ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Z Italie odjel Štefánik dne 3. srpna do Paříže, aby se připravil na cestu do Sibiře přes Ameriku a Japonsko, již nastoupil večer dne 19. srpna přes Brest; doprovázen leteckým kapitánem, později majorem Fournierem, jenž byl přítelem Štefánikovým z doby jeho letecké služby, poručíkem Levi z Elsaska a mnou.

V Brestu jsme vsedli na americkou loď „Mongolia“, jež vezla asi 150 raněných amerických vojínů a 250 amerických důstojníků, kteří měli doma po zkušenostech na frontě instruovati nové důstojníky a mužstvo. Vyjeli jsme 22. srpna o 7. hod. večer. Čas trávili jsme hrou v šachy a procházkami po palubě, při nichž mi Štefánik rád vyprávěl.

Když se američtí důstojníci dozvěděli, že s nimi jede československý generál, požádali Štefánika o přednášku. Štefánik však odmítl a odkázal je na mne. Musil jsem mluviti tři dny po sobě na různá themata („Duch Německa“, „Rusko“, „Čechoslováci“).

V neděli 1. září procházel jsem se zase se Štefánikem večer po palubě a měl jsem ho k tomu, aby napsal svoje názory na všechny otázky životní. On však odmítal. Neodporuje naprosto, ale praví, že by to bylo brzy, nehledě k únavě. Je prý třeba ještě mnoho pracovati k svému vybroušení, než možno stanouti na katedře.

Do New Yorku jsme přijeli 2. září o 2. hodině ranní. Druhého dne bylo publikováno uznání Národní rady československé vládou Spojených států, což byl výsledek práce Masarykovy, jenž ještě meškal v Americe. Toho dne byl ve Washingtoně. 6. září obědvali jsme u něho (Štefánik, Fournier, Levi, Hurban, Císař a já). Mne poslal Štefánik do Pittsburgu, abych ho tam zastupoval na velké schůzi Slovenské ligy dne 12. září. Sám zůstal v New Yorku, jednaje s Masarykem a gen. Janinem, jenž přijel se svým štábem dne 10. září za námi. Zajel i do Washingtonu s Janinem dne 16. září. 17. září byli oba u stát. sekretáře Lansinga a velitele gen. štábu generála Marche. Já jsem jel dále do San Francisca, abych tam pracoval mezi tamními Čechoslováky a Amerikány. Štefánik přijel tam 21. září o 4.40 hod. odpol. Zpráva o jeho příjezdu se nějak rozkřikla a u přístavu převozních lodí, jež z nádraží v Oaklandu převážely cestující přes mořský záliv do San Franciska, čekalo množství lidu s prapory, očekával ho i zástupce starosty města a sekretář lodního úřadu. Štefánik se domníval, že jsem to já vyvolal a velmi se na mne hněval, dokud jsem mu vše nevysvětlil. Oslava ta byla mu nepříjemná, neboť chtěl, aby byl přivítán Janin. Proto také odřekl účast na slavnosti v radnici a na večeři, jež měla býti pořádána na jeho počest 23. září.

Reportérům řekl upřímně, že na parády a oslavy je čas po válce a že spojenci, uznávajíce nás, napravili jen zločin, jejž páchali, dívajíce se nečinně na útisk našeho národa.

22. září mluvil Štefánik s Houskou a Špačkem, vyslanými ze Sibiře domů. Vyptával se jich na situaci v Rusku a prohlásil princip, že bude třeba šetřiti co nejvíce životů, jak si s Masarykem řekli: „Smrt kohokoli z nás má jen potud cenu, pokud znamená život.“

