Zlatý fond > Diela > Andrej Sládkovič a jeho doba


E-mail (povinné):

Flora Kleinschnitzová:
Andrej Sládkovič a jeho doba

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Erik Bartoš, Tibor Várnagy, Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 10 čitateľov

V. V boji o slovenštinu

V době, do které spadají Sládkovičova studijní léta, byla čeština na Slovensku vlivem okolností jí nepříznivých už značně na ústupu před domácím nářečím. Byla jazykem knihy a kazatelny a zaznívala za více nebo méně slavnostních chvil, kdy se k poradám církevním a schůzkám kulturním sešel poměrně nepatrný hlouček lidí, bránících se přesile maďarisace. Ale skutečný život už šel mimo ni. Co ze stále více mohutnějícího proudu obnovené češtiny, jejíž jazykový poklad vzrůstal a se osvěžoval ze živého slova, přitékalo na vzdálené Slovensko, byl jen chudičký pramen tištěného slova, skládaného ve vyumělkované periody, kterých obecný hovor nezná. Byla to jen mdlá, bezbarvá odnož květu, který se v Čechách svěže rozvíjel v půdě pro zdravý rozvoj jazyka jedině možné: z živého slova stále mluveného i slyšeného. Slovní zásoba prostředkovaná tiskem stačila pro kazatelnu i školu, pro oficielní příležitosti, kdy myšlení se pohybovalo stále v témž kruhu a vyjádření myšlenek mělo již svou ustálenou, jistou formu. Dostačovala i generaci starší, jež stála takřka u kolébky ohrožené a obnovené češtiny, pomáhala tvořiti slovní její poklad a v tištěné literatuře třicátých let se setkávala stále ještě se všemi stylistickými obraty a výrazy, do nichž byla přelévala v době mladistvého rozmachu vzrušený svůj cit i nové tehdy myšlenky. Ona, vnitřně uklidněná, resignovaně přijímající, co přinášel s sebou všední život, nepřijímala už nových myšlenek ani citů, nemusila ani hledati nového vyjádření: hotovým dílem byl její světový názor i forma, ve které se literárně projevil. Otcové necítili a nemohli cítit, co cítily velmi zřetelně jejich děti, jež byly zároveň i dětmi romantiky, plné citového i myšlenkového neklidu, který zápasil o plné své vyslovení. Romantický individualismus, zdůrazňující subjektivní cítění a rozebírající všechna hnutí duše, se zvláštní rozkoší se zahloubávající do všeho, čím lidské srdce se zachvívalo v radosti i bolu, objevoval pochopitelně i nové a nové odstíny citů a hledal ovšem i nové, jemné odstíny pro slovné jejich zachycení. Střízlivý, vše zjednodušující vyjadřovací způsob racionalismu nestačil zdaleka na vyslovení toho, co nového extatický ráz romantického myšlení vkládal do obsahu pojmů, k nimž se lidské myšlení stále znova navrací: Bůh, vesmír, láska, smysl života i smrti.

Není bez významu, právě pokud jde o úzký vztah, který je mezi světovým názorem romantiky a stylistickým jeho vyjádřením, že Petr Hostinský tak naléhavě napomíná své druhy: „Synovia slovenskí! píšte živo ako vlny Hrona, píšte v rozmanitých obrazoch, aké vidíte nad našimi Tatrami ráno, večer, na jar, v zime, či keď mračno, či keď jasno. V reči vašej nech povievajú šumy a hviždia vichry vašej duše, nech svietia blesky a rachocú hromy vášho srdca. Nech vo vašom slohu zažalostí srbská tambura, zamilostí slovenská píšťala, zanôťa polské husle a zavreští ruská trúba, potom život váš bude živá poesia a vy budete slovom Sloveni!… Sloh alebo spôsob písania je pre nás Slovanov dúležitější, ako by sa to mnohí nazdávali… Ako naše videnia spojuje i mysli i ducha, tak aj reč naša musí tú celosť predstaviť. Reč je živel pravdy a vedy; a tak štýl musí byť tak rozmanitý, tak vznešený, tak opravdivý a krásny, ako samá tá pravda, ako sám ten náš svet. V slovenskom slohu musia sa ozvať v jednej harmonii všetkje hlasy sveta, tak ako v našej piesni vedy všetkje verše pravdy. V ňom zahučí nebeská hudba duchov západu na strunách očarujúcich srdcia východu… Či máme len myseľ a nie aj srdce? Vichry vejú, hromy bijú, hviezda svieťa nie len nad nami, ale aj v našej duši: musí sa teda ona vysloviť verne, slobodne…“[108] Hostinský tu sice má na mysli domnělý kontrast, který má býti mezi filosofickou spekulací německou a novou érou filosofie slovanské, a který podle jeho názoru se projevuje i ve stilistickém podání; podléhaje klamné vidině, která řídila mysl i cit jeho generace na Slovensku, vidí německost v tom, co bylo prostě vyjádřením ducha doby generace předchozí, a nazývá pak slovanským, co bylo vlastně jen obecným požadavkem romantiky.

Tato touha romantiky, i slovem věrně zachytiti všechnu neurovnanou přemíru citu i překotných a mlhavých myšlenek, úzce souvisela s nutností ovládati řeč s virtuositou umělce, jenž z jediného nástroje kouzlí nekonečnou stupnici lidského cítění, od jásavého štěstí až k zoufalství bolu, od bouře vášní až k sladkosti milostné něhy. A tu právě narazilo romantické Slovensko na překážku, která, majíc bezpečný základ v tendenci politického vývoje maďarského, sotva pozorovatelně, ale vytrvale vzrůstala, až se v letech čtyřicátých, v době zvýšeného života citového, projevila jako mučivý nepoměr mezi slovem a citem, mezi horoucím chtěním přelíti v přiléhavá slova náplň nitra a mezi střízlivou strohostí literárního projevu tohoto chtění. Nepoměr, který musil vzniknouti, protože Slovensko se již dlouhý čas před tím projevovalo dvojí jazykovou formou: pro veřejné projevy užívalo češtiny spisovné, kterou čím dále více poznávalo jen nepřímo z literatury tištěné, neboť osobní styky Slováků s Čechy, ač byly velmi srdečné a poměrně časté, přece jen byly příliš nepatrné, aby se byly mohly projeviti úrodnými i po stránce jazykové. Ale veškerý soukromý život Slovenska, styky přátelské, intimní jeho cítění bylo sloučeno s domácím nářečím, se slovenštinou. Nastává tu vlastně jakési rozdvojení niterného života na stránku citovou, která v převážné míře jest prožívána a projevována slovensky, a na stránku rozumovou, s jejímž literárním vyjádřením jest nerozlučně spojena spisovná čeština, která byla až příliš úzkostlivě střežena, aby do ní nepronikly živly dialektické, ať už z Moravy či Slovenska. Bezděčný, okolnostmi způsobený tento rozpor byl pociťován více méně na Slovensku všemi, kdož vládli perem. Odtud volání Tablicovo po sblížení češtiny se slovenštinou,[109] odtud i praktické pokusy Kollárovy, svou poetickou řeč oživiti jazykovými prvky rodné země. Odtud i obdobné úvahy prešpurské mládeže, která už r. 1837, když hodlala psáti knížky určené pro lid, uvažovala o otázce, neměl-li by se sloh těchto prací přiblížiti mluvě lidové.[110]

