Zlatý fond > Diela > Andrej Sládkovič a jeho doba


E-mail (povinné):

Flora Kleinschnitzová:
Andrej Sládkovič a jeho doba

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Erik Bartoš, Tibor Várnagy, Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 10 čitateľov

IX. Když bil zvon svobody…

O plesejte, lidé, po drahotě, po bídě, prozpěvuj krajina, tu je vzácná hodina! Den tvého vykoupení, z služby vysvobození, — Sem, sem, všecky národy, pod zástavu svobody! Vítej, jaro zlaté, v němž my, lidstvo zajaté, od děžmy, roboty, o Bože, z tvé dobroty svobodně již dycháme, na vlastnou zem stupáme — sem, sem, všecky národy, pod zástavu svobody! V ten přeradostný čas zahuč na vše strany hlas! Hlas za vás, Otcové, za ty zákony nové: Hlas do každého kouta, živ Bůh nášho Kossutha! Věrnost králi, krajině, čest tobě, Hospodine!

„… neb aj, jako za času Ježíše Krista šly po celé krajině judské chýry potěšitelné o vykoupení lidu z bíd duchovních a z jařma zákona starého, tak nyní letí na křídlech prudkých pověst milá po celé uherské krajině o vykoupení vašem z bíd tělesných… Ach lidé! vzhůru srdce v tento den, tu je den retování a vykoupení vašeho… Tak je, tak, vysvobození ste, lidé, šťastní lidé! Už nikdy více hajdúk na oblok váš nezaklope — už nikdy více sedlák před soudem panské stolice státi nebude; nezaplatíš za zem, kde stúpaš, ne za ohnisko, z něhož jídaš, propuštěný si z ruky Pána na věčné časy, svobodný si, neodvislý si od něho; už jsou tvoje v týdni všecky sedem dní, tak že si s časem svým sám gazdovati budeš; už této jari nebeský škrvánek nad tvým vlastním polem zazpívá, už toho léta srp tvůj jen do tvého vlastního obilí zatne a nikdo z něho pětinu vyhazovati nebude!…

A protož samému Bohu buď poklona a sláva, králi věrnost, zákonům poslušnost, a každému krajanovi láska bratrská bez rozdílu řeči, stavu, víry a při tom: komu čest, tomu čest — to budiž pořekadlo vaše, o křesťané! o spolukrajané! o noví vykupenci Boží!“[199]

Tak a podobně to znělo s kazatelen chrámů na území uherském krátce po vyhlášení březnových zákonů, které snímaly s lidu břímě roboty a nevolnictví, zaručovaly mu občanská práva a rušily nadpráví šlechty, pánů. Z obavy však, že by lid tak náhle uvolněný mohl použíti svého osvobození proti bývalým utlačovatelům a neuvědomoval si zdostatek, komu za toto dobrodiní vděčí, připomínají kazatelé důtklivě, že vedle pánů z vysoké šlechty vůbec to byl zejména „a nejvíce pán evanjelický Ludvík Kossuth, vyslanec stolici Pešťanské, ten bojovník a řek váš perem i slovem, ten orodovník i v spisech i na dietě (ve sněmu) i před králem, ten uhelní kamen štěstí vašeho nynějšího!… Tento a jiní mnozí Pánové, jako jiné krásné svobody a práva pro krajinu naši vybojovali, tak obzlaště na vás poddaných pozreli okem milosrdným, okem plným lásky k blížnímu, nebo sebe na čas oškodovali, aby vás obohatili, sobě uťahli, aby vám dali a vykonali dobrovolně to, za čím ste vy jen potajemně vzdychali… Díka těm Pánům, kteří tak velikou věc i tak skoro i tak lacno vyvédli s pomocí Boží a dvanáct milliony lidu i potomstvo všecko pustili na svobodu!“[200]

S nezištnou ochotou šlechty, přiznati svým poddaným lidskou důstojnost, se to ovšem vpravdě mělo poněkud jinak, než líčila slova pastýřů lidu, příliš ochotně sloužících zájmům mocné maďarské strany. Schylovalo se k rozhodnému boji mezi absolutistickou vládou vídeňskou a Uhrami, které vytrvale a úspěšně hájily a zesilovaly práva státní uherské autonomie; a pro tento boj bylo nutno si zabezpečiti i sympatie širokých lidových vrstev. Do té chvíle byl uherský sedlák zcela na milost i nemilost vydán zemanstvu, jež, majíc v rukou správu stolic i veškeré soudní řízení, mohlo s nevolným lidem nakládati podle dobré vůle i svévole. Poddaní neměli občanského práva, ale nesli tíhu veškerých povinností za své pány: výlučně oni platili všechny dávky a daně, vykonávali všechny služby krajinské, stoliční i obecné, byli povinni robotovat a platit panstvu pod nejrůznějšími tituly, vydržovat vojsko svou krví i majetkem, nésti náklady na sněmy, v nichž neměli hlasu. Ale právo rozhodovati ve sporech mezi poddanými a pánem měl zase jen pán: pán byl žalobníkem, pán byl svědkem, pán byl soudcem své vlastní věci — poddaný se spravedlnosti nedovolal. Šibenice, pranýř, dereš, karabáč, železná pouta a žalář byly účinnými prostředky, jimiž panstvo umlčovalo pokusy svých poddaných, usnadniti svůj los nebo dovolati se práva. A liberalismus pokrokové strany v Uhrách, vedené Kossuthem, jenž ve svých novinářských článcích horlil za svobodomyslné ideje šířící se z Francie, nešel ve skutečnosti tak daleko, aby se obíral řešením poddanské otázky — dotýkalať se příliš citelně hmotných zájmů privilegované uherské třídy, zemanstva a šlechty.

