ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Mládenec prekrásný v úbočí chodící,
spatril jest panenku tam špacirující;
tak ji hned zalúbil, že pri jejím líci
oči jeho byly vždy na ni patrící.

Potom jak odešla do príbytku svého,
on byl ducha velmi velice smutného,
odkud do spívání dal se žalostného,
když takto počalo tahat hrdlo jeho:

O spanilá,
ušlechtilá,
však mne neznámá panno!
Kdybys byla
mne spatrila,
byl bych šťastné mel ráno;
nyní však musím želeti,
žes mne zabudla videti.

Vše mé žily
ve hry byly,
když si popri mne jela,
a v tou chvíli
jsou prosily,
bys se mnou známost mela;
než ale ty si tvé oči
nehodila do úbočí.

Cože nyní
již učiní
mé srdce zarmoucené?
Ono míní
jít do síni,
k jejíž ty staneš stene;
neboť mne silí tam jíti
krása, jenž na tobe svítí.

Na tvé hlave
všecko k sláve
panny jest sporádané,
nažlutavé
jak vosk práve
vlasy tobe jsou dané;
kterýmžto, když je pletáváš,
ješte vetší krásu dáváš.

Čelo bílé,
oči milé,
líčka plné, červené,
nos omylu
nemá, silou
hrdlo jest okrášlené;
prsty tlusté a belavé,
i ruky hybké a pravé.

Svedčné zuby,
drík nehrubý,
nohy čerstvé, ač malé,
buky, duby
plné chlouby
sklánely se k tvé chvále;
i jiné zajisté údy
mají své ozdoby všudy.

Šťastná chvíla,
v nížs spatrila
po prvníkrát tento svet;
šťastná byla,
jenž splodila
matka tebe, vdečný kvet.
Šťastný otec, jehož ty máš,
šťastný i ten kraj, v nemž býváš.

Kdybych te mel
a objat smel,
nedbal bych sem na jiné,
než nač mám dél
nad tím mít žel,
a nejít k ní do síne?
Jdem, ach, jdem za to prositi,
by mne ráčila lúbiti.

Šel a dohonil ji pri dome horníka,
kde s horící láskou takto ku ní ríká:

Zlatá panno,
jíž jest dáno
anjelskou krásu míti,
dej, ať ráno
vyžádáno
od teba múže býti
to, k čemu mé srdce silne
jest od hodiny náchylné.

Jak sem v háji
tu na kraji
tebe byl spatril jdoucí,
odtud hrají,
mne tahají
k tobe mé žily vroucí.
Prosím te tedy srdečne,
ukaž ke mne srdce vdečné.

Panna ta škulavým okem naň hledela,
však s vlídností takto mu odpovedela:

Já sem tebe,
což ví nebe,
nikdy predtím neznala,
však v potrebe
proč by sebe
vdečnou neukázala?
Jenom zretedlne povez,
kterou chceš mít ode mne vec.

Mládenec:
Já nic z všeho
nechcem tvého
než srdce obdržeti,
to milého
mne samého
jak bude mít v pameti,
tedy uznám, že sem štestí
nemohel vetší nalezti.

Panna:
V srdci mém jest
ku všecknem čest
a láska jen jednaká,
k tomu privest
nemúž mne lest
ani chytrého draka,
by mou svobodu prodala
a nekoho milovala.

Mládenec:
To jsou slova
jak nákova
tvrdá a mne nemilá.
Zbojníkova
zbroj hotová
na to, by mne zabila,
tak by neprestrašila mne
jako tvé reči prítomné.

Panna:
Čože zlého
vezmeš z mého,
jež sem mela, mluvení,
to sic mého
všem dobrého
srdce nikdy vinš není,
by sem koho do žalosti
uvedla skrz mé necnosti.

Mládenec:
Však i já sám
to uznávám,
že mne tvá zlost nermoutí,
ale žes k nám
mile okám
nedala se pohnouti,
aniž zaslíbila, že mne
chceš laskavá být potomne.

Panna:
Dokud žití
budem míti,
laskavá budem na te,
než lúbiti
a mysliti
o tobe vždy, múj brate,
já i nechci i nemohu,
nevidouc z toho osohu.

Mládenec:
Naskrze-li
skamenely
k mé lásce jsou tvé žily?
Již-li celý
duch tvúj velí
odeprít mne v tu chvíli?
Ach, já nešťastlivý človek
pres všecken mého žití vek!

Panna:
Já v neštestí
te privesti
nechcem až do skonání.
však nalezti
múžeš dosti
ješte hodnejších paní,
které snad tobe s radostí
splní takové žádosti.

Mládenec:
Mé myšlení
k jiné není
naklonené, jen k tobe,
a nezmení
do skončení
náklonnost k tvé osobe.
Smiluj se, prosím, nade mnou,
a rekni reč mne príjemnou.

Panna:
Já má slova,
když se sova
na hus obrátí, zmením,
dnes jaková
jsem, taková
do smrti zústati míním.
Ade! Dobre se, brate mej,
a lásku z hlavy vyhánej!

Odišla domov

Mládenec:
O ukrutnost,
necitedlnost,
nikdo te nemúž hnouti!
Počkej, má kost
na tvou tvrdosť
plakati te prinúti!
Neb, kdeže nejvíc chodíš, vím,
tam si hrob na skale spravím.

