Zlatý fond > Diela > Andrej Sládkovič a jeho doba


E-mail (povinné):

Flora Kleinschnitzová:
Andrej Sládkovič a jeho doba

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Erik Bartoš, Tibor Várnagy, Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 10 čitateľov

VII. Detvan

„Pověsti píšete, Samoslave drahý můj? Výborně! Žádáte mne o látku? Vemte dějiny Velké Moravy, vemte dějiny Uherska, slyšte pověsti národní, písně a máte studnici k pověstem nevyčerpanou. Svatoboj Svatoplukovič na Zoboru co poustevník,… Vojtěch, Radlo a potah knězů slovanských křesťanských ke sv. Štěpánu a Maďarům, Kuruci (milites cruciati), o nichž mnoho pověstí u našeho lidu, Matouš Trenčanský, hrdinský Jiskra na hradě Trenčanském a scena jeho vystoupení na sněme Prešpurském,… jeho bitvy s Huňadem; Máťáš Korvín, jeho oblíbenost v životu slovenském (Kráľova Hola; nyní se opět nalezly od něho tři vlastnoruční slovenské listy v Budatíně, v Trenč. St.); Bělehrad, Siget atd. atd. jsou samé látky k pověstem…“[164] Tak radí Ludevít Štúr svému druhu a příteli Samoslavovi Hroboňovi, který si připravoval pevný a obšírný plán své zamýšlené budoucí literární činnosti a žádal Štúra o náměty pro povídky. Štúr mu odpovídá v duchu své literární a estetické teorie, podle níž lidové pověsti a písně mají býti vzorem nového slovanského písemnictví a historická minulost národa a země vděčným prostředkem k opětnému vznícení národního citu v širokých vrstvách čtenářské obce slovenské. Štúr tu zajisté písemně zachytil jen něco z toho, co jeho posluchači a druhové v různých variacích slýchali od něho při přednáškách a v soukromém hovoru, a co bylo sesilováno i příkladem českým: v Čechách i na Slovensku vznikají dějepisné novely a básně z potřeby probouzeti národní uvědomění pomocí slavné minulosti. Bratislavští Slováci, horliví čtenáři české knihy vzdělávají se rádi na Vocelovi, Klicperovi, Tylovi, Markovi i Chocholouškovi a snaží se doma tvořiti v témž duchu.

Sledujeme-li obsah prací, které členové Ústavu přinášeli do zasednutí; probíráme-li se několika ročníky „Orla Tatránského“ i „Nitry“, do nichž slovenská mládež uložila své literární plody, poznáme, že mladí slovenští literáti velmi ochotně poslouchali rady svého mistra. Látka básní a pověstí, které jednotliví členové předkládají k posouzení ve schůzích, jest velmi často vzata z historie, zejména české a uherské, lépe řečeno velkomoravské, anebo jde o zpracování pověstí o slovenských hradech. A literární orgány této doby prozrazují rovněž, jak mocně zapůsobil Štúrův poukaz k historickým látkám. První a druhý ročník „Nitry“ mají zvláštní oddíl „Zpěvů historických“, v nichž čteme po šesti dějepisných pověstech, sepsaných veršem. Do prvního ročníku sem přispěli S. Hroš, Josef M. Hurban, Jan Kollár, Andrej Sládkovič, Erazim Vocel, Ludevít Štúr; v ročníku druhém se o „historické zpěvy“ podělili Janko Matúška, Ludevít Štúr a Janko Kráľ. Mimo to má první ročník „Nitry“ ještě dvě historické povídky, „Svatbu krále velkomoravského“ od J. M. Hurbana a „Bozkovce“ od Janka Kalinčáka; podobně přináší i ročník druhý „obraz z minulých časov“ a to povídku Francisciho „Janko Podhorský“. Ročník třetí má obšírnou historickou pověst Hurbanovu „Olejkár“. Obdobného rázu jest i beletrie Orla Tatránského, jehož próza jest takřka výlučně historická. V ročníku prvém jsou čtyři pověsti, z nichž tři — „Milkov hrob“ a „Bratova ruka“ od Kalinčáka, „Laborec“ od Bohuslava Nosáka — mají náměty z dějin uherských, ročník druhý přináší prózy dvě, „Hladomru“ od Kozodolského (Samo Tomášik) a „Púť lásky“ od Kalinčáka, obě s historickým pozadím. V ročníku třetím pak čteme Kalinčákova „Mládence slovenského“, „Serbianku“, „Shodu Liptovskou“ a „Svätého Ducha“, vesměs povídky s historickými náměty, a kromě nich dva překlady z historické prózy polské, které pořídil Bohuš Nosák, „Attamana Kunického“ a „Konstantina Horodeňského“ od Čajkovského. A sledujeme-li vývoj slovenské beletrie dále, vidíme, že slovenští literáti, básníci i prozaikové, zůstali tomuto směru i později značnou měrou věrni: slovenská balada, slovenské drama i novela rády si vybírají náměty z historie a z historicky podbarvených pověstí.

Jsou to hlavně dvě historické osobnosti, k nimž se lidová tradice i umělá poesie slovenská se zvláštní zálibou vracejí: samozvaný ochránce a mstitel utlačeného lidu, zbojník Jánošík, a vedle něho lidumilný, demokratický a spravedlivý uherský král, Matyáš Korvín. Postava Jánošíkova musila samozřejmě upoutati a vábiti všechny, jejichž umělecké vlohy byly podníceny Štúrovým názorem, že nové písemnictví slovenské se musí formou i obsahem opříti o lidovou tradici a píseň. Jánošík zaujímá v lidovém podání místo tak význačné, že zcela se mu nevyhnul ani Kollár; ovšem mravní jeho rigorosnost nemá mnoho pochopení pro tuto nespoutanou individualitu, která se svým konáním vymykala všemu ustálenému zákonnému řádu. A tak se Jánošík, „zdvořilý v Tatrách nákeřník“, i se svou družinou ocitá v slovanském Acheronu, odsouzen k tomu, „bez přestání aby hajduchoval“.[165] Gloriolou mučednictví za svobodu a romantickým kouzlem ušlechtilého loupežníka opřádají ho teprve básníci-Štúrovci, kteří pod dojmem Schillerova dramatu a více ještě asi Máchova „Máje“ v Jánošíkovi našli symbol probouzejícího se Slovenska. Janko Kráľ,[166] Štefan Marko Daxner i Samoslav Hroboň[167] splácejí tomuto lidovému hrdinovi poetickou daň, a Samo Chalúpka a Ján Botto jemu vděčí za své literární jméno.

Podobné popularitě jako Jánošík, který bohatým bral, aby chudým dával a vyrovnával tak sociální protivy svépomocí, těšil se u utlačeného lidu venkovského i král Matyáš Korvín, jenž se snažil zákonem ulehčiti břemena, vložená svévolnou šlechtou na bedra poddaných. Upraviv daně tak, že je rovnoměrně neslo veškeré obyvatelstvo, zasáhl tím ovšem citelně do nadpráv uherských magnátů, ale získal si na druhé straně i přízně a popularity u širokých lidových vrstev. Úctyplný podiv lidu rostl ještě tím, že Matyáš, jak vypravuje historiograf Bonfinius, nebyl panovníkem hrdým a nepřístupným; každý měl k němu volný přístup, on sám s lidem rád obcoval, v různých převlečeních mezi lid chodíval a přesvědčoval se, jak jsou ve skutečnosti plněny jeho zákony. A lid uherské země bez rozdílu národnosti a vyznání, Slováci, Rusínové, Srbové i Maďaři vděčně uchovali památku „svého“ krále v tradici, v pověstech i písních, ba i v příslovečném rčení: „Umřel král Matyáš, odešla i spravedlnost“.[168]

Lidová tradice nezná stinných stránek Matyášovy povahy, přes něž z pochopitelných důvodů opatrně přechází i domácí historiografie, která chce také uherské inteligenci dobu Matyášova panování představiti jako nejskvělejší období uherské historie. Snaží se proto postaviti do příznivého světla Matyášovu věrolomnost a úskočnost, jeho macchiavellismus, nevybíravý v prostředcích, a velmi opatrně se přenáší přes skutečnost, že Matyáš často a rád užívá v diplomatických i jiných stycích svých znalostí slovanských jazyků — ovšem ne snad ze zvláštní sympatie ke Slovanstvu, jako spíše z důvodů praktických. Neboť nikterak mu to nepřekáží, aby po řadě klamal a zrazoval své slovanské spojence, vyžadoval-li toho jeho zájem. Je pochopitelné, že pro domácí chvalořečníky se jevila pod tímto zorným úhlem i činnost Jana Jiskry v Uhrách, jehož služeb se jednou Matyáš dožaduje, jindy zase vystupuje nepřátelsky proti němu: husitská invase jest loupežnou výpravou, od které Matyáš svou říši osvobodil.

Král Matyáš byl však nejen diplomat, ale také válečník a věděl, že nejmocnější jeho oporou jest silné a dobré vojsko. I po této stránce provedl pronikavou organisaci, využívaje účelně zvláštních povahových sklonů poddaných národů. Pověstným se tak stal jeho „černý pluk“, do něhož byli vybíráni muži nejstatečnější a králi osobně oddaní; byl zřízen ze zbytku vojska husitského, doplněného Slováky a Srby, a s nimi vyhrával Matyáš své největší bitvy.[169]

Nebylo by nezajímavé sledovati, jak se obraz Matyášův mění v podání domácích historiků, Maďarů i Slováků, a jak tu působí kromě ohledů politických a národnostních i nálada doby. Tak se dovídáme na příklad od Michala Semiana v jeho „Kratičkém vypsání knížat a králů uherských“ (Prešpurk 1786), že Matyášova „celá zevnitřní podoba byla královského úřadu hodná a mnohem více duše jeho;“ dotýká se sice Matyášovy věrolomnosti, nicméně však má pro něho jen slova chvály. O českém vojsku Jiskrově mluví jako o „zbojnících“, které si Matyáš podrobil, o „černém pluku“ vzpomíná, že do něho bral Matyáš nejstatečnější muže, ale nic o tom neví, že pluk byl složen ze Slovanů; rovněž s uznáním zaznamenává, že král znal mnoho jazyků, ale nic nepraví o tom, že by Matyáš byl choval zálibu pro jazyky slovanské.

