Zlatý fond > Diela > Andrej Sládkovič a jeho doba


E-mail (povinné):

Flora Kleinschnitzová:
Andrej Sládkovič a jeho doba

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Erik Bartoš, Tibor Várnagy, Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 10 čitateľov

VI. Drobné básně - Nová láska

Pohnutý veřejný život slovenský narážel mocnými vlnami na vznětlivou mysl mladého Sládkoviče a nejednou rozčeřil hladinu jeho nitra. Žil vnitřně tou dobou život umocněný, zaujat osudem rodu i otázkami vlastního, osobního štěstí. Ale klidně a tiše při tom plyne v celku jeho život vnější. Po tři léta skoro, od podzimu 1844 do května 1847, plní vychovatelské povinnosti v rodině Petra Bezegha v Rybárech blízko Sliače, bera své poslání nesmírně vážně a opravdově: ba obětuje mu i osobní prospěch. Se světem, to jest, s vrstevníky svými udržuje spojení dopisováním; i v tom jest věrným synem své doby, která se s takovou rozkoší kochala ve styku duší a fysickou vzdálenost překonávala dlouhými, vroucími hovory na papíře. Jest v písemném styku se Štúrem, Augustem Horislavem Škultétym, Augustem Horislavem Krčmérym a hlavně s důvěrným svým přítelem Ludevítem Grossmannem, který v těch letech byl rovněž vychovatelem v Necpalech u podžupana turčanského Josefa Justha. Oddané, vzájemné jejich přátelství se nerado smiřovalo s nemožností osobního styku, a snažili se tedy dostati se k sobě blíže. Usiloval napřed Sládkovič o to, aby přítele Grossmanna dostal za vychovatele do blízkých Hájnik; když se to nepodařilo, užil Grossmann nejbližší naskytnuvší se příležitosti, aby Sládkoviče převedl do Turč. Sv. Martina. S toho však sešlo proto, že v mladém idealistovi byl smysl pro povinnost silnější než osobní zájmy.

Bratr Ludevíta Grossmanna, Gustav Grossmann, byl totiž farářem v Turč. Sv. Martině; když pro churavost byl nucen hledati výpomocného kaplana, doporučil mu Ludevít svého přítele Andreje Sládkoviče. Gustav Grossmann byl s tím srozuměn a zval Sládkoviče z Rybář k sobě. Leč krátce před tím zemřela paní Bezeghová a zůstala po ní čtyři děvčátka, Sládkovičovy žačky, jež mu teď byly zcela svěřeny, poněvadž vdovec, Petr Bezegh, byl nucen odcestovati za svými zájmy. Grossmannovo pozvání přišlo ve chvíli, kdy Sládkovič z důvodů mravních, zdravotních i hmotných nemohl jinak než odmítnouti. Nestalo se tak bez vnitřního boje, jak výmluvně prozrazuje Sládkovičova odpověď Grossmannovi z 13. března 1846:

„Zatĺklo srdce vo mne, keď som zlomil list tĺklo strachom a nádejou; pobehla nádeja moja radostne k boku Vášmu, ale zhŕkly putá života môjho a ona prepadla.

Pán náš (Bezegh) odišou práve pred dvoma dni do Aradu, kde sa za viac týždňov baviť bude; ja som otcom, materou, učiteľom; keď nahám tieto siroty, djoučatká, s nebezpečnou čeľadou, odpustí mi to Bôh? odpustí mi to moje svedomia, keď ich nahám pod krátkym časom dvúch týždňov, ako žiadate — s otcom bez otca? Pod tak krátkym časom nemôžem dobrým poriadkom odísť.

Ja mám moc dlžoby: ako sa pri Vás splatím, keď vyše polovici Vašej kaplánskej odmeny… len samé úroky platím? — Vaša postať je aj polohou aj duchom jedna z najťažších; ja sa chrániť neviem; obrovskej sily som nie; trafím v roku, vo dvoch zomrieť, strhajú veritelia biednu moju rodinu, dľa zaručenstva otcovho — kto dá z toho vývod pred Bohom? — Počujete moje putá! — — Nemôžem, žiaľ mi, že nemôžem!

Čoby to len odomňa viselo, ja by Vám, Dvojctihodný drahý pán Brat môj, darmo vďačnejšie šou pomáhať, ako inde a tu za veľký plat pracuvať: lebo znám Vás a znám svoju úlohu. Myslíte, že by som sa ja ľakal chýrečného filisterstva Vašej cirkvi a chýrečných zrúcanín Vášho okolia? Ja sa práznoty neľakám a boja nebojím: ba túžim po postati, kdeby ducha môjho napásť mohol činnosťou tam, kde národ náš mladý, cirkev naša temná a život náš človečenský najviac trpí a postenáva.[147] A vidíte, prečo ja želiem, že k Vám sa dostať v týchto okolnosťach nemôžem. Želiem tým trpkejšie, že by som Vám, verím, v čas najpríhodnejší povinnosť svoju konať príležitosť dostal a… čo ja by som Vám vykonať mal z povinnosti ako kandidát, ako priateľ, spolurodák a posvecenec kráľovstva Božieho…“[148]

Tak zůstal Sládkovič ještě přes rok na svém místě v Rybárech; a romantik i v tom, že pociťuje zvýšenou potřebu přátelství a vzájemné výměny myšlenek, píše přátelům ze své duševní samoty patrně dlouhé a vroucí listy. Bohužel, přímých dokladů o tomto vnitřním jeho životě je dnes maličko, neboť i jeho listy, jako vůbec korespondence z let čtyřicátých, se většinou staly obětí pohnuté doby revoluční: co nezkonfiskovala policie, spálili z opatrnosti adresáti sami. Tak spálil Sládkovičovy listy z té doby i Ludevít Grossmann, jak praví sám, pro „mládeneckého zápalu a rodoľubstva plný obsah“. Jakým duchem Sládkovičovy listy tehdy byly neseny a kolik vroucnosti bylo v jeho přátelských vztazích, tušíme ze slov Augusta Hor. Krčméryho, druhého přítele Sládkovičova, který tehdy žil v Trsteném, „tejto peleši všetkej nemravnosti a zkaženosti,“ a odtamtud píše: „Brat môj drahý! — Keď si mi len písau! — Neviem čo je to, ale ver mi, od nikoho s takou túžbou neočakávám zprávy ako od Tebä; jedno slovíčko zatrasie dušou mojou a myseľ moja letí k Tebe, k zádumčivému nášmu Hronu a spojuje v srdci mojom všetky vedno prežité chvíle; často si myslievam, oj! čoby nás len taká diaľka nelúčila, žiadam si krieľa, aby mohou k Tebe, Brat môj drahý! zaletieť a aspoň jednu chvilečku s Tebou prežiť; onaby ma uspokojila na tížne a dala posily na mesiace: ale darmo! túžba moja zostane len túžbou, dokiaľ a ak nás Boh dáko bližie jeden k druhému neprikuje, tak si myslím, že mi nemožno bez Tebä žiť!“[149]

