Zlatý fond > Diela > Andrej Sládkovič a jeho doba


E-mail (povinné):

Flora Kleinschnitzová:
Andrej Sládkovič a jeho doba

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Erik Bartoš, Tibor Várnagy, Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 10 čitateľov

II. V Břetislavě nad Dunajem

[24]

Slovenská mládež kolem Štúra sdružená, její myšlení a cítění: to jest v podstatě romantická škola německá, umocněná ideovými prvky, které do romantismu vnesly ideály romantického období českého, polský mesianism a ruské slavianofilství.

Slovanští národové, sousedící těsně s kulturním západem, přejímají romantismus z dvojího pramene: působí na ně buď německá, v pevnou filosofickou soustavu uvedená „romantická idea“, anebo si je podmaňuje myšlenkový svět romantiky anglické, soustředěný v osobnosti a díle Byronově. Nikde ovšem nepůsobí výlučně směr jediný; byronism, hlavně po stránce literární, nachází právě tak všude úrodnou půdu, jak z myšlenkového vření současné kulturní Evropy odevšad se nám ozývají teorie, hlásané německými filosofy-romantiky. Mělo však do budoucnosti svůj zvláštní, více než literární význam, cítila-li se duše národa přitahována více tím či oním kruhem myšlenkovým, stavěla-li dále na základě romantismu německého, jehož filosofické důsledky vedly k politickému a ideovému konservatismu, anebo přiklonila-li se spíše k byronské skepsi a kriticismu, který upravoval cestu pokrokovým myšlenkám.

Slovanský Sever a Východ jdou — co se týče hlavních směrnic myšlenkových — po cestách romantismu německého: Polsko přijímá za svou myšlenku, vyslovenou jedním z hlavních představitelů německé romantiky, Novalisem, jenž ve své stati „Die Christenheit oder Europa“ hlásá spasitelské poslání onoho národa v lidstvu, který nejčistěji uchoval ideje prvotního křesťanství. Samozřejmě přiřkl Novalis tento úkol národu svému, německému[25] — tak jako Polsko z této myšlenky a z Heglovy skvělé teorie o dějinném vývoji vyvodilo svou filosofickou spekulaci o mesianistickém poslání Polsky nejen ve světě slovanském, ale v lidstvu vůbec. Rusko zase opírá o Hegla svůj sen o světovládné slovanské říši, v které se všichni národové vzdají své osobitosti, aby přijali kulturu ruskou a s ní samospasitelnou víru pravoslavnou. Slovanský Západ však, Čechové tedy, ač si k nim samozřejmě našla cestu i sousední romantika německá a vyzněla tu v ideu slovanské vzájemnosti, přece jen tento vliv dost brzo překonávají a přiklánějí se nejen k byronskému světobolu — prožívanému z valné části českými básníky jen na papíře — ale přejímají spolu i kritickou skepsi anglického lorda, v jejímž nemilosrdně jasném světle se poměrně rychle rozplývají mlhavé vidiny romantického myšlení a ustupují Havlíčkovu realismu. Byron vítězí v Čechách přes to, že starší generace básnická odmítá byronism jako proud české poesii nezdravý, a že Tyl — v bezděčném souhlase s pozdní romantikou německou, která teprve za bojů protinapoleonských původní své kosmopolitické myšlení nahradila pojmem vlastenectví — přímo prohlašuje, že „u nás potřeba větší než kde jinde, aby poesie vznikající rázu národního byla.“[26] Marně však staví Tyl proti ideovému podkladu Máchova „Máje“ etickou hodnotu Klácelových současně vyšlých „Básní“, jež jsou zřejmou ozvěnou Heglovy nauky; mladá generace česká jde přece za Byronem.

A současné mladé Slovensko si prožívá romantiku rovněž po svém. Politicky od Čech odloučeno, ale úzce spiato s Čechami literárními, přijímá z pramene současného českého písemnictví po stránce ideové jen to, co je vyjádřením myšlenky, která pro utlačované a osamocené Slovensko má svůj zvláštní hluboký smysl: myšlenku slovanské vzájemnosti a lásky k národu a vlasti. Byronism však, rozumějme ideový jeho podklad, Slovensko příkře odmítá, uvádějíc proti němu tytéž důvody mravního a vlasteneckého rázu, jichž se v Čechách dovolával Tyl. Z tohoto základu pak vyrůstá za účinného vlivu německé filosofie myšlenkový svět bratislavské mládeže, které přísluší název „romantické školy“ právě tak jako družině romantiků německých.

Nestalo se tak jen proto, že slovenské studentstvo odcházelo do Německa doplňovat své vzdělání; i české studentstvo hledalo na německých universitách, čeho jim Praha poskytnouti nemohla, a přece přineslo do vlasti jen obecná hesla romantismu. Víc než vnější vliv cizí kultury rozhoduje o rozdílném osudu romantismu v Čechách a na Slovensku povaha, duševní založení těch, na něž vlna nových myšlenek narazila.

V Čechách byl tou dobou — koncem let třicátých — boj o bytí českého národa, ne-li zatím úplně vybojován, přece jen už rozhodnut ve prospěch jeho; bylo tedy možno volněji vydechnout, myslit i o otázkách jiných, než o lásce k národu a vlasti, poohlédnouti se po myšlenkových proudech současné Evropy, zamysliti se i nad mikrokosmem vlastního nitra.

Na Slovensku boj právě nastával. Světská i církevní moc v Uhrách podávají si ruce k společné práci, jejímž cílem bylo zničiti živel slovanský. Před duševním zrakem Slováků vznáší se obraz umučené Slávie a tyčí se ideál jediný: zachrániti národ, vyjíti vítězně z nerovného boje. Není kdy rozbírat subjektivní city, filosofovat s Byronem; je tu úkol naléhavější: zasvětiti všechny síly citu i intelektu činorodé lásce k utiskované rodné zemi.

Tím už je napověděn jistý duševní rozchod, který se pak projevuje bezděčně i ve volbě zahraničních učilišť. Čechům a s nimi i kollárovské generaci slovenské bylo cílem vysoké učení v Jeně, sídlo filosofie racionalistické; a zřídlo vědní, z kterého společně čerpali, jistě mělo též svůj podíl na tom, že starší generace slovenská se cítila tak těsně spiata s Čechami. Mladé Slovensko štúrovské ruší dávnou tradici, dávajíc stále větší přednost universitě v Halle n. Sálou, kde vévodila filosofie Heglova a vítězily pietismus a protestantská pravověrnost nad racionalistickým pojetím náboženství. Čechům, katolíkům, jimž zůstalo v podvědomí něco z násilné protireformace, kteří cítí nesoulad víry s novým světovým názorem, znamená jenský racionalism vnitřní osvobození. Slovákům, evangelíkům, kteří mají k svému náboženskému vyznání mnohem opravdovější, životnější vztah, racionalism tolik nedává; a odpor k němu je tím větší u nich, že jim bezděčně splývá s představou něčeho nepřátelského: profesoři teologie, hlásící se k racionalismu na lyceu bratislavském, jsou zároveň zapřisáhlými nepřáteli slovanského živlu v Uhrách.

Mezi mladou generací českou a slovenskou vznikl tak myšlenkový odklon; a vznikl dříve, než došlo ke koncepci odlišných názorů politických a k rozluce jazykové, které jsou spíše důsledkem než příčinou toho, že kulturní vývoj Slovenska se po nějakou dobu bral jinou cestou než duchovní vývoj Čech. Mladé Čechy, nezatíženy již v té míře úzkostí o život národa, nedávají se mýliti varovným hlasem starší generace, jejímž mluvčím byl Tyl, a poddávají se proudu moderní poesie evropské. Mladé Slovensko navazuje na Tyla, s nadšením přijímá básně hegeliána Klácela, jejichž tendence zůstala v Čechách bez ozvěny, a uskutečňuje jistou měrou i Klácelův plán, pro který v Čechách a na Moravě nebylo půdy: zakládá sdružení lidí spojených přátelstvím, bratrskou láskou, společnými ideály a úsilím po mravním zdokonalení. Jinými slovy: na Slovensku zakotvila německá idea romantická s jasnými i stinnými svými důsledky, které ji, původně nositelku nových, obrodných myšlenek, mění v záštitu reakce a nepřítelkyni pokroku. Zakotvila nejen proto, že tomu napomáhaly poměry politické a přílišná vzdálenost Slovenska od přirozeného jeho střediska kulturního, ale jistě v neposlední řadě i proto, že romantické hnutí zesílilo v slovenské povaze prvky, posud se neprojevivší. Vlastnost romantismu totiž: dávati přednost citovému vnímání před rozumovou úvahou, klásti intuici, nadšení, extasi nad poznatky, získané cestou střízlivé logiky, jest slovenské povaze mnohem bližší než české. Proto prožívá Slovensko romantiku tak intensivně a do všech důsledků, odmítajíc úplně myšlenkový proud, který v Německu vznikl jako protiklad romantismu. Slovensko jest jen a jen romantické, zatím co myšlení české bylo už logicky přešlo od byronské ironie a skepse k revolučním názorům „Mladého Německa“ a odtud ke kritickému realismu, k němuž generace „Hlasistů“ v letech devadesátých připíná v romantismu utonulé Slovensko téměř bez přechodu.

Ve způsobu, jak Čechy a Slovensko prožívají romantiku, je tedy značný rozdíl, podmíněný rozdílným povahovým založením a mocněji pociťovaný na straně slovenské než české. To vedlo v době jazykové odluky k názoru o dvojím rozdílném národě — ovšem neprávem. Romantika jen přivodila v československém národe obdobné třídění duchů jako ve velké říši ruské: jenže Rusko bylo při tom v té výhodě, že národní celek nebyl přetržen politickou hranicí, která se nutně stala i hranicí dvojího nazírání a přiostřila tak rozdíly, které by se jinak snad byly omezily na pole literárních sporů. Oč se v této době přeli Čechové a Slováci, jedni hledíce k evropskému Západu, druzí ke slovanskému Východu, jedni Hegla odmítajíce, druzí v něm nalézajíce oporu svých obrodných snah; v čem se rozcházeli, když Čechové se obraceli k pokrokovým myšlenkám západní Evropy a vyrovnávali se v jejím duchu s otázkou náboženství, kdežto Slováci vycházeli z předpokladu, že náboženství, či vlastně křesťanství a jeho ideály jsou první podmínkou příští slovanské velikosti; v čem se nesrovnávali, když Havlíček přišel se svou kacířskou kritikou Ruska a Slovanstva, a Slovensko snilo o spasitelském poslání obra-Slaviana, zosobněného ve svaté Rusi — to je v podstatě totéž, co současně rozdělilo veliký národ ruský na tábor západníků a slavianofilů.

Rozdíly, které vyvolávaly tento rozpor v pojetí základních otázek se strany české a slovenské, byly od Slováků označovány jako poněmčení českého ducha. Zaměňovali tu však bezděčně rozpor dvojí myšlenkové orientace s pojmem národní individuality. Slováci se klonili k ideologii slavianofilů a mesianistů a pochopitelně viděli v ideách, hlásaných slovanským Východem a vyznávaných i jimi samotnými, projev slovanské svébytnosti. Čechové tou dobou stojí více pod vlivem svobodomyslných názorů „Mladého Německa“, jež kacířskou rukou otřásalo vším, co konservativní romantice bylo svaté a nedotknutelné a co Slováci, odchovaní pravověrnou teologií hallskou v době prudkých bojů proti Heinovi, pociťovali jako útok židovství na ideály křesťanstva. A že tyto myšlenky přišly do Čech z Německa, bylo pro Slováky logickým závěrem, že český duch podlehl něčemu, co je v odporu ke slovansko-křesťanským ideálům, tedy němectví. Ve svém zápalu však štúrovské Slovensko úplně zapomínalo, že v tomto smyslu podléhalo německému duchu rovněž, jenže v jiném myšlenkovém směru. Vždyť všechno jeho myšlení a všechno, co Slováky nadchlo pro polské mesianisty a ruské slavianofily, co se jim zdálo být projevem slovanského ducha, vyšlo z idejí romantické filosofie německé.

