Zlatý fond > Diela > Andrej Sládkovič a jeho doba


E-mail (povinné):

Flora Kleinschnitzová:
Andrej Sládkovič a jeho doba

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Erik Bartoš, Tibor Várnagy, Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 10 čitateľov

VIII. Zbytek veršů do r. 1848

Když Detvan Martin stane před Matyášem a připomíná mu, co vše opouští, aby se podle králova přání a rozkazu stal členem „černého pluku“, vzpomíná také na své vrstevníky, kteří se budou i nadále těšit ze své volnosti, zatím co on snad jde vstříc jisté smrti. Básník při tom vkládá Martinovi do úst přirovnání, kterého prostý slovenský pastýř z dob Matyášových sotva mohl použíti; praví:

Družina časom krásne si zháňa po ostrom Vepra sochorci, na výškách pohronského Kriváňa, jako jarí Černohorci! (sl. 239.)

Evropa XV. století o Černohorcích ještě neví; teprve o několik set let později pronikají na sever a na západ zprávy o malém, hrdinském národu, který se statečně brání v nedostupných a divokých horách turecké přesile, střídavě podléhaje a zase porobu se sebe střásaje, až si r. 1777 vydobyl konečně na Portě přece uznání nezávislosti. Leč neustálým pohraničním bojům nebylo konce ještě dlouho do XIX. století a romantická Evropa obrací svou pozornost i sympatii k Černé Hoře, ke kraji, v němž jest domovem hrdinství báječných dob. Zejména pro Evropu slovanskou vyrůstají Černohorci na ideál statečnosti, a Černá Hora jest jim „svobodná, slavianska, posvätná pôda mnohostoročnej borby za kresťanskú osvetu a slavianske meno.“ Tak to vyjádřil Vajanský, když po dubrovnickém kongresu slovanských novinářů putoval ve společnosti několika stejně smýšlejících druhů „pozrieť hniezdo junáckych orlov“.[190]

Tak však jevili se Černohorci už i generaci předchozí na Slovensku, zejména družině Štúrově, která měla své znalosti o nich nejen z literatury, ale i z ústního podání jihoslovanských studentů, s nimiž bratislavská mládež byla ve velmi přátelském styku. Není divu, že i myslí Sládkovičovou se kmitl obraz hrdého a statečného obyvatele Černé Hory, že vlastně k jeho podobě stvořil i svého Detvana, cítě tu jistou příbuznost vnitřní. Aspoň čteme-li Vajanského charakteristiku, že „Černohorec, čoby jeho ječerma, jeho struka, jeho široké šaravary, jeho opánky poukazovaly na veľkú chudobu, ide, nesie sa, vykračuje si ako hrdý notábel, ako aristokrat, ako magnát,“ že „na Čiernej Hore rovnosť neznamená, že všetko je demagogicky nízke, ale naopak, všetko je aristokraticky vysoké. Preto niet stavovských rozdielov. To je nie rovnosť nadol, ale rovnosť nahor,“[191] jest v tom mnoho z toho, co postihujeme v chování a smýšlení Sládkovičova Detvana. A je velmi pochopitelné, že pohádkově vábný obraz kraje, obdařeného krásou divoké přírodní romantiky, opředeného zkazkami o hrdinných činech krásných a ohnivých jeho obyvatelů, se v duši básníkově vynořoval i tehdy, když ho tvrdou rukou svírala a strhovala všednost života s výšin duševních, kde chtěl

z ľúbosti, krásy, z viery si stvoriť svet vlastný svätej slobody; (Čierna Hora.)

když jej tísnila a mučila nečinná mdloba vlastního rodu, který se nedovedl vzchopiti k odboji proti starému svému vrahovi a nedovedl pochopiti, že „hnev svätý volnosť znamená.“ Burcuje svůj národ z letargie „Detvanem“, který však po nepřízeň osudu nemohl plniti své poslání tehdy, kdy byl napsán: před revolucí. Ale něco z toho, co básník v něm chtěl Slovensku připomenouti, pověděl přece v Orlu Tatránském 9. července 1847 v básni „Čierna Hora“, ač více ve skryté formě přání a touhy, aby se Slovensko řídilo příkladem malého balkánského národa, protknutého oním nadšením, které

nedá srdcu svojmu ochladnúť, a nikdy ho nenasýti, a v žilách svojich všemožnosť cíti, a neverí, že môž padnúť.