Ale Sládkovič nebyl ani v Rybárech svými povinnostmi do té míry spoután, aby si po zvyku Štúrovců občas neudělal výlet do okolí, nevěnoval při tom pozornost svéráznému kraji, lidu, jeho zvykům, písním i pověstem. Vede ho k tomu jak vrozený smysl pro vše krásné a poetické, tak i duševní osamocenost, ve které se rodí myšlenka k novému jeho dílu, když sbírá lidové podání kraje pro Francisciho.[150] Někdy je to povinnost vypomoci při bohoslužbě, která ho odvolává z jeho denního působiště, vytrhuje ze samoty a zprostředkuje mu styk s okolním kulturním světem slovenským. Pravidelně koná služby boží v Garamsegu, ale jest Kuzmánym volán i do B. Bystrice[151] a jistě také ještě do jiných míst v okolí. Chodí do blízkého Sliače navštěvovat superintendenta Jozeffyho, který se tam léčí,[152] účastní se i druhého zasedání Tatrína v Lipt. Sv. Mikuláši 6. VIII. 1845[153] a nepřerušuje ani styk se Štiavnicí. Zajímá se o činnost štiavnické Jednoty studentské a ochotně souhlasí, když jej Samuel Ormis žádá o mravní pomoc, které má studentům poskytnouti v listech, psaných Jednotě. Ormis, žádaje Samoslava Hroboně o napsání slovenské gramatiky a historie Slavianstva pro štiavnické studenty, zároveň Hroboňovi píše, že Sládkovič jim už napsal „jeden list, dě ozaj po rečnícku nám dúležitosť Štiavnice pre Slovensko ukázau, o čom sa nám posiaľ ani nesnívalo.“[154] A když na podzim 1846 štiavničtí studenti píší do Bratislavy Ormisovi o sporech, které mezi nimi vznikly, radí jim Ormis zase, aby požádali Sládkoviče, aby se pokusil rozpory mezi nimi vyrovnat.[155]

Poklidný tok vnějšího života v Rybárech dovoluje, aby Sládkovič tím intensivněji žil vnitřně, aby se rozvíjely sny, myšlenky a touhy a nabývaly života v poetické formě. Pěl tehdy sobě „krásy dějiny“ i dějiny prvého velkého svého citu v „Maríně“. Leč vymykala se leckdy myšlenka, plné její vyslovení z rámce skladby, a tak současně s ní a vedle ní vznikají i básně drobnější, závislé sice na citovém rozpoložení básníkově právě tak jako „Marína“, ale přece jen jakoby podřízené požadavku, který kladli Štúrovi stoupenci na literaturu: „Literatúra má to povolania, národ na jeho chyby, vady a nedostatky upomínať, potreby mu predkládať, príklady druhých mu pred oči klásť, známosťami ho obohacovať, vôľu za všetko dobrô a šlechetnô v ňom rozpalovať.“[156] Jako by básník snad vědomě, snad jen podvědomě chtěl v básních, které přinášely dva tehdejší slovenské literární orgány, „Nitra“ a „Orol Tatránský“, čeliti výtkám, že ho úplně „jaly Lady rozmaríny“ a nedaly mu mysliti na zájmy a ideje všeobecné, t. j. národní — tak ustupuje tu jeho subjektivní cítění do pozadí před tendencemi a ideami jeho doby. Jako by bezděčně dělil své umělecké tvoření na dvě části: na říši vlastních, osobních tužeb, snů i bolestí, o nichž zpíval především sám sobě, z nejhlubší vnitřní a umělecké nutnosti, a na básnickou činnost, kterou splácel povinnou daň národní veřejnosti a postulátu o výchovném poslání poesie.

Přes to však i v těchto několika básních — srovnáme-li je s tím, co Sládkovič vytvořil před odchodem do Halle — se projevuje obrat, který z veršujícího mladíka udělal básníka a od šablonovitých, nepůvodních prvotin vedl k veršům „Maríny“, posvěceným horoucností prožitého citu. Nasládlé „bílé růžičky“, „voňavé květinky“, „spanilá líčka“, tak nezbytná v průměrných verších čtyřicátých let, zmizely ze Sládkovičova poetického slovníku, neboť básník se naučil vidět přírodu vlastním zrakem a vlastní duší. Působil tu na něho zajisté nejen vliv romantické literatury, ale i cit, který člověka přírodě vždy přibližuje a dělá ho přístupnější jejím krásám: láska. Sládkovič najednou chápe a vpíjí se opojeným zrakem do krás přírody, uchvacuje ho kouzlo zapadajícího slunce a rozechvívá jeho cit; prožívá veškerou svou bytostí hroznou a velebnou krásu bouře i jasný mír, který se po ní nad přírodou rozestírá; doplňuje-li však básník tyto výjevy z přírody ještě obrazem dívky, jež se pod košatou lipou přebírá v květech, splácí tím ještě daň sentimentalitě doby („Tajomstvá“).[157] Na vzrušenou jeho mysl působí hluboce tajemná krása hvězdné oblohy, v hloubi srdce pociťuje spojení své s vesmírem, vidí v jasném třpytu hvězd zosobněny své naděje, duch jeho touží povznést se do hvězdných sfér a odhaliti záhady všehomíra, zmocňuje se ho tucha nekonečnosti, která se v přírodě krásou projevuje („Hviezdy“).[158]

Ale ani v přírodě básník nezapomíná na problémy vlastního vnitřního světa — přírodní zjevy jsou mu vlastně jen symbolem myšlenek a citů, které ho ovládají.

Skoro celý život Sládkovičův plynul v blízkosti řeky, pro niž si Slovensko Sládkoviče nazvalo „slavíkem pohronským“: Hron provází ho životem, jak se vine i jeho poesií, jest mlčelivým svědkem jeho radostí i bolů; na jeho břehu prožíval utrpení prvého zklamání a podél jeho břehu vedla pak i zase stezka k novému milostnému štěstí.

Hron môj! Ty druh srdečný Mládeneckých mojich citov! Na brehách tvojich v prsách mi večný Kvietok ľúbosti rozkvitol. A v behu prudkom krištálnej vody Čítal som často slávy zárody A mohutných duchov koľaj. (Marína, 257.)

Tak čteme v „Maríně“, a na jiném místě téže básně připomíná básník zase:

Je Hron môj obraz mojho národa, Ale obraz ten predca len voda, A duch je slovenský národ. (Marína, 221.)

Tato slova jsou vedoucí myšlenkou básně, kterou pod názvem „Hron“ uveřejnil v „Orle Tatránském“ r. 1845 (26. IX.). Sloky básně, jež se i svou vnější formou hlásí k úzké své příbuznosti s „Marínou“, vystihují vlastnosti a slavnou budoucnost slovenského národa, rozvádějíce zároveň, co básník v tomto smyslu naznačil již ve velké své skladbě. Jen v poslední sloce téměř nesměle zaznívá tón, který prozrazuje, že i tehdy, když básník se snažil zapříti své osobní cítění a přimknouti se k jiné myšlence, přece jen bylo jeho citu „ťažko lkať v srdca žalári“ bez projevu. Povídají nám o tom poslední verše básně:

Na tvojich brehoch v tôňach jalšiny Spievať ja budem v tie violiny Šumu tvojho, môj Hron! A keď zabúria z pŕs mojich žiale, Nech sa ozýva od skaly k skale Búrnych tvojich vod baryton.

