Zlatý fond > Diela > Andrej Sládkovič a jeho doba


E-mail (povinné):

Flora Kleinschnitzová:
Andrej Sládkovič a jeho doba

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Erik Bartoš, Tibor Várnagy, Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 10 čitateľov

III. V Halle

Léta v Bratislavě prožitá a věnovaná jak odbornému studiu, tak i mimoškolskému vzdělání, mívala dvojí mocný účinek na duševní vývoj slovenské mládeže: jednak z ní vychovávala muže, oddané myšlence národní a Slovanstvu, jednak v ní i probudila touhu pokud možno z pramene přijmouti nauky, jež dovedl tak okouzlujícím způsobem podávat svému posluchačstvu Ludevít Štúr. Málokterý z jeho družiny se spokojil tím, čeho mu pro životní povolání po stránce duševní poskytovala Bratislava; a spokojil-li se, bylo to spíše z nutnosti a z nemožnosti, získati si potřebných prostředků ke studiu v cizině. Většina Štúrových druhů a odchovanců řídí se příkladem mistrovým: universita v Halle, ovládaná stoupenci Heglovými, jest jim všem vytouženým místem, kde najdou kromě odborných znalostí i filosofické rozřešení záhad, které lidskou duši od věků znepokojují. Ti, jimž to dovolují hmotné poměry, neváhají; cesta jejich vede z Bratislavy přímo do Halle. Ti, k nimž byl osud méně štědrý, sahají k svépomoci: přijímají na krátký čas místa vychovatelská nebo učitelská, a omezujíce denní své potřeby na nejmenší míru, ukládají skrovný plat, až vzrostl na obnos, s kterým bylo možno si dopřát za nepatrných požadavků krátkého aspoň pobytu na universitě v cizině.

K těmto druhým patřil i Andrej Sládkovič. Opustiv Bratislavu, přijímá na podzim 1842 místo vychovatele v rodině Ondřeje Lukáče v Hodruši nedaleko Báňské Štiavnice. Byl to pro něho rok málo radostný, třebaže nedostatku sám netrpěl. Otec jeho, jenž byl roku 1824 za velkého požáru v Krupině velmi utrpěl na zraku, oslepl nyní nadobro, a četná rodina žije téměř v nouzi. Sládkovičovi z toho vzniká povinnost z nevelkých svých příjmů, určených původně na studium universitní, uštědřovat i svým strádajícím sourozencům. Činí tak bez hořkosti: „Radost mám srdečnou, že se mi tato má bratrská povinnost zdařila a hotov sem, blaho Tvé a rodiny naší jakovoukoli nejdražší obětí zakoupiti; z celé duše rád i krev vyleji za milého bratra a to tím ochotněji a odhodlaněji, když přesvědčen budu o tom, že milý bratr můj zároveň se mnou vrelou lásku k potlačenému národu našemu v šlechetných svých prsach nosí; nebo v nenávisti mám člověka, jemuž nejsvatější věc, štěstí a čest vlastního národa za nic není,“ ubezpečuje za takové příležitosti bratra Daniele.[69]

Za strádání a starosti odměňuje ho patrně občasný styk se Štiavnicí, s jeho láskou, Marínou Pišlovou, od níž ho dělí poměrně nepatrná vzdálenost. Neustal ovšem ani styk s Bratislavou. Sládkovič podává zprávy o národním pohybu ve svém okolí a přijímá od přátel i od Štúra samotného zase zprávy o tom, jak žijí šťastnější druhové v Ústavě, co se děje ve veřejném životě, jak postupují Štúrovy snahy.[70] Vzdálen druhů, přece s nimi prožívá rok, který byl osudný pro Ústav a rozhodující pro Slovensko. Je to rok, v němž živlové Slovanstvu a Slovensku nepřátelští slavili své vítězství: Ústav bojoval marný boj o své bytí a nebytí, boj, který se skončil jeho zrušením a odstraněním Štúrovým. Rok, v němž Štúr po bezvýsledném úsilí, získat povolení k vydávání novin, spisuje na radu hraběte Majlátha stížnosti slovenského národa na útisk maďarský, dovolávaje se soudu evropské veřejnosti. Rok, v němž z úvah rázu politického a národohospodářského, ale také z podnětů citových se zrodila myšlenka samostatné slovenštiny.

Sládkovič je na tom všem jen trpně zúčastněn, svědomitě konaje své vychovatelské povinnosti. Je pro ušlechtilé osobní své vlastnosti ctěn a milován rodinou svého chlebodárce, jenž vděčně uznává, že mladý vychovatel dětem jeho skutečně poskytoval všeho, co má blahodárný vliv na vývoj srdce i ducha.[71] Jen poesii, tak se zdá, se v Hodruši valně nedařilo. Není básnických pokusů Sládkovičových z tohoto roku, nečteme jeho jména ani mezi přispěvateli druhého, slovensky psaného ročníku „Nitry“. Nebylo v tiché Hodruši, za starostí o nuzně žijící členy rodiny a za péče o výchovu svěřenců, mnoho času ani nálady; a chyběly i silné podněty citové a myšlenkové, které by probudily zmlklé struny, jež ani za let bratislavských nezazněly tak, aby byly vzbudily zvláštní pozornost — vždyť básně tehdy psali skoro všichni jeho druhové.

Koncem srpna 1843 skončila se přechodná učitelská činnost Sládkovičova v Hodruši. S nevelkými úsporami v kapse a s nadějí na stipendium, které mu měl vymoci dobrotivý báňský superintendent Jan Seberíny, ubírá se Sládkovič na podzim s Ludevítem Grossmannem a Jankem Kalinčákem do Německa. Mluví u Seberinyho o Jeně, ač pas jeho zněl pro Berlín, Lipsko, Halle, Göttingen a Erlangen — snad z ohledu na přání svého ochránce, jemuž Jena ve vzpomínkách zůstala tím, čím mu byla za dob mladosti. Rozhodnut však byl Sládkovič i tehdy již pro Halle, jak vycítil i Seberiny: „Já sem Vám to u mne sedícímu na očech čítal, že tam půjdete, ač ste o Jeně mluvil. Ale uchovej Bůh, abych já něco proti tomu měl,“ odpovídá na prvý Sládkovičův list, z Halle mu zaslaný.[72]

Jako všichni Slováci i Sládkovič s Grossmannem a Kalinčákem volí cestu přes Prahu, kam je táhne jak vědomí sounáležitosti k českému národu a jeho dějinám, tak i romanticky vznícený podiv pro krásné Libušino město, o němž hovořili s nadšením, kdož je byli zhlédli. Štúrem doporučeni do domu Dr. Václava Staňka, kdež se soustřeďoval výkvět literární i vědecké společnosti české, poznali za jednodenního svého pobytu z krás a znamenitostí Prahy sice nemnoho, ale zajisté dost, aby se jim do duše i paměti vtiskl aspoň nezapomenutelný obraz Hradčan, shlížejících se v zrcadle tiše plynoucí Vltavy, a panorama stověžatého města, rozkládajícího se na úpatí Petřína. Tehdy již — po prvních předzvěstech chystané jazykové odluky — došlo k živé debatě s Václavem Bolemírem Nebeským o uvedení slovenštiny do řady spisovných jazyků slovanských; a Sládkovičovi, od první chvíle horlivému zastánci rodné mluvy, se podařilo přesvědčit Nebeského o bezdůvodnosti obav, že Slováky vedl k tomuto kroku odpor k Čechům.[73]

I pražští přátelé posílají pak oba mladíky do Jeny, pro kterou se Grossmann konečně rozhodl z důvodů zdravotních; Halle zápasila od dob morové epidemie (1832) marně s nařčením nezdravého města. Sládkovič, ač nerad, loučí se s přítelem a přes Lipsko, kde vymohl chudičké hodrušské církvi podporu na stavbu kostela, přichází do Halle, starého universitního města, vedle Královce druhé bašty teologie protestantské.

