společnou cestou, jež by se v podstatě programově neuchylovala od linie Národní rady pařížské, vyjednával Štefáník osobně neúnavně koncem srpna se Svazem československých spolků na Rusi v Kyjevě a Dürichem. Souhlasem petrohradských byl si jist. Výsledkem vyjednávání byl tak zvaný Kyjevský zápis o jedenácti bodech, jenž jest klasickým dokladem Štefánikova názoru politického, jeho prozíravosti politické a snahy po přesné formulaci. Je tu jasně vyjádřen poměr Čechů a Slováků, jejich vůle k politické jednotě, poměr k Rusku a Spojencům, rozhodnutí dobýti svobody, zúčastniti se za hranicemi aktivně boje po boku spojenců, prohlášení nejvyšší autority Národní rady v Paříži jako jedině odpovědné a kompetentní, vyjmutí věcí vojenských a zajateckých, jako neodlučitelných částí akce diplomaticko-politické, z kompetence zahraničních organisací, konstatování, že Dürich jest představitelem Národní rady v Rusku, čímž měl býti zavázán k loyálnímu, jednotnému postupu a jemu na pomoc dává se skupina odborných pracovníků, vybraných za jeho souhlasu Československou národní radou, zavázání zahraničních organisací ku podpoře Národní rady, určení komise, řídící finance celé akce a zodpovědné Národní radě. Datum jest dne 29. (podle ruského stylu 16.) srpna 1916. Podepsali Dürich a Štefánik za Čsl. národní radu, V. Vondrák a J. Volf za Svaz československých spolků na Rusi a G. Košík za Slovenskou ligu v Americe.

Zásady zápisu prakticky nevešly v život, neboť Dürich jich již v zápětí po podpise neuznával, pohoršuje se zvláště tím, že finance měla spravovati zvláštní finanční komise, kdežto on chtěl býti právě finančně nezávislý na Národní radě. Toto ustanovení, ostatně rozumné a účelné, hnalo Düricha do náručí ruské vlády. Jaká nálada panovala v okolí Dürichově vůči Štefánikovi, o tom svědčí výrok Štaflův ke mně, když jsem s drem Boučkem přijel do Kyjeva informovati Düricha o účasti naší v jihoslovanském dobrovolném sboru, formovaném v Oděse. Ještě jsem ani Štefánika neznal, ale Štafl mne již informoval: „Dej si před Štefánikem pozor. Je to člověk, jenž se ti do očí bude stavěti jako nejlepší přítel a při tom tě bodne od zadu.“

Štefánik Dürichovi nedůvěřoval, avšak jednal vůči němu do poslední chvíle loyálně. Chtěl opravdu podepříti jeho autoritu, chtěl užíti, jak říkal, jeho bílé brady (jeho stáří) na prospěch naší věci, ale jsa připraven na nezdar své akce, informoval lidi, jimž důvěřoval, o zkušenostech ostatních členů Národní rady s Dürichem ve Švýcarsku a ve Francii, aby v daném okamžiku nebyli bezradní. Příčiny nedůvěry jeho k Dürichovi byli hluboké a velmi oprávněné.

Již před jednáním kyjevským přijel Štefánik dne 25. srpna 1916 do stávky v Mohilevě (hlavní ruský stan), kde plně získal francouzského generála Maurice Janina, jenž měl velký vliv u generálního štábu a vrchního velitele i u samotného cara, a jehož Štefánik o všem podrobně informoval. Generál Janin poznamenává ve svých pamětech, že cestou ze stávky v noci zastavil se náhle Štefánik a řekl: „Bude to krásný den, až bude korunovace českého krále.“ „Zajisté,“ odpověděl Janin s úsměvem, „a doufám pevně, že v odměnu za mou srdečnou pomoc, mne na ni pozvete.“ „Zajisté, ale já při ní asi nebudu, neboť v tu dobu budu bezpochyby mrtev.“

Dne 26. srpna o 9. hodině ranní byl Štefánik přijat generálem Alexejevem, k němuž ho uvedl gen. Janin. V tomto rozhovoru prohlásil Štefánik, že přijel do Ruaka, aby učinil smír, a že již nazítří jede do Kyjeva, aby tam zavedl pořádek mezi jednotlivými směry. Když dne 27. srpna odjížděl do Kyjeva, měl již Štefánik služební rozkaz, pověřující ho pro otázky vojenského rázu, které by se vyskytly při zřizovaní československých jednotek, jichž část má býti povolána k boji na západní frontě, a k tomu, aby obstarával spojení mezi ruskými úřady, jimž toto zřizování bude uloženo, a mezi velitelem francouzské vojenské míse. Podle potřeby měl spolupracovati s p. Dürichem, jenž jest generálním representantem národa československého.

