Zlatý fond > Diela > Andrej Sládkovič a jeho doba


E-mail (povinné):

Flora Kleinschnitzová:
Andrej Sládkovič a jeho doba

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Erik Bartoš, Tibor Várnagy, Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 11 čitateľov

I. Mladá léta

Miniaturní vlak od Hronské Breznice dovlekl vás, když se byl prodíral pracně po dvě hodiny mezi vrchy, konečně k cíli; stanete na temeni kopce, kolem něhož se kupí bez ladu a skladu až k dalekému obzoru vrchy nižší i vyšší, takže zapochybujete o možnosti, dostat se vůbec nějak z této spleti vrchů a vršků. Na severu vám uzavírá rozhled hora, nesoucí pyšné jméno „Ráj“; dále k východu vypíná se skalnaté, hájem zarostlé temeno „Kalvárie“, označené kaplí; za ní táhne se pásmo vrchů, jimž dala jméno romantickými skalami pokrytá a pověstmi lidu opředená hora „Sitno“; a v dálce za nimi splývají s oblohou sněhem pokryté liptovské Hole. V úzkém úvalu pod vámi a po úbočích nejbližších pahorků okolních prostírá, či vlastně tísní se celé rozsáhlé město, jehož domy a domky prodírají se zelení zahrad v nepořádku právě tak malebném, jako ty vrchy kolem.

Klikaté, úzké, v serpentinách vzhůru se vinoucí ulice, utvořené z miniaturních skoro domů, jejichž štíty a věžičky, spletité chodby a klenuté pokojíky nesou stopy nejroztodivnějších stavitelských slohů od gotiky po barok; idylická, malebná zákoutí uliček, tak zasněná, že by vám nebylo anachronismem, kdyby se tu náhle objevili lidé v půvabném kroji rokoka; náměstí, jehož barokní, široce rozlehlé domy povídají o slávě starých a zámožných měšťanských rodů; starobylý, zpustlý sice, svou monumentálností však městu vévodící „Starý zámek“; o něco dále na pahorku v terasovitě upraveném sadu rozlehlé budovy hornické akademie; za vámi na vrchu, s něhož se rozhlížíte, stará, věži podobná stavba „Nového zámku“, kterou pověst spojila s osudem bohaté měsťanky, jejíž pýcha neznala mezí; a nad tím vším skoro mrtvý klid, ticho, přerušované pravidelně jednotvárným zatroubením s věže „Nového zámku“: to hlásný oznamuje do čtyř úhlů světa, že zase čtvrthodina odplynula do moře nenávratného času. Hle — „Štiavnica, Sitna pekného dcéra“, žijící dnes již jen svou slavnou minulostí, zakletá do hor, které kdysi byly její silou a dnes ji odlučují od všeho, co je podmínkou moderního rozkvětu měst!

Jinak tomu ještě bylo před devadesáti lety. Byla tehdy ještě v živé paměti staletá tradice Štiavnice jako hornického města slynoucího bohatstvím i mocí, jehož báňskou akademii vyhledávalo studentstvo všech krajů i národů rakouských; ba i studenti ze zahraničí našli sem cestu. A třebaže rudné bohatství štiavnických dolů tenkráte už bylo téměř vyčerpáno, přece jen zevně ještě město žilo životem, kterým žilo od svého založení a který byl určen odlišným způsobem života oné vrstvy obyvatelů, kteří těžkou svou prací dobývali z útrob země slávu Štiavnice. Zachovávaly se zvyky a mravy, nepřetržitou tradicí dochované jak v kruzích hornického dělnictva, tak i akademického dorostu, jenž tvořil v městě takřka svéprávnou, někdy hodně svévolnou republiku. Tehdy ještě „komorní dvůr“ nesl právem svůj název: bylť ještě sídlem hornické vrchnosti, v jejímž čele stál pan „Oberstkammergraf“, svolávající hornické rady k pravidelným týdenním poradám. Tehdy se štiavničtí obyvatelé ještě řídili údery kovového kladiva, které oznamovalo počátek nové směny pracujícímu hornictvu a zasahovalo do soukromého i veřejného života obyvatelstva mocněji, než jakékoli jiné rozdělení časové. Tehdy ještě byl klid města často rušen nejen krvavě se končícími spory mezi horníky domorodými a kovkopy, kteří se přistěhovali z jiných krajů monarchie, ale i rozpustilými a svévolnými kousky akademiků, kteří horkokrevně hájili své cti v soubojích a bitkách, vyvolaných ponejvíce třenicemi národnostními, ač „veřejně ničehož proti žádnému národu proneseno býti nesmělo, ano veškeří národové Rakouska měli zde svých představitelů; nicméně bylo na denním pořádku, že jakmile si kdo něčeho proti některému národu promluviti dovolil, vyvstal ihned byť i jinak vegetující člověk, jemuž jindy vlastní národnost lhostejná byla a bouřlivě si počínal.“[1] Tehdy ještě se ukazovalo hornictvo v plné své slávě, kdykoli se naskytla příležitost, ať již to byla oslava jmenin, uvítání nebo loučení, nevyjímajíc ani loučení člověkovo poslední — pohřeb. I ten — šlo-li o člena hornictva — měl svou tradici: byla to slavnost, plná kouzla teskné noční romantiky. „Odpoledne před pohřbem roznáší se truchlivé klinkání a hučení zvonů štávnických po horách a vůkolních dolinách, což něco hrůzněromantického do sebe má. S večerem sbíhají se akademikové v báňském obleku s kahany hořícími v levicích a holemi v pravicích. Když nastane čirá tma, tu na velkém náměstí v řady se postaví a pod správou jednoho staršího k domovu zesnulého se berou; kněz odříká modlitby, nosiči rakev, ozdobenou znakem hornickým či lesnickým, křížem, šavlí a uniformou, pozdvihnou a volným krokem k hrobu se berou. Po stranách, před a za rakví, nesou soudruhové množství pochodní, hajduci městští i horničtí s vytaženými šavlemi též po stranách rakve kráčejí, před a za rakví táhne celý voj akademiků s kahánky při truchlé tichosti… Po skončené kněžské modlitbě poslední ještě službu prokazují zesnulému přátelé, zpívajíce nábožnou píseň pohřební ve mluvě hornické“…[2]