Romantika potom vyzvedá a zdůrazňuje u Matyáše rysy, které jí odpovídají: romantice se zamlouvají na tomto panovníkovi jeho výpravy za různými, často milostnými dobrodružstvími v přestrojení, skvělost jeho dvoru, jeho vlastnosti rytířské; a romantickým kouzlem jest obestřen i jeho nepřemožitelný „černý pluk“. S tímto rytířským králem Matyášem se setkáváme v publikacích Hormayerových, bohaté to studnici pověstí a legend, které romantika nejen sbírala, ale i vytvářela. Jeho Archiv přináší 1824 zvláštní článek o „černém pluku“[170] a v Taschenbuchu 1841 čteme celou řadu příběhů ze života Matyášova, které dávají vyniknouti jeho rytířské povaze.

Tento Matyáš, rytíř bez bázně a hany, přechází i do romantiky slovenské, která nad to u něho zdůrazňuje složku, kterou maďarská historie u něho raději pomíjí: nálezy česky psaných listin Matyášových, jakož i okolnost, že „černý pluk“ byl složen ze slovanských živlů, jest slovenským romantikům dostatečným důvodem, aby v něm viděli krále, jenž přál rozkvětu slovanství ve své říši. Štúr — jak jsme viděli v listě výše už citovaném — vidí v něm velmi vděčnou postavu pro zpracování slovesné a má pro něho jen slova nadšené chvály, když podává do „Květů“ zprávu o nálezu česky psaných listin Matyášových.[171] I Benjamin Červenák vypravuje ve svém „Zrcadle Slovenska“ o Matyášovi, že „byl statný, spravedlivý a moudrý při řízení a spravování krajiny, zmužilý a nepřemožený… Dobrým znatelem lidu svého jsa, ve krajině znamenitými pořádky hydru aristokratickou udatně, ale opatrně na uzdě držel a milováním spravedlnosti, ujímáním se nižších a utisknutých stavů a přívětivým obcováním s lidem nevyhaslou památku po sobě zanechal.“ Červenák připomíná výslovně, že „černý pluk“ byl složen ze Slováků, Čechů a Srbů a že, „když se někdo do pluku dostal, to byla největší pro něho odměna a nejkrásnější svědectví o jeho zásluhách“ — o Matyášově neupřímnosti však neví nic.

Jeden však z vrstevníků Štúrových, který se obíral historií — ovšem jeden, který i v jiných otázkách měl názory zásadně odlišné od svých druhů — díval se i na Matyáše kritičtěji: byl to Jonáš Záborský. Jeho uherské dějiny sahají sice jen do roku 1395, jsou však v naprostém ideovém souladu s jeho historickými dramaty, v nichž zachycoval uherskou historii tak, jak on ji po studiu historických pramenů viděl. Krále Matyáše, mladého ještě, zachycuje dramaticky ve svých „Huňadovcích“ a charakterisuje ho jako člověka lstivého a úskočného, pamětlivého jen svých osobních zájmů. Přidáme-li k tomu, že v poznámce k tomuto dramatu poctil Záborský Bonfinia, jehož kronika jest pramenem pro zprávy o panování Matyášově, málo lichotivým, ale výmluvným epithetem „potrimiskár“: můžeme s velkou pravděpodobností předpokládati, že podobizna Matyášova, kterou by bylo vykreslilo břitké pero Záborského byla by bývala měla barvy méně zářivé a jasné než jak se jevily zraku romantiky.

V souvislosti s osobou krále Matyáše se dostávají Štúrovci do jistého citového konfliktu: jak srovnati, že on, jehož si idealisovali jako panovníka příznivého Slovanstvu, stojí nepřátelsky proti tomu, co bylo posílením všeho slovanského v Uhrách, že potírá Husity, jest odpůrcem Jiskrovým? Štúrovci jsou nadšeni Matyášem, ale zároveň jest jim samozřejmé, že husitství posílilo vládu češtiny na Slovensku, stalo se tak oporou Slováků proti nadvládě maďarské a pevněji je připoutalo k duchovnímu životu českému. Obrozenský a romantický kult husitství v Čechách má svou ozvěnu i na Slovensku a zejména právě u Štúrovců. Jméno Žižkovo často zaznívá v jejich schůzích a inspiruje i básnické jejich schopnosti.[172] A neméně budí jejich podiv a úctu i vůdce vojska husitského na Slovensku, Jan Jiskra: jest pro ně vzorem udatnosti a věrnosti, mužem, jehož bratrské Čechy poslaly Slovensku na posílení v boji proti cizáctví. „Češi dali Slovákom Jiskru a Písmo svatô: Slováci dali Čechom Šafárika;“ těmito slovy vystihuje Samoslav Hroboň vztah nejen svůj, ale i vrstevníků svých k Jiskrovi a jeho působení na Slovensku.[173] Přes skutečnost však, že král Matyáš potřel Jiskru, že neupřímně jednal vůči Jiříkovi z Poděbrad, že tedy jednal v rozporu s ideami, které mu romantikové slovenští přisuzovali, přes to se přenášejí mlčky a kladou Matyáše a Jiskru prostě vedle sebe: oba jsou hrdinové, oba mají skoro tytéž rytířské vlastnosti, oba náležejí Slovensku pro své sympatie k českému jazyku a duchu. A oba jsou tudíž toho hodni, aby se jimi obíralo nové slovenské písemnictví.

Štúrova pobídka v tomto smyslu nezůstala bez ohlasu; ba našla ohlas brzký a několikanásobný: král Matyáš a jeho doba i jeho „černý pluk“ zaměstnávali často mysl mladých literátů. Snad tu nebylo zcela bez vlivu i podobné nazírání Kollárovo, který se na své historické exkursi po slovanském světě v „Slávy dceři“ setkává i s Matyášem a vyrovnává se s ním hodně povrchně. Král Matyáš totiž, prost veškeré viny, dávno již opustil Acheron a zůstala tam jen jeho česky psaná listina, aby byla očištěna od kalu, kterým ji Matyáš potřísnil, „kydaje špinu“ v ní na Polsko.[174] I Kollárovi patrně více váží podružná okolnost, že Matyáš použil někdy češtiny jako dorozumívacího prostředku, než povahové nedostatky, které projevil ve svém chování vůči českému králi.

Ze Štúrových žáků jsou to pak Janko Kalinčák, Bohuslav Nosák a Andrej Sládkovič, kteří zvěčnili ve svém díle Matyášovo jméno. Kalinčák se k tomuto období dějin uherských vrací několikrát. V Tatrance 1842 čteme zveršovanou pověst „Králův stůl“, v níž Kalinčák oslavuje Matyáše i „černý pluk“ a dává králi pronášeti přípitek na slovenský rod. Téhož roku 1842 přináší „Nitra“ Kalinčákovu povídku „Bozkovci“, která jest úzce spiata s osobou Matyášovou. Kalinčák tu projevuje jistou bezradnost v kresbě Matyášovy povahy a jest z toho zjevno, že se zamyslil nad dvojakou jeho tváří. Podléhá sice tradičnímu pojetí Matyáše jako národního hrdiny a vypravuje, že „král slávny a spravedlivý sedel na trône uherskom“ a „koruna sv. Štefana od dávnych časov neligotala sa na hodnejšej hlave… Sila jeho vojska a múdrosť jeho rady záležala zo Slovákov.“ Ale hned na následujících stránkách povídky nazývá ho králem lstivým, věrolomným a nevděčným vůči těm, kteří mu věrně sloužili. Ještě jednou se pak Kalinčák k době Matyášově vrací v povídce „Milkov hrob“, v níž však o králi mluví vždy jen s chválou a uznáním, snaže se však postaviti do neméně příznivého světla i jeho protivníka, Jana Jiskru.

Bohuslav Nosák se obrací v „Nitře“ 1846 ve svých „Spevech Tatranských“ ke čtenářům s nadšenou otázkou:

Hej, ľudia, poznáte vy Matyáša kráľa, v ktorom každá žilka za slobodu hrala? — Ktorý ľud pod Tatrou a jeho reč zlatú ctiu jako svoj živôt lebo vieru svatú? Po ktorom sa volá dnes Kráľova Hoľa, čo si pyšno hľadí na troch stolíc poľa? —

Teprve o mnoho let později, v „Orle“ 1872, objevila se Nosákova epická báseň „Kamzík“, ve které původce shrnul v jediný celek několik pověstí, které se v detvanském kraji vypravují o králi Matyášovi a místech, spojených s jeho jménem. Matyáš jest tu ovšem líčen bez jakýchkoli nároků na historickou pravdu — jest jen ideálním hrdinou romantiky:

Stojí kráľ pod bralom na svojej stanici… Prizrite sa jeho postave a tvári; jak z nich krása mužská divotvorne žiari! Nad orličím nosom horí očí dvoje a čelom vysokým letia myslí roje. Dobrota a prísnosť tak sa družia na ňom, jako slnko a mrak na obzore ranňom.

Ušlechtilý královský zjev, který tu básníkova obraznost vykouzlila, jest v naprostém protikladu ke skutečnosti; neboť ani historikové, kteří se snažili Matyáše postaviti do nejskvělejšího světla, neměli odvahy přisouditi mu vnější vlastnosti, shrnované v pojem mužské krásy.[175]

Přibližně současně s Nosákovým „Kamzíkem“ vzniká i Záborského už zmíněné drama „Huňadovci“, které však jest pojetím i vnikem Štúrovcům vzdálené; nelze aspoň tvrditi, že i tu bylo Štúrovo pobízení podnětem. Zpracovávaje po řadě dramaticky význačné výjevy z domácí historie, dospěl Záborský sám sebou i k osobě Matyášově a utvořil si o něm názor vlastní, domácí tradici odporující.