Dne 7. listopadu 1847 byl zahájen v Bratislavě za přítomnosti krále Ferdinanda V. uherský sněm, který již byl cele ve znamení vítězících maďarských snah odepříti všem ostatním národům, kteří byli usazeni na území koruny svatošťěpánské, podmínky národního života. Dělo se tak za tichého souhlasu vídeňské vlády, která se obávala rozmachu slovanského živlu, a za účinného povzbuzování arciknížete Josefa, uherského palatína, který se svým odporem ke Slovanům nikterak netajil. Sněm byl králem zahájen poprvé v řeči maďarské, a schváleno tak již od let se projevující úsilí povznésti maďarštinu na místo, které dosud ve veřejném životě uherském zaujímala latina. Na tomto sněmu prohlásil Kossuth přímo na posměch heslům demokratismu a svobodomyslnosti — ač jako průkopník liberalismu v Uhrách nesl tato hesla ve štítě — že v Uhrách jest sice více národností, ale jen jeden národ, a to maďarský, a že nevolnictví a robota jsou osudem obecného lidu. Mezi účastníky sněmu našel se jen jediný, který se těmto výrokům opřel: byl to poslanec města Zvolena Ludevít Štúr, jenž 21. prosince výmluvně se ujal utlačeného lidu a dokazoval, že poddanství a robota nejsou osudem lidu, ale lidskou institucí, kterou jest nutno zrušiti. Stejně důrazně hájil i právo mateřského jazyka ve školách, leč hlas jeho byl jen hlasem volajícího na poušti. Druhého dne, 22. prosince, byl sněmem přijat zákon, kterým se maďarština prohlašuje za úřední jazyk pro území celých Uher. Slovanské obyvatelstvo maďarsky neznající bylo tím vyloučeno z účasti na veřejných poradách a zbaveno národní rovnoprávnosti.

Přes to jest na Slovensku ještě silná optimistická důvěra, že uherská vlast nemůže míti na mysli blaho a zájem výlučně jediného ze svých národů, že se musí rozpomenouti i na potřeby ostatních a věnovati laskavou pozornost jejich snahám o kulturní rozvoj. V tom smyslu ozývá se ještě 11. ledna 1848 v Orle Tatránském „Hlas k drahej Uhorskej vlasti“, ve kterém Štefan Závodník své provolání k boji proti pálence začíná důtklivě srdečnou připomínkou: „Drahá vlasť! Smelosť, múdrosť a opatrnosť tvojich praotcov získaly ti to právo, tú vážnu, zákonodárnu moc, že sa môžeš na svojich snemoch s dopustením svojho korunovaného kráľa znovuzrodzuvať… Očakávania sú veľké, potreba veľká a okolnosti prajné, čím skôr videť kostol národnieho štestia. Len smelo napred, drahá vlasť! Boh nech žehná kroky tvoje ku štesťú národa namerané!“

V únoru 1848 vypukla revoluce v Paříži a s ní letí Evropou hesla o rovnosti, svobodě a bratrství. Kossuth využívá nesnází Rakouska, zesílených ještě povstáním v italských provinciích, aby se svými stoupenci vynucoval na vídeňské vládě povolnost pro maďarské požadavky politické. A z obavy, aby ho Rakousko nepředešlo vyhlášením demokratických zákonů, kterými by Vídeň rázem na sebe strhla sympatie širokých vrstev, rozhoduje se Kossuth náhle změniti osud lidu. Třebaže tím zemanstvo není nikterak nadšeno, že se má s poddanými děliti o povinnosti i práva, dosáhl Kossuth přece, že v krátké době byly vydány tak zvané březnové zákony, jimiž se ruší v Uhrách robota a nevolnictví, prohlašuje se svoboda tisku, občanská rovnoprávnost a státoprávní neodvislost Uher. Radost a jásot nad novými zákony, prodchnutými duchem demokratických zásad, byly úměrny velkému převratu, který zotročené, bezprávné bytosti náhle popovznesl po stránce lidské i právní na jednu úroveň s těmi, jimž do té chvíle náležely všechny výsady a práva.

Slováci si novou svobodu a rovnoprávnost nemohli představovati jinak, než že jest učiněn konec všem národnostním nevraživostem i bojům mocnějšího proti slabšímu, že nastala konečně doba, kdy Slovensko bude moci pod ochranou nových uherských zákonů volně žít a duševně i hmotně se rozvíjeti jako zdravý a života schopný člen „drahé uherské vlasti“. V té víře rozepěl se krátce po vyhlášení zákonů i Andrej Sládkovič, cítě jako pastýř chudobné a zanedbané slovenské církve dvojnásob hluboce, co znamená uvolnění poroby pro povznesení lidu. Cítí, jak

Od Dunaja ku slovenským horám nadchnutie duše prejalo, nadchnutím svätým prsá prekypely: koniec nevoľným pohromám!

Cítí především s lidem, odstrčeným a utlačeným, v duchu vidí, oč snadnější a radostnější bude teď život selského lidu, že nebude nespravedlnosti ani náboženské a národní předpojatosti, že konečně zasvítí i lidu pochodeň osvěty. A tak to tryská v jásavých dithyrambech z radostně vzrušeného nitra básníkova:

Na bok, vy jedných bolesti, keď biednych tisícov chóry na výslní slobody spievajú! — Zabudni mater na bolesť porodu, narodíš syna slobody! Duch večný súdi: a zlatú slobodu rodia si spolné národy! Zabudni sedľač na svoje mozole, malé máš síce, ale vlastné pole, len chalupu máš, ale svoju vlastnú, máš biednu minulosť, lež budúcnosť šťastnú; mať, na porodu zabudni stonanie, nezrodilas si rabské preklínanie! — Už spadly centy s chrbta zhrbeného, už vyšly hlasy z hrdla zamknutého — — Nie Rím, Nie Augsburg, nie poddaný, nie pán! Jedno v dolmáni, v taláre či v hune: Česť mu, kto verný krajan! Česť kráľovi a svätej korune! Sláva Hospodinu! Hymny vyveďte organy! Zhučte radostné tympany! — — Pristavte čaše k miernemu vínu, a v štrngu jednom nech sa zaligotá zákonná rovnosť a právna jednota! Zažnite fakle! zasvietiť ľudu von z tmy podlosti, von zo tmy bludu! Zdvihnite čaše! zmyť otcov vinu! Poddaným ruku podávajú páni! Zhučte radostné tympány! Hymnu vyveďte organy! Sláva Hospodinu!

Byl to projev téhož radostně-důvěřivého optimismu, ve kterém Slováci, vedeni Josefem Miloslavem Hurbanem, v předvečer sv. Josefa v Hlubokém se uradili na hlavních směrnicích politického postupu, které pak vyzněly v „Žiadosti slovenského národa“ k uherskému sněmu. Ale velmi záhy byli Slováci poučeni, že v maďarských představách o svobodě a rovnoprávnosti není místa pro práva a požadavky jiných národů, nejméně pak národů slovanských. Vzdali se víry v dohodu zástupci Jihoslovanů v uherském sněmu a opouštěli Bratislavu, vzdal se svého mandátu i Štúr, vida marnost svého úsilí, a ke konci března odchází rovněž z Bratislavy, kde mu znemožňoval pobyt národnostní fanatismus maďarského studentstva.