Štúrova družina, ač dbala na čistotu češtiny ve svých schůzkách, neměla k slovenštině nikdy daleko — byla patrně jejich obcovací řečí mimo Ústav. Vyzrazují to nepřímo zapisovatelé ze zasedání Jednoty, jimž čím dále častěji vyklouzne z pera slovo nebo obrat prozrazující, že pisatel se „přepsal“ ve prospěch slovenštiny, ve které jest zvyklý myslit i mluviti. Ale i přímých důkazů pro to jest dost, že mladé Slovensko nejen hovořilo slovensky doma, ale neslo si řeč rodné země i s sebou do ciziny.[111] Štúr svým prohlášením roku 1844 nevydupal slovenštiny ze země; dekretoval jen, co tu už před ním bylo a žilo a hlásilo se k svému právu. Že pro něho a ty z jeho druhů, kteří s ním organisovali veřejný život na Slovensku, byla otázka slovenštiny také politikum, jest nesporné a pochopitelné — třebaže i on měl k věci ovšem také vztah citový, podmíněný romantickou filosofií, jež v řeči viděla jeden z nejvýznamnějších způsobů, kterým se projevuje individualita národa. Štúr byl především politikem, chtěl na Slovensku probuditi politický život a musil tedy bráti v úvahu hlavně politické důsledky rozhodnutí, které činil ve jménu slovenské veřejnosti. Viděti však v Štúrových politických motivech hlavní moment, který uvedl slovenštinu do literatury, byl by omyl. Veřejná její sankce samozřejmě měla vliv veliký, ne však rozhodující — politické důvody sebe přesvědčivější nestvoří toho, co jest nevyhnutelnou podmínkou pro rozvoj každého jazyka: literaturu. Vždyť politický podklad měl už před Štúrem pokus Bernolákův a — selhal; politické pozadí mělo v letech padesátých přecházení skupiny Palárikovy a Radlinského od slovenštiny k češtině a zase zpět — na vývoj slovesného umění slovenského to valného vlivu nemělo; politické důvody velmi přesvědčivé měl třicet let po Štúrově činu (1876) také J. M. Hurban, když volal po návratu k češtině — a uznaný politický vůdce se tohoto literárního návratu přece nedovolal. Kde jest toho příčina? Nerozhodovali ti, kteří literaturu organisovali, ale ti, kteří ji tvořili — básníci. Štúr — vůdce — ač mluvu své rodné země miloval, přece jen byl na vahách a bral v úvahu vnější okolnosti; ti, kteří okouzleni jeho osobností a ideami uváděli jeho slova v čin, jednali především z motivů citových, přenechávajíce rozumovou úvahu svému vůdci.[112]

Hodžova charakteristika slovenské povahy, uložená v několika málo slovech: „Ľudský rozum a všetka domyslná dúvodivosť, to je slovenskej povahe všetko málo; čo sa dá rozumieť, tomu on chytro príde na kraj, ale cítiť, dožiť a prežiť, to mu je všetko,“[113] vystihuje velmi dobře poměr mladého Slovenska k rodné řeči. Myšlenka spisovné slovenštiny vyvolala mocnou a trvalou resonanci v té oblasti duševního života, které se dovolávalo a k níž se hlásilo i celé hnutí romantické — zasáhla cit; a v tom bylo její vítězství. Politikové mohli slovenštinu dekretovati, zabezpečovati jí vnější podmínky zdaru; teoretikové mohli určiti její gramatické zákony; vdechnouti jí však skutečný život mohli jen ti, jejichž tvůrčí činnost jest podmíněna zmocněným životem citovým a jimž rodná mluva, ku které měli intimní vztah, byla jedině možným prostředkem výrazovým. Ti pak, vesměs síly svěží, překypující mladou, nevyčerpanou ještě energií, stáli v rozhodné chvíli na straně slovenštiny. Pro ně všechny platí onen citový důvod, kterým si odluku vykládá Bohuslava Rajská: „V onom nářečí, v kterém jsme vychováni bývali, známe i nejlépe city své vyjádřiti; přiučený jazyk více k rozumování se hodí… Mám pravdu?“ A se zvýšeným jemnocitem milující ženy, která ví, že to, co touží od svého snoubence slyšeti či čísti, dovede jí Hroboň povědět jen mluvou svého srdce, připojuje k témuž listu výmluvnou žádost: „Když píše Bohdan Bohuslavě, nechať píše slovensky!“[114] Prostěji a výstižněji sotva kdo vyslovil mocný důvod, který slovenštině získal všechny, jimž byl dán osudem dar citu a schopnost písní jej projeviti. Botto, Hroboň, Chalúpka, Kráľ, Dohnány, Matúška, Francisci, Nosák, Kalinčák: je všechny osvobozuje slovenština od mučivé nemohoucnosti slovem zachytiti plně obsah srdce i duše; zbavuje je pocitu, který druh jejich Sládkovič sevřel ve slova: „Ťažko lkať citom v srdca žalári.“

Každé uvolnění budí optimismus, a optimistickou se stala ve všem svém myšlení a konání i mládež slovenská, jakmile se zbavila svého domněle nejtěžšího pouta, naučené češtiny. Kladouc semeno do málo připravené půdy, očekávala květ i ovoce zároveň. Duševním zrakem již viděla, jak se do výše i šíře rozkládá strom slovenské kultury, a v nezdolném a dojemném nadšení věřila, že svatým svým chtěním zdolá sama úkol, na který jest třeba úsilí několika generací. Oblíbené do té doby teskné úvahy o skvělé minulosti a žalné přítomnosti Slovanstva ustupují zářivému obrazu skvělejší ještě budoucnosti, a elegie, žalostící nad pádem Slovanstva, mění se v jásavý zpěv radostné víry:

Čím ste v pravekoch boly, Tatry naše? Kolískou národom. Čím budú svetu svaté hradby vaše? Myšlienok východom. Kdo vaších duchov tajomstvá vyvestí? Zrodený syn Tatier. A kdo zrozumie slová tých povestí? Vybraný bohatier. Čo vaše víchry, vody, blesky, šumy? Chóry pesní ľudu. Či vaše túžby ostanú len dumy? Hlasom žitia budú! (Hostinský, O. T. 1845, 89.)

Změněnou náladu doby, která se s nově probuzenou vůlí k životu odvrací od smutku Kollárova Předzpěvu, zachycuje Štúrovo pevné prohlášení: „Život je náš a my Slovenmi chceme byť. Koľko sto dôvodov máte proti nášmu životu, proti nášmu Slovenstvu? Čím zlomíte túto vôlu našu, či máte oproti vôli silnej, nepodvratnej, životnej, či máte oproti tomu sto dôvodov?“[115] A vyjadřuje ji i Hurbanův požadavek, aby se slovenské básnictví konečně odvrátilo od neplodného nářku nad ztracenou slávou k úkolům nového života. „Takéto strachy už domrzia človeka: načo že sú nám básnici, keď len všade smrť vetria, o vražde hovoria a pre samô radenia lásky o láske, pre narádzania svornosti spievať nevedia? Slobodná ríša hýbaní duchovních — je ríša pre poeziu: načo nám básnik tam hynutia predkladá, kde sa teší zo života? Filisterský Slovan povie, pravda, že nemôžeme sa dosť nanapomínať k svornosti a láske; to je pravda. Ale básnikovo pole a život je nie to kostolnícko so zvončekom po hlavách udierania, aby ľudia pod kázňou nespali. On má život vážiť aj zo samej smrti.“[116]

Nové ideje, o nichž se vůdce slovenské mládeže vyjádřil, že „sú jako vystrčené zástavy, ku ktorým sa sbierajú a okolo ktorých si zastávajú oddanci,“[117] zaujaly skutečně zcela srdce, mysl i ruce bratislavských nadšenců. Není bez hluboké symboliky drobná ozdobná vigneta, krášlící titulní list literárního orgánu slovenských romantiků, „Orla Tatránského“: kolem palmy z úlu vyrůstající jsou seskupeny pluh, kladivo, kružítko, knihy, globus, malířská paleta, lyra a herecká maska. Je v tom vysloven úplný program slovenského hnutí romantického: úsilovná práce ve všech odvětvích vědy, umění a řemesel, která bude základem pro bohatě se rozvětvující strom národní velikosti a blahobytu.

Každý z družiny přispívá k dílu slovem i skutkem podle svých sil, zájmů a schopností, podle místních potřeb. Podnikají rázný boj proti zhoubnému alkoholismu, zakládáním „spolků miernosti“, v nichž jejich organisátor, Jan Francisci, vidí „opravdový Jordán, v ktorom naši Janovia vykupiteľa Slovanstva a sveta, Slovákov, krstom svatým krstiac, k jeho úradu zasvecujú.“ A chtěje propagačnímu dílku svému, „Beda a rata“ nazvanému, dopomoci k největšímu rozšíření mezi lidem, sází Francisci v tiskárně Wertmüllerově svou práci sám, aby tím zlevnil náklad.[118] Malíř Božetěch Klemens, odchovanec Amerlingův, usiluje o zřízení průmyslové školy; Štefan Homola přimlouvá se za vyšší vzdělání slovenských žen a setkává se s úmyslem Hroboňovým, za pomoci Bohuslavy Rajské a Miloslavy Lehocké zříditi na Slovensku ústav, podobný pražské „Budči“. Všude, kde působí Štúrovci, jsou zakládány nedělní školy, v nichž jest širokým vrstvám lidu poskytováno poučení různého druhu. Neúroda, bída a hlad, jimiž v této době byly po tři léta stiženy slovenské kraje, vedou zase k úmyslu zříditi pracovny, v nichž by hladovějící našli práci a chléb.

