Zlatý fond > Diela > Andrej Sládkovič a jeho doba


E-mail (povinné):

Flora Kleinschnitzová:
Andrej Sládkovič a jeho doba

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Erik Bartoš, Tibor Várnagy, Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 10 čitateľov

IV. Marína

„Zdá sa mi, že vidím — — Kde? — — V oku mojej duše.“ Tak vystihuje mladý básník slovy Hamletovými citové vzrušení, z něhož se zrodil jeho první významný básnický čin. Touhy, sny i vzpomínky jeho se nesly k jedinému cíli: realisovat umělecky vidiny vlastního nitra, pozvednout na prestol věčné Krásy tu, o níž mohl právem s Puškinem říci, kdykoli se zrak duše jeho vnořil do vysněného a vytouženého ráje harmonického soužití s milovanou bytostí: „Prelestnuju Marínu ja naďjejus uviďjeť tam.“[92]

Sladkovičovi není láska jen opojným, avšak prchavým dobrodružstvím mladistvě kypících smyslů; je pro něho klíčem, který mu otvírá bránu poznání a spíná mu říši hmoty s říší ducha v jednotu neskonale krásného souladu; je zorným úhlem, pod nímž se mu vlastní život, budoucnost, ba i vesmírné dění jeví v záplavě světla, teplého a růžového, v němž opojený zrak mladého optimisty všude vidí dvě slova, psaná vševládnou rukou nepostižitelného Ducha a odhalující mu tajemství všehomíra i mikrokosmu vlastní duše: Láska a Krása. „Sub specie amoris“ je tvořen jeho světový názor, a k lásce a k té, jež tento cit v něm probudila, spějí sny, myšlenky a touhy básníkovy. „Okolo nás žijú duše chladné, zakrahnuté v potrebách obecního života, a my stojíme medzi nimi s ľúbosťou našou a s nadejami našimi jako na sigoti vodou otočenej; ale ver mi, nám je súdenô, ukázať svetu anjelskú blaženosť na pustej zemi.“ Takovým se Sládkovičovi jevilo poslání jeho milostného citu ještě i po třech letech, kdy po druhé snil vábný sen všech milujících o manželském soužití, které „musí byť blaženstvom dvoch duší, ktoré skrze nekonečnú, bezohľadnú ľúbosť proti všetkým príhodám sveta anjelsky sa ozbrojily,“ a vyznal také, že „,Marína‘ moja je zrkadlo duši mojej.“[93]

Těmito slovy podal Sládkovič sám nejvýstižnější charakteristiku svého prvního velkého díla, jehož verše se rozvíjely z největší části tehdy, když hluk a shon denního života zmlknul v soustředěnosti večerního ticha a střízlivá skutečnost ustoupila Touze a Snu.

Dolinou tmavou pokoj si chodí; pokoj smrť je, tma smrti stín: príroda spí; nebom sa brodí duch, blahého života syn… sl. 8. A pŕsmi môjmi znejú tíšiny večerné v súzvukoch tajných, v súzvukoch tajných znejú hodiny ľúbostí tých nebodajných. sl. 11.

Hle, základní tón, na který jsou laděny verše „Maríny“! Noc a tajemné její kouzlo zrodily lyrika Sládkoviče, třebaže pro něho nemá toho symbolického a hluboce mystického významu, který do pojmu noci vkládali romantikové němečtí. Jim byla tajemným lůnem, z něhož vzešla nekonečnost všehomíra, symbolem milostně vzníceného objetí, z něhož se rodí nový život, dárkyní nejsladší rozkoše a nezbadatelným tajemstvím, v jehož podstatu vnikají jen ti, kdož splynuvše druh s druhem splnili svatý zákon lásky, řídící vesměrné dění. Z tohoto pojetí noci vytryskly Novalisovy „Hymnen an die Nacht“, a tak chápe její smysl i nedobrovolný sice, ale bezděčně nejvěrnější učedník německé romantiky Samoslav Hroboň, volající k noci ve chvíli tvořivého nadšení: „Tajemná noci, matko všehomíra![94]

Sládkovič — jako všichni lidé se sklonem k citovosti a lyrismu — podléhá kouzlu noční nálady rovněž; sloky „Maríny“ jsou toho plny. Ale vztah jeho k noci jest jiný, prostší a podmíněný spíše Heglovým názorem, že schopnost myšlení je výsadou, která lidského ducha přibližuje božskosti. Noc tudíž, svírající ducha poutem spánku a vrhající jej znova a znova v područí slepé přírody, jest tak vlastně nepřítelkyní nesmrtelného ducha, neboť „pokoj smrť je, tma smrti stín“. Není mu mocí životodárnou, jako romantikům, má však pro něho půvab tím, že jest to doba citového a myšlenkového soustředění, nerušeného potřebami dne, chvíle, kdy jest možno od břehů Sály zaletěti k horám Sitna, k milence:

Aj nocou rád bych byť medzi vami, hory Sitna, tak milé mi!… Nechcú ísť nohy — tá tma ich spína? No veď nohy sú zeme rodina:… Ale ty, posol mladistvej duši, let tvoj závoje mrakov rozruší, srdce, ty choď, ty máš krídla! sl. 10.

Pro možnost, přiblížiti se v tichu pozdního večera v duchu své milence, dát pohovořit duši s duší, rozplynout se téměř v bolněslastném pocitu všech romantiků, že „zem táto túži len — túži a — túži“ (sl. 17.), pro to skládá i Sládkovič noci svou lyrickou daň.

Ty noc vážna, ty noc tichá, kráľovna ty nebeských snov!… Daj mi byť snom, čo raje tvorí, byť pokojom, čo strasti borí, keď tieň tvoj svety otočí! sl. 23.

Tak ji apostrofuje básník, jenž pod její ochranou kreslí si Marínu, jak by ji roztoužené srdce jeho rádo vidělo: toužící po něm. Dlí v duchu u ní za jarního večera, kdy „zakvitlé vŕby milo dýchajú vône večernej čerstvoty“; vkládá jí do úst píseň plnou touhy, dává jejímu srdci hovořit o právu lásky, provází všechno její konání, představuje si, jak milenka jeho se odstrojuje a k spánku ukládá, vidí v duchu všechen dosud mu nepřístupný půvab milované dívky. Je skutečně tak, jak básník hvězdám vyznává:

Jako vy tam hor, božie plamene, svetiel ste žriedla, fakle, korene: ona blesk myšlienky mojej. Jako vy, večné svetov zákony, harmonij božích čarovné tóny: takmne os, zenit, koľaj! sl. 2.

A snad by se i Sládkovičův roztoužený cit byl přelil jen v obvyklou formu konvenční milostné lyriky, egocentrické, jediným citem cele zaujaté a myšlenkovým vřením současného světa nedotčené, kdyby do vysněné sladké idyly nebyla náhle zasáhla ruka Bolesti, jež zraňujíc básníkovo srdce, přetrhla pásmo čarovných vidin a na jejich místo vložila úzkost, nejistotu a lítost nad zmařeným štěstím.

Víchrice strašné sa rozletly nad mladistvým nebom mojím, sl. 35.

zní to náhle elegií po prvních rozjásaných slokách, jimiž živelně z přeplněného srdce tryskala Sládkovičova „píseň písní“. Smutek ztemnil jasné barvy životního jeho obzoru a dal mu tušiti, že každé poznání, jímž duše se obohacuje, chce býti vykoupeno a ověřeno bolestí; že z tohoto trpkého kořene rostou všechny pravdy, které život odhaluje lidskému zraku.

Maríně Pišlové hrozil osud, tehdy velmi obyčejný: měla býti provdána proti své vůli a na přání své matky, která toužila dceru dobře zaopatřit. Z jara 1844 stihla tato zvěst Sládkoviče v Halle. Marínou požádán o radu, odpověděl Sládkovič způsobem jemu jedině možným: že jeho budoucnost není ještě tak jasná, aby mohl požádat o Maríninu ruku; myslí-li tudíž, že jeho sok jí může více poskytnouti, že se vzdává svého práva na ni. Je-li však Marína odhodlána zachovat mu věrnost a s ním sdílet strasti života i boje o národ, že radostně jí zachová věrnost svou.