Štiavnica však se nechlubila jen pověstí města báňského; měla i svou tradici — ovšem počátkem třicátých let minulého století poněkud poškozenou — jako jedno z významných středisek kulturního života slovenského. V jejích zdech založena za součinnosti Bohuslava Tablice, Jiřího Ribaye, A. Lovicha a Jana Seberinyho r. 1810 „Učená společnost baňského okolí“, jejímiž členy byli také Dobrovský, Ziegler a Ant. Marek; neměla sice dlouhého trvání, jejím působením však byla zřízena při evangelickém lyceu štiavnickém stolice řeči a literatury československé po vzoru bratislavském. Štiavnica měla vedle akademie hornické a lesnické, kde se bylo možno setkati se všemi národnostmi monarchie, ještě gymnasium katolické a staré lyceum evangelické (založené 1527) takové pověsti, že soustřeďovalo ve svých učebních síních Slováky z dalekého okolí.

Tak byla Štiavnica i městem škol a studentův, se značným ruchem společenským a s poesií romantických lásek studentských, jimž pitoreskní ráz starobylého města a půvabné jeho okolí tvořily vděčné pozadí.[3]

*

Do této Štiavnice právě se rozpomínající, že bývala kdysi věrnou dcerou slovanského „Sitna“, přišel na podzim 1836 šestnáctiletý Andrej Braxatoris, aby tu dostudoval na evangelickém lyceu filosofii. Nedaleká Krupina, nejstarší německá osada v Uhrách, neblaze proslulá svým kyselým vínem, byla jeho rodištěm, kdež spatřil světlo světa dne 30. března 1820 jako syn učitele krupinské národní školy, Ondřeje Braxatorise.[4] Bohatství na statcích vezdejších mu sudičky do vínku nedaly; bylť osmým v řadě čtrnácti dětí, k nimž přibyly ještě tři, když se otec po smrti první manželky, rozené Bartolomeidesové, oženil po druhé.

První školské roky prožil Andrej doma pod dozorem svědomitého, o vzdělání svých dětí pečujícího otce; na to byl poslán na nějaký čas do Perovčian v Hontu, kde se v rodině faráře Keményiho měl přiučit potřebné němčině a maďarštině. Vrátiv se pak do Krupiny, navštěvoval tam gramatikální třídy piaristské školy; po jejich ukončení nalézáme ho na sklonku roku 1836 ve Štiavnici, aby se patrně po přání a vzoru otcově připravil ke dráze učitelské.

Čekal ho tu život chudobného studenta, jenž, z domova jen nepatrně podporován, kondicemi musil krýti své denní skromné potřeby životní. Ale jakési bohatství, zaručující mu již napřed popřední místo v řadách studentstva štiavnického, si z domova přece jen přinášel — ovšem bohatství, které nebylo s tohoto světa: uvědomělé cítění národní a jistou rodinnou tradici literární. Prvé vštěpoval mu jistě od dětství otec, jehož pohnula k sepsání „Letopisů Krupinských“, jak sám v předmluvě díla svého praví, „ne jakési marné chlouby žádost, ale jen pouhá láska vlastenská, silným podnětem srdce jeho byvší“, zároveň s přáním, aby „Slováci naši vděčným srdcem spis tento“ přijali. A bez vlivu na slovenské cítění Andrejovo jistě nezůstal ani písemný styk se starším bratrem Karlem,[5] jenž za svých teologických studií byl členem bratislavského Ústavu a zůstal vždy věrně oddán Štúrovi a všemu slovenskému. Sklon pak k činnosti literární měl nejen jmenovec a prastrýc Andrejův, o němž jeho otec s velkou pietou poznamenává, že „léta jeho… uplynula v ustavičných prácech úřadu jeho, v umění, které sobě liboval, a v rozjímání s přáteli“, ale i Andrejův otec sám se ve volných chvílích rád věnoval práci literární, zdá se, převážně historického rázu.[6]

Tak tedy připraven přichází Andrej Braxatoris do Štiavnice, kde znenáhla se rozvíjející život národní pronikal postupně i do kruhů dosud mu přísně uzavíraných: do rodin bohatého měšťanstva. Už roku 1834 pomýšlí štiavnický superintendent Jan Seberiny na to, aby vzkřísil někdejší „Učenou společnost báňskou“, jejíž knihovnu po smrti Tablicově zachránil před zničením; a biskupský kaplan Plačko, pracující na místopisném díle o Štiavnici, zároveň vyučuje na lyceu slovanským řečem.[7] Zdá se však, že tyto pokusy o oživení národního ruchu neměly mnoho úspěchu. Neboť ještě na podzim 1836 stěžuje si Ludevít Štúr, že „z teologů štiavnických sem (do Bratislavy) přišedších ani jen jeden nevstoupil do Společnosti, ba jak mi řeknuto, není možné, těch lidí nakloniti, poněvadž hroznou nenávistí na vše, co slovenského, rozžati jsou.“[8] Mělo totiž všechno, co bylo slovanské a slovenské, na Štiavnickém lyceu zapřisáhlého nepřítele v profesorovi latiny, Štefanovi Bolemanovi, jehož působení pociťoval Štúr tak bolestně na studentech, přišlých ze Štiavnice. Po otci Slovák, v Čechách narozený, s počátku dost tolerantně se chovaje k společnosti slovenských studentů, změnil se Boleman brzo v horlivého maďarona. „Možno že mu k tomu pomáhala móda, ako člověku módy a slušného držania sa,“ podotýká o něm Jan Francisci, který jej ve svých vzpomínkách líčí jako zjev příjemného a elegantního zevnějšku a téměř hereckých, na vnější dojem vypočítaných způsobů při přednášení. Při tom byl Boleman dobrým znalcem svého oboru, latiny, pro kterou dovedl své žáky tak zaujmouti, že příliš snadno se přenášejíce přes Bolemanovo snižování všeho slovanského, přicházeli do Bratislavy s pověstí, že jsou sice „bonis latinis“, ale nevěrní synové Slávy.[9]