Halle, založená zaniklým obyvatelstvem slovanským v rovině při řece Sále, která tu tvoří četné ostrovy a za městem je sevřena romantickými skalami, korunovanými zbytky starého hradu; s opuštěnou starou pevností, s radnicí a kostely, památkami gotického umění stavitelského, které zdůrazňují středověký ráz města; s universitou, založenou v 17. století za účinné podpory Hohenzollerů, usilujících o upevnění luterství v zemi; zrušenou pak Napoleonem a nově zřízenou po napoleonských válkách, kdy k ní bylo přičleněno i vysoké učení witenberské, a v 19. století vyhledávanou pak nejvíce teology; Halle, jíž slovenští studenti rádi dávali původní slovanský její název Dobrosol neb Dobrohora, lákala mladé Slováky nejen ideovým proudem, ovládajícím tou dobou hallskou filosofii a teologii, ale hovořila k nim, k jejich cítění slovanskému i touž výmluvnou řečí, které byl kdysi Kollár naslouchal v okolí Jeny.

„I zdejší kraje nejsou Slovanu docela pusté a nevýznamné, i zde šumí smutná Sála dumu o zahaslých národech. Jsou to ony Slovanům i Němcům věčně památné kraje, na nichžto Germáni s křížem v ruce pohanské předky naše do prachu pošlapali, duchem Luthera slávu reformace Čechům i Slovanstvu vyrvali, duchem Schillera, Götheho, Herdera, Hegela berlu vědeckou nade světem zdvihli — až konečně ze zbořenin hradů slovanských jako anděl pomsty smířlivé, vykvetla Slávy dcera a zpěvem kouzelným vábí ducha světa na Tatry, na jarý, mladický, velkolepý východ slovanský.“ Tak uvažují a cítí mladí Slováci, jejichž romanticky rozteskněná mysl vidí v krajích sálanských „hroby a mohyly květem ducha zakvětlé“ a kochá se nadějí, že „na velkolepém východě slovanském velebnější chrámy ducha se zdvihnou — nebo čas je člověku býti celým, úplným člověkem.“[74] To je citový doplněk toho, čeho mladým Slovákům skýtala Halle vědecky.

I Halle — a to nejen universita, nýbrž jejím působením i měšťanstvo — hlásila se původně k naukám racionalismu, jehož vliv však zejména po odchodu Schleiermacherově rychle upadal. Od let třicátých 19. století je vystřídán postupujícím konservativním smýšlením, jemuž jsou na prospěch jak pietistické sklony profesora dogmatiky Augusta Tholucka, tak i důsledné pěstování Heglovy soustavy filosofické, jež měla znamenitého a oblíbeného interpreta v osobě J. E. Erdmanna.

Nejvýznačnější osobnost hallské university je tou dobou teolog August Tholuck, jehož vliv nebyl ani tak patrný ve vývoji vědecké a učené teologie, jako spíše v přeměně náboženského smýšlení, jevícího se ve všech vrstvách obyvatelstva hallského. Tholuck, pro svou pravověrnost a odmítavé stanovisko k racionalismu roku 1826 v Halle téměř nepřátelsky uvítán jak oficielní vědou, tak studentstvem i obyvatelstvem, za několik málo let přivodil duchovní převrat, který z hallské university učinil sídlo protestantské ortodoxnosti. Příjemných vlastností osobních, získal si vytrvalou laskavostí studentstvo, jemuž i dům svůj pohostinně otvíral, a jsa při tom dobrým a neohroženým řečníkem, stal se jako universitní kazatel zároveň živým svědomím města. Studentstvo, nejvyšší kruhy městské i dělnictvo scházeli se u jeho kazatelny, s které zaznívalo nejen slovo víry a povzbuzení, ale často i smělá kritika současné doby, jejíž vyjádření viděla pohoršená starší generace jak v mravně závadném románu Gutzkowově „Wally, die Zweiflerin“, tak i v Heinových básních a literárních polemikách, bouřících poklidnou hladinu veřejného života německého. Opravdovostí svých umravňovacích snah zlomil Tholuck vliv racionalismu a nového ideového proudu v kruzích širších; a tím, že ve vědecké a učitelské své činnosti se postavil proti dosud obvyklému, střízlivě filologickému vykládání Písma, hledě z něho vytěžit spíše po stránce věroučné, povznesl znova úctu ke zjeveným božským pravdám, jimiž bylo otřáslo jak osvícenské století, tak i Heglův názor, že náboženství je jen počátečním stupněm vyššího vývoje lidského ducha. A hallská teologie staví se tak ponenáhlu, podléhajíc Tholuckovu vlivu, i ve vědeckém badání na stanovisko přísné pravověrnosti.[75] Proto také tak mocně přitahuje mladé Slováky, kteří na cizích universitách hledali spíše posílení a odůvodnění názorů přinesených z domova, než nové, jejich ideologii odporné poznání. Je až nápadné, při tom však přece vysvětlitelné, jak zcela nedotčeni zůstávají ideami „Mladého Německa“, ač přicházejí do Německa v době, kdy romantika už byla na ústupu před novým myšlenkovým proudem, jehož hesla razili Heine, Gutzkow a Börne. Slovenská mládež, která chtěla mravností obroditi svět západnictvím otrávený, nutně musila odmítati ideje, proti nimž zastanci romantiky a konservatismu brojili právě ve jménu ohrožené mravnosti.

Přitažlivost Halle byla pro Štúrovy stoupence ovšem tím větší, že oficielní církevní kruhy maďarské nechovaly mnoho sympatie pro hallskou universitu. Maďarští profesoři bratislavského lycea uváděli v posměch Tholuckův teologický směr; a když se byl Štúr roku 1840 vrátil z Německa, zakazoval hrabě Zay jeho jmenování náměstkem Palkovičovým v písemném odůvodnění, že Štúr přišel „z Hally, a tak ze zapověděné Uhrům university“.[76]

