ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Štefánik opravdu vešel do říše mythů, neboť většina osvobozeného národa ho neznala a jeho náhlá, nimbem tajemství a hrůzy zahalená smrt vynesla ho vysoko nad náš denní život, jenž tak rychle strhává nejzaslouženější vavříny a nízkou pomluvu vrhá po největších synech národa.

Průměrný člověk nemiluje nadprůměrnosti ani v záporu ani v kladu.

Přijímáme sice rádi a s nadšeným obdivem hrdiny bez bázně a hany v pověstech, románech, na divadle a v kině. Odsuzujeme velmi rozhodně i zločince románů, dramat, filmů.

Avšak v životě bráníme se konstatování mimořádnosti, nadprůměrnosti; v zločincích před soudem stojících hledáme dobro, hledáme polehčující okolnosti, ptáme se po psychologických důvodech, abychom zmírnili svoji hrůzu, abychom uklidnili duši svoji, rozechvěnou pohledem do propasti zločinu.

A v současných lidech velkých hledáme přímo chorobně vady, abychom se zbavili nepříjemného pocitu, vyplývajícího ze srovnáni sebe, svojí malosti s velkostí hrdin; chceme uklidniti svoje svědomí konstatováním, že domnělý velikán je člověk jako my a že není třeba, abychom mu projevovali úctu nebo dokonce vděčnost.

Jak byl přijímán president Masaryk dne 21. prosince 1918 a nedlouho potom! Co slov lásky a obdivu, co slibů vděčnosti bylo proneseno i napsáno. A kdo by dovedl dnes spočítati tu spoustu nízkých a nejnižších zlomyslností a ničemností, snažících se strhnouti jméno Osvoboditelovo do kalu pomluv. Štefánik unikl tomuto trpkému údělu jenom předčasnou smrtí, jež však může býti nazvána i smrti v pravý čas, neboť ho vytrhla z našeho středu dříve, nežli profanní zraky a ruce začaly ohledávati člověka, aby na něm zjistily vady a pro ně kamenovaly hrdinu.

Ani tak neušel Štefánik nespravedlivé kritice, projevující se jednak prázdným oslavováním, jehož byl vždy zásadním odpůrcem, jednak snižováním jeho skutečných zásluh.

Nechci touto knížkou ani nadsazovati, ani snižovati. Chci býti spravedlivý k památce muže, jenž sloužil národu až do toho hrdla a bez něhož by naše osvobozující úsilí bylo dostalo nepochybně jinou podobu, a dost možná, že by ani výsledky jeho nebyly takové, jaké jsou.

Hrdina Zeyerovy povídky „Dům u tonoucí hvězdy“ Rojko praví: „Být členem podrobeného, zotročilého národa, cítit to jeho ponížení, je tak něco, jako narodit se s kletbou, těžkou kletbou! Mít v prsou srdce, které se dovede bouřit, a vidět, jak ti ostatní svůj osud tupě nesou, není to k zoufání? Na synu takového lidu, který se odřezancem státi nechce a nemůže, lpí něco jako výrok starého fata. Nedýchá jako jiný člověk, najde pelyňku v každém soustu, jedu v každé krůpěji vody! Má-li však duše jeho sílu titánskou, lásku nesmírnou, může stálým bojem a stálým bouřením se proti tomu fatu duch jeho růsti až do nebes, pýcha může mu dodati křídel a láska mu bude zdrojem nadšení. Já neměl však té síly, já měl jen lásku.“

Avšak Štefánik měl nejen lásku, nýbrž i sílu a národní hrdost.