Slovensko literární od doby Bernolákovy

„Slovensko literární od doby Bernolákovy“ mělo původně titul jiný: „Přehledné dějiny slovenského písemnictví“. Tato forma vystala — nikoli z důvodů formálních.

Na území Čech, Moravy, Slezska a Slovenska žila a žije ode dávna v souvislosti jednotná literatura česká. Má-li pravdu Hettner, že totiž dějiny literární nejsou letopisy knih, nýbrž jejich ideí a tvarů uměleckých, a má-li pravdu Šalda, že literární historie není jen kronikou literárních dokumentů, ale také a především historií a objevem hodnot — potom naštěstí podnes je neporušena jednotná vývojová cesta národní literatury ve všech třech (nebo čtyřech) řečených spisovných oblastech. Profesor Jaroslav Vlček, veliký zakladatel moderního českého dějepisu literárního, po „Dejinách literatúry slovenskej“ přikročuje záhy k „Dějinám české literatury“, zahrnuje v ně důsledně také spisovnou oblast na Slovensku a tak geniálně obnovuje v stav původní a skutečný české dějiny literární.

Na Slovensku žije naše literatura; vztah písemnictva na Slovensku k mateřské literatuře české budiž dovoleno srovnat s písemnictvím kruhu félibristů a mateřskou francouzskou slovesností: Hviezdoslav jest — a sice bez nadsázky — český Mistral. Svérázné Slovensko literární leží ve skutečnosti jen několik kilometrů za rázovitou literární Moravou: obojí oblast jest krajově zbarvenou součástkou české literatury, třebaže Slováci svého spisovného nářečí užívají tradičně a pravidelně a Moravané pouze výjimkou.

Písemnictví na Slovensku je tudíž pouhým doplňkem české literatury; zaujmout k němu dobové stanovisko nebylo věcí nejlehčí. Není možno po vzoru staré metody bibliografické pouze podle spisovného kroje soudit živé projevy a hodnoty literární, abys duše v nich nezabil; a přec je nutno vyslovit i tento svéráz tak, aby ses vyhnul zdání separatismu, abys netvořil obrazu neskutečného. Proto titul této knihy se vyhýbá nepřesnosti i neskutečnosti, jež se tají v předmětném názvu „slovenská literatura“ a volí místo něho raději název místopisný „Slovensko literární“, jež jest ovšem nepopěrnou skutečností. Je-li v ní přesto druhdy řeč o „slovenské literatuře“, děje se tak v plném vědomí technického termínu, zkratky, ve stručném smysle anebo zkráceném opise „literatury na Slovensku, psané slovenským spisovným nářečím“: ideově a podle hodnot je všude považována za literaturu českou. A z tohoto pojetí literatury odvětvenné vyplývá další důsledek: v monografický její obraz velicí slovenští rodáci, Kollár a Šafařík, nejsou vsazeni literárně, t. j. výkladem celého svého díla literárního, nýbrž ideově a pragmaticky, t. j. potud, pokud a kterak idey jejich žily a žijí v slovenském dění literárním a kulturním.

Rok 1844 je datum historické, ale ne tragické. Do roku toho jednotný — až na výjimku Bernolákovců — proud české literatury od roku toho teče odděleně dvěma rameny: široký starý žlab plní projevy a hodnoty literární, pěstované v spisovné češtině, užší a novější koryto jeho písemnictví, pěstěné v spisovném nářečí slovenském. Obě ramena mají touž výplň a patrně i touž snahu — vytvářejíce nyní mezi sebou ostrov spisovného separatismu — opět se spojit v jediný literární proud. Nemají-li snahy té dosud, budou ji mít v budoucnosti — kdy, na tom konečně nesejde. Nevím, lze-li populárněji a makavěji přesvědčit i méně zběhlého čtenáře v dějinách naší literatury o jednotnosti českého písemnictví v Čechách i na Slovensku, nežli tímto opsaným diagramem. —

„Slovensko literární“ dělím od Bernoláka na šest hlav. Je to dělení přirozené; přibližně tolik se vystřídalo literárních generací, z nichž každá přinesla aneb aspoň se snažila přinést něco svého v společný poklad literární.

O většině děl a spisů z období starších hovořím v „Slovensku literárním“ z vlastního názoru: pouze několika tisků, ostatně nevýznamných, z doby Bernolákovy a dvou-tří raných a vzácných spisů štúrovských nebylo mi lze se dopátrat. Zde i v jiných případech jest — a musí být — vůdcem profesor Vlček: probádal tak Slovensko literární, „že již jiným sotvy místa zbude“, podle slov jeho velikého slovenského rodáka, kde by, zvlášť v starší době, mohli uskutečnit objevy. Doplňky a změny ovšem jsou nejen možny, nýbrž druhdy nutny; o tom tuším i tato kniha podává svědectví. O všech spisech z doby novější (od r. 1881) píši pouze z autopsie; hlavu pátou a šestou znovu jsem zpracoval podle příslušných míst v „Mladém Slovensku“ (v Praze u Topiče 1918), jež vyvoláno předloni potřebou doby záhy bylo rozebráno a nového prohlédnutí pro nový účel potřebovalo. Přílohy vzadu hledí čtenářům usnadniti přehled po slovenském písemnictví.

*

Knihu svěřuji tisku v době, kdy působí na Slovensku ministr „unifikační“, jsa naprosto přesvědčen o nutnosti sjednocení také obou literárních oblastí, české i slovenské, v jediný obrozený a silný proud národního písemnictví zde i pod Karpatami. Uctívám jí skrovně velikou památku Ľudevíta Štúra, idey pokroku bojovníka, bezděky největšího svědka literární jednotnosti Čech a Slovenska.

V Praze dne 29. února 1920.

F. F.