Co takto mělo příznivé podmínky vzrůstu v příčinách vnějších i vnitřních, našlo oporu i v přírodě, v rodném kraji vznětlivé slovenské mládeže. Co esteticky i citově dojímalo německé romantiky na duchovním jejich domově, jímž byla půvabná poříčí Neckaru a Rýna, to uchvacovalo i mládež slovenskou, které k srdci přirostly kraje Pováží a Dunaje v okolí slovanské kdysi Bratislavy. Tam i zde zalesněné stráně vrchů podél toků, střídající se s divokými útvary skal; širá, sluncem zatopená údolí a zříceniny hrdých hradů, vévodících celému kraji, budí nejen estetickou radost z krásné podívané, ale i hlubokou příchylnost ke krásné domovině, smysl pro dávno doznělé pověsti a rázovitost kraje, pochopení pro zapomenutou slavnou minulost a touhu po dálné budoucnosti, jež by slávu minulosti obnovila.

I vlastnost německých romantiků, která nejvíce k tomu přispěla, aby družina několika velmi odlišných individualit byla pokládána za celek, představující jednotnou myšlenku: zvýšená potřeba stálého styku přátelského, družnost projevovaná schůzkami a živou korespondencí, i ta našla velké pochopení u členů bratislavského Ústavu. I oni tvoří celek stejně smýšlejících a cítících duší, těžce nesou odluku a osamocení, scházejí se k družným symposiím, v nichž rostou vzájemné sympatie, rozněcují se city až k paroxysmu a utvrzuje se odvaha k velikým skutkům pro dobro obecné. Tato družnost, častá výměna názorů, vědomí společného ušlechtilého chtění podporuje i vznik citu druhého, pro romantiku tak příznačného: hlubokého, opravdového přátelství, uzavíraného na celý život, zasvěcujícího druh druha do nejskrytějších myšlenek a snů vlastního nitra a snášejícího krutost odluky s nemenší bolestí, než způsobuje rozchod dvou bytostí, vznícených vášní milostnou. Listy bratislavské mládeže z těchto let nám mnoho vypravují o horoucím tomto zanícení přátelském. „To je jen pro Horislava a Miloslava, dvé upřímných duší. Budeme se milovat až do smrti a život posvětíme blahu národa,“ píše na příklad Josef Hurban svému příteli Augustovi Horislavovi Škultétymu, svěřuje se mu se svými literárními plány a dokládaje mu své přátelství způsobem až blouznivým: „Jen tedy, věz, pakli mlčet budu, docela mi nemožno bude (psáti). Jen zajisté nemožnost nás bude zdalovat osobně a listovně; duchy ale a srdce nic. Ani nemožnost! Nebo tuším, i za hrobem souhlasiti budou srdce naše.“[27] Je pochopitelné a samozřejmé, že náruživá oddanost druha druhu, slučující jednotlivé přátelské dvojice touhou po splynutí ve vyšší duchovní jednotu, byla nutně i pojítkem, které spínalo celou družinu Štúrovu v jednotný, nepovolaným nepřístupný kruh.

Tím vsak není ještě řečeno, že družina bratislavská je přímým napodobením německé školy romantické, jejíž literární projevy Štúrovcům ovšem nebyly neznámy. Více snad než přímý vliv literární působila tu obecná nálada doby, kult citu a obdobné podmínky vnější, jež vyvolávají tu i tam úkaz týž: potřebu přátelského semknutí. Má romantika německá i složky, jichž mládež bratislavská nejen nepřejala, ale nahradila jinak. Heslem německé romantiky byl důsledek individualismu: Krásně žít! Heslo romantismu slovenského znělo: Žít národu! Tím je dán i rozdíl romantiky německé a slovenské, jevící se v tom, že Štúrovci nepřejímají z německého romantismu jeho aristokratismu a původního kosmopolitismu, jeho pantheismu a jeho řešení vztahu k ženě. Je to dáno jak odlišnými poměry politickými a společenskými, za nichž toto hnutí na Slovensku vzniká, tak i osobností vůdcovou, Ludevíta Štúra, jenž přesně formuloval, co věrní jeho žáci a přátelé jen nejasně si uvědomovali.

Romantika v Německu je odbojem proti úzkoprsému pojetí života, proti maloměstským filistrům, je rozšířením duševního obzoru za meze domácí kultury nikým neohrožované, je bojem za uplatnění individuálních práv jednotlivcových. Mládež bratislavská ovšem rovněž odsuzuje všechno filisterství, ale pod tlakem maďarské vlády, odpírající slovenskému lidu právo života, zaměňuje boj za práva jednotlivcova bojem za uznání práv národa, prohlašujíc kosmopolitism za „pouhý marný, prázdný nihilism“, pokud je popřením národního cítění, a uznávajíc jej jen v tom smyslu, že člověk věnující své síly povznesení vlastního národa, pracuje i pro lidstvo a stává se tak teprve světoobčanem.[28] Z toho pak, že Štúr se svou družinou si stanovili za úkol, pracovat skutečně na povznesení lidu politicky i kulturně, plyne i to, že vztah jejich k lidu, z něhož vyšli, je mnohem opravdovější, demokratičtější, že neutkvívá na pouhém podivu pro lidové umění, jak tomu bylo u německých romantiků, kteří se s výšin své duševní aristokracie nikdy k přímému styku s lidem snížit nedovedli.

Na místo neplodného kosmopolitismu klade Štúr, odchovaný ideami „Slávy dcery“, slovanskou vzájemnost, která hlouček jeho věrných mění v občany budoucí ohromné říše slovanské. A spolu s polskými mesianisty, Cieszkowským, Hoene-Wronským a Trentowským a v souhlase s ruskými slavianofily, kteří hlásají, že Slovanstvo je „le nouveau peuple de Dieu“, že jemu padne za úkol, založiti na zemi říši Ducha svatého, říši mravnosti, dokonalosti, božskosti, zdůrazňuje i Štúr křesťanství a víru v trojjediného Boha jako význačnou vlastnost Slovanstva a vylučuje tak pantheism z filosofického kreda vlastního i celé družiny.

Romantický kult lásky k ženě nemá také — v zásadě aspoň — místa v rigorosním pojímání životního jejich poslání. Štúr se odříká svého osobního štěstí a žádá stejnou mravní sílu i od svých stoupenců. Jistě tu vedle silné vůle vůdcovy působila i okolnost jiná: s pojmem romantiky německé je spiata řada ženských jmen, ušlechtilých silných individualit, jež namnoze svou duševní sílou a vysokou kulturou předčily i své mužské vrstevníky; styk s nimi znamenal mnohému z nich vnitřní obohacení, čímž bylo dáno i vysoké pojetí romantiků o lásce k ženě. Slovensko té doby nemělo takových skvělých zjevů ženských, jejichž sestrami po duchu jsou v Čechách Božena Němcová i Bohuslava Rajská. Nemohlo jich ani mít — vždyť dívky slovenské se tehdy teprve od nadšených mladíků učily národně žít a rozpalovaly svůj cit jejich žárem; ušlechtilé dcery sobotištského učitele Jurkoviče a žena trnoveckého faráře, Johana Lehocká, jsou vzácnými výjimkami. Bylo dost snadno uvěřit, že žena a vztah k ní je na překážku vyšším cílům, které Štúr vytýčil; a mládež, z většiny nepoznavší ještě moc hlasu srdce, oduševněně se odříkala něčeho, čeho živelnou sílu nebyla vůbec ještě poznala — pravda, jen do chvíle, kdy vlastní cit ji poučil, že jen nemnohým jest dáno na této cestě vytrvat.

Toto velmi vážné pojetí života jako oběti přinesené obecnému dobru, t. j. národu, je v přímém protikladu s romantickou teorií o právu jednotlivcově, vyžít svůj život podle individuelních schopností a možností bez jakéhokoliv ohledu na zákony mravní a společenské, platné jen pro „filistry“. Neukázněnost a mravní neodpovědnost romantické povahy nemá místa v romantice slovenské, která nehybné masse též ráda dává název filistrů, ve významu však poněkud jiném: zanícené slovenské mládeži je filistrem ten, kdo pro osobní pohodlí nebo zisk se zříká ideální činnosti pro blaho národa a odsuzuje nebo nedoceňuje úsilí těch, kteří se tomuto ideálu zasvětili. Při tom však proti nevázané osobní svobodě západních romantiků klade Štúr přísnou mravní kázeň svých stoupenců, plnících věrně rigorosní zákony, které si členové Ústavu sami nadiktovali v přesvědčení, že „my jediné ctností zvítězíme, proto ctnostem se posvětiti musíme. Práce, ustání, čistota, umění, vědy, náboženstvo, pravda ať jsou hesla života našeho; my budeme umělcové, spisovatelé, my budeme služebníkové vlasti, státu, krále, církve.“[29]

Nejsou to pro ně prázdná hesla, slova bez obsahu; velmi opravdově se dívajíce na své budoucí poslání, „národ osvoboditi z mrákot a temností duchovních a povýšiti jej na stupeň vysoký vzdělání a umění,“ volí bratislavští „učencové“ k tomuto cíli cestu nejsprávnější: sebekázeň a sebevzdělání, což obojí získalo jim nejen úctu odpůrců, nýbrž i srdečné sympatie slovanských přátel. Zejména se strany české dostávalo se jim nejen duševní a hmotné podpory, ale i ochotného uznání, že pod Tatrami možno se naučiti skutečnému vlastenecví a opravdové vzájemnosti slovanské.[30]

„Ústavu řeči a literatury československé“ v Bratislavě dostalo se roku 1837 pevné organisace zásluhou rázného Ludevíta Štúra, jenž byl profesorským sborem lycea potvrzen za náměstka Palkovičova. Náměstka podporoval v řízení Ústavu mládeží zvolený výbor, z jehož členů byli ustanoveni zapisovatel a knihovník, vedle náměstka nejdůležitější hodnostářové Ústavu. Mladší, mimořádní členové — žáci posledních, nejvyšších tříd lycea — byli dvakrát týdně vyučováni mluvnici jazyka československého a vedeni k národnímu uvědomění některým ze starších členů. Členové řádní, filosofové a teologové, scházeli se dvakrát týdně k hodinám teoretickým a praktickým. V prvých přednášel náměstník mluvnici československou a srovnávací mluvnici jazyků slovanských, dějiny slovanské a dějiny filosofie, seznamuje své horlivé posluchače zároveň s nejnovějšími poznatky vědy. Život nejčilejší se však rozvíjel v hodinách praktických, v nichž každý byl povinen dokázat, co dovedl z přednášek pro sebe i dobro obecné vytěžiti. Pořadem napřed určeným se členové přihlašovali ve schůzkách ke slovu, aby přispěli podle sil i nadání k poučení a povznesení druhů. Přednášely se básně slovanských básníků v jazyce českém, polském, ruském i chorvatském; přinášely se k posouzení práce vlastní, psané veršem i prózou; řečnilo se o tematech obecně zajímavých a podávaly se přísné, obšírné posudky řečnických i spisovatelských výkonů, kteréžto kritiky byly zapisovatelem svědomitě zaznamenávány v celé své obšírnosti do zápisnice. Práce původní, které byly pochvalně přijaty, zapisovali původcové sami do zvláštní k tomu určené Pamätnice. Později byly ještě zřízeny soukromé hodiny řečnické za předsednictví zapisovatele Ústavu, jenž určoval i řečníka; tu se učila mládež disputovat a řečnit bez předchozí přípravy.