Úzkost a lítost nad ochablostí Slovenska, touha probuditi, vykřesati z duše národa všechny vlastnosti, jimiž se získává osvobození ducha i těla, pobídka, ku které metě má národ upříti svůj zrak, jakým se má státi, aby cíle dosáhl — to všechno se skrývá ve slovech, jimiž básník apostrofuje Černou Horu:

Oj, Hora, Hora! Ty Čierna Hora! Ty krajina krepkej vlády! — Taký je syn tvoj ako ten Balkán, tak silný, tak strašný, tak hrdý, tak je slobodný, tak je veľký pán, tak je v svojej vôli tvrdý! — — Jak búra vôd tých, tak je divoký v pomste syn tvojej prírody — —

a také v závěrečných verších, jimiž určuje poslání své duše, věřící ve všemohoucnost čistého nadšení a chtění:

Vzlietniže teraz s nadšením svojím na najvyšší vrch Karpatov, zasvieť nad rodom ospalým mojím odbleskom tých našich bratov! —

Holdem Černé Hoře jest jistou měrou i menší skladba epická, jejíž reflexivní části — pomíjíme-li i okolnost, že vnější její forma jest obdobná jako v „Černé Hoře“ — prozrazují, že vznikla v tomto nejplodnějším období Sládkovičova uměleckého tvoření, ač slovenské čtenářstvo se s ní seznámilo až roku 1858 v almanachu „Concordii“ — jest to „Milica“. Je to puškinská povídka s námětem z jihoslovanských sporů s Turky, při které byl básník bezpochyby pod vlivem Puškinova „Bachčiserajského fontánu“. V básni je mnoho nepropracovaného, nedomyšleného, a závěr její tak neočekávaný a málo odůvodněný, že nelze se ubrániti dojmu, že tu jde vlastně jen o zlomek skladby, na které básník pracoval někdy v letech 1846/47, z nějakého důvodu ji nechal nedokončenou a připojil k ní čtyřřádkový závěr roku 1857, když byl Viktorinem požádán o příspěvek do almanachu „Concordie“. Není to jediný případ, kdy Sládkovič uveřejňuje až po drahné době let básně, napsané v době prvého uměleckého rozmachu: ostatně i druhý jeho příspěvek pro „Concordii“, báseň „Zosnulému Štefanovi Laidovi“, psaná slokami „Maríny“, jest datována rokem 1846.

Děj „Milice“ je tento: Krásná Srbka Milica jest milována Jefrémem, jenž smrtelně nenávidí utlačovatele Srbska, Turky. Jednoho večera se sejde Jefrém se svými druhy v kavárně v Bělehradě; odcházeje z kavárny, strčí do židle tak, že udeří při tom Turka. Strhne se bitka, ve které Jefrém zabije Turka a prchne pak na Černou Horu. Baša, chtěje se pomstíti za vraždu souvěrce, rozkáže, aby zajali Milicu a odvezli ji do sultánova harému v Cařihradě. Stane se tak; leč Milica jest odhodlána odmítnouti sultánovu lásku a hledá cestu k útěku, k němuž jedné noci najde i příležitost; Jefrém ji unese na Černou Horu.

Na slabiny tohoto epického výtvoru ukázal hned po vydání „Concordie“ Pavel Dobšinský vytýkaje hlavně, že „spevec ,Milice‘ na to sa zapomenúť mohol a svojho južnoslovanského hrdinu do kravalu v kaviarni zaplietol, ktorý z púhej náhody postrčenia stolca pochodí.“[192] Kromě toho však, že zápletka dějová má tak slabý podklad, najdeme v „Milici“ i nedostatky, prýštící z toho, že básník neznal z názoru kraj ani lid, že tvořil na základě literárních reminiscencí a zapomínal v zápalu na zeměpisnou rozlohu; jinak by sotva byla mohla Milica pohlížeti z cařihradského harému k vrchům Černé Hory, a básník by nebyl snil o krásách neapolského zálivu, když líčil noc nad Cařihradem. Ovšem i v „Milici“ se místy setkáváme s umělcem v drobnokresbě, který stvořil „Detvana“; ale právě tam opouští básník půdu jihoslovanskou a zachycuje něco z poměrů domácích, slovenských.[193] „Milica“ jest s veškerými svými nedostatky bezděčným, ale přesvědčivým důkazem, jak Sládkovičovy epické schopnosti jsou závislé na osobním zážitku, na skutečném smyslovém dojmu; a že to básník bezpochyby cítil sám, bylo asi příčinou, že „Milica“ zůstala neukončena, nedomyšlena. Jest těžko věřiti, že by Sládkovič nebyl postřehl slabých stránek tohoto svého výtvoru, když jej posílal do „Concordie“, ale redaktor naléhal a Sládkovičovi němých let padesátých, kdy si s trpkou ironií uvědomoval, že „ticho je u nás,… jako keď mŕtvi ku mŕtvym svojim poľahnú,“[194] nebylo možno najíti vztah k dílu z dob mládeneckého svého zápalu — poslal, co měl.