Na všech stranách však jest při tom pociťován nedostatek praktického vzdělání slovenské mladé generace, která se dosud držela názoru Hurbanova, že „mezi nejznamenitější terény a firmy působení a účinkování našeho národního slovenského náleží úřad kazatelský a potom ať profesorský.“[119] Štúr proto poukazuje na nutnost nových cest po této stránce: „Málo jesto chuti do právnictva, lekárstva, polytechnických nauk, a predca videli sme, že v lekárstve u nás neveľa ľudí jesto a vyučených technikov ešte menej… Nieto naukového okresu viacej do života zasahujúceho nad právnický a napospol politický, bo jemu patrí starostlivosť o veci obecné, pospolité a občanské a ích sprava; z tohoto sa teda okresu vylučovať, znamená vylučovať sa z rozumenia a účinkovania pri záležitostiach každého napospol sa týkajúcich. Že známostí polytechnických nám velmi treba, to každý vidí; darmo! už nemôžeme ďalej v tej nepodujímavosti, v tom našom obľúbenom pokoji ostávať, ale musíme sa dať do podujímaní priemyselných…“[120] K otázkám převážně praktického rázu hledí i články Štúrových „Národních Novin“, které měly vedle uvědomění politického budit v lidu i zájem o věci významu obecně-veřejného. Kritisuje se tu odnárodnělé zemanstvo i malichernost měšťanstva, hovoří se o nutnosti spolčování a potřebě veřejného mínění, o požadavku, aby krajinské úřady přestaly býti sinekurou zemanstva; o vystěhovalectví a jeho příčinách, o vzájemném pojišťování a obecných jistinách, o poddanství a nedostatečném školství, o poměru Slovenska k panslavismu, o volbě povolání podle přirozených vloh, o zákonu směnkovém a různých problemech národohospodářských, o společenském a úředním postavení učitelstva, o účelné organisaci knihkupectva, o trestním právu a ovšem také o ústavních zákonech, které se zvláště Slovenska dotýkají.

Ze všech krajů slovenských se hlásí oživlý kulturní ruch a zájem, dává za pravdu Štúrovcům a opravňuje Hurbana k rozradostněným slovům, jimiž o tom všem píše svému švagrovi, Danielovi Slobodovi: „Ej, švagre, švagre, keby si mohou medzi nami byť — zrástou by si za jeden rok na výšku lipky Tvojej v lipnici sobotiskej od radosti nad životom!“[121]

Ovšem, bylo i mnoho nejasného, nehotového a nedomyšleného v nadšeném konání probuzeného Slovenska, zejména tam, kde se octlo na půdě nejisté teorie nového slovenského umění a slovenské vědy, o jejíž vytvoření usiloval hlavně J. M. Hurban ve svých „Slov. Pohľadech“. Měla býti naprosto nezávislá na filosofických poznatcích západní Evropy, lépe řečeno na filosofii německé, a měla býti založena na apodiktickém tvrzení, že jen Slovanu jest propůjčen dar plného a pravého poznání zákonů všehomíra. Měla býti vydupána ze země, ač strůjce a hlasatel její sám neměl o ní jasné představy, když prohlašoval: „Slovenský život musí mať slovanskú vedu. Toto si musíme povedať, pravdu toho úplno poznať, uznaním tým od systemov ľuďmi cudzými urobených sa odtrhnúť, už čo bysme priam nevedeli na teraz jej ťahy, jej podobu označiť a nalíčiť. To vieme s istotou, že ona nebude bez velikej pôvodnosti, že nebude obmedzená úzkými medzámi systémov storakých.“[122] Pojem této nové vědy se nestal jasnějším ani živou polemikou, a vysněná slovenská filosofie utonula konečně docela v hromaděných slovech, opírajících se o apokalypsu a mystiku mesianistů.

Nejinak bylo i s požadovanou novou, vpravdě slovanskou literaturou, kterou teoretikové sestrojovali bez ohledu na individuální sklony tvůrčích umělců a logický vývoj. Hurban od nich žádá, aby se především vzdělali filosoficky a tak „nastrunili svoje harfy k oslavovaniu tej budúcnosti, v ktorej sa zmieri Sláva s nebom;“ Hostinský nabádá dokonce k vytvoření nového, čistě slovanského stilu: „Načo že sú nám tie suchotinárske štýly?… Reč je živel pravdy a vedy; a tak štýl musí byť tak rozmanitý, tak vznešený, tak opravdivý a krásny, ako sama tá pravda, ako sám ten náš svet.“[123] Hroboň pak, jenž láskou zklamán a chorobou k nečinnosti odsouzen ve své sielnické samotě nejvíce podléhal takovýmto fantastickým snům, jimž se neubránil ani přítel jeho a důvěrník M. M. Hodža, osnoval velkolepé plány o vytvoření básně formou i obsahem slovanské, „v nížto indický růžosvet lásky, divu a nesmírnosti, hellenské blankytné duše souhlas a pěknota, hebrejská výrazná síla a velebnost, mohamedánská úžasná posvěcenost, kresťanská svatokrása a nadšenosť ve věčnou Slávy mladosť a bohomilostění vesmíra splyne a Synovým plamenoduchem ku hvězdám zaplápolá.“[124] S dojemně naivní důvěrou, která prozrazuje nejasnost jeho představ o podstatě tvůrčí činnosti básnické, obrací se k zbožňovanému svému učiteli Amerlingovi o radu, „jak všecky blažené krasocity člověčenstva duší svou objati a znovustvořiti má;“ chce po něm vědět, jak by se vytvořil nový, skutečně slovanský básnický rozměr a národní epos ve zpěvankách, jak by mohl „vystopuvať harmoniu krajín prírody a národou na zemi a harmoniu zemohviezdy s Vesmírom.“[125] Hroboňovo úsilí i praktické pokusy básnické v tomto duchu jsou ovšem už krajním důsledkem teorií, které však porůznu se ozývají i u Štúra, Hurbana, Hostinského a M. M. Hodži. U skutečných básníků však tyto mlhavé teorie mnoho ohlasu nenašly — vývoj mladé slovenské poesie šel mimo ně a přes ně, dokazuje tím jejich neplodnost a nepřirozenost. Jediným mravním ziskem těchto málo jasných snah o vytvoření nové slovenské vědy a literatury bylo založení „Tatrína“ při jehož organisaci měli mladí zakladatelé zřejmě na paměti Amerlingovu instituci „Stálců“.

*

V tomto živém proudu myšlenek, skutků i názorů, sesíleném brzo vším, co s sebou přinášel spor o oprávněnost nové spisovné řeči, ocitá se ovšem vědomě i Andrej Sládkovič. Veršem i slovem publicistických článků dokazuje, že živý jeho zájem o vše, co se týkalo národa, neutrpěl ani namáhavým plněním vychovatelských povinností v odlehlém městečku, ani zklamáním prvních růžových životních nadějí. Pozoruje život kolem sebe, uvažuje o potřebách národa, přemýšlí o názorech a podnětech podávaných v časopisech, přijímá je kriticky, tvoře si vlastní úsudek, a hlásí se k slovu jak formou básnickou v „Orle Tatránském“, tak i novinářskými statěmi v Štúrových „Národních Novinách“. Přenáší své z Hegla čerpané přesvědčení o nutnosti odporu pro další vývoj na současný život a hájí právo mladé generace voliti k pokroku cesty nové, byť i duševně zpohodlnělé starší generaci nevítané. Neschvaluje proto ani elegických žalob, jimiž slovenská mládež odpovídala na zrušení bratislavského Ústavu roku 1844. „Nad Tatrou sa blýska, hromy divo bijú,“ ozývalo se v nejrůznějších variacích, veršem i prózou, v listech i básních několika slovenských nadšenců, kteří opouštěli nehostinnou Bratislavu, sklíčeni obavami o budoucnost národa, který s Ústavem ztrácel poslední svou kulturní oporu na půdě uherské. Na nový rok 1844 oznamuje Janko Kráľ jménem svých druhů a za souhlasu Štúrova Jozeffymu, že „zanechává již mládež Sion svůj a bere se ve jménu Páně na jiné školy,“ a list s ním podpisují: Ondrej Klimo, Ludvík Gál, Samoslav Hanzlíček, Janko Matúška, Petr Jamriška, Ludevít Gáber, Samoslav Štúr, Janko Kučera, Karol Černo, Ludevít Reuss, Karel Hrenčík, Mikuláš Dohnány, Eduard Škultéty, Pavel Bottka, Michal Kolpaský, Gustav Koričanský, Daniel Minich, Drahotín Hájiček, Ludevít Babylon, Samoslav Štefanovič, Petr Kellner. Oni všichni pak odcházejí do Levoče, aby tam založili nové ohnisko slovenského národního života.[126]