Slovensko začíná pomýšleti na možnost vynutiti si svá práva se zbraní v ruce, postaviti se v tomto boji po bok vídeňské vlády, po bok krále, proti němuž jest namířena maďarská revoluce. Nelze pochybovati o tom, co Karel Kuzmány naznačoval, když 4. dubna 1848 v Orle Tatránském píše: „Máme jedneho kráľa a jednu vlasť a jeden zákon; na tom je dosť. Druhej garancie za opravdivú uhorskú národnosť niet, ako vernosť a lásku kráľa, vlasti a zákona… Zákon je duch svatý tej trojice, keď je nie len in codice, ale aj in judice. K tomu si pomáhajme mužne, rezko, statočne; a Pán Bôh nám dopomôže… Len obeť môže vymôcť slávu a aj tŕnová koruna je koruna;“ a když k těmto slovům připojil svou píseň „Kto za pravdu horí“, jejíž poslední sloka jest už výzvou k boji:

Keď zahrmia delá, orol zaveje, Za slobodu milú kto krú vyleje, pred ohnivým drakom kto vlasť zacloní: tomu moja pieseň slávou zazvoní!

A je snad náhodnou, ale možno i vědomou symbolikou, uvádí-li k tomu Kuzmány v poznámce, že tato píseň se zpívá jako „Freiheit, die ich meine“.

V tutéž dobu připojuje Sládkovič ke své hymně druhou část, v níž hymnický vzlet z části ustupuje polemice — vyznání, že jásot jeho byl předčasný a víra jeho omylem, že nelze nic dobrého čekati od Maďarů, ale že slovanská Lípa vzkvete a zesílí i bez nich a proti jejich vůli:

Lež, čo to dušou mojou preletelo? Duch otrok — voľné telo! — Slovák rab — človek slobodný! Ľud, slova ľudstva nehodný! Kde ti je meno? kde česť? kde školy? Želiar, cudzinec v drahej otčine! Slobodný v väzbách nevolí! — — Sem ten trpký chlieb — sem moje jarmo! Horká že naša sloboda! — — No, ale vedzte, bratia Maďari! Nie ste naši zbavitelia! Voľnosť vaša sú danajské dary, kým nie ste naši priatelia! „Vykupitel“ je sväté meno: A plemeno, ktoré z národov rabov robí, samé je plemä poroby! — — Hurráh! sem ruku! — Strom slobody pučí a kvetom sa bujným osýpa; keď zjaria sa druhé stromy, zakvitne aj naša lipa: a v jej tôni oddýchne si aj syn veľkého národa: Hurráh! Tresknite diel sviatočných hromy! Až ozvú sa zmladené lesy a z mrtvých vstane národov sloboda! Jeden zákon, jedna otčina! Zahučte zvony k poctám Hospodina! Zhučte radostné tympany! Cnosti synov zmyjú otcov vinu! Hymnu vyveďte organy! Spravodlivému Hospodinu!

V paroxysmu prvé radosti, že se náhle uvolnila pouta, která svírala Slováka duševně i hmotně, psal Sládkovič prvé sloky své hymny, a rozjásaná nálada se projevila i v slovech nadpisu: „Zaspievam pieseň o slobodnej vlasti…“ Zpíval ji s týmž pocitem a současně skoro se svým odrodilým vrstevníkem ze štiavnického gymnasia, Alexandrem Petöfim, jehož revoluční písně 15. března v Pešti rozplameňovaly maďarský lid. — Ale radost brzo pohasla, stín nedůvěry a zklamání ztlumil duhové barvy krásných nadějí, a když Sládkovič píseň svou dozpíval — Orol Tatránský ji přinesl v čísle ze 14. dubna 1848 — zaznívalo z nadpisu, co prochvívá druhou částí Sladkovičovy revoluční hymny: slova, volená ve chvíli radostné důvěry, dostala přízvuk hořké ironie. —

Toho, co se potom na Slovensku dále dělo, byl Sládkovič už jen tichým, ač jistě ne nerozhodným a lhostejným účastníkem.

*

Na území uherském zavlály po vyhlášení březnových zákonů trojbarevné prapory dříve ještě, než došlo schválení zákonů z Vídně. Císařští orlové byli strhováni, stavěly se stromy svobody; že však v jejich stínu nebude oddechu pro Slovany, naznačila vládnoucí „svobodomyslná“ strana maďarská velmi brzo a zřetelně.

Na 28. březen 1848 byla svolána schůze stoliční správy v Lipt. Sv. Mikuláši, kde byly slavnostně oznámeny nové zákony o zrušení roboty a nevolnictví shromážděnému lidu. Na této schůzi vystoupili Michal Miloslav Hodža a Samoslav Hroboň a nadšenou řečí, která vzbudila souhlas lidu, přinutili stoličnou radu, aby úředně přijala a uherskému ministerstvu předložila žádosti Slováků, vyznívající v ten smysl, aby: rokování a usnesení stoličních schůzí, jakož i všechny soudy, úřední vyhlášky a řízení se děla v řeči lidu, to jest slovensky; aby byly zřízeny národní slovenské školy; aby se volba poslanců do nejbližšího uherského sněmu upravila tak, aby byl i slovenský lid náležitě zastoupen; aby byla slovenské národnosti zabezpečena rovnoprávnost v životě politickém i společenském. Místo odpovědi na žádosti, upravené v souhlase s novými zákony, vyslalo maďarské ministerstvo do Lipt. Sv. Mikuláše krajského komisaře, který přemluvil členy stoličné rady, aby usnesení o přijetí žádostí odvolali, a proti Hodžovi a jeho stoupencům bylo zavedeno přísné vyšetřování pro panslavistickou agitaci.