Tehdy již básník bezpochyby cítil, že „v svetoch tých šíro-šírych hodín svätých, pokojných niet“ (Marína, 65), a že na tichém, olšemi vroubeném břehu mlčelivého Hronu-přítele si bude vybojovávati svůj první těžký duševní boj a pozná i hořkost odříkání.

Ozvěna tohoto velkého citového vzrušení zasáhla i tři básně, jež nepochybně této době přináležejí, ač v tisku se octly teprve roku 1846; dvě z nich, „Krajanom“ a „Mládenec“, objevily se v třetím ročníku „Nitry“, která vyšla počátkem roku 1846; třetí báseň, „More“, otiskl Orol Tatránský v únoru 1846. „More“, hlásící se zase i svou vnější formou k „Maríně“ jest vlastně jen zesílením myšlenky, vyslovené již ve „Hronu“: tu řeka, tam moře jest symbolem slovenského národa. Myšlenková shoda je pochopitelná: Sládkovič moře nikdy neviděl, ač po způsobu romantických básníků rád a s nadšením o něm hovoří — nemůže tedy z této představy vyvážiti o mnoho více než co dal jeho básnické inspiraci Hron: z jeho vln jen vyrůstá v básníkově obraznosti nekonečná hladina moře a analogie, kterou mu řeka připomněla, zesiluje se před duševním jeho zrakem v obraz nový, který si žádá i nového výrazu. Citový podklad, nálada, z které „More“ vzniklo, je však trochu jiná: utrpení, které bylo v „Hronu“ spíše ještě jen tušením, stalo se mezitím skutečností a vnucuje se básníkovi otázkou:

Kto vývod zo sĺz nešťastných Vydá, čo z očú mladých a jasných Na hrob nádeje padajú?

Byl mezitím básník poznal lásky závratné štěstí i hluboké utrpení, jež se stalo mezníkem jeho vnitřního i vnějšího života.

Odkry sa, odkry, prosím ťa, tmavá nových dňov mojich zástera!

zní teď žádost básníkova, jenž oplakal a pochoval nejkrásnější své naděje a trpkou bolestí si vykoupil poznání:

Hoj, duša mladá, v centre sa večnom Usaď túžením Cheruba! Zastane ten na hrade bezpečnom, Kto sa k božskosti prerúba! — — Nech ti je svätá myšlienky sláva, Ostatné slávy, čo svet podáva, Sú tieto svojhlavé vody!

Táž, ne zcela ještě překonaná bolest prozrazuje se i v básni „Mládenec“, která vznikla ze stejného duševního rozpoložení a z téže základní myšlenky jako znělky „Maríny“, v nichž básník líčí, jak láska k vlasti zvítězila v něm nad zoufalou touhou skončiti život v náručí Víly-Maríny, to jest, ve vlnách Hronu (Marína, sl. 187 a d.). Jenže mladík, bloudící z večera v teskné náladě po břehu věrné řeky, jejíž vlny mu slibují osvobození od veškeré bolesti, a nacházející konečně upokojení a novou sílu v osvobozujícím poznání: „Mňa ešte zemské viažu potreby a vlasť moja je na zemi“ (Mar. 222), změnil se v mládence, jenž na vrcholu Kriváně hledá útěchu ve své bolesti a nachází ji ve slovech nadpozemského hlasu:

Ak myslíš, mysli na stav otčiny, A spoj myšlienku s citom ľúbosti, Vymysli spásu, sleť do dediny, A daj úmyslu tvár skutočnosti. (Mládenec.)

Že tato slova nebyla básníkovi jen pouhým zvukem, že láskou k vlasti, k mladému, sotva probuzenému národu se osvobodil z pout osobního utrpení, zřejmě ukazuje vzrušená retorika veršů, věnovaných v té době „Krajanom“. Báseň nevznikla bezpochyby najednou. První její sloky, zachycující náladu mladého Slovenska z doby, kdy „kvíľba sa, ako hučanie zvona nad rodom celým prestrela,“ byly — jak už bylo výše řečeno — nepochybně myšleny na posilu vrstevníků, kteří po zrušení bratislavského Ústavu opouštěli na počátku roku 1844 někdejší svou baštu.

Spieval bych sväté otčiny žiale, Lež načo slabé kvílenie?

ptá se básník, jehož činorodá vůle se nedovede poddati bezútěšnému žalu, ať už jest to v životě soukromém či veřejném; zdravý jeho duch se vzpírá slabošské beznaději, která se vzdává boje a tím i možného vítězství. Báseň však zůstala nedokončena až do chvíle, kdy se J. M. Hurban asi hlásil o příspěvek pro III. ročník „Nitry“ — a tehdy Sládkovič dopověděl, co chtěl „Krajanům“ říci. Dopověděl však už v duchu toho vnitřního přerodu, který se zatím s ním udál. V době, kdy začal promlouvati ke svým vrstevníkům (1844), hájil ještě vášnivě proti Štúrovi práva milujícího srdce a tvrdil, že „jedno to, či sa v devu zaľúbiš, či sa národu svojmu zasvätíš“ (Mar. 265); když báseň dokončoval, byl se již navrátil ke kredu svého mistra a vyznával s ním, že „zásada“ slovanských časov zaprenie vlastnej osoby“ (Krajanom), a kollárovsky kompromisní touha

Vlasť drahú ľúbiť v peknej Maríne, Marínu drahú v peknej otčine, (Mar. 73.)

ustoupila citu, který si bezpodmínečně vyžaduje celého člověka, všech jeho sil duševních i tělesných:

Vlastenec verný sám seba zruší A žije vlasti jedine, Otčinu najde vo svojej duši, A dušu svoju v otčine. (Krajanom.)

Překonal svou lásku. A když pak o něco později zase jednou stanul na vrchu nad městem, ve kterém se zrodil jeho duševní život a kde procitlo i jeho srdce; když před duševním jeho zrakem míjely obrazy ze slavných dob Štiavnice, a v duchu znova prožíval, co mu bylo jásavým štěstím i pramenem neskonalého žalu; když vzpomínal a uvědomoval si, jak těžce a poznenáhlu jen se rozpomínala „Štiavnica, Sitna pekného dcéra“ na slovanský svůj původ, jak těžce se tam probouzel národní život — tu se mu slévají tužby i vzpomínky, stesk i naděje v přání, z něhož vane něco z melancholického míru, který se s večerem rozkládá nad tichnoucím městem u jeho nohou:

Štiavnica! žitia môjho kolíska, Žitia môjho v krajoch ducha! — — — — — — — — — — — — — — Dovoľ, že syn tvoj prajný si získa Naklonenosť tvojho ucha. Slavnou ťa videť sláva je jeho, Mreť tebe je mreť nám obom: Buď aspoň hradom ducha rodnieho, Keď si lásky mojej hrobom! — — („Štiavnica“)[159]

je to už jen pouhá vzpomínka na něco, co minulo a přebolelo — srdce básníkovo už zakotvilo znova: u té, jež se měla státi družkou jeho života.