Dojednav a podepsav Kyjevský zápis, vrátil se 1. září do Mohileva, kde s radostí gen. Janinovi vyprávěl o svém úspěchu v Kyjevě, řka: „Je to po prvé, co Češi a Slováci ve veřejném prohlášení uznávají, že tvoří jediný národ.“

Prostřednictvím gen. Janina byl Štefánik pozván dne 3. září na oběd k carovi, na něhož učinil velmi dobrý dojem. V Mohilevě zůstal do 7. září, načež odjel do Petrohradu.

Přijetí carem byl nesporný úspěch, jehož cena však stala se pochybnou, jakmile se podařilo zarytému maďarofilovi a germanofilovi v ruském ministerstvu vnitra Priklonskému získati Düricha pro utvoření zvláštní Národní rady Československé pro Rusko, jež měla být prý slovanskou protivahou proti západnické, prý neslovanské Národní radě pařížské.

Car ještě projevoval svoje sympatie s naší věcí, ale byly to projevy zcela platonické, neboť Stürmer a vláda sledovali defaitistickou politiku germanofilskou, jež nemohla potřebovat pro svoje plány našeho nesmiřitelného odboje proti spojenci Německa, Rakousku.

Štefánik si počínal v této těžké době důstojně a mužně. Varoval přímo Düricha, ano zpravil ho o tom, že proti němu podá memorandum; a podal skutečně pamětní spisy o naší věci a o nemožnosti zřizovati na Rusi druhý ústřední orgán naší revoluce vládním činitelům ruským, budě tak proti sobě podráždění, jež se přenášelo ovšem i na ty, kdož pří něm stáli. Všecko úsilí bylo marné.

Nastala doba trapného zápasu. Štefánik napínal všecky síly, aby zmařil uskutečnění Národní rady Dürichovy pro Rusko, avšak marně. Bylyť poměry v Rusku a zvláště v Petrohradě nad pomýšlení zlé. Generál Gurko napsal gen. Janinovi, že zajatce dostati do vojska je nemožné pro nátlak germánsko-austrofilské kliky v ministerstvě zahraničním.

Nic nepomáhalo příznivé stanovisko carovo a hlavního stanu. Janin si poznamenal do svého deníku: „A Rusko, které jsem poznal, přes to, že režim byl nazýván autokratickým, mělo tu zvláštnost, že se tam rozkazy neprováděly. Mohlo by se říci, že tyto rozkazy byly vypity podřízenými instancemi, jako písek vypije vodu, a nedostaly se na místo určení.“

Dne 7. a 8. října byl Štefánik opět v Mohilevě, kde řekl Janinovi, že ruská vláda nechce trpěti akce Národní rady ve věcech československých, jež považuje za čistě ruskou záležitost, a že chce jednati pouze z Dürichem. Proto pojal úmysl odejíti do ústraní, dokud se poměry nevyjasní. Již tehdy také mluvil o nutnosti zájezdu do Ameriky, aby získal dělnictvo československé ve Spojených státech k službám pro Spojence, zvláště k urychlení práce v továrnách, pracujících pro Spojence.

K jeho přání doporučil ho gen. Janin francouzské vojenské misi v Rumunsku, jejímž šéfem byl gen. Berthelot. Štefánik odjel v druhé polovici října, neoznámiv to nikomu, vyjímaje snad Pavlů a Klecandu. Tento náhlý odjezd byl vykládán mnohými našimi jako útěk, dokonce se říkalo, že se to stalo na nátlak ruské vlády.

V Rumunsku věnoval Štefánik pozornost československým zajatcům, žijícím v trudných poměrech, shromáždil je v počtu asi 1000, z nichž však jenom 400 dostalo se do Francie, kde tvořili základ budoucího československého vojska na západní frontě.