A druhotného významu byl asi Štúrův podnět i pro Andreje Sládkoviče, když krále Matyáše postavil do svého „Detvana“ — jistě aspoň nešlo v prvé řadě o oslavu oblíbeného krále a rovněž ne o historicky věrné zachycení doby a osob: nebýti toho, že jest král Matyáš výslovně jmenován a že se tu kmitne i jméno Jiskrovo, mohli bychom prostý děj Sládkovičova eposu umístiti právě tak, ba spíše ještě do století XIX. jako do XV. Andrej Sládkovič oslavil „slunce panonských prestolů“ jen náhodně a bezděčně: kraj, z něhož básník vyvážil látku pro své dílo, podával mu k tomu příležitost, ba vnucoval mu ji přímo reminiscencemi, které tu působení Matyášovo zanechalo.

V nitru Sládkovičově bylo nastalo uklidnění po citové bouři, která dozněla s ukončením „Maríny“. Klidnou a vnějšími událostmi nemnoho rozrušovanou idylou byl jeho pobyt v Rybárech, který dovoloval, aby ponenáhlu vzklíčila v srdci nová láska a v mysli touha i potřeba po novém, velkém básnickém díle. Svůj citový a ideový svět, kredo své mladosti o kráse, lásce a dobru, o Bohu i o lidském poslání na světě přelil do veršů „Maríny“: cokoli by byl ještě chtěl o tom říci, byl by se jen opakoval. Ve venkovském zátiší nebylo mocných a otřásajících uměleckých podnětů — leč básník v Sládkovičovi volal po činu. A musilo to býti v jasu letního nedělního odpoledne, kdy se Sládkovič zase jednou ocitl v Detvě, viděl hloučky rozjařené mládeže v pestrém a bohatém kroji na návsi před kostelem, pozoroval statné a sebevědomé Detvance i jejich laškování se svátečně vystrojenými dívkami; pohovořil se staršími vesničany, kteří na podstění se těšili z klidu nedělního odpoledne; rozpomněl se na rozmanité pověsti o statečnosti i neurvalosti Detvanců a uvědomil si svéráz lidu i kraje; zašel i na pahorek za vesnicí, kde leží rozlehlý detvanský hřbitov: v luční zeleni a květech zapadlé mohyly, nad nimi háj přerozmanitých křížů — vysokých, nízkých, přímých i stářím už nakloněných a do země se propadajících, ale vesměs zdobených řezbami, jejichž rozmanitost v ornamentice i figurální výzdobě vám výmluvně rozpráví o naivní obrazotvornosti i vynalézavosti vesnických umělců. A spousta křížů, znaků zvítězivšího křesťanství, nikterak vám tu nepřekáží, aby vás ovanul pocit, že tu ještě něco žije z ducha pohanských dob, a z málo pěstěných mohyl aby k vám hovořilo cosi jako podvědomý pantheismus lidu, který své mrtvé přenechává mrtvým a dává jim zase zcela splynouti s matkou zemí, přírodou.

Tu mohla Sládkovičovi kmitnouti hlavou i vzpomínka na vše, co v Bratislavě slýchával o významu lidové kultury pro budoucí kulturu slovenského národa; tu, v Detvě, viděl vtělena Štúrova slova o lidu, jenž si zachoval starodávné zvyky i původnost, měl své písně, pověsti i hry, zdobil si příbytek i věci denní potřeby vlastním uměním, měl i své vlastní nazírání o právu a spravedlnosti — to byl ten lid, z něhož musí vzejíti spása a velikost Slovenska, tu je ta zásoba nezužitkované ještě národní energie po stránce mravní, duševní i estetické! Před básníkovým vnitřním zrakem vynořují se té chvíle obrysy nového jeho díla, sled obrazů, prozářených jasem letního slunce i vnořených do kouzelného svitu hvězdné letní noci, „báseň a pravda“, kterou prožil a procítil v kraji, jemuž vévodí zbojnická Polana, kde lidová pověst i píseň vzpomíná smělého lovce; lidumilného pána a podnikavého milovníka detvanských krasavic krále Matyáše právě tak, jako někdejšího pověstného vládce okolních lesů a samot, Jánošíka. Pěvec, jenž nedávno zpíval „krásy dějiny“ a nazval je zrcadlem duše své, odvrátil se od vnitřního vlastního světa s poznáním, že „každá krása len chvíľočku žije“ a „krásy krás boja sa, čas času sa bojí“. Něco trvalejšího, stálejšího než jest osobní štěstí, jest třeba míti před očima — ten nadějný nový svět, jehož zárodky dřímají v zdravé duši venkovského lidu. „A let sokolový a zelené duby a drumble dievčej žiaľ a spevavé pole a jará družina a nebové hole a voľná svetlá diaľ a mohutné sily a tichá dedina“ — to vše se mocně dotýká jeho zraku i sluchu, rozvlňuje nitro pocitem vroucí příchylnosti, rozpíná jeho náruč vstříc nově objevené kráse, tryská v jásavý výkřik: „V slovenské doliny, vrstovníci moji!“[176] a vtěluje se v básnický čin, jenž chtěl a měl býti zrcadlem básníkova rodu, jako „Marína“ byla zrcadlem básníkova nitra.

Detva a její lid jako symbol národní síly a zdatnosti byly vůdčí myšlenkou při zrodu díla, do něhož mimoděk zasahovala tradice jánošíkovská a přispělo podání o králi Matyáši k utvoření dějového pásma, které řadu volných výjevů ze života v Detvě slučuje v jakýsi celek, soustředěný kolem osoby hrdinného Detvance, Martina Hudce.

Vlastní děj jest nepatrný a bez dramatického spádu: Martin Hudec, pro svou krásu a sílu touha dívčí mládeže detvanské, zabije sokola; dozvěděv se, že zabitý pták patří králi Matyáši, který do lesů Poľany rád chodíval na hon, rozhodne se, že sokola odevzdá majiteli a přizná se k činu. Králi se zalíbí v statečném Detvanovi a povolá ho konečně do svého „černého pluku“, kam jej Martin oddaně následuje.

Básník rozdělil látku na pět kapitol: I. Martin. (Martin se octne v družině dívek, odchází pak na Poľanu a zabije sokola.) II. Družina. (Život pastýřů večer na salaši; Martin zachrání svou milou Elenu z rukou zbojníků.) III. Jarmok. (Král Matyáš v Slatině na trhu; setkání Martinovo s králem.) IV. Vohľady. (Večer v Detvě; k Eleně přichází král Matyáš, pak Martin na námluvy.) V. Lapačka. (Verbování vojáků v Detvě; Martin odchází k „černému pluku“.)

Vskutku však tu není souvisle plynoucího děje; jest to spíše kaleidoskop drobných obrázků, rušných v pohybu a sytých barev, idylicky jasných a bez stínu tragiky. Je v celém eposu jediný tragický motiv: odloučení milenců odchodem Martinovým na vojnu; i ten však básník vyřešil smírně: Martinovi jest dovoleno, aby vzal svou milou s sebou. Sládkovičova Detva jest Detva sváteční, kdy její obyvatelé odkládají s pracovním šatem i trudy a starosti všední roboty, aby se v „kostolnom rúchu“ poklonili Bohu a pak oddychem a zábavou zasvětili den Páně; Detva, tonoucí v jasu a teple letního slunce — neboť jasno a slunečno bylo tehdy i v tvůrcově duši.

Jak plyne život v Detvě, plynou i jednotlivé výjevy, věrně a s láskou odpozorované a odposlouchané, nepochybně z části také prožité, a s podivuhodnou sugestivností zachycené. Jako perly na šňůře jdou za sebou obrázky, každý z nich celek sám pro sebe; spojovacími články jsou básníkovy reflexe, jež nenásilně připínají obraz k obrazu a dávají nám zapomenouti, že jest v ději vlastně málo souvislosti.

Stojí vysoká, divá Poľana, Mať stará ohromných stínov, pod ňou dedina Detvou volaná, mať bujná vysokých synov. — (sl. 1.) Kto ste videli, slovenskí bratia, tej zbojníckej Poľany štít? Skaliská, čo sa v oblakoch tratia, jak by nebo chcely schytiť? Okolo bralísk bujné trávničky a hadie prte, oviec chodníčky, a výhľad cárovnej hory: pod ňou sto dolín, sto dedín leží, jak by kráľovna s vysokej väži prezerala svoje dvory. (sl. 44.)

Tak rozvinuje básník před vámi obraz kraje, do něhož vás chce zavésti, a úvodem vám několika výstižnými tahy zachycuje ranné mládí dětí Detvy: vidíte, jak se tiše houpá improvisovaná kolébka — plachta trávnice, připevněná o větve stromů, jejichž šumění jest Detvancovou ukolébavkou. Jak by mohl býti Detvan jiný, než statný a krásný a silný, když od nejútlejšího dětství žije v nejužším styku s přírodou, jest odkojen písní zpěvné matky a šuměním dubového háje; když Detvanky-matky, nesoucí pod srdcem své děti, mají před očima krásu širého kraje i velebných skal Poľany?