*

Když Sládkovič ve Viktorinově vydání svých Spisů z roku 1861 vystrojil „Marínu“ do světa po druhé, předeslal jí jednu sloku, která od té doby tvoří jakýsi prolog „Maríny“:

Keď sa lístoky tieto rozvinú Pred tebou v chvíľkach pokoja, Pozdrav mi, krásna, moju Marínu, Veď je ona družka tvoja; Objím ju, krásnomladá je ona, Dcérka je nášho šumného Hrona, Slovenka je ľubohlasná: Objím ju, a keď v tomto objatí Duša jej v duši tvojej sa ztratí, I na mňa si spomeň, krásna!

Jistě se domnívaly všechny mladé čtenářky „Maríny“, které dojatě se poddávaly kouzlu milostné písně, že k nim se obrací „slavík pohronský“ tímto poetickým oslovením, poroučeje tak dílo svých snů a tužeb do jejich přízně. Objeví-li se však jednou výtisk „Maríny“ z roku 1846, jistě sličně vázaný a věnovaný Antonii Sekovičové, pozdější ženě básníkově, pak se jistě setkáme na prvním čistém listě drobné knížečky s prvopisem této sloky. Neboť tehdy, kdy „Marína“ vyšla zpod tiskařského lisu, bylo už s mladým básníkem tak, jak to praví sám o jarém mládenci, který

Pravou objíma spomienok stíny, V ľavej čerstvý drží veniec, Veniec uvitý z púčkov ružových, Čo zajtra vykvitnúť majú. (Milica.)

A pro ni, „krásnou družičku svoji“, jak Sládkovič v listech svou milou nazýval, napsal i toto věnování, posílaje či odevzdávaje jí jeden z prvních výtisků své básně. Marína Pišlová, tehdy již provdaná, byla zapomenuta, a její místo v básníkově srdci zaujala Antonie, dcera panského úředníka Sekoviče, bydlícího v „černém zámku“ garamseckém; seznámil se s ní Sládkovič asi prostřednictvím jejího bratra Pavla Sekoviče, když chodíval z blízkých Rybár na služby boží do Garamsegu.

Počátky básníkovy známosti s Antonií Sekovičovou nejsou nám zatím známy; prvý jeho list jest až z prosince 1846, krátký sice, ale prozrazující, že tehdy byl jejich styk již velmi přátelský.[160] O vzrůstání nového milostného vznětu, který vede jeho myšlenky i cesty často „hore Hronom“, svědčí i slova, do nichž vkládá všechnu svou touhu, žádaje Pavla Sekoviče: „Pozdrav, pozdrav pekne krásne tú dušičku, čo ju sestrou voláš“ (22. I. 1847).

Sládkovič byl bezpochyby roku 1846 častým hostem na zámku u Sekovičů, kde dcery měly — jak tehdy bylo v úřednických rodinách zvykem — výchovu po výtce německou. I po letech ještě dopisuje si Sládkovičova žena se svou sestrou, Amalií Hoičovou, německy; a nebudeme zajisté daleko pravdy, povíme-li, že národní uvědomění slovanské našlo do této rodiny cestu teprve se Samuelem Hoičem a zejména se Sládkovičem, jenž slovem i skutkem nadšeně hájil práva rodné řeči. Antonie Sekovičová se snažila doplniti své vzdělání v takovém duchu, jak si toho básník přál a on byl jistě také jejím duševním vůdcem při této snaze. Tak aspoň lze vyčísti z listů Sládkovičových, které se z tohoto šťastného období jeho života zachovaly. Sládkovič psával často; neboť on, člověk prudkého a hlubokého citu, vždy byl puzen touhou, cit svůj přelíti ve slova a vložiti tak srdce do rukou té, u níž hledal pochopení pro svou duši. Antonie Sekovičová psávala méně; byla, jak sama vyznává, „ein prosaisches Mädchen“, povaha spíše rozumově než citově založená, a k tomu jí ještě zajisté působilo i nesnáze hovořit o svém cítění řeči, které nebyla zvyklá — slovensky: bála se pravopisných chyb a Sládkovičovy kritiky. Ráda zpívala, zdá se, a mladý její přítel byl vděčným posluchačem; jenže se svou zvláštní zálibou pro lidovou píseň slovenskou jako všichni Štúrovci, nerad slyšel, že jeho milá si prozpěvuje cizím jazykem. Z toho podnětu vznikla už někdy na počátku jejich známosti báseň „Prosba“ — uveřejněná v Orle Tatránském 22. září 1846 — ve které Sládkovič ke své „družičce mladé“ promlouvá takto:

Spievajže, sestra, spievaj mi, moja, Ale hlasom matky tvojej, Mňa len slovenské hlasy ukojá, Tými dušu moju ovej!…

Přes to však Sládkovič jednou aspoň napsal své milé také německý list, zajímavý nejen tím, že prozrazuje radostnou náladu, kterou nová láska v něm vyvolala, ale že také naznačuje, jak úzký byl vztah Sládkovičova vnitřního, citového života k mateřské řeči. Píše své vyvolené 3. května 1847 takto:

„Wer mich gestern abends bedauert hat, der hat es wirklich mit Recht getan. Nicht darum, weil ich mit der Abenddämmerung nach Hause kam, sondern darum, weil ich mit der Dämmerung vom Schlosse musste.

Dies Bedauern verdiene ich desto mehr, weil ich keinen herrlichen Traum in der Nacht hatte, und weil ich nicht vom Abel und Kain, sondern von dem Engel geträumt habe, welcher den unschuldigen Adam mit Flammenschwerte aus dem Paradiese jagte. Mein Adam aber war aus den neuesten Zeiten. Doch ich weiss nicht, wie ein Theolog der heiligen Schrift zum Trotz träumen kann, dass die Eva auch nicht mitherausgetrieben würde…

Ich muss noch zu meiner Entschuldigung beifügen, dass ich diesen Brief bloss darum deutsch schreibe, weil ich zu einem deutschen Schreiben ein Seitenstück schuldig bin. Es würde mich deshalb grenzenlos Schmerzen, wenn man darum meine Nationaltreue in mindesten Verdacht nehmen sollte. Dies ist alles nur deutsch und darum auch trocken und langweilig gemein: das Tiefe, Herzliche, Beseligende — kann von mir nur slawisch und mündlich mitgeteilt werden.“

Podepsal se Sládkovič v tomto listě jako „meiner liebenswürdigen posestríma treuester pobratím und noch viel mehr;“ ale už dávno před tím, než takto nazval garamsecký zámek svým rájem, chodíval podél Hronu za svým milostným štěstím; a když minuly chvíle veselé zábavy, vracel se v rozpomínkách k nim a k „šťastnej rodinke v tých zámockych múrach“. Proto jistě už v listopadu 1846 napsal báseň „Na Všechsvätych“ — uveřejněnou však až ve Spisech 1861 — neboť v tutéž dobu o rok později nebylo mu už třeba, aby žaloval a toužil:

Ponad háj hrdličky smutne hrkútajú, že im spolu bývať zlí ľudia nedajú, Smutne hrkútajú, každá inde sadá, Oj, nerada sama býva duša mladá. — — Sober sa, vetrík náš, hore šumným Hronom, Zastaň si nad pekným zábavy Sionom… Tej švarnej družičke zanes pozdravenie, Pozdravenie krásne: na šťastné videnie. A jak by tej krásnej zábavy obrazy Spomnela si cez deň, cez noc raz, dva razy, Aby i sem peknou dušou zaletela, A i na mňa aspoň chviľkou si spomnela. (Na Všechsvätých.)