24. září odjeli jsme o 3. hod. odpol. na lodi „Korea Maru“. Zase jsme se denně procházeli, o 11. hod. jsme sedali k šachům. Na lodi mi diktoval Štefánik obsáhlý dopis prof. Masarykovi, odevzdaný poště v Honolulu, jehož hlavním předmětem byla finanční akce k získání půjčky od spojenců. Poněvadž jsem měl podle dohovoru Štefánikova s profesorem Masarykem říditi kancelář Národní rady v Tokiu, dával mi Štefánik rady, jak nejbezpečněji dosáhnouti úspěchů. „Protože vás mám rád a já vím, že to přijmete, říkám vám, abyste se nedal strhnouti vírem. Žádné oslavy, žádné fotografování. To dělá jen zlou krev. Lidé nikdy neuznají, co dobrého uděláte, ale strhají vás pro každý, byť i jen domněle chybný krok. Nepoučovati o naší věci kde koho. Abyste mohl jíti mezi mandariny, musíte býti sám mandarinem. Na francouzské velvyslanectví jděte jako domů. Jděte i k jiným. Budete moci mluviti přímo s velvyslanci, ale nedělejte to. Čím méně s nimi budete mluviti, tím lépe pro vás. A nechtě vždy lístek s poznámkou, co chcete. Tím jsem prorážel rychleji, než jiní. Nepoučovati. To dráždí lidi, kteří myslí, že všechno vědí. Nedávejte žádnému japonskému listu přednost před jinými. Všem dávejte týdenní zprávy. Práce bude mnoho. Nebudou to prázdniny. I nepřátele budete míti. Ale nebát se. Vždy mysliti na principy. Jako v tom komplikovaném japonském písmu je několik základních klíčů, které rozluští vše, tak i v politice. Míti radost z práce. Nemůžeme události tvořiti. Ty jsou výsledky tisíců faktorů, na něž nemáme vždy vlivu. Ale můžeme jim dát určitý směr, útvar, užívajíce k tomu určitých složek.“

Rozmlouvaje o příčinách své cesty do Sibiře, pravil: „Přes špatný stav zdraví rozhodl jsem se jeti do Vladivostoku, aby se neřeklo, že snad některé zjevy tam jsou proto, že jsem nepřijel včas. Mně nejde o to, za cenu nečinnosti koupit si život. Já nechci žít za dvacet, třicet let. Teď — teď chci žít.“

30. září dopoledne přijíždíme k městu Honolulu na ostrově Oahu v souostroví havajském. Vyšli jsme se Štefánikem na ostrov a autem jeli do hotelu Moana na pobřeží oceánu. Nádherné počasí, nádherná příroda. Jsme v radostné náladě, neboť již na lodi dostali jsme radiovou zprávu, že Bulhaři podepsali příměří za nejtěžších podmínek. Po obědě jsme šli do akvaria, kde jsou překrásné exempláře nejpodivuhodnějších ryb, krabů a polypů. Potom jsme vyjeli autem do kraje, až ke srázu skalnímu, kde havajský král svrhl zdejšího krále a s ním jeho 200 bojovníků do hlubiny. Odtud zajeli jsme k pobřeží, kde jsme si vyjeli na motorovém člunku se skleněným dnem, abychom se obdivovali korálové zahradě na dně mořském. Když jsme se vrátili, čekali na nás dva američtí vojáci Češi — Juliš a druhý, jehož jméno jsem si nezapsal. Bylo jich tu prý 45 a měli svoji odbočku Českého národního sdružení. Nyní jest jich 14 a všichni se přihlásili do našeho vojska ve Francii.

Druhého dne po snídani hovořili jsme o naší věci. Hovor se přesunul na Masaryka a Štefánik řekl: „Masaryk je velký člověk. On mne přesvědčil o tom, že možno žít v pravdě a pro pravdu. On vyvedl národ z mravní kocoviny, ze střečkování, dav mu mravní cíl, pevný bod.“

Vyjeli jsme si opět do nitra ostrova. Ve foyeru hotelu „Moana“ prodávala pěkná Maorka různé památkové předměty. Bavili jsme se s ní, zvláště Štefánik, ale velmi taktně, téměř dětsky. Štefánik vybral si prsten za 4 a 1/2 dolaru a dal jí ho. Měla velikou radost. Pak jsme hned odešli, takže děvče nevědělo, od koho dárek dostalo.

O 5. hod. 15 min. jsme vypluli na další cestu.

Druhého dne (2. října) maloval Štefánik řád Sokola. Když jej nakreslil, vykládal mi jeho smysl. 5 ramen znamená 5 velmocí, jejichž pomocí dosáhneme svobody. Uprostřed kruh s třemi vrchy ze slovenského znaku a nad nimi čtyři sokoli — ze čtyř zemí československých. „A kdo je zlomyslný,“ — usmál se — „může v té hvězdě viděti i husitský kalich.“

3. října psal jsem se Štefánikem statut řádu Sokola.