Mravní kázeň při tom byla tuhá. Výbor mládeže na členy Ústavu přísně dozíral a stíhal domluvou i nejnepatrnější přestupek proti kázni. Ba ani výbor sám nebyl z této veřejné kritiky vyňat; každé dva měsíce konal soud nad sebou i jednotlivými členy, při čemž každý byl oprávněn, druh druhu vše nesprávné veřejně vytknout. Po vykonaném soudu si všichni zase podali ruce, slibujíce napravení chyby.

Jednotné vnější úpravě Ústavu odpovídá i jednota vnitřní, jednotný duch. Je to především myšlenka slovanské vzájemnosti, která mladé Slováky rozpaluje a zcela ovládá, určujíc ráz jejich činnosti. Jejich evangeliem byla slova Kollárova, uložená v jeho literárním díle, veršem i prózou. Básník slovanské vzájemnosti byl jejich nedostižným ideálem a „miláčkem národu“. V něm, v jeho pojetí lásky viděli uskutečněnu svou představu o jinochovi slovanském, který i vztah k ženě prožívá teprve prostřednictvím bezpodmínečné oddanosti Slávii-matce, a „v tom moři slovanském svého duchovního žití všechno seslovanští. Jediný Kollár stojí na obzoru Slovanstva co takéhoto ideálu skutečnost, jeho láska jako jest cosi neslýchaného, tak jest ve skutečnosti své podivuhodného. On se nesfilisterštil, byť se i oženil; on stopil v duchu svém, on znárodnil, seslovanštil všecky naděje lásky své.“[31]

Nebylo tedy divu, že — jak vzpomíná Hurban — stačilo jediné slovo od pěvce „Slávy dcery“, a mládež je vykonala se sebezapřením. Sotva byl Kollár pronesl, že Slované mají znáti a studovati literární plody všech kmenů slovanských, již se myšlenky s nadšením ujala bratislavská mládež a předsevzala si, složit básně na počest znamenitých spisovatelů všech slovanských národů. Povstalo z toho celé soustavné studium. Neboť měli-li mladíci oslavovat spisovatele, musili napřed poznat jejich řeč, jejich život i působení. Po celý rok trvalo toto studium, jehož kladným výsledkem nebyly snad ani tak básně, složené na počest básníků a ve schůzích Ústavu přednesené, jako to, že bratislavští studenti, uskutečňujíce Kollárův požadavek, poznali prakticky veškeré slovanské jazyky a literatury. A již tehdy, byť se při tom „ešte v hlavách slovenských nikomu ani nesnívalo o slovenčině,“ nadchla se mládež Ústavu pro slovenštinu, které Kollár užil v pojednání „O vzájemnosti“ a v jednom ze svých četných kázání, tou měrou, že v zasedáních „rečnila sa spomenutá kázeň, prečituvala s čistým akcentom slovenským.“ Myšlenka slovanské vzájemnosti je doslova strhla svou velkostí, kreslíc před duševním jejich zrakem vidinu slovanského království Božího na zemi. „Slávia a Slávové bratří boli na dennom poriadku. Listy, dopisy, reči, básne, pojednania boly plné slávské pýchy a hrdosti… Doma, v společnosti ľudskej, literatúre, vo škole, v zákonodárstve videl sa byť Slovák potupeným, zahodeným; tu, v okresu týchto myšlienok a študií ale nachádzal zadosťučinenia svoje a náhradu duchovnú za útržky a krivdy tamtie. Bola to oslada horkých, každodenne pitých kalichov.“[32]

Velké citové vzrušení nevybíjelo se pak jen ve velmi opravdové snaze po zdokonalení duševním i mravním, ale žádalo si i formálního, vnějšího projevu, který se zračí v přijetí návrhu, aby se oslavencům nepřivolávalo „ať žije!“ nýbrž symbolicky „sláva mu!“. Neboť „žíti jen, to ještě není nejvyšší dobro… každou formou společenského života vlévejme do národa ducha vyššího, myšlenku živou; ideu — ideu hledejme všudy a ve všem,“ zní odůvodnění.[33] A mimo to se stalo zvykem od památného výletu na Děvín roku 1836, že si členové družiny zvolili nové, slovanské jméno a jisté heslo jako symbol svého národního znovuzrození.[34]

Tímto zanícením pro ideu všeslovanství je dán i poměr romantického Slovenska k okolnímu slovanskému světu. Kromě vůle převésti slovo Kollárovo v čin, napomáhá tomu i zeměpisná poloha Slovenska, že tento poměr na slovenské půdě je řešen konkrétněji než v Čechách.

Vědomi své sounáležitosti k literatuře české, čerpají především z pramene obrozené české vědy. „Starožitnosti jsou nám pokladem; Šafařík, Jungmann, Presl, Palacký předměty naší nekonečné radosti,“[35] vyznává Štúr za sebe i své druhy. Úzký a důvěrný je ovšem i jejich vztah k českému básnictví; jenže brzo pociťují, že pěvci čeští jaksi příliš se omezují na okruh zájmů výlučně českých, zapomínajíce na potřeby bratří, jejichž domovinou jsou kraje, položené východně od českomoravské vysočiny. Odtud výslovný požadavek Slováků, aby se duch českých básníků „i k našim slovenským a moravským záněmnostem (interesům) vznesl, ze života našeho čerpal a to opět ušlechtěné nám podával. Jsouce jedna rodina, právem a slušně žádáme, aby básník Čechie nebyl jen Čechie, ale Českoslovanska; jakož od našich chceme, aby nejen Tatrám ale i Krkonošům, Moravě a břehům nadodranským varity svými pěli. Takto se literatura naše volnější perutí vznese do výše.“[36]

K slovanskému Jihu nemají Čechy v těch letech vztahu téměř žádného; Slováci pěstují styk s Jihoslovany velmi horlivě, majíce k tomu ovšem více příležitosti. V Pešti, ve Vídni, v Bratislavě, ve Štiavnici vtahují je do svého kruhu, podněcují u nich obdobnou vzdělavatelnou činnost a jásají nad jejich politickými úspěchy, které se jim zdají být zárukou budoucího vítězství vlastního — mají téhož nepřítele i stejnou vůli vyprostiti se z jeho moci. Při tom nezapomínají slovenští romantikové ani na lužické Srby, s nimiž pěstují osobní styky za studií v Německu a sledují jejich pohyby i z dálky na Slovensku; ani na své sousedy, uherské Rusíny, o jejichž národní uvědomění a probuzení mají značnou zásluhu.

Polsko, jež dovedlo v tom čase zaujmouti pro sebe celou Evropu a mělo v mladé generaci české mnoho obdivovatelů, přijímá mládež bratislavská zejména působením Štúrovým poněkud kriticky, odlišujíc ideály hlásané polskou literaturou od politické praxe polské, která stála v naprostém odporu k ideji slovanské vzájemnosti. Básníci i filosofové polští jsou Štúrovým stoupencům drazí, neboť „v literatúre polskej žije najlepšia myšlienka sveta, ktorá dozrála v historii vzdelanosti západních národov. Ani jedna slovanská literatúra nepovýšila sa doteraz k tej všeobecnosti idejí panujúcich, ako polská. Poezia a filozofia nových vekov s ích novými svetami nikde po celom Slovanstve sú nie tak predstavené, ako vo filozofoch a básnikoch polských.“[37] Ale přes to, že „Poliak ako Slovan je dedič všetkých dobrých strán genia národnieho,“ přece jen podléhá „bludu aristokratismu a bludu cudzoklopotnosti,“ který dopouští, aby se ze sobeckého zájmu spojil i „s najväčším svojim nepriateľom, nech ten len kričí ,sloboda, sloboda‘! A vždy sa ohliada, čo na jeho skutok mnohoreční panovníci módy svetskej povedia… a večne odporuje túžbam slovanským.“[38] Poukazuje na tuto vadu polské povahy, Štúr vědomě brání svými výklady tomu, aby se jeho stoupenci přílišným nadšením pro polské dobrovolníky dali strhnouti polským odbojem proti Rusku, který oddaluje sblížení a sloučení slovanských kmenů. Hlásí se tu poněkud ke slovu i slovenský konservatism náboženský: sympatie polsko-francouzské, které nutně posilovaly šíření hesel liberalistických u Poláků, jsou vítány svobodomyslnou generací českou; za to jsou prudce odmítány Slovenskem, jež chce rozšiřovati v Slovanstvu říši Kristovu a hrozí se zkázy, kterou by v národě způsobily „ty přepjaté, fanatické, třeštivé, excentričné pochopy liberalismu polsko-francouzského.“[39]

Za to s bezvýhradným podivem a až nábožensky vznícenou láskou pohlíží Slovensko k slovanskému Východu. Rusko, ohromné, a tedy — jak věřili — také mocné, soběstačné a zachovávající bohoslužbu slovanskou, ku které se před tisíciletím hlásil i slovanský Západ; Rusko carské, pravoslavné, ortodoxní bylo věrou, nadějí i láskou romantického Slovenska, jež zaníceně vyznávalo: Ex Oriente lux! Jak by se tedy bylo mohlo shodnouti s havlíčkovskou generací českou, která si bez sentimentality přiznala, že „Svatá Rus“, spasitelka Slovanstva, jest jen přeludem?