Neblahý jeho vliv nepotrval však dlouho, a Bolemanova setba vzklíčila jinak, než zamýšlel. Ze Štiavnice do Bratislavy přišlí Gustav Grossmann, Benjamin Pravoslav Červenák, Jan Maróthy a jiní přimkli se ke Štúrovi, a bratislavská družina, „duchom Štúrovým, tým aetherickým idealismom navnadená, dostala akosi rebrá a kosti realismu. So Štiavničanmi vtrhol do spolku sloh prosaický a meral oštěpy svoje so slohom básnickým Štúrovej školy… konečne pilnovanie latiny, ktorá bola zanedbávaná pre štúdia historické, aestetické, poesiu a už pomaličky aj politiku, dostalo svedomie a chlapci všímali si už viacej i filologie latinskej.“[10] Ne dost na tom: Štiavničané, nadšení Štúrovými ideály, nezapomínali na své mladší druhy a sourozence, zanechané pod nebezpečným vlivem Bolemanovým. Podávali do Štiavnice zprávy o životu a působení „učenců“ bratislavských, horovali pro národ a Slovanstvo, vypravovali, jak mateřštinu pěstuje a se vzdělává mládež na lyceu v Kežmarku, v Levoči, v Prešově. Nenamáhali se marně. Ludevít Grossmann, bratrem Gustavem podrobně zasvěcený do ideální činnosti bratislavské mládeže, která se roku 1836 představila veřejnosti i tištěným sborníkem „Plody zboru učenců řeči československé“, pojal myšlenku podobně upraviti i život studentstva štiavnického a úmysl svůj rychle uskutečnil. Společně s přítelem svým Janem Bysterským, vyhledal tehdejšího národně uvědomělého evangelického kaplana Samuela Hoiče[11] a požádal ho, aby převzal předsednictví v novém Spolku učenců řeči československé při evangelickém lyceu. Hoič přijal a Ludevít Grossmann stal se prvním zapisovatelem a knihovníkem Spolku, který, nemaje opory ve starším studentstvu na lyceu, zapouštěl jen velmi pomalu kořeny.[12]

Přihlásil se za člena Spolku velmi brzo i Andrej Braxatoris a stal se hlavně horlivým navštěvovatelem spolkové knihovny, jejíž základ tvořily Janem Seberinym zachráněné a nyní mladému Spolku svěřené knihy bývalé „Učené společnosti baňské“. V knihovně našel po duchovní stravě hladovějící mladík nejen poklady ducha, křisitelé československého národa Dobrovský, Šafařík, Jungmann, Kollár, Hollý a jiní, ale setkal se tam i s bratrskou duší, mající stejné tužby a ideály s ním; našel v tehdejším knihovníkovi Ludevítovi Grossmannovi oddaného a věrného druha, s nímž uzavřel takové vpravdě nerozlučné přátelství, na jaké romantika byla tak bohata, a pro něž — z pochopitelných příčin — jevila právě mládež kolem Štúra sdružená velké porozumění: stejné ideály, stejné úsilí, ba často i stejné pronásledování a utrpení utužovalo svazky, jimž daly vznik sympatie osobní. A Andrej Braxatoris, nemaje již vlastní matky a ve všem sám na sebe odkázaný, při tom hluboce citově založená povaha, měl takového přátelství svrchovaně zapotřebí, aby u knih a v družném hovoru s přítelem mohl pozapomenout na svou studentskou bídu a na časté otcovy stesky a připomínky, že je nutno co nejdříve se dostat k životnímu postavení a pomáhat při výchově malých sourozenců.

Tak plynou mu prvé dva roky na lyceu štiavnickém ve snaze získat, co duch jen získati mohl ve škole i mimo školu, v úsilí, společně s přítelem probudit zájem a součinnost druhů pro mladý spolek. Je to bezpochyby i doba prvých pokusů, veršem vyslovit cit i myšlenku podle klasických vzorů československého Parnasu. Ke 30. listopadu 1837 předkládá Andrej otci do 38 čtyřverší vtěsnaný „Synovský vděk na den Jména Drazemilovanému Pánu Otci Ondřeji Braxatoris“, v kteréžto skladbě „Múza Helikonská“, „Milostěnky“, „Elizejská pole“ a podobné antické reminiscence prozrazují, že mladý básník byl tehdy úplně v zajetí antiky, či lépe řečeno antikisující poesie československé. A při tom se statečně bije se svou studentskou bídou, snaže se ji překonat stoickou filosofií a humorem sobě vlastním. „Paedagogie dosavád žádné nemám,“ píše bratrovi 16. prosince 1837, „a proto i šaty žádné sem sobě zvážiti nemohl, ač v dosti chatrných, jež znáš, choditi přinucen sem… Francouzsky sem se začal učit… číst a deklinovat, taktéž pár slov a phrases sem se naučil: než zdaliž pokračovat dále budu, pro nedostatek času, neznám. Nechce sa to ani učit deakje pletke človekovi od hladu, ale vem si ho čert! tak sem již naň přivyknul, že při tom všeckom veselý a couragný (françois) sem…“[13]