Že „Milica“ jest skutečně dílem let 1846/47, že jistě na ní pracoval v době své známosti s Antonií Sekovičovou, prozrazují reflexivní části básně: dikce básnická i myšlenky jsou vlastní jen Sládkovičovi čtyřicátých let, který nejraději hovoří o moci lásky a právu mládí žíti svým ideálům; co diktovalo úvahy v „Detvanu“ a bylo ideovým podkladem v „Černé Hoře“, hlásí se i v „Milici“.

Dosti obšírná úvaha připojená k VI. kapitole básně, začíná oslovením:

Dovoľte bratia! svojmu spevcovi spomnieť si na žitie svoje, keď píše sladkých citov rozbroje, a tajné sudby osnovy!

Už tato apostrofa jest důkazem, že báseň patří do let, kdy bylo v Sládkovičovi ještě živo vědomí oné úzké sounáležitosti, které sdružovalo odchovance bratislavského Ústavu a bylo porušeno až po revoluci, kdy život a poměry způsobily, že „každý svojou pošiel stranou, hnaný žitia nevoľou,“ a uvolnily se přátelské svazky. Jen v letech čtyřicátých žije Sládkovič v tak intimním myšlenkovém spojení se svými vrstevníky, že se ve svých básnických projevech obrací přímo k nim oslovením „bratia, druhovia moji,“ přenášeje se tak z duševního svého osamocení v Rybárech do kruhu družiny, s kterou se chtěl sdíleti o své myšlenky a city.

Co po této apostrofě následuje, vzniklo zřejmě v době, kdy byl básník v zajetí nového svého milostného vztahu a mučila ho nejistota o tom, je-li cítění jeho nevěsty tak vroucí, jako oddanost jeho:

Ty deva moja! nemôžem teba v podozrenie nevery brať: lebo nemôže ten na zemi stáť, čo vkročil už raz do neba! A keby vernosť nebola tvoja nesmrtelná v duši mojej; ta ľúbosť večne zhasla by moja na prahu nevery tvojej; a keby som ťa tak rád nevidel, žeby som smel pochybovať, žeby som mohol ťa nemilovať: oj, či bych ťa nenávidel!

Tak tu čteme, ač náhlé rozhorlení básníkovo není v nijaké logické souvislosti s dějem, a z básně samotné nelze vyložiti, koho a co měl básník při tomto výbuchu pochybností na mysli. Položme však vedle toho slova listu, v němž Sládkovič se dožaduje na své nevěstě upřímného projevu jejího citu: „Pokiaľ ja neviem, že nič, nič nemáš milšího nado mňa, zatiaľ ma šťastního nevidíš. A keď by nemohou som Ti ja byť všecko: oj, prosím Ťa, drahá moja, zabudni na mňa celkom a naveky… Ale odpusť mi, že o tom toľko Ti už píšem. Veď jestli celá si moja, čože ešte vyprosiť môžem? a jestli nie, čo mi je z ľúbosti vyžobranej? — Píš mi, prosím Ťa, hneď, piš mi rovno zo srdca bez všetkých okolkov: zatiaľ nemám dňa ani noci,“[195] a porozumíme smyslu veršů, které se v „Milici“ octly jen proto, že básník nemohl přemoci nepokoj srdce a odpoutati se od myšlenek, zatlačujících do pozadí svět jeho epické skladby.