Janko Kráľ, jenž byl svědkem bouřlivého 15. března v Pešti a tušil vývoj událostí, Slovensku nepřejných, zazpíval si:

Zakukala kukulienka jarnú, čerstvú nôtu — — Slobody hlas mocný budí zasa všetky zeme, a my chlapci podtatranskí či sedieť budeme?

a vydal se na cestu do kraje pod Tatrami, aby burcoval spící lid a zvěstoval mu význam nových svobod a práv; ale již 30. března byl on i přítel jeho Rotarides chycen a v poutech odveden jako buřič do vězení v Šiahach, pak do žaláře v Pešti, odkud vyšel po těžkých útrapách až v lednu 1849.[201]

Když dal Hurban začátkem dubna vytisknouti proklamaci „Bratia Slováci!“, ve které byl slovenský lid vyzýván, aby se peticemi obracel ke králi, palatínovi a ministerstvu o zabezpečení svých občanských a politických práv v duchu „Žiadostí“, vyslovených 28. března, odpovídají na to Maďaři rovněž tištěnou proklamací „Bratři a Občané Slováci v Uhroch!“. Proklamace je skutečné monstrum po stránce jazykové i stylistické a dokazuje lidu s úžasným cynismem, že „extra Hungariam non est vita“ a v maďarštině že jest jeho spása. Neboť „bili to páni, kterých nikto na svété k tomu neprinutil, kterí sa dobrovolne svojich práv a predností odrekli a s témito právi… aj s vami sa rozdelili. Bili to páni, kterí v tomto ohledé všecké uznalosti hodní príklad, jakového nedali páni v žadních jiních vzdélaních krajinách, dali… a bila to uherská reč, v které sa za slobodu krajini Uherské mluvilo a pracovalo a v které sa táto sloboda potvrdila… Mimo to občanom krajini Uherské poslední sném krajinski v Prespurku jejich národnost pojistil a jím uživáni materinského jazika v domacim, cirkevnim, obecném živote na slobode zanechal…“[202]

Dne 28. dubna bylo shromáždění lidu v Březové v nitranské stolici; žádosti téhož znění, jak byly stylisovány před měsícem v Lipt. Sv. Mikuláši, měli doručiti stoličnímu představenstvu vyslanci, zvolení shromážděním, farář Daniel Jar. Bórik a kaplan Ludevít Šulek. Oba byli v Nitře chyceni a uvězněni — z nich Šulek i zahynul ve vězení v Komárně, Bórikovi se podařilo prchnouti.

Na 10. května svolána na popud Štefana Marka Daxnera a Jana Francisciho porada do Lipt. Sv. Mikuláše, ve které se měly sjednotiti požadavky jednotlivých slovenských krajů v manifest národa slovenského. Na faře svato-mikulášské za předsednictví Michala Miloslava Hodži a účasti Ludevíta Štúra a J. M. Hurbana, kteří se dostavili z Prahy, bylo vypracováno 14 bodů „Žiadostí slovenského národa“, které měly býti předloženy uherskému sněmu, palatínovi a uherskému ministerstvu. Zdůrazňuje znova požadavky kulturní a politické rovnoprávnosti národní, kryje se svato-mikulášský manifest v celku se žádostmi, vyslovenými již na Brezové, požaduje vsak mimo to propuštění Jánka Krále a Rotaridesa z vězení a pamatuje i na haličské Poláky prosbou, aby národové koruny uherské vyžádali na vládě vídeňské pro Poláky tytéž svobody, kterých sami novými zákony dosáhli.

Uherské ministerstvo odpovědělo na „Žiadosti“ vyhlášením stanného práva, a Kossuthovy noviny k tomu poznamenávají ironicky, aby si „Slováci svá práva mečem vybojovali, chtějí-li jich na území maďarském míti.“[203] Štúr, Hurban i Hodža jsou nuceni prchnouti za hranice, a stromy svobody se mění na území slovenském v šibenice.

Na Slovensku nastává třídění duchů, v němž byly zase proti sobě postaveny dva tábory z nedávno minulých jazykových sporů, ač teď nikomu na mysl nepřišlo dotýkati se této otázky. Jest nepopíratelnou skutečností, že někdejší zastancové češtiny na Slovensku hrají s nepatrnou výjimkou Jana Kollára a Karla Kuzmányho velmi neslavnou úlohu v pohnutém roku 1848, kdy šlo skutečně o bytí i nebytí Slováků: většina jich trpně a úzkostlivě mlčí, někteří se dávají i přímo do služeb maďarské revoluce, jako Lanštják a Launer, jiný zase, jako Jonáš Záborský, nemoha se povznésti nad osobní svou nechuť, kloní se přes slovanské své uvědomění na stranu maďarskou, protože vůdci slovenského povstání jsou Štúr, Dohnány, Hurban a Hodža, na něž byl zanevřel. A v táboře druhém osvědčuje se souručenství z let předcházejících: ti, kteří se se zápalem postavili kdysi na obranu slovenského slova, nebojácně se teď chopili i zbraně na obranu národa a vrátili se při tom k Praze. Zmizely a zmlkly hořkosti a výčitky na české i slovenské straně, snad v předtuše, že bude nutno podati si ruce k společnému postupu ve vážné chvíli. Už na podzim 1847 připomíná Michal Godra v Orle Tatránském, že roku 1848 v září slaví pražská universita jubileum 500letého trvání a že památné této slavnosti se musejí Slováci zúčastniti z vděčnosti za duchovní dary, které z pražského vysokého učení přijali. Superintendent Pavel Jozeffy a básník Jan Hollý jsou určeni za vůdce slavnostní deputace, a pomýšlí se dokonce na vydání slavnostního sborníku.[204] V březnu 1848 (24. III.) otiskuje Orol Tatránský „pre dúležitosť jeho“ provolání vídeňských Čechů, aby všichni Slované vídeňští slavnostně uvítali pražskou deputaci, která měla tlumočiti vládě jedenáctero českých přání, s nimiž Orol Tatránský rovněž své čtenáře seznamuje. O málo později pak prohlašuje J. K. (Jan Kalinčák?) v polemice s rodáky z Turce, že, hovoře o poměru dvou národností v Turci, nemyslil tím „češtinu a slovenčinu, veď som hádam, šialené huby nepojedol, lebo u nás ani nerastú, že bych jednu národnosť držau za dve. Rozumeu som ale maďarskú a slovenskú…“[205] A s druhé, české strany, napravuje Karel Havlíček, čím Slovákům kdysi ublížil: posílá teď známým na Slovensko celé balíky svých „Národních Novin“, aby čísla byla rozdělena mezi lid, který se tímto způsobem dovídal, co se děje mimo hranice Uher. Usnadňoval a podporoval tak práci Slovákům, kteří jen tajně a pod rukou mohli poučovati lid o pravém stavu věcí a čeliti maďarské agitaci, která pracovala penězi, sliby i násilím.[206]

