ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Košariská, malá kopaničárská evangelická obec nedaleko Březové, zvaná podle ovčáckých „košiarov“ — Štefánikova kolébka, domov i hrob, neboť Bradlo pne se svým mohutným, protáhlým hřbetem v bezprostřední její blízkosti. Celý ten kraj je hornatý a jeho hory dýchají ještě dnes dechem revoluce z roku 1848, jíž se Březová a Myjava s okolím tak slavně zúčastnily.

Sem přišel roku 1870 za prvého evangelického faráře Pavel Štefánik, syn ev. faráře z Krajného, jenž prý pocházel po předcích z české rodiny emigrantské, přišedší v temných dobách pobělohorských na Slovensko, a jehož žena byla dcera faráře Šuleka ze Subotiště, obdařeného šestnácti dětmi. Z nich dva synové položili své životy za svobodu národa r. 1848: Vilko byl oběšen Maďary u Hlohovce nedaleko Leopoldova a Jan zemřel v komárňanském vězení, podlehnuv nelidskému týrání.

Na faru do Krajného chodíval často jeden z vůdců slovenských revolucionářů dr. J. M. Hurban, otec básníka Svetozara Hurbana-Vajanského, ze své fary v Hlbokém.

V tomto ovzduší opravdu panslavistickém a prosyceném nesmiřitelným odporem proti všemu maďarskému, vyrostl otec Milanův, muž bystrého ducha, širokého vzdělání a nezlomné povahy. Byl jedním ze studentů bratislavského ev. lycea, kteří byli pro své vlastenecké smýšlení vyloučeni a pěšky se probrali za nejkrutější zimy do Báňské Bystřice.

Svoje přesvědčení slovanské projevil i volbou jmen svých synů: Igor, Pavel-Svätopluk, Milan-Rastislav, Fedor, Ladislav, Mojmír, Kazimír. Z nich na živu jsou Igor, farář ev. v Jugoslávii, Ladislav, veřejný notář ve Spišské Nové Vsi a Kazimír, důstojník policejní stráže v Bratislavě. Ze 4 dcer provdala se Ludmila do Maďarska, Olga za učitele Eugena Haitše, Elena za bankovního úředníka Emila Izáka, kdežto Marienka, stižená těžkým neduhem, žije u bratra svého Ladislava v Spišské Nové Vsi.

V domě Štefánikově nesmělo se mluviti maďarsky, a když chlapci odcházeli na studie, říkával jim otec: „Zastrelím vás veru, keby ste sa mi odrodili.“

Matka Milanova Albertina Zuzana, rozená Jurenková, byla dcera Samuela Jurenky, jenž býval hospodářským správcem na Dolní zemi, avšak jakmile vypukla bouře r. 1848, přichvátal domů a dal se k „hurbanistům“, u nichž se stal kapitánem a vyznamenal se přepadnutím maďarských gard u Jablonice.

Po otci zdědil Milan bystrý rozum, snahu po vzdělání, smysl pro poesii, nesmiřitelnou národní hrdost, kdežto po matce mel měkkost, ano něžnost srdce.

Milanovou chůvou a opatrovatelkou byla dobrá babka Kubovička, jež uměla dětem vyprávěti přepodivné báje, zvláště na rozloučenou, v poslední den prázdnin. Milan na ni nezapomínal ani v cizině.

Milan narodil se dne 21. července 1880 jako šesté dítě a projevoval již v útlém dětství pozoruhodné záliby a sklony. Velmi rád se ptal otce na vše možné, tak že ho otec žertovně nazýval filosofem a tak ho volaly posměšně i děti. Velmi rád sedával u okna a díval se na hvězdy, z nichž některé nazýval „svými hvězdičkami“. Když se ho kdosi zeptal, co bude dělati, až bude veliký, řekl: „Budem hviezdičky čítať.“ Jednou se spustil s plachtou se stolu, chtěje lítati, ale spadl a potloukl se. Nechci tím říci, že jeho dráha astronoma a aviatika byla už v dětství takto prorocky vyjádřena, ale svědčí to jistě o zcela mimořádném založení dětské duše.

Když mu bylo pět let, dostal neštovice, od nichž tvář jeho zůstala zbrázděna po celý život. Od něho nakazil se mladší bratr Fedor a za krátko zemřel.