Podobně i celá předcházející obrana mladistvého nadšení a lásky, začínající slovy:

Viem ja, že mrazné ľudí rozumy nenávidia vrelosť mladú, a na túžobné ľúbosti dumy opovržný úsmech kladú…

nemůže svým vznikem býti daleko od chvíle, kdy Sládkovič v tom smyslu psal Antonii Sekovičové: „Mnohí mi to vravia, že blaženosť moja ani skutočnosti ani trvácnosti nebude mať: počula si to, hádam, družička moja sladká, aj sama: ale never Ty to. Mysleu som ja o srdci svojom už aj chladnou krvou a predci som len to najšou vždy, že pre mňa niet lásky len jednej a to takej… ku ktorej sa máloktorô srdce povznesie, čo sa dá podlosti a obecnosti každodennej uchytiť a zotročiť… ľúbosť, ktorá je nie najvyššia, ani je ľúbosť nie… kdo nikdy nelúbiu, nevie, čo je ľúbosť a ani nechápe blaženosť tú, ktorú dáva tá večná, celkovitá jednota dvúm harmonickým, krásocitným dušiam.“ A nemůže rovněž býti ani daleko od koncepce oněch slok „Detvana“, které vyjadřují tytéž básníkovy myšlenky (sl. 40 — 42, 221 — 222).

Ještě dvě Sládkovičovy básně, známé až z vydání Spisů r. 1861, jest nutno zařaditi mezi práce čtyřicátých let, kam se hlásí formou i obsahem: jsou to „Kykymora“ a „Otčiny mojej spevy“. Z nich „Kykymora“ jest psána formou, která byla mladému Sládkovičovi vždy nejbližší, ve slokách „Maríny“ — a to už samo sebou určuje vznik básně, neboť Sládkovič od let padesátých této formy už neužívá. Máme však pro naši domněnku ještě důvod druhý: v Orle Tatránském ze dne 24. listopadu 1846 má Sládkovič báseň, nazvanou „Morava“ a psanou též ve slokách „Maríny“. Mezi touto „Moravou“ a „Kykymorou“ jest jistý vnitřní vztah: básník totiž, vzpomínaje na smutné osudy Velké Moravy, praví:

Čakaj z Boha, čakaj s hora! — on v hromoch ohňov blaženstvo blýska, keď plemä zemské tvrdo utíska pohanská tá Kykymora. (Morava.)

Z básně samotné jest nesnadno se domysliti, co tu Sládkovič nazývá Kykymorou. Praví nám to však zcela jasně báseň „Kykymora“, ve které jest rozvedena myšlenka, v „Moravě“ jen naznačená:

Na jej čele nenávisť sedí, tak večne ako prikliata — — a z jej okálov pomsta z jedného, vždy lačná závisť z oka druhého na svoje okolie škúli.

Kykymora jest tedy zosobnění lidských vlastností, které vyvolávají nesváry a zahubily nejen Velkou Moravu, ale jsou kletbou Slovanstva podnes:

Ale z rozvalín svojich povstala, kameňom bola, duchom ostala najstrašnejšia Kykymora.

Je-li však jedna báseň výkladem pro báseň druhou, plyne z toho logicky, že obě básně vznikly z téhož duševního rozpoložení, z jedné základní myšlenky a přibližně tudíž v tentýž čas. Původní svou koncepcí patří podle toho „Kykymora“ jako „Morava“ do roku 1846. Pravíme výslovně původní koncepcí, neboť báseň tak jak ji známe, skládá se, zdá se, ze dvou vrstev, z nichž jedna, první tři sloky, jest z doby asi hodně pozdější, kdy Sládkovič tvořil již pod zorným úhlem jiného světového názoru. Myšlenkový podklad těchto tří slok jest v tak volné a povrchní souvislosti s ostatní částí básně, že by báseň po stránce vnější i vnitřní, myšlenkové, byla uzavřeným a úplným celkem i bez nich, tím spíše, že čtvrtá sloka, začínající slovy „V slavianskom háji tam socha stojí…“, bezpochyby původně tvořila začátek básně, jejíž závěrečná sloka jest s nepatrnou slovní obměnou opakováním této úvodní sloky čtvrté.