Sládkovič přímo na těchto událostech zúčastněn nebyl; v době zrušení Ústavu dlel ještě v Halle a vrátiv se, pociťoval ve veřejném životě slovenském tísnivé účinky úderu: „Zamĺkla pieseň veselá, kvíľba sa ako hučanie zvona nad rodom celým prestrela.“ On však, jenž si právě z Halle přinášel víru v nepřemožitelnost ducha a v zákon stálého vývoje, nechápe, „čo to za slza v slovenskom oku“ a „načo slabé kvílenie.“ Rozhorlenou otázkou se obrací ke svým druhům, kteří se dávají zkrušiti prvým neúspěchem:

Či snáď víťazstvo chceme bez boja? Či žať prv než bysme siali? Či chceme pokoj bez nepokoja? Či bez zásluhy pochvaly?

Slovanstvu náleží velké poslání, Evropu sloučiti v jediné slavné království svobody a pravé lásky, a nenávistné násilí nepřítelovo tomu nezabrání. Ale k tomuto cíli dospěje Slovanstvo jen vytrvalým úsilím a vírou ve vítězství ducha:

Nekvitne veru národov sláva Z násilia, kriku, hmotnosti; Národ z národa svojho povstáva, Večné rodí sa z večnosti. Čo vzniklo ako blesk meteora, Tomu smrť určia hodiny; Pomaly vstáva z dejinstva mora Mohutný život vidiny.[127]

Postavil se tu Sládkovič do jedné řady s Jankem Králem, který sám jsa z těch odhodlaných, kteří založili nové ohnisko slovenského života v Levoči, viděl rovněž v námaze „pánů“, znemožniti rozvoj slovenského národa, marné počínání, a sebedůvěru svých druhů povzbuzoval v „Dume Bratislavskej“:

Ten prešporský zámok pekný murovaný — čudujú sa z neho na Dunaj tí páni; čuduje sa z neho i záhorský šuhaj, ako pekne tečie ten povestný Dunaj. Hľadí i pán Mátal, čo ten Dunaj hatal — a ten letí skokmi jak pred tisíc rokmi. A tie naše Tatry zdaleka sa smejú: Zahatajte, páni, keď máte nádeju!“

Než Sládkovič se nespokojuje jen vzletným slovem básnickým, jímž zasahuje do vznikajícího boje. „Čo je za vzťah medzi spisuvateľom a obecenstvom inší, ako medzi učiteľom a školou jeho? Podstatnosť je tá istá, rozdiely nepatrné,“[128] praví a v důsledku toho chápe se pera, aby v publicistických článcích naznačoval cesty, kterými by se snáze dospělo k duševnímu i hmotnému blahobytu národa. On, literát, klade pochopitelně velkou váhu na rozvoj literární; kniha má šířiti osvětu a nové poznání mezi lidem. S počátku ovšem jest nutno čerpati z cizích zdrojů, jest třeba překladů dobrých spisů všech oborů vědních. To však jen pro začátek — největší část nových úkolů musí převzíti literární tvorba původní, vyrostlá z domácího prostředí a přizpůsobující i cizí látku potřebám vlastního národa. „My ak chceme voľačo duchu a národu nášmu primeraného podať, musíme z ducha nášho vlastného čerpať. Preklady sú v literaturách to, čo v prírode plod jeden dvojakého pokolenia a druhu. Ten národ podobne, ktorý v svojom vlastnom poli nemá paše pre ducha a na cudzích stranách a pri cudzích stoloch sa chová: ten vskutku nie v ničom rozdielny od přeloženej knihy, ak len nie v tom, že kniha pri tom nežiada mať charakter vlastný a národ každý má ho mať. Vzdelanosť cudzá má byť národu len pomocou k vlastnému svojmu rozvitiu, len prostriedkom, prípravou k činnosti vedeckej samostatnej.“[129]

A prvou nezbytností, která vede národ k samostatné duševní činnosti, jsou školy — školy, jež svou pedagogickou úrovní stojí na výši současného vědeckého pokroku a dbají i o rozvoj individuality národní. Tu pak jest ve školství uherském po obojí stránce třeba pronikavé nápravy, bez níž není myslitelné skutečně přátelské soužití různých národností na půdě uherské koruny. Školství uherské jest jednak v područí latiny a překonaných filosofických nauk, jednak slouží násilné maďarisaci, což obojí může býti jen na škodu veřejných zájmů. „Ja za to mám,“ praví Sládkovič, „že priemeny v školách našich teraz sa konajúce neidú na predok, lež nazpäť. Vidno to aj na samej povahe ducha pracujúceho a na skutočnosti terajšej v učiliskách našich vyšších. Latinčina bola varovkyňa učilísk našich aj cudzích až dosiaľ, počím rozličné národnosti na vrch nevystúpily. Národnosť školám naším je medium praecipitans a ono dalo příčinu tej roztrhanosti, ktorá sa teraz v nich tak patrne ukazuje… Nemôže mať zdarnosti žiaden verejný ústav v krajine a v tomto čase, jestli na duchu pravej národnosti základy svoje nemá. A tak musí byť (ústav) alebo obecný všetkým hlavným národnosťam a spravedlive obcuvať so všetkými, alebo oddeliť sa od ostatních a na svojej vlastnej národnosti sa založiť. Tamto môže byť v tých ústavoch, ktoré sú pre priemyseľ, druhô naproti tomu nevyhnutne nastúpiť musí tam, kde duch v osobnosti svojej pracuje na svojom rozvití, a tak v učiliskách a cirkvach, ba aj za súdnymí stolmi…“ A dále ještě horlí mladý básník, podávaje neutěšený obraz mravního i duchovního úpadku vysokého školství uherského, které se soustavně uzavíralo novému vědeckému proudu: „Povážte len to, aké sú chudobné a nedostatečné školy naše, keď ostávajúc v starých, tristoročných koľajách, na vedy do života hlbšie siahajúce, na kvety ducha temer docela zabúdajú a to len pre nedostatok horlivosti a tužby za pokrokom, slovom pre vedecký indiferentizm a nájomníctvo. Na mnohých z katedier naších ozýva sa metafyzika aristotelská, ale krasoveda, národozpyt, práva občanské a cirkevné len zriedka; učí sa hebrejčina, latinčina, réčtina, ale slovansky a německy sa v školách nenaučíš. Dávno už tá a druhá veda maďarsky, nemecky sa prednáša, ale našu reč spomnieť je hriech… Prichádzajú peknoduchí a hýbavému času verejnému verní mládenci a vrelé svoje túžby po vyššom živote, vedeckom lete nemajú nasýtiť kde. Odtiaľ povstávajú tie zjaviská, že v školách sa číta pod stolicou, alebo hodiny školné doma sa tráva pri knihe od ušlechtilejších; duše ale práznejšie, keď pokút sa bojá, idú do školy miesto školskej knihy pod pazuchou román alebo ústa plné zívania; keď sa pokút nebojá, ostanú doma spokojní s preferansom a fajkou… A nieto príkladov, že učiteľ-slabúch, bojac sa jednej strany, utíska spolurodákov svojich, aby do podozrenia nepadol, že rodinu svoju rád vidí? Nieto príkladov, že učitelia pre pokoj svoj vlastenecké, pekné myšlienky v mladúchoch pokutami a hrozbami dusia?…“