Bezohledný a vytrvalý propagátor maďarství, pokusil se hrabě Zay však konečně i o to, paralysovat nepříznivý vliv hallské university: posílal do Halle maďarské studenty, oddané jeho myšlenkám a pověřené úkolem, získat studenty slovenské pro Unii obojího vyznání protestantského v Uhrách, to jest, učinit je přístupnými odnárodnění. Výbojnost Zayových náhončích vyvolala brzo srážku se Slováky o tak zvanou „uherskou knihovnu“ při hallské universitě. Tato knihovna byla původně založena při vysokém učení witenberském, po jehož zrušení byla s příslušnými nadacemi přenesena do Halle, kde pak na ni přispívali všichni akademikové, kteří přicházeli ze zemí koruny uherské. Agresivní studenti maďarští se zmocnili správy knihovny a podle Zayových instrukcí se snažili změnit ji v nástroj maďarisace. První pokus udělali už za pobytu Benjamina Červenáka v Halle; chtěli vynutit, aby se pro knihovnu odbíraly maďarské, myšlenku Unie propagující noviny na společný náklad — Slováci se však kategoricky vzepřeli. Po druhé pak, roku 1843, podnikaví Maďaři překvapili slovenské druhy už hotovým skutkem: žádali, aby přispěli na zapravení účtu za nové razítko knihovny, na kterém latinský název „Ex bibliotheca Nationis Hungaricae“ vyměnili za maďarské „Á Hálaj Magyar könyv-tár“. Potázali se však se zlou. Když nepomohl protest, obrátili se Slováci na akademický senát, který, byv jimi poučen o komplikovaných poměrech národnostních v Uhrách, rozhodl, aby razítko knihovny bylo opatřeno nápisem německým.[77]

Přes to však, že tedy v Halle očekává Slováky zase jen boj s nepřítelem, radí Jan Ondruš bratřím Hroboňovcům, aby nevolili jiné university než Halle. „Mezi všemi (universitami) vynikají nyní Berlín a Halla; profesorové jsou na obouch ducha nového, poslouchání hodní. Ten jest mezi těmito universitami rozdíl, že v Berlíně plná vrecká rychleji nežli v Halle vysychají. Sláva Jeny zapadá, nezaslouží, aby se naši Slováci do ní obráceli, cizincům nezávidím… Jen tolik pro nynějšek poznamenávám o německém vědeckém životu, že se přítomně větším dílem v náboženství zjevuje, poněvadž nejnovější filosofie Hegelova a Schelingova z ohledu svého nejvíc v náboženství mudrují, staré předsudky vyzdvihují, všecko soudí, převracují, napravují; odkud mnohé tření mezi všemi bohoslovci, kněžmi i profesory povstává. Řeknouti ale můžem, že v duševním tomto boji cit náboženský ne žeby chladnul, ale ustavičně více se rozněcuje…“[78] A podobně píše i Benjamin Červenák druhům do Bratislavy: „Naši nech nejdou do Jeny, to v nynějších časích je takové jako Ožďany.“ — Vzkaz pro Jenu málo lichotivý, byl-li namířen na vědeckou úroveň jejího vysokého učení.[79] Nepříznivý úsudek Červenákův nutno však spíše vztahovati na ideový proud, ovládající jenskou universitu, než na skutečný její vědecký význam. Jena, která byla Německu odchovala řadu významných osobností, kde byli do nedávna působili filosofové Fichte, Schelling a Hegel, mohla se i v době Červenákova pobytu v Německu chlubiti několika zvučnými jmény a to právě na teologii. Ale vědecká Jena, teologii nevyjímajíc, zůstala i tehdy, kdy se odevšad hlásila konservativní reakce, věrna své pověsti nejsvobodomyslnějšího učení, vytrvávajíc na cestě naznačené osvícenstvím. Odtud tedy Červenákův varovný hlas, který nezapadl neslyšen: i ti ze Slováků, kteří původně v Jeně byli, přecházeli na universitu hallskou.

Příčina tohoto odporu k náboženské svobodomyslnosti tkví u štúrovské mládeže hluboko a souvisí úzce s její ideologií, ve které Slovanstvo a náboženství (t. j. křesťanství) jsou pojmy skoro totožné. Je to důsledek národnostních a náboženských poměrů uherských. Maďaři — kalvíni, vykládající slova Písma rozumářsky po svém — přijímají teologický racionalism; Slováci přidržujíce se Luthera, kladou víru ve zjevené slovo Boží nade vše a odmítají „ten sanskullotism náboženský“,[80] který osobu Spasitelovu prohlašuje za pouhého člověka. Maďary zamýšlené sjednocení obou protestantských církví, Unie, skrývající v sobě tendence maďarisační, narazilo proto u Slováků na odpor dvojnásobný: neboť přivolit k Unii znamenalo zraditi víru, znamenalo zároveň zraditi národ, Slovanstvo, jež jest vyvoleno k uskutečnění slova Božího na zemi. Odporovati racionalismu, v jehož vleku byli odpůrci Slovanstva na půdě uherské, bylo pro Slováky tudíž souznačné s hájením národního bytí; bylo zároveň obranou ducha slovanského, který se podle jejich názoru liší od maďarství právě tak, jako se liší racionialistické kalvínství Maďarů od prvotního učení Lutherova, vyznávaného Slováky.

Šlo-li tudíž maďarské snažení vědecké i náboženské po cestách filosofie racionalistické, byla záchrana slovanského živlu podle přesvědčení slovenských romantiků ve volbě cesty opačné; byl-li prvým kriteriem maďarského křesťanství rozum, kladli Slováci proti tomu víru ve zjevenou božskou pravdu, potvrzenou životem i skutky Kristovými. „Nesmírně rozdílný tvar má křesťanstvo u Maďara a křesťanstvo u Slováka! Živel národní, t. j. duch, kterého říši křesťanstvo otevřelo, a tím na cestu spasení věčného přivádí, duch tedy národní, když uznává křesťanstvo za svoje, dává mu barvu svojstva a sebou jej proniká, tak jako i sám jím proniknut jest.“[81] Tak vystihuje mladý Hurban názor celé bratislavské družiny na problém náboženství a národa, který jim splývá v problém nábožensko-národní. Vyplynul logicky z obecně znějící these Štúrovy o Slovanstvu jakožto nositeli a uskutečniteli čistého křesťanství; jest — Hurbanovými teologickými pracemi rozšiřován a utvrzován — základem slovenského konservatismu náboženského, ale také příčinou větší odolnosti Slováků-evangelíků vůči snahám maďarisačním.

Krajním pak důsledkem této these jsou zmatené a apokalypticky temné výsledky nábožensko-filosofické spekulace Samoslava Hroboně, jehož duše v boji o Boha utonula v labyrintu blouznivých představ jakéhosi slovanského bohočlověčství. Na něho i Halle působí vlastně ve smyslu záporném. „Meč obousečný Hegelové vědy“, její střízlivá kritičnost ve věcech víry, jej ranily pochybnostmi o ideálních hodnotách lidstva, v něž dosud věřil, vzaly mu dětinnou víru v Boha, otevřely mu oči pro veliký rozpor, který je mezi německým filosofickým myšlením a skutky německého národa, usilujícího o porobení Slovanstva. Duch německý

se žene na trůn věčnosti, do nekonečné vidin vysokosti, pod ním však moře bolestí zpěněné a billionů lebky zkrvácené darmo se bouří proti všemocnému darmo se šklebí vrahovi věčnému!