Slováci se pokoušejí „Žiadostmi“ získati podmínky snesitelného soužití s Maďary cestou dohody, ale důvěry v dobrou vůli Kossuthovy strany bezpochyby mnoho neměli od prvopočátku. Neboť ještě za trvání bratislavského sněmu vyjednával Štúr se srbským vyslancem patriarchou Rajačičem o podporu v odboji proti Maďarům, a ku konci března jsou Štúr i Hurban již ve Vídni, kde se sešly deputace rakouských Slovanů, aby tlumočily císaři vedle své oddanosti i svá přání. A Štúr za bouřlivého a nadšeného souhlasu prohlašuje na schůzi dne 2. dubna, že „proto jsme se tu sešli, abychom se domluvili tak, aby budoucně Čechové jednali pro Slováky i pro Chorváty, Chorvati pak pro Čechy i pro Slováky a Slováci pro první oboje!“[207] Provolání pak Čechů z Vídně k Moravanům z 9. dubna 1848, napomínající a vyzývající Moravany k součinnosti a svornosti, podpisují Štúr i Hurban, ba Hurban jest patrně přímo původcem této proklamace.[208]

Pro Slováky není v tomto boji jinde místa, než po boku Jihoslovanů a Čechů, kteří v důvěře v dobré úmysly a sílu vídeňské vlády projevují jí svou loyalitu. Činí tak Srbové a Chorvati, Kossuthem uraženi ve svých právech; a proklamace slovenské, hovořící o věrnosti a oddanosti císařskému trůnu, jsou ozvěnou českého politického programu, vysloveného v Květech: „My Slované rakouští, zvláště Čechové a Illirové jediní upřímně o neporušenosti státní jednoty smýšlíme, my nemáme aniž hledáme sympatie ve Frankfurtu aneb jinde. Vídeň budiž střediskem naším; avšak Vídeň panující, ne cizím rozkazům se kořící… My Čechové, my Slované, my národ věrný byli jsme potud dětmi nevlastními ve státu Rakouském… A my ukážeme vám i světu, že my nevlastní děti věrněji setrváme při králi svém. Slovanstvo se vzájemně poznalo, Slovanstvo je svorné. Zbortěte si trůn dynastie Habsbursko-Lotrinské, Slovanstvo jej znova vybuduje…“[209]

Součinnost štúrovského Slovenska s Čechy, navázaná ve Vídni, pokračuje v Praze. Nepřichází teď v kritické době do Prahy nikdo z těch, kteří horlili za jednotu jazykovou, za to manifestuje jednotu národní slovem i skutkem trojice Štúr, Hurban a Hodža, zasahujíc všude činně do jednání. Se strany české jest jejich účast vítána s povděkem a s nadšením, a jména této slovenské trojice se objevují při všem, co Praha koná v opojení konstitučním pro sjednocení Slovanů. Na schůzi ve svatováclavském sále 30. dubna, kde se na ochranu konstitučního života a slovanského živlu navrhuje založení spolku „Slovanská Orlice“, strhuje Štúr posluchačstvo plamennou řečí, ve které nabádá k sjednocení Slovanů, a na jeho návrh byl spolek pak nazván „Slovanská Lípa“.[210] Dne 2. května spalují Pražané veřejně výtisk „Hlasů o potřebě jednoty…“ jako odpověď na Štúrovo prohlášení, že Slovensko nikdy na odtrhnutí od Čech nepomýšlelo. Slováci jsou první, kteří se dostavují na slovanský sjezd;[211] Štúr s knížetem Lubomirským, kněžnou Lobkovicovou a paní Palackou jsou kmotry při svěcení praporu kohorty filosofické, paní Anna Hurbanová, choť Josefa Miloslava Hurbana, s hraběnkou Harrachovou přejímají týž čestný úkol u praporu kohorty gymnasiální, a večer při slavnostním průvodu jest to zase Štúr, jenž uchvacuje zástup svou řečí, proslovenou z okna bytu knížete Lubomirského.[212] O slovanském sjezdu, zahájeném 2. června, získávají Slováci slib hmotné i branné pomoci pro případ odboje proti Maďarům; po náhlém jeho přerušení svatodušními událostmi stojí Slováci po boku Čechů na barikádách, Hurban chrání s puškou v ruce pohostinský dům Josefa Friče, kde Slováci vždy nacházívali otevřenou náruč; Hurban, Štúr i Hodža se dostávají na listinu českých revolucionářů, kterých se má pražská policie zmocniti. Opouštějí Prahu; Hurban, aby v Záhřebu hledal a také našel pomoc pro chystaný slovenský odboj, Štúr a Hodža, aby za pomoci české ve Vídni připravili půdu pro vojenskou výpravu.

V Uhrách spěje mezitím vývoj věcí zřejmě k revoluci; Maďaři využívají politických nesnází dynastie, ač Vídeň jim povoluje, neohlížejíc se při tom příliš po požadavcích a zájmech loyalních slovanských národů. Nový uherský sněm, zasedající v Pešti od 5. června, povoluje Kossuthovi provádění vojenských odvodů přes to, že panovník tohoto usnesení neschválil; pod heslem, že vlasti hrozí nebezpečí, počínají odvody do maďarského vojska, narážejí však na mocný a účinný odpor v slovenských krajích; jsou nejen dědiny a města, ale i celé kraje, kde se Kossuthovi nepodařilo získati jediného vojáka. Mají na tomto neúspěchu nepochybný podíl Štúrovi stoupenci a vrstevníci, kteří podle sil a možností budí lid svého okolí, poučují jej a organisují z něho národní gardy, které jdou odhodlaně za svými slovenskými vůdci. V Gemeri působí tak Francisci, Daxner a Bakulíny, ve Zvolenu a v Liptově Mikuláš Ferienčík, bratři Kellnerové, Samo Chalúpka, Jonatan Čipkay, bratři Hroboňové, v Oravě a v Turci Ctiboh Zoch, Janko Matúška, Beláni, Ondrej Hodža, na západním Slovensku Štefan Závodník, Ondrej Gerometta a jiní; není snad jména, známého nám z prvých let čtyřicátých, aby se nekmitlo v řadě jmen bojovníků za osvobození Slovenska z područí maďarského.