Tak psal Sládkovič ve chvíli, kdy se snažil podrobiti cit klidné úvaze rozumu a štěstí vlastní obětovati pro štěstí milované dívky. Srdce však mnoho o tom vědět nechtělo a přihlásilo se o své právo, třebaže do Štiavnice letěl list, hovořící milence o sebezapíravé oběti. V skrytu duše, v samotě, jež chránila tajemství jeho velké bolesti, a kdy si přiznával, „nemožno mi ťa neľúbiť“, promluvila úzkost milujícího srdce ke vzdálené milence bezprostředněji a pravdivěji:

Vytrhni obraz môj z pamäti, zdus každej ľúbosti hnutie, roztrhaj mojich citov kvety, hoď v najhlbší zabudnutie, aj spevov týchto bľadé stíny zruš, drahá! — ale Cherubíni nevyrvú z duše teba mi! sl. 37.

A tajná, nesmělá naděje, v listě statečně umlčená, skryla se v otázku, v níž se chvěje všechen jeho vroucí cit i úzkostná obava:

Ale ty, drahá, kvet dobroty, mohla bys videť trápnej psoty v horkých slzách spálenú tvár? Mohla bys podať duši vernej naplnený otravy čiernej rozlúčenia strašný pohár? sl. 38.

Marína bezpochyby odpírala matčinu naléhání a Sládkovičovi odpověděla tak, jak srdce jeho si přálo, neboť krátce potom se osvobozeně rozjásal:

Nie, neustúpi lásky sila lichotným sveta nádejám! Nie, čo by zem sa v priepasť skryla, nezvráti svet ľúbosti nám: nie, nič mi zloba neškodila, keď teba, drahá, teba mám! sl. 46.

A upokojená duše básníkova se noří do nových snů o své krásné lásce. Touha a láska přenášejí ho na Sitno, odhalují mu kraj, který je domovem milenčiným; na pohronských nivách zjeví se mu bohyně věrnosti, předvádí mu výjevy ze života krásné děvy — on však se odvrací od obrazů: Maríně jeho se nevyrovná nikdo ani krásou, ani ctností, ani silou lásky a věrnosti.

Tak s novou nadějí v srdci se loučí Sládkovič s hallskou universitou a vrací se do vlasti; 7. srpna 1844 přicházejí on, Ludevít Grossmann a Jan Benko do Prahy a ohlašují se především u Samoslava Hroboně, který tehdy dlel v Praze.[95] Z hmotných příčin se však dlouho v Praze nezdržují; navštívili Šafaříka, Hanku, Staňka, u něhož poznali i Čelakovského, vyslechli odsuzování a výčitky pro novou spisovnou řeč, na niž se jedině Šafařík klidněji a nepředpojatě díval, a nastoupili pak cestu k domovu.

Sládkovič byl z těch, kteří od prvopočátku celým srdcem přilnuli k myšlence, že „z ňáder Tater hvězdověnčených, z kolébky rodin slovanských, musí se prýštiti život duchovní v prúdech bystrotoké slovenčiny.“ A tak, když krátce na to stanul po ročním odloučení zase na rodné půdě a vnímal opojeným zrakem i pohnutou myslí přírodní krásy rodného kraje, který mu radostná víra opředla aureolou zářivé budoucnosti Slovenska, slil se mu pocit hluboké příchylnosti k domovině s neméně vroucí oddaností k Maríně v jediné, láskou překypující vyznání:

Slovensko mladé! rodisko moje,… v tebe mám pekných obrazov dvoje a dvoje veľkých ľúbostí!… Chcel bych vás objať, kraje rodiny! náručie úzke, šíry cit:… Jak je mi blaho, nič, nič nežiadať, z objemu v objem na veky padať,… vlasť drahú ľúbiť v peknej Maríne, Marínu drahú v peknej otčine, a obe v jednom objímať! sl. 72. a 73.

Radostnému opojení Sládkovičovu nebylo však dopřáno dlouhého života. Tíživá nutnost pečovati o vezdejší chléb srážela k zemi ducha, toužícího za velkými, ideálními činy, a střízlivé úvahy praktické matky Maríniny ohrožovaly jeho lásku. Odpočinuv si několik týdnů v otcovském domě v Krupině, přijal na podzim zase vychovatelské místo u dětí Petra Bezegha v Rybárech, městečku na Pohroní blízko Baňské Bystrice. Odcházel tam již s obavou v srdci, že Maríny nedosáhne, že „do mladých citov bôle zahryznú, nádeje prejdú do bludov.“ A z večera, kdy je sproštěn svých povinností, putují myšlenky ke vzdálené, osamocené milence a dlejí u ní až do chvíle, kdy je nutno přerušit dohovor duší:

Dobrú noc! tichý, sladký sen, Krásna moja! — pozdrav pole milé od strán, kde býva ten, nad ktorým čnia sňažné Hole!… Tak dobrú noc! ja za horami zostať mám, kde Hron sa točí… … keď mesiac vzlietne bľadý, na Hrona breh si spomeň vtedy, spomeň si, drahá, dobrú noc! sl. 83., 84.

Leč pozdní jeseň byla mezi tím zahladila v přírodě vzpomínky na sladké kouzlo jara, a v duši básníkově štěstí ustoupilo stesku a bolesti; a zpěvy, tryskající kdysi ze srdce přeplněného jásavě šťastným vědomím opětované lásky, teď plynou z citu, laděného na elegický tón lidového popěvku: „Ľúbosti, ľúbosti, mala som ťa dosti, a teraz ťa nemám ani za dve hrsti!“ (sl. 108.).

Hron kalné vody búrno valí, zimný víchor zhora veje, nad ním mládenec osiralý stáva, stáva — slzy leje: lebo v svetoch tých široširých, v púšťach tých smutných, divodivých hodín svätých, pokojných niet; a tú, čo duša jeho vzýva, závistná diaľka mu zakrýva, tú nemožno blízko videť! sl. 65.

Taková je teď nálada rozteskněného Sládkoviče, vědomého si toho, že je nutno se smířit se ztrátou Maríny, třeba si i srdce ještě namlouvalo:

Moja je ona! — — — — Dušu mi dala, ruku sľúbila, všetko objatím verným stvrdila: Ta čože sokom ostalo? sl. 102.

A ve chvíli, kdy krutě pociťoval svou bezmocnost vůči osudu a cit se bouřil proti nesmyslnosti lidských zákonů, které trhají nemilosrdně svazky duševní, aby spoutaly dvě bytosti vnitřně si cizí, ozývá se básníkovo roztrpčení i prudkým protestem:

Vy geniovia jasných ľúbostí, zrušte čas, zrušte priestory,… alebo hláste, bite na zvony, že láska nové dáva zákony, obyčaj mrtvá že padá: Nech chýr ten šťastný svetom zazneje, že už šlechetných duší nádeje nemorí osudov zrada! sl. 135.

Protestoval marně a marně se bránila vůli matčině i Marína, která zakusila trpkou pravdu slov, že „ľúbosť devina je cit bez hlasu, vyšvihnúť nesmí sa nad zvyk času, vyznať musí, čo neverí“ (sl. 148.); matka ji konečně přinutila, aby podala ruku nemilovanému — provdala se za štiavnického obchodníka Geržu — a Sládkovičovi nastává těžký duševní boj. Cítí mučivě, že je člověkem, u něhož duše i smysly jsou stejně hladovy, a že bude tak nevýslovně trpké, postrádat najednou všeho, co mu láska Marínina dávala a do budoucnosti slibovala. Jednotu duší, niterný jejich svazek nikdo zrušit nemůže, přece však pálí a bolí pomyšlení na rozluku osobní, že milované dívky už nespatří, že ji nikdy už nesevře do náruče:

Ale nešťastné vy oči moje! A úst vysmädlých túžiace dvoje, vás rozlúčenie znivočí! sl. 140.