Známe-li myšlenkový okruh, v němž se duše Sládkovičova pohybovala v letech prvého rozmachu, nemůžeme ani vznik básně „Otčiny mojej spevy“ hledati jinde než v období, kdy rostly „Marína“ a „Detvan“ a byly napsány básně „Nehaňte ľud môj“ a „Krajanom“; s posledními dvěma spojuje „Otčiny mojej spevy“ kromě ideové příbuznosti i stejná forma: osmiřádková sloka se skříženými rýmy a s pravidelným střídáním veršů o desíti a osmi slabikách — forma, které Sládkovič v této době užívá s nepatrnými výjimkami vždy tehdy, nevnutila-li se mu forma druhá, sloka „Maríny“.[196]

Vzpomněli jsme již na svém místě Sládkovičovy německé prvotiny, ve které dává vytrysknouti slovenské lidové písni ze srdce milostně vzrušené dívky a určuje i její poslání v širém slovanském světě. Tytéž myšlenky vyjadřují i „Otčiny mojej spevy“:

Slovenka spieva, útlučká deva ohlasy nežnej ľúbosti, ale duch spevov tých sa prelieva v mohutné Slovana kosti. Ľúbosť tá z útlych ňáder sa tiskne, k Tatrám sa storáz udiera, od Krkonošov k Donu zablysne, od Dubrovníka k uhlu severa. A hlasom tichým chladnosť preborí, ozve sa v dušiach polsveta, a nezadusným blčaním horí plameň ten — svetov osveta.

Stejně blízká pak jest tato báseň i oněm slokám „Maríny“, do nichž Sládkovič uložil své nazírání na vznik a význam lidové písně.

Nespievaš vojny, otčina moja! nespievaš dejín obrazy: spievaš nádejné žiale pokoja, mladistvých duší výrazy,

čteme v básni „Otčiny mojej spevy“; v „Maríně“ pak:

Otčina moja! Čože ty spievaš? Faustov divých pekelný svet? Či Achillovské hnevy rozsievaš? — — Oj, necháš ty to Bardom šedivým! — S nádejou blahou, s túžením živým v blažených žialoch nariekaš! (sl. 284.)

Dále potom v básni:

Ale keď spieva syn tvoj nadchnutý, otčina, Bohom mi daná! Ľúbosť mu z duše ohlasy núti, nie mysli chladná fatamorgana.

V „Maríně“ zase:

Na horách našich mládenec stáva, spev jeho kvet duše jeho — — Hlas ten nezvoní bitky pradedov, nehlási spev ten krivdy súsedov, nie bičov sveta hromoplesk: Začre si do pŕs, ľúbosť zaspieva, a poľom svoje žiale rozlieva, a nádeje budúci blesk. (sl. 80.)

Praví-li pak dále ještě pěvec „Maríny“ o písni slovenského mládence, že

Do vekov nových hlas jeho letí, a blesk úfania z tvári mu svieti, — Slavné v spievankách zazvonia hnevy: Svetom budeš, úzky môj kraj! (sl. 81.)

a v básni „Otčiny…“ obdobně:

Ty žiješ, pekná moja otčina, v citoch mladistvých priestore, v nádejach tvojich duch Hospodina, a v spevoch tvojich svitania zore,

jeví se „Otčiny mojej spevy“ jako poněkud rozšířená parafráze citovaných slok „Maríny“, která mohla vzniknouti jen, pokud básník hledal plné vyslovení toho, co o lidové písni a jejím významu myslil sám, i co měl o tom v paměti uloženo z dob, kdy naslouchal výkladům Štúrovým; nemůže tedy býti velké časové mezery mezi tím, co Sládkovič v „Maríně“ napověděl, a co v básni „Otčiny mojej spevy“ šíře rozvedl.