Z tohoto poznání a z touhy najít znova Boha, jehož pozbyl vlivem německé filosofie, z přesvědčení, že „slovanský Anteus Herkula porazí“ a „vůle Slávská nový svět si stvoří, jenžto se lásce a kráse pokoří,“ vyrůstá a připravuje se mlhavá jeho utopie slovanské říše Kristovy, o které snil i Michal Miloslav Hodža, přítel a důvěrník Hroboňův.[82]

Jinak než na Hroboně, jinak též než na Štúra, jenž si z Halle odnesl filosofické podepření své národně-buditelské činnosti; jinak než na Jonáše Záborského, který má pro náboženské ovzduší hallské a hlavně pro pietistu Tholucka slova velmi střízlivé kritiky;[83] jinak také než na Hurbana, který si studium v Halle musil odříci, ale ducha jejího tím horlivěji přejímal z knih, jsa přesvědčen, že „Hegelčina je cosi vznešeného! Cosi nebeského: do té se odevzdati má každý Slovan, jenž výše chce vzlétnout,“[84] působila Halle na mladého Sládkoviče. Doslova platí Grossmannův výrok, že přítel jeho „tu dostal isté a ustálené zásady a ten ideálny, vyšší vzlet ducha.“

Vnější život Sládkovičův pohybuje se v Halle v týchž kolejích, jak tomu bylo za studentských let ve Štiavnici a v Bratislavě. Nepatrné prostředky hmotné nutí ho ke krajnímu uskrovňování, při čemž zpravidla pochodilo tělo hůře než duch: opatřuje si knihy a žije pak po celý měsíc třeba jen o kávě.

Duch Štúrův provází jej i sem. Zároveň s ním jsou v Halle i druhové, s nimiž ho slučují stejné ideály a touhy. Ludevít Grossmann, který na domluvy Sládkovičovy opustil Jenu, Janko Kalinčák a Ondřej Hodža, kteří sem přišli již jako nadšení zastanci chystané spisovné slovenštiny,[85] August Horislav Krčméry, Benko, Launer, Lanštják, Ďurček, Horvát, Hoznek a Domanovský tvoří se Sládkovičem kroužek zasvěcenců, jenž udržuje písemný styk s Bratislavou a s účastí sleduje vše, co se děje ve slovanském světě doma i za hranicemi. I tu pěstují vzájemnost slovanskou, stýkají se s ostatním slovanským studentstvem, zejména s Rusy Jelaginem a blízkým příbuzným básníka Chomjakova, Valujevem, jenž opatřoval Slovákům, zaujatým pro ruskou poesii, ruské knihy. Jeho zásluhou získal i Sládkovič za pobytu v Halle ruské vydání spisů Puškinových, jejichž poetická hodnota mu učarovala.

V tom, co Halle poskytovala Sládkovičovi po stránce vědecké, klonil se jeho zájem spíše k filosofii, ač ovšem nezanedbává předmětů, jejichž studium mu předpisuje budoucí jeho povolání. Problémy teologické, otázka víry, podstata božství i náboženského života neznepokojují jeho duše tou měrou, jak je tomu na příklad u Hurbana a Hroboně. Podněty a názory, které přijímá od oficielní hallské teologie, hlásící se k dvojímu protichůdnému nazírání na náboženské otázky, zůstávají u Sládkoviče zatím právě jen podněty, k jejichž oživení musila teprve přijíti vhodná chvíle. Umělecky založený duch mladého básníka spěje za filosofií a řeší v tomto období i otázky náboženské především pod zorným úhlem filosofie. Nasvědčuje tomu i volba universitních přednášek. Poslouchá přednášky o logice a metafysice, o dějinách filosofie, o filosofii náboženství, o psychologii, o spinocismu u profesora Erdmanna, jehož výklady se nesou duchem Heglovým; poučuje se o dějinách dogmatiky, do nichž jej uvádí Karel Thilo, muž všemi ctěný pro své osobní vlastnosti a spojující úctu k vědecké pravdě s upřímnou láskou ke Kristu; navštěvuje Tholuckovy přednášky o dějinách novověké teologie, jež jsou prodchnuty duchem přísné pravověrnosti, ale při tom poslouchá i výklady racionalisty K. E. Schwarze o symbolické teologii a o filosofii Schleiermacherově, jehož byl Tholuck nesmiřitelným odpůrcem. Má zapsána čtení konservativního Hinrichse „Vom Zustande unsrer Zeit“ ale neopomíjí ani Niemeyerových dějin Nového Zákona, ani Wegscheiderových výkladů o utrpení a zmrtvýchvstání Kristově, kteréžto přednášky jsou konány v duchu filosofie racionalistické.

Vědecké poznatky, získané na universitě, nejsou však vše, čím Halle přispěla k rozvinutí Sládkovičovy osobnosti — ba, mají na tom vlastně podíl dost podružný: vždyť jádro toho, co tu slyšel, přinášel si již z Bratislavy. Více než to znamenala pro Sládkoviče pouhá okolnost, že v Halle mohl jíti nerušeně za svým zájmem uměleckým, že měl přístup ke knihám, které mu otvíraly široký rozhled po světě ducha, že se mohl volně pohybovati v ovzduší myšlenkovém, které bylo příbuzno pečlivě tajenému jeho názoru, že „poušť je život, tam kde srdce není, srdce tlící v citu lásky svaté;“ že tu byl s jeho duše odvalen balvan Štúrových teorií mravních i estetických, které nedaly srdci a citu svobodně vydechnouti a dusily, co v nitru básníkově zpívalo a jásalo štěstím prvního prudkého milostného roztoužení; že z filosofie i poesie německé k němu hovořila ozvěna vlastního cítění a ospravedlňovala, co v kruhu bratislavském by nebylo našlo milosti: neboť i do Halle provázela Sládkoviče jeho láska k Maríně a tam došla i své glorifikace. Jestliže v Bratislavě ji bylo nutno potlačovati a postaviti na místo poslední, v Halle se stala myšlenkou ústřední a východiskem světového názoru Sládkovičova, založeného na romantické thesi, že láska v nejširším smyslu je hybnou pákou vesmíru, v němž se její působení projevuje nejvyšší harmonií, krásou.

Citem postihoval Sládkovič tuto pravdu již v Bratislavě, kde mu — nemluvíc ani o „Slávy dceři“ — z poesie slovanské i neslovanské jistě zazněla nejednou myšlenka příbuzná, tlumená však a umlčovaná vývody Štúrovými. Proto je pro Sládkovičův vnitřní život zjevením, když mu v Halle odevšad, z umění i vědy, zní heslo, za kterým jeho duše bezděčně spěla: láska a krása!

Čte „Fausta“ a citem svým zaujat radostně vyznává s ním: „Das Ewig-Weibliche zieht uns hinan!“ Čte milostnou lyriku Schillerovu, hlásající „Sphären ineinander lenkt die Liebe, Weltsysteme dauern nur durch sie!“ a vrcholící předpovědí sladkého splynutí za hranicemi smrti; čte i pathetickou Schillerovu skladbu o hlubokém významu umění pro vývoj lidského ducha a rád věří básníkovu slibu, „was wir als Schönheit hier empfunden, wird einst als Wahrheit uns entgegengehen.“ Noří se do poesie Byronovy a, nemýlen přísným soudem Štúrovým, dává se unášeti proudem básnického vypravování o sladkém štěstí a bezedném hoři velké, vášnivé lásky, která k němu sladce hovoří i z nejednoho díla Byronova velkého krajana, Shakespeara. A neznámá mu jistě nezůstala ani díla klasických představitelů německé romantiky, Hölderlina a Novalise, kteří lásku k ženě ztotožňovali s touhou lidského ducha po splynutí s Nekonečnem a v lásce viděli cestu, jež vede k pochopení tajemství všehomíra. Jakoby pro něho jsou ražena hesla romantického světového názoru o nutnosti všestranného duševního rozvoje, který člověka přibližuje Božstvu; o světolásce, řídící dění přírodní, o umění, povolaném odhalit lidskému duchu věčné pravdy. A v obdobném smyslu promlouvají k Sládkovičovi i filosofické úvahy Herdrovy, Heglovy, Schellingovy, doplňujíce a přesněji vyslovujíce to, co mu tlumočila poesie.