Idea slovanství vede je i při výběru literárních děl, přednášených a posuzovaných ve společných schůzkách. Zřejmě kladou ideovou hodnotu díla nad jeho cenu estetickou, třebaže nejsou k umělecké stránce plodů literárních nikterak nevšímaví a dovedou ji nejen správně posouditi, ale i postavit se proti oficielní kritice. Z toho vyplývá, že vedle ojedinělých pokusů přednésti ve schůzkách úryvky z „Konrada Wallenroda“, psychologisující monolog z „Hamleta“, anebo beznadějné úvahy vězně z Máchova „Máje“, vedle úchvatné Mickiewiczovy „Ódy na mladost“, Hollého elegií, Kollárových znělek i „Předzpěvu“, jsou velmi často kladeny básně RKZ, Klácelovy, Vocelovy, Rubšovy, Jablonského, později i Vinařického.[40]

Kollár a Hollý jim podávají evangelium slovanství; Mickiewiczova „Óda na mladost“ odpovídá duševnímu jejich rozpoložení, bouřlivé touze po nových myšlenkách a smělém jejich uskutečnění přes odpor pohodlné starší generace. Máchovo dílo, známé slovenské mládeži ze zlomků, uveřejněných v časopisech a hutně podané v „Máji“, svým filosofickým podkladem na ně nepůsobí; v romantice slovenské, klonící se k pravici Heglova učení a věřící, že smysl Slovanstva v světovém dění je dán ideály křesťanství, není a nemůže býti mnoho pochopení pro byronský světobol a pochybnosti o účelnosti jsoucna. Slováky bratislavské podmanil si „Máj“ spíše svou hodnotou uměleckou, romanticky vzrušenou dikcí, celkovou svou náladou a hlavně tím, že oni, kteří „dva výtisky Mája čítaním a nosením, s ním spáváním, s ním vstávaním zužívali a tak s myšlienkou básnikovou milo veľa hodín života strávili,“ zaslechli onen jemný spodní tón, zaznívající z Máchovy poesie, který nepostřehla k velkému jejich rozhořčení současná kritika česká. Jí nemluví Mácha dost hlasitě o svém češství, není dost národní; mládež slovenská vycítila, že „tento mladý genius strovený bol myšlienkou svojou o spasení kmena svojho.“[41]

Vocel zase se zapsal do srdce slovenské mládeže svými „Přemyslovci“ proto, že budí těmito hlasy o minulosti „cit uspalé lásky k jazyku a národu;“[42] Rubeš a jiní básníci čeští jsou oblíbení, pokud se v díle svém „dotýkají života národního. A jestli se mnohému básníkovi nepodařilo srdce slovenské zajmouti, byla vždy příčina jen v něm samém; nechce to cinkání a klinkání k uším slovenským jíti.“[43] „Božnocitý“ Klácel, jenž ve svých básních vytyčuje ideál slovanského mladíka žijícího pravdě, kráse a dobru a neznalého pokušení lásky k ženě je heglovským základem svého díla a přísnými požadavky mravními Štúrovcům příliš blízký, aby jejich sympatii byla na překážku těžkopádnost jeho Múzy. Jablonského didaktická poesie jest u nich rovněž oblíbena; a Vinařický, postavivší se proti nevěrecké osvětě a zmaterialisované kultuře let třicátých a čtyřicátých jakož i proti tendencím odnárodňovacím, nachází u nich živý ohlas svým „Sněmem zvířat“, „kterážto báseň zvláště pro nás sepsaná, našich okolností se týkající, snad většího odbytu a blahodatnějších účinků by se na Slovensku nežli v Čechách dočekala. Po celém Slovensku se o ní pověst rozletěla.“[44]

Zájem bratislavské mládeže se však netočí jen kolem literatury — je hodně široký a všestranný, dotýkaje se nejrůznějších otázek, což se nejvíce projevuje v přednáškách, konaných v zasedáních. Téma je nejednou určeno popudem zvenčí: Maďary často vzpomínaná bajka o velkomoravském knížeti, prodavším svou říši za bílého koně, způsobuje, že člen Ústavu si postaví za úkol smyšlenku maďarskou vyvrátiti podrobnou studií historickou. Druhý zase, pobouřen nejnovějšími statistickými údaji o početné přesile maďarského živlu v Uhrách, pokouší se sestaviti statistiku jinou, správnější.[45] Jiný podává zeměpisný obraz mocnářství rakouského; čtou se popisy cest, vykonaných studenty po vlasti, při čemž kritika zdůrazňuje, že jest při cestování třeba, „vyšetřovat a zpytovat, co k vyšetření a zpytování bylo, pozorovat dobře a náležitě mravy, obyčeje, zvyky, způsob živobytí, život společenský, umělecký, řemeslný, obchodní, rolnický, kupecký atd.“; uvažuje se o užitku dějepisu, jakož i o tom, co a jak čísti; líčí se životy význačných osob historických, jako Žižky, Kosciuszka; hovoří se „o zásluhách Česka o Evropu“, filosofuje se o tom, „co pravý syn národa konati má“; hledají se příčiny odrodilstva, poukazuje se na to, „jakový jest užitek a vplyv zpěvu na rozšiřování národnosti slovanské“, a nezapomíná se při tomto úsilovném pěstění ducha ani na zásadu „Mens sana in corpore sano“. Samoslav Hroboň v obšírné řeči dokazuje shromážděné mládeži nutnost souladného vývoje duše i těla, neboť „celému Slovanstvu nastala doba vzkříšení, která rozhodnouti má nad blahem nebo neštěstím, slávou nebo potupou. Nastává pak zvláště Slovensku veliký boj, který duševními silami vésti musí, aby dosáhnouti mohlo vítězství. Musí pak Slovensko mravní svou sílu projevit najprv v síle, zdraví, způsobnosti a krásocviku těla… Silou tělesnou bezprostředně bojovati nám sice nepotřebí; přece však… pro národové blaho jest nevyhnutelně potřebné, abychom se v obratnosti cvičili, zdraví své chránili a úplně tak se vzdělali, aby obchod náš s lidmi… postava a posuňky, na kolik to od nás visí… krásná, šlechetná duša z očí, z tváře, z čistoty… svitala. Neboť duše tvoří si tělo…“[46] Vyplynul tedy Štúrův požadavek, aby se jeho věrní odříkali styku se ženou, ne tak z asketismu jako z poznání, že k obrodě Slovenska je zapotřebí zdravé generace, která nevyplýtvá mladistvou energii předčasně ku škodě duše i těla.

Že mladým zdravým lidem nelze žíti jen s knihami, Štúr i jeho druhové chápali; hledají oddech a osvěžení v přírodě, ve zpěvu, v tělocviku. Ve středu, v sobotu a v neděli pořádají svá symposia v půvabné přírodě bratislavského okolí, kde po předchozích tělesných hrách „rozpravy sa viedly o vecách národních. Bývaly to sviatky radosti plné. Lepší rečníci hovorievali tu dlhé, zápalisté reči, básníci prednášali svoje básne, speváci nôtili svoje dumy… Nie jeden raz sa všetko rozplakalo nad spomínaním si bied národa slovenského.“[47]

*

Doplniti své vzdělání v Bratislavě, o níž se hovořívalo, že se tam mladý člověk víc naučí, když bude chodit jen okolo školy, než jinde, kdyby chodil do školy;[48] státi se členem Ústavu, žít v ovzduší myšlenkovém, jež vytrhovalo duši z okruhu všedních zájmů, bylo touhou všech mladých Slováků, kteří si nade vše cenili svého slovanského původu. Zatoužil po tom i Andrej Braxatoris. Ale přes to, že se ubíral tam, kam jej hlad ducha vábil, nebylo jeho putování do vytoužené Bratislavy na podzim 1840 právě nejveselejší. V Krupině byl se pro něho i pro dva jeho krupinské vrstevníky, Jana Benka a Štefana Launera, zastavil věrný druh Ludevít Grossmann, kterého ustaraný Andrejův otec přivítal ne zrovna vlídně, vida v něm původce synova rozhodnutí, zanechati bezpečné učitelské dráhy a jíti za dalším vzděláním. Andrejovi se dostalo kromě jedné zlatky na cestu ještě důtklivého otcova připomenutí, že nemá vůle ani možnosti jej podporovati za několikaletých studií, když je třeba živiti ještě celou řadu drobných Andrejových sourozenců.

Naděje na neveliké stipendium a na několik kondicí, Grossmannem příteli slibovaných, je vlastně všechno, co si přináší Andrej Braxatoris po hmotné stránce do Bratislavy, jejíž půvab jistě nejednou před zrakem chudobného slovenského studenta povážlivě bledl ve chvílích trpkého poznání, že nemá jiného majetku kromě „těla a té utrápené dušičky“. Ale zkrušit se tím Andrej již nedal; bije se statečně s osudem a denní nesnáze překonává optimismem mládí: „A cože mám robit? — Všecko mi je jedno, plakat a nuzi trpět, aneb vesel byť a nuzi třeť, ale toto druhé předce raděj volím. Když mě hlad morduje (Bohdej z celého světa vykapal!), pomyslím sobě, že nevždy budem lačněti; když žalostným okem popatřím na mé děravé laktě, pomyslím sobě, že se i ty rány časem zarostou a zahojí. Nemám Ti pomoci ani z neba ani od světa, choj, kam znáš!… I myslím často, jakoby? co by? kde by? nikde ništ! Tedy u čerta! Hodím čepici na hlavu, fajku do úst (ale toho tabáku kde!) a sednem si jakobych měl bohatstva tisíce.“[49] — Málo mu znamenaly hlad a bída, dokud duch nestrádal; a ten v Bratislavě našel, čeho mu bylo ke vzrůstu potřeba.

Andrej Braxatoris přišel do Bratislavy, aby se připravil ke dráze kazatelské na evangelickém lyceu, které mělo kromě osmi tříd gymnasialních tři třídy filosofické (logiku, fysiku a jus-filosoficum) a dva ročníky teologie. Ale to, co tehdy bratislavské lyceum podávalo srdci a duchu svého studentstva, sotva by Braxatorisovi i jeho druhům bylo bývalo poutem, které je i v nouzi a nedostatku drželo v městě na Dunaji. Racionalistická filosofie, projevující se v přednáškách jednotlivých profesorů, nemohla mnoho poskytovati mládeži, jejíž přirozený sklon již směřoval spíše k citovému než rozumovému pojímání života; a okázalá tendence maďarisační odpuzovala i ty ze Slováků, kteří by se byli s racionalismem smířili. V době, kdy Braxatoris přišel do Bratislavy, nebylo už na lyceu ani „otce mládeže, přítele svaté pravdy, zástupce chudých“, profesora teologie Matěje Ševrlaye, kterého zarmoucené studentstvo z jara 1840 doprovodilo na poslední cestě.[50] Jeho místo zaujal zlopověstný profesor Boleman ze Štiavnice, jemuž nebyla dogmatická teologie, kterou na lyceu přednášel, tak k srdci přirostla jako klasická filologie, což i jeho posluchači nepříjemně pociťovali. Nepřidávaje nijakého vysvětlení, mechanicky četl paragraf za paragrafem podle kompendia, dbalý více elegantního a bezvadného vystoupení než duševního prospěchu svých žáků. Snahám maďarisačním zůstal však věren a sofistickými důvody podrýval činnost slovenské mládeže. Tak na př. brojil proti spolku mírnosti, založenému studenty-Slováky důvodem: „Vstoupím-li do spolku mírnosti, zříkám se práva nemírného pití, následovně nesmím nemírně pít; když ale člověk něco jen proto nedělá, že to dělat nesmí, nekoná toho z cnosti, nýbrž z přinucení; následovně nepít, když člověk nesmí pít, není cnost, ale moci pít a přece nepít, to je pravá cnost; a tak tedy cnosti mírnosti je jen ten schopný, kdo se nezřekne práva nemírného pití, t. j., kdo nevstoupí do spolku mírnosti.“[51]

Teologie praktická na lyceu nebyla na tom lépe. Přednášel ji Viliam Šimko, rodem Trenčan, odpuzující svým zevnějškem i nepříjemným přednesem. Malý, hrbatý, nepoměrně dlouhých rukou a hubené, bledé tváře, budil chraplavým a trhaným svým způsobem řeči posměch mladších a opovržení starších studentů, kteří nelichotivě o něm tvrdili, že je „ingenium široké ako lúka a vysoké jako doska“: a to tím spíše, že v kázáních a přednáškách horlil proti Kollárovým „Kázním“, jejichž ideový, slovanskou myšlenkou podložený obsah uchvacoval mládež slovansky cítící právě tak, jak na výsost pobuřoval teology z povolání svou „nekřesťanskostí“, „bo sa v každej tri sto razy Kristus nepripomína.“ Upoutat zájem posluchačstva nedovedl ani Andrej Michnay, profesor filosofie, logiky a metafysiky, jehož mdlé, jednotvárné a nesouvislé přednášky příliš prozrazovaly, že nemá nijakého vnitřního vztahu k přednášenému předmětu. Nevyznačuje se nikterak energií, nejen že nedovedl udržet disciplinu, ale stále víc a více povoloval maďarskému nátlaku; a třebaže kdysi (1832 — 33) byl i správcem praktických hodin slovenského Ústavu, neosvědčoval nikdy zvláštního zájmu o Slovanstvo ani o Slovensko.[52]

Úcty studentů-Slováků uměli si získati té doby jen dva z profesorů lycea: Tobiáš Godofredus Schroer a Gabriel Kovács-Martiny. Z nich prvý, estetik a historik, známý německému světu vědeckému i literárnímu pod pseudonymem Chr. Oeser, člověk ušlechtilý a vzácný učitel, vyznal se dobře i v literaturách slovanských a netajil se svými sympatiemi k Čechám, jejichž úsilí vědecké i snažení umělecké byl poznal z vlastního názoru a provázel je upřímným podivem. Druhý, Kovács-Martiny, uznaná autorita ve vědách přírodních, jimž byl tělem duší oddán, znamenitý profesor a rázná povaha, se Slováky nejen sympatisoval, ale dovedl tuto sympatii i velmi energickým způsobem projeviti, když šlo o hájení slovenských práv.[53]

Příliš málo tedy poskytovalo lyceum duševně lačnící mládeži, která si poměr svůj k neoblíbeným profesorům vyřešila tak, že věnovala jejich předmětům právě jen tolik pozornosti, kolik bylo nezbytně třeba pro slušný výsledek zkoušek.