Přece však nadešla chvíle, kdy nedostatek jeho silnou vůli zdolal. Z jara 1838 se Andrej Braxatoris s těžkým srdcem odtrhuje od knih a školy a odchází jako učitel do Ladzian v Hontu, kdež si za přispění své sestry zakládá první domácnost. „Že rektorem ladzanským sem od 27. března, snad znáš?“ táže se v prvém listě, bratrovi zaslaném z nového působiště. „Nezeptáš-li se mne, proč toho sem učinil? Ne snad, že bych byl unaven již učením aneb pracemi jinými při školách: ale nedostatek a nouza, již sem se dost natrpěl, mne k tomu ponukla, tím více, že žádný příjemnější výhled do budoucnosti a pokojné naděje lepšího losu v životě žáckém sem nespatřoval. Což sem měl dále vzbudzovati stonání (která znáš) drahého otce? Když v stavě tomto ne v zbytku, ale přece v spokojenosti žíti mohu… A zdaž v Ladzanech umříti mi jest usuděno? a snad nadějné štěstí i do blaženější budoucnosti časem nahlédnouti mi povolí!“[14]

Umříti v Ladzanech mu skutečně souzeno nebylo; hlavně proto, že duch jeho, toužící po vědění a širším poli působnosti, nenašel uspokojení v tišině ladzanského života. Osmnáctiletému mladíkovi, dychtivému po činnosti a změnách, bylo těžko se smiřovat s představou, že takto téměř bez proměny budou ubíhati všechny dni jeho života. Trpké vzpomínky na protrpěnou bídu bledly, a v stále jasnějším a lákavějším světle se mu nyní zjevovalo vše, co ve Štiavnici opustil. V touze po návratu ke knihám obrací se k profesorovi Bolemanovi o pomoc a radu; odpověď Bolemanova zněla velmi filosoficky: „Charissime Braxatoris! Si consilia Tua ex Deo sunt, non interibunt, sin minus, vani sunt Tui conatus. Vale!“ Mocnější však než toto zklamání, silnější než otcovy domluvy, silnější než touha, vybřednouti z ustavičných starostí a nesnází hmotných, byla tužba za vědou a druhy, s nimiž Andreje spojovalo stejné nadšení, stejné ideály, stejný cit: nemaje jiné záruky než slib věrného Ludevíta Grossmanna, že mu v největší nouzi vypomůže, vrací se Andrej Braxatoris počátkem roku 1839 z Ladzian do Štiavnice znova na lyceum.

Štiavnica se byla mezitím poněkud změnila. Tiché, ale vytrvalé působení Ludevíta Grossmanna a s ním stejně smýšlejících druhů našlo ponenáhlu přece jen toužený ohlas. Měšťanské rodiny štiavnické začaly se hlásiti ke svému slovanskému původu, o kterém je přesvědčovali nejen studující synové, ale i dcery, jejichž cit byl uchvácen romantickým blouzněním nadšených mladíků, z nichž každý svou vyvolenou povznášel do ideálních výšin „Slávy dcery“ — bylo příliš lákavé býti druhou Mínou, aby se za tu cenu nebyly vzdaly nátěru cizí kultury. Horničtí akademikové, užívající dosud svých velkých svobod ponejvíce k pohoršlivým výtržnostem, nezůstali národním ruchem a vážnějším pojetím života rovněž nedotčeni. Upouštějí od lehkomyslností, zakládají si čtenářský spolek v nejlepší kavárně městské, „U zlatého kahanu“, předplácejíce společně na „Květy“, „Pražské noviny“, „Českou Včelu“, „Gazetu Lwowskou“, „Rozmanitości“, „Srbskou novinu“, „Ost und West“, navštěvují Společnost řeči a literatury československé na lyceu a přihlašují se za její členy hlavně zásluhou akademiků Čechů.[15]