Sládkovič není exaktní myslitel, jde spíše za citem; tím jest určen i jeho poměr k filosofickým pramenům, z nichž čerpal svůj životní názor: přejímá z nich, co odpovídá jeho duševnímu ladění. Herder byl mu znám již z dob studií v Bratislavě, kdy přeložil jeho stať o nesmrtelnosti jistě nejen pro poučení druhů, ale hlavně proto, že mu toto pojetí smrti vyhovovalo. Blízké jest mu i Herdrovo zdůrazňování trojice pravdy, krásy a dobra, jakož i přesvědčení, že posláním lidstva je vývoj k lásce, k humanitě. A že tak mluvil ten, jenž Slovanstvu přisoudil ušlechtilý úkol v dějinách lidstva, našel tím spíše ohlas v mladé, citovým dojmům velmi přístupné mysli, že působil na ni nejen myšlenkou, nýbrž i hodnotou estetickou, básnicky vzletnou dikcí. Podobně citem zaujat je Sládkovič i pro Schellingovo učení o kráse, která našim smyslům tlumočí záhady Nekonečna, o umění, zejména básnickém, které má s filosofií totéž vznešené poslání: lidského ducha přivésti k prameni Pravdy. Heglovy střízlivé vývody, třebaže udávaly směr, kterým se ubíralo myšlení Štúrovců, selhávaly právě v tom, k čemu měli mladí Slováci vztah citový: v otázce náboženství a Slovanstva. Prvé postavil Hegel na nejnižší stupeň duchovního vývoje lidstva, druhému upřel pro duševní méněcennost jeho jakýkoli vliv dějinný. Štúrovci obě otázky řeší opačně: kladou náboženství za poslední, nejvyšší cíl, k němuž lidstvo dospěje právě zásluhou Slovanstva. Tu jim vyšlo vstříc učení polských mesianistů, a to ne tak ani Towiańského a Trentowského, kteří vidí v Polsce výraz pravého křesťanství, prohlašujíce ji přímo za vtělení Boha a jediného oprávněného vůdce národů v budoucím věku lidstva, jako spíše názory Cieszkowského, uložené v jeho „Prolegomena zur Historiosophie“. Pro Slováky, kteří, teprve se probouzejíce, nemohli se opřít o velkou minulost, neplyne nic povzbuzujícího z toho, odvozuje-li Trentowski prvenství Polsky z jejího historického stáří. Jim zato z duše hovoří Cieszkowski: národ přechovávající v sobě zárody svého budoucího světového poslání, jímž jest uskutečnění ideje absolutního dobra ve světe, musí setrvati v mlhavém limbu nezjevené ještě historie, dokud neudeří jeho hodina.[86]

S touto výhradou, že Slovanstvo prostřednictvím náboženství odhalí lidstvu poslední cíle duchového vývoje, přijímá Hegla i Sládkovič, hledaje u něho obohacení v tom, kde se byla jeho umělecká individualita — byť i ještě nerozvinutá — bezděčně octla v příkrém odporu k Štúrovu dogmatu o úkolu a poslání slovanské poesie. Sládkovič se v Halle zabývá hlavně Heglovou estetikou. V ní našel přesně vysloveno, co nejasně cítil sám a co mu dokazovala i veškerá poesie světová: že nejsvětějším úkolem umění, zejména básnického jest, prostřednictvím Krásy přiblížiti lidského ducha Pravdě, vybaviti jej z pout nízké smyslnosti a zjevovati mu nejvyšší zájmy duchové. Že nejsou to tudíž jen Bůh, národ a křesťanstvo, jimiž se smí poesie právem podle Štúra obírati, ale že její moci jest podrobena celá nekonečná říše ducha: veškeren duševní život, vše, čím jest strhována lidská náruživost i lidské cítění; nezměrná oblast lidských představ, skutků i osudů, nadějí a tužeb, v nichž se vlastně zračí jen stálé úsilí po sjednocení se s Bohem; dění světové i vesmír, proniknutý dechem božství, jsou předměty tvořivé fantasie básníkovy. Ona teprve odkrývá pravé jádro a onen hlubší smysl události, povznášejíc poesii na učitelku lidstva, která schůdnější cestou Krásy přivádí lidského ducha tam, kam dospívá i abstraktním myšlením: ke zdroji Pravdy. Co duši umělcovu cele zaujalo, co v nitru jeho žije a víří, má se odrážeti i v jeho uměleckém díle, jež jest výrazem nového, obecně platného poznání, vyváženého z osobní zkušenosti, ze subjektivního zážitku, zbaveného všech nahodilostí a podružností. Neboť krásné umění stává se skutečným uměním a plní nejvyšší svůj úkol tehdy teprve, ztotožňuje-li se s posláním, které mělo ve vývoji lidského ducha v primitivním jeho období náboženství, a na vrcholu vývoje jeho bude míti filosofie: poznávat, přibližovat a vyslovovat ony nejvyšší pravdy ducha, k nimž člověk proniká silou myšlenky, vyrovnávat propast, rozevřenou mezi vším smyslným, pomíjejícím a říší čisté Ideje.[87]

Toto pojetí umění vysvobozuje Sládkovičovu uměleckou tvořivost z úzkého kruhu, do něhož ji byl zaklel Štúr, a básník za to splácí bezděčně daň filosofii, která jeho Múze ukázala pravou cestu.

Bylo velkou zálibou romantiky hledati v pohádkách a hlavně v mytologii hlubší smysl, viděti v postavách mytologických prvky světového názoru minulých věků. I Schelling ve své filosofii umění přímo prohlašuje, že bohové mytologií nejsou než objektivně neb reálně nazíranými ideami filosofickými a ideje zase jsou látkou, ze které vytváří umění svá nejdokonalejší díla. Jest jen prostým důsledkem tohoto názoru, že romantikové volali po jakési moderní mytologii, ve které by se obrážel nový, romantický názor světový, základní a vrcholné myšlenky, k nimž filosofická spekulace romantická dospěla. O novou tuto mytologii se pokusil Sládkovič. Výrok Heglův: „Das Gemüt des Menschen ist gross, der ganze Olymp versammelt sich in seiner Brust,“ tane mu při tom na mysli, podněcuje obraznost, vyvolává představy mocností dobrých i zlých, které zápasí v lidské duši o panství; a pod prvým silným dojmem z Heglovy filosofické soustavy píše své „Sôvety v rodine Dušanovej“.

V kraje slávy v obrazoch sa výšiť, a zas s tých výšin do prírody blaha zlietnuť a túžby vrelé tam utíšiť; o slasťach rajských slobodne zaspievať, časom žiaľ v sladkých slzách porozlievať:

tak vystihuje Sládkovič v této první své velké skladbě poslání poesie, která ve veškerém dění přírodním, ve vývoji historie, v lidském konání i myšlení má postřehovati a vyzdvihovati vše, co slouží jejímu úkolu, „vystaviť krásu v božskom ideálu“.