A potom už obraz za obrazem:

Je nedělní letní odpoledne: dívčiny-Detvanky ve svátečním kroji, pestrém jako luční květiny, baví se hrou i zpěvem na trávníku — mezi nimi nejkrásnější z děv, Elena. Vznikne mezi nimi neklid — spatřily, že se k nim blíží svátečně vystrojený Martin, štíhlý, statný, černooký, černovlasý, tajná touha všech. Martin však má oči jen pro jednu z nich: svou Elenu. Sotva ji spatří, skočí do kola děv, odhodí fujaru i valašku, strhne Elenu k sobě, zatančí s ní v divoké radosti; ale právě tak nečekaně ji zase pustí a nevšímaje si ostatních, pospíchá do stínu háje pod Poľanou. —

Sokol krouží v modravé výši, mizí v ní a zase se objevuje; mladý zajíc cítě nebezpečí, upaluje polem k nejbližší skrýši — ale už jest pozdě, sokol se vrhá na něho. Spatří to Martin, a jako blesk zasáhne šuhajova valaška ptáka dravce a vysvobodí zajíce. Martin sebere ptáka i valašku a ubírá se k oblíbenému svému místu v lese, ke skále, od které vidí daleko do kraje. Rozhledí se, zapíská pronikavě, a lesem se k němu přižene věrný bílý jeho pes Belko a uloží se u pánových nohou. Martin si zahraje na fujaru, ale tišeji a tišeji zní jeho hra, až zmlkne, a Martin usne, hlídán svým psem. Vytrhne jej ze spánku i z těžkého snu zaštěknutí Belka, kterého znepokojila veverka ve stromu nad ním. —

Slunce zapadlo a Martin by se měl vrátiti domů do Detvy. Ale lákají jej do kruhu pastýřské družiny gajdy, jejichž zvuk k němu zalétá se salaše pod Poľanou. Neodolá. Tam již měsíc vystoupil nad obzor a zalil svým světlem dvě koliby i odpočívající stádo; na blízku šlehají plameny velké strážné vatry, u které zkušený starý bača otáčí na rožni berana, chutnou večeři pro sebe i celou pastýřskou družinu. Ta zatím se vesele baví při hře gajd a za zpěvu písní; přiběhne i Martin, skočí mezi valachy a všechny překoná v tanci i skoku. —

Bača volá k večeři. Všichni přiběhnou, posedají okolo vatry; bača požehná jídlo a rozděluje; koluje i „kulačok“ s vínem, rozveselí se družina, ale ponenáhlu tichne hovor i zábava, vatra uhasíná — jen Martin ještě vypravuje jednomu z druhů příhodu se sokolem a dozví se, že zabil sokola krále Matyáše. Neleká se toho příliš — odnese sokola jeho majiteli. —

Je ticho a tma v lese; bloudí jím jen Elena v úzkostech o svého Martina, který se nevrátil večer domů. Volá a volá marně; zaslechnou ji však dva zbojníci, pustí se po hlase, chytnou vyděšenou dívku a chtějí ji odvléci s sebou jako vítanou kořist. Elena jest ztracena. Ale světla zbojníků upoutají pozornost Martinovu, který se před svítáním vrací se salaše domů. Pozná svou milou a bez rozmýšlení se vrhne na loupežnou dvojici. Jednoho srazí k zemi valaškou, druhý prchne. —

V ranním šeru se ubírá dvojice milenců k vesnici; cesta jim ubíhá v škádlivém rozhovoru až dojdou k rozcestí, kde se dělí chodníky k jejich domovům. Rozcházejí se se slibem, že se sejdou na jarmaku v Slatině. —

Z rána vychází skvělá družina z bran zvolenského zámku; král Matyáš se ubírá se svým průvodem do Slatiny, aby v zábavě s prostým a věrným svým lidem slovenským pozapomněl na tíži panovnických starostí.

Mezitím Martin, věren svému předsevzetí, kráčí ke Zvolenu, aby vyhledal krále a odevzdal mu sokola. V bráně hradu ho přepadnou sluhové jako zloděje, ale Martin se vlastní silou vysvobodí z jejich rukou a prchne, než se poražení vzpamatují. Na zpáteční cestě slyší, že král jest ve Slatině a půjde na hrad Víglaš. Martin pospíchá do Slatiny, zastihne tam krále a vynutí si přístup k němu. Lidumilný Matyáš vyslechne, jak přišel jeho sokol o život, a Martinovi odpustí. Martin osmělen pak ještě králi vypravuje, že té noci vysvobodil Elenu z rukou zločinců a zabil zbojníka, ohrožujícího celý kraj. Král mu v odměnu dovoluje, aby si vybral nejkrásnějšího vraníka z jeho stáje. —

Slunce již klesá, večerní červánky zalévají růžovým světlem hrad Víglaš a vnikají do dvorany, ve které se prochází zamyšlen a sám král Matyáš. Vzpomíná na jásot lidu a vladařskou svou slávu, vzpomíná i na statného Detvance a srovnává klidné jeho štěstí s vlastním bouřlivým životem, plným ctižádostivých plánů a panovnické slávy. A zatouží po chvíli idylického štěstí, kdy by mohl žíti jako jeho prostí poddaní, neusil mysliti na vyšší zájmy a mohl povoliti tužbám srdce. —

Martin si zatím vybral vraníka a uhání z hradu na bujném koni, prohání se pyšně dolinou, proletí vesnicí, budí pozornost i závist a přivádí koně domů; a časné jitro zastihne jej již zase na krásném oři. —

Je sobotní hvězdná noc; vesnice je ztichlá, jen Elena sedí na podstění, očekávajíc milého a tiše si pohrávajíc na drumbli. Hra přivábí vojáka, přestrojeného krále Matyáše, který hledá v kouzlu letní noci kousek lidského štěstí. Marné jest však jeho úsilí — Elena nedovoluje, aby se přiblížil; jen k tomu jest ochotna, zahráti mu dvě písničky za prsten, který jí Matyáš nabízí darem. Král Matyáš tiše naslouchá a sní o nedosažitelném pro něho blahu — o tichém štěstí, skrytém pod střechou prosté koliby. —

Zazní z dálky hlas fujary, a Elena poznávajíc Martina, posílá Matyáše pryč, který postupuje Martinovi své místo, uznávaje jeho práva. V nočním tichu sedí milenci, sní o společném životě, mlčí v citovém roztoužení a zase spolu laškují, až konečně Martin v teskné předtuše Eleně připamatuje nebezpečí vojny. Elena se rozžalostí, radí, aby se Martin skryl na Poľaně — toho však Martinova hrdost není schopna. Tak míjí milencům noc a svítání je rozloučí. —

Vesnice Detva jest vybouřena z všedního rovnoměrného života; na návsi zní buben, zpívají housle, bručí basa, zvoní cymbál cikánské hudby a zbavuje mládež posledního zbytku rozvahy. Verbíři přišli, vystrojeni, s lesknoucími se ostruhami, vyšňoření a veselí, lákajíce Detvance, aby opustili život na salaši a šli do světa s nimi do boje za vlast a krále, za válečným dobrodružstvím. Dost již získali dobrovolníků — jen toho není nikde, který prý nemá v kraji sobě rovného, Martina. Prohání se na svém koni volně dědinou a nemá zraku ani sluchu pro vábení a sliby verbířů — neláká jej sláva ani slibovaný zisk.

Leč v noci poslové královi zaklepou na dveře Martinových rodičů: král volá Martina, a statečný šuhaj neváhá, když slyší, že jest volán svým králem. Rozloučí se s rodiči, béře širák, kabanici i valašku přes odpor poslů a na svém Havranu odchází s nimi.

Stane před králem, který jej vítá a slibuje mu splnění všech žádostí, půjde-li do jeho „černého pluku“. Martin jest ochoten sloužiti svému králi, ale klade podmínky: jemu, mladíku vyrostlému v přírodě a srostlému se zvyky a mravy svého domova, není možno přizpůsobiti se cizáckým mravům i kroji. Půjde s králem, ale jen smí-li podržeti svůj kroj, své vrkoče, svou valašku a nade všechno tu, k níž jest jeho srdce připoutáno: svou Elenu, která by žalem zhynula pro něho. A předkládá králi prsten, který Matyáš za letního večera Eleně daroval. Král plní dané slovo, a Martin odchází k „černému pluku“ jako svobodný Detvy syn. —

Pro epického básníka velkého slohu by tu asi teprve začal vlastní děj: válka Matyášova s Turky, hrdinné výkony „černého pluku“, udatné skutky, jimiž se proslavil v pluku zejména náš hrdina, Martin — to by jistě zlákalo umělce, jemuž jest vnitřní rozkoší komponovati velkolepé bitevní scény, zachycovati zástupy v dramaticky rušném pohybu, vyzkoušeti výrazovou moc slova na výjevech, které si spíše žádají štětce malířova. Sládkovič však právě té chvíle pozbývá zájmu na svém hrdinovi, kdy pro něho začíná tato nová, dramaticky živá kapitola života. Nezajímá ho, čím se proslaví Martin někde daleko od domova v pluku, v němž přestává býti individualitou a stává se jen jedním z mnohých — neboť vojenský výcvik a tvrdá kázeň sevrou nespoutané dítě přírody, setrou mnoho z jeho původnosti; Detvan utone v zástupu a splyne s ostatními, statečný bojovník mezi statečnými bojovníky, ale ne už básníkův typ pravého Slováka, souhrn všech slibných dobrých vlastností slovenské povahy, která má Slovanstvu i světu přinésti fysickou, mravní i uměleckou obrodu. Ten se může rozvinouti jen v domácí půdě a v nepřetržité souvislosti se vším, co romantika vkládala v pojem lidové původnosti. Detvan v důvěrně blízké spojitosti se svým rodným krajem — ten jenom poutal umělecké oko Sládkovičovo a jen toho ve svém eposu zvěčniti chtěl; ale není také pochyby, že právě jen tomuto Detvanovi, žijícímu idylicky v idylickém okolí, také umělecky život propůjčiti dovedl. Neboť Sládkovič jest z rodu epiků onoho slohu, u nichž rozpětí epických schopností jest dáno formou lyricko-epické povídky byronské: když vypoví děj svou jednoduchostí a nastává bezradnost, jak spojiti nesouvislé episody, tam vypomohou lyrické pasáže a reflexe. Řadí k sobě zcela volně výjevy, v nichž se projevuje něco osobitého ze života slovenské dědiny, postaví do popředí každého obrázku svého hrdinu Martina nebo jeho milou a překlenuje nedostatek vnitřní spojitosti úvahami, které zpravidla organicky vyplývají z právě líčeného děje nebo nálady a nenásilně nás převádějí na dějiště druhé.

Sládkovičovi, člověku velmi citlivému a přemítavému, stačí i podnět velmi nepatrný, aby z něho vypředl pásmo svých myšlenek, a první jeho velká skladba, „Marína“, značně trpí překotností, s kterou chtěl vtěliti ve slova všechno, co rozvlnilo hladinu srdce i ducha. Tvůrce „Detvana“, ač jest mezi ním a básníkem „Maríny“ jen velmi nepatrný časový odstup, jest tu umělcem již mnohem ukázněnějším. Nelítá již od pólu k pólu, nehledá přirovnání ve světě orientálního exotismu, neřeší již odlehlých problémů filosofických: postavil se zcela na půdu domácí a zůstal v úzkém okruhu své domoviny i po stránce myšlenkové, omeziv se v reflexi, které se ovšem zříci nedovede, na úvahy, které s obsahem eposu podstatně souvisí. Detvan jako oslava mladistvě svěžího chtění a idealismu a zároveň zosobnění národní svébytnosti slovenské tanul Sládkovičovi při tvoření na mysli, a kolem vlastností a budoucnosti slovenského národa, kolem citového života mladé duše točí se i všechny úvahy.