Slovensko, zejména západní, plane nadšením, které do něho dovedli vlíti jeho vůdcové Štúr, Hurban a Hodža, spojení teď v „Národní radu slovenskou“. Šijí se kokardy a prapory, města si posílají národní prapory výměnou, kupují se zbraně, a nadšení se zmocňuje i žen a dívek, které povzbuzují muže, dělají náboje a lijí koule. „Do zbroja, Slovania,“ vybízí Kuzmány; „Bije zvon slobody,“ připomíná Hurban; „Pozor, Slováci, blíží sa nový deň,“ volá Paulíny-Tóth; „Hor sa, Slovák, čuj otčinu,“ zpívá Ján Botto; „Nad našou krajinou započalo svitať, bračekovci poďme slobodu si pytať,“ zní z úst neznámého pěvce. Všechny ty písně a mnohé jiné ještě pomáhaly budit i udržovati revoluční zápal slovenský, vědomí sounáležitosti k Slovanstvu i odpor k utlačovateli-Maďarovi, jak to vyjádřila i současná anonymní píseň:

Hore sa, Slováci, mešťania, sedliaci, študenti, baníci, aj vy hamorníci. Rozhlásili rovnost, svobodu a bratstvo, ale nám Slovákom hotujú len rabstvo. Maďar chce zabudnúť, že nie tu je doma, že k nám privandruvau ako cigáň koma. Panovau’s nad nami už koľko sto rokov, a nás v svojej vlasti mau’s vždy za otrokou. Ale sa už môžte v Aziu poberať, čo ste k nám doniesli, môžte sobou pobrať. Choďte teda s Bohom teraz peknou pašou, v Azii čakajú vás jak mesiášov. My verní Slováci pozdravujme bratov, Čechov, Moravanov, Srbov a Chorvatov. Slavoncom, Poliakom ruky podávajme, Rusom ku slobode našej pomáhajme. Slovákom dlhá noc teraz jasno svitne, ten náš slovenský kraj v nový kvet zakvitne.[213]

Za hranicemi Uher tvoří se zároveň sbor dobrovolníků z Čechů a Moravanů pod vedením Bloudka a Janečka a za mlčelivého souhlasu Vídně, neboť panovník dal 9. září maďarské deputaci vyhýbavou odpověď na žádosti, jimiž chtěla maďarská vláda posíliti svou posici; nepřímé toto odmítnutí Maďarům stačilo, aby vyvěsili revoluční rudé prapory a vyzvali celý národ k obraně ohrožené vlasti. Slovenští dobrovolníci vtrhují 18. září v noci na Myjavu, získávají vojenské úspěchy v kraji, ale konečně pro neshody mezi vůdci a nedostatek organisace podléhají a 28. září ustupují poraženi na Moravu. Na hlavu Štúra, Hurbana a Hodži jest vypsána cena, a na Slovensku nastává krutá persekuce: žalářování, konfiskace a popravy jsou na denním pořádku. Pronásledování neušel nikdo, o kom bylo Maďarům známo, že jakýmkoli způsobem sympatisoval se slovenským povstáním. Ondrej Hodža, Jozef Horváth, Eugen Šparnensis, Janko Jesenský jsou ve vězení v Báňské Bystrici, Holuby a Šulek byli popraveni, Daxner, Francisci a Bakulíny jsou odvedeni do žaláře v Plešivci, a od jisté smrti na šibenici je vysvobozuje v poslední chvíli zpráva, že bán Jelačič porazil Kossuthovo vojsko při Švechatu.

V červnu 1849, kdy Kossuth zásluhou Görgeyho vojenských úspěchů byl zase pánem v Uhrách, stal se i Andrej Sládkovič obětí maďarské nenávisti. O 11. hodině v noci vyhledal Sládkoviče na faře poddůstojník kapitána Ludvíka Ganstuka a odvedl jej v průvodu mužstva do domu hrochotského rychtáře, kam přivedli i hrochotského učitele Samuele Šolce. Ganstuk pak vedl oba zajatce dále a zavřel je na noc v těsné pálenici. Šolcova žena, která výpravu sledovala, doběhla na faru oznámiti, co se děje. Sládkovičova manželka se vypravila ještě v noci ke Ganstukovi, ale na prosbu, aby ji aspoň k manželovi pustili, dostala od Ganstuka hrozivou odpověď: „Zítra dám pansláva oběsit na první strom!“ Vrátila se tedy domů a vzkázala Samuelovi Hoičovi do blízké Mičiny, v jakém nebezpečí se nachází jeho švagr. Ráno pak Ganstuk vedl své zajatce dále do lesa, nenechávaje jich v pochybnosti o tom, co je čeká: provázel je kromě ozbrojeného mužstva cikán, nesoucí rýč a motyku. V lese je dohonil Hoič, který Ganstuka přemlouval, aby zajatce propustil, poněvadž ruské vojsko jest již na blízku. Ganstuk vyslal vyzvědače, kteří potvrdili za krátko Hoičovu zprávu, načež postavil Ganstuk mužstvo do řady, poručil Šolcovi, aby předstoupil před vojsko a řekl: „Pán učitel, nech si kľaknú!“ Šolc kleknul. „Nech sa pomodlia, lebo ích ostatnia hodina odbila a — sú už svobodný, móžu domov odísť.“ Tak byl Šolc propuštěn, Sládkoviče však podržel Ganstuk ve vazbě ještě tři dni, načež i on byl puštěn na svobodu.