Nicméně mají „Sôvety“ z těchto poetických prvků velmi málo, ba téměř nic; jsou jen výmluvným svědectvím, že to, co duše básníkova dychtící po poznání, cele pojala intelektem, citových jejích strun nezasáhlo. Alegorické postavy „Sôvetů“, ať již je to Dušan (Heglův duch objektivní), nebo Dušica (duch subjektivní), anebo nejmilejší syn jejich Umko (rozum), jemuž Dušan svěřuje vládu nad celou rodinou, t. j. nad všemi dobrými i zlými vlastnostmi a schopnostmi lidského ducha; ať je to spor, panující mezi Láskou, Pravdou, Vírou, Nadějí, Svobodou na straně jedné a Hněvem, Žárlivostí a Bludem na straně druhé; nebo rozhovor Fantasie s Poesií, Touhou a Štěstěnou: oni všichni tlumočí jen věrně definice Heglovy i s chórem andělů, který heglovsky klade rozum, pravdu a touhu po svobodě za podmínku oslavení lidského ducha.

Básníkova osobnost nadobro utonula v moři abstraktních pravd a pojmů, prozrazujíc se poněkud jen v rozhovoru Poesie s Fantasií, kam Sládkovič uložil vše, co vytěžil ze studia Heglovy estetiky umění básnického. Neodchyluje se od učení mistrova — pochopitelně: vždyť našel u něho přesně vysloveno, co toužil uskutečniti od prvých pokusů ve své poesii. Ale nemluví z něho už Hegel, nýbrž vlastní, láskou roztoužený cit, cit pravého romantika, touží-li jeho Poesie „o slasťach rajských zaspievať“ a „žiaľ v sladkých slzách porozlievať“. Není v „Sôvetech“ stopy po osobních zkušenostech; přece však v nich našel básník příležitost, aby pověděl, že všechny ty krásné teorie jsou mu právě jen teoriemi vedle jediné skutečnosti, zaplavující jeho nitro:

Čo mi večnosť, ktorá večne túži? Čo mi sláva bez slavnej ľúbosti? Čo mi voľnosť, keď láske neslúži? Čo mi krása bez živla mladosti? Časne túžiť, večne chcem požívať, Núdzu trpeť, ale slavne ľúbiť, V putách lásky o voľnosti snívať.

Nezáleží na tom, že tak pěje Apollo, vyznávající se ze své lásky k Poesii; zpívá to zároveň Sládkovič své Maríně.

Kromě tohoto lyrického intermezza byla však při „Sôvetech“ více účastna Sládkovičova činnost rozumová, než intuice básnická. Rozumem sestrojuje alegorické postavy, které se sôvetů zúčastňují, rozum jim vkládá do úst výroky, které jsou věrným ohlasem Heglových thesí o vztahu člověka k vesmíru a nekonečnu, o hnutích duševních, určujících skutky lidské, o mravních jeho povinnostech a nejdůležitějších pojmech estetických. A umělé konstrukci formy vnitřní odpovídá i malá původnost formy vnější, závislé na svěžím ještě, podmaňujícím dojmu z četby „Fausta“: nejen že sem přešla postava ironisujícího Mefista, ale stavba „Sôvetů“ i jinak, splýváním světa antického s představami půjčenými z křesťanství, střídáním vážných filosofických dialogů s drastickým humorem, oživováním němé přírody, často připomíná Goethovo veledílo, zejména jeho alegorisující část druhou.

Stvořiti z filosofické soustavy básnické dílo skutečné umělecké hodnoty, t. j. chtíti se zmocnit citem a tvůrčí fantasií, dvěma význačnými vlastnostmi rozeného básníka něčeho, co je výsledkem činnosti přísně rozumové, je pokus, se kterým by ztroskotal i větší umělec, než byl čtyřiadvacetiletý Sládkovič, mající za sebou teprve několik málo významných prvních básní. Heglova soustava ve svém celku ho sice zajímala a upoutala — ale zůstala jen dojmem vnějším, přejatým a neprožitým; nevyvolala onoho mocného otřesu v nitru básníkově, z něhož se spontánně rodí umělecký čin. Čeho však nebyla schopna celá soustava, to bylo dáno jednotlivým jejím myšlenkám, které plně rozezvučely všechno, co jim příbuzného v mladé duši dřímalo a čekalo na probuzení.

Sládkovič — teolog, jehož životním úkolem mělo býti hlásání a výklad slova Božího — narazil za hallských studií na otázku, které nebývá ušetřen nikdo z myslících lidí a která pro něho byla významná dvojnásob: otázka jsoucnosti Boží, vztah člověka k věčnosti. A Halle mu podává řešení dvojí: na jedné straně upřímná, na citu založená prostá víra v Boha a ve Zjevení, hájená Tholuckem, na druhé zastanci racionalismu a pantheisticky pojatý Bůh Heglovy náboženské filosofie. Výchova z domova i ovzduší bratislavské předurčují ho vlastně k přijetí směru prvého. Ale silnější než víra dětství a sklon k ortodoxii, pěstěný v Bratislavě, je aspoň této chvíle u Sládkoviče potřeba, vytvořit a uceliti si svůj světový názor pod zorným úhlem Heglovy myšlenky o stálém vývoji, která tehdy působila na mladou mysl nejen kouzlem novosti, ale také oslnivostí obrazu skvělé budoucnosti člověčenstva.

S tohoto stanoviska řeší Sládkovič svůj poměr k Bohu, vtěluje své vyznání víry v „Národní Otčenáš“,[88] který je vlastně rozjímáním o jednotlivých prosbách modlitby Páně, přehodnocených v duchu pantheistického výkladu Heglova a hlavně onoho posledního důsledku jeho vývojové teorie: že Slovanstvo jest vyvoleným lidem Božím, který založí věk pravé svobody a lásky. Tato parafraze Otčenáše, bezpochyby poslední česky psaná báseň Sládkovičova z doby, než rodná mluva sňala pouta s plného uměleckého jeho projevu, je zároveň první básní jeho, na níž je cele zúčastněn i jeho cit. Definice Heglovy fenomenologie prošly myslí básníkovou, aniž zanechaly hlubší stopy — „Sôvety“ neprozrazují víc než právě to, že Sládkovič tuto část velkého díla Heglova se zájmem pročetl, prostudoval a odložil, aby se k ní už nevrátil. Významný mu tu byl jen základní pilíř rozlehlé myšlenkové stavby německého filosofa: zásada sporu dvou si odporujích sil jako podmínky vyšší jednoty.