Teprve 9. ledna 1917 vrátil se Štefánik z Rumunska, a to jako major. Byltě za svého pobytu v Rumunsku povýšen na kapitána a podle zvyku byla mu jako členu mise z důvodů prestižních přiznána hodnost o stupeň vyšší. Pamatuji se dobře, jakou měl z toho radost. Všecky úspěchy na dráze vojenské získané — ať to bylo povýšení nebo vyznamenání — těšily ho neobyčejně.

Přišed nejprve do Petrohradu, zabránil zaslání telegramu, volajícího Masaryka z Anglie do Ruska, neboť nechtěl, aby Masaryk byl zatahován do vnitřních sporů. „On musí býti ušetřen toho svinstva a může přijeti, až bude vše v pořádku, aby dal své požehnání.“

Aby dosáhl něčeho, čím by činnost, směřující k povolení Dürichovy Národní rady byla paralysována, odešel Štefánik ihned do Mohileva, kde se pokoušel u gen. Gurka, zastupujícího onemocněvšího nejvyššího velitele gen. Alexejeva, dostati do svých rukou akci vojenskou.

Štefánik tehdy trpěl opět častými záchvaty krutých bolestí žaludku; několikráte omdlel, ano padl i na ulici do sněhu. Gurko jej přijal velmi vlídně a hovoříval s ním mnoho — dne 13. ledna plných pět hodin.

Rozhovor s generálem Gurkem byl velmi zajímavý. Mluvilo se o dynastii, jež by mohla přijíti v úvahu při volbě českého krále. Štefánik vylučoval jako naprostou nemožnost dynastii států protispojeneckých. Gurko vylučoval dynastii srbskou, savojskou (italskou), anglickou a dánskou. Zůstává tedy jen rod francouzský a Romanovci. Štefánik se tázal, zda by republikáni francouzští nekladli odpor povolání francouzského rodu na trůn český. Gurko přisvědčil a řekl, že tedy zbývá jenom rod Romanovců.

A tu dal Štefánik mistrovským obratem celému rozhovoru jiný ráz. Řekl, že v tomto případě Rusko hodně špatně připravuje Romanovcům cestu. „Čechové a Slováci, kteří se houfně a s nadšením vzdávali, velmi ochladli ve svém rusofilství, když v táborech byli vydáni horšímu zacházení, nežli jakému jsou podrobeni Němci a Rakušané jiné národnosti. Na druhé straně jistí vysocí hodnostáři v ministerstvu zahraničních věcí v Petrohradě prohlašují nebo dávají prohlašovat svými důvěrníky záměry, jež nejsou ve shodě s těmi názory, které oficiálně hlásá vláda. Tak rozdělení Čechů a Slováků, nutnost pravoslavného náboženství pro všecky Slovany, možnost narovnání s Maďary, nedůvěra v loyálnost Čechoslováků v Rusku. Z toho pak vznikají ústrky, pronásledování, útisky atd. Nepopíratelný je zvláště fakt, že po dvou a půl letu války je v Rusku ještě 300.000 válečných zajatců Čechoslováků. A přece formální slib carův opravňoval k naději, že v nynější chvíli bude již skoro tolikéž českých vojáků a dělníků.“

Generál Gurko byl získán, uložil Štefánikovi, aby zřídil výbor pro třídění zajatých Čechoslováků na vojáky a dělníky a slíbil, že bude dovoleno převézti do Francie jednu brigádu československou.

Bylo to velké mravní vítězství Štefánikovo, na němž měl významný podíl generál Janin, jenž postavil celý svůj vliv oficiální i osobní do služby naší věci.

I. Basili, informován byv Janinem, pohovořil se Štefánikem a řekl mu, že sice mnozí lidé nesdílejí jeho názorů, ale že není nikoho, kdo by si ho hluboce nevážil. Tento názor pronikal i do ministerstva zahraničí, jež samo již mělo Düricha k tomu, aby ustoupil do ústraní, a rozhodlo se nedávati mu subvence, Janin doznává, že v této věci Angličané počínali si o mnoho upřímněji a energičtěji než francouzské velvyslanectví. Generál Bazarov řekl Janinovi: „Jedině dík vaší podpoře mohl z toho Štefánik poněkud vyváznouti.“

26. ledna došel Štefánika tento rozkaz gen. Gurko: „Jste pověřen, abyste sestavil z několika osobností české národnosti komité, kterému by bylo možno v případě potřeby svěřiti úkol, aby mezi zajatci československými rekrutovalo dobrovolníky jak k utvoření jednotek českých a slovenských, tak k získání dělníků, schopných pracovati k obraně.“

27. ledna odejel Štefánik s gen. Janinem do Petrohradu, kde se scházela právě mezispojenecká konference. Štefánik chtěl této příležitosti použíti, aby v tomto shromáždění spojeneckých vojáků a diplomatů našel naší věci nové příznivce. Kromě toho chtěl čeliti novým intrikám, kryjícím se jménem Dürichovým.