Z toho všeho dospívá Sládkovič k závěru, že školy uherské jest nutno přizpůsobiti potřebám jednotlivých národů a že Maďaři musejí této kulturní potřebě obětovati svůj falešný názor o „celistvosti“ uherského neexistujícího národa, který měl povstati násilným pomaďarštěním ostatních. Násilím takto docílená „jednota“ vnější nikdy nebude skutečnou jednotou a nikdy se nemůže státi pevným základem státu. „Uznaná je to všeobecná pravda, že sily zjednotené konajú; ale kde Boh delí, tam človek nespojuj. Jednota duchovná a jednotvárnosť massy nezmyseľná sú dva docela napriek si postavené pochopy. Jednota nemožná je, jestli sa z jednotlivostí právom obdarených a napravených neskladá. Vlasť naša vo vzťahu na školy naše môže byť pri všetkých nevyhnutných rozdieloch jednou osobou. Školy vlasti našej jednotu svoju najdú v jednej svornosti, v jednom a vzájemnom napomáhaniu sa, v jednom duchu náboženstva, v jednom duchu vedy, v jednom vlasteneckom túžení, v jednej kresťanskej láske; toto sú ohnivá ducha Božieho v reťazi človečenstva. Školy naše ale musia rozdiely svoje mať v osobních stupňach rozvitia, v osobitných cirkevních riadoch, v osobitných náhľadoch spôsobu vedy, v osobitnom národnom duchu, v osobitných podstatnosťach mravno-osobních, v osobitných polohách prirodzených a toto je rozmanitosť a poriadok ducha božieho na poli človečenstva.“

Optimismus, s jakým pohlíželi Štúrovci na současnou politickou situaci a hlavně na sliby vlády, diktuje i závěr Sládkovičova článku, kterým se dovolává pro Slováky nově organisovaného školství: „Máme teda potrebu, máme právo, máme nádeju. Potreba vyzerá zo stavu škôl našich, právo stojí na povahe škôl a národa napospol, nádeja svieti z milostivého spravodlivej našej vlády na nás ohľadu. Ostáva nám teda len smelo robiť a pracuvať, osvojiť si svoje vlastnô a najsť, čo v nás samých spočíva.“[130]

Účinek Sládkovičova článku na „vlastenecké“ kruhy uherské byl bezpochyby jiný, než se očekávalo; ťal do živého a pobouřil stoupence ideje o celistvosti uherského národa, jimž současná vyučovací metoda byla nejpohodlnějším prostředkem maďarisačním. „Poszónyi Tót Ujság“ napadl Sládkoviče, vytýkaje mu samozřejmě nevlastenectví a zradu. Mladý básník napsal na to do Štúrových „Nár. Novin“ „Komentár na článok v Poszónyi Tót Ujság“, v kterém zřetelně vymezil nejen svůj, ale i svých druhů poměr k uherskému vlastenectví. Řeší tento kulturně-vlastenecký problém způsobem, za daných skutečných poměrů jedině možným: vychází z předpokladu, že Slovensko jest politicky součástí Uher a že jest tudíž nutno v zájmu kulturního i hmotného rozkvětu společné vlasti, smírně vyřešiti národnostní spory na území uherském — ovšem nikdy ne za cenu národní svébytnosti, kterou klade nad toto vlastenectví, historií a politikou vytvořené. Na výpady svého protivníka odpovídá z části vážně; ironií však odráží výtku, že Slovensko maďarské kultuře ještě nic nedalo: „… pre štestia spoločnej vlasti našej vám ako spolukrajanovi sa osvedčujem, že po ničom viac netúžim, ako po vzájomnej harmonii vlastenectva nášho (vlastenectvom rozumiem život v krajine nám spoločnej)… My tak veríme, že aj maďarský národ k budúcnosti svojej s inymí národmí v Uhorskej mocne spojiť sa musí. Zničiť sa už nedáme: ale ruku v ruke za svoju vlasť s vamí zároveň aj žiť aj mrieť hotoví sme so srdečnou radosťou. Jestli je ale moc takých vo vlasti našej, ktorí v každom vernom Slovákovi zradného Uhra, v každom odrodilcovi šlechetného vlastenca, v každom nihilistovi anjela pokoja vetria — oj, teda zle pre nás oboch, a zle aj pre teba, drahá vlasť moja Uhorská!

Spravedlnosti nie almužnu, ale obete chceme dávať: a že sme v týchto ostatních stoletiach vám, spolukrajanom naším, hádam málo dobre urobili v živote obecnom a pospolitom, môžeme my za to, keď sa nám ruky tak po priateľsky držaly, že sme do vrecka pre dary čiahať nemohli? — Teraz keď prosíme a žiadame, abyste nás pustili, kričíte, že chceme ísť pre nôž do vrecka; a my, môžete veriť, chceme si len oči pretrieť, abysme poznali seba, svet a vás.“[131]

Je to totéž stanovisko, které se projevuje v pozdější nepodepsané (Štúrově?) úvaze v „Nár. Novinách“, „Naše položenia vo vlasti“. I tu se od Maďarů požadované vlastenectví Slováků víže k podmínce nerušeného národního vývoje v životě veřejném, cirkevním i školském, a jen s touto podmínkou jsou Slováci ochotni, podati ruku k společnému postupu v zájmu uherské vlasti: „Tu sú,“ praví zmíněná stať, „naše žiadosti a výminky. Jednota nemôže sa dosiahnúť žiadnou násilnosťou, žiadnym odobraním inšiemu jeho vlastnej majetnosti; v takejto jednote je jeden pán a druhý otrok, my ale žiadame jednotu slobodnú, v ktorej sa všetci vo vyššom pevne spojíme, jeden druhjeho ani v najmenšom neukrivdíme, to čo je nám všetkým milô a drahô, t. j. vlasť na všetky časy budúce ubezpečíme a život milý a pokojný viesť budeme. Táto jednota bude istotne palladium našej vlasti, stane sa neprelomnou a k tejto ochotne všetci ruky podávame.“[132]

Tou dobou jest už rozpoután boj o slovenštinu, který rozdělil nejen Čechy a Slováky, ale i Slovensko samotné ve dva tábory. Původně poměrně klidné přijetí novoty v Čechách, vyjádřené ve „Věnci“ slovy: „Půda naše je zoraná, tučná i bujná, složené do ní símě musí se mžikem ujmouti a pučeti, chová-li v sobě zdravý zárodek; kratinká doba poučí nás, zda-li jste dobře učinili. Nezapomeňte ale nikdy, že idea vzájemnosti slovanské, nedojde-li skutečného vtělení, pouhý jenom je fantóm, vznášející se nade drobtami národů jako vodní páry,“[133] proměnilo se působením břitkého pera Havlíčkova v prudký odpor, který se neprojevoval jen kritikou, ale i zlomyslnou satirou, která se zle dotkla Slováků. Vznikaly hořkosti a nedůvěra na obou stranách, vyjadřované v časopisech i soukromých listech. „Předházky v rozličných dopisech ze Slovenska nám činěné nás bolí,“ píše Václav Staněk Samoslavovi Hroboňovi. „Jest to divný úkaz, ta neobyčejná žehravost těch pánů! My jsme zajisté pro Slovensko dělali, co jen bylo možno; ale ovšem: což pak vydají síly tonoucího člověka, jenžto zároveň má pomáhati druhému, ještě hůře tonoucímu! Věřte, že se zde knihy slov. často kupují jen proto, že na Slovensku vyšly. Nu! to musí budoucnost rozhodnouti!“[134] Přátelské styky osobní se Slovenskem se uvolňovaly, což ucítil už i Hroboň, když přišel na podzim 1844 do Prahy, ač jej Staněk vítá do Prahy i proto, „aby vazby zase se ztužily, aby se jakési dorozumění udržovalo mezi Čechy a Slováky.“[135] A chladu přibývalo přes snahu umírněnějších o dohodu, neboť Slováci v Praze se zdržující těžce nesou ironické narážky i vytrvale se opakující výčitky. „Len náš Šafárik,“ stěžuje si Petr Bohúň, „táto hviezda na oblohe Českej ba Slovanskej, ten jediný tento krok Slovenský za dobrý uznau, hovoriac predomnou, že to ide svojou cestou, i šetky tie hrozné výstupy na poli literárnom že musely pre osvietenia duchou následuvať… Hanka ešte tak tak, ale mnoho na ňom nemáme, je to len akási povrchná ukazuvačnosť. — Druhých zlorečenia nám, jich fanatickú zlosť a jich satiry a sarkasmy, akýma či verejne či pokútne nás Slovákov obsýpajú, opisuvať Vám nebudem, lebo by pri tom i Vaša i moja duša hlboko sa zarmútila, ale len to podotknem, že pre túto ích nenávisť k nám, pre túto nadutosť ale nie auctoritu spisuvatelskú, ako hu oni menujú, prestau som v kreslení a malbe hodiny dávať.“[136]