5. října odpoledne bylo Štefánikovi velmi zle. Byl jako mrtvý, když ulehl na lůžko. Když se mu ulevilo, dodělal definitivní návrh řádu Sokola.

7. října (den jsme musili škrtnouti, překročivše 180. poledník) Štefánik si velmi trpce stěžoval na nepoctivost lidí. X. ho ošidil v San Franciscu, zaokrouhliv sumu vyplacenou za dolary ve svůj prospěch. Y. prý mu dal o 400 rublů méně. Dva francouzští důstojníci se s ním přeli, že mohou volně disponovati celou sumou, jež jim byla vyplacena zálohou na cestu. M. má prý 40.000 rublů, jež chce prodati výhodně naší národní pokladně. „Já nejsem jenom poctivý,“ praví. „Já jsem matematik a nesnesu nepřesnosti. Řekne-li se, to se dalo za to a za to, pak to tak musí býti.“ Prohlásil, že to zarazí co nejrozhodněji. Při tom se usmál polobolestně: „Vidíte, tohle vždycky čeká na mne. Janin zůstane s nimi v přátelství a já musím lidem dokazovat, že jsou lumpové, ale tak, aby to příliš nebolelo a přece to mělo žádoucí výsledek.“

Zase mu bylo špatně, zvracel. Zase řekl: „Na to zhynu. Nevím, vydržím-li.“

12. října k polednímu zakotvili jsme u Yokohamy. Atašé francouzského velvyslanectví v Tokiu přišel uvítati Štefánika na palubu lodi. Rikšové nás dovezli ke stanici elektrické dráhy, jež nás zavezla do Tokia, kde jsme se ubytovali v hotelu „Imperial“.

Ještě téhož dne při čaji jednal Štefánik, ač velmi nemocen, s ruským plukovníkem Vl. Iv. Lebeděvem, jenž byl vyslán s knížetem Lvovem, aby žádali od Spojenců pomoc pro vládu, ustavivší se v Ufě 16. září.

13. října (v neděli) přišel plukovník Robertson, vojenský zástupce britský, od něhož jsem převzal pro Štefánika informace o stavu věcí v Sibiři. Štefánik zatím hovořil s Lebeděvem. O 11. hod. jsme šli k francouzskému velvyslanci Delauneyovi, jenž si stěžoval na spletenost zpráv z Ruska. Odpoledne o 3. hodině jel Štefánik sám k Delauneyovi, s nímž jednal podrobně o situaci v Sibiři. Bude-li mír, situace ruská se vyrovná a naši prý budou moci bez krveprolití projíti Ruskem domů. Ne-li, pak je nutno vytvořiti v Rusku situaci, jež by mír urychlila. To znamená vzíti naše lidi z boje a nahraditi je spojeneckými oddíly. „Japoncům řeknu klidně: Bylo-li vám znesnadněno zakročení na záchranu Čechoslováků, je to důkaz, že jste spojenci. Tak se na vás hledí. Jako spojenci musíte jednati. Vy zastupujete spojence zde. Na co čekati? Jestliže jeden národ zahyne proto, že se ho nikdo neujal, bude to důkazem pro tvrzení nepřátel, že starý duch Japonska vymřel. Dokázalo by to buď politickou neschopnost nebo slabost. Velvyslanci jsem řekl, když mi oznámil, že to bude telegrafovati napřed francouzské vládě, že nyní mluvím jako člen vlády československé, jíž nikdo nemůže říkati, jakou má vésti politiku.“

14. října přišel major Vergé, jenž prošel s naším vojskem Ruskem a Sibiří, a nyní přijel z Vladivostoku naproti Štefánikovi. Přihlásil se také kníže Lvov, jejž jsem po chvíli uvedl ke generálovi. Dlouho spolu mluvili. Lvov se rozplakal nad bídou Ruska. Lebeděvovi nedůvěřuje.