Brzo však se naskytla Sládkovičovi příležitost, aby se svému trýzniteli pomstil — učinil tak podle své ušlechtilé povahy. Po kapitulaci maďarské u Világoše padl Ganstuk do rukou slovenských dobrovolníků, kteří jej uvěznili. Ke Sládkovičovi přišla prosiť za svého otce Ganstukova dcera; a Sládkovič vydal o Ganstukově činnosti v tomto kraji tak příznivé svědectví, že byl na to propuštěn na svobodu.[214]

*

Po zlomení maďarské revoluce, která se skončila popravou jenerálů Kossuthova vojska a některých předních revolucionářů, očekávali Slováci samozřejmou a spravedlivou odměnu vídeňské vlády za svou pomoc a oddanost. Nečekali zvláštních odměn osobních, jako spíše splnění požadavků politických, které tlumočila slovenská deputace panovníkovi v Kroměříži už 20. května 1849, žádajíc odloučení Slovenska od Uher jako samostatné provincie, spravované podle zásad národní rovnoprávnosti. Deputace byla propuštěna s vlídnými sliby, na jejichž splnění se zapomnělo, jakmile minulo maďarské nebezpečí. Dobrovolníkům zůstaly v rukou jen certifikáty, na jejichž základě mohli býti přijati do státních služeb. Konstituce byla sice v Uhrách třikrát slavnostně vyhlášena za platnou: 20. března 1849 Windischgrätzem, 28. července bánem Jelačičem, který výslovně při tom zdůraznil práva Slováků, a 1. listopadu proklamuje ji znovu hrabě Haynau; přes to však se brzo zase všechno obrací k starému, Slovákům nepřátelskému pořádku, vinou nedůsledné a slabé vídeňské vlády. Slováků se zmocňuje stesk, hořkost a fatalistické odevzdání se do rukou nezměnitelného osudu. „Rok je preč,“ píše Ludevít Hroboň Miloslavovi Hurbanovi 26. ledna 1850, „a na nebi našom len chmáry a búrky. Veru naša radosť a potešenie v ničom inšom nemôže byť iba v tom, že sme trpeli a že trpíme. A v tom je aj vskutku pravá radosť naša, lebo bez utrpenia nieto oslávenia. To mne a iste i Tebe a šetkým, ktorí sme len koľko toľko sa ošuhli o ten „uhelní kameň“, ako Písmo hovorí, najistejším dúvodom, že budeme aj oslávení, keď si dotrpíme a vypijeme do spodku nám odsúdený kalich horkosti.“[215]

Se zřejmou narážkou na činnost dobrovolníků zpívá si ve své sielnické samotě Samoslav Hroboň:

Načos ty, Jánošík, slúžiť chcel cisáru? Či si ty nevedel, že tebe niet páru? Že tebe niet páru pod slncom, pod nebom, Že ty sám uživíš národ svojím chlebom? — — Vypros si, Jánošík, na ozdobu cársku klobúčik s kôstkami, valašku ovčiarsku. Popásaj na Tatrách ovce a barany, kým ťa Pán Boh pošle ovládať Slaviany. Kým ťa Pán Boh pošle ovládať trisvetom, pros ho s ovečkami i zimou, i letom.[216]

Mikuláš Dohnány, jenž od první do poslední chvíle věrně vytrval po boku Hurbanově, sepisuje krátce po ukončení této bouřlivé episody slovenského života „Historii povstaňja slovenskjeho z r. 1848“ (Skalica 1850) a, shrnuje v mysli výsledky odvážného podniku, ptá se sám sebe, jak se asi tázali všichni tou dobou na Slovensku, zklamaně a trpce: „Ale či takô počínania dakoľko jednotlivcov je nie iba márny sen?… Bou to pravda iba sen; ale sen pekný, utešený, aký ľudia nízkeho ducha nechápu. Nadšený Slovák sa nazdávau, že keď má šabličku, celý svet na súboj vyvolať môže. Taký entusiasmus iba ten pocítí, kdo po tisícročnom ujarmení za svoje práva mečom ide bojuvať.“[217]

A Hurban, vůdce slovenského odboje, který neztrácel mysli v nejkritičtějších chvílích, se přiznává: „To je ozaj čertovský osud, presvedčiť sa po dlhých bojoch, že človek robil a maril sily drahé života krátkého na rozmnoženia sa toho, čo chcel podvrátiť a znivočiť… Naše ovocia zedol vlk, ktorého sme my zesť chceli!… Človek by teraz len básnikom mal byť, keby nebol stav obleženia na zemi a dali mu Passierschein do nebe ideálov! Ale takto ani básniť nemôže človek… tí sú v úcte, čo s nimi (Maďary) držali, tí sú v úradoch, čo rebeliu ztropili, a Slovan — čo lial krv, Slovan skrovný stojí zas na boku…“[218]

A tak skutečně bylo. V polovici září vypravují se do Vídně k císaři četné deputace slovenské, žádajíce znova, co Slováci vyslovili již na jaře v Kroměříži: oddělení Slovenska od Uher; a jako tehdy i nyní se jim dostává od císaře i ministerstva laskavých slov a slibů. „Zatímní ústava pro Uhry“ vydaná 17. října 1849 jest pohřbením všech slovenských nadějí v lepší život politický; tím spíše, že při jejím provádění se projevovala císařská vláda tak nedůslednou a slabou, že budila škodolibý úsměv tajných i zjevných přivrženců poraženého a vypuzeného Kossutha.

„Na konci pominulého měsíce října r. 1849 přišel přímý rozkaz, totiž všecky názvy městských ulic, jenž v maďarské řeči poznamenané byly, aby hned bez odkladu smazané byly, což se i né však se zalíbením vykonalo…, ale na vůlu Košutárů snad na památku na hostinci totiž: ,Wendégfogadó a Magyar Koronahoz‘ a také některé remeslnické cimere ještě posavad v maďarčině zadržané sú.