Z reminiscencí na pobyt v „černém zámku“, kde „medzi začadenými, čiernymi hradbami, po starobylých palotách, každý pohľad na búrlivé, krvavé, surové stoletia upomína, kde visia obrazy železnoodencov a synov vojny,“ vídal Sládkovič přecházeti „tichého, útlého, milostného anjela v podobe devy,“ vznikl někdy v této době i Sládkovičův prozaický pokus „Posestrima“, který však zůstal jen zlomkem.[161] Ale i z krátkého úryvku jest zřejmo, že hrdinkou povídky měla býti Antonie Sekovičová, nový básníkův ženský ideál, a dějištěm starý zámek garamsecký. V zachovalém zlomku povídky líčí básník Julii — Antonii — hledající útěchu a posilu u hrobu své matky. I to jest v romantické osnově prvek realistický: Sládkovič bezpochyby svou nevěstu doprovázel, když navštěvovala hrob své matky, a za takové společné návštěvy, kdy básník se soucitně vmýšlel v cítění zarmoucené dcery, vznikla jistě i báseň „Na hrobe materi“, nepochybně Antonii Sekovičové věnovaná, ač ji rovněž přinesly teprve Spisy z roku 1861.

Sládkovič byl v rodině Sekovičově rád viděn i vítán, a Antonie Sekovičová mu ráda byla „posestrimou“; ale v projevování svého citu byla tak zdrželivá, že náruživý a netrpělivý „pobratim“ její chvílemi o tom pochyboval, má-li ho vůbec ráda. Stěžuje si 27. května 1847, že „všetky jeho svety pod tajným ešte závojom zahalené ležia a hlasy jeho nedostávajú ohlasu.“ A list končí: „Zajtra idem do Bystrici; pozajtra budem mať dlhý čas a popozajtrá azda pár milých chvíľok v blízkosti drahej posestrimy mojej sa dožijem. Ak ma neradi vidia, nak odkážu, že nebudú doma. Ale ja predci len prídem. Jich večneverný Andrej Braxatoris.“

Brzo na to, 9. června 1847, byl Sládkovič vysvěcen za faráře na Hrochoti. Získal tak životní postavení i domov, do něhož mohl uvésti Antonii jako svou družku, ale na nějaký čas byl tím odveden dále od svého garamseckého ráje. A 18. června pospíchá již do Garamsegu tento list:

„Drahá moja! Nezačervenaj sa, keď v liste tomto viac ľúbosti a úprimnosti ako obyčajnej zdvorilosti a etikety najdeš. Roztrhnime už raz ten závoj, ktorým sme duše naše, asnaď naveky spojené, jednu od druhej delili. Nikdy síce hlas môj nevysloviu tie túžby pred Tebou, ktoré ma ku krásam a cnosťam Tvojim už tak od dávna viazaly, ale viem, že Ti prsá moje tajné nezostaly.

Nikdy si Ty, predrahá moja, náklonosť Svoju ko mne nevyzradila, ale viem, že v náručí mojom studenou si nezostala. V blízkosti Tvojej o sebe ja som nehovorievau, lebo len v Tebe som tie hodiny prežiu: o budúcnosti našej, bárs ustavične na ňu som mysleu, vraveť som nesmeu, lebo ona mne samímu ešte skrytá bola. Teraz ale, keď ma hory a doly od Teba delia, veľmi počnem cítiť ztratu blízkosti Tvojej.

Žiadaubych si len to od Boha na veky s Tebou žiť. Ale veľká by to obeť bola od Teba pre ľúbosť našu. Nedostatok a chudoba je dosiaľ los môj; a čo ešte bude, to je u Boha. Bojím sa, žebys dakedy nad spoločným osudom naším zaplakala. Jestliže ale len ľúbosť moja a život môj žiadaš, to oboje som už dávno Tebe a vernosti Tvojej docela posvetiu. Mne sa tak zdá, drahá duša moja, že sme my dvaja pre jeden život stvorení a keďby ňádra Tvoje na to neprisvedčily, nebo života môjho hrozne by sa zamračilo. Jestli chceš so životom mojím sa podeliť, obetovať sa mi musíš tak, ako ja som sa Tebe už dávno obetovau.

Načoby som Ťa, duša moja, nečistými sľubmi zavádzau? Ale ver mi, veľa odporností sa môže prelomiť, kde dve ľúbosti jedna na druhú sa oprie a jedna za druhú žije a umiera… Na prsach mužovych spočinie dobrá žena a dokiaľ on stojí, ona nepadne; jestli ale padne jeden, padnú oba a nezaplačú, lebo ľúbosť ích je nepodvratná. Či tak myslíš aj Ty, drahá moja? — Jestli áno, tedy podaj mi ruku a chystaj sa do náručia môjho na veky; jestli nie, tedy aspoň zaplačeš dobrou dušou Svojou nado mnou a zostanem osiralý ako som dosiaľ bou.

Ale znám Ťa ja, duša moja. Máš Ty pekný, veľký cit a ľúbosť a vernosť svoju za podlý telesný zisk, viem, že nepredáš.

Tu máš otvoreního ducha môjho: a ver mi, že ešte priúzky, prichladný, prisprostý je tento list môj, lež aby som povedať mohou, že je zrkadlo duši mojej. Ale tu máš aspoň toto na pamiatku moju a viem, že keď ho čítať a znovu čítať budeš, spanilô srdce Tvoje bude vedieť pridať k nemu, čo ešte chybuje a čo sa vypísať nedá. Lebo tak je ľúbosť nekonečná, že všetky slová o nej sa len slabé znaky a nedostateční poslovia večných a neprebraných jej citou.

Prídem čím skôr k Tebe, drahá moja, a k dobrímu Otcovi Tvojmu, prídem a úfám túžobne, že on súdbam a srdciam našim odporný nebude.“

Stalo se, jak si toho Sládkovičovo srdce žádalo; Sekovič neměl námitek proti jejich svazku, a Antonie projevila ochotu jíti s básníkem cestou života. Leč pokojný její způsob projevovati, či vlastně neprojevovati své cítění, stále znepokojoval bouřlivého a vznětlivého mládence. Zdála se mu příliš chladnou, ač teď, kdy i otec dal souhlas k jejich spojení a před světem si náleželi, nebylo již třeba déle skrývati náklonnost. Jeho srdce, cele a plně se citu vzdávající, chtělo i stejně veliký cit přijímat, žádalo si vždy nových důkazů, podávaných v přímém styku a projevovaných i vroucím slovem v listech, že splnil se jeho sen o velké, nekonečné lásce a blaženém splynutí dvou od věčnosti si určených bytostí. Píše proto 10. července své nevěstě, chtěje nabýti jistoty, list, v němž plane mladistvý oheň i těžce utajovaná vášeň:

„Vieš Ty, drahá moja, aká vrelá, búrlivá je ľúbosť moja, vieš, akô nekonečnô je túženia moje, nikdy sa nelúčiť od krásního srdca Tvojho: a tak môžeš vedieť aj to, čo ľúbosť moja dáva a žiada. Vidíš horúcosť citou mojich, požehnania drahího Otca leží už na sjednocení a večnom spojení našom, slovo vernosti spojilo už ruky naše, svet celý už hovorí o večnom, nerozdielnom svazku našom: ale Ty, duša moja drahá, Ty ešte neveríš, Ty ešte viac žiješ so svetom ako v náručí mojom, Tebe ešte ťažko príde, otvoriť verencovi svojmu celô srdce svoje; Ty sa ešte môžeš chladnou staväť svetu k vôli naproti mne a aj tam, kde klebetným očám sme skrytí, aj tam ešte horúcej duši mojej rovne sa ohlásiť bojíš sa. — Kedy už, drahá moja, prestaneš byť mi cudzou, kedyže už prestaneš svet viac ľúbiť ako mňa, alebo kedyže už ukrývať prestaneš srdce svoje predo mnou? Jestli ľúbosť Tvoja ko mne je v skutku tak chudobná, tak chladná, tak bojazlivá, ako sa mi dosiaľ byť zdala: ó, čože je duši mojej taká almužna, čo je pre svet blaženstva nášho taká chatrná kvapka? Pokiaľ ja neviem, že nič, nič nemáš milšího nado mňa, zatiaľ ma šťastního nevidíš. A keď by nemohou som Ti ja byť všecko: oj, prosím Ťa, drahá moja, zabudni na mňa celkom a na veky; lebo čo Ti je z muža, ktorýby v Tebe nebo svoje hľadau a nenajšou? Čo Ti je z muža, ktorýby Ti pred očima mau vädnúť preto, že v Tebe obraz ľúbosti svojej nevidí? Ešte je čas, zabudni šuhaja, s ktorým šťastnou byť nemôžeš, jestli svet cudzí, jestli sestru a brata, jestli otca, jestli sama sebä večmej ľúbiš ako jeho. Alebo keď on Ti je nadovšetko, prečo mu to ešte tajíš, prečo ukrývaš?

Odpusť mi, duša moja drahá, že nechcem Ti zamlčať nič, čo v duši mojej sa ozýva, keď ustavične na Teba, jedinú radosť svoju, myslím a spomínam si. Odpusť mi, jestli Ťa ešte dobre neznám v ľúbosti Tvojej, ale chcem, aby si Ty moju dobre poznala. Prečo nemáme už teraz aspoň v duchu spolu žiť, keď nás obyčaje sveta na čas v osobách lúčia? Či tá svadobná hostina má byť korunou ľúbosti našej, ktorá je len pre hrdlo a ktorú na druhý deň zabudneme? Či ten sobáš, tá prísaha má viac byť ako naša večná vernosť a posvecenosť, ktorá nás pred oltár zavedie? Ver mi, drahá moja, manželstvo moje musí byť vysoko povýšenô nad obecné ženby, spoluhospodárenia a spolubývania: manželstvo moje musí byť blaženstvo dvuch duší, ktoré skrz nekonečnú, bezohľadnú ľúbosť proti všetkým príhodám sveta anjelsky sa ozbrojily. ,Podaj mi ruku, veľkocitá, k vysokým tým duší horám,‘ vieš to z mojej ,Maríny‘? ,Marína‘ moja je zrkadlom duši mojej: vravíš, žes hu desať ráz čítala a dobre rozumela: a predci, drahá moja, nechceš pochopiť ľúbosť moju…“

Prudký Sládkovičův citový projev jistě se dotkl Antonie a ona si pospíšila, vyvrátiti pochybnosti svého snoubence. Neboť již 16. července píše Sládkovič list druhý ve snaze, nevěstě své vysvětliti, proč tak psal:

„Nemaj mi za zle, družka moja srdečná, nemaj mi za zle, jestli list môj predešlý zarmútiu peknô srdce Tvoje. Rozžialený som bou pre rozlúčenia naše, a ľúbosť moja, ako je sama nekonečná, tak spokojná a ľahko nasýtená byť nemôže. Ja, ako sa ináče chladným byť zdám, tak som naopak v tužbách a citoch mojich nekonečne náruživý a vrelý. Sama si to už poznala, že ľúbosť moja je čistô, horúco rozhorlenia, ktorô po ničom tak netúži, v ničom sa tak neteší ako v tom, že v Tebe duša moja našla spolucit a srdečnú harmoniu. Mnohí mi to vravia, že blaženosť moja ani skutočnosti, ani trvácnosti mať nebude: počula si to, hádam, družička moja sladká, aj sama; ale never Ty to…

Oj, že nemôžem Ťa, drahá moja, aj teraz k prsám týmto privinúť a v náručí Tvojom pozabudnúť všetky svety závistné, studené, chlebárske a ziskužiadostivé! Ale čak príde, príde aj ten čas, že diaľka medzi nami stávať nebude! Ale ja Ti dlho žiť nebudem, zlatá moja! Mňa ztrávi vrelý cit môj: a keďby to nie, ztrávila by ma studenosť žitia. Ľúbže ma, drahá, aj Ty tak, nak spolu zomrieme. Lebo načo bych Ťa nahau samú na svete: alebo načo bys Ty mňa samího pustila? — Ale musíme aspoň ešte tri dni spolu prežiť: potom či tu, či tam spolu, ako Božia vôla…“

Domluvili se, a Sládkovič se upokojil. Jejich štěstí jeví se mu v nejzářivějším světle; věří, že společný jejich život bude povznesen nad všechnu všednost, že bude zasvěcen lásce a kráse nehynoucí. „Okolo nás žijú duše chladné, zakriahnuté v potrebách obecního života a my stojíme medzi nimi s ľúbosťou našou a nádejami našimí ako na sigoti vodou otočenej: ale ver mi, nám je súdenô, ukázať svetu anjelskú blaženosť na pustej zemi,“ tak píše. A odloučen od té, po níž srdce i duše jeho mocně volaly, za ticha večerního, když povinnosti denní byly splněny, vzpomíná a touží za svou milou, hovoří s ní aspoň v listě:

„Pritiskni, drahá družička moja, pritiskni lístok tento k srdcu Tvojmu peknímu, ako ja obímam spomienky Tvoje. Verím, že ráda sa bavíš s duchom mojím, lebo zaň si sa obetovala a preto verím, že jasnô oko Tvoje radostne na ňom spočinie. Rád sa ja k Tebe prihováram, rád myslím na Teba, na lásku našu, na žitia naše. — Pri Tebe ja nič neviem rozprávať: ale bárs mlčia ústa, vraví oko moje, objatia moje, aj samô mlčania moje.

Ty, hádam, už spíš sladko, keď ja toto píšem, a vynahradzuješ si tie hodiny, ktoré si ľúbosti našej darovala. Hádam sa Ti sníva práve o tom, čo ja teraz myslím a cítim pri osamelom svetle chudobnej lampy mojej. No, dobrú, sladkú noc, moja drahá! Mňa síce tiež už volajú spať aj oči aj hodiny moje: ale duša moja nechce sa spustiť myšlienky a Tebe… Azda sa mi bude snívať o Tebe, drahá duša mojej duši… Dobrú sladkú noc! Bozkávam Ťa storáz! Dobrú sladkú noc!…“ (31. července 1847.)