Odpoledne jsem jel se Štefánikem na francouzské a italské velvyslanectví. Generál jel potom s Delauneyem k japonskému ministru zahraničí. Štefánik poděkoval za hmotnou pomoc Japonska, již nám poskytlo v těžkých chvílích, ale zvláště za morální pomoc uznáním, která daleko svým významem předčí vše, co vykonáno materiálně. Ministr řekl, že Štefánika zná jako hvězdáře, neboť sám je amatérem. Štefánik hned vyložil francouzskému velvyslanci, co Japonci udělali pro astronomii. Rád by promluvil s některými japonskými hvězdáři. Potom řekl s úsměvem Delauneyovi: „Budu jednati s Japonci bez vás, neboť jste nás uznali za samostatný národ.“

Uvádím tyto věci podrobně, aby bylo patrno, jakými metodami se Štefánik řídil při svých diplomatických akcích.

15. října ráno hovoříme s generálem o situaci. Němci uznali Wilsonovy podmínky mírové. Rakousko uznalo českou samostatnost. O Slovácích však ani slova. Štefánik projevil obavu, aby nepochopení a přílišná citlivost Slováků nevyvolaly rozkol.

Večer mi vyložil Štefánik obšírně výsledek své intervence u zástupce ministra zahraničí Šhidehara a sekretáře téhož ministerstva Sadao Saburiho. Napřed děkoval, potom poučoval a žádal. Japonsko musí míti zájem o nás. Vytvořením svobodného Polska, Československa a Jihoslavie vznikne bariéra mezi Německem a Ruskem, pro niž Němci nebudou moci vstoupiti do Ruska. Jedině Japonsko tam bude moci silně vkročiti. Po stránce mravní: dopustí-li Japonsko se svými dvěma miliony vojáků, aby československá armáda byla zničena, na věky bude tato skvrna lpěti na Japonsku. Japonci musí sami jíti do Ruska, brání-li se jim. Je to jediná příležitost vstoupiti na půdu Evropy a vepsati se do historie i do srdcí československého národa. Ať pošlou Japonci velké zásoby pro naši armádu a s nimi jako průvod velké oddíly vojenské. Budou-li spojenci protestovati, ať na ně svalí Japonci mravní zodpovědnost.

Knížeti Lvovi radil druhého dne, aby nikam nejezdil, ale aby zpracovával lidi zde a dočkal brzkého míru. Mně potom řekl důvěrně, že můžeme po válce poslati do Ruska 300.000 našich vojáků, aby udělali pořádek. Touto myšlenkou zabýval se ještě později, když již odjížděl ze Sibiře, jak uvádí Janin ve svých pamětech.

Dal jsem Miss Wilds od „Japanese Advertiser“ článek podle poznámek, jež mi Štefánik nadiktoval.

Téhož dne (16. října) byl generál s Delauneyem u šéfa generálního štábu japonského, Uehary. Delauney charakterisoval mi potom zakročení Štefánikovo jako prvotřídní. Takové exposé prý slyšeli po prvé nejen Japonci, nýbrž i on sám. Štefánik žádal, aby i Japonci ustanovili svého vojenského atašé při naší armádě.

Odtud jel Štefánik k presidentu vlády Harovi. Přijetí bylo ceremoniální, chladné. Štefánik dokazoval význam naší akce v Rusku pro spojence i pro Japonsko a ukázal na sympatie československé k Japonsku, jež nutno posilovati. Zahyne-li československé vojsko, pak řekne budoucí historik, že to byla vina Japonska. Hara byl dojat a dal přinésti čaj.

Hned potom jel Štefánik k ruskému velvyslanci Krupenskému, jenž na něho udělal nepříznivý dojem, takže mne před ním varoval.

V hotelu vyčerpán ulehl, avšak již o 8. hodině večer jel na večeři k francouzskému velvyslanci.

17. října přišel k Štefánikovi italský vyslanec Cusano Confalonieri, jenž ho upozornil na Mr. Kennedy, správce Kokusai Agency.

Potom šel Štefánik na americké velvyslanectví, kde prohlásil úředně, že Národní rada má sídlo v Paříži, Masaryk jest jejím předsedou a má právo angažovati ostatní členy její. —

Odtud na anglické velvyslanectví, kde mluvili o Masarykovi s despektem. Štefánik se proto zlobil. Také proti Americe ostré zaujetí. Generál vytkl planost slibů pomoci naší armádě v Sibiři.

Po obědě u anglického atašé plukovníka Sommervilla jednal Štefánik s řeckým vyslancem, jenž řekl, že bude telegrafovati své vládě, aby nás uznala.

Večer omdlel.