Nejednou jsou tyto úvahy podníceny dojmem sluchovým; cit, kolébaný vlnami melodicky zladěných zvuků, ať už jejich původcem jest píseň nebo hra nástroje, měkce naráží na oblast rozumových schopností básníkových, rozechvívá souhlasně laděné struny duše, a rozumová resonance citu nabývá tvaru a života v myšlence.

Hle, Martin hraje na fujaru; a třebaže v jeho nitru není starosti ani smutku,

Zaplače hora, háje zastenú a žiaľ za žiaľom z pŕs tých sa ženú, v ktorých smútok nebrloží. Jak si prehráva, tak si prehráva, nič necíti, nič nemyslí, jako by zvuky, ktoré vydáva, samy píšťalou sa tisly: a ty počúvaj to ich trasenie, to žiaľov tajných velebné vrenie, to vlnenie, v ktorom tlejú. (sl. 16, 20.)

A básník poslouchá: zaposlouchá se do teskného vlnění tónů a uvědomuje si podivný rozpor, který jest mezi smutkem těchto melodií a vnitřním, téměř jen podvědomým životem lidové duše; a tato píseň fujary vyloudí z duše naslouchajícího básníka klasickou charakteristiku slovenského člověka, který svou životní filosofii uložil do fatalisticky zbarvených slov písně: „Zaspievalo vtáča na kosodrevine: čo komu súdenô, veru ho neminie.“ Takto vystihuje básník — a jistě věrně — duši svého rodu:

Zdá sa mu, že niet, krem bied zdedených, žije v radosťach nepremenených, tak ako žil v nich jeho ded: minulosť peknú sám si vybájil, a budúcnosť mu cele zatajil nezvedavý jeho pohľad. Za čím obyčaj žialiť, požiali, čím baviť, tým sa zabaví, spieva, čo staré matky spievaly, reč pradedov svojich vraví: a hneď ako blesk hromov zakľaje, komu klial, tomu zas šťastie praje, hneď v búrach je, hneď má pokoj: A život jeho ten vždy sa smeje, cudzí mu je strach — cudzé nádeje, čo svet ten náš previevajú. — (sl. 17 — 19.)

Jindy zas básníkovi

s výšin zbojníckej Poľany dolu hučí gajdí mohutný hlas, a cez ozrutnú letí homolu poskočný piskora ohlas. (sl. 34.)

A zase zachvácen kouzlem hudby zalétá do říše svých myšlenek a představ, jednotvárný hukot gajd připomene mu těžký, nezměnitelný tok času a melodie píšťaly rej životních radostí; a zase temnou noc, na jejímž úzadí jest píseň krásnou dívkou, ponořenou v sladký sen; až úvahy se zase vrátí k prameni, z něhož píseň vytryskla, k národu: jest hra gajd, monotónní doprovod k písni píšťaly, i symbolem slovenského života:

Huk ten je osud slovenských časov, prísny, smutný, nepremenný, tá harmonia ťarkavých hlasov je nádeje svet zelený. (sl. 36.)

I v útlém zvuku drumble, na níž dívky detvanské za tichých letních večerů vyhrávají, čekajíce na své milence a snujíce „kvety srdca v jeden veniec“, tají se básníkovi zárodek budoucího krásného umění. Neboť drumble jest výrazem něžného cítění, jsouc rozechvívána v soulad tónů ne mrtvou hmotou nebo mechanikou, nýbrž dívčími rty, „kde duša dušu obojme, pozdraví.“

Melodie slovenských písní-trávnic a zvuk valašských gajd zněly také básníkovi jistě v mysli a vzpomínce, byly jistě základním inspiračním prvkem, když kouzlil slovem — které tu dostává rytmický spád tanečního poskoku, do něhož slovenská mládež umí vložiti všechnu svou vášnivou radost ze života a tělesné síly — obraz večerního veselí pastýřského u plápolající vatry na salaši. Reprodukovati prózou, co Sládkovič tak jedinečně pověděl veršem, znamenalo by pověděti hůře, co básník zachytil mistrně v plném pohybu, v barvě i zvuku od prvního vzplanutí vatry, přes vyvrcholení veselí až k pohasnutí plamene a života v tichu letní noci. Je to — bezděčné snad — vzkříšení Jánošíka a rozdováděné jeho družiny; a nemůžete při Sládkovičově slovném líčení nevzpomenouti na primitivně, ale výrazně na skle malované obrazy, jimiž malíř-samouk z lidu oslavil Jánošíka a jeho druhy právě ve chvíli, kdy Jánošík se v bujném poskoku tance vznáší nad ostatními, vysoko při tom mávaje valaškou. Ten obraz asi — vedle osobního zážitku — známý Sládkovičovi jistě z nejedné detvanské chalupy, pomáhal tvořiti Martina-Jánošíka ve chvíli vyvrcholené radosti ze života a připojil k Martinovi Janka, Stacha, Kubu, Ďurka, Fedora, Mateja, druhy dovedné a odvážné, jako Jánošík měl svých dvanáct věrných Detvanců od Gajdošíka po Validuba.

Že nemohl Sládkovič rozvinouti takový skvělý a radostný obraz národního života, aby k tomu nepřipojil i své meditace, jest vlastně samozřejmé. Kde jinde než tu právě se mu musila jeviti v růžových barvách budoucnost národa, který dovede vložiti do své zábavy tolik estetických hodnot, dovede radostí přemáhati útisk a bolest přítomnosti, projevuje svou fysickou sílu a zdatnost i při hře? Zbytečné jest hledati oporu v minulosti, zbytečné, zhlížeti se v cizím zrcadle a štěpiti cizího ducha, cizí mrav na strom slovenského života; a není třeba vzdávati se naděje v rozkvět slovanské lípy proto, že Germánstvo se může už chlubiti ovocem svého duševního snažení:

Neodťahuj sa od kvetu lipy, že vidíš dub už z žaludom! — Musí pučiť, čo chce zkvitnúť: Kto, keď počuje žalmy škriváňa a ligotavú hviezdičku rána — neverí, že musí svitnúť?! — (sl. 60.)

Několikrát se Sládkovič vrací ve svých reflexích v „Detvanu“ k thematu jednomu: k vnitřnímu životu mladé, pro vše krásné a ideální horující duše. Je to vlastně sebeobrana citového života básníkova, jenž při své první lásce narazil na nepochopení vrstevníků a při své lásce druhé, právě prožívané, narážel na „rozumné“ okolí své nevěsty, které zchlazovalo horoucí touhy a sny nadšeného milence. Zpovídá se v listech, psaných nevěstě, ze svých citů i sladkých snů o nesmírném budoucím společném blahu, a příbuznými Antonie Sekovičové střízlivě upozorňován, že jsou to jen „krásné sny“, pro něž se nesmí zapomínati na skutečnost. Bolí ho a zraňuje toto nepochopení, touží v náručí nevěsty „pozabudnúť všetky svety závistné, studené, chlebárské,“ jest přesvědčen, že nikdo nemá práva zasahovati nešetrnou a nechápavou rukou do světa jeho ideálů a tužeb. „Detvan“, naplňující tou dobou jeho mysl jako láska naplňovala jeho srdce, stává se tak místy i apologií jeho mladistvého idealismu; v několika obměnách setkáváme se s myšlenkou, vyjádřenou ve verších:

Každému ináč svitajú krásy, každé srdce ináč cíti. Čo sa nazdáte? — že každý šuhaj mre za biednou smitkou chleba? — Oj, nikdo nevie a neuhadne, za čím to srdce mladistvé vädne, čo ho zdvihne a čím padne! — — (sl. 221, 222.)

V tvoření Sládkovičově se projevuje zjevný sklon zachycovati především akustickou stránku vjemů, a ukázali jsme, jak zvukové dojmy si podmaňovaly nejen jeho cit, ale také jeho svět myšlenkový. Leč neméně citlivý jest i básníkův zrak, jenž rychle a bezpečně zachycuje vše podstatné každého zjevu, dodává plastičnosti a barvitosti jeho drobnokresbám a ze slov kouzlí představu skutečně viděných a prožitých dějů. Vidíte jeho sokola, kroužícího v modré výši i vyděšeného zajíce, uhánějícího napříč polem; vidíte a slyšíte mouchu, která v letním vzduchu znepokojuje spícího Martina, i veverku ve stromu, která budí hněv Martinova psa; slyšíte rozhněvané Belkovo zaštěknutí, vidíte ho odpočívajícího u nohou svého pána, vidíte a slyšíte, jak k němu pádí cestou necestou, houštinou a chrastím; vidíte divou Poľanu i širou dolinu pod ní, vidíte dědinu, tak jak se vryla básníkovi do paměti i do duše v poledním žáru léta, za sobotního polosvátečního večera, za časného jitra i v měsíčním jasu letní noci. Ale nade vše živě stojí před vámi hrdina básně, Martin, jak se blíží pružným krokem k dědině:

V košieľke bielej s opaskom novým — čierna kabanka plecom visiaca. Širák kvietim operený, červená stužka kvietim letiaca a obličaj ozorený, a mladý fúzik a briadka mladá, a sokolieho oka lampada, a vrkočov havranných pár, a na opasku ligot storaký, a ľahkých krpcov dlhé návlaky. (sl. 8.)

A vedle něho půvabná jeho Elena:

Jej vrkoč z hladkých pletený vlasov, na hrdle čierna tkanička, oplecko sňažné, vyšité krásou, ľalijová kabanička; bielenej sukni záhyb storaký, červené kycky, uzle a traky, a čižmičky z kordovánu; postava driečna a tvár okrúhla, oči složené z ohňa a z uhlia. (sl. 186.)