Básníkovy myšlenky se skutečně nespouštěly drahé představy, dokud je nepřelil i v poetickou formu. Z nálady toho večera jistě se zrodila báseň „Vraví oko tvoje“:

Zvon tichý k večeru zvoní A noc padá s neba, A po tom krásnom Pohroní Duch môj hľadá teba.

Bezděčně přichází k němu vzpomínka na prvou zklamanou lásku, když se hrouží do slastných dum o novém svém štěstí a v jediném okamžiku vše ještě jednou prožívá:

Ľúbil on devu dakedy, Slaď to bola krátka, A zostal mu len tieň bľadý A žiaľna pamiatka. Krásy tej devy povädly, Vernosť jej omdlela, City mládenca ochladly A ľúbosť umrela.

Ale Sládkovič nedovede žíti minulosti; do budoucnosti se dívá a věří v sílu nového svého citu i v hloubku lásky své zdrželivé nevěsty. Promlouvá k ní v posledních verších básně slovem, které jest ohlasem myšlenky v dopise vyslovené, připomínaje o sobě, že

Nemôže dávať sľuby, Prísahy nedáva, Ale nakoľko ťa ľúbi, Zrak jeho rozpráva: Ty mlčíš, ty v srdci tajíš, Čo jemu drahô je, Ale čo vyznať sa hájiš: Vraví oko tvoje.[162]

V témž listě se Sládkovič i těší slastnou rozpomínkou na večery, které krátce před tím prožíval ve společnosti své nevěsty.

„Družka moja srdečná! — Myslím si na tie nedávné zlaté noci. Plamenná duša moja teší sa aspoň v rozpomienkach na ne a v nádejach na budúce také. Ale čo sa mi rozpomienky na ústa Tvoje, oči Tvoje, líca Tvoje storáz zboskávané? Ty si nie pri mne a ja som preto na pustatine. Druhí sladko spali za nás a my sme za druhých sladko snívali. Zamlklo všecko okolo nás, zabudli sme na hromy a blesky v ľúbosti našej, ospanlivosť vymrela v srdečnom objatí našom, ruka od ruky, ústa od úst nedaly sa pounocou rozlúčiť: pamätáš ešte, drahá duša moja? Oj, ja pamätám a trasiem sa za Tebou, za Tebou, krásna sestra mojej duši!“

A vzpomínky ty oživly ještě jednou — jistě nezadlouho po tom, kdy ještě živě pociťoval slast těch chvil, a duše se rozehřívala rozpomínkou na ně — ožily a byly přetaveny v básníkově duševní dílně a zvěčněny v druhém velkém jeho díle, které tehdy se rodilo: v „Detvanu“. Neboť z vlastních citových zkušeností básník čerpal, když duševní jeho zrak viděl „obrázok dýchnutý bielym ako hmľa tenučkým ťahom“ na „čiernej opone“ pohronské noci, a jeho poetické slovo vymalovalo tak živě čarovnou chvíli, kdy kouzlo letní noci neodolatelně schvátilo do své náruče dvojici detvanských milenců, Elenku s Martinem, a

Do duše duša jej sa mu vryla A k srdcu šla na vohľady. (Detv. 187.)

Tak snili a toužili i oni dva, básník a jeho nevěsta, „za tých nedávnych zlatých nocí“, a za ni a za sebe vypravuje básník v „Detvanu“, jaké opojení citové se jich tehdy zmocnilo:

Z jej úst radostné šumí šeptanie, Jako by šum sladkej lipy, A v tom šepote nové vyzvanie Od srdca ku srdcu kypí; Len pre žiaľ jeho vie sa žalovať, Z jeho radosti len sa radovať, A nič pred ním neukrývať, A keď jej oči, ústa sa smejú, Len pre jednu sa tešia nádeju, Pre tú: že s ním bude bývať. (zn. 188.) Mládenec okom jej očarený Nemá pre jej krásu očí, Mládenec, citom jej oparený Necítí, čo sa v ňom točí: Ale v pokoji na ňu sa díva, Jako ten, komu moc dobrotivá Všetko, lež všetko prisúdi; A len keď šepot z úst milých spadne, Keď zápal mladý trochu ochladne, Z kľatby rajskej sa zobudí. (zn. 191.)

A nezpíval to Martin Elence na rozloučenou, když už svítalo a bylo nutno se rozejít, ale to zpívalo Sládkovičovo vlastní milostné štěstí, když po chvílích slastného toho snění v garamseckém zámku jej volala povinnost zpět na Hrochoť — to básník se loučil se svou milou, když překypující cit vyvřel ve sloku, kterou jsou zakončeny Martinkovy námluvy:

Zostaň mi zdravá, hviezdička krásy, Dieťa mladej duše mojej, Čo v zlaté si ma zaviedla časy, Piť dala slasť z čaše dvojej: Sestra spevcova, kvet môjho ľudu, Kvet toho špatnokrásneho bludu, V ktorom drieme slovenský kraj: Choď mi, zapadni, hviezdička krásy, K hrobu ľúbosti mňa zaviedla si, Zapadni a dobre sa maj! (zn. 205.)

Dvakrát potom ještě Sládkovič pohovořil se svou nevěstou v dopise, než ji uvedl jako ženu na hrochotskou faru. Byl cele v zajetí svého citu, který mu vnucuje do pera myšlenky, kdysi již vyslovené v „Maríně“. Nezapomněl ještě, jak vrstevníci přijali „lascivní“ jeho názory o lásce, a znovu je formuluje v přesvědčení, že nelze zatracovati cit takovým způsobem, jak učinili přísní vyznavači Štúrových ideálů:

„Myslím na Tebä, duša moja, temer bez prestania: ale neviem, či mi to u Tebä dobrô či zlô srdce spraví. Ty si vraj „ein sehr prosaisches Mädchen“, tedy si pomyslíš: radšej by si Ty na gazdovstvo, na knihu atd. mysleu: dobrá si Ty ako anjel, viem, že zahanbíš súd ten sveta a pomyslíš si:

mysli, šuhaj, mysli, kdeby sme sa sišli.

Už ako je koľvek, ja ináče nemôžem: ale z tejto mojej myšlienky vývod hockedy dám pred Bohom aj pred svetom. Divná je to vec. Ľúbosť je úkaz tak všeobecný a predci tak neobjasnený. — Niet temer zábavního spisu, kdeby láska značnú rolu nehrala a predci vždy je milá, nikdy unavná. Niet času a krajiny, kdeby duše k dušám sa netiahly, a predci temer neslýchaná a zázračná je čistá ľúbosť; láska je svatý zákon najvyššího náboženstva a predci mladé srdcia v našich časoch vyhrnú krú zahanbenia na líca, kedykoľvek sa tajemstva jich pred svetom zjavujú. Ale darmo je tým hovoriť, čo každý svoj cit za korisť telesnosti vyhadzujú, čo neznajú ľúbosť krem vrát manželstva, čo nevedia sa vyšinúť nad každodennú prózu žitia ako, odpusť, červíke v chreni… Bou by ver už čas, aby sa všeobecná tá vychválená osveta našich časov chytila k tomu, vysvetliť svetu, že láska kresťana má byť tá istá, ktorá dve duše skrze krásu či telesnú či duchovnú spojuje… Ale čo nás tam po tom, čak ver, družička moja? nak si tam svet myslí a robí, čo chce, my si taký malý vlastní svet spravíme a všetky biedy a špaty von z neho vytvoríme. —

Posielam Ti Nitru a veľmi budem rád, ak v nej voľačo milího a zábavního najdeš. Pripojujem tu aj pieseňku na ten nápev, „čo sa Ti tak často po rozume pletie a nemôžeš naň pesničku vynajsť“ (18. srpna 1847).

