ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

1

Podivný je ten svět můj, někdy se mně zdá, jiný než lidský. Je to slavomam patrně.

2

Neznám imponování. Též suggesci podléhám méně než jiní.

„Doch schwindelt mir manchmal vor der Höhe, auf der ich zu stehen vermeine.“

3

Nejsem orthodoxní ani ve skepticismu.

4

Přináležeti nějakému kruhu, říci „můj“, je mně úzko.

I člověkem být je mně úzko, natož Evropanem etc.

Směšným mně připadá, když někdo o mém jednání řekne: „To dělají všichni právníci“, nebo: „To dělají všichni Češi“ a pod. (Zklamán byl někdo, kdo hledal ve mně právníka par excellence (s právnickými názory in succu et sanquine). Řekl jsem mu: Jsem právníkem jako vším jiným, jsem sotva člověkem. (Viz IX., č. 5.) Jinde: Cítíme se obyčejně znehodnocenými, shledá-li někdo na nás typické vlastnosti národa, rasy, stavu, kruhu, jemuž náležíme. Jsme pak tuctoví. Také sami tímto způsobem znehodnocujeme.)

5

Tak jsem se prozkoumal, že výrok jiné osoby o mně může dělati na mne dojem pouze jako výrok nekompetentního pozorovatele (posuzovatele), avšak z výroku takového soudím na citový stav posuzovatelův ke mně; není tedy výrok ten pro mne nikdy urážlivý, ale může býti bolestný. (Odporovat nějakému projevenému náhledu, je často jen chtít léčit symptom, na místě základu nemoci (na místě té fixní idee, která tvoří nevyslovenou praemissu major). Jinde: Chtít odporovat aneb vyvracet nepříznivý úsudek o sobě, je jako léčit symptomy (úsudek je jen symptom základní citové antipatie). Sluší léčit tu antipatii, získat si přízeň.)

6

Podivno jest, že vždy bych chtěl být velice intimní s lidmi, kteří se mně líbí — a že oni neodpovídají obyčejně mým citům.

7

Mají strach a stud z mé upřímnosti a naivnosti. Nikdo mne nedostane k haruspikování.

8

Směju se vždy jen věcem, postavením atd., kterých mohu dosáhnouti, a nad kterými se cítím; posmívati se věcem, které jsou aktuálně pode mnou, nesnášelo by se s mou přirozenou nadnoblesou.

9

Jest ve mně dvojí člověk. Od jednoho pocházejí myšlenky, v nichž nachází se hodnocení (byť i negativní), v druhém, vyšším, není již hodnocení. Praktické, theoretické nazírání. (Theoretické = moral insanity?)

10

U mne bylo vyšší (od hodnocení purifikované) já dřívější. K nižšímu dostal jsem se teprve v praktickém životě.

11

Vyšší člověk ve mně mohl by zabrániti nižšímu v jakýchkoliv citech a snahách; nečiním to, chci zažíti také city a snahy lidí obyčejných. Popouštím tedy nižšímu člověku i v zlosti, umíněnosti, ješitnosti a pod., ač by bylo v mé moci (v moci vyššího) vše inhibovat.

12

Někdy považuji nějaký čin (na příkl. cizoložství ženy) za hrozný, někdy za nic. Dvě já. Patrně první: konventionelní člověk ve mně, druhé: mé vlastní já.

13

Inhibicí olupuje se člověk o život. (Je náruživost passí = passio = trpění? Dá se inhibovat, ale tím ochuzuje se život.)

14

Přeji každému radosti — i na úkor sobě, jiným.

Nezáleží na osudu jednotlivce, člověčenstva.

Nezáleží mně jako člověku, což teprve, kdybych byl bohem.

Necítil jsem nikdy závislosti na nějakém bohu, vždy jen závislost na lidech, kteří překážejí radostem a ztrpčují radosti výčitkami a následky zlými, jež oni jim přidávají (k nim pojí).

Snad v tom spatřuje se „moral insanity“.

Ale pokud mé zkušenosti sahají, shledal jsem, že mravní přesvědčení jiných bylo velikou většinou přetvářka, a ty, kteří je měli snad opravdově, spíše bych sám zařadil mezi insane (snad mental). Neb zbůhdarma se olupovati o radosti je čiré bláznovství.

15

Chtěl by mně kdo vysvětlit, proč se mají zachovávat t. zv. morální zásady?

16

Nedostatek sociálního (mravního) citu jeví se též v tom, že nechci se podrobiti ani intelektuální dělbě práce, nýbrž vše obsáhnouti sám (polyhistorism).

17

Respektuji jen skutečnost. Jsou-li lidé, kteří si něco přejí, ať si hledí, domoci se toho — pak to respektuji.

Já sám nepřeji si ničeho.

S projevem přání spojuji cit: malichernost.

18

Snad právě v tom jsem individuem, že jsem bez individuality (bezchutná voda). Jsouť dvě osoby ve mně.

19

Jak šťastný člověk, jenž může míti radost z pochvalných recensí. Dříve jsem se na to díval svrchu, ale nyní to přestalo; nedívám se ani svrchu ani nahoru. Třetí indiferentní stadium — ale nešťastné.

20

Stanovisko, které kdo proti mně snažil se hájiti, měl jsem vždy již překonáno.

21

Bylo jeden čas mým způsobem, začínati ihned replikou. Nebylo mně porozuměno.

22

Bohatství mé jest moje chudoba. Nemohu formulovati, čemu jasně nerozumím; nejsem proto s to, tolik mluviti jako jiní. (Nepsal jsem dosud a nejsem tak mlád. O lecčems jsem přemýšlel, však myšlenky mé jsou u věčném pohybu. Zralost je matematický bod též v časovém průběhu myšlenek. Zachycená myšlenka jest nadále již jen konservou. Jen zřídka však podaří se, již dle počtu pravděpodobnosti, zachytit myšlenku zralou; většinou konservují se (písmem) myšlenky nezralé nebo přezrálé. Myšlenky letící, zralost, matematický bod.)

23

Smutno jest, býti hotov se svým myšlením.