A na lyceu dostal maďaron Boleman nebezpečného soupeře v mladém profesorovi matematiky a přírodních věd, Danielovi Lichardovi, odchovanci Společnosti bratislavské, který působil ve Štiavnici od listopadu 1838 až do roku 1844, kdy byl povolán za faráře do Skalice. Byl dobrý Slovan a dobrý pedagog, jenž dovedl své žáky zaujmouti jak pro národ, tak i pro své učebné předměty. Velké znalosti odborné, svědomité vykonávání povinností, poutavý způsob přednesu, doplňovaný názorným výkladem pomocí sbírek a strojů báňské akademie, přísná disciplina zabezpečovaly mu úctu i oddanost žáků, jež tím snáze pak získával i pro věc národní. Vliv jeho byl takový, že bylo „nebezpečí“, že delším jeho pobytem na štiavnickém lyceu „by se byly mohly snadno vyvinout poměry, pro něž tehdy byla pověstná škola levočská“, t. j. že maďarisační úsilí profesorů ostatních by bylo úplně selhalo.[16] Ludevít Grossmann v tu dobu takto líčí poměry štiavnické Samoslavovi Hroboňovi: „Neznám Ti vypsat velikou mou radost, kterou sem čtěním Tvého listu zacítil; zvlášť které do děl samostatných i do časopisů uložili když jsem tou radostnou novinu čtěl, že již i v Kežmarku tak možne naše řeč se rozmáhá. Dá Bůh, že nezhyneme, aniž co pravdivé a svaté jest, zahynouti může. Jen tu ještě jest potřebí, aby povstal nějaký pořádný spolek, v němž by se slepým oči otvíraly, neb odtudto nejvečí beťári do Bratislavy přicházejí, kteří nejvečí tropí překažky. Bude ale ještě i tu!… Sami začít nic nemůžeme, neb mnohých beťárů vstěklosti brzo by sme byli udušení a podvrácení. Ani kaplán tu nic nevykoná, tu musí byt professor, kterýho se bojí tito vlci nenasícení. Proto ale že i nemáme takovouto společnost, kde by jsme se mohli dokonaleji vzdělávat: předce se láska k nášmu národu mezi námi zdržuje, scházíme se častěji a rozmlouváme všelico o takovýchto předmětech, máme obchod s nekteryma praktikanti znamenitými a horlivými Slovany, jakový jest: Frdák, mého bratrův přítel, Ollík, Lorenc (Čech) a jiní, s kterymi i noviny trojaké, Květy totiž, Včelu a české noviny čítáme. I mezi mešťanmi se mnozí horliví Slované nachazejí. Zvlášť kde ja mám paedagogie, kdy by si se s temito rozmlouval, musilo by se Ti srdce potěšit! Jista Panna (Zuzanna Sulc) též na mé pedagogii, to je taková horlivá Slovenka, že by i zemrít asnád za svou řeč byla hotová; knihy slovenské čítá nejpilněji, řeč svou před odrodilcí nejstatněji zastává. Ukazal sem jí nekolik Tvých listů, které když přečtěla, tak se zalíbila do Teba…

Mezi žáci nejhorlivější Slované jsou Braxatoris, Launer, Gölner, kteříž Tě pravoslávsky pozdravují a líbají. Tito i na budoucí rok zde zůstanou lásku kázat k svému národu, kterí se úfam, že tu nemálo vykonají, neb budou z nejstarších, budou mít vážnost u jiných, ti pak beťári, kteří sa teras tu nacházejí, na rok všeci již odejdou a kterí i zustanou, tito jsou mladí, malé vlády, kterí nemohou nic uškodit“…[17]

Vrátil se tedy Andrej Braxatoris ve chvíli dobré. Sdíleje s věrným svým druhem Ludevítem byt, sdílí s ním i všechno úsilí o povznesení národního života mezi studentstvem. Společné jejich snaze se teď daří, neboť získali dva dobré spojence: Daniela Licharda, který jest s Grossmannem i ve svazku příbuzenském, a akademika Pavla Ollíka, Štúrova žáka. Studentstvo lycea se horlivě hlásí k činnosti, jsouc povzbuzováno i častými návštěvami akademiků Čechů, kteří se spolkových schůzí zúčastňují jako hosté. Pavel Ollík zvolen předsedou obnovené Společnosti, Ludevít Grossmann jest jejím zapisovatelem, kterýžto úřad po roce přejímá Andrej Braxatoris, působící na své druhy převahou ducha i družností a jistým, klidným vystupováním. Vedle toho probouzí v nich smysl pro lidovou píseň a zakládá při Společnosti pěvecké sdružení. Po příkladu bratislavském se schází v pravidelných schůzích přes čtyřicet mladíků, aby se cvičili v jazyku mateřském a v řečnění, konali přednášky, vykládali básnická díla, zejména evangelium této mládeže, „Slávy dceru“, a podporovali se ve vzájemném snažení po ušlechtilejším životě. Mezi Štiavnicí a Bratislavou nastává čilý písemný styk, a Andrej Braxatoris ve své hodnosti zapisovatele Společnosti do těchto listů vkládá i kus své básnické duše. V květnu 1839 píše do Bratislavy:

„Drazí Bratrové! Hodní Vlastencové!

Motto: Rád život aj položím, rád svět pre Slovákov opustím.

Jako dobrý bratr ochotně a s radostí otvírá list, v němž ruka ztraceného bratra žití své mu zvěstuje, tak Vy, věrní Slávy Synové! otevřeným srdcem a čerstvou ochotností přijmetež city a díky naše nejvřelejší.

Svitl nám den. Snáď dobré nebe na věky zňalo sivou mrákotu z očí našich, nebo slyšelo ucho naše a zjistilo srdce naše milostné volání drahé Matky a doufáme, že žádnému z nás nevyřve tyran v srdce vrytou lásku k svému světosáhlému národu, nevyřve sladkou toužbu po osvětě národnosti. — Ačkoli pak tvrdé hráze a ostré třní suroví nepřátelé nám v cestu kladouce, svatému záměru našeho usilování rouhavě překaziti se namáhají: však dá-li Bůh síly své sjednotíce, rozrazíme lstivé jejich osídla, a pak jestli ouplné vítězství osud nám odepře: aspoň vlastěnské srdce v obět drahé matce položíme.

Blaze srdcím Vaším! Nebo nejen žehnati milé vlasti želáním ctním: ale i skutky vznešenými šlechtiti národ svůj ochotně neustáváte; ne jen sami na blahodárne podstate národnosti neunaveně pracujete: ale i jiných slovem i skutkem k svatému osvěty národa záměru bratřsky vzbuzujete. — O by volání Vaše srdce každého šlechetného Slávy syna proniklo a v něm na věky neumluklo! O by příklad Váš na Slavstvo mhlou odrodilosti omračené působením nejspásnějším dorazil: aby žádná pravovlastěnská duše nezchladla v toužbě své vřelé nezdárním skončením: ale dosáhnouc cíle svého v osvíceném Slávy chrámě svým pravým vlastenectvím se zvěnčila a zvěčnila.