Není však pomoci; a tak sám se odříkaje, přivolává i zarmoucené milence:

Oj, drahá moja, sestra spanilá, zotri slzy z hviezdných očí!… Obetuj sa len! — veď v tom sa snuje všetko, čo človek žitím menuje! sl. 150.

a připomíná jí:

Tys lásky slasti už okusila, ale nenávisť si nezkúsila, ktorá v divých svetoch brojí. Tak ostaň, milá, v tichom pokoji, na čas nás osud porozdvojí, na večnosť nás potom spojí. sl. 161.

Konečně ani pro sebe nemá jiné útěchy kromě víry, že čeho jim nebylo dopřáno prožíti v plné míře na tomto světě, naplní se ve světe dokonalejším:

A nech dnes padne sveta opona, bárs bych já mohol, bárs chcela ona, nič, nič sväzok náš nezruší! A keď zhučí hlas smrtného zvona, v krajoch zazvoní Oriona harmonia našich duší! sl. 157.

Romantické myšlení i cítění se rádo obíralo představou smrti, kterou byla teorie o věčném vývoji nejen zbavila hrůzy, ale opředla ji i zvláštním mystickým kouzlem; pro romantika byl vždy jen malý krok od zanícení milostného k myšlence na zánik tělesného bytí — tím spíše, unikala-li mu možnost dosíci již na tomto světě spojení s milovanou bytostí. Romantikou zrozená idea věčného vývoje lidského ducha překlenula propast mezi životem a smrtí a byla zárukou, že láska tu plně nevyžitá dojde krásnějšího a čistšího splnění za hrobem, v nekonečnosti Kosmu, řízeného jedině svatým zákonem lásky. „Smrti, kde osten tvůj?“ volali i romantikové v nedočkavé touze sprostit se pout tělesnosti a vzlétnout do vysněných světů věčné harmonie.

V zajetí těchto vábných snů octl se i Sládkovič; ústy své milenky i on se zná k romantickému krédu, že Smrt je jen branou Lásky:

A moja vrelosť a ľúbosť moja žiada si chvíle, čo duše spoja, keď lásku večnosť zavije. Čo je nesmrtnosť? — hrob všetkých hrobov, osoby milé jednou osobou: láska smrť žitím zabije. sl. 131.

Stržen vznětlivou obrazností, překročuje Sládkovič v duchu hranici života a smrti, sní v tiché chvíli o spojení jejich posmrtném a ruku v ruce s Marínou vznáší se na peruti fantasie vesmírem. Odpoutáni ode všeho tělesného putují od Adrie až k Himalaji, a odevšad z Kosmu, z moře i pustin, zaznívá jim vítězná píseň věčné Lásky a touhy po nesmrtelné Kráse. Leč to jest jen krásný básnický sen, jehož ilusi ruší skutečnost krutou otázkou: „Jak žiť pri hrobnom milenky kríži?“ (sl. 189.). Jak se vyrovnat se skutečností, že v jeho životě už není lásky, radostných snů o budoucnosti? Z vln Hronu, na jehož březích Sládkovičovi „večný kvietok ľúbosti rozkvitol“, hovoří k němu elegické vzpomínky na zapadlé štěstí a probouzí se znova touha po něm:

Blížite sa zas, obrazy dávne, do mládenských hájov duší. Ťažké ste mi a predsa zábavné, žiaľ váš žiale moje ruší: Nuž poďte, prsá cele roztvorím, aspoň raz ešte citom zahorím, ktorý raj mi kedys tvoril. sl. 196.

Zatoužil ještě jednou z minulosti vyvolat a v duchu prožíti blahé chvíle první nezapomenutelné lásky, okamžiky nejčistších citových vznětů, a pak navždy uzavříti bránu zapadlého ráje. Potom už jen místo vysněného chrámu lásky

— — vystavím kolibu malú a v nej uložím osiralú dušu vo snov ľahkých vienky: a pod kolibkou tiché sklepenie, tam odpočinie moje túženie v hrobe spiacej rozpomienky. sl. 198.

Ale zpod slastně-teskných vzpomínek vynořila se i touha jiná: umlčet touhu a bolest navždy, ukončit ve vlnách Hronu život, oloupený o nejkrásnější naději; tam, v hlubinách přátelské řeky, by našlo rozbolestněné srdce mír a klid, tam by ztichly touha i žal. A zoufalá tužba sprostit se duševních muk, vtěluje se v symbolický děj:

Marína, proměněná ve vílu Hronu, láká mladíka do svého náručí, líčí mu neskonalé blaho lásky, které ho pod hladinou řeky v pohádkovém paláci očekává. Z hravých vln řeky zní mu neustálé volání:

Poď so mnou, milý! — — — Poď z týchto večných bolestí snemov ta, kde duše nezasmúťa! sl. 208.

Touhou vábený básník váhá, ale konečně přece vítězí láska k životu nad chvilkovým přáním skončit utrpení za cenu života a svět skutečný obětovat klamným nadějím, vyvolaným vílou Hronu:

S Bohom, Siréna! s Bohom dievčina sypiacich tých milých mi vĺn!… Je Hron môj obraz môjho národa, ale obraz ten predsa len voda, a duch je slovenský národ! sl. 221.

Mocnějším než volání proměněné milenky se osvědčil hlas obrozeného národa, který básníkovi připomínal pravé jeho poslání a životní povinnost: národ vytrhnout z poroby hmoty a vyvésti jej do říše čistých ideálů, „mráz v ľúbosti karhať a ľúbosť v chlebe,“ t. j. po celý život bojovat proti hmotařskému pojetí života, které zlomilo křehký květ jeho milostného štěstí. A tak se loučí navždy se ztracenou milenkou a s nadějemi, jež k ní připínal:

— — ľúbosť? — — ľúbosť k deve umrela, keď umrela moja deva;… Víla! ty zostaň tam v svojom nebi — — mňa ešte zemské viažu potreby, a vlasť moja je na zemi! sl. 222.

Vyrovnal se Sládkovič se svým citem, a Marína přestala býti předmětem jeho touhy — zemřela pro jeho srdce, v němž bolest a touha ustoupily vděčné, smutkem již nezatížené vzpomínce. Podlehl ovšem také poetickému kouzlu myšlenky, jež od dob Dantových stále se vracejíc, podmanila si mysticky laděnou mysl romantiků a z půdy poesie slovanské vykvetla osvěžena v zářném zjevu Slávy dcery: I on si povznesl svou milenku do éterických výšin nebes, kam spěl za oslavenou Beatricí Dante a byl váben Faust svou Markétkou, kde se vznášela v slovanském ráji Kollárova Mína, kde v pantheistické touze po sjednocení s Nekonečnem splývala duše Schillerova s Laurou a došla sladkého splnění láska Hölderlinova k Diotimě a Novalisova k Sofii. K nim v duchu se druží i Sládkovič se svou Marínou, opouštějí zemi a okoušejíce nevýslovné blaho nesmrtelné náklonnosti, povznášejí se k trůnu věčné Lásky a Krásy, aby v kruhu oslavených duchů pěli jásavý hymnus i vyznání svého srdce: „Hallelujah! Boh láska je!“

Tak básník-Sládkovič. Leč Sládkovič-člověk, oddaný utlačené, však probouzející se slovenské zemi, cítí i před Bohem, co byl pociťoval také v boji s pohronskou vílou: že jeho místo je v kruhu těch, kteří právě doutnající jiskru národního života rozdmychávali v daleko svítící a hřející plamen: že v době, kdy národ volá o pomoc, není času stavět sobecky jen na budově vlastního, osobního štěstí:

Suchá je rosa, ktorá nevlaží, blaženosť, ktorá druhých neblaží, to blaženosť je ubohá! Tvár svetolásky, všeobecnosti, dobyme úzkej našej ľúbosti, to prsia naše nasýti! sl. 279 a 280.

Vrací se s výšin ráje na zemi i s Marínou, to jest se svou láskou, přehodnocenou a sproštěnou již všech tužeb po osobním štěstí, aby celý svůj život zasvětil ideálnímu poslání:

Boh náš! až pokiaľ iskra ľúbosti nezblčí v plameň ľudstva šírosti, tam kľačať v prosbách budeme: Potom keď v ohni tom zemskosť zhorí, a svet sa v jeden chrám Tvoj pretvorí, Boh náš! pred trón Tvoj prídeme. sl. 281.