18. října dejeuner u velvyslance Delauneye na počest Štefánikovu. Delauney připil Štefánikovi jako generálu francouzské armády a naší věci. Štefánik prostě odpověděl, že Francie je v našich srdcích. Cestou odtud řekl mi Štefánik, že spojenci chtěli odvolati svoje oddíly ze Sibiře, proti čemuž Štefánik ihned učinil kroky u anglického i francouzského velvyslance.

19. října odpoledne byl slavný pohřeb bratra Karla Knitla, jenž zemřel v nemocnici Červeného kříže, kde bylo několik desítek našich hochů invalidů a rekonvalescentů. Štefánik zaranžoval vše tak, že se pohřeb stal výmluvnou propagací naší věci. Jeli jsme do čtvrti Azabu, kde se konal obřad v malé kapli. Baronka Ito s dcerami zpívala, přítomni byli zástupcové vyslanectví i vojenští atašé, zástupce japonského námořnictva, japonského gen. štábu, ministra války, dámy ruského Červeného kříže, naši hoši z nemocnice. Na hřbitově rozloučil se Štefánik vřelými slovy s mrtvým bratrem, jehož rakev kryl prapor japonský a československý. Písní „Kde domov můj“ skončen jímavý pohřeb.

20. října přiměl jsem Štefánika, že se vydal odpoledne s manželi Trnožkovými do Miyanoshity, kde je mocné sirné zřídlo a krásné přírodní panorama

21. října přišla zpráva o deklaraci washingtonské a ustavení zatímní vlády československé (Masaryk ministr president a finance, Beneš zahraničí a vnitro, Štefánik válka). Zahraniční ministerstvo oznámilo, že generál Štefánik bude přijat v audienci mikadem.

Druhého dne jsem telefonoval Štefánikovi, jenž onemocněl v Miyanoshitě, že zítra přijede generál Janin. Dr. Girsa jest již tři dni v Tokiu.

24. října jel jsem do Yokohamy naproti Janinovi, s nímž jsme jeli všichni (jeho štáb, dr. Girsa, Brož a já) do Grand Hotelu, kde Štefánik Janina očekával. Zanedlouho jsme odjeli do Tokia.

25. října ukázal mi Štefánik telegram z Paříže o ustavení zatímní vlády československé. Štefánik je podrážděn. Nechtěl, jak říkával, žádné permanentní excelence, bál se, aby tím neutrpěly sympatie, jež dlouhou prací byly získány. Ještě více se rozčilil, když četl deklaraci washingtonskou, neboť se bál, že nám ublíží u některých spojenců, jimž se nebude líbiti její rozhodná pokrokovost. Ještě večer onemocněl chřipkou. Za nemoci nakupoval mnoho pěkných uměleckých výrobků japonských, nejvíce starých. Vybírá s velkým vkusem. Bylo nutno oznámiti chorobu jeho zahraničnímu ministerstvu, aby audience u mikada byla odložena. Když byl sekretář Sadao Saburi na rozpacích, má-li býti prvý přijat Štefánik nebo Janin, rozhodl Štefánik, aby byl nejdříve přijat generál Janin, jenž jest starší, byl jeho komandantem, jest naším hostem a nad to Francouz.

27. října ráno hovořili jsme opět o deklaraci, již jsem musil znova překládati z angličtiny. Hned první bod: „republika“ vzbudil protest Štefánikův. Praví: „Viděl jsem republiku zblízka. Je to zakuklené tyranství nejhoršího druhu. Jsem zuřivým odpůrcem takové republiky. Jsem i proti monarchii, jež je dnes pro nás tím, čím je starý oděv, který byl kdysi dobrý, pěkný, ale dnes se nehodí. Jen ta kožešina na něm. A to si vezměme z myšlenky monarchické. To, co hřeje, co je i dnes dobré.“ Nesouhlasil ani se všeobecným právem hlasovacím, neboť v masse jako celku jsou extrémy: dobra, ke kterému jdeme, zla, který se sám potírá, ale ohromná většina zůstává prostřední. Výsledek je prostřední. A my chceme nejlepší. Proto také nutno udělati dvě sněmovny: všeobecnou a senát. Ten vždy brzdí dobře. Ten udržuje francouzskou republiku, která se nerozvíjí, ale udržuje. President musí být volen. Nebude však surogátem majestátu královského, nýbrž bude prvním úředníkem. Volen bude na 15 — 20 let. „V určitých periodách se sejde soud, který bude kontrolovati činnost presidentovu.“