Počátkem února vyznamenal gen. Gurko Štefánika křížem sv. Vladimíra, čímž Štefánik byl jako znovuzrozen a přistoupil k rozhodnému útoku proti akci Dürichově. Dne 7. února měl rozhovor s ministrem zahraničí Pokrovským, jemuž řekl, že Dürichův postup poškozuje naši národní věc a že bude třeba odstraniti jej z politické arény, nebude-li ochoten změniti svoje dosavadní jednání. Obsah této své rozmluvy oznámil Štefánik Dürichovi dopisem ze dne 8. února (26. ledna) 1917, jímž mu upíral morální právo na vůdcovské postavení. 9. února šel ještě jednou osobně k Dürichovi, aby mu vyložil příčiny, pro které nemůže Dürich representovati dále Národní radu československou, avšak byl přijat způsobem naprosto neobvyklým v dobré společnosti, neboť Dürich ho nazval lhářem, falšovatelem a placeným rakouským špionem. Štefánik oznámil celý případ nejen svému vojenskému nadřízenému gen. Janinovi, jenž mu zakázal žádati od Düricha satisfakci, ale i ministru Pokrovskému, jehož žádal za konfrontaci s Dürichem, aby konflikt byl vyřízen bez veřejného skandálu, „zásadně, rychle a nadobro ve prospěch slovanské věci“.

12. února poslal Štefánik Národní radě do rukou Benešových telegram, v němž oznamuje, že byl donucen prohlásiti, že Dürich je vyškrtnut z Národní rady, a žádá, aby mu Národní rada potvrdila, že je s ním v této věci solidární. Oznamuje také svůj brzký příjezd do Paříže.

Vyloučením Düricha z Národní rady byla sice vyjasněna situace pro většinu československých zajatců v Rusku, avšak Svaz československých spolků na Rusi setrvával stále v posici lidí nerozhodných, kloně se spíše k Dürichovi, podporovanému oficiálními kruhy ruskými, a také proto, že petrohradští stáli pevně při Štefánikovi.

18. února rozmlouval Štefánik s představiteli Svazu, Vondrákem a Tučkem, kteří mu vytýkali, že ničeho nedělá s vojenskou otázkou. Štefánik toto jednání nazval v rozhovoru se mnou dne 19. února perfidností. Vondrák prý chtěl viděti obžalovací spis proti Dürichovi, jejž Štefánik chtěl podati ministru Pokrovskému. Štefánik mu ho nedal řka, že ho respektuje jen ještě jako předsedu Svazu, ale jinak ne. „Důvěra jest jistý druh odměny. Kdo jedná se všemi lidmi stejně, uráží ty, kdož jsou lepší.“

19. února byl Štefánik představen Janinem generálovi Castelnau, jemuž vyložil náš zápas o svobodu a jehož sympatie ihned získal.

20. února sešel se Štefánik o půl 6. hod. večerní v kavárně „Europe“ se Semenovem a Pavlů. Semenov korigoval obžalovací spis proti Dürichovi a varoval Štefánika i Pavlů před D. N. Vergunem, jenž jest prý ve spojení s ministerstvem vnitra. „To je podezřelé. Varujte se. Více vám nemohlu říci.“

Janin poznamenává na konci VI. části svých „Pamětí“, mysle nejvíce na Sterna, jenž Düricha financoval a na Priklonského: „Zmínil jsem se poněkud široce o incidentu s Dürichovou misí, poněvadž se mi zdá, že byl viditelným článkem řetězu mnohonásobných intrik, které se snažily překážeti znovuzrození národa československého. Je to podivný fakt, viděti, kterak tento článek povstával pomocí osobností, přicházejících z míst nejvzdálenějších a do nichž se už nevrátí, přicházejících do Ruska, aby sloužily za zbraň germanofilským a maďarofilským tendencím, které vládly v jisté části ministerstva zahraničí; viděti, kterak nejprve tak hlučně prohlašovaly vřele frankofilské city, aby je pak velmi rychle zapřely, když je byly projevily způsobem, který upomíná nápadně na způsoby agentů-provokatérů. Nelze se ubrániti pomyšlení, zda Štefánik neměl pravdu, když měl za to, že jejich úkolem bylo zmařiti úsilí, jež pod vedením Národní rady přivodilo konečný úspěch.“