Marínino poslání v životě Sládkovičově jest skončeno: dala mu nejvyšší štěstí a otevřela zdroj jeho poesie, způsobila mu nejkrutější hoře a povznesla ho k výši nového poznání, za něž srdce zaplatilo krvavou daň:

Vyviedla ľúbosť podstatu moju cez búre sveta až ku pokoju, k Bohu cez modly prírody! sl. 275.

vyznává Sládkovič sám. Marína ustoupila pak nové, velké, nikdy neutuchající lásce básníkově, jejíž jméno jest Národ. Třebaže citově vzrušený básník prohlašuje, že „čo by tri večné spieval životy, piesni jeho skončenia niet“ (sl. 288.), přece jen tento pramen básnické inspirace zanikl ve chvíli, kdy se básník s prvním těžkým duševním otřesem vyrovnal lidsky, zvítěziv nad sebou samým, i umělecky, vyzpívav se ze svého utrpení po zákonu těch, jichž se skutečně dotkla posvátná ruka Poesie. Ztichlému srdci zůstala ze všeho jasná, smírná vzpomínka na chvíle čistých vznětů a víra v nesmrtelnost všeho, co jest krásné a dobré:

Padajú hviezdy, aj my padneme, vädnú tie kvety, aj my zvädneme, a klenoty hruda kryje: ale tie hviezdy predsa svietily, a pekný život tie kvety žily, a diamant v hrude nezhnije! sl. 291.

A kapitolou ukončenou je pro Sládkoviče od té doby i láska k ženě. Ukončenou v tom smyslu, že — třeba později citový vztah k své ženě prožíval neméně vroucně a vášnivě — přece jen pro umělecký a myšlenkový jeho život láska takového hlubokého a otřásajícího významu nenabyla už nikdy.

*

Když už se byly ztišily vlny rozbouřeného Sládkovičova citu a vzpomínka na nedávnou minulost pozbyla trpké příchuti; když bolestná zkušenost srdce, kdysi tak mučivě úzce spiatá s básníkovým cítěním, stála před duševním jeho zrakem jaksi zpředmětněná a odloučená již od jeho niterného života do té míry, že v retrospektivě se básníkovi zjevoval především její mravní smysl, vyznačil Sládkovič význam prvého milostného zážitku pro duševní svůj vývoj slovy:

Tys mňa, anjel môj, cítiť učila, a v bránach žitia objala, myšlienku z citov si mi rozvila, z chlapectva mužnosť vyzvala. sl. 267.

Lépe než těmito slovy nelze vystihnouti velký rozdíl, který jest mezi básníkem „Sôvetů“ a „Maríny“, ač časová mezera mezi koncepcí obou děl jest poměrně velmi nepatrná. Stačila, aby se do chladného schematu filosofických formulek, jímž zůstaly „Sôvety“, přelila náplň životního tepla a zvroucnění, které uměleckému dílu propůjčuje jen vlastní, bolestné prožití hlásaných pravd. Marína, lépe řečeno vše, co básník v poměru k ní prožíval, dodalo citového posvěcení a vnitřní pravdivosti tomu, co Sládkovič dosud prožíval jen rozumově, bylo mu klíčem k plnému pochopení filosofa, který ztotožňoval krásu s láskou a lásku s Bohem. Sládkovičovi doslovně z citu vykvetla myšlenka, na níž si vybudoval svůj světový názor a pod jejímž zorným úhlem řešil svůj poměr k Bohu, národu a světu.

Ve srovnání se „Sôvety“, které chtěly obejmouti celý Heglův rozsáhlý filosofický systém, se obzor Sládkovičovy filosofické spekulace v „Maríně“ ovšem velmi zúžil. Problémy a záhady, znepokojující mladou duši, jež důvěřivě očekávala od filosofie jasné odpovědi na veškeré otázky, ustoupily intensitě subjektivního citového zážitku, který vyzvedl a zdůraznil jedinou ze všech pravd, plynoucích z Heglovy střízlivé dialektiky. V době koncepce „Maríny“ zredukovala se Sládkovičovi obsáhlá filosofická soustava na jediný skoro poznatek, který však za to zasáhl duši v nejhlubších jejích hlubinách. S nepatrnými výjimkami, které jsou ohlasem současného národního pohybu, bohaté a časté reflexe básníkovy vracejí se vytrvale k ústřední myšlence, která otvírala duši průhled do zaslíbené země vyšší jednoty s věčnou Idejí:

Boh náš je láska a láska jeho v kráse sa svetu zjavila, jedno, či v letku práška drobného, či v letoch ducha sa skryla. sl. 266.

V hřejivém světle tohoto poznání jeví se Sládkovičovi tím ostřeji i neživotná abstraktnost Štúrovy teorie, jež odnímala jednotlivci — chtěl-li býti pravým Slovanem — téměř právo na subjektivní cítění a zamítala lásku k ženě jako něco ne-li hříšného, tedy aspoň zbytečného. Sládkovič jest individualita příliš silná, lidsky i umělecky, aby přijal trpně za své, co odporuje vnitřnímu jeho založení, a jeho cítění v lásce i hněvu jest příliš živelné, aby se dalo zapřít sebe přísnější, byť i ušlechtilou teorií. Jsa si vědom čistoty svého citu, staví proti akademické pravdě Štúrově pravdu svou, že každý cit, prohřátý opravdovou láskou k věci, tryská ze svatého zdroje věčné Lásky a k němu se zase i vrací. Slova Sládkovičova:

Verte v ľúbosti Eden žiaducí, láskou sa k láske zažnite! Jedno to, či sa v devu zaľúbiš, či vied ťa zájme obloha, či sa národu svojmu zasvätíš, či v objem šíry ľudstva zaletíš, len zaľúb vo všetkom Boha! sl.265

jsou vědomým protestem lidské i umělecké individuality básníkovy proti estetickému a mravnímu požadavku mistrovu, podle něhož poesie vpravdě slovanská za předměty básnického nadšení hodné mohla uznati jen Boha, náboženství a národ. Podle Sládkovičova přesvědčení i ta píseň slovenského lidu, ve které Štúr sám viděl zárody budoucí velkosti národa, je nejvýmluvnějším důkazem jeho myšlenkového omylu. „U nás sa ľúbi!“ (sl. 285.) zní skrytý její refrén; a nemůže býti jinak, neboť — opakuje tu básník myšlenku, vyslovenou již v německé své prvotině — slovenská píseň se z lásky zrodila:

Ľúbosťou pekná vzdychla si deva, to dušou striaslo šuhaja, ohlas pŕs mladých Sitnom zaznieva, a letí do Tatier hája; a veľký háj ten ohlasy zdvojí, a na juh a na sever vystrojí, tam znie Uralom, tam morom; a ďalej svetom celým vykročí, a spieva lásku s velikým chórom, a zas sa v jej prsia vtočí. sl. 82.

Sládkovič cítil a věděl, že jeho názor jest v odporu příliš příkrém ke všemu, co mládež ve jménu Štúrově přijala za své, aby mohl předpokládati, že jeho píseň najde ochotné posluchačstvo. V předtuše, jak pochodí se svým zpěvem o lásce a kráse u svých druhů, kteří láskou ještě nedotknuti se zápalem se bili za Štúrovu zásadu, připomíná jim:

Rodáci mojej duše, krajiny! Objímte obraz mojej Maríny ľúbosťou svätých predmetov; toho, čo spieva krásy dejiny, nejaly Lady rozmaríny, on ľúbi ľúbosť všesvetov! sl. 3.

Nemluví však ze Sládkoviče tak obava před nepříznivým soudem, jako spíše nebojácné sebevědomí silné individuality, jež si statečně klestí k pravdě cestu vlastní. Jako každý tvořivý umělec rád by byl správně chápán od vrstevníků a se všemi by se rád sdělil o životní pravdu, kterou mu zjevila zkušenost vlastního srdce, že totiž „ku sláve sa iste prebije, kto v jednej kráse pre všetky žije, a za ňu horí, o nej hovorí, z nej si činnosti hory otvorí“ (sl. 101.). Měl k tomuto sebevědomí právo dvojnásobné: neboť nepostavil jen poznání zkušeností vykoupené proti akademické teorii, ale překonal také ideově dosavadní básnické evangelium mládeže, „Slávy dceru“.