Zkušeností rozumu i srdce zároveň, poznatkem, kterého se zmocnil i jeho cit, bylo zato Sládkovičovi Heglovo pochopení Boha: přijímal je jako básník a Slovan, ne jako teolog. Vznětlivý mladý ctitel krásy a roztoužený romantik, jehož vzpomínkám — ať již zalétaly k milence nebo k druhům, s nimiž prožil léta mladosti — vždy tvořily půvabný rámec přírodní krásy rodné země, měl k přírodě onen vroucí citový vztah, který v romantických duších budí pocit slastného splývání s vesmírem a vede k pantheismu. Posvátná hrůza z tajemnosti Nekonečna, opojný, slovy však nepostižitelný cit, který ho jímá tváří v tvář krásám a zázrakům přírody, touha pochopiti a přiblížiti se tajemství oné božské síly, ze které vyplynula harmonie kosmického dění, to vše, co cítil, tušil a pro co nenacházel slovného výrazu, našel i za sebe vysloveno v Heglově pojetí Boha a věčnosti, a přijímá to radostně jako pravdu své duše a svého srdce. Bůh je totožný s absolutním duchem, jenž proniká veškerenstvo a stálým pohybem a vývojem ve vesmíru se projevuje; jest živý, vždy činný, tvořící a svou činností věčný; je onou rozumovou schopností v člověku, která myšlením se vyvíjí a touhou po poznání se Božstvu víc a více přibližuje; on je láska, je krása, je pravda, je věčnost; mysliti, „vyvinout síly lásky a osvěty,“ hledati vyšší poznání, znamená vpravdě sloužiti Bohu, neboť to znamená rozvíjet a pěstit božskou, nesmrtelnou část lidské bytosti, která po vykonání svého úkolu „vrátí se k Božstva velebné čistotě, splynuvší ve věčné duch lidstva jednotě.“ Člověk je stvořen k svobodě, t. j. k volnému rozvíjení všech svých duševních schopností, majících za poslední, nejvyšší cíl sjednocení se s vůlí božskou — tak vyznává Sládkovič-romantik. Ale:

Bože náš! Tvou moc a Tvůj trůn uznává, v Tvojí slávě naše má naději Sláva!… Svoje království přiveď ku rozkvětu, a dej žezlo pravdy slovanskému světu!… Dej berlu slávě, pravdě, svobodě, nech toto budou mohoutné zdroje národů všechněch pod nebem smíření, Přijď království Tvoje!

dodává ke svému heglovskému kredu Sládkovič-Slovan.

Co jest na této básni Sládkovičovo? Metafysický podklad její jest věrnou interpretací Hegla, a původní není ani pojetí Slovanstva jako národa Božího. Symbolické zaměňování pojmů „sláva“ a „Slávie“, od čehož byl už jen malý krok od „slávy boží“ ke „Slávě Boží“, bylo v poesii obvyklé od dob Kollárových, a postulát božského a spasitelského poslání Slovanstva byl obecným majetkem štúrovské mládeže. Ba Sládkovičovi nezůstává ani primát prvého poetického zpracování této myšlenky. Po stránce psychologické není zajisté bez významu, že skoro současně s básní Sládkovičovou vznikla óda „Na Boha“, napsaná rovněž Slovákem a ideově velmi příbuzná básni Sladkovičově. Čteme v ní:

… i Slávia Tvá smí svým Tě nazvati otcem, jenž věrným srdcem děti své — hle! — k trůnu milosti Tvému vedouc, zničená vroucí leje slzu za oběť… Hospodine: pomiluj a její bolné vzdechy vyslyš; za světové přestaň — přestaň nás kárati hříchy!… Anděla svého sešliž — Pane velký! — mocně by zavzněl troubou pronikavou po luhách velikého Slovanstva, jednou již aby nám spanilý den spásy ohlásil;… Do ruky pak mu druhé pochodeň dej osvěty zbožné: zaslepený aby um posvítil i práznotu temnou světa; by odrodilí synové Tvé poznali světlo, by z cizozemska opět se navrátili v chýži domácí a k člověčenstvu spěli spolu jednomu cíli a konci.

Původcem ódy je Rajecký (Jiří Slotta), a přinesl ji roku 1848 Ohéralův Týdenník (čís. 43) s poznámkou, že byla napsána již roku 1843, ale pro tendenci slovanskou nebyla cenzurou propuštěna.[89]

Pro umělecký vývoj Sládkovičův tkví význam jeho „Národního Otčenáše“ jinde: ve způsobu totiž, jímž uvedl v soulad starou, přečastým opakováním až zevšednělou modlitbu s filosofickými poznatky i národnostními ideály své doby; v hluboké opravdovosti citového vzrušení, jež se vybavilo z pout běžných frází vlasteneckých a náboženských a svědčí o tom, jak básník skutečně „tajným myšlenky chodníkem“ hledal a našel cestu k svému a Slovanstva Bohu; ve schopnosti, naplnit stará symbola novým obsahem, a prostým slovem vystihnout vroucnost svého citového vztahu, byť mu i čeština při tom byla už nástrojem poněkud neohebným. Z „Národního Otčenáše“ mluví k nám po prvé lyrik, jehož básnické slovo v druhé periodě jeho uměleckého tvoření zavznělo vždy nejmohutněji tehdy, když mu splývaly v jedno cit národní a náboženský.

Ale tou dobou to ještě není výhradně Bůh Slovanstva, k němuž se modlí duše Sládkovičova, byť tomuto Bohu byl rovněž splatil svou básnickou daň. Bůh je Pravda, Věčnost, Sláva — ano; ale to vše není to, co mu Boha přibližuje, co srdce jeho naplňuje sladkým vědomím vnitřní jednoty s Božstvím a veškerenstvem a tryská z přeplněné duše básníkovy oslavnou modlitbou. Jest jediný cit, ve kterém jest jedno s Bohem, cit, který jest jiskrou božského plamene, jímž žije příroda, cit, který od Boha vychází a k němu se zase vrací, spínaje vesmír v neskonale krásnou jednotu a nepochopitelnou velebu Božství obdařuje jménem, lidskému chápání a cítění nejbližším:

Jméno Tvoje „Láska“, ta co duše pojí v svazky věčné, v celek jednoty,

jest radostným vyznáním nejen víry, ale i srdce básníkova, jemuž byl Hegel ve své estetice otevřel sotva tušený svět nových citů a vznětů: našel tu vysloveno, po čem srdce prahlo. „Die Liebe ist geistige Schönheit, welche sich ihrer Innerlichkeit wegen auch nur in der Innigkeit des Gemüts ausdrücken kann,“ čte Sládkovič rozradostněn a duše jeho letí ke vzdálené milence, prožívajíc slastnou pravdu filosofovu: „Das wahrhafte Wesen der Liebe besteht darin, das Bewusstsein seiner selbst aufzugeben, sich in einem andern Selbst zu vergessen…“ A obsahem vlastního, citem překypujícího srdce naplnila se mu slova, k nimž filosof byl dospěl nevzrušenou cestou přísné logiky: „Gott ist die Liebe!“ To byla pravda, která osvobodila Sládkovičův citový život a otevřela zřídlo jeho poesie; pravda, jejíž teplé světlo mu zalilo jasem veškerý svět a budilo touhu po slastném splynutí vlastní duše s harmonickou krásou vesmírného dění. Zjevila se mu tak pravda, drahá všem romantikům: že jest jen jediná, božská láska, v různých způsobách se projevující, vždy a všude a ve všem však čistá, svatá a přirozená; a láska k ženě že jest tohoto svatého plamene projev nejzázračnější.