Oči mu při tom rozhovoru jen hořely, hlas byl slabý, unavený, ale myslel rychle, horečně. Dr. Girsa, jenž byl přítomen, řekl mi na chodbě: „Nutno ho zachovati ne jako Štefánika, ale jeho mozek.“

28. října navštívili Štefánika velvyslanec americký Morris a italský velvyslanec. Morris vytýkal, že jsme v Rusku proti vůli Ameriky. Štefánik namítl, že ani Amerika neprotestovala, ba že poslala i své oddíly. Nechtí-li Američané jinak pomoci, aspoň by měli poslati léky. Ostatně každý národ má právo na svoje názory. — V rozmluvě se mnou řekl Štefánik: „Myslím, že jsem našel klíč k tomuto jednání Spojených států. Je to snaha Ameriky, aby zůstala v Rusku nejsilnější, poněvadž se nemíchala do vnitřních poměrů.“ Štefánik neměl v lásce Ameriku. Nemohl jí přijíti na chuť. Řekl mi 29. října: „Amerika nehraje pěknou roli. Bude chtít udělati z Evropy raritu, kam se bude jezdit na výlet, ale sama bude vládnout.“ Téhož dne došel telegram od našich v Sibiři, vyzývající Štefánika, aby přijel, neboť politika ruská se rapidně mění. Byl jsem na italském velvyslanectví, kde mi velvyslanec odevzdal kopii telegramu italského ministra války Zupelliho, jenž blahopřál Štefánikovi jako československému ministru války. Patrno, že obavy Štefánikovy z deklarace washingtonské byly upřílišeny. 3. října jednal Štefánik s italským velvyslancem, jenž ho navštívil, skoro plné tři hodiny.

31. října uspořádal japonský generální štáb na počest Štefánikovu a Janinovu večeři v restauraci v Shiba parku. Oba generálové pozváni se všemi důstojníky svými. Byla tu řada japonských generálů (Fukuda, Jamanashi, Uehara a j.), francouzský velvyslanec, vojenští atašé spojenečtí a mnoho vyšších důstojníků japonských, z nichž dva měli vždy mezi sebou hosta. Generál Fukuda připil oběma našim generálům, kteří odpověděli také přípitky. Štefánik šťastně se zmínil o pohřbu prvního Čechoslováka-vojáka v Japonsku. „Byl pohřben s československým a japonským praporem. Když jsme přijížděli do Japonska, měli jsme dojem velké vzdálenosti od domova, ale zde vidíme, že jsme blízko, že jsme doma.“ Nakonec, poněvadž byl den jmenin císařových, připil mikadovi. Po japonské oficielní večeři, při níž jsme všichni seděli se skříženýma nohama na zemi, následovalo v přízemních místnostech občerstvení evropskými zákusky a volná zábava, jež byla velmi srdečná. Štefánik byl upřímně vesel. Rozešli jsme se až o 11. hodině v noci.

2. listopadu došel Štefánika telegram Masarykův o ustavení zatímní vlády, jenž Štefánika značně uklidnil. Podle Janinovy knihy „Moje účast na čsl. boji za svobodu“, odpověděl Štefánik tímto telegramem: „Teprve 2. listopadu obdržel vaši odpověď ze 17. října. Jsem šťasten, ale nikoli překvapen identitou vašich myšlenek s vysvětlením, které jsem musel dáti a které vám jsem telegrafoval. Tímto vysvětlením zmizela zde nervosnost…“

1. listopadu odpoledne sešli jsme se u gen. Janina k projednání finanční otázky. Byl tu generál Janin, gen. Štefánik, Buchsenschütz, Trnožka a já.