Touha po poznání, všechny svěží ještě síly duševní, potřeba činnosti, zasvěcené vyšším, neosobním cílům, veškerý mladický zápal idealismu, to vše se vybíjelo mimo učebnou osnovu lycea a proti jejím tendencím: v Ústavu řeči a literatury československé, který, Tablicem a Palkovičem založen a mládeží slovenskou s láskou pěstěn, stál nyní v plném rozkvětu a přinášel ovoce, jež bylo maďarisačním snahám uherské vlády velmi málo vítáno. Tak rozkvět Ústavu znamenal zároveň i boj: boj o jeho bytí, o slovanský jeho ráz, o práva slovenského národa na půdě uherské koruny. A boj byl peštskou vládou zahájen, jakmile se ke své věrné bratislavské družině vrátil milovaný vůdce její, Ludevít Štúr, přinášeje si z hallské university a s cesty po slovanských krajích nejen prohloubené, všestranné vědomosti, které měly býti na prospěch jeho poslání učitelskému na Ústavě, ale také promyšlené filosofické odůvodnění své činnosti dosavadní i budoucí, zasvěcené porobenému slovenskému lidu.

V ten čas přihlašují se Andrej Braxatoris a jeho krajané, dobrácký Benko a hašteřivý Launer, za členy Ústavu a vstupují ve styk téměř se všemi, jejichž jména jsou nerozlučně spojena s kulturním životem Slovenska těchto let. Je tu Josef Miloslav Hurban, působící na své druhy nezlomnou svou energií i strhující výmluvností; je tu i věrný jeho druh, toho roku (1840 — 41) předseda Ústavu, August Horislav Škultéty, jenž si získává obecné sympatie neúnavnou svou pilností a skromným, nenáročným vystupováním; k nim druží se třetí člen přátelské této trojice, toho času první knihovník, elegantní krasavec a věrný stoupenec Štúrových zásad, Jan Francisci. Byli tu i Štefan Daxner, jemuž mládež přisoudila pro podobu jeho s kralevičem srbským druhé jméno „Marko“, i záhy zesnulý Samko Michalovič, básnicky nadaný a pro své osobní vlastnosti všem milý krajan Francisciho; i blouznivý Samo Bohdan Hroboň, jenž básnickou svou obrazotvorností přenášel sebe i své posluchače do vysněné říše slovanské velikosti a slávy. Kromě nich, kteří mají vůči mladým druhům již úlohu vůdců, setkává se tu Andrej Braxatoris vedle věrného svého přítele Ludevíta Grossmanna ještě se srdečným a veselým rodákem z Turce Jankem Kalinčákem, s kterým uzavírá upřímné přátelství; získává si pro celý život i srdce krajana zvolenského, Augusta Horislava Krčméryho, jenž k Andrejovi přilnul plnou oddaností své romanticky vznícené, dobré a pro vše ušlechtilé horující duše; seznamuje se v kruhu mládeže i se Štefanem Lajdou, druhem v ušlechtilém snažení, jemuž však za krátko už zapěl nad hrobem, i s geniálním básníkem-improvisátorem Jankem Králem a s Jankem Matúškou, jehož „harfu s božskými strunami“ předčasně umlčel těžký život.

A téhož roku (1840), kdy Braxatoris přišel do Bratislavy, vrací se z ciziny ke svým věrným i Ludevít Štúr, nesoucí jim radostné poselství o slavném příští Slovanstva. Dne 26. září v zasedání Ústavu mládeží radostně uvítán, chápe se od listopadu znova svého učitelského úkolu, aby po novém poznání prahnoucí druhy seznámil s duchovními proudy, které právě Evropu ovládaly. Stržen úchvatnými perspektivami, které Hegel ve své filosofii dějin kreslí lidskému duchu; veden příkladem apoštolů polského mesianismu, kteří Heglovu filosofii domýšleli po svém a z ní vyvodili prvenství Polsky v budoucích dějinách lidstva i Slovanstva, zmocňuje se i Štúr Heglovy svůdné myšlenky o úloze, která je ve světovém dění postupně určena jednotlivým národům: Slovanstvo, jehož jméno jest odvozeno od věčného Slova, přinese záchranu lidstvu, tonoucímu v sobectví a materialismu, přinese ji uskutečněním ideálů křesťanství; a poesie — nová, dokonalá, ideami křesťanství proniknutá, z nevyčerpatelného pramene lidové písně obrozená, bude prostředkem k cíli a zároveň znakem této nové slovanské kultury. Svět je v úpadku mravním, národové, dosud jej duchem ovládající, klesají, poddávají se zoufalství a sebeničivé analysi. Ale:

„Ešte stojí svet, ktorý má pevné základy, svet, kde na miesto rozdrobenosti: celok, na miesto interessov: láska, miesto špintania: oslavovanie Boha, miesto rozpačitosti: dôvera… ešte je svet, ktorý nezúfa… ktorý je naplnený vierou v Boha, ktorý od Boha očakáva spasenie — je to svet náš… svet slovanský! V tom sú ešte hlboké základy, na týchto sa má vystaviť stavba ohromná, velebná, vznešená, pred ktorou všetci… ktorí na ducha zabudli... na kolena padnú a všetci z tejto stavby potešenia a pokoja nadobudnú. Táto stavba bude naše dielo, bude oslavovať Boha v svete, bude triumf velebnosti ducha, bude život historie, bude život Slovanov!“…

„Je potešenie, je radosť srdca, je blaženosť a mier duší v svete; oj, k tej sa my povznesieme, tam pôjdeme, do týchto zvýšených krajov sveta, a tento svet je poesia slovanská!“[54]

Tak promlouvá Ludevít Štúr, mladík krásného vnějšku, lahodného hlasu a strhujícího přednesu, k mládeži, prahnoucí po živém slovu a zvyklé dosud, slyšeti s katedry jen suché výtahy nezáživných a po léta se neměnících kompendií. Účinek mohl býti jen jeden: že mládež přijímá za své, co obdivovaný učitel hlásá, a že všechna její činnost směřuje k jedinému cíli: Štúrovo slovo učiniti skutkem a tak dáti i odpověď nově zvolenému generálnímu inspektorovi evangelických církví uherských, hraběti Zaymu, který ve své instalační řeči 10. září 1840 prohlásil, že v zájmu jednolitosti Uher „každého pravého měštěnína, každého svobody a rozumnosti horlivého zástupce, domu rakouského věrného poddaného, jestliže toliko zaslepenosti a pobočných cílů hledání vinu od sebe odstraniti žádá, největší povinností jest, Vlasti pomaďaršťování mužně napomáhati“.[55] Boj, generálním inspektorem takto opověděný a záhy obrácený proti osobnosti Štúrově, způsobuje, že mládež se k svému vůdci úžeji přimyká a horlivěji ještě se dává do služby ohrožované Slávie, proti níž je namířen i Zayho nejmilejší plán, sloučiti slovenské evangelíky a maďarské kalvíny v unii náboženskou.

Svědkem tohoto, s počátku skrytého, ale čím dále zjevnějšího boje jest i Andrej Braxatoris, jenž svou ochotu, pracovati v duchu Štúrových ideálů, projevuje usilovnou činností v Ústavě. Starším členům Ústavu známý již svou činností ve Štiavnici, byl Braxatoris hned v září 1840 zvolen za člena výboru dopisovatelského, jehož povinností bylo pečovati o dobrý stav knihovny i pokladnice spolkové, bdíti nad členy, aby skutky jejich byly v souhlase se zákony i úmysly sdružení, dopisovati s dobrodinci Ústavu a udržovati písemný styk se světem slovanským.

Vedle této čestné funkce Braxatoris svědomitě plní i povinnosti spojené s členstvím Ústavu. Recituje básně a podrobuje se ne právě milosrdné kritice, přináší práce vlastní, veršem i prózou psané, posuzuje svědomitě literární práce svého druha a promlouvá obšírně o nutnosti všestranného vzdělání, získávaného znalostí cizích jazyků, „neboť z přirovnání s jinými krásy a chyby, bohatost a nedostatky řeči naší náležitě poznati můžeme, a neníť zajisté dosti, slovem dokazovati lásku k národu; musímeť ji ve vší nesmírné její obsáhlosti pojati a pak skutky blahorodnými dokázati. K čemu nevyhnutelně všestranné vzdělanosti je zapotřebí.“[56]

Andrej Braxatoris nestál s tímto názorem svým osamocen; „učencové“ bratislavští si zřídili zvláštní oddělení jazyková nejen pro jazyky slovanské, nýbrž i pro řečtinu, které vyučoval Jan Francisci, pro maďarštinu, jejímž znalcem byl A. H. Škultéty, a pro francouzštinu a angličtinu, kterou ovládali Samo Bohd. Hroboň a Bohuš Nosák.[57]

Povinnosti „učenců“ se však nekončily zakončením školního roku; i o prázdninách měli závazek cestovat po Slovensku, získávat mravní i hmotnou podporu pro Ústav, působit v kruzích měšťanských pro vzrůst národního cítění, vyhledávat nadané studentstvo a připoutat je k Bratislavě, sbírat písně, pověsti, zaznamenávati jména hor, řek, dolin, strání a zjišťovat ve svém okolí jména osobností, obírajících se slovanskou vědou anebo slovenské věci přejících.[58] Tak Braxatoris, sbíraje příspěvky pro bratislavské alumneum v Nitransku, přichází v polovici července 1841 do Sobotiště a seznamuje se s rodinou národně uvědomělého učitele Samuela Jurkoviče. Slyše od něho, s jakými nesnázemi se potkává Jurkovičova snaha o zřízení ochotnického divadla, s velikou ochotou a nadšením prohlašuje, že dojde-li k uskutečnění plánu, účastní se hry, „byť i jeden celý den cesty od Sobotiště vzdálen byl.“ Společným pak úsilím Jurkovičovým a Braxatorisovým, který pro hru získal ve Skalici Daniele Slobodu a na Myjavě několik ještě přátel, skutečně došlo 5. srpna 1841 v Sobotišti k sehrání frašky „Vozka Petra III.“. „Národní divadlo Nitranské“ se od těch dob těší velké přízni bratislavských „učenců“, kteří se jeho her často činně zúčastňují, bezpochyby i zásluhou ušlechtilých Jurkovičových dcer, z nichž Anna, pozdější choť Josefa Miloslava Hurbana, se byla i Franciscimu vepsala hluboko do srdce. Andrej Braxatoris překládá pro toto divadlo i Voltairovu „Zairu“, která se jeho druhům tak zalíbila, že kus i nacvičili, při čemž překladateli připadla úloha Lusignana. Největších hereckých vavřínů si však dobyl na Myjavě 29. března 1842 v „Hraběti Beňovském“ jako Krustěv — bylť tehdy „první mezi dobrými“.[59]