Dobře však při tom vyciťuje básník, kde jsou meze takového, byť sebe živěji podaného popisu; jen vnějšek svých hrdinů nám tímto způsobem předvádí — vnitřní život, jejich povahu nám dává uhodnouti z jejich činů, z děje, z hovoru, sám zcela při tom ustupuje s hlediště. Hle, Martin v záchvatu radosti skočí mezi hrající si dívky, strhne k sobě svou vyvolenou, zatančí si s ní divoce a zase stejně nečekaně odběhne: a my víme, že Martin je povaha prudká, impulsivní, jednající z prvého vnuknutí. Martin hodí valaškou po královském ptáku a zabije ušlechtilé zvíře, aby zachránil ubohého zajíce. A pak sám se sebou hovoří, uvažuje:

Čo si ho, Martinko, chudáka zabil? Či ťa ten kochlík jarabý zvábil? — Sokol nech si orla volí! — Sedem hrmených! — sokol zajaca! mal sa do mňa dať, aby tá práca ctila aspoň dva sokoly! A čo by moja valaška riekla, že tak pekný nedám jej skok?… A moja radosť kdeže by bola? Poľovať videť toho sokola a sám predca nepoľovať? Do vrabca hodiť? — To by ma ctilo! (sl. 13, 14.)

A my víme, že Martin je člověk dobrého srdce, že rád povstane na obranu slabšího, ale má i sobectví silné povahy, která si nerada odepře dosažitelnou radost; že jest si vědom své hodnoty a ceny. Martin se jde králi vyznat, čím se provinil, a z celého jeho slovního utkání s panovníkem poznáváme v Martinovi statečnou, přímou povahu, která béře na sebe odhodlaně důsledky svých činů.

Právě tak i Elena; třebaže básník na ni nanáší nejjasnější své barvy, přes všechnu idealisaci stojí před námi jako typ vesnické dívky úzkého duševního obzoru, nevelkých zájmů, prostého ale vroucího citu, bez veškeré sentimentality, roztomilá a vtipná, s jistou dávkou praktického smyslu a energie. Takovou se vám jeví, když její obavy o zmizevšího Martina si najdou výraz ve slovech:

Tak načože si ku nám chodieval, načo si otca a matku hneval, keď mi teraz ideš skapať? (sl. 62.)

Takovou ji vidíte v roztomile škádlivém dialogu s Martinem i v rozhovoru s vojákem, králem Matyášem, když odbývá jeho milostné návrhy, zabezpečuje si prsten, a královu touhu po polibku zchlazuje nehledanými slovy:

Bojte sa, pán voják, zaucha! Sprostá vám dievka také vysolí, že, kedy v Detve smelým ste boli, o dva týžne obadáte! (sl. 170.)

Máme-li před očima tyto dva typy slovenského lidu, které Sládkovič sestrojil s velkou, romantickou svou láskou pro vše lidové, ale i s velkým porozuměním pro realitu života, soustřeďuje na ně všechno světlé a krásné, čeho se umělec i psycholog v něm porůznu na obyvatelích Detvy dobral, ale zůstávaje při tom přece blízký pravdě; uvědomujeme-li si, jak pevnými a jistými tahy je vykreslil, jest tím nápadnější mlhavost, do níž zůstává zahalena třetí význačná osobnost Sládkovičova eposu, král Matyáš — chyběl tu umělci názor, osobní prožitek, byl odkázán na konstrukci, na uměleckou svou invenci, která není tak mohutná, aby naplnila životem, co nikdy neviděl, neprožil. Snad mu na plném a životném vystižení oblíbeného panovníka, na tom všem, co jej charakterisovalo jako vladaře a učinilo z něho ideál uherského krále, ani příliš nezáleželo. Jisto jest, že obrysy jeho zjevu zůstávají nejasné, že se musíme spokojiti tvrzením básníkovým, že „takým sa on zdál, nie-li aj väčší, jak veľký Jehovy prorok“ (sl. 108) a že byl „slnce panonských prestolov“ (sl. 133). Básník sice splácí i daň víře své doby, že Matyáš se se zvláštní důvěrou opíral politicky o Slovensko, dávaje mu ve chvíli, kdy mluví o své roztržce s vůdcem maďarské šlechty Vitézem, pronášeti s jistotou: „Mám Tatry, Váh, mám Hole, Hron!“ (sl. 107), leč v celku jej Matyáš ve svém královském povolání málo poutá; a jest skutečně značným nepochopením, chce-li někdo v „Detvanu“ viděti výraz politických tendencí, sympatisujících s maďarskými snahami jen proto, že Sládkovič do svého eposu uvedl osobu krále Matyáše. Matyáš jako problém historický a politický zajímá básníka zřejmě pramálo, což dosvědčuje i tím, že zakončuje své dílo právě okamžikem, kdy Martin přechází do králových služeb a jde bojovati za Matyášovy politické ideály. Ale Kráľova Hola, Králův stůl, Kráľova jedle, Kráľova studně — to vše v detvanském kraji připomíná krále Matyáše; a Sládkovič se ho zmocňuje pro svou báseň ne tak jako krále, ale tou jeho vlastností, o které sice historie nemnoho hovoří, tím více však lidová slovenská tradice: básníka upoutalo na Matyášovi to, co jest na něm lidské, příliš lidské — jeho touha po milostném dobrodružství, jeho záletnictví, které se v Sládkovičově ušlechtilé lidské interpretaci mění v hlad lidského srdce po osobním štěstí.

Kollárovy „Zpievanky“[177] zachovaly nám několik lidových písní, jejichž hrdinou jest král Matyáš, hledající v přestrojení milostné štěstí u vesnických dívek; někdy se mu úmysl zdaří, někdy zase naráží na odpor, a podle lidové tradice dal si Matyáš vystavěti i zámek na Víglaši v Detvě za tím účelem, aby odtamtud mohl pozorovat krásné Detvanky, ubírající se tudy na trh do Zvolena a do Slatiny. Z nich jedna se mu zalíbila tou měrou, že ji často navštěvoval i v chalupě jejích rodičů.[178] Z těchto prvků patrně osnuje Sládkovič Matyášovo setkání s Elenou, stírá však s pověstné vlastnosti královy neušlechtilý její ráz a přibližuje nám krále jako člověka. Uvádí nás z večera na Víglaš, kde dumá osamělý panovník o sobě, své slávě královské i válečné a srovnává ji s pokojným blahem, v němž žije mladý Detvanec Martin; v jeho duši se při tom probouzí touha po prostém lidském štěstí, které vykvétá z oddaného srdce, zatouží po možnosti sloučiti panovnické povinnosti s nárokem na štěstí osobní, smířiti „právo túžby s túžbou práva“ (sl. 152). Tato touha jej večer vede k Eleně, jejíž píseň ho ukolébá v sen o blaženém, jemu nedosažitelném životě, a probuzen ze snění Eleninou otázkou, vyznává se steskem:

… trošku som zdriemal, taký pekný sen som nikdy nemal, prisnilo sa mi s kolibou. (sl. 178.)

Touhu romantiky po přiblížení se přírodě a prostotě, horácovské „Beatus ille…“ vložil Sládkovič do svého krále Matyáše, a také evropský demokrat pohnutých čtyřicátých let se tu v básníkovi mocně ozval. „Jsme všichni lidé sobě rovní,“ vyslovuje Sládkovič heslo revoluční doby nejen v tom, jak kreslí svého Detvana, ale i v tom, jak proti němu staví svého krále Matyáše. Martin, syn utlačeného lidu, stojí vzpřímen před svým panovníkem, vědom si své lidské důstojnosti a rovnosti všech lidí; všechno jeho konání, každé jeho slovo praví sebevědomě: „I jsem člověkem a mám svá lidská práva!“ A král Matyáš, ač jej společnost postavila jako vladaře vysoko nad ostatní lid, i v těch výšinách musí a může zůstati jen člověkem; je zmítán týmiž touhami jako člověk pod doškovou střechou, i on žízní konečně jen po teplém lidském srdci, trpí tím, že nemůže dosíci, co je na dosah i nejprostšímu z jeho poddaných, a cítí bolestně i nejprostšímu z jeho všemi: „Jsem také jen člověkem a žádám, co jest právem každého lidského srdce!“ praví král vytvořený Sládkovičem, který chápal a cítil, že člověk zůstává vždy jen člověkem, stojí-li vysoko či nízko: vždy se v něm ozve volání po oddaném lidském srdci. —

Lze konečně položiti otázku, jak se má skutečnost k obrazu, který nám o Detvě podává básník, do jaké míry idealisoval, zda-li romantický jeho zápal nevytvořil něco, čeho ve skutečnosti vůbec není.