Večer šel jsem se Štefánikem na večeři do Tokyo Clubu, již uspořádal k poctě Štefanikově náš známý z „Umtali“ Mr. Kabayama, který se k nám přihlásil, jakmile se z novin dozvěděl o příchodu Štefánikově do Tokia. Mimo nás bylo tam sedm vynikajících Japonců: Mr. Kabayama. Mr. Zumoto (majitel časopisu „Herald of Asia“), hrabě Hirosana, jeden boháč-finančník, jeden člen parlamentu, jeden profesor universitní a jeden, jehož stav jsem si nezaznamenal. Již při večeři rozvinul Štefánik obratně naši otázku v rámci světové politiky a po večeři promluvil o významu našeho osvobození. Ukázal na tři velké linie komunikační v Evropě od severu k jihu či jihovýchodu. Berlín — Bagdad, Moskva — Persie, Londýn — Paříž — Brindisi — Levante. Třeba protíti německou linii drahou Paříž — Milán — Záhřeb — Bělehrad — Cařihrad a Paříž — Milán — koridor mezi Československem a Jihoslavií — Krakov — Moskva — Vladivostok. — Zvítězil úplně. Mr. Zumoto prosí o reservování středy pro luncheon v „International Press Association“.

Od vojska v Sibiři docházejí poplašné zprávy o nebezpečném kvasu, vyvolaném úplným vyčerpáním dlouhými boji, zcela zmatenou vnitřní situací Ruska, bolševickou agitací v našem vojsku, touhou po odchodu z Ruska a zvláště stálými planými sliby pomoci spojenecké, jež nepřicházela.

Měliť Japonci všeho všudy ve východní Sibiři, jak mi sdělil v Tokiu anglický plukovník Robertson, jednu divisi, Američané dva pluky, Italie, Francie a Anglie po jednom praporu, avšak tyto oddíly se akcí válečných nezúčastnily, až na menší zásahy japonské.

Japonci byli by rádi zakročili, ale obávali se protestů ostatních spojenců, z nichž Anglie, Francie a Italie nemohly vyslati větší oddíly do tak vzdálených končin. Amerika pak úmyslně nechtěla intervenovati činně, buď z obavy, aby Japonci se nechytili tohoto kroku a nepodnikli větší akci, již by si jistě chtěli dáti odměniti v budoucnosti většími ústupky v Sibiři. Mluvil jsem dne 5. listopadu po večeři na americkém velvyslanectví s velvyslancem Morrisem o situaci v Rusku, avšak nedovedl mi říci důvodu neurčitého chování Ameriky. Řekl jen, že Amerika nechce, aby na našich lidech lpěla hana, že vraždí ruské lidi. To nebyl ovšem důvod pravý. Se stanoviska spojenců, vázaných ještě velkou akcí válečnou v Evropě, bylo toto jednání vysvětlitelné, neboť by při válečném zakročování v Rusku došlo jistě ke sporům mezi spojenci, což by bylo nebezpečné, zvláště před samým vítězným koncem války.

Štefánik a Janin byli by již odjeli do Vladivostoku, ale nebylo možno odejíti před audiencí u císaře.

Došly zprávy o vítězství Italie nad rakouskou armádou i o obsazení Bělehradu Srby.

5. listopadu byli přijati gen. Janin a Štefánik mikadem, každý zvlášť. Na poznámku mikadovu, že odcházejí do nehostinné Sibiře, odpověděl Štefánik: „Paprsky japonského slunce nás budou hřáti i tam.“ Audience vyvolala velkou pozornost japonské veřejnosti a nový zájem o naši věc.

Téhož dne pozvali naši generálové na luncheon řadu důstojníků japonských z generálního štábu a ministerstva války, při němž vládla srdečná nálada, ač, praví generál Janin, vzájemná znalost mateřských řečí byla nepatrná.

Odpoledne navštívili Štefánik a Janin nemocnici amerického Červeného kříže, kde bylo asi 60 našich hochů. Dr. Němec přivítal Štefánika, jenž odpověděl: „Dobře to říkal, pravda, ale jsem rád, že je už konec. Bojím se řečí. Popovídáme si pak.“ Dal jsem hochům pěkný fotografický aparát, dar to Štefánikův, který jim udělal velkou radost. Potom hoši zazpívali a br. Zemek přednesl svoji báseň „Nesmrtelné Francii“. Generál Janin ho v pohnutí dvakrát políbil.