Do školy chodil v Košariskách, kde byla jednotřídka, spravovaná učitelem Martinem Kostelným, jenž měl Milana v dobré paměti, jak svědčí tato jeho vzpomínka: „Milan bol zpomedzi všetkých dietok najprítulnejší k svojim rodičom, preto ho aj „miminkom“ menovali. A poneváč bol slabšej telesnej sústavy, aj útlocitne s ním nakladali. V šiestom roku daný bol do ľudovej školy košariskej, kde pod vedením dolupodpísaného (Martina Kostelného) vychodil elementárnu školu. Počas navštevovania školy — s dobrým svedomím môžem o ňom to pochválne svedectvo vydať — že bol žiak pilný, príkladný, po vedách dychtivý a pre svoju tichú a krotkú povahu obľúbený nielen u učiteľa, ale aj u svojich spolužiakov. Už ako žiak elementárnej školy prejavoval zvláštnu náklonnosť k vedám fyzickým a matematickým, tak že sa dalo očakávať, že pri pokračovaní v štúdiách v týchto predmetoch bude vynikať, čo sa neskôr aj dokázalo, keď sa stal svetochýrným hvezdárom.“

Když bylo Milanovi devět let, poslal ho otec na prázdniny do Šamorýna, aby se tam v domě advokáta Šídy přiučil maďarštině, jíž potřeboval k nastávajícímu studiu gymnasijnímu. Počátkem školního roku byl přijat do evangelického lycea v Bratislavě, kde studovali již starší jeho bratři Igor a Pavel. O dva roky později byli však oba z ústavu vyloučeni pro své „panslávské“ smýšlení a odešli do Šoproně, kam za nimi přišel i Milan, když vychodil III. třídu. Ze Šoproně vyvábil jej po roce do Šarvaše profesor Šaško z Brezové. Nenašel jsem spolehlivé zprávy, že by byl také Milan vyloučen z gymnasia v Bratislavě nebo v Šoproni. Ani sám se mi nikdy o něčem podobném nezmínil. Profesor O. Seydl jenž se s ním seznámil v Praze v říjnu 1903 praví, že mu Štefánik vyprávěl o svém dvojím vyloučení. Také prof. Polívka a jiní se o tom zmiňují, avšak neuvádějí konkrétního vylíčení. Při obvyklé praksi maďarské nebylo by bývalo možno, aby student dvakrát vyloučený mohl maturovati a tím méně s vyznamenáním a ještě býti odměněn. Zemřelá matka Štefánikova hovořila jen o jednom vyloučení. Přátelé Štefánikovi z mládí nevědí ničeho o jeho vyloučení z gymnasia. Dne 15. července maturoval Milan s vyznamenáním a dostalo se mu odměny, což bylo možno jen při národní nezaujatosti ředitele Benka.

Milan měl vstoupiti na vysokou školu. Otec si přál, aby šel do Budapešti, kde mohl Milan dostati stipendium, kdežto syn toužil po Praze. Avšak v Praze působil již tehdy Masaryk, o němž se otec Milanův domníval, že kazí mládež, a to byl druhý mocný důvod, pro který chtěl dáti Milana do Budapešti. Když však mu přítel Milanův E. Lanyi (nyní min. rada v min. spravedlnosti) vysvětlil podstatu úsilí Masarykova a vyslovil i přesvědčení, že mladý Slovák se v Praze uchytí, svolil a tak se dal mladý, bledý, tělesně slabý student zapsati na pražskou techniku (odbor stavebního inženýrství), kde pobyl dva roky a teprve r. 1901 přestoupil na fakultu filosofickou, věnuje se studiu matematiky a astronomie u prof. Zengera, Strouhala, Grusse. R 1902 zajel si přes Curych a Ženevu do Italie, kde se zúčastnil jako delegát „Detvana“ mezinárodního studentského kongresu v Miláně.

12. října 1904 byl promován na doktora filosofie tehdejším místoděkanem filosofické fakulty Jaroslavem Vrchlickým, jenž mu byl otcovským přítelem.

Praha měla na Štefánika rozhodující vliv nejen tím, že se zde teprve rozhodl pro dráhu astronoma, jež mu byla klíčem k celé jeho životní kariéře, ale hlavně tím, že zde byl položen pevný základ jeho světovému názoru. Nespokojil se jen studentskou společností, jejímž byl vždy živým členem, ale dostal se do společnosti nejlepších českých lidí. Byl to profesor Zenger, jenž určil definitivně směr jeho vědeckého zájmu (astronomie a meteorologie), rodina Jaroslava Vrchlického, ředitele Fr. Bílého, dům Růženy Svobodové a živé styky s Masarykem a drem J. Herbenem. Výběrem této společnosti jest dán čtverý ústřední zájem jeho duševního života: věda, umění, filosofie a politika. Výběr společnosti i jeho jedinečný způsob obcování s ní ukazují jasně onu vlastnost, bez níž se žádný diplomat neobejde, jakož i velkost jeho duše. Neboť jenom velké duše jsou přitahovány velkými duchy a cítí se u nich dobře, nemáme-li ovšem na mysli ony pokrytecké a naivní parasity, kteří chtí býti považováni za velké proto, že se točí okolo velikánů. Radostnou daň lásky k domovu, k drahému Slovensku, platil živou účastí v spolku slovenské pokrokové akademické mládeže „Detvanu“ a tím, že do Masarykova „Času“, jehož redaktorem byl dr. J. Herben, psal po 4 roky pondělní rubriku „Věci slovenské“.

Výstižně kreslí jeho pražský portrét dr. J. Herben v „Československém legionáři“ z 2. května 1924: „Nevěděl, čím má býti, neboť by byl rád býval vším, čemu se obdivoval. Po všem dychtil, do všeho byl žhavý. Touha a dychtivost po vědění a umění, také lačnost života strhovaly ho všemi směry. Hořel nadšeně pro Masaryka a jeho ducha, hltal literaturu a psal verše o slovenském odboji, navštěvoval umělecké kroužky hudební i výtvarné (Mánesa), zpíval mezi studenty, tančil na Žofíně a byl by nejraději jedním douškem vypil všechna dobra a všechny krásy života. Bylo nebezpečí, že se roztříští jako mnoho mladých mužů.“

Štefánik pracoval velmi pilně, a aby nebyl zbytečně vyrušován, připevnil na dvéře svého bytu tabulku „Nepřítomen“. Zajímavé jest, že i přednášíval o Slovensku v českých společnostech, ač, jak jsem ho poznal, velmi nerad veřejně vystupoval. Tak 18. ledna r. 1903 přednášel v Heřmanově Městci v rodišti básníka R. Pokorného, známého Slovákofila, o utrpení Slováků. „Mluvil přesvědčivě a dlouho.“ To je již zase Štefánik. Jeho živlem byly sice kroužky intimní, ale kdykoliv mluvil, mluvil vždycky přesvědčivě a zpravidla dlouho, neboť při řeči přicházely mu vždy nové a nové myšlenky, jež obracel a osvěcoval z různých hledisek, zkrátka mluvíval, jak Slováci říkají, „s pasiou“, vášnivě.

Profesor Seydl uvádí také tento fragment rozhovoru (K. J. Zákoucký: Národní hrdina generál M. R. Štefánik): „Aspoň 22 nových hvězd bych chtěl zpracovat do konce svého života.“ „Proč právě 22?“ tázal jsem se. „Nu tedy asi 20; na víc, myslím nestačí můj život.“

Tu jasně vystupuje Štefánikova prácechtivost, ale hlásí se tu také vědomí krátkého života. Již v Praze trpěl Štefánik obtížemi žaludečními, jež mu připravily později tolik muk. Vědomí nebezpečné choroby (asi vředy) dává celé jeho práci ráz spěchu, ale také rozhodnosti a prohlubuje jeho životní filosofii.

V Praze však vstupuje ještě jeden tragický prvek do života Štefánikova; láska k ženě. Celá jeho bytost se táhla k ženám jako květ ke slunci, ale jeho lásky byly výbuchy mocného citu do prázdna, nezapalujíce srdce těch, k nimž cílily. Poslední láska, jež slibovala konečně i naplnění, byla roztříštěna surovou rukou Smrti. Je něco štúrovského v poměru Štefánikově k ženám. Jak to, že se tak rychle smiřuje s odmítnutím? To není jen filosofie, to jest ona síla, jež otužuje mužná srdce k neuvěřitelné pevnosti, je to láska k trpícímu národu, je to vědomí vyššího poslání, stojícího svým významem vysoko nad osobními zájmy. Láska jeho v Praze platila dceři Vrchlického.

Z Paříže píše pí L. Vrchlické dne 8. ledna 1905: „Vždy jasnejšie cítim pravdivosť slov šľachetného Epikura: ,Milovať je byť šťastným…‘ Chcem, by láska moja sa krystalisovala, by všetky rany srdca sa zacelily a v duši sa mi uhostila nezlomná energia, s ňou oddanosť k osudu a mier.“ V dopise ze dne 2. května z Meudonu čteme: „A predsa, na čo mám klamať? Bolí ma duša, bolí ma srdce. Odpustite mi ten výkrik. Veď viem, ináč to nemôže byť. Nuž snáď časom každý cit zatlačí práca.“ Slečně Lole Bílé píše z Paříže dne 3. ledna 1905: „Na šťastie nezostal som dlho v tej horečke. Drív než bych byl volil z niektorých svých prostriedkov, otriasol celou mou bytosťou nový mohutný cit a primal ma k revizii celej mojej filosofie životnej. Záchranným tým anjelom bola láska. Úprímná, čistá láska. Nebola opätovaná…“

A v dopise ze dne 5. ledna 1905 praví: „V láske je účel, v láske je šťastie, v láske je večnosť naša. Ale len v láske bezhraničnej.“ Filosofie vítězí nad citem, nekonečnost nad konečností.

Marnost svých lásek tuší Štefánik již dávno, neboť je si vědom toho, že slabé tělo mužské neimponuje ženám a zjizvená tvář nedodá krásy. Své sestře Ole a jejímu muži Eugenu Haitšovi píše dne 25. února 1900 z Prahy: „Vy ste blažení. Pre mňa šťastia už není. Tuším to s určitosťou.“