Bratislavský Ústav je tou dobou v plném rozkvětu, zejména zásluhou účinlivého Ludevíta Štúra, kterého si po velkém boji studentstvo vynutilo na „starosvětském, sobeckém, do nynějších časů se přeložiti a vmysliti se neznajícím aneb nechtějícím Palkovičovi“ jako náměstníka pro hodiny československé mluvnice. Štúrova horlivost a ochota, zasvětiti své druhy a žáky nejen do tajů filologie, ale i do myšlenkového proudění evropského, neomezuje se jen na hodiny přednášek v Ústavu. Pořádá soukromé schůzky ve svém bytě, „rozpravy“ nazvané, kde se rokuje o rozličných otázkách tím způsobem, že napřed projevují přítomní své názory o dané otázce a Štúr pak doplňuje, opravuje, objasňuje. Tu se řeší otázka, „napomáhá-li slobodu občanskou více katolicismus nebo protestantismus“, po druhé pak řeší se týž problém mezi kalvinismem a protestantismem, pak zase si objasňují, „co jest letora a co ráz“, jaký jest „ráz Slovanů vůbec a Slováků zvláště“, a pod. Mládež pracuje radostně, s nadšením a vytrvalostí, majíc ve svém vůdci nedostižný příklad a poznávajíc, že její úsilí nezůstává bez dobrého ovoce. „Ústav náš,“ píše Francisci, „stojí tak jako stál, pevně bezpečně a pokoj zevnitřní i vnitřní blahodatné ovoce usilovnosti a podnikavosti naší k úplné zřelosti přivádí. Porovnati jej mohu s obcí, jenžto blaženého pokoje požívají, neunavenou pracovitostí množství pokladů materiálních i duševních shromažďuje, pak i celek i jednotlivých šťastnými činí. — Duch, jenž ním vlaje, se velice proměnil, srovnáme-li jej s oním předešlých roků. Tam Ústav spatřujeme co mladíka, jenž čáru dětství sotva překročil, plného ohně, ohně ale okamžitého, jenž rázem vyblkne, ale opět tak rychle shasne… Nyní naproti tomu se ku věku muže přibližovati zdá, muže silného, činného, od jehož účinlivosti mnoho dobrého očekávati lze. Ve všem si on vážněji počíná, ničeho kvapně a nepromyšleně před se nebeře; v jednání svém pokračuje rázně a důsledně, síly své nenapíná najednou valně… Mužská usedlost jest mu vlastní, daleká od nevšímavosti, lhostejnosti a zahálčivosti, vřelý zápal citů umírňující. Myšlenky jeho jsou jasnější, pravdivější, bohatší, plodnější. Slovem, Ústav náš se vždy víc a víc blíží k životu duševnímu, čistě lidskému a ku cíli svému.

A vše toto děkovati máme posvěcenci tomu národu svému, Ludevítu našemu… Blažen ten, jemuž popřáno, s ním častěji obcovati…“[60]

Mnohostranná činnost v Ústavu — Andrej Braxatoris byl ve studijním roce 1841/42 pověřen i odpovědným úkolem zapisovatele — živá účast na všem, co bylo mládeží podnikáno pro obhájení slovenských práv na půdě uherské, přispívají valnou měrou k rozvoji intelektuálních schopností Braxatorisových. Opětované útoky na slovenskou evangelickou církev i na Ústav, statečně odrážené mluvčími Slovenska a vůdci mládeže, Michalem Miloslavem Hodžou, Josefem Miloslavem Hurbanem a Ludevítem Štúrem; k vládě i k mocnáři vysílané deputace, v jejichž čelo se staví odhodlaně všemi ctěný a milovaný stařičký superintendent Pavel Jozeffy; úsilí Štúrovo, získati pro snahy slovenské zahraniční tisk a národní pohyb domácí podepříti založením novin: to všechno se nutně odráželo v společných i soukromých rozhovorech mládeže, tříbilo názory, učilo přemýšlení o otázkách veřejných, dávalo pevný, rozumový podklad mladistvě nadšenému horování o povinnostech k utlačenému národu.

U Andreje Braxatorise však druží se ke vnímavému duchu i neméně vnímavé srdce, ochotné zaujmouti se pro všechno, co lidská mysl dovede vložiti do pojmu krásy. Mladistvá básnická fantasie, čekající jen na podnět, aby se mohla povznésti do říše vidin, je úrodnou půdou pro Štúrovy uchvacující teorie o nové slovanské poesii. Kdo z nich, kteří v tomto kruhu cítili v sobě povolání básnické, by nebyl zatoužil být tvůrcem této nové, vpravdě slovanské poesie? A skvělý tento cíl stál jistě i před duševním zrakem Braxatorisovým.

Stál před ním, když se zahloubával do básnických výtvorů literatur světových a hledal v díle básníků slovanských vyslovení toho, čím vlastní nitro překypovalo; stál před ním, i když v touze vzpomínal na tu, která mu byla ztělesněním ideálu ženství a měla mu svou oddaností a pochopením býti na této pouti k prameni věčné Krásy vzpruhou, sílou i sladkou odměnou. Tanul mu na mysli, když s druhy stejně cítícími stál na rumech Děvína a zelené vlny Dunaje šuměly tichý doprovod k těžkým rytmům žalozpěvů slovenského elegika, které hojily stesk nad zapadlou slávou Velké Moravy důvěřivým zvěstováním, že „Slávové vždy budú žiť so slávou.“ Snil Andrej Braxatoris o této své metě, když se mládež utekla od bezkrevných, bezduchých přednášek svých učitelů a z dusných síní lycea k živému slovu přírody do svěží zeleně zalesněných strání nad městem. Sen o bratrském zápolení všech slovanských kmenů vzhlížejících k jedinému cíli, k velké, vševládnoucí Slávii, zněl sluchu dvojnásob slastně a jímal duši vroucí věrou blízkého splnění, když znělky „Slávy dcery“ měnily v hudbu slov, co opojený zrak mladého vyznavače Krásy vnímal a vzrušená jeho mysl pociťovala při úchvatném pohledu na širý dunajský kraj, než pro to později našel pravé slovo sám, tak výstižné ve své prostotě:

Chcel bych vás objať, kraje rodiny! Náručie úzke, šíry cit! (Marína, sl. 73.)

A když za vlahých letních večerů utábořila se družina ve stínu listnatého háje na pravém břehu Dunaje, majíc před očima staroslavné město na pozadí zelených vrchů; když rudá záplava západu ostře vykreslovala temnou silhuetu zamlklého bratislavského hradu a proud mohutné řeky, svíraný na západě modrými vrchy, měnil se v paprscích klesajícího slunce ve zlatou zátoku; když konečně nad ztichlou řekou se klenula nádherná obloha letní hvězdné noci a do záhadně snivé hudby proudících vln zněl sladký zpěv slavičí; když v těchto chvílích posvátného splývání lidského ducha s přírodou milovaný učitel, Ludevít Štúr, rozvíjel před duševním zrakem zanícených posluchačů obrazy ze slavné minulosti slovanské a spřádal své utopie o slovanské říši věčné lásky a míru, anebo je strhoval svým výkladem ódy polského proroka o čistém zápalu mladosti: tu roste v mladém básníkovi z mlh nejasné touhy, toho bolestně-sladkého údělu romantiků, vábná vidina jeho poslání jako apoštola krásy a nové, vpravdě slovanské poesie.

Už v září 1840 přináší Braxatoris do zasedání dvě své básně, jejichž posuzovatelem byl Samoslav B. Hroboň, uznávající, že „hlavní ráz básnictva slavského, přirozené, prostovznešené líčení předmětu, básník náš zachovával a hlubokou bolest silně sice, ne ale přepjatě a nadpřirozeně vyjádřil. První báseň, ,Anděl pokoje‘, opěvá mocnými, libozvučnými výrazy sílu ducha, do světa vidin sahajícího a jest na krásné obrazy, na plnozvučné verše přebohatá. Škoda jen, že osnova myšlenek a hlavní myšlenka velmi jest zavinutá. Druhá pod nápisem ,Naděje‘ zalétá do krásné dávnověkosti národu našeho, dojímavě líčí nynější neřesti Slovenska a konečně sladkou nadějí se vznáší do blaženější budoucnosti. Krom jednotlivých nepatrných poklesků jest tak plynná… a výrazná, že mocně na citlivé srdce působí a… v Pamětnici naší místo zasluhuje.“

Zmíněné Pamětnice není; nevíme tudíž, zdali „zavinuté myšlence“ z prvé básně se dostalo později přepracováním do slovenštiny výrazu jasnějšího, ani, nepřišla-li „Naděje“ do tisku snad pod titulem jiným. Charakteristika Hroboněm podaná připomíná poněkud myšlenkový obsah básně, kterou v „Nitře“ 1842 čteme pod názvem „Potěcha“. „Anděl pokoje“ i v pozdější své formě je přesvědčivým důkazem, jak mladá mysl básníkova ochotně přijímala myšlenkové podněty nového mu dosud ovzduší. Štúrovo přísné odsouzení sobeckého sebeanalysování, které vede k neplodné rozervanosti; Mickiewiczova „Óda na mladost“, kterou „Každý jinoch slovanský, jehož duch zapoletá k vyšších ideálů říšem a pracuje duchem svým na tom, aby se vysvobodil z úzkých mezí a hranic všednosti a platnou službu přinesl, horoucí obět zapálil ve chrámě zásluh lidskému pokolení, měl by… v srdci i mysli hluboce zaštípenou nositi;“[61] odklon štúrovské mládeže od smyslných požitků, heglovské přesvědčení o stálém vývoji ducha i Herdrovo pojetí nesmrtelnosti ozývají se z volných veršů této prvotiny.[62]

Úspěchem patrně jsa povzbuzen, pokouší se Braxatoris i o epiku a čte v listopadu 1840 svým druhům v alkajských verších složený příběh o dvanácti polských mladících, kteří po bitvě u Varny upadli v turecké zajetí a nemohouce se vyhnout otroctví, zavraždí se navzájem. Jan Francisci, posuzovatel práce, chválí sice sloh, s volbou metra však spokojen není. „Chtěl-li básník vzory řecké a římské následovat, měl si šestiměry volit k hrdinskému ději tomuto; chtěl-li býti básníkem národním, slovanským, měl přiměřenými rýmy slavný čin ten opěvat,“ praví ve svém posudku, připojuje k tomu přátelskou radu, aby původce „neocenitelné dumky ukrajinské, hrdinské zpěvy Srbů, naše slovenské prostonárodní balady“ studoval, chce-li i nadále v tomto směru básnictví pokračovat.