A na Slovensku samotném se opakoval úkaz obvyklý, kdy jeden myšlenkový směr jest vytlačován druhým: generace starší, vyrušená z klidu, neuznávala názor mladších, kteří proti životní zkušenosti otců stavěli své mladistvé nadšení pro novou ideu; proti skepsi, získané za dobu celého lidského života, optimistickou víru mládí, která požaduje právo života i nových činů pro sebe. „Nedivme sa, krajania moji,“ připomíná v tom smyslu Sládkovič svým rodákům, „že vek náš divných synov chová, ktorí neprestávajú hneď v tom, hneď v inšom hovoriť o novotách, napravuvať stavby doterajšie a neprestávajú túžiť aj srdcom aj činom po úkazoch a poriadkoch inakších, ako boly v predešlosti a sú v prítomnosti. Každô pokolenia má od predešlého ďalej postúpiť. Zub času a mohutnosť letiaceho ducha súdi predešlosť a prítomnosť, zatracuje zlô a neuspokojujúc sa s dobrým, žiada lepšie, žiada zo surovosti vzdelanosť, z tejto slávu. Sú veky v dejinách spoločenského života, ktoré sa prežijú a potomstvo k novej myšlienke a k ďalšiemu pokroku ponúkajú. Z myšlienky vyrastá človečenstvo ako z halieny chlapec a táto stanúc sa krátkou na vyrastenom tele, s novou zameniť sa musí, lebo údy sťahuje a volnému pohybuvaniu prekáža.“[137]

Tak jest jen prostým důsledkem tohoto názoru, že mladistvou energií překypující básník, který už v prvé své velké básni prohlásil mladost za hybnou sílu lidského vývoje k dokonalosti — neboť „mladosti vädnú, mladosť je večná“ — postavil se i na obranu mladého slovenského národa, jemuž odpírali odpůrcové právo na život právě proto, že nemá stáří a dějin, že nemá pokladů hmotných ani duchovních.

Nehaňte ľud môj, že je ľud mladý,… V mladom sa veku ide do vlády, Starému sila nestačí,

jest vůdčí myšlenkou jeho poetické obrany v „Orle Tatranském“ 1845, při jejíž komposici mu asi v mysli zaznívala slova, která Puškin přivolával kdysi „Utrhačům Ruska“. Odráží všechny výtky poukazem k budoucnosti, která teprve odhalí nejen pravé místo Slovenska v dějinách národů, ale i všechny poklady ducha, skryté v jeho lidové písni, pověsti a moudrosti. Mladé jest probuzené Slovensko, mladí jsou i ti, kteří svůj rod chtějí přivésti ku slávě — jsou jim tudíž společné všechny tužby, boje i city mladosti; slovenská mládež horoucím svým citem objímá i chápe duši mladého Slovenska. „Mladý si ty, rod náš drahý a úloha tvoja je: utvoriť si ráz vlastný, čistoľudský, šlechetný, poznať povahu svoju v jej najvznešenejšej tvárnosti a v jej najošklivejšej podobe; vystaviť si obraz budúcnosti a pripraviť si ducha k vyvedeniu toho, k čomu ťa Boh stvoriu a ustanoviu pred vekmi! Teda neodvracaj sa od tých, ktorí sú duchom svojím vrstovníci ducha tvojho, ktorí vysloviť chcejú srdce svoje, aby uhádli, čo stoletia toto do srdca tvojho položilo.“[138]

Ale přes to, že Sládkovič celou vroucností svého citu věří v poslání svého národa, o němž snili i všichni jeho vrstevníci, přece jen odmítá fantastické a mlhavé sny některých svých druhů o prapůvodní, na předchozím evropském myšlení nezávislé slovenské vědě, filosofii a umění. Spor, který o tuto otázku vedli J. M. Hurban, Ctiboh Zoch a Petr Hostinský v „Slovenských Pohľadech“ a „Orle Tatránském“ v letech 1846/47, byl bezpochyby podnětem, že pověděl i Sládkovič velmi jasně svůj názor o věci v článku „Verejná mienka o nás“: „Neuťahujme se od všeobecného ducha času našej krajiny a Europy napospol. Na čo je, či z predpojatosti náboženskej, či osobnej, či zo stranlivosti nepriateľskej, či z prehnanej márnomyseľnosti národnej púvodnosti vydávať sa pred svetom za odporných zvláštničkárov a idiotov! Vlastní svoj ráz zadržíme v tom, že my sme to vykonali a nie iní; dosť majme na vlastnosti tej, že nový je ten krok, ktorý sme my po druhých v tej istej záležitosti sveta vykonali. Ostatne súdby národov nedajú sa srovnávať. Chcieť byť vonkoncom inakším ako iní, je práve taký nerozum, ako chcieť byť docela to, čo je iný. Smiešny je aj radikálny zvláštničkár aj opicový ponášač… Tie isté večné pravdy potreby, rozličné podoby a zjaviská! Toto nás uchráni aj pred tým, abysme konečne aj železnice za slovanské držať nechceli, aj pred tým, abysme, čo sme, nezabudli.“[139]

Býti věren sám sobě a věrně vytrvati na cestě, pro kterou jsme se jednou rozhodli: to jest vyznání víry mladého Sládkoviče, který od první chvíle uvědoměle a bez váhání stojí na straně těch, kteří chtějí vybojovati rodné mluvě místo mezi slovanskými spisovnými jazyky. U něho pro slovenštinu stejně mocně hovoří vrozená příchylnost k řeči, kterou vždy slýchal i mluvil, tak i umělecké jeho cítění a rozumové přesvědčení, že jen touto cestou Slovensko dospěje tam, kde si je nadšená mládež přála viděti. „Čo je zbroj Slovenov proti tým, ktorí reč ích potupujú a práva jich zapierajú? Toto: Reč slovenská je peknozvučná; môžeš s ňou pou sveta prejsť; neuškodíme tým nikomu ale osožíme, keď ju vzdelávať budeme: inakšie ľud obecný ostane bez osvety; ja ju potrebujem k môjmu úradu, ja k môjmu remeslu, ja k môjmu obchodu, ja pre záležitosti s mojím poddanstvom — jeden toto, druhý takôto… Reč je nerozlučná, podstatná charakteristika a známka ducha a rozumu; povedzme teda: národ náš nemôže byť národom bez reči, a reč nemôže a nemá byť bez svojej verejnosti a literatúry. Národ, ktorý si dá hamuvať a rušiť pred svetom svoju slovesnosť, je vyslanec, ktorý si vo verejnom sneme dá ústa dlaňou zapchať. Kdo povie, že je daktorá reč neužitočná alebo špatná, s tým je nehodno sa dohadovať… My sme schovanci našich časov osvety a spravedlnosti, my sme synovia jednej vlasti, sme občania jedneho ústavného státu, sme verejná osoba jedneho človečenstva, sme prirodzený a nenakazený spolok za jednu svatú vec; v zásluhách o krajinu nie ostatní, pri ťarchách spoločných nie nepatrní, v tužbách nie podlí, v úmysloch verní, pokojní, usilovní. A toto je, myslím, dosť pre právo života.“[140]