*

Tak vlastně se přesunuje dosavadní literární činnost Sládkovičova na čtyřletí od návratu z Halle do přesídlení básníkova na Hrochoť, kam byl povolán za faráře 23. května 1847. Vysvěcen byl ve Štiavnici superintendentem Janem Seberinym 9. června, a v září následuje ho Antonie Sekovičová jako jeho choť. Nebyly to pro Sládkoviče ani doba, ani místo, kde bylo možno uskutečňovati sny o harmonickém soužití, nerušeném prózou všedního života — starosti o vezdejší chléb a nesnáze hmotné, s nimiž bylo Sládkovičovi od prvopočátku zápasiti, našly si brzo cestu do mladé domácnosti na hrochotské faře a nedopřály básníkově duši chvíle onoho myšlenkového a citového soustředění, z něhož mohla vyklíčiti nová píseň. Básník musil ustoupiti sluhovi Božímu, jemuž služba Bohu byla souznačná se službou lidu. A zatoužil-li kdysi Sládkovič v mladistvé touze po sebeobětavé práci po tom, aby ho osud postavil tam, „kde národ náš mladý, cirkev naša temná a život náš človečenský najviac trpí a postenáva,“ dostalo se mu tohoto údělu plnou měrou. Neboť Hrochoť byla církev nejen malá a chudobná, ale také po mravní a duševní stránce velmi zanedbaná. Při visitaci roku 1837 se zjistilo, že z 835 duší 109 dospělých neumělo číst, že děti nebyly posílány vůbec do školy a že v celé církvi byly jen čtyři bible, 10 Nových Zákonů a 36 evangelií.[197]

Sládkovič sem přicházel s ideály, vštípenými mu v Bratislavě, a chtěl pracovati na povznesení zanedbaného lidu, t j. odvraceti jej od pití, vštípiti mu lásku ke knize, vzbuditi jeho zájem o vzdělání, o hospodářské povznesení, přivésti jej k národnímu uvědomění. To byl úkol nemalý a vyžadoval mnoho energie, idealismu a trpělivosti — tím více, že zanedbanost církve hrochotské se citelně jejího pastýře dotýkala i po stránce hmotné: nepečovali-li církevníci o své duše, pečovali ještě méně o pozemské potřeby svého faráře, závislého na jejich dobré vůli. A tak vyznává Sládkovič již po půl roku, 18. února 1848, když jej bratr Daniel vyzývá, aby s ním cestoval do Pešti: „Kdeže Ti ja pôjdem, Danko môj, keď nemám na mojom bydle len päť dvaciatnikov! — Požičať? — — Ach, veď mám tých sprepadených dlžôb už po uši…“[198] Je to nesnáz, která podlamovala předčasně tělesné i duševní síly nejlepších slovenských lidí — chléb, kterého se jim dostávalo za práci na roli národa, byl vždycky velmi skoupě vyměřen. Skoupě byl vyměřen i Sládkovičovi, pro něhož se stalo skoro symbolickým, že zakládal svou mladou domácnost v době „hladových let“, která stihla slovenské kraje před revolucí.

Sládkovič z celé duše nenáviděl „chlebárstvo“, a osud se mu zlomyslně za to mstí: po celý život se musil bíti o skývu chleba, kterou potřeboval sám i ti, jichž život byl na něm závislý. Starosti a nedostatek jsou častými hosty na hrochotské faře a uzavírají dveře básníkovu nejmilejšímu hostu: Poesii.



[190] Svetozár Hurban-Vajanský, Spisy XI., 137.

[191] Týž, X., 229.

[192] Priateľ školy a literatúry 1859, 42.

[193] J. Vlček, Dej. slov. lit., 294.

[194] K tomu: F. Kleinschnitzová, Dvě básně o svornosti. Slovanský sborník, věnovaný Fr. Pastrnkovi… Praha 1923, 337.

[195] List z 10. VI. 1847. ATSM.

[196] V desetiřádkových slokách jako „Marína“ jsou psány ještě: Detvan, More, Hron, Morava, Kykymora, Ohlasy, Zosnulému Štefanovi Laidovi. Osmiřádkovou sloku mají: Jánu Seberinymu, Štiavnica, Krajanom, Nehaňťe ľud môj, Otčiny mojej spevy. Totéž pravidelné střídáni veršů desíti a osmislabičných mají i „Milica“ a „Čierna Hora“, mají však jiné sdružení rýmů (abbacdcd) a nejsou rozčleněny ve sloky.

[197] J. Slávik, Dejiny zvolenského… seniorátu. B. Bystrica 1921, 459.

[198] Nár. Nov. 1920, čís. 122.




Flora Kleinschnitzová

— literárna historička, knihovníčka, spisovateľka, prekladateľka a pedagogička, členka Literárneho odboru Matice slovenskej Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.