Panna sice dobre toho uslyšela,
mezitím však na to nic nepovedela,
krome když do domu svého jest prijela,
takto za ním hlasne spívajíc želela:

Ach, neborák,
pročže on tak
oddal se do lúbosti,
beda mne, jak
veliký ľak
prichází do mých kostí.
Ach, kdyby jen neco zlého
nesvalilo se na neho!

Lásky sice
s ním mluvíce
žádné sem nepoznala,
však velice
jeho líce
videt by již žádala.
Sama nevím proč, krome jak
to lásky k nemu je znak.

Búh jen dej mu
prijit zdravému
na místo, kde sme byli,
již se k nemu
jak k milému
ukázat chcem v tu chvíli.
Kdyby jen skoro čas prišel,
v nemž by se zas se mnou sešel.

Mládenec ten nad tím velmi horekoval,
že ji odcizenou od sebe spatroval
a jdoucí do domu o tom premyšloval,
jako by ji ješte bodoucne skušoval.

Škoda! Škoda,
že mi voda
kde chcem, nechce behati,
kto, ach, kto dá,
co príhoda
dnešní mi mohla dáti?
Ale nic to, ješte budem
probovat, snad jí dobudem.

Hned vylámu
sobe jamu,
kde ona chodí často,
a když samou
vidím na mou
žádost že jde v to místo,
kamen mne v jame prikryje,
na nemž se toto vyryje:

Pocestný, stúj
a polituj
zde ležícího kosti,
ten život svúj,
čerstvý jak tvúj,
stratil v kvetu mladosti,
ačkoli nemal nemoci
od první života noci.

Neb nic jiné
na príčine
nebylo smrti jeho,
než že se ne
pri milené
jemu dobre zdarilo,
ona ho nechcela lúbit,
začež om musel i umrít.

Uč se z toho,
že dobrého
láska nic nepúsobí,
jak svorného
a jednoho
smyslu nejsou osoby.
Proto varuj se lúbosti,
a již jdi dále ve štestí!

Mládenec dle toho predsevzetí svého
hned vykopal jamu príhodnou pro neho,
kterou prikryl kusem kamene krásného,
napsav naň príčinu smrti jeho.

A když ji zmerkoval, že jde k místu tomu
panna, která žalost púsobila jemu,
hned skočil do jamy a ku štestí svému
prikryl ji kamenem, k podivu každému.

Panna prišedši tam, zlekla se velice,
nápis k mrtvého cti psaný čítajíce,
a tu počne zmáčet slzami svá líce,
takto za ním srdcem i ušty želíce:

Ach, beda mne,
jak náramne
srdce mi klope v strachu,
snad prítomné
bydlo pro mne
jest mne milému brachu?
Ach, on to, on od žalosti
složil, jak rekl, tu kosti.

O neštestí,
o bolesti,
na mne se svalující!
Ach, já snesti
ty neresti
nebudu moct žijící!
Jemu láska ke mne škodí,
nech i mne se to již zrodí.

O proklatá
má slova ta,
která jej zarmoutily!
Kdeže vrata
tudy vzata
mého jazyka byly?
Že by reči nezavrely,
jenž milého zarmoutily!

Kde, kde jest kat?
Hned vyloupat
dám mé oči zlobivé,
že prvníkrát
naň pozerat
nechtely milostive!
Ale skrze své škoulení
púsobily mu želení.

I na ruky
dám si muky,
jaké chce učiniti,
neb jak buky
aneb šťuky
neobjaly to kvítí!
Dám znivočit i mé nohy
za stracený poklad mnohý.

Vše mé telo,
že nechtelo
jej pri sobe držeti,
zasloužilo,
aby melo
naveky co trpeti.
O já nešťastná, v tu dobu
a já jdu za ním do hrobu.

A tu ten hrobový odvalil se kamen,
mládenec i panna objali se. Amen.

Chlapci, do skoku,
dívče ku boku,
tancujte!
Teraz vesele,
k devčatúm smele!
Milujte!

Pokud ste mladi,
mívajte rádi
peknosti!
Užite sveta,
až zde jsou leta
čerstvosti!

Sbírejte rúže,
kým se stat múže,
kým kvetú,
žite k ozdobe
pannám i sobe,
i svetu!

Co ctné a milé,
krásné, spanilé,
líbejte!
Ústka červené,
líčka rumené
bozkejte!

Tak i predkové,
naši otcové
činili;
i bojovali,
i tancovali,
i pili.

I milovali,
rádi bývali
veselí,
ctne milovali,
ctne žertovali
vždy smelí.

I my za nimi
s devčaty ctnými
hýbejme!
Žalmy v starosti
a v omrzlosti
spívejme!

Má mladost, nevinnost
skrz místa kvetnatá,
stredovekost, blaženost,
starost skrz skalnatá,
ach, ach, ach! prudce se mi valí na večnost.

Devče hodné milování,
poď se mnou,
a prokaž své slitování
nade mnou!
Tam na zelené pažiti
budeme se my baviti
hodinu.

Budeme se procházeti
povolne,
a pritom i rozmlouvati
uprímne.
A když chodit zunujeme,
na trávičku si sedneme
bezpečne.

Tam si neco pripomneme
v tichosti,
co naše srdečka cítí
v lúbosti.
Nebudeme mít žádného
krome mesíce jasného
svedectví.

Budeme se tam tešiti
srdečne,
a potom tež veseliti
statečne.
Já tebe políbím stokrát,
ty mne navrátíš tolikrát
uprímne.

A když sedet zunujeme,
vstaneme,
ješte predce hore, dolú
pújdeme.
Potom se domