ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Ve Francii zasáhl Štefánik do jednání s francouzskou vládou, jehož výsledkem bylo vydání dekretu o zřízení samostatného československého vojska ve Francii dne 19. prosince 1917. Na cestě z Evropy do Ameriky vyprávěl mi Štefánik, jak celé své úsilí soustředil na utvoření československé armády. Mezi jiným mi řekl, že zabránil nevhodné stilisaci Pichonova dopisu, v němž prý stálo, že Francie tvoří naši armádu, což by nám bylo dávalo pečeť protektorátu, byla by to více věc francouzská nežli naše. Dopisem miněn zde asi dekret, neboť v dopise Pichonově není nic podobného.

Až do března 1918 zúčastnil se Štefánik ve Francii horlivě prací na vnitřní organisaci našeho vojska. Beneš píše o tom v „Naší revoluci“ II.: „Projednávali jsme společně vydání uvedeného dekretu, přidělení a jmenování důstojníků, otázku uniformy, praporu, instrukcí a jiné věci. Ztrávili jsme často celé dny v těžkých diskusích o různých otázkách uniformy nebo předpisů o jmenování důstojníků, neboť Štefánik v těchto věcech byl velmi důkladný, dávaje na každý detail důraz veliký a zdůrazňuje mnohdy až přehnaně jeho význam právní, politický a vojenský do budoucnosti.“

Zatím zrály věci v Italii, kde v zajateckých táborech to kypělo mezi československými zajatci prudkým revolučním kvasem a kde bylo třeba dokončiti akci, již započal v říjnu 1917 dr. Beneš jednáním se Sonninem.

Byl proto vyslán Štefánik koncem února nebo počátkem března francouzskou vládou do Italie, aby získal část našich dobrovolníků v Italii pro Francii, a z ostatních aby zorganisoval v Italii naši armádu analogicky, jako byla zřízena ve Francii. Bylo také nutno napraviti chybný krok ředitele kanceláře Čs. národní rady v Římě Hlaváčka, jenž v únoru na nátlak generála Spingardiho svolil ku formování pracovních praporů pro válečné pásmo ze zajatců československých, přihlásivších se do armády. Před odchodem do Italie byl jmenován Štefánik plukovníkem a v červenci brigádním generálem „a tittre Mission“ (z titulu mise vojenské).

Situace byla obtížná, když již pracovní prapory československé nebylo možno odvolati a když mnozí velmi vlivní italští politikové (Nitti a Sonnino) a vojáci (gen. Diaz) nebyli nijak nadšeni plánem, utvořiti v Italii samostatné československé vojsko. Byly to jednak obavy, vyplývající z mezinárodního práva, podle něhož nebylo přípustno formovati ze zajatců vojsko proti armádě, k níž zajatci dříve patřili, jednak nejistota o výsledku války, neboť v Italii bylo tehdy dosti lidí, kteří stále věřili v prospěšnost separátního míru Italie s centrálními mocnostmi.

Štefánik však věděl, co chce, a jeho styky získané roku 1916 byly mu nyní velmi prospěšné. Prvou starostí jeho bylo získati Sonnina. Vypracoval podrobné memorandum o naší věci a o nutnosti zříditi samostatné československé vojsko v Italii. Všecky důvody odpůrců tohoto projektu hravě a duchaplné vyvracel. Jeho upřímnost, mužnost, bystrost a rozhled politický vyzařují z každé věty a celkové uspořádání svědčí o přímé logice. Proti názoru, že Italie nemůže zaručiti život dobrovolníkům, kteří by padli do rakouského zajetí, namítá: „Bylo by zajisté humánnější a moudřejší přijmouti oběť několika tisíc životů v boji za svobodu, než bezděky způsobiti mravní zmatek v národech doufajících a ponechati je v utrpení snad na staletí.“ A velmi výmluvně působí na sebecit Italie, vyzývaje ji, aby se ujala inciativy ve velké věci: „Nebude-li úprava střední Evropy uskutečněna Dohodou, vznikne vážné nebezpečí, že ji provede Německo, jež by tak zabezpečilo vítězství své nemravné Weltpolitik. Italie má na prvém míste zájem na přetvoření střední Evropy. Měla by se v tom tudíž první chopiti iniciativy.“

Pevně věří ve vítězství dobré věci a předvídá uskutečnění státu československého s 13 a půl miliony obyvatel, Rumunska se 14 miliony, Jihoslavie s 12 miliony a utvoření z nich jednotné skupiny, nynější Malé dohody. Tímto memorandem utvořil Štefánik velmi příznivý předpoklad pro povolení armády čsl. v Italii.

Také vrchního velitele Diaze získal Štefánik svojí přímostí a obratností. Sám si velmi zakládal na tom, jak před Diazem odhalil politickou agitaci gen. Scipione o dvou národech — Češích a Slovácích — což byla thése Karolyiova. Řekl mi, že tento jeho krok učinil Diaze naším přítelem. I Nittiho dovedl přesvědčiti, ač patřil k austrofilské skupině. Že získal i Orlanda, je všeobecně známo, Sám mi sdělil, že v Italii jednal prostřednictvím vojen. britského atašé a vekyslance v Italii s lordem Millnerem, žádaje o přidělení vojenského atašé k našemu vojsku, uznání československé armády a rozdělení Rakouska. Millner prý mu odpověděl telegramem, jenž prý mu byl doručen v přítomnosti dra L. Sychravy. Slíbeno bylo přidělení vojenského atašé, čímž prý i druhé dva body žádosti docházely nepřímo souhlasu.

Celé jednání Štefánikovo bylo vyvrcholeno smlouvou Italie s Čsl. národní radou ze dne 21. dubna 1918, jež byla podepsána symbolicky v den svátku založení Říma. Smlouva obsahuje uznání jednoty vojska československého a uznání jednoty vojska československého a uznání jednotného velení jeho v Paříži; autonomii administrativní a juridickou; uznání národního, politicky svrchovaného orgánu (Národní rady československé), jenž vojsko sám platí, kdežto Italie poskytuje jen zálohy: závazek Italie, usnadniti odjezd československých občanů k vojsku čsl. do Francie.

Počátkem května bylo již 12.000 vojáků a generál Graziani, jehož Štefánik šťastně vyvolil jako velitele naší armády v Italii, utvořil z nich prvou velkou divisi. Generál Graziani chtěl ji dáti ihned k disposici gen. Diazovi k odražení chystané velké ofensivy rakouské, ale Štefánik obávaje se katastrofy, neboť vojsko nebylo ještě srostlé a proniknuté jednotným duchem, jel do hlavního stanu, kde připomněl gen. Diazovi, že jde o jednotnou armádu národní, určenou sice k boji, ale ne o lidský materiál. Rozhovor byl velmi prudký, ale odkladu bylo docíleno.

Mocný ohlas vzbudila v celé politické veřejnosti italské, ale i spojenecké a také v Rakousku, velká slavnost odevzdání praporu československému vojsku v Římě dne 24. května 1918, ve výroční den vypovězení války Italií Rakousku. S plošiny pomníku Viktora Emanuela II., Osvoboditele Italie, zaznívaly ohnivé řeči starosty Říma Colonny, ministerskébo předsedy Orlanda, amerického velvyslance Nelsona Page, francouzského velvyslance Simona a Štefánika, jenž odevzdal prapor generálovi Grazianimu. Slavnost zakončena výzvou dra L. Sychravy k vojsku a hymnou „Kde domov můj“. Celý Řím jásal vstříc našemu praporu a našim vojákům. Štefánik dovedl mistrovsky aranžovati takové projevy velkého slohu. Večer mluvil ještě na slavnostní schůzi v Augusteu, kde byli přítomni opět zástupci spojeneckých států a Waleský princ.

Dr. Beneš nazývá jednání Štefánikovo v Římě o naši armádu s vládou italskou v březnu a dubnu r. 1918 nejvýznačnějším Štefánikovým činem v jeho osvobozenecké práci.

Štefánik spolupracoval také o smlouvě, týkající se právního postavení naší armády v Italii, jež byla definitivně podepsána 30. června 1918, kdy byly také podepsány instrukce o vnitřní organisaci vojska.

13. července ustavil Štefánik na velitelství divise slavnostně československý válečný soud, při čemž byly rozdány dekrety jmenovací soudcům Čechům, když všichni soudcové vykonali soudcovský slib.