Podivná náhoda přiřkla Kollárovi a Sládkovičovi, oběma Slovákům, velmi podobný osud v lásce, která v duševním prostředí německém se prohloubila v zážitek podmiňující a určující ráz i směr jejich uměleckého vývoje. A oba ze zřídla prvého hlubokého citového vzrušení vyvážili svůj první velký básnický čin, předurčený, aby se stal významným mezníkem na rozhraní ideového i básnického rozvoje dvou generací téhož národa. Kollár zúrodnil ideou všeslovanské vzájemnosti vyprahlou půdu českého básnictví, jež beznadějně bloudilo v kruhu anakreontických hříček a myšleneček. Sládkovič připial na Slovensku ke Kollárově myšlence, v období jedné generace epigonským veršovnictvím umučené, plodnou vůdčí myšlenku generace své o spasitelském poslání mladého národa pod Tatrami, zatím co sesterská větev česká se z téhož Kollárova začarovaného kruhu vymaňovala působením uměleckého a ideového odkazu anglického lorda.

Je vlastně samozřejmé a nevyhnutelné, že v „Maríně“ se ozvala v novém slovním rouše nejedna ze sentencí Kollárových — vždyť „Slávy dcera“ byla slovenské mládeži jakýmsi laickým brevířem. A není nikterak překvapující, že i Sládkovič zatoužil ve chvíli překypujícího citu a než u něho došlo ke krisi, „vlasť drahú ľúbiť v peknej Maríne, Marínu drahú v peknej otčine“ (sl. 73.) po vzoru Kollárově, jenž byl rozpor mezi láskou k vlasti a k milence rozřešil rozpůlením svého srdce. Ale tu právě, ve způsobu, jak se vyrovnali se svou láskou, je mezi oběma básníky zásadní rozdíl, podmíněný zajisté i růzností povah a způsobující, že po této stránce se stala „Marína“ etickým překonáním „Slávy dcery“ a jistou měrou i vítězstvím realismu nad mlžnými vidinami romantiky.

Kollárova Mína prošla v trojím znění „Slávy dcery“ — od roku 1821 do roku 1832 — změnou ze živoucí reálné bytosti v nadpřirozený mlhavý zjev s onoho světa, vytvářený spíše rozumem než citem. Nicméně básníkův cit — v básni aspoň — zůstává touto změnou nedotčen: Kollár vytrvale „líbá ony řetězy, ve které ho ruka její vkula“, a nemoha se vymaniti z područí své nesplněné milostné touhy, klade ve svém srdci stále ještě vlast a Mínu vedle sebe, což ostatně nebylo jen básnickou fikcí. Kollár, jak známo, toto kompromisní řešení přenesl i do života: žil v abstraktním světě svých představ a snů o minulé i budoucí velkosti Slovanstva a neměl při tom povzbudivého slova pro svého famula a pozdějšího slovenského básníka Ludevíta Žellu, který se za denního styku s apoštolem slovanské vzájemnosti — málem poněmčil; budil národní uvědomění své církve s kazatelny a musil se při tom smířit s tím, že z pochopitelných příčin převládal v jeho domácnosti vliv němčiny, třebaže „Slávy dcera“ měla upřímnou vůli vžíti se do nového prostředí.

I Sládkovič transponuje svou milenku, když se stala pro něho nedostižitelnou, do světa nadpřirozeného; ale cítí příliš reálně, aby fantómu dovedl věnovati vroucí zájem, který měl pro bytost skutečnou, a utápěti se v citu, který nemohl dojíti svého přirozeného splnění. Přehodnocená Marína není už jeho Marínou a nadpřirozená bytost už nemá nároku na lidský jeho cit. Pro něho Marína zemřela, když se musil zříci její lásky, což Sládkovič naznačil i symbolicky: černovlasá, krásou zdravé dívky obdařená Marína mění se v krásnou sice, ale zlatovlasou, bezkrevnou vílu, která už nedovede probudit básníkovy touhy. Maje voliti mezi ní a otčinou, mužně se odtrhuje od neplodného už citu a klade jej na oltář vlasti, vyváživ z této bolestné zkušenosti poznání, že láska k ženě je citem přirozeným a oprávněným, neboť jest jednou z mnoha cest, které vedou k věčnému Duchu; že však pozbývá své oprávněnosti tam, kde pozbývá své zušlechťující moci, to jest, v touze po ukojení sobecky zatlačí do pozadí povinnosti, které má člověk k národu a lidstvu. Tímto jednoznačným nesmlouvavým řešením stojí „Marína“ nad „Slávy dcerou“ a Sládkovič nad Kollárem.

Samostatná myšlenka si ráda přináší s sebou i samostatnost formy, jež u skutečné tvůrčí individuality umělecké jest v úzkém příčinném spojení s psychickým založením původcovým, třebaže její vytvoření závisí i na tom, co umělec přijal zvenčí jako duševní odkaz uměleckého snažení generací předchozích. Tak i Sládkovič. Ze vzdálené i blízké minulosti hovořila k němu díla světové poesie, která klíčila v živné půdě milostného vznětu a rozkvetla ve světle ukojené, častěji však ještě neukojené touhy. Dantova „Božská komedie“, Petrarkovy sonety, Goethův „Faust“ i Mickiewiczovy „Dziady“ odtud vzaly svůj původ. A v nedávno obrozené literatuře české Kollárova „Slávy dcera“, Čelakovského „Růže stolistá“ i Máchův „Máj“ čerpají z téhož pramene inspiračního. Životním dílům tří velkých básnických duchů jest jedno společné: jejich tvůrcové se vracejí k prvé své citové zkušenosti a připínají k ní svou životní filosofii, výtěžek celoživotního poznání; tak Dante od „Nového života“ dospívá k „Božské komedii“, Goethe po celý život staví na druhé části „Fausta“ a Mickiewicz původní znění „Dziadů“, jež byly ohlasem jeho tragické lásky, obětuje své nábožensko-národní filosofii. Touže cestou šli i básníci čeští, nedostihujíce ovšem vysoké mety svých mistrů. Kollár ke sbírce „Básní“, věnovaných především jeho lásce, přidává po léta sonety nové a nové, až se pět zpěvů „Slávy dcery“ stalo historicko-filosoficko-archeologickou rozpravou; Čelakovský z „Pomněnek Vatavských“, psaných pod dojmem první lásky, rozvíjí „Růži stolistou“, v níž láska ustoupila filosoficko-didaktické tendenci. Na rozdíl od nich Mácha, syn neklidné romantiky, jež spíše podléhala impulsu citovému než pravidlům přísně logického a filosofického myšlení, přelil hořkou zkušenost srdce rázem v ucelenou skladbu zdánlivě objektivně pojatého „Máje“, vyrovnávaje se tak umělecky jednou pro vždy s duševními mukami, jež mu působily láska a záhady lidského bytí. A z téhož ducha jako dílo Máchovo, z živelně mocné potřeby získati ztracenou duševní rovnováhu, jest zrozena i „Marína“ jako výraz snahy, pojímati lásku jako organický článek vývojového řetězce, jímž prochází lidský duch.