6. listopadu byl pozván Štefánik na luncheon International Press Association v Imperial Hotelu, jehož se zúčastnila řada žurnalistů a jeden člen horní sněmovny. Večer dával Štefánik diner, k němuž se dostavil italský velvyslanec, ruský velvyslanec, ruský, italský a britský vojenský atašé, vicepresident ministerstva zahraničních věcí Šidehara, Saburi, z našich Štefánik, Janin, Buchsenschütz, de la Baume, Reynauld a já. Italský velvyslanec oznamuje, že Rakousko uzavřelo příměří, přijavši všechny podmínky. Anglický velvyslanec odmítl pozvání na diner, ale druhého dne na déjeuner v min. zahraničních věcí vehnal ho Štefánik do úzkých, takže řekl, že Štefánika navštíví. Ale Štefánik zdvořile opáčil, že přijde sám k němu. Tím učinil z něho nového přítele naší věci.

Velmi zajímavý byl luncheon, jejž dne 8. listopadu uspořádala universita tokijská na počest Štefánikovu, jehož jsem provázel já a dr. Němec. Přítomno asi osm profesorů a dr. Furness, hvězdářka z Ameriky. Již při obědě se rozvinul zajímavý hovor o japonsko-československé vzájemnosti. Štefánik vykládá, že bude třeba posílati studující mládež naši do Japonska. Profesor Fujisava připil Štefánikovi s přáním zdraví a dosažení cíle. Štefánik děkoval vyjadřuje potěšení, že náš pobyt v Japonsku zakončuje se pobytem v kruhu učencú-vychovatelů. Pak mluvil o naší otázce se zřetelem k Japonsku, o jednotě kulturních i politických cílů našich, o nutnosti potříti ducha německého výbojného militarismu. Universita může tu vykonati mnoho, neboť výchova dává směr národu.

Odtud zajeli jsme ještě ke Mc. Kennedymu, representantu Agence Stefani, Reuter a Havas, s nímž Štefánik mluvil o povaze německé, jež podle mínění Štefánikova je chladnokrevná, sobecká, výbojná, zcela rozdílná od povah národů spojeneckých.

Večer o 7. hodině odjeli Štefánik a Janin z Tokia. Na nádraží přišla rozloučiti se s nimi řada japonských generálů a důstojníků, Šidehara, Saburi, Cusano Confalonieri, Krupenskij, Morris, personál francouzského velvyslanectví (Delauney odjel do Francie k pohřbu své choti), americký vojenský atašé a několik soukromých osob. Fotografové měli práci.

Generálové zajeli do bývalé starobylé residence mikádů Kyoto, kde navštívili hrob císaře Mutsuhita. V Kobé zastihla je zpráva o příměří a 13. listopadu o 10. hod. večer dojeli do přístavu Šimonoseki. Tam bylo déjeuner na rozloučenou s Japonskem a zakrátko vsedali jsme v Moji na loď „Taichu Maru“, jež vyplula o 4.30 min. do Vladivostoku.

Přišel telegram, že naši vojáci z Francie a Italie vkročili s Benešem do Prahy. Byla to zpráva nepravdivá, ale působila na nás jako blesk. Okamžitá radost změnila se v prudkou nostalgii, jíž se neubránil ani Štefánik, jenž vzpomíná na Slovensko a bojí se, že Maďaři, prohlásí-li sebeurčení a republiku, svedou Slováky. Je prý mezi nimi tolik pobeťárčených. Připomíná, že by měl býti doma. Mluví i o Benešovi, řka, že byl vždy loyální, že byl vždy pevný v přesvědčení, že vždy řekl, co chce dělat, co udělal, a podřizoval se, třeba někdy nerad. „Jsem spokojen sám s sebou. Mohl bych klidně zemříti. Jako Slovák bez peněz, bez znalosti jazyka jsem se pustil do Paříže a za dva roky jsem byl ve společnosti a dostal jsem cenu akademie.“

15. listopadu mi oznamuje, že musím do Prahy a na Slovensko s jeho vzkazem. „Maďaři učiní vše, aby Slováky zavedli. Je mnoho typů mezi Slováky, kteří jsou bodří, společenští, ale jsou zbeťárčení. Nemají rádi Čechy. Půjdete mým jménem. Já nemohu sám. Rád bych tam byl, bylo by mne třeba právě teď, ale musím zůstati s vojskem. Vyhledáte Šrobára. A maminku najdete. Nevím, budu-li jí moci napsati několik řádek. To je hrozné, jak ta práce člověka absorbuje… V Praze musíte říci, aby mne podepřeli celou silou, aby naši v Rusku viděli, že jsou jen částí národa a že se musí podříditi. Mám obavy před situací v Rusku.“