Není jistě pochyby o tom, že těžko by bylo mezi žijícími najíti takového dokonalého venkovana-gentlemana, u něhož krásný zevnějšek jest v naprostém souladu s vlastnostmi ducha, jak tomu jest u Sládkovičova Martina; a rovněž nesnadno bychom našli i jeho ženský protějšek, půvabnou Detvanku Elenu. Neboť básník na ně soustředil všechno, co lze najíti dobrého a krásného na obyvatelích Detvy, pomíjeje rub těchto vlastností, ale přece jen zcela před nimi nezavíraje oči. Má svůj význam, že Sládkovič si vytvořil pro vystižení lidu epitheton „špatnokrásný“: jemu, jenž ve svém kněžském povolání měl mnoho příležitosti nahlédnouti hlouběji do chalup i duší detvanských, nezůstaly utajeny stinné stránky svérázného života v Detvě. Věděl, že ten na pohled krásný život pastýřský na salaších, kde mládež detvanská ztráví většinu času, má rub svůj v tom, že Detvanec se odnaučil těžší práci a zlenivěl, značně poklesl hmotně; že jeho statečnost a odvaha často se zvrhá ve rváčství; že plodná Detva, „mať bujná vysokých synov“, má také velký počet divokých manželstev; že Detvan svého nadání, bystrosti a vtipu rád využívá k provedení odvážných krádeží; že podnapilý Kubo, kterého „nadojily Novohradské vinohrady“ (sl. 76), není věru zjevem ojedinělým, ani Ďurko, „čo rád sa za pasy chytá a každého snosí, sdusí“ (sl. 56); že Detvancův smysl estetický, projevující se v kroji, v řezbách, výšivkách jest v rozporu s jeho primitivními pojmy o hygieně, čistotě. To všechno básník zřejmě vidí a ví, ale ve své glorifikaci Detvy se toho sotva náznakem dotýká.[179]

A přece: jděte do Detvy i dnes a budete potkávati štíhlé, černooké, černovlasé dívky v pestrém kroji a partě, a statné, sebevědomé, mladé Detvance, kteří s nenapodobitelnou grandezzou nesou své černé kabanice — a mimoděk vám vyvstane vzpomínka na Sládkovičovu detvanskou dvojici; dejte se s nimi do hovoru, a uznají-li za vhodné s vámi se bavit, nebude v jejich řeči stopy poníženosti; naslouchejte laškovné zábavě mužské a ženské mládeže, a uslyšíte, jak vtip letí sem i tam; ale nechtějte se nešetrně dotknouti něčeho, co jest Detvanovi posvátné: ustoupili byste uctivě před tím, co mu v té chvíli zahoří v očích. Můžete se dovědět i to, že Detva jest téměř nedotknuta nemocí, kterou jest Slovensko jinak stiženo v tak velké míře: vystěhovalectvím — nedovede jich od rodné hroudy odtrhnouti ani slibovaný velký zisk; dovíte se i o těžkostech, které měly úřady po převratu v Detvě, kde měli obyvatelé velmi výjimečné představy o právu, vlastnictví a svobodě a tvrdě si je hájili. A zeptejte se, proč jest ověnčena stará košatá lípa před kostelem a budou vám vypravovat: za bolševického vpádu po převratu prchl a skryl se v lesích farář-Slovák z Detvy. „Ak bol dôverný svojmu ľudu, nemal ujsť,“ podotkla při tom vyprávěčka, stará žena. Ale oddaní farníci nicméně skrýš jeho chovali v tajnosti a denně k němu někoho z dědiny vypravili s potravou. Byl při tom konečně chycen mladý Detvanec a vojáci maďarští na něm vynucovali bitím a hrozbami vyzrazení farářova úkrytu. Pohrozili mu smrtí, přivlekli jeho matku, aby byla popravě přítomna, a když mladík se zrádcem státi nechtěl a prohlásil, že raději zemře „za tú našu republiku,“ oběsili ho surovci na lípě před kostelem. Na jeho památku věnčí mládež detvanská tento strom.

A to jest Detva Andreje Sládkoviče; takovou, v těch kladných jejích hodnotách, kterě nemohou zcela uniknouti ani povrchnímu pozorovateli, ji viděl především a takovou ji i věrně zachytil, vyloupnuv ze skořápky zdravé jádro a ukázav tu jako v zrcadle eticky a fysicky zdravý základ lidové povahy, z kterého lze a také nutno vypěstiti velké duševní hodnoty národní. Idealisoval na tolik, že svou dvojici detvanskou obklopil vším, co dobrého a krásného v Detvě postřehl; ale neidealisoval v tom smyslu, že by sem byl vnesl, co tu nežilo — přes všechen ideální jas jest Sladkovičův obraz Detvy pravdivý. Tak pravdivý, že básník právem zakončuje svůj epos apostrofou k národu:

Rod môj, ty ľúb si svojho Detvana, v ňom duša tvoja je zmalovaná, zhrej obrazom tým, čo schladlo! Kde bujné v duši rastú zárody, tam pyramida vstáva slobody — a to je naše zrkadlo! —

Dosti dlouho panovala nejistota o tom, kdy a kde vlastně Sládkovič „Detvana“ napsal — tiskem vyšel v Hurbanově „Nitře“ 1853. Sládkovič sám o tom mlčel i roku 1862, kdy Kalinčák ve svých „Rozpomienkách na Andreja Sládkoviča“ v „Sokole“ usoudil, že dílo toto se musilo nutně zroditi až po přesídlení básníkově na Hrochoť, vesnice v blízkosti Detvy, tedy po roce 1847. Ludevít Grossmann proti tomu praví roku 1878, že se úplně o tom přesvědčil, že Sládkovič „Detvana“ napsal v Rybárech pod Sliačem[180] — nejpozději tedy do září 1847 — ale co ho o tom přesvědčilo, nepraví. Roku 1890 zjistil Jaroslav Vlček, že v Orle Tatránském 1847 v čísle z 19. března jest Sládkovičova báseň „Milá a vojna“, která jest utvořena ze sloky 196 — 198 a 232 — 233 „Detvana“, a dokázal z toho, že už tehdy musil býti „Detvan“ celým svým plánem a provedením hotový.[181] Vlčkův názor vyvracely pak velmi podrážděně, ale málo přesvědčivě Osvaldovy „Literární listy“,[182] zatím co Vlčkovo mínění dotvrzovala ještě jedna Sládkovičova báseň, otištěná již 26. ledna 1847 v Orle Tatránském s názvem „Vrstovníkom“ a utvořená ze slok 174 — 177 „Detvana“. Až roku 1899 byl nalezen v pozůstalosti Josefa Miloslava Hurbana rukopis „Detvana“, který potvrdil správnost Vlčkovy kombinace: na prvém listě rukopisu jest napsáno rukou Sládkovičovou: „Detvan od Andreja Sládkoviča 1847“.[183] Ukončil tedy básník své dílo jistě před zářím 1847, neboť první měsíce po sňatku a přesídlení do nového působiště Hrochoti mu pravděpodobně nedopřávaly mnoho času k soustředěné umělecké činnosti. Dne 29. března 1847 píše August Horislav Krčméry Sládkovičovi: „Žiadau si ma, že ak som dobrý gazda, aby som Tvoje ďalšie spevy na moje útraty vydau. Znáš ma, aký som! — málo ja viem zachrániť, ale ver mi, že čoby ostatnie mau, ešte tieto by k tomu cielu vynaložiu!“ Z těchto slov jest zjevno, že se Sládkovič tehdy obíral větším básnickým dílem, které už musilo býti blízké ukončení, ne-li hotové, když pomýšlel na vydání „dalších svých zpěvů“; a mohlo jíti jen o „Detvana“, neboť co vedle toho do té doby napsal, byly po vydání „Maríny“ jen drobnosti.

Uvážíme-li k tomu, že „Marína“ byla ukončena někdy v prvních měsících roku 1845; že potom pro básníkovo srdce nastala doba nenáhlého doznívání bolesti a konečného citového vyrovnání, která sotva skýtala podmínky pro zrození ideje k novému dílu, svou náladou „Maríně“ zcela protilehlému; že v „Detvanu“ lze vystopovati myšlenky a mnoho z citového rozpoložení, za kterého se zpovídal ze svých tužeb, snů i přání v listech, psaných Antonii Sekovičové, s níž se začal více stýkati patrně od polovice roku 1846; že „Detvan“ jest tak doslovně prosycen teplem léta a osobního štěstí, že jest takřka básnickou evokací rozjásaného letního dne ve volné přírodě: tu jest možno pomyslit i uvěřiti, že to bylo léto, léto 1846, kdy z mlhavých představ básnické fantasie a touhy po stvoření nového díla se Sládkovičovu vnitřnímu zraku zjevil zářivý obraz „Detvana“; a že dílo, které i jemu bylo nejdražší a jest vyvrcholením jeho uměleckých schopností, rostlo a zrálo zároveň, jak rostla, zrála a blížila se svému naplnění nová jeho láska. —

Ale „Detvana“ stihl stejný osud jako „Marínu“: nenašel nakladatele, po léta bloudil po Slovensku v rukopise, ba dostal se i do Prahy, jak nám prozrazuje Hurbanův list, psaný Sladkovičovi 15. května 1851: „Čože robíš? čo sa nehlásiš? Bol tu u mna nedávno Kadavý a spomínal Tvojho ,Detvana‘, že vraj leží tam v Prahe medzi jeho vecami. No, to je, reku, pekne! Ja sa voždy obzerám, kedy od Teba čo zazvoní hlbokým, krásným tónom, a ono Tvoje hlasy driemajú v — Prahe! Nože, Braček, splnomocni ma dáko vyslobodiť toho Tvojho väzňa a vydať k úteche svetu! Už sa ja postarám o náklad. Kadavý ho musí dodať. Pre Boha, nezastavujte už vyvolení slovenčiny zvestcovia svoje kriela vznesenoletné! Už slabým jeden za druhým odpadajú, čo si už opatrili brušká, flakujú ideále. Ej, nože, zaspievaj, Ondrejko!“ Sládkovič svůj souhlas jistě dal, ale vyjednávání s Kadavým se asi protahovalo; a tak oznamuje Hurban Sládkovičovi teprve 16. února 1852: „Brat môj zlatý! Až teraz som dostau Tvojho Detvana. Privítau som si ho srdečne. Lež mám ku dačomu Tvoje osobitnô privolenia si vyžiadať, bo viem, keď si mi ho dávau, že si mi nedávau neupieratelnô právo svoje na zvláštnosti jeho. Teda očuj, Detvan je písaný v reči najpôvodnejšej slovenskej a znie on v nej ozaj originálne. Lež — vieš, že ja už teraz, keď sa katolíctvo zrieklo bernoláčiny a ja v tomto pomerení s našej strany samotretí (Štúr, Hodža) som bou, vieš, braček, že ja nemôžem ustupovať od prijatých foriem, ak nechcem obživiť bernoláčinu. Lebo to je istô, nak my teraz najmenšieho sa budeme lapať, čo by ako zrušenie záväzkov vyzeralo, cítili by sa i bernolákisti pohnutými byť k lezeniu do starých nemotorností. Teda, braček môj drahý, pýtam sa Ťa, či mi dovoluješ opraviť ,uo‘ na ,ô‘ a na ,é‘, na pr. ,duoležitý‘ na ,dôležitý‘, ,dobruo‘ na ,dobré‘, a rozumie sa, i to osudno ,l‘ na miesto ,ou‘, ,au‘, ,eu‘ etc., mau, vzau, dau na mal, dal, vzal atď. Ostatnie, rozumie sa, bude všetko celkom tak, ako si si sám v duši krásnej vytvoriu. Detvan Tvoj príde do Nitry; načo, reku, tých malých básničiek hŕba — o veľa lepšie, keď väčšie umodielo zaskveje sa v živote našom. A Nitra má i tak už svoje obecenstvo — a nad to, po počte rozposielaná prinesie na všetky strany báseň Tvoju, kdežto vydaná osobitne dlho by sa či po kníhkupectvách, či po súkromých predavačoch povalovala a neniesla ovocia, akô ponesie istotne. Ďakujem Ti, srdečne Ti ďakujem za Detvana. Ak bude odbyt Nitry čo len prostredný, pamätnú vec na Slovensku vykonám, dám básníkovi Detvana honorár.“[184]