Na to v únoru 1841 předkládá Braxatoris k posouzení novou básnickou skladbu, „Únos Břetislavův“, o níž Samoslav Hroboň pronáší úsudek, že „v celém vyvedení usiloval se básník staročeského ducha napodobiti — a někde se mu to dobře povedlo — na jiných opět místech ještě sloh ne dosti živý a rozvláčitý, duchu národního básnictva nepřiměřený panuje. Často se věci nepatrné dlouho opisují a důležitější výjevy živě před oči nepostavují.“ Dne 21. dubna přináší do zasedání pojednání „Nesmrtelnost“, přeložené z Herdrových „Postszenien zur Geschichte der Menschheit“ a ódu „Na mladíka“, přeloženou z téhož spisovatele.[63] Později pak — bezpochyby v školním roce 1841 — 42, z něhož se zápisnice nedochovala — přichází Braxatoris zase s dvěma lyrickými pokusy, básněmi „Sliby“ a „Odhodlanost“, které zase podrobil kritice Jan Francisci. Prvé básně známe jen titul; „Odhodlanost“ pak, připomínajíc poněkud Schillerův „Hektors Abschied“, líčí loučení milence s milenkou před odchodem do boje. Milenka nechce o rozloučení slyšeti, ač ji milenec po kollárovsku ubezpečuje:

V lásce k vlasti je má láska k tobě, Hyne-li ta, jest i tato v hrobě; Zatím, drahá, jest má silná víra, Že ta, jenž zde vládne naším citem, Ani tam nad vysokým blankytem Ušlechtilá láska neumírá.

Dívka však přece konečně překoná námitky milencovy a oba jdou společně do boje za vlast. Francisci k tomu poznamenává: „Krásný předmět, ač nejedenkrát již a né od jednoho krásně provedený, i původce krásně provedl a dobře. Ráz i mladíka láskou k vlasti a k milence hořícího, podobně i děvy s milým v obět dvojí lásky hotové, dobře líčen: látka dobře rozvržena, tak že se vše na svém místě nachází. Sloh je básnický, v obrazích mírný, nikoliv přepjatý, plynný, hladký, parallelismus, ve slovanských básních nanejvýš užívaný, zde v první a druhé sloce, ne málo krásy dodá; aby jen celou druhou slokou byl v něm pokračoval. Ostatně táto práce zasloužila, aby i veřejně byla čtena.“[64]

V téže době asi vznikly i básně tištěné „Modlení“, uveřejněné v Tatrance 1842 a „K Nitře“ a „Ctibor“, které se vedle zmíněné již „Potěchy“ objevily v Nitře 1842. Básník se tu po prvé podepsal svým zčeštěným rodným jménem, jehož pak stále užívá, Krasislav Sládkovič. Básně, nad průměr nijak nevynikající, dokazují hlavně jedno: že Sládkovičovi, ač vědomě češtinu pěstuje, přece jen literární díla česká pramene živé mluvy už nahrazovati nedovedla, že básnická jeho řeč v důsledku toho ustrnula po stránce výrazové na „Slávy dceři“ a prvých ročnících „Květů“ a pozbývala tak pružnosti. Ba co více: Sládkovičovi uniká již leckdy plný význam voleného slova a děje se mu pak, co každému, kdo hovoří neb píše řečí, sobě ne obvyklou — volí slova příliš silná. Drastickým dokladem pro to je zejména zveršovaná jeho pověst „Ctibor“. Ale i listy Sládkovičovy z té doby prozrazují, že mu velmi často docházela zásoba českých slov i obratů, a že si pak rád vypomáhal rodnou slovenštinou. Nedělo se jinak ovšem ani jeho vrstevníkům.

Sládkovičovým prvotinám nebylo konečně na prospěch ani to, že ho svíralo pouto Štúrovy estetiky, která brání projevům subjektivním, nutíc ho vystoupiti na koturn a mluviti stále jen o velkých ideách, kde vlastně by se bylo chtělo k slovu dostati vlastní srdce, jemuž splývaly v jedno pojmy lásky a krásy. A přece i z těchto prvých, z mezí současné konvenční poesie české nikterak nevybočujících pokusů, hovoří k nám i bezděčný, tichý protest násilně přehodnocovaného citu, přehodnocovaného aspoň pro veřejnost. Spanilá dívka, jež v básni „K Nitře“ pod hradem stojíc, romanticky roztoužená „myslí o svém rodě, cítí o své vlasti“, i neméně krásná slovenská děva v „Modlení“, dělící své srdce po kollárovsku mezi vlast a milovaného jinocha, statečná milenka v „Odhodlanosti“, která slučuje lásku k vlasti s věrnou oddaností k milenci — kdo jiný tu mohl tanouti roztouženému básníkovi na mysli, než dívka, do které on si vtělil ideál ženství, jejíž obraz jej provázel i do Bratislavy, a s níž i pro niž duše jeho hovořila ve chvílích tiché touhy a básnického vznícení? On jistě nejednou tehdy pociťoval, že Kollár i pro něho psal přiznání:

Chtěl jsem pěti králů českých trůny, bratrů příchod, Vlastu s Libuší; chtěl bič Boží, kterak do kuší střely klásti svoje učil Huny — Ale klamné vždycky do uší Mína jen a Mína znějí struny.

Nesmí vsak z plna srdce zazpívati o své lásce, přiznati, že na oltáři jeho srdce stojí vedle vlasti vidina milované dívky, že všechen cit, jímž plane pro národ, pro vlast, pro vše krásné a dobré, se rozplývá v nekonečném moři lásky a z něho vlastně teprve se rodí. Promítá tedy obraz bytosti, s níž duše jeho srostla v jedno, do étericky chladných výšin, kde pozemský, jemu tak vábný zjev milenky má již jen mlžné obrysy abstraktního pomyslu. Tak je tehdy, když se vrací ze společných schůzí, uchvácen skvělými vývody Štúrovými o poslání mladé generace slovenské, o velkolepých úkolech, které čekají na ty, kdo stranou kladouce osobní své štěstí i pohodlí, zasvětili své síly velké budoucnosti Slovanstva. Ale když se přihlásila k slovu touha po té, jež byla korunou všech jeho snů o štěstí, když v náručí letní přírody, odloučen jsa od druhů, naslouchal tichému šumění v korunách stinných stromů, a zpěv ptáků i šelest trávy a bzukot hmyzu splývaly mu s výmluvným tichem vesmíru v jedinou sladkou harmonii, která provázela jeho vzpomínání na chvíle prožité s Marínou, a jemu se chtělo do světa zajásat veliké své štěstí — tu zapomněl na vše, co mistr vykládal o původu, vzniku a významu lidové písně jakožto projevu budoucí velikosti slovanského ducha, a překypujícímu jeho citu zjevila se pravda jiná: že lidová píseň slovenská se zrodila — z lásky. A tak spřádá poetickou pověst o zrození slovenské písně a píše tuto hříčku německy; spřádá ji pro sebe a svou Marínu, kterou jistě jeho srdce vidělo, když vypravuje:

Wohl unter der heiligen Linde ein süsses Mägdlein schlief;

a že tu půvabnou dívenku, odpočívající mezi květinami v kraji, kde se snoubí Morava s Dunajem, spatřil statný krásný mladík, přicházející od sněžných Tater. Neodolá:

Durchzückt von Wonneverlangen küsst er der blühenden Maid die frischen, rosigen Wangen, Mit Lindenblüt bestreut. Erwacht vom zärtlichen Kusse sieht sie den Wanderer an, Und straft mit lächelndem Grusse, Was ihr der Frevler getan. Und seitdem hebt von der Linde, die immer und immer noch blüht, Vom lange schlummernden Kinde sich ein hellklingend Lied.

A píseň takto probuzená pod Tatrami z opojného blaha lásky, za šumění posvátné slovanské lípy zní od té chvíle do širého světa. Splácí Sládkovič sice i v této básni povinnou daň současnému pojetí, o velkém významu lidové písně, když končí výzvou:

Rausch nur, du heilige Linde, Erhebe dich, kühner Sang… Damit auf sonnigen Höhen, Im weiten slawischen Reich, Deine Völker wieder gehen Den alten Helden gleich![65] (Slowenka.)

Ale přes toto vlastenecké zakončení přece jen cítíme, že v úzadí básně stojí týž všeovládající cit, z něhož vyplynuly i verše, které Sládkovič napsal své sestře k sňatku (30. III. 1841) a rovněž nebyly určeny pro forum mladých soudců, zatracujících lásku:

Poušť je život, tam kde srdce není, srdce tlící v citu lásky svaté; Tam jen slast, kde v libém spoluznění duše dobré vážú nitě zlaté; tam, kde v jedno pnou se dvě bytnosti, kde dvě srdce jednak vždy cítí: tam jen sladký nektar jest mladosti, tam jen hvězda blaženosti svítí.[66]

Verše neumělé, konvenční, a myšlenka ne právě původní — ale verše pro duševní růst mladého Sládkoviče přece jen významné. Povídají nám, že v nitru původcově byl rozpor. Přinesl si do Bratislavy svou lásku k Maríně — a tam slyší, že je to cit méněcenný, ba nehodný slovanského mladíka, jenž smí míti lásku jedinou, nadosobní: vlast. Neobětovat vše vlasti, je nemyslitelné v citovém a myšlenkovém ovzduší, v němž se Sládkovič ocitá v Bratislavě — ale těžko je i srdci poručit, aby nelnulo k Maríně a zapomnělo na šťastné chvíle štiavnické. Nemaje tehdy ještě světového názoru, který by rozpor vyrovnal, Sládkovič žije v Bratislavě v dvojím světě citovém, projevujícím se i v jeho pokusech básnických: se svými druhy horlí pro ideály národní, slovanské, a tímto duchem nesou se i jeho básně veřejnosti určené; a v svatyni srdce, sám pro sebe, prožívá si štěstí své lásky, jejíž projevy vnikají do poesie jeho jen bezděčně, z překypujícího citu, když není obavy, že zazní proti nim anathema přísných druhů.