Píseň, o které se tu Sládkovič zmiňuje, začíná slovy: „Mne chyženka ubohá pri tebe bude chrám…,“ a byla rovněž napsána ve jménu básníkovy lásky a krásných nadějí budoucího společného života. Jak vypravuje básníkův životopisec a přítel Ludevít Grossmann, přeložil ji Sládkovič z ruského a zazpívali si ji snoubenci před svatebním obřadem.[163]

Poslední list přijala Antonie Sekovičová krátce před sňatkem, když byla zaujata přípravami do nového života; v něm se nedočkavý snoubenec ještě jednou vyzpovídal ze svých tužeb:

„Družka moja srdečná! — Myslíš si, hádam, niekedy, čo robí večný druh žitia Tvojho? Čo by robiu? Sedí a díva sa na hodiny, ako sa pohybujú a pomaly vedú ho k zlatej bráne nádejí jeho: Teší sa za každým, keď jedna z nich odbije a myslí o tom, ako by všetky hodiny sveta napraviť mohou, aby za minútu dva týdne prebehly a potom na veky zastaly. Ale nechce sa mu to podariť a preto nepokoj sadá na srdci jeho…

Mysli často na mňa, aby si sa vždy lepšie obznámila s duchom mojím. Nádeje Tvoje na ničom inšom neobstoja, jedine na ľúbosti, na nekonečnej ľúbosti mojej. Keďby si v duši mojej nenašla ničoho, čoby Ťa šťastnou urobilo; čo by Ti bolo z mládenca, ktorý ničoho nemá krome večnej ľúbosti ku kráse a vernosti v Tebe zloženej? — Keďby si toto moje osvedčenia dakomu inšímu sverila, povedau by ten, hádam, že sa to len darobné fantazie horúcej hlavy a zbláznelího srdca. Ale prosím Ťa, ver mi, to je konečné premyslenô moje presvedčenia, manželstvo naše musí byť neobyčajnô, ak má byť šťastlivô. Ničomu sa neufaj, anjel môj, krome večnej ľúbosti mojej. Nič nemaj, krome obeť za žitia naše společnô. My budeme žiť nášmu peknímu svetu a ja život môj na to položím, aby nám ho nič rozváľať nemohlo… A tak neboj sa, duša sladká! Dačo nám bude chybeť, ale mnoho mať budeme.“ (2. září 1847)

O dvě neděle později, 15. září 1847, dočkal se Sládkovič splnění své touhy a začal novou kapitolu života, ve které s ním věrně sdílela všechny těžkosti a starosti všedního života ta, jež mu poskytla, co kdysi toužil přijmouti od Maríny. Nestala se hrdinkou velké básně jako její předchůdkyně, neboť lásky, v nichž není tragiky, nebývají podnětem velkých uměleckých činů. Ale jistou zásluhu, byť i nepřímou, na básníkově uměleckém vývoji přece má. A to ne pro několik básnických drobností pro ni napsaných, ale proto, že pod hřejivým sluncem nového milostného štěstí, které básník prožíval v Rybárech a na počátku svého pobytu na Hrochoti, rozvinula se a rozkvetla Sládkovičova klasická a věčně svěží idyla „Detvan“. Co pro vnitřní hodnotu „Maríny“ znamenala bolest prvního zklamání, tím je pro komposici „Detvana“ jas osobního štěstí, jež tehdy zalilo celý Sládkovičův život, naplňovalo básníkovo srdce i duši a našlo si čistý, ale neosobní téměř výraz v díle, které se stalo perlou poetické tvorby jeho i poesie slovenské.



[147] Církevní život v turčanském seniorátu byl tehdy velmi neutěšený, poněvadž církev byla v úplném područí zemanské zvůle (viz P. Križko: Bohd. L. Grossmann, SP 1890, 280). Ale i co se týče národního života, bylo v Turci mrtvo. V Štúrových Národních Novinách jest možno najíti řadu dokladů o tom i často opakovanou výtku, že Turec se národního pohybu nezúčastňuje.

[148] SP 1909, 440.

[149] List z 29. III. 1847. ATSM.

[150] Sládkovič A. H. Škultétymu 18. X. 1845. ATSM.

[151] K. Kuzmány Sládkovičovi 17. II. 1845. ATSM.

[152] P. Jozeffy A. H. Škultétymu 9. VII. 1846. ATSM.

[153] Protokol „Tatrína“ ATSM.

[154] S. Ormis S. B. Hroboňovi 17. XII. 1844. Pozůst. Hroboňova.

[155] S. Ormis štiavnickým studentům v listopadu 1846. ATSM.

[156] SNN 1846, čís. 46.

[157] OT 29. VIII. 1845.

[158] OT 3. X. 1845.

[159] „Štiavnica“ byla otištěna 2. října 1846 v OT. I ona jest důkazem, jak Sládkovič hovořil ze srdce a k srdcím svých vrstevníků, jak forma i myšlenky jeho rychle přecházely v jejich pamět i cit. Už 26. února 1847 otiskuje OT báseň Ondreje z Kisúc, nadepsanou „Návštiva“ a opěvující rodný kraj, okolí Žiliny — jest to parafráze, která se místy až doslovně opírá o Sládkovičovu „Štiavnici“.

[160] Listy Sládkovičovy Antonii Sekovičové jsou uloženy v ATSM.

[161] SP 1909, 724 — 726.

[162] Báseň jest uveřejněna až ve Spisech 1861.

[163] L. Grossmann udává, že Sládkovič přeložil píseň z ruštiny. Podařilo se nám najíti její předlohu. Originál je přílohou k II. dílu Dobrovského „Slowanky“ (1815) a má nadpis: „Russisches Lied für Gesang und Pianoforte zum Andenken des Fräulein Nannette von Wobořžil gewidmet von Joh. von Bentowsky“. Text zní podle transkripce „Slowanky“ takto:

Mně chižinka uboha S-toboju budet chram, Ja w-nej prošu ot Boha Zdorovja tolko nam. Ne žizni išču wěčnoj, Bezsmertjem ne iščus’: Tebja moj druh serdečnoj Ja perežiť bojus’. Ty raj, blaženstwo w swěti Odna mně možeš dať, Odna w mojem predměti Toboju liš dychať. Druhich čuwstw ne iměju, Dowolen ja sudboj. Ja mirom wsem wladěju, Kohda lubim toboj.




Flora Kleinschnitzová

— literárna historička, knihovníčka, spisovateľka, prekladateľka a pedagogička, členka Literárneho odboru Matice slovenskej Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.