Bychom Vám zde počátky a pokroky spolku našeho naznačili, snáď zbytečné by bylo. Stůjtěž Vám zde jen vroucí díky za dárky Vaše nám zaslané. Dobré nebe odplať Vám je hojnou náhradou a žehnejž Vašim vznešeným záměrům ouplnou zdařilostí. — Ochotnost Vaše k napomáhání národního dobra nám i Zoru na běžící rok slíbila, jestli ji nemáme — zaslati: zde tedy, odvolávajíce se na slib Váš, prosbu naši srdečnou Vám zasíláme, by ste nám hu poslali.

Milujtež nás neustále, Drazí Bratrové! podávejtež nám i dále ochotně Vaše Vlastenské ruce na svaté pouti národnosti; napomáhejtež dobrotivě outlé naše síly; vzbuzujtež nás hořlivostí svou v bratrském dopisování. — Mladý jest strůmek národnosti naší: protož zastinujtež ho poněkauď před bouří zlobivých neprátel všelikou radou a pomocí: abychom spolu s Vámi se zdvíhnouce, sílou nepřemožnou rozrazili kruhy odporného manství a spolu též s Vámi někdy ješte s nesmírnou radostí uzříti mohli slávu Slávů slavných.

Psal s naložením Společnosti Ondřej Braxatoris.

Dne 29. Května 1839 v B. Šťávnici.

Pavel Všudyslav Ollik, přednosta Společnosti. Groszmann Ludevít Bohodar, tajemník. Věnceslav Launer, Antonín Gölner, Pavel Pajor, Daniel Szemian, Samoslav Plachý, Aloyzius Záboy, Ludvík Csellagh, Gustav Korycsanszky, Josef Roy, Szemian Diviš, Krupecz Emericus, Michael Kolpaszky, Fridrich Szalay, Pavel Bell, Josef Lübeck, Augustin Roy, Ludevít Pirovszky, Ladislav Groszmann, Ludevít Lichard, Ludovít Babylon, František Justh.“

Téhož roku (1839) ještě na podzim určili si Štiavničtí „učenci“ stanovy svého spolku, jehož cílem měly být: „Láska jedněch k druhým, cnosť, dobrota, pilnost a vše, cokoli jest pravé, šlechetné a dobropověstné; kdo se tomuto protiví, ten se z kola našeho vytvírá.“[18] Štiavnica se najednou stala vedle Bratislavy a Levoče nejvýznamnějším a nejúčinnějším střediskem slovenské mládeže, nadšené pro ideály Štúrovy, a bratislavské stesky na neúčinlivost štiavnického studentstva mění se v opětovanou chválu „učenců řeči a literatury československé ve Šťávnici, kteříž národní věci horlivě se ujímajíce, spolu svou pilností a mravností u celého obecenstva přízně požívají.“[19]

Horlivá součinnost nerozlučné dvojice přátelské, Braxatorise a Grossmanna, byla přerušena na podzim roku 1839 Grossmannovým odchodem na evangelickou bohosloveckou fakultu v Bratislavě. Grossmann, jenž byl v zimě přítelovo rozhodnutí navrátit se do Štiavnice, podporoval slibem, že mu v hmotných nesnázích přispěje, postaral se o to, aby Braxatorisovi byl svěřen úkol domácího učitele v několika zámožných rodinách, kde do svého odchodu byl v této hodnosti působil sám. Jsa tak zbaven nejtěžších hmotných starostí, pracoval Andrej Braxatoris tím radostněji v kruhu studující mládeže, která se jeho vedení podrobovala tím ochotněji, že se těšil veliké důvěře i u správce lycea Licharda.

Nebyly to však jen tyto vnější příznivější okolnosti, pro něž Andrej Braxatoris tentokráte méně trpce pociťoval úděl chudobného studenta: přenášel ho přes protivenství a nesnáze probuzený cit, který budoucnost ztápěl do růžového světla a nedal zvítěziti temným stránkám přítomnosti nad vidinami roztouženého srdce. Jako tajemník Společnosti píše Samoslavovi Hroboňovi do Bratislavy:

Dne 16-tého Listopadu 1839 v Šťávnici.

Premilý v Slávii Bratře!

Sladké zajisté cítění a nemalou rozkoš roznítilo v prsích mých neočekávané pozdravení Vaše v psaní dne 21-ho Září daném, na které nenová láska má k Vám a z částky i povinnost, co nasleduje, napsati mne donoutily. Nebo vždyť jest to tá nejčistější, nejnevinnější slast, když kouzelný jakýs soucit srdce k srdci svazkem svaté národnosti a blahoplodného prátělství tuze a vždy tužeji váže. I já sem blahosti této opět zacítil, když douvěra Vaše v psání zhůr značeném ke mně se naklonila a mne presvědčila o tom, že syn ten Matky Slávy, jehož šlechetná mysl dávno mne již k sobě zpoutala, a jehož dosavaď osobně mi poznati práno nebylo, mnou nepohrdá, mne láskou k svému rodu hnut, k účinlivosti vésti usiluje — mne miluje…

Poroučel Ste nám dále, aby slova Slověnská Čechům nepovědomá, pak povídky, pořekadlá, písně prostonárodní a pohádky co nejpilněji sbírali. Ačkoli pak příležitosti k těchto nadobudnutí maličko jen se nám poskytuje — nicméně však dle možnosti i této naší povinnosti vyhověti se vynasnažíme.