Slova tato jsou ovšem hlavně namířena proti odpůrcům slovanského a slovenského živlu v Uhrách samotných. Leč stejně se Sládkovič staví i proti nepřejným kruhům českým v této otázce. „Nechte nás jíti cestou, kterou jsme za dobrou uznali, nechtějte, abychom zůstali nedochůdčaty,“ to asi vyznívá z otázky, s kterou se básník obrací do Čech: „Dosiaľ nás druhí chcejú na chrbte svojom nosiť v podobe akejsi centaurickej: či ím nie je slávnejšie a pohodlnejšie, zložiť ťarchu tú s pliec svojich a voľno, ľahko si vykračuvať poľom vzdelanosti, a voľno, ľahko po boku svojom bratov svojich vlastenských vykračuvať nechať?“[141] Pro Sládkoviče není pochybnosti o vítězství slovenštiny — neboť jaré síly mladé generace za ni bojují. „Praktičnosť veci ale sama za víťazstvo reči slovenskej medzi namí tým sa zaručuje, že vetšina a to tá, ktorá nehľadí do blízkého hrobu a na pokoj, ale v ústrety ide najbližším vekom a ích úlohe s čerstvými silami a s vôľou prácam zasvetenou, k novému spôsobu literatúry našej sa priznáva i slovom i skutkom. Z tadeto, myslím, vysvítá, že boj medzi češtinou a slovenčinou je rozhodnutý…“[142]

Jest možno snadno pomysliti, jak citlivého a vznětlivého Sládkoviče musily tvrdě zasáhnouti „Hlasové o potřebě jednoty spisovného jazyka“: dotkly se nešetrně něčeho, k čemu lnul veškerým zápalem horoucího a oddaného citu, več věřil z hloubi duše. Otřes byl mocný a žádal si spontanního projevu; Sládkovič jest jeden z prvních, kteří se hlásí k odpovědi na „Hlasy“: oznamuje Štúrovi — jistě v prvém pobouření svůj úmysl, že napíše odpověď, a zajisté dlouho neváhal.[143] Přišly jeho „Ohlasy“, které Štúr uveřejnil 11. VIII. 1846 v „Orle“: ohlasy v plném smyslu slova, ohlas myšlenek, které byly vysloveny v „Hlasech“, zároveň i ohlas citového vzrušení básníkova, poetická improvisace nevybíravá ve slovech — co, pravda, je na úkor umělecké její hodnoty — psaná rytmem i formou, jež ve vzrušení jest mladému básníkovi nejbližší, formou „Maríny“; věrný obraz lítosti, hořkosti, trpkého zklamání i spravedlivého rozhořčení, které se v básníkovi ozvaly.

Čože sa hnev váš búri a srdí na reči rodnej sladké výlevy?… Tvrdosrdcí, tvrdohlaví! — No, jaký orkán sa to rozvliekol nad mladých druhov, že z rabstva vekov chcú vytrhnúť dcérku Slávy!

Tak obrací se básník ve své obraně předně ke všem, kteří jsou touto novotou pohoršeni a hněvají se na mládež, že chce býti moudřejší otců a má odvahu k takovému převratu. Vždyť právě mládí má sílu a odvahu k novému skutku. „Z mladých prsú kvitnú nádeje a poletujú túžby posvatné, z mladých duší kypí čerstvá horlivosť činu v boji šlechetnom; mladosť je vrenia síl životných. Či neboly to mladé duše z väčšej a najväčšej strany, čo oznámily a oznamujú svetu život tvoj?“ Tak ptá se Sládkovič národa. „Neboly, čo v dolinách roznášajú a rozniesly heslo posvetenosti? Neboly, čo začaly sa prví v tebe spojuvať, aby sa pekná a nádejná jednota tvoja podarila? Neboly, čo začaly a neprestávajú plakať slzy lásky, podoberať boje šlechetné, modliť sa prosby vlastenecké, držať zástavy spravedlnosti, trpieť bolesti tvojej slabosti, tešiť sa v spevoch sladkých z tvojej krásy, zabúdať na všetko pre dobrô tvoje?“[144]

A proto jest marné úsilí, „duchov zhaslých tôňami“, slovem lidí dávno mrtvých „chceť zastavit tok valného Hrona“, zaraziti vývoj. Zbytečno jest hroziti, marné jest i pobouření české, je-li Slovensko odhodláno užíti svých vlastních duševních sil:

Či neviete vy, že duša smelá mátoh sa bájnych nebojí? — Neviete, že keď ku slncu lieta orol, maznavé nedbá na dieťa, ani na huk Krkonošov?

Ale hořkostí naplňuje Sládkoviče pomyšlení, že nejnižších slov posměchu a snižování se dostalo rodné mluvě od vlastních synů Slovenska.

Nič si ty svetu neublížila, reč sladká našich pradedov! Tri sto vekov si v nízkosti žila a nik ťa z nej nevyviedol: Ale aspoň ti nik nenahádzal na oči biedu, ktorou ťa sviazal vrah, čo slávu hanil tvoju.

K tomu se propůjčili Slováci sami, s Kollárem v čele; a hlavně proti němu jest namířena řada rétorických otázek, které parafrazují známý jeho výrok o slovenštině jakožto „kočištině, bačovštině“. Sládkovič věděl tou dobou už i o málo pěkném způsobu boje, který Kollár zahájil ve svém nejbližším okolí proti slovenštině v Pešti; ví o tom, jak se Kollár choval vůči Kadavému a vypravuje o tom příležitostně Jozeffymu, jehož navštívil na Sliači.[145] Nicméně zní jeho výtka, obrácená proti starší generaci, velmi měkce; jest vlastně jen jemnou připomínkou, že oni sami položili základ ke hnutí, z něhož mládež jen vyvodila důsledky; že jim přísluší odpovědnost za skutky jejich věku a mládeži právo k novým činům, za něž také bude dějinám sama odpovídati:

Otcovia drahí! nehnevajte sa na deje vlastného ducha; Vy vodu liali na tie kolesá, vám hnutie toto prislúcha: A vy dnes, zajtra k otcom pôjdete, my zostaneme na búrnom svete, ponesieme ťarchy žitia; vaše je, vaše časy čo zvinia, zo svojich vývod vydajú synia, keď ich veky nové schytia. —

Tón Sládkovičovy básnické polemiky se však mění, jakmile oslovuje ony odpůrce nového života slovenského, kteří se rychle přihlásili ke kritice nového počinu, sami však „pre blaho slovenských duší nepreložili krížom slamy.“ Tu promlouvá především Sládkovičovo mravní rozhořčení, a slova jeho jsou bezpochyby namířena proti Lanštjákovi, jenž se v „Hlasech“ ozval jako „mladý Staroslovák“, a Launerovi. Spisy jejich proti slovenštině tehdy sice ještě nebyly uveřejněny, ale nepochybně Štúrovcům a tedy ani Sládkovičovi nezůstal utajen jejich úmysl i názor o věci. Oba žili ve Štiavnici, s kterou měl Sládkovič stále spojení, a mohl tedy zaslechnouti leccos ze surových výroků, které se po roce objevily jako podivné dokumenty „kulturního“ boje v knížkách Lanštjákových a Launerových, sepsaných na obranu češtiny. Oba zdůrazňovali, že jim jde o vyšší zájem národní, a snad tehdy i tak bylo. A přece dala budoucnost za pravdu básnickému slovu, vyvolanému upřímným pohoršením:

Nazdáš sa, … že tvojich striel sa bojíme? Never, niet guľky v tom tvojom dyme: Oj, nejdeš nás skutkami biť. Kto hnil až po dnes, aj dneska hnije, hniť bude, až mu k smrti odbije, aj na veky len bude hniť!

Lanštják i Launer skončili neslavně; zapomněli brzo na národ, jdouce za osobním prospěchem — v době, která byla zkušebním kamenem pro pevnost povahy i opravdovost národního cítění, za slovenského povstání 1848, stáli již oba ve službách maďarských a pracovali proti vlastní krvi.

Jen skutky tedy, ne slova a kritika s té či oné strany rozhodnou tento spor — kdo bude pracovati, zvítězí, tak věří Sládkovič: „Kdože to slýchau, bez počiatku chcieť beh a koniec veci? Bez koreňa strom! — Vysúkať rukávy a oči na večné zásady človečenstva oprieť: toto nás spasí! — Ale beda tým podlým dušiam, ktoré za žaloby na nízkosť alebo nepríhodnosť národních podnikání svoju lenivosť a neobetuvavosť skrývajú! — Von ruky z pazuchy a urobte vy lepšie! budete mať tú slávnu zásluhu, že ste národ o jeden stupeň vyššie podvihli!… A keď blud držíte za „vox populi et Dei“, poprobujte na dielach, vy hruzní na slovách! — Ale klebetiť po kútach na zasvätencov národa a sami nič nerobiť, to znamená planstvo! V historii dosť ešte miesta jesto aj pre hroby, aj pre trofey osobností! Robte!“[146]

Vývoj věcí dokázal, že Sládkovič postihl správně, kde bylo jádro problému a komu připadne vítězství: že to budou ti, kteří podepřou krásná slova činem, trpělivou prací na úhoru národa. Štúrova družina tuto vůli měla a vnesla nový mravní i kulturní život všude, kde mohla působiti — to nelze nevidět a nelze popřít. A proto mohl Sládkovič, básnický tlumočník všeho, co v jeho vrstevnících vřelo a plápolalo, odmítnouti právem útoky za ně všechny a vysloviti s prostotou vroucího citu, co cítili neméně hluboce jako on i jeho vrstevníci, když pomyslili na svůj národ a ponižovanou jeho mluvu:

A my čo? — My večne s tebou! My sa tešíme, že tvoje krásy tým krajšie zkvitnú, keď bludné hlasy pred tvojou zmĺknu velebou!



[108] OT 1847, 630.

[109] F. Kleinschnitzová, Tablicov článok o spoločenstve Slovákov s Čechmi a Moravanmi. SbMS I., 84.

[110] List z 20. XII. 1837. ATSM. — Podobně píše i S. B. Hroboň Riegrovi a Vrťátkovi 14. VIII. 1838 (NMP), že Slováci čtou velmi málo české knihy: „Znám příklady městeček a jednotlivých mužů, jenž si Světozor, Pražské noviny a jiné knihy české zaopatřily, ale také velmi časně zunovali. Z jaké příčiny? — ,Ja, kto by sa to s tou Češtinou trápiu,‘ odpoví omrzelý Slovák, hněvaje se na mnohá nepovědomá slova, na nadmutý sloh, na cizí spojování, na neslovanská skloňování… A zajisté, mám-li Vám upřímně pravdu říci, i vedle mého i vedle mnohých učených mužů domnění jak Čeští tak i Slovenští spisovatelé posud velmi málo věci této šetří. — Věřte mi, bratři! — podejte Slovákům jen několik srozumitelných nábožných knih, povídek, v národním duchu složených básní… však jim to vše podejte tak, že velmi zřídka, a to s připojeným významem Slovákům nepovědomá slova užívati, periodů dlouhých se vystříhati… budete — věřte mi, bratři! že ve Slovensku snažením vlastenců za krátký čas čítací obecenstvo se zdesateronásobní…“

[111] Uvádíme jen několik dokladů: tak J. M. Hurban ve své česky psané předmluvě k Červenákovu „Zrcadlu Slovenska“ uvádí v slovenském znění poslední slova svého zvěčnělého druha. — Bohuslava Rajská, která v květnu 1841 navštívila československé studentstvo ve Vídni, vytýká Hauffovi — rodilému Čechovi — že se řečí i názory úplně poslovenštil, což by se jistě nebylo mohlo státi, kdyby Slováci ve Vídni studující nebyli mezi sebou hovořili slovensky. (F. Kleinschnitzová, Z naš. rom., 53.) — J. Francisci podávaje A. H. Škultétymu zprávu o vídeňském Slovákovi, který navštívil Bratislavu, cituje jeho výroky slovensky (10. VII. 1840. ATSM), ač list jinak píše česky. — Mikuláš Dohnány vzpomíná v listě Danielovi Slobodovi, že když studenti-Slováci přišli do Prahy, pražští přátelé „ináče nám ani nedali hovoriť, len po slovensky“ (17. IV. 1850, pozůstalost Slobodova u J. Kabelíka). — Že tak bylo, potvrzuje i výrok Bohuslavy Rajské, která na první Hroboňův slovensky psaný list praví v odpovědi: „Začátek listu Vašeho v Slovenském nářečí psaný divně mne zaujal, zdálo se mi, že Vás mluviti slyším…“ (Z naš. rom., 29). — R. Ondřej se chlubí A. H. Škultétymu, že byl v Praze Dr. Staňkem uveden na ples, kde Češi prohlásili, že ze všech Slováků nejlépe česky mluví — měli tedy Slováci při konversaci s češtinou znatelné potíže (list z 5. V. 1842, ATSM).

[112] Z doby tohoto přechodu, kdy slovenština byla mládeží v Ústavě už přijata, ač jen neoficielně, máme zajímavý doklad o nesnadném postavení Štúrově a náladě mládeže v listě, který napsal K. Dianiška A. H. Škultétymu 17. X. 1843. Dianiška tu vypravuje, jak mládež předkládá práce veskrze již jen slovensky psané a jak Štúr se novotě brání, obávaje se, že z toho vzniknou nesnáze pro Ústav (SbMS III., 72). — Podobně píše už také 12. IV. 1843 (ATSM) Eduard Škultéty svému bratrovi Augustovi Horislavovi, že jest už v Ústavě téměř samojediný, který se nemůže rozhodnouti pro slovenštinu. — S. B. Hroboň pak nám zachoval zprávu, že „den skríseňja slovenčiny“ byl 14. únor 1843, kdy se na tom uradili Ludevít Štúr, Jan Francisci, Janko Vozár, Jan Kalinčák, Janko Lovinský, Samko Štúr a S. B. Hroboň (F. Kleinschnitzová, Z dolno-kubínskej pozostalosti S. B. Hroboňa, SbMS V., 132).

[113] OT 1846, 211.

[114] F. Kleinschnitzová, Z naš. rom., 28.

[115] OT 1846, 284.

[116] OT 1846, 162.

[117] OT 1845, 50.

[118] J. Francisci A. H. Škultétymu 24. I. 1845 a 6. II. 1845. ATSM.

[119] J. M. Hurban A. H. Škultétymu 3. X. 1840. ATSM.

[120] SNN 1846, 30. června.

[121] J. M. Hurban Danielovi Slobodovi 8. V. 1846. SbMS II., 84. — Řadu zajímavých dokladů, že zastancové slovenštiny byli zároveň pionýry osvětové činnosti ve svém kraji a křisiteli národního uvědomění; že se zaujetím pro novou spisovnou řeč šlo ruku v ruce zaujetí o povznesení duševní úrovně lidu, sebral Karel Goláň v úvodní kapitole své knížky: „Revolučné pokolenie. 1848 — 1849.“ Myjava 1926.

[122] SP 1846, sv. I., 8.

[123] OT 1846, 170 a 620.

[124] S. B. Hroboň K. S. Amerlingovi 5. I. 1843. (Z naš. rom., 71.)

[125] Listy z 29. VIII. 1842 a 29. XII. 1846. (Z naš. rom., 67 a 71.)

[126] Přípis mládeže Jozeffymu z 1. I. 1844 je v ATSM. Rovněž i list Eduarda Škultétyho ze 17. I. 1844, v němž bratrovi oznamuje jména mladíků, kteří odešli z Bratislavy; jsou to titíž, kteří podepsali list Jozeffymu.

[127] „Krajanom“, Nitra 1846.

[128] SNN 1846, 194.

[129] Tamtéž, str. 193.

[130] Citáty jsou ze Sládkovičova článku „Národnie školy“ v SNN 1846, 186, 189, 190, 194.

[131] SNN 1846, 289.

[132] Tamtéž, str. 480.

[133] Z naš. rom., 29.

[134] List z 10. IV. 1844. Pozůst. S. B. Hroboně.

[135] List z 1. IV. 1844. Pozůst. S. B. Hroboně.

[136] Petr Bohúň A. H. Škultétymu 27. XI. 1846. ATSM.

[137] SNN 1846, 189.

[138] SNN 1846, 185.

[139] SNN 1847, 793.

[140] SNN 1847, 789.

[141] SNN 1846, 189.

[142] SNN 1847, 793.

[143] L. Štúr S. B. Hroboňovi 20. VI. 1846. SbMS V., 146.

[144] SNN 1846, 185.

[145] P. Jozeffy A. H. Škultétymu 9. VII. 1846. ATSM.

[146] SNN 1847, 793.




Flora Kleinschnitzová

— literárna historička, knihovníčka, spisovateľka, prekladateľka a pedagogička, členka Literárneho odboru Matice slovenskej Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.