Puškin a Kollár bývají jmenováni, kdykoli se mluví o vnější formě první velké skladby Sládkovičovy. Mohli bychom však týmž právem — a možno i větším — jmenovati všechny téměř básnické výtvory Byronovy tohoto druhu, „Childe Haroldem“ počínajíc, mohli bychom uvésti i oblíbenou tehdy Schulzovu „Okouzlenou růži“, ba všechny podobně členěné básnické skladby té doby, a byli bychom pravdě právě tak blízko. Neboť Sládkovič si vytvořil pro to, co chtěl říci, formu svou. Znal Kollára, Puškina i Byrona; ale nešlo mu ani o zbásnění romantického příběhu, ani o kritiku společnosti, ani o vlasteneckou allegorii — šlo mu jen o to, aby vyslovil sebe, protože jemu, rozenému básníkovi, bylo „nemožno nespievať“. Neužil sonetu, jehož přísná zákonitost málo odpovídá citové i myšlenkové nespoutanosti romantické povahy, neužil však ani slok Byronových, ač jsou mu jistě bližší, než Kollárova a Puškinova znělka. Na Sládkoviče působí nemenší měrou než poesie umělá i rytmus písně lidové, a působí dvojnásob: na lidovou píseň kladla důraz romantika vůbec a slovenská zvláště; a k tomu hudebně nadaný Sládkovič má sklon jevy vnějšího světa vnímati převážně po jejich stránce akustické — k němu všechno hovoří, jemu všechno zní a zpívá. A třebaže Sládkovič není básník v obvyklém slova smyslu lidový, přece jen rytmus, vytrysklý z duše lidu, jehož je Sládkovič synem, diktoval nejvíce charakteristickou desetiřádkovou sloku, organicky spiatou se svým obsahem, ale také s duševním laděním básníka, jenž tehdy prožíval svůj „Sturm und Drang“;[96] Sládkovič let šedesátých, patetický prorok, tvořící z jiného fondu filosofického a citového, neužívá již formy, která svou pohyblivostí vyjadřovala prudký rozmach citu i myšlenek mladých let. Proto také Sládkovič, přidržuje se mechanického počítání slabik, leckdy sice hřeší proti rytmickým zákonům určeným prosodií, nikdy však proti rytmu vnitřnímu: rytmický spád Sládkovičových veršů vždy věrně obráží ráz nálady, představy i myšlenky, které mu byly podnětem k písni.

Projevem jisté umělecké samostatnosti je i celková komposice „Maríny“, ač se při zmínce o ní vytrvale připomíná její závislost na „Oněginovi“ a „Slávy dceři“. Svedena vnějším rozčleněním Sládkovičovy skladby, vyslovila tuto domněnku už slovenská kritika čtyřicátých let, a zvláštní záliba Sládkovičova v Puškinově poesii, projevovaná už v Halle, přiměla Kalinčáka k tvrzení, že básník od těch dob „formálně i materiálně“ nastoupil cestu Puškinovy poesie.[97] Ale jest naopak až nápadné, jak málo zasáhlo „Marínu“ toto okouzlení — Puškina připomíná jedině verš z Borise Godunova, předeslaný „Maríně“ jako motto — uvážíme-li, jak zřetelně se tu projevuje vliv myšlenek Kollárových a Mickiewiczových, a jak mocně působily na „Marínu“ vedle „Fausta“ i dvě Goethovy balady, „Der Erlkönig“ a „Der Fischer“ — rozhovor mládence s vílou jest na nich budován.[98] Srovnání s Puškinem a Kollárem však tehdy leželo na snadě, a „Marína“ se tak dostala do těsného sousedství dvou epických skladeb, vedle nichž ovšem nemohla ujíti výtce, že má nepatrný a nesouvislý děj. Výtka o sobě je jistě správná; jenže požadovati na „Maríně“ vlastnosti epického výtvoru jest pochybené, protože epikou není a také jí nechtěla být. Sládkovič nemyslil na nového „Oněgina“ ani na novou „Slávy dceru“ a byl dalek toho, aby vytvářel ve své básni, kterou v podtitulu označil slovem „Spevy“, objektivní svět samostatně myslících a jednajících postav, v nichž by se jeho vlastní osobnost rozplynula. Naopak: maje nitro přeplněné subjektivními zážitky, na nichž cit i mysl braly rovný podíl, přelévá do veršů náplň vlastní duše, neveden určitým, napřed promyšleným plánem, jen vnitřní potřebou zpívat „sladké túžby po kráse“, vyzpívat se z celé stupnice citů, jež srdcem otřásaly, vtělit v píseň své štěstí i svůj žal, úzkost i naději, bolest i zoufání, konečné smíření a vyrovnání — tvoří lyriku. A tvoří ji způsobem pro něho tak charakteristickým: i sloky „Maríny“ jsou, čím lyrické projevy Sládkovičovy zůstaly až do konce — rychlé, výbuchu podobné reakce citové na podněty vnějšího nebo vnitřního světa, poetické improvisace sensitivní a vášnivé povahy, improvisace umělce-básníka, kterému poměry, a snad ani vlastní individualita nedopřály, aby dal svým dílům úplně umělecky dozrát. „Marína“ je skutečně tím, čím ji nazval Sládkovič sám: „lyrickou básní“.[99] Nesouvislá a roztříštěná, je-li posuzována jako epika, je psychologicky souvislým celkem lyrickým, spontánně vytrysklým z hlubin duše, zneklidněné láskou a filosofickou teorií romantiky. Lyrický denník — ovšem ne ve smyslu zcela doslovném — založený ve chvíli tichého vzpomínání na vzdálenou milenku a ve snaze uhájiti právo své lásky proti asketickým požadavkům Štúrových stoupenců; doplňovaný pak za smutku a bolesti, kdy živelný Sládkovičův cit se těžce smiřoval s nutným odříkáním a srdce se probojovávalo od první své hluboké a zklamané lásky k citu novému, vyššímu, k lásce k národu; a skončený té chvíle, kdy drásavá bolest se proměnila v elegickou rozpomínku — to jest ve skutečnosti „Marína“. A mimo to je věrným dítětem romantiky a zrcadlem básnické duše, která všechnu přemíru citu a myšlenek chtěla vyzpívat svou první písní. S tím souvisí i způsob, jak byla na Slovensku uvítána.

Štúr žádal, aby se mládež slovenská nedala ve svých cílech hatit láskou k ženě — Sládkovič prohlásil Marínu za střed a osu svého myšlení; Štúr uváděl národ, Boha jako jediné předměty, hodné básnického nadšení — Sládkovič zpíval o sladkých tužbách po kráse; Štúr volal po epických dílech, která by zachytila velkolepé výjevy z dějin Slovanstva — Sládkovič zapěl píseň o štěstí a utrpení vlastního srdce; Štúr zatratil subjektivism moderní romantické poesie — a Sládkovič vytvořil dílo, jež nemohlo býti cítěno osobněji. Přijetí prvého velkého básnického činu, zplozeného spisovnou slovenštinou, nemohlo tedy býti jiné, než bylo: literární arëopag mladého Slovenska, výbor spolku „Tatrín“, odmítl vydati „Marínu“ — pochopili, že je to píseň lásky. Stalo se tak na průpravné schůzce „Tatrína“ začátkem srpna 1845 v Liptovském Sv. Mikuláši. Popravené „Maríny“ ujali se dva z přítomných členů: Michal Miloslav Hodža, jenž, starší a zkušenější ostatních, kriticky se díval na rigorosní mravní požadavky mladých horlivců, a Janko Kalinčák, který, přátelsky jsa oddán Sládkovičovi, k obraně „Maríny“ byl puzen i důvodem osobním, pravda nepřiznaným: znal sám cit, který rozechvěl Sládkovičovy struny. Slovenské veřejnosti kreslil ideál slovenského mládence, jehož „prsia musia byť ocelovje proti vnadám a krásám ženským“, aby každé chvíle byl ochoten položiti život za otčinu, ale ve svém stolku skrýval zrádné verše, které psal „Márii Janko“ a které vyznívaly v hymnické volání: „Mária, buď oslávená![100]

Horlivá obrana přítelova však byla marná. Tím spíše, že — jak dnes víme — právě tehdy byl Kalinčák dán Štúrem do klatby, poněvadž „zbloudil“ a podle mínění Štúrova zradil ideály mladosti pro zájmy osobní a hmotné.[101] Teoretisující mládeži, připouštějící do svých představ o lásce leda odhmotněný zjev jakési andělské milenky bez masa a krve, musilo se zdáti neslýchanou „lascívností“ Sládkovičovo přiznání se k citu, na němž duch i smysly měly spravedlivý podíl; a pobouření nad touto zradou společných ideálů nedovolilo, aby postřehli, že pěvec „Maríny“ dospěl jen jinou cestou k jejich vlastnímu kredu, a že tedy v básni jeho „vlaje velmi znamenitý duch“, jak oznamoval o ní Aug. Horislavovi Škultétymu Julius Plošic, který si byl Sládkovičovy verše před tím přečetl v Baňské Bystrici u cenzora.[102]