Ústavu našého co se týče, to z listu příteli Grossmannovi psaného vyrozumějtěž. To jediné i zde stůjž, že s mnohými utrhači a zlobivci noutno nám zápasiti, který i zde jak všudy na drahé Sláviy vnady a pokroky dorážeti neprestávají. Však rodina sladká, kojná naděje nás jediné v potýkání i potěšuje i posilňuje: že jednouc ještě skvělejší se nad námi rozední nebe a věk sousední křivdy naše pomstviti nezanedbá.

Slovanské pozdravění všem bratřím!

S bohem Váš úpřímný přítel a bratr

Ondřej Krasislav Braxatoris.[20]

Po prvé se tu Braxatoris hlásí veřejně ku své touze po Kráse, zvoliv si symbolické druhé jméno „Krasislav“, a bezděčně do přátelského listu vložil víc, než chtěl a tušil. Za slovy horoucího přátelství, věnovaných obdivovanému Hroboňovi, chvěje se přiznání, že srdce pisatelovo prahlo po srdci, jemuž by se mohlo oddati s veškerou vroucností svého citu. Snad mu zněla v mysli slova pěvce „Slávy dcery“, jejichž smysl srdcem pojal: „Božství k jiným ve kři, hromu hlase… mluvilo… a ke mně v ženské kráse;“ jisto však je, že nově zvolené jeho jméno je v mnohem užším vztahu k světovému názoru mladého básníka, než všichni ti Vlastimilové, Věnceslavové, Všudyslavové jeho druhů: krásu hledat, krásu milovat, krásu opěvovat toužila jeho duše, protože srdce se ztělesněnému tomu ideálu již kořilo.

Přišla k němu láska v podobě černovlasé dívčiny, Maríny Pišlové, dcery zámožné měšťanky štiavnické, v jejímž domě plnil Andrej Braxatoris povinnosti domácího učitele. Byl to jeden z domů, do kterých se dostal přičiněním Grossmannovým, a bezpochyby také jeden z těch, kde se bylo již udomácnilo pochopení pro potřeby národa. Oznamujíť štiavničtí studenti 1. listopadu 1845 do Levoče, že „tunajšia mnohovážná a vznešená P. Pišlová zo samej lásky ku národu nám v dome svojom pri škole jednu priestranú izbu prepustiť ráčila, z ktorej sme si Národnú Slovenskú Čítarnu spravili.“[21] Lze-li věřiti obrazu, který o své zbožňované dívce později básník podal, byla Marína bytost, kterou dobrotivý osud obdařil právě tak velkým půvabem vnějším, jak ušlechtilými vlastnostmi duše a srdce. Takovou ji aspoň vidělo srdce jeho, takovou ji miloval s veškerým čistým zápalem mladistvého, dosud jen láskou k národu vzrušeného citu. A jak by Marínu, vychovanou podle přísných pravidel měšťanské etikety, která častý a svobodnější styk s druhým pohlavím právě neusnadňovala, nebyl upoutal černooký mladík příjemného zevnějšku, který měl do rodiny poměrně snadný přístup a získával si sympatie milou a veselou svou povahou? Jak by její srdce nebylo vzplanulo pro domácího učitele, o němž věděla, že duchem vyniká nad své druhy, že píše básně, ba že je dokonce původcem elegie, veřejně přednesené o smuteční školní slavnosti?[22]

Nic dokumentárního se o této štiavnické idyle nezachovalo. Jen dohadovati se můžeme, že, ne-li víc, našel Andrej Braxatoris ve své Maríně aspoň vděčnou posluchačku, když snil a horlil o poslání slovenské mládeže ve jménu lásky k ujařmenému Slovanstvu, že pro něho jí bylo blízké snažení „učenců“; neboť mezi sedmi štiavnickými předplatiteli levočské „Jitřenky“ (1840) je vedle Braxatorise uvedena i „Panna Maria Pišlová“.

V pokojném ovzduší zámožného měšťanského domu došlo k prvým nesmělým pozdravům a nesmělejším ještě hovorům, jimž přibývalo na důvěrnosti, jak rostlo přesvědčení o vzájemném pochopení. A ticho staré, k domu přilehlé zahrady chránilo něžné tajemství dvou mladých duší, které ve stínu měkce splývavých větví smutečních vrb, tak lahodících romanticky rozteskněnému citu, snily o říši věčné Krásy a Dobra, do které je uvede jejich láska. Byly výlety nadšené mládeže, kdy zpěv a deklamace rozněcovaly a zvroucňovaly cit k rodné zemi, ke slovanské vlasti, a s kterých se dvojice mladých lidí vracely s dojmem, že společné nadšení a velké vzrušení víc je ještě spoutalo a sblížilo. Byly procházky po půvabném, romantickém okolí Štiavnice, kdy blízkost milované a uctívané bytosti rozněcovala schopnost, vnímat a chápat velkost i krásu okolní přírody, a kdy právě toto pochopení bylo jen zdrojem pro vroucnější ještě sblížení. A byla chvíle, kdy Andrej s Marínou si vyměnili slib věrnosti, jejímž vnějším symbolem byl zlatý kroužek, zdobený pomněnkou.[23] To asi byla chvíle, kdy po jednoroční idyle vzájemné lásky nastal okamžik rozloučení. V létě 1840 opouští Andrej Braxatoris Štiavnici, město, z něhož jej jednou nouze vyštvala a ke kterému teď srdce přilnulo a je povzneslo na vlastní svůj domov a ráj. Odchází do Bratislavy, kam ho vede touha býti jedním z těch, kteří Slovensku přinesou nový život. Provází jej tam i jeho láska.



[1] Květy 1840, 63.

[2] Květy 1844, 246.