Já pak vidím v celém truchlivém případu nesporný doklad o Štefánikově politickém bystrozraku a taktu, nesmlouvavé čestnosti, osobní odvaze a mužné otevřenosti. Zdálo se, že tím vše bude urovnáno, ale vlivy držící Düricha, byly příliš silné a tak bylo třeba bojovati o věci jinak samozřejmé až do výbuchu ruské revoluce.

Ještě 26. února byli Klecanda, Košík, Vondrák, Jindříšek a Král u ministra Pokrovského, jenž jim řekl: „Poněvadž Češi sami nejsou jednotní v názoru na Düricha, zůstane rada tak, jak projektována, ale jenom do sjezdu.“ Pak si máme udělati pořádek sami. Národní radu pařížskou prý ruská vláda neuznává.

28. února po obědě byla u Štefánika porada, jíž se zúčastnili Hurban, Markovič, Pavlů, Klecanda, Patejdl, Čermák, Chalupa, Špaček, Košík a já. Štefánik ležel. Byl zraněn u pravého oka pádem. Poslouchal však a rozmlouval neúnavně. Není-li možno zabrániti utvoření Národní rady pro Rusko, budiž utvořen zvláštní 5 — 7-členný sbor, jenž by se zabýval organisací armády. Se Svazem vůbec jednati nelze, dokud nezmění posici. To byl již důsledek rozhovorů s gen. Gurkem.

Šéf dočasné sekce ruského ministerstva zahraničí, mající studovati zvláště poměry politické v Rakousko-Uhersku, Priklonskij, vypracoval pro vládu ruskou zprávu ze dne 10. ledna 1917, v níž vinil Národní radu československou z neslovanství a z finanční závislosti na cizích státech. Podobná skupina nepřátelská Rusku, jest prý i v Rusku. Aby zajatci byli uchráněni před jejich působením, je nutno zříditi vedení čsl. organisací v Rusku. K tomuto účelu navrhuje se podpora 4500 rublů měsíčně pro výbor a 3.500 r. pro časopis. O této zprávě bylo debatováno v ministerské radě 16. ledna, návrh ministerstva zahraničí byl schválen, jsa podporován i ministerstvem války a podpora 8000 r. měsíčně udělena spolu s podporou za uplynulý již listopad a prosinec po 2500 r.

Generál Gurko označil toto jednání ministerstva zahraničí jako „hnusné svinstvo“.

Masaryk ve „Světové revoluci“ poznamenává, že se ruští směrodatní činitelé vládni i vojenští usnesli již r. 1915, že českou armádu nezřídí.

2. března odejel Štefánik do stavky, kde byl přijat dne 6. března srdečně generálem Alexejevem, jenž prohlásil, že může Štefánik klidně odjeti do Ameriky a že do jeho návratu do Ruska bude československá armáda postavena. Výsledek rozhovoru Štefánikova s Alexejevem byl formulován v notě ze 7. března 1917, v níž bylo řečeno: Generál Alexejev jmenuje kontrolní a propagační komisi, jejíž povinností jest bdíti nad komité, jemuž předsedá Dürich, a buditi vhodnou propagandou důvěru v činnost tohoto komité; komise bude složena z československých osobností, jmenovaných Štefánikem generálu Alexejovi, bude oprávněna účastniti se všech zasedání komité Dürichova, bráti na vědomí všechna jeho usnesení a kroky a nahlédnouti do všech jeho informací ve vojenských otázkách československých.

10. března vrátil se do Petrohradu. Vypravoval mi, že je nutno přijmouti organisační komisi Dürichovsko-Vondrákovskou, do níž Vondrák navrhuje Špačka a Jančka vedle dra Girsy a ještě kohosi. Do kontrolní komise, jež by měla právo bezprostředního jednání se stávkou, chce vyslati Štefánik Bláhu, Čehovského, Hurbana, Píseckého, Chalupu, Viesta.

11. března prohlásil Štefánik, že je třeba, abych jel s Košíkem co nejdříve do Ameriky. Povolení francouzské vlády k agitaci v Americe pro francouzskou armádu bude dáno z Paříže. Štefánik řekl, že pojede s námi.