Jen slabou ozvěnou, jako z nekonečné dálky zní mu v ten čas Štúrovo horlení, že „celá snaha romantiky západní je subjektivismus chorý, který všechno žití a bytí člověka klade a staví na osobní cit;“ že „duch slovanského národa se docela v jinou stranu nese, tu se musí subjekt potápět v objektu svém, objekt pak jeho je národ a prostřednictvím jediným tohoto člověčenstvo. Tomuto opět objekt jest Kristus a křesťanstvo a tu dochází cíle svého nejvyšší ideál umění a vědy. Veliké zájmy člověčenstva jsou cílem svrchovaným básníkův pravého jádra slovanského.“ Nemá už pro Sládkoviče přesvědčující moci rada, že „to rozklepávání, to atomisování subjektu s jeho kráterem tělesných chtíčů a náruživostí“ je nutno ponechati „židům a třeba kterým jiným hynoucím a zhynout chtějícím národům“.[90] Sládkovič si našel pravdu jinou, svou, které obětuje názor zbožňovaného svého učitele:

Ťažko by túžbam, smutno by citom bolo lkať v srdca žalári, keď by neznely zvučným varitom, neznely z úprimnej tvári.

Napsal tak v dubnu 1844 v básnickém poslání, jež diktováno upřímnou vděčností k jubilantovi, superintendentovi Janovi Seberinymu, bezděčně vyzrazovalo, že srdce překypovalo citem, který si neodbytně žádal slovného výrazu. A daleko od domova, kde několik nadšenců-druhů budovalo skvělé vzdušné zámky o poslání rodné mluvy ve vývoji národa i člověčenstva, i Sládkovič prožíval to, co pociťoval na březích Sály ve chvílích roztoužení starší druh jeho, Samoslav Hroboň: že „jen na křídlech řeči tatranské matky jeho může letět celá duše jeho;“ i on „zahorel túžbou nevyslovnou, aspoň jednu pieseň zaspievať hlasom duše tatranskej vo velebnom chráme Slavianstva.“[91] To byla chvíle, kdy zbaven pout, jež tísnily duši i projevy její, v radostné víře si uvědomil:

Boh náš je láska a láska jeho v kráse sa svetu zjavila! (Marína, sl. 266.)

Chvíle, kdy po marném bloudění za Poesií, jako hrdina-romantik Heinrich von Ofterdingen spatřil ji posléze ztělesněnu v bytosti své milenky, jíž patří jásavé vyznání milujícího jeho srdce, krásou světa i vlastním štěstím opojeného:

Ja sladké túžby, túžby po kráse spievam peknotou nadšený… Z výsosti Tatier ona mi svieti, ona mi z ohňov nebeských letí, ona mi svety pohýna; ona mi kýva zo sto životov: No centrom, živlom, nebom, jednotou krás mojich moja Marína!



[69] Nár. Nov. 1920, č. 123.

[70] Ľ. Štúr Andrejovi Sládkovičovi 12. III. 1843. SP 1908, 568.

[71] Podle vysvědčení, které dal Ondřej Lukáč Sládkovičovi dne 21. VIII. 1843. ATSM.

[72] J. Seberiny Sládkovičovi 25. I. 1844. SP 1908. 759.

[73] K. Dianiška A. H. Škultétymu 17. X. 1843. SbMS III., 73.

[74] F. Kleinschnitzová, Z našej romantiky. Listy S. B. Hroboňa a Bohuslavy Rajskej. T. S. M. 1925, 14.

[75] O Halle po stránce vědecké viz: G. Hertzberg, Geschichte der Stadt Halle a. d. S. Halle 1893, Bd. III.; W. Schrader, Geschichte der Friedrichs-Universität zu Halle. Berlin 1894. Kromě toho příslušná hesla v „Realencyklopädie f. protestantische Theologie“ a B. Baltík, August Tholuck, Cirkevné Listy 1887.

[76] K. L. Černo B. Vrchovskému (?) 16. X. 1840. ATSM.

[77] J. Bysterský A. H. Škultétymu 4. IX. 1843. ATSM.

[78] List v lit. pozůstalosti S. B. Hroboně.

[79] J. M. Hurban, Ľud. Štúr, SP 1881, 397. Do ožďanské seniorální školy, ironicky nazývané „turčianskou akademií“, posílávali Slováci z župy turčanské, malohontské a novohradské své synky „na maďarčinu“. Učil tam jediný profesor v jediné třídě všem předmětům osmi gymnasiálních tříd — způsobem ovšem velmi primitivním (Francisci, Vlast. živ., 14).

[80] J. M. Hurban, Ľud. Štúr, SP 1883, 79.

[81] Hurbanova předmluva k Červenákovu „Zrcadlu Slovenska“, Pešť 1844.

[82] F. Kleinschnitzová, Z naš. rom., 70.

[83] Táž, K životopisu Jonáša Záborského. SbMS IV., 73.

[84] J. M. Hurban A. H. Škultétymu 27. XII. 1842. ATSM.

[85] J. Kabelík, Korespondence a zápisky J. Helceleta, Zápisky z cesty po Slovensku 1843. Brno 1910, 589.

[86] V. B. Mutermilch, Katechizm ducha polskiego. Warszawa 1920.

[87] Fr. Hegel, Aesthetik Bd. I. — III.

[88] Byl uveřejněn teprve roku 1878 v Kobrově vydání Sládkovičových spisů jako „Modlitba Páně“. Podrobný rozbor viz: F. Kleinschnitzová, Sládkovičov Otčenáš, SP 1922, 153.

[89] Bezpochyby z téhož důvodu nedostal se do veřejnosti ani Sládkovičův „Otčenáš“. V době uvolnění, kdy Sládkovič chystal vydání svých spisů (1861), vyloučil jej pak básník sám, neshoduje se již zcela s ideovým podkladem básně.

[90] J. M. Hurban, V. Paulíny-Tóth a jeho doba, Nitra VII.

[91] F. Kleinschnitzová, Z naš. rom., 23. — Nelze s jistotou určiti, která byla první slovensky psaná báseň Sládkovičova. „Sôvety“ i báseň „Jánu Seberinymu“, v Halle napsané, známe jen ve znění ze Spisů 1861, pro něž Sládkovič poslovenštil všechny své česky psané prvotiny. „Sôvety“ působí dojmem, jako by byly psány původně česky — jsou tu slovenské skutečně jen koncovky. Že báseň „Jánu Seberinymu“ byla psána česky, o tom by svědčila Seberinyho slova, jimiž za báseň Sládkovičovi děkuje: „Děkuji Vám vroucně za tento ohlas lásky Vaší a úcty ku mně — tam od Sály pošlý, který si povždy vážiti budu. Zmýšlel sem z počátku tento utěšený výlev poetického citu panu Palkovičovi zaslati, aby ho v druhém svazku dílu III. Tatranky, který nyní vyšel, dal vytlačiti…“ (20. VII. 1844. SP 1908, 762.) Neučinil tak Seberiny asi ze skromnosti. Ale jistě by na takovou myšlenku nebyl připadl, kdyby Sládkovičova báseň byla bývala psána slovensky, neboť Palkovič byl zapřísáhlým odpůrcem slovenštiny. Jistě však už slovensky byla psána „Marína“, jejíž první sloky vznikly rovněž v Halle.




Flora Kleinschnitzová

— literárna historička, knihovníčka, spisovateľka, prekladateľka a pedagogička, členka Literárneho odboru Matice slovenskej Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.