[3] O Štiavnici po stránce kulturní a historické: J. Kachelmann, Geschichte der ungarischen Bergstädte. Schemnitz 1853/57; R. Pokorný, Z potulek po Slovensku, díl I. II., Praha 1883; P. Dobšinský, O kultúrnych ústavoch na území Slovákmi obývanom… SP 1885, 178 a d.; J. Breznyik, A Selmecbányai ágost. hitv. ev. egyház és lyceum története, Selmecbányan 1889; Štiavnica. Krásy Slovenska roč. II. 1922, 30 a d.; Alb. Pražák, K dějinám Učené společnosti Banského okolí. Slovenské studie, Bratislava 1926, 13 a d.; J. Škultéty, Banská Štiavnica v minulosti, SP 1928, 44 a d.

[4] Braxatorisové jsou rodem velmi starobylým, usedlým ve zvolenské župě. O vzniku svého latinského příjmení vypravuje Ondřej Braxatoris starší v životopise svého strýce, dochovaném v rukopise z r. 1813: „Poněvadž rodu našého předek z Ostré Louky, prý, rodem pošlý, v Badíně Sladeckým mistrem byl: protož v škole syn jeho Sládkem neb Pívovarčím, t. j. Braxatorysem pojmenovaný zůstal.“ — Křestní jméno Ondřej se patrně po staletí v rodině dědilo. Měšťané jména Ondřej Braxatoris jsou vzpomínáni v listinách města B. Bystrice již od počátku XVII. století. Archiv Slovenského Muzea v Turč. Sv. Martině přechovává rukopisný „Želozpěv, kterýž na smrt… Pana Ondřeje Braxatorysa, Církve a. v. Mičinské výborně zasloužilého Sl. B. Kazatele dne 15. června r. 1813 brzkým šlakem na večnost povolaného, Jeho synovec aneb syn bratra Ondřej Braxatoris, v Hl. Národních Školách Krupinských… učitel… obětuje.“ — S tímto mičinským farářem, jenž byl prastrýcem Andrejovým, spojují našeho básníka kromě jména podivnou hrou osudu nejen obdobné rysy povahové, ale i souhlasné životní osudy vnější: i jeho prastrýc studoval ve Štiavnici, učil tam v rodině Pavla Pišla, pokračoval pak ve studiích v Bratislavě a Jeně a zemřel jako farář v 52. roku svého věku. — K tomu též: F. V. Sasinek, K životopisu Andreja Braxatorisa, SP 1892, 121; M. Braxatoris, Príspevok ku genealogii rodiny Braxatoris. Nár. Nov. 1920, č. 72.

[5] Karel Braxatoris, nar. 1806 zemřel jako farář v Tesárech 1869. V Kuzmányho Hronce roč. III. uveřejnil epos „Osud aneb Oleg, vévoda ruský“. Později se věnoval spisbě nábožensko-vzdělavatelné.

[6] V rukopise dochovaný „Životopis… Ondřeje Braxatorise,… v Sv. a Kr. Městě Krupině Nár. a smíšených škol Učitele“ v ATSM zmiňuje se o větším počtu jeho rukopisů, věnovaných „Lit. spol. banského okolí“, jejímž byl Ondřej Braxatoris st. členem. Narodil se r. 1782 v Garamseku, zemřel 1845 v Krupine. — V ATSM je dochován i list Ondřeje Braxatorise ze dne 29. XII. 1839, psaný Slovenskému Ústavu v Bratislavě, ve kterém Braxatoris oznamuje, že jim zasílá své rukopisy „Obyčeje horních Slovanů“, „Taužba Slavie“ a „Želozpěv Porucha“.

[7] Květy 1834, 368.

[8] J. M. Hurban, Ludevít Štúr. SP 1881, 297.

[9] J. J. Francisci, Vlastní životopis, TSM. 1909, 27.

[10] J. M. Hurban, Lud. Štúr, SP 1881, 108.

[11] Samuel Hoič (též Hoics, Hoits), narozený 1806, později farář v Mičiné, stal se Sládkovičovým švagrem, maje za manželku Amalii Sekovičovou, starší sestru Sládkovičovy ženy. Bral zprvu živou účast na všech pohybech národních, přispíval do Hronky a napsal anonymně proti Kossuthovi namířenou „Apologie des ungarischen Slavismus. Von S. H.“ Leipzig 1843. Roku 1859 složiv kněžský úřad, odešel s rodinou do Banátu na Vatyu, kdež vlivem maďarského okolí národnostně zchladl. Svým dětem dal vychování maďarské. Zemřel 25. VII. 1868. V poslední době prokázal Alb. Pražák (Slov. studie, Bratislava 1926, 55), že Hoič jest i původcem spisu „Sollen wir Magyaren werden?“, vydaného v Karlovcích 1833 a připisovaného dosud Kollárovi.

[12] P. Križko, Bohdan Ludevít Grossmann, SP 1890, 188.

[13] Nár. Nov. 1920, č. 122.

[14] Nár. Nov. 1920, č. 122.

[15] Květy 1844, 288.

[16] J. Breznyik, A Selmecbányai… ev. egyház és lyceum története, Selmecb. 1889, 325.

[17] List Ľud. Grossmanna S. B. Hroboňovi v liter. pozůstalosti S. B. Hroboně v Dol. Kubíně.

[18] Samuel Medvecký, Pamiatka mladosti. Rukopis v ATSM.

[19] Květy 1839, 120, 200.

[20] V liter. pozůstalosti S. B. Hroboně.

[21] List v ATSM.

[22] Slavnost byla konána na pamět barona Prónaye, gen. inspektora církve. Viz: Breznyik, 306.

[23] „Marína“, sloky 13, 83, 132.




Flora Kleinschnitzová

— literárna historička, knihovníčka, spisovateľka, prekladateľka a pedagogička, členka Literárneho odboru Matice slovenskej Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.