Nepochodiv u „Tatrína“, pokusil se Sládkovič dopomoci „Maríně“ na světlo způsobem na Slovensku tehdy velmi obvyklým: zabezpečiti si předem jistý počet odběratelů a vydati dílo vlastním nákladem. Ale i tento pokus byl trpkým zklamáním pro mladého básníka, jemuž se příčilo strhnouti do prachu střízlivých obchodních úvah, co bylo plodem nejčistšího citového vznětu. Znechucen a roztrpčen se rozhodl: „Já ,Marínu‘ moju nevydám,“ píše A. H. Škultétymu. „Odpusťte, prosím, že som Vás darmo unúvau. Janko Rimauský mi písau, že nemohou nič zobrať; Ondrej Hodža mi poslau šesť mien a na seba štyry výtisky; Ormis zo Štiavnici zobrau dvanástich; Vám sa nedarí: tak relegatur ad feliciora tempora. Od druhých som ani zprávu nedostau; Hroboň Lajo, vraj, „debattovau“, že je to drahô. Ten človek ma za takého naničhodníka drží, ktorýby som chceu zarábať na najkrajších hodinách duši mojej. Toľko prózy, Bohuchvála, vo mne ešte niet. Jestli čo máte, ráčte to vrátiť. Ja som písau pre vlastnú dušu a pre priateľou krásy: to som občiahou — týchto najsť nemôžem. Ak sa kto na to vezme, dám vďačne rukopis, ako by ani môj nebou. Nak predplatkárstva parom vezme! Nepomysleu som na to, že je to len pre takých, ktorí verejnú dôveru už majú. Teraz mám! Jestli by som ju ja mau vydať, tak ju skôr nevydám, až budem môcť výtisky darmo dávať. Pri vydavateľstve musí človek alebo škodovať lebo získať: to nemôžem, toto nechcem. Ale to je tiež pravda: že keby som toho verenia nebou, že to len moju báseň potkať môže; tedyby som sa ľakau veku nášho pre slovesnosť našu.“[103]

Nedlouho potom našel se však přece obětavý nakladatel v Jankovi Kadavém v Pešti, a koncem srpna 1846 nastoupila „Marína. Spevi Andreja Sládkoviča“ svou pouť po Slovensku. Život byl zatím poopravil a zmírnil radikalism nadšenců; poučil je, že většina jich bojuje marný boj proti zákonům přírody a citu. Přes protest Štúrův oženil se ještě roku 1845 Josef Miloslav Hurban, a jeho příkladu následovali i druzí; a „Marína“ se dočkala rychlé a dokonalé rehabilitace.

Ohlášení o jejím vydání doprovází redakce „Orla Tatránského“ již poznámkou, že „výborná táto báseň zasluhuje, abysme pozornosť vel. slovenského obecenstva na ňu obrátili;“ Hurbanovy „Slovenskje Pohľadi“ přinášejí uznalou kritiku, vytýkajíce zvláště, že „Marína“ není obyčejnou milostnou básní bez vyšších cílů;[104] a Mikuláš Dohnány píše o ní s nelíčeným nadšením: „Podľa môjho zdania dočkali sme sa piesne, o ktorej p. Hurban hovoriu: Teda iba novú pieseň čakať môžeme, ktorá by zvýšeným hlasom o nadchnutí prítomnej hodiny spievala… ,Marína‘ je pekný kvet na poli literatúry slovenskej, bo je ona výtvor najčistejšej poesie veku budúceho, pravdy a skutočnosti a smierenia sa sveta s Bohom. Do tajných svetov uchvacuje ona mysel človeka a svatými túžbami naplňuje ducha srdce jeho… Horí duša moja zápalom, všetky túžby srdca môjho sú zbudené…“[105]

Neomezil se však Dohnány na pouhou nekritickou chválu; vytýká správně význam a ideový podklad básně, ale není slep ani k nedostatkům „Maríny“, které vyplynuly z úsilného boje myšlenky se slovem o plný výraz. Sládkovič v překotné snaze po vystižení všeho, co vzrušená duše viděla i cítila, upadá do dvojí krajnosti: volí někdy slovo příliš triviální, rušící poetickou představu, anebo se vyjadřuje způsobem, který i fantasie romantická pociťuje už jako přepínání. Ceny to však „Maríně“ v očích vrstevníků valně neubralo — byla přes to zjevením pro všechny, kteří dovedli vnímat živé slovo básnické a vycítili v ní ohlas vlastních, sotva uvědomělých tužeb. Sládkovič se rázem stal prvním slovenským básníkem a „Marína“ nejhledanější knihou, záhy rozebranou. Na podzim 1846 vyšla, a za půl roku píše už August Horislav Krčméry Sládkovičovi, že „Marína“ „sa nesmírne ľúbi všetkým, len že hu dostať nemôžu, že keby hu len dostať mohli, žeby hu aj dvojnásobne zaplatili.“ A on sám — Krčméry — je dílem svého druha a přítele zcela okouzlen. „Ver mi, od toho času zdám sa byť inším človekom, cítim v sebe dákusi premenu a obrazotvornosť moja tiahne ma, sám neviem kde a otvára mi dákesi tajné, mne dosiaľ neznáme kraje, prse sa mi búria a divno! srdce pokoj nachádza… Oj, Andrejko môj! silná je Tvoja reč, milé sa obrazy Tvoje, ony sa čarovným závojom, pre mňa sa ony magnét, ktorý ma s osobou Tvojou a duchom Tvojím mocne putná, ony sa hviezdou, ktorá mi ukazuje cestu ku krásám nebeským… Nedotknú ma teorie a rozumovania o kráse… ale v Tvojom živom slove, tam sa mi zjavuje v celej svojej dústojnosti…“[106]

Měl tedy pravdu Dohnány, když mládeži slovenské doporučoval „Marínu“ s ubezpečením: „Tu sa vám svety otvoria, po ktorých ste dávno túžili, a najdete sa v ních, ako vo svojích vlastních.“ Sládkovičův zpěv o lásce a kráse vyrostl skutečně z myšlenkového i citového vření své doby, byl zrcadlem, v němž každý z básníkových vrstevníků s radostným úžasem objevoval vlastní duši a také — vlastní srdce. Kouzlo „Slávy dcery“ na Slovensku haslo, když „let poesie Kollárovej vznešený rozdrúzgau sa o skaly skutočnosti politickej a vzdelanosti rozumovej,“ a dílo básníka slovanské vzájemnosti stálým rozšiřováním se rozrostlo v něco, o čem mladé Slovensko se vyjádřilo ústy Hurbanovými s despektem, „nám sa to vidí byť ako próza.“[107] A „Marína“ nahradila slovenské mládeži „Slávy dceru“ po stránce ideové i citové vpravdě dokonale. Nezapomínala na slovanskou vzájemnost, ale byla bohatší o to, že vyslovovala i ideály probouzejícího se Slovenska; a byla při tom i zpěvem lásky, který formou i pojetím byl mladé generaci mnohem bližší než akademická, místy i anakreontická lyrika „Slávy dcery“. „Marína“ byla čtena, vykládána, recitována všude, kde se sešli mladí nadšenci k pohovoru a dotkli se otázek, na něž Sládkovič ve své básni formuloval pro ně definitivní odpověď; její verše zaznívaly i tam, kde se sešla dvě srdce v stejném citu a hledala pro své roztoužení pravé slovo; slovenské dívky ji přijímaly od svých vlastenecky cítících ctitelů jako prvý dar a s tlukoucím srdcem z ní vnímaly nejen sladké vyznání, ale i lásku k rodné mluvě a národu. Byla projevem silné umělecké individuality, která do čarovného kruhu svých myšlenek a snů vtáhla ducha své generace, jsouc vlastně jejím mluvčím; proto „Marína“, ač vyrostla z té subjektivní poesie, která podle Štúrova názoru byla semenem neplodným na roli národa, přece jen po dvě generace věrně plnila velké poslání buditelské. Hovoříc od srdce k srdci, byla živým dokladem pro důvěrné kouzlo a výrazové bohatství probuzené slovenštiny, jímž rozněcovala u svých čtenářů i vroucí příchylnost k řeči, která zaznívala pod Tatrami.