12. března vybuchla revoluce. 15. března jednal Štefánik třikrát se zahr. ministrem, jenž prý připustil nutnost zřízení československého státu. Štefánik pokládal tuto rozmluvu za velmi důležitou, neboť ve schůzce spolupracovníků dne 16. března referoval o ní a řekl: „Myslím, že nepřeháním, když řeknu, že je nyní dosažení naší samostatnosti jisté.“ V této schůzce, jíž se zúčastnili Pavlů, Čermák, Klecanda, Markovič, Janček, Hurban, Špaček, Čehovský, Košík a já, bylo usneseno žádati revoluční vládu za uznání Národní rady v Paříži, čímž Národní rada Dürichova padne sama sebou. Přehlédnuty stanovy Odboru Československé národní rady v Rusku. Presidium má míti 7 členů (6 předsedů československých spolků a Špaček), tři komise (vojenská, zajatecká, propagační) mají míti každá předsedu, místopředsedu a čtyři členy. Odbor má míti dva sekretáře: Klecandu pro české věci, Markoviče pro věci slovenské. Byli také navrženi všichni členové komisí a provedeny některé změny v textu stanov. B. Čermák byl jmenován plnomocníkem Čsl. národ. rady a místopředsedou odboru (odbočky).

Kyjevský Svaz zase činil obtíže, neuznávaje autority Štefánikovy a dovolávaje se rozhodnutí Masarykova. To bylo již ovšem jen krytí nemilého ústupu.

17. března, v den vydání abdikace carovy, byl Štefánik s Klecandou a Markovičem u Miljukova, nového zahraničního ministra, žádat za uznání Odboru národní rady. Miljukov odložil rozhodnutí do příjezdu Masarykova do Ruska. Rozhodnutí vynutili si však petrohradští na sjezdu dne 6. května 1917, jehož resoluce prohlásila „Československou nár. radu s prof. Masarykem v čele za nejvyšší orgán československého politického boje, jehož vedení se podrobiti je proto povinností každého Čecha a Slováka“. Tím byla situace vyjasněna a Masaryk nemusil se již zabývat těmi trapnými spory, jež tak vyčerpávaly Štefánika. To bylo také vroucím přáním Štefánikovým, jenž tak důsledně dbal toho, aby Masarykova autorita zůstala neztenčeným mravním fondem našeho revolučního zápasu.

21. března odejel Štefánik s Košíkem a se mnou z Petrohradu k přístavu Romanovu na břehu Ledového moře. Šel s ním také vojenský sluha, Francouz Boucheur. Byla to zlá cesta. Asi 1100 km jeli jsme skoro 8 dní. Do Romanova jsme dojeli 28. března; Štefánik byl ubytován na palubě „Carja“. 6. dubna přešli jsme na anglickou nevelkou obchodní loď „Umtali“, jež nás měla dopraviti do Anglie. Vyhlídky nebyly nijak vábné. Lodi vyjížděly skoro prázdné, takže lodní šroub vyčníval celou polovičkou nad vodu. Proto i rychlost jejich nebyla velká, což znamenalo zvětšení nebezpečí, hrozícího od ponorek německých, jež prý zajížděly až sem, ale zcela jistě hodně slídily v Severním moři a na sev. pobřeží Anglie a Irska.

Z toho důvodu měl Štefánik obavy o Masaryka, kdyby jel do Ruska. Řekl mi v rozmluvě dne 30. března, že Masaryk tudy nemůže jeti. Bude prý asi nutno poslati Beneše, jehož Štefánik charakterisoval jako skromného hrdinu, jindy zase jako čistého člověka a loyálního přítele. 3. dubna došel večer radiogram: „Němci potopili první ozbrojenou americkou loď a president Wilson prohlásil kongresu, že se Spojené státy nalézají ve stavu války s Německem.“ Když jsem to řekl druhého dne Štefánikovi, nevěděl o tom ještě. Zajímavý byl jeho názor na význam vystoupení Ameriky. V hmotném ohledu by to prý bylo škoda, neboť by se nedodávalo tolik vojenské výzbroje z Ameriky do Francie, ale mravní význam by byl nesmírný, neboť vystoupení toto svědčí o tom, že Amerika je přesvědčena o nutnosti porážky Německa.