Zda-li k této „pamětné věci na Slovensku“ došlo skutečně, nevíme; ale jisté jest, že „Detvan“ zdobil opravdu pátý, poslední slovensky psaný ročník „Nitry“ z roku 1853, a že Hurban dojem tohoto Sládkovičova díla na slovenskou obec čtenářskou správně odhadl: „Nitra“ 1853 byla rychle rozebrána a stala se bibliografickou vzácností. Tak se stalo, že verše „Detvana“, zrozené a psané v době optimistických nadějí slovenských, zazněly až v letech „suchoty a nemoty“, v letech pesimistického stesku, kdy Hurban obecnou náladu vystihuje slovy: „Brat môj zlatý! Sklúčenô mi je srdce teraz,… že tak pusto, tak hlucho, tak cudzo všetko vyzerá na tom našom milom Slovensku. Tento idól obrazností a snov našich — tak hynie, tak sa tratí v sebe samom! Ja tu zahodený naraz do tohoto kúta namáham sa každodenne vyletieť von a sdeliť sa s národom; ale čože to všetko? Práca to veliká a stála — a ovocia na nevidenie, na nepoznanie!“[185] Ovšem, zazněl tak „Detvan“ i v době, kdy toho bylo nejvíce třeba pro sklíčenou mysl slovenskou, která skutečně rozehřívala „obrazom tým, čo schladlo“. Byla-li „Marína“ důkazem, že zrozená právě slovenština jest schopna vyjádřiti i nejjemnější odstíny citové i myšlenky filosofické, ale trpěla-li při tom přílišnou abstraktností mluvy, rozvleklostí a hyperbolisací, byl „Detvan“, ukázněný ve formě i myšlence, mnohem víc: v letech, kdy i nejvytrvalejší obráncové slovenštiny pozbývali víry v její zachování a oficielně byla popravena; kdy spekulace filosofická na Slovensku vůbec, ale Hodžova a Hroboňova zvláště hrozila ze slovenštiny udělati útvar naprosto neschopný života,[186] odhalil Sládkovič ve svém díle nejryzejší a nejbohatší její zřídlo, objevil zvučnost, hutnost, jadrnost i frastickou bohatost mluvy lidové a prostou její krásou hlásal výmluvněji než nejskvělejší apologií, že slovenština žije a s ní i ten, v jehož duševní dílně béře její krása původ: lid. Štúr k původnosti lidové poukazoval a o ní horoval; jeho druhové sbírali písně, pořekadla, pověsti jako projevy lidové duše, přizpůsobovali se ve svých uměleckých projevech i formou lidovému podání, hledali v lidové tradici základy mytologie i nové filosofie — ale jen Sládkovičova umělecká intuice se zmocnila slovenského člověka celého, postavila ho s duší i tělem před zraky světa: hle, v takovémto prostředí roste a se rozvíjí, tak žije, tak cítí, myslí, tak jedná a hovoří, tak si hraje a tvoří náš lid!

Dost dlouho však trvalo, než si „Detvan“ proklestil cestu do Čech; léta padesátá jsou dobou pokleslého zájmu českého o Slovensko, ale i se slovenské strany patrně umdlela snaha po literárním proniknutí za hranice Bílých Karpat. Aspoň pátý ročník Nitry se bezpochyby do Čech nedostal, jak nás poučují Lumír i Musejník z roku 1853. Lumír totiž oznamuje dvakrát, že na Slovensku vyšel almanach Nitra, ale neuvádí obvyklých bibliografických údajů; a Musejník, opíraje se o zprávu v Lumíru, ohlašuje: „Nitra. Almanah na r. 1854. Vydal J. M. Hurban. Ve Skalici 1854. Tak čteme v Lumíru na str. 764 a 1196; líto nám, že nemůžeme titul úplně bibliograficky udati, zaslánu nenalezše knihu ani v pražských knihkupectvích ani v Museu, odkud látku k svému knihopisnému repertoiru čerpáme“.[187] S „Nitrou“ samozřejmě zapadl i „Detvan“; a je zajímavé, že roku 1856, když Němcová píše Sládkovičovi, vyslovuje politování, že nepoznala za svého pobytu na Slovensku „básníka Maríny“.[188] Pravděpodobně tedy četla „Marínu“, ale nedostala do rukou „Detvana“ — při jejím pochopení a zájmu pro vše lidové byl by se jí Sládkovič zajisté vryl do paměti především jako „básník Detvana“, kdyby byla toto jeho dílo poznala, tím spíše, že Sliač, kde se Němcová léčila, jest Detvě tak blízký.

Bezpochyby teprve Sládkovičovy Spisy z roku 1861 uvedly „Detvana“ poněkud ve známost v literárních kruzích českých, a Kobrovo vydání Spisů z roku 1878, jakož i nadšená slova Jandova v Lumíru 1863 a V. Houdkova ve Světozoru 1878 způsobila jistě, že Sládkovič se stal a zůstal v Čechách básníkem „Detvana“. Tím zajisté i vždycky zůstane, neboť obohatil literární odkaz své doby, na němž společně pracovaly duše česká i slovenská, o dílo, které nemělo soupeře. Přehlížeje vývoj byronské povídky u nás, praví Arne Novák, že žádné z těchto děl, nevyjímajíc ani tvorbu Hálkovu, naší poesii „nedobývá ani nových, čerstvých, svěžích světů, ani zrakem osvobozujícím a omlazujícím nevidí nově a původně staré látky a dějiště.“[189] Tohoto „nového, čerstvého, svěžího světa“ dobyl Sládkovič ve svém „Detvanu“ byronské povídce jak na Slovensku, kde jí do té chvíle vůbec nebylo, tak v Čechách, kde živořila z odkazu Máchova. A uplynulo pak ještě drahně let, než přišli v poesii i próze, v Čechách i na Slovensku všichni ti, kteří do duše a života lidu nahlédli tak hluboko a zaposlouchali se do jeho mluvy tak pozorně a věrně, jak to učinil už roku 1846 romantik Sládkovič.



[164] List z 2. XI. 1841. SbMS V., 124.

[165] Slávy dcera, vyd. „úpelné“, zn. 578, 579.

[166] J. Vlček, Dej. lit. slov., 157 a 187.

[167] SbMS III., 161 a d.

[168] K lidovému podání o Matyášovi Korvínovi: F. Menčík, Král Matyáš Korvín v národních písních. Koleda IV. (1879), 501 — 503; E. Perfeckij, Podkarpatské a haličskoruské tradice o králi Matyášovi Corvinovi. Sb. fil. fak. univ. Komenského v Bratislavě, r. IV., čís. 4.; Mathias Huniady Corvin, Ungarns grösster Herrscher. Hormayers Taschenbuch, 1841, 224 a d.

[169] W. Fraknói, Mathias Corvinus, König von Ungarn. Freiburg 1891.

[170] L. Fejerkövi, König Mathias schwarze Banden, Hormayers Archiv 1824, 727.

[171] Zpráva jest ve Květech 1840, 412: není sice Štúrem podepsaná, ale jest myšlenkově tak shodná s listem, který Štúr napsal Hroboňovi 2. XI. 1841 (SbMS V., 123), že nemůže býti pochyby, že původcem zprávy jest Štúr sám.

[172] Alb. Pražák, Slovenské studie, Sb. fil. fak. univ. Kom., roč. IV., čís. 5., str. 7.

[173] Z naš. rom., 44.

[174] Slávy dcera, zn. 530.

[175] Fraknói, M. Corvinus, str. 310.

[176] Báseň „Vrstovníkom“, předeslaná „Detvanu“.

[177] Kollárovy Zpievanky I., 31, II., 7, 8.

[178] K. Medvecký, Detva, 209.

[179] Ke charakteristice Detvy a jejích obyvatelů: K. Medvecký, Detva. Detva 1905; P. Tomkuljak, Detvan. Tovaryšstvo I., 211 a d.

[180] Spisy básnické Andreja Sládkoviča Praha, Kober 1878, 690.

[181] SP 1890, 208.

[182] Literární listy I., 44, 84.

[183] J. Škultéty ve vydání Sládkovičových spisů, T. S. M. 1899, sv. II.

[184] SP 1908, 764 a 1909, 57.

[185] SP 1909, 57.

[186] Snaha, vytvořiti ve slovenštině novou terminologii pro abstraktní pojmy světa náboženského a filosofického jest M. M. Hodžovi a S. B. Hroboňovi společná, jak dokazuje Hodžův „Vieroslavín“ a Hroboňova „Slovopieseň“. Stýkali se mnoho, hloubali společně o podstatě a smyslu slovenské vědy filosofické a shodovali se v tom, že se jí musí dostat i zcela odlišného slovného vyjádření. Hledali a leckdy i našli pro své názory porozumění i v Čechách: u K. S. Amerlinga, který byl s Hroboněm v živém písemném styku.

[187] ČČM 1853, 837.

[188] B. Němcová Sládkovičovi 20. II. 1856. Laichtrovo vydání Němcové spisů, sv. XIII. str. 169.

[189] Arne Novák, Svatopluk Čech. Praha 1921, díl I., 19.




Flora Kleinschnitzová

— literárna historička, knihovníčka, spisovateľka, prekladateľka a pedagogička, členka Literárneho odboru Matice slovenskej Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.