U nás maďaronská hluza posmech činí z těchto dvech slovek: ,Dočasná Ústrojnosť‘, že totiž podle toho všecky ty slobody v pravidlach Ústrojnosti zaručené… do času jen že trvati budú, nebo že Košut s tureckú pomocí na Uhersko přitahne a neprátelů svých pomstí a Maďarům, co ztratili, opět všecko k navrácení přijde. A z toho všeckého dá sa poznat, že předce jsú naproti panovníku našemu studení, t. j. podobní mramoru, který může jako chce hladit, předce vždy studený a tvrdý bývá…“[219] Tak to vypadalo v Nitransku a tak neradostně se vyvíjely poměry na Slovensku vůbec už krátce po vyhlášení zatímní ústavy; a odvaha maďarská rychle zase vzrůstala. Maďarská aristokracie vystupuje sice v krajích, obsazených císařským vojskem, jako strana konservativní, rakouskému domu oddaná a Kossuthem pronásledovaná, vyhlašujíc hraběte Zichyho, kterého dal vůdce Kossuthova vojska Görgey popraviti, za svého mučedníka, ve skutečnosti vsak tvoří hlavní zálohu maďarské revoluce. Zástupcové aristokracie pracují zjevně i tajně, u vídeňského dvora i v Budíně, proti bývalým dobrovolníkům a obávanému „panslavismu“, obléhají ministerstva, doporučují sebe a osoby, oddané maďarské věci, do státní služby se zřejmou snahou dostati do rukou legální moc, zmocniti se vedoucích míst ve státních úřadech a uvésti veřejnou správu do kolejí sobě a maďarské věci příznivých. Dobrovolničtí důstojníci se dostávají sice na základě svých certifikátů do státní služby rovněž, ale dosahují s pranepatrnými výjimkami jen míst v úřadech nižších. O vlivná místa se podělili maďarští konservativci a lidé, kteří před nedávném popravovali stanným právem slovenské národovce. Při tom pracuje maďarská konservativní strana vytrvale proti nenáviděné kroměřížské ústavě, která zaručovala svobodu a rovnoprávnost osobní, národní a náboženskou, svobodu tisku, zřízení zemských sněmů, atd. s odůvodněním, že většina těchto práv jest již obsažena v zemských uherských zákonech z března 1848, že bylo tudíž zbytečné potlačovati revoluci, že stačí v Uhrách obnoviti původní stav. K nemalé radosti a vítězoslávě Maďarů byla v lednu 1852 odvolána kroměřížská ústava; radost však byla krátká, a další důsledek, Bachova centralisace se snahou poněmčovací, byla právě tak zklamáním nadějí maďarských, jak dolehla tíživěji ještě na sklíčenou už mysl slovenských národovců.

Mravní tíseň jest provázena i obvyklými neblahými důsledky válečných let: nemoci, nouze, drahota, úpadek obchodu i řemesel, zvýšené daně vyčerpávají obyvatelstvo, zaplavují mysl všedností hmotných starostí a ochromují volný vzlet ducha. Kulturní Slovensko si prožívá svá léta neúrody, roky „suchoty a němoty“, v nichž tíživá beznaděj veřejného života uzavřela těžkým kamenem všechna zřídla slovenské poesie. „My chytili sme sa do služby ducha, a preto aj ísť musíme cestu života tŕnistú,“ stýská si Štúr. „Ani zima, ani leto, pusto tebe, slovenčina,“ žaluje elegicky píseň Janka Krále; „Slovensko moje, žiaľ mi je teba!“ vzdychá si bolestně Karel Kuzmány, pohlížeje zpět na duchovní mrtvotu desítiletí, které následovalo po revoluci.

V těchto teskně zamlklých letech se přetvářelo pod tíhou poměrů psychické i filosofické založení slovenských básníků. Z většiny jest to chrám a kazatelna, k nimž jsou připoutáni svým povoláním, a slova Písma jsou jim téměř denním chlebem; není divu, že životní moudrost Starého i Nového zákona přechází i do jejich světového názoru, že hymnický a prorocký vzlet starozákonní poesie uchvacuje a povznáší sklíčeného jejich ducha, vtiskuje svou pečet i jejich poetické tvorbě, klade jim do rukou místo antické básnické lyry harfu hebrejských proroků a žalmistů.

I Andrej Sládkovič jest z nich. I jeho Múza zmlkla v mrtvém tichu padesátých let, kdy život veřejný i literární na Slovensku byl tak nehybnou hladinou, že básníkovi se zastesklo po bouři a boji:

Oj, keby radšej surmy hlásily, rana na ranu padala! Žeby zsilnela sila zo sily, víťazom znela pochvala! (Svornosť.)

Leč když ta chvíle přišla a s ní se i znovu ozvala píseň „pohronského slavíka“, nebyl Sládkovič už tím, kým byl v letech své mladosti: z vyznavače Heglovy trojice „pravdy, krásy a dobra“ byl se mezitím stal positivní křesťan, pohlížející k trojhvězdí „víry, naděje a lásky“. Básník-optimista, který kdysi viděl blízkou budoucnost národa v nejsvětlejších barvách, změnil se v žalmistu, trpícího utrpením svého národa a rostoucího silou své víry v básníka-proroka, který předvídal splnění slov, jimiž druh a vrstevník jeho, Mikuláš Dohnány, odrážel škodolibou pýchu maďarskou: „Čo si aj prítomnosť privlastníte, preto ešte nemusí byť i budúcnosť vaša. Majte si radosti a požívajte si rozkoše prítomného času: my sa i s horkosťami a žialom uspokojíme. Ale z horkosti a žialu budu žať budúci šťastlivejší potomci naši![220]



[199] Kázeň, kterau na památku osvobozené Vlasti roku 1848-ho… držel Michal Osztroluczky, farář. V Pešti 1848.

[200] Tamtéž.

[201] Štef. Krčméry, Janko Kráľ. SP 1924, 42.

[202] Obě proklamace v úplném znění viz: K. Goláň, Revolučné pokolenie, 262.

[203] M. Dohnány: Historia povstaňja slovenskjeho z roku 1848. Skalica 1850, 65.

[204] OT 1847, 637.

[205] OT 1848, 742.

[206] Dohnány, Historia, 70.

[207] Ohéralův Týdenník 1848, 117.

[208] K. Goláň, Revolučné pokolenie, 41.

[209] Květy 1848, 222, 244.

[210] Tamtéž, 230.

[211] Tamtéž, 270.

[212] Tamtéž, 298.

[213] Ot. Odložilík, Dvě písně z r. 1848. SbMS III., 145.

[214] L. Grossmann v Kobrově vyd. Sládkovičových spisů, 689.

[215] Ludevít Hroboň Hurbanovi. Pozůstalost Slobodova u J. Kabelíka.

[216] SbMS III., 162.

[217] Dohnány, Historia, 36.

[218] J. M. Hurban D. Slobodovi. SbMS II., 89.

[219] Michal Sloboda D. Slobodovi 8. I. 1850. Pozůstalost Slobodova u J. Kabelíka.

[220] Dohnány, Historia, 145.

« predcházajúca kapitola    |    



Flora Kleinschnitzová

— literárna historička, knihovníčka, spisovateľka, prekladateľka a pedagogička, členka Literárneho odboru Matice slovenskej Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.