Dvě léta v Bratislavě prožitá stala se tak Sládkovičovi nejen dobou bohatých a plodných podnětů, z nichž těžily cit i intelekt, nýbrž i dobou úsilovného hledání formy pro to, co nitro přeplňovalo a žádalo si neodbytně uměleckého výrazu. A řekněme hned: dobou hledání marného. Příliš jej — rozeného lyrika — na této výpravě za vlastní uměleckou individualitou ještě mýlí teorie mistrova o poesii odosobněné, připouštějící kromě Boha a Slovanstva jen ideální hodnoty lidstva jako předměty hodné slovanského poety. Básnické schopnosti Sládkovičovy se tak v Bratislavě rozvinouti nemohly a také nerozvinuly, zůstavše utajeny na ten čas i bystrému zraku Štúrovu, jenž zpravidla vlohy svých stoupenců dobře postřehoval i oceňoval. Štúr touž dobou, kdy doporučuje péči pražských přátel Janka Kalinčáka jako „vznešený básnický talent, který orlovým letem své básně nedlouho vysoko nad Slovanstvem se vznese,“ nazývá Sládkoviče prostě „krajanem a přítelem naším,“ nezmiňuje se ani slovem o jeho básnických pokusech.[67]

Plnou sílu podmaňujícího Štúrova slova, jež bezděčně lámalo jeho uměleckou osobnost, poznal Sládkovič také ještě ke konci svého bratislavského pobytu v kritické chvíli, kdy Ústavu náhle vyvstal nepřítel v mladistvém radikalismu mládeže, která se opřela dosud platným zákonům Ústavu a byla by málem přivodila jeho zánik. Palkovič si totiž nebyl troufal přenést na Štúra po jeho návratu z Halle všechny funkce, s náměstnictvím profesorátu spojené, aby nevzbudil přílišné a nežádoucí pozornosti Maďarů. Jmenoval tedy Štúra svým náměstníkem pro hodiny teoretické, pověřiv vedením hodin praktických Ondřeje Hodžu. Mezi členy Ústavu a Hodžou vzniklo jakési nedorozumění pro přílišnou pánovitost Hodžovu, a studentstvo, neodlišujíc úřad náměstníka od osoby, bouřlivě žádalo novou úpravu stanov Ústavu, kterými by se omezil vliv profesorů a vložila správa Ústavu do rukou studentstva samotného. Malá revoluce vedená Franciscim, ve které i Sládkovič stál na straně „konstitucionalistů“, nabyla v květnu 1842 tak povážlivých rozměrů, že bezradný Hodža rychlým listem požádal o zakročení Štúra, vymáhajícího právě ve Vídni povolení pro noviny. Štúr skutečně přispěchal a spor urovnal, výmluvně poukazuje na nebezpečí, do jakého nespokojenci Ústav k potěšení odpůrců uvedli. „Konstitucionalisté“ zůstali v menšině a byla vypracována nová, i Franciscim podepsaná „Soustava Oustavu Slovenského v Břetislavě“, aby „svévole z Oustavu cele vyprášena byla a její místo rozumnost zastoupila,“ neboť „čas jest, Slováci, svévoli, míněním a zdáním výhost dáti, čas jest, rozumnost uznati, jí sloužiti a ji životem dokazovati.“

Použil toho pak Štúr i při „loučivém zasednutí“ 18. června 1842 a v tklivém a působivém proslovu připomněl rozcházející se mládeži, „jak Slovanů vůbec živel a charakter jest subjektivnost, mající v sobě ovšem zárody veliké, ohromné budoucnosti a epochy; ale dosud byla hlavní příčinou staletých neštěstí našich.“ Smířeni a k slzám dojati loučili se tehdy členové Ústavu se svým mistrem i s Bratislavou, slibujíce znovu nadšeně podřízení osobních zájmů obětavé lásce k vlasti a národu.[68] A s posledním tímto mocným dojmem ze strhujícího kouzla osobnosti Štúrovy v duši loučí se s Bratislavou i Andrej Sládkovič.



[24] Ke charakteristice romantického myšlení a cítění viz: M. Joachimi, Die Weltanschauung der Romantik. Jena 1905; S. Schultze, Die Entwicklung des Naturgefühls i. d. deutschen Literatur d. XIX. Jahrhunderts, Halle 1907; A. Stockmann, Die deutsche Romantik. Freiburg 1921; J. Kaim, Die romantische Idee. München 1921; G. Mehlis, Die deutsche Romantik. München 1922; P. Kluckhohn, Die deutsche Romantik. Leipzig 1925. — Kromě toho i příslušné kapitoly Brücknerových dějin polské a ruské literatury, Máchalových Slovanských literatur, sv. II., Praha 1925 a T. G. Masaryk, Russland und Europa, Bd. I. Jena 1913.

O duchu panujícím v bratislavském Ústavě poučují v hlavních rysech vedle příslušných statí J. Vlčka v „Dějinách slovenskej literatury“ a v „Literatuře české XIX. století“ také: J. M. Hurban, Ľudevít Štúr, SP 1881; J. Francisci, Vlastní životopis, TSM 1909; H. Turcerová, Louis Štúr et l’idée de l’indépendence slovaque, 1913; Dr. Milan Hodža, Československý rozkol, TSM 1920; Alb. Pražák, Dějiny spisovné slovenštiny po dobu Štúrovu, Praha 1922.

[25] Novalisova stať „Die Christenheit oder Europa“ byla napsána r. 1799, otištěna pak po prvé v jeho „Schriften“ 1826. Praví tam: „In Deutschland kann man schon hingegen mit voller Gewissheit die Spuren einer neuen Welt aufzeigen. Deutschland geht einen langsamen, aber sicheren Gang vor den übrigen europäischen Ländern voraus. Während diese durch Krieg, Spekulation und Parteigeist beschäftigt sind, bildt sich der Deutsche mit allem Fleiss zum Genossen einer höheren Epoche der Kultur, und dieser Vorschritt muss ihm ein grosses Übergewicht über die andern im Lauf der Zeit geben… Noch sind alles nur Andeutungen, unzusammenhängend und roh, aber sie verraten dem historischen Auge eine universelle Individualität, eine neue Geschichte, eine neue Menschheit, die süsseste Umarmung einer jungen überraschten Kirche und eines liebenden Gottes und das innige Empfängnis eines neuen Messias in ihren tausend Gliedern zugleich… Wer fühlt sich nicht mit süsser Scham guter Hoffnung? Das Neugeborene wird das Abbild seines Vaters, eine neue goldne Zeit… eine prophetische, wundertätige und wundenheilende, tröstende und ewiges Leben entzündende Zeit sein — eine grosse Versöhnungszeit, ein Heiland… Nur die Religion kann Europa wieder aufwecken und die Völker sichern und die Christenheit mit neuer Herrlichkeit sichtbar auf Erden in ihr altes friedenstiftendes Amt installieren…“ — Podle toho není tedy mesianismus svým původem vlastně slovanským důsledkem romantické filosofie, ale přímo ideovým majetkem romantiky německé.

[26] Květy 1836, příl. XV.

[27] 5. XII. a 12. XII. 1840. Oba listy v ATSM.

[28] M. z Bohuslavíc: Zaváté, ale nezapomenuté listí, Sokol 1862, 12.

[29] Tamtéž, str. 11.

[30] S. Podlipská, Z let probuzení, Praha 1872, 50.

[31] M. z Bohuslavíc, Zaváté… Sokol 1862, 46. — Štúrovci se tu patrně raději přidržovali poetické pravdy „Slávy dcery“, která jim pěvce slovanské vzájemnosti povznášela do výšin ideálu i v tom, kde u jiných byla obava zfilisterštění. Že však jest nesoulad mezi Kollárem-básníkem a Kollárem všedního, skutečného života, si nezapírali a těžce se s tím smiřovali. Nasvědčuje tomu nejen Hurbanova výpověď, že „Štúr a jeho škola za zlé mali Kollárovi jeho ženbu“ (SP 1881, 298), ale i ironické oznámení Štúrovo, že „Kollárova Mína zlehla. Cože má? Tolik co nic — dívče.“ (Štúr Dan. Slobodovi 23. II. 1837). Rovněž Bohuslava Rajská zaznamenává se své cesty po Slovensku, že slyšela stesky na to, že Kollárova domácnost jest spíše německá než česká, ba že malá jeho dceruška jen německy hovoří (Z let probuzení, 50); a pozdější krátká zpráva, že Kollárova dcera se provdala do Německa (Sokol 1863, 456), svou stručností jest výmluvným důkazem, jak bolestně slovenští ctitelé Kollárovi tento rozpor teorie a praxe pociťovali. — Ovšem, jim, kteří mohli souditi jen podle zevnějšího dojmu, unikalo tehdy, co dnes víme z dokumentů, pečlivě a pietně sebraných Janem Kabelíkem v knížce „Rodina pěvce Slávy dcery“ (Praha 1928, Český čtenář r. XX., čís. 1 — 2): že Kollárova žena, i když už nedovedla splynouti s národem svého muže jazykově, dovedla přece s ním srůsti duševně a že v tom duchu vychovávala věrně i Kollárovo jediné dítě. Nestalo se z její vůle ani viny, že potomstvo Kollárovo přece zaniká v Německu.

[32] J. M. Hurban, Slovensko a jeho život literárny. SP 1851, 129.

[33] M. z Bohuslavíc, Zaváté… Sokol 1862, 12.

[34] J. M. Hurban, Ľud. Štúr, SP 1881, 202.

[35] Ľud. Štúr K. B. Štorchovi 16. XI. 1836. NMP.

[36] Květy 1839, 344.

[37] J. M. Hurban, SP 1851, sv. II., 145.

[38] O. Gerometta, Slovanov náklonnosť ku slobode, SP 1851, 146.

[39] J. Francisci, Vlastní životopis, str. 39 a list J. M. Hurbana A. H. Škultétymu 3. X. 1840 ATSM.

[40] Pořádek výkonných zasednutí učenců řeči a literatury československé v Břetislavě r. 1839 — 1841. Rukopis ATSM.

[41] J. M. Hurban, Slov. a jeho živ. lit., SP 1847, 74/5.

[42] Květy 1840, příl. II.

[43] Květy 1839, 344.

[44] Ľud. Štúr J. Pospíšilovi 9. V. 1841. Knižnice československá, sv. XI. Pacov 1919.

[45] J. M. Hurban, Ľud. Štúr, SP 1881, 110.

[46] Pořádek výk. zasednutí… 13. I. 1841.

[47] J. M. Hurban, SP 1851, 141.

[48] J. Francisci, Vlastní živ., 24.

[49] Nár. Nov. 1920, čís. 123.

[50] Květy 1840, 143.

[51] J. Francisci, Vlast. živ., 27 a Paulíny-Tóth, Listy ku slovenskému Tomášovi, Nár. Nov. 1870, č. 115.

[52] J. Francisci, Vlast. živ., 27, 29; J. M. Hurban, SP 1851, 130.

[53] J. M. Hurban, Ľud. Štúr, SP 1881, 106.

[54] Ľ. Štúr, Prednášky o poesii slovanskej, Orol 1875, 190.

[55] J. M. Hurban, Ľud. Štúr, SP 1881, 529.

[56] Pořádek výk. zas.… 12. XII. 1840.

[57] P. Križko, Bohd. L. Grossmann, SP 1890 246.

[58] J. M. Hurban, Ľud. Štúr, SP 1881, 110.

[59] Zpráva Slovenského Národního Divadla Nitranského v Sobotišti… Archiv architekta D. Jurkoviče v Bratislavě. Též Květy 1842, 43.

[60] J. Francisci A. H. Škultétymu 16. III. 1841 a 18. III. 1842. ATSM.

[61] M. Z Bohuslavíc, Zaváté… Sokol 1862, 8.

[62] Podrobněji o tom F. Kleinschnitzová, Sládkovičova lyrika, SP 1923, 41.

[63] Pořádek výk. zas.… 26. XI. a 25. XI. 1840 a 20. II. 1841.

[64] Óda „Na mladíka“ a „Sliby“ jsou zaznačeny na lístku v liter. pozůstalosti S. B. Hroboně s poznámkou: „Práce Ondřeje Kras. Braxatorisa 1844 (!) donešené.“ — Báseň „Odhodlanost“ i s posudkem Francisciho je zachována v rukopise v ATSM.

[65] SP 1890, 311.

[66] SP 1913, 189.

[67] Ľ. Štúr V. Staňkovi 5. X. 1843. NMP.

[68] Viz k tomu: J. Vlček, Řeč od Ľudevíta Štúra v loučivém zasednutí dne 18. června 1842 držená. SbMS, 1 a d.; F. Kleinschnitzová, List Ľ. Štúra V. Staňkovi, SbMS II., 78; táž, Ešte dva príspevky k „vzbure“ v bratislavskom Ústave 1842, SbMS III., 70 a d.




Flora Kleinschnitzová

— literárna historička, knihovníčka, spisovateľka, prekladateľka a pedagogička, členka Literárneho odboru Matice slovenskej Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.