Myšlenky a aforismy

Jest život velký, nesmrtelný, jeden,
vesmíra ňadry proudí od pravěku:
jen v něm je spása, vykoupení, éden,
jen v životu Bůh mluví ke člověku.
                                 (Hilarion.)

Život však jeden bez konce vře;
   ten, kdo se rodí,
   ten, kdo zde chodí,
   ten, za nímž hodí
poslední hrst ve zoufalé hře:
   všichni ti spolu
   v plesu i bolu
   na jednom stvolu
květy jsou, které sfoukne jen čas,
   zde se jen mihli,
   slunce svit stihli
   a pak se zdvihli
v hvězdnou říš, v mlhy, v azuru jas!

                         (Dědictví Tantalovo.)

Kdo spíš tou skálou zatřese?
Kdo spíš se nad proud povznese,
jejž nazýváme žitím?
Kdo kletby kupí s rouháním,
či kdo tu propast s usmáním
vždy vyplňuje kvítím?
Nás, dítě, osud k sobě spjal
a vítězem se každý stal
ty úsměvem — já vráskou!
My zbloudilí dva motýli
jsme perlu štěstí zlovili,
já myšlenkou — ty láskou!
                           (Co život dal.)

Před trochu radosti jak velké hory žalu
   nám nakupili bohové!
Dřív nutno čelem tvrdou probít skálu,
   zrýt ňadro země kovové.
Pot v skráni, mozol v dlani, nohy samé trny,
   na duši strachu stín a viny skvrny
a v posled z všeho zisk tak nepatrný —
   tiš popelnice bronzové!
        (Než zmlknu docela, Sbor z antické tragedie.)

Mé srdce cítí dík za celý ten den dlouhý,
nechť třeba jeden shon a prázdné pachtění,
nechť třeba prchavě jen ukojeny touhy,
však přece krásný byl v svém celém dychtění.
Mé srdce cítí dík od chvíle procitnutí
za první pohled v jas a modro oblohy,
za každé bujaré a zdraví plné hnutí,
jímž vesel zachvěl se nerv každý ubohý!
Mé srdce cítí dík za každou kapku rosy,
jež z jitra na keři se leskla na listech,
za bzučný tanec včel, za zafičení kosy,
za prozpěv skřivánčí, vlaštovky v zástupech!
Mé srdce cítí dík za vlastní svoje tluky,
za křídlo písně mé, která se vzpjala výš,
za tklivé, dojemné slavičí zvuky,
za vínem vršitou a výmluvnou mou číš!
                                  (Strom života.)