A jako každé silné dílo umělecké, i „Marína“ si vynutila nejeden ohlas v poetické tvorbě mladé slovenské literatury: splácely jí svou daň talenty velké i malé. Bezpochyby prvou ozvěnu vyvolala „Marína“ ve faustovské improvisaci Viliama Paulíny-Tótha, v „Ľudské komedii“, vzniklé v prosinci 1846; neodolal jí ani Dohnány, a výmluvně hovoří forma i myšlenky její i z veršů básníka tak svérázného, jakým byl Ludevít Kubány. Parafrází „Maríny“, místy až doslovnou, je i veršovaná skladba Zorovítova (Miroslava Kovalevského) „Zlatina“, uveřejněná v „Sokole“ 1864. A myšlenky, rytmus, metafory, poetická dikce „Maríny“ zaznívají ještě i v díle Hviezdoslavově, jak v jeho prvotinách, tak i v době umělecké jeho zralosti.

V Čechách „Marína“ přešla bez ohlasu; Květy a Musejník přinesly stručný záznam o jejím vydání — to bylo vše. Nesla následky hořkostí, vzniklých pro spisovnou slovenštinu; pro český literární svět jí nebylo. Neprávem. Česká poesie tou dobou byla se dostala do období myšlenkové i umělecké stagnace, kdy podle Havlíčkovy kritiky každý vlastenec byl z dopuštění božího i spisovatelem a podle Máchy hrozila poesie utonouti v chladných rýmech a v dělaných, ale neprocítěných verších. „Máj“ byl popraven, a co v následujícím desítiletí vykvetlo na luzích umělé poesie české, bylo sice velmi poučné a vlastenecké, ale vzešlo z půdy, jež marně prahla po vláze nového uměleckého podnětu. Milostná lyrika Čelakovského „Růže stolisté“ (1840), tísněná i tendenčností skladby, nevymykala se z konvenčnosti a téhož roku vyšlé „Básně“ Jablonského, třebaže z „Písní milosti“ zazněl místy výkřik trpícího srdce, zůstaly v mezích, vytčených Kollárem. Nic nového nedaly poesii „Básně“ Pickovy (1843) ani „Lilie a růže“ Vacka Kamenického; a veršovanou vlasteneckou didaktikou bez umělecké podstaty byly Vinařického „Sněmy zvířat“ (1841) i druhé vydání Jablonského „Básní“ (1846) a nade vše Vocelovi „Přemyslovci“ (1838), „Meč a kalich“ (1843) a „Labyrint slávy“ (1846). V myšlenkovém bezvětří tohoto desítiletí byla „Marína“ svěžím závanem z niv nové subjektivní lyriky a významným uměleckým činem jako „Máj“, jsouc jen druhou odnoží romantiky, ze které se zrodilo i Máchovo dílo. Všichni ti, kteří se v Čechách hrozili Máchova pesimismu a mučivé sebeanalysy, měli vlastně s otevřenou náručí přijmouti „Marínu“, v níž svěžím myšlenkovým proudem vzrušené Slovensko dávalo společnému písemnictví dílo radostné víry a vůle k životu a vedle toho knihu nové a životní lyriky milostné, která v Čechách zazněla mnohem později (1858) v Hálkových „Večerních písních“. Ve srovnání s nimi má však obsahově Sládkovičovo dílo navíc právě to, čeho v Hálkových milostných písních pohřešoval Neruda; tvůrce „Maríny“ prolomil úzký okruh osobních citů a tužeb a svému zpěvu o lásce dal vyšší posvěcení, nehledaje v slastném zanícení pro ženu blažený cíl, nýbrž jen zřídlo, z něhož čerpá sílu i podnět všechno konání, budované na heslech lásky všelidské.

Až v letech šedesátých, kdy se byly už utišily vlny prvého roztrpčení a literární Čechy, smířeny se skutečností, hledaly i nacházely zase cestu na Slovensko, seznámil Bohumil Janda v Lumíru (1863) své čtenáře „s mužem a plody básnickými, jež zrodil bratrský národ slovenský k své i naší pýše.“ Tehdy se dostalo i „Maríně“, což jejího jest. Přece však v Čechách již zůstala cizinkou. Byla zatím již vývojem české poesie překonána; a stálé připomínání, že jest analogií „Slávy dcery“, jí vtisklo znak klasických literárních plodů, o nichž se sice vždy s uznáním mluví, která se však nečtou.

Je jisto, že „Marína“ jakožto básnický celek jest již překonána v mnohém. Vzdálena jest nám upřílišenost romantického milování, jež tak snadno vidělo v ženách anděly; dějinným vývojem jsou dnes překonány touhy a ideály básníkovy generace; a jas filosofických předpokladů, na nichž jest budován světový názor slovenské romantiky, pobledl před kritickou spekulací nové doby. Ale „Marína“ přes to je dílem živým. Zůstalo z ní živo do dneška to, co podle slov velkého Sládkovičova žáka, Hviezdoslava, tvoří podstatu rozeného básníka: „máš-li srdce plné citov, úrodné i zárodné, v hlave semä zlatých svitov: … čo vieš, povieš pôvodne o tom aj, čo vedia všetci; áno, sám čo dodáš k veci, svoj úprimný obraz: to je to moderné, lebo — tvoje…“ Co za zrození „Maríny“ duši básníkovu rozechvívalo poznáním strastí a tužeb lidských, příliš lidských, co lidské srdce nezávisle na filosofických a politických heslech doby vždy stejně hledalo, nad čím se jásavě rozezpívalo a čím trpělo, oč se zoufalou nadějí bojovalo, jak podléhalo a vítězilo, to ze Sládkovičova prvého velkého díla hovoří i k přítomnosti silou básnického slova, které neumírá.



[92] Verše ze Shakespeara a Puškina jsou „Maríně“ předeslány jako motto.

[93] Andrej Sládkovič Antonii Sekovičové 31. VII. 1847 a 18. VI. 1847. ATSM.

[94] S. Podlipská, Z let probuzení, 129.

[95] Společný jejich list ze 7. VIII. 1844 S. B. Hroboňovi v lit. pozůst. Hroboňově.

[96] Není vyloučeno, že Sládkovičovi byla předlohou Děržavinova „Óda na Boha“, uveřejněná v Hronce 1838 str. 238, která má totéž sdružení rýmů jako „Marína“ (a b a b c c d e e d) a velmi obdobné střídání veršů o různem počtu slabik. Děržavin střídá verše o 9 a 8 slabikách: 9, 8, 9, 8, 9, 8, 8, 9, 9, 8; Sládkovič střídá verše o 10 a 8 slabikách: 10, 8, 10, 8, 10, 10, 8, 10, 10, 8.

[97] J. Kalinčák, Rozpomienky na Ondreja Sládkoviča, Sokol 1862, 442.

[98] Za zmínku stojí, že „Marína“ jest zrovna klasickým dokladem estetických teorií, které rozvíjí Schiller v stati „Über naive und sentimentalische Dichtung“ — až do těch vad, které podle Schillera vyplývají z uměleckého charakteru básníků „sentimentálních“. Schillerovy vývody měly ostatně, zdá se, i značný vliv na Štúrovu definici nové ideální slovanské poesie.

[99] A. Sládkovič, Vlastný životopis, SP 1909, 439.

[100] Vyšla bez podpisu v Nitře 1846. Viz i J. Vlček, Dej. lit. slov. T. S. M. 1923, 183.

[101] F. Kleinschnitzová, Z dolnokubínskej pozostalosti S. B. Hroboňa, SbMS V., 135.

[102] List ze 14. V. 1845. ATSM.

[103] Sládkovič A. H. Škultétymu 6. X. a 18. X. 1845. ATSM.

[104] OT 1846, 344 a SP 1847, sv. 2., 54.

[105] OT 1847, 444.

[106] List z 29. III. 1847. ATSM.

[107] SP 1851, 131 a SP 1847, 49.




Flora Kleinschnitzová

— literárna historička, knihovníčka, spisovateľka, prekladateľka a pedagogička, členka Literárneho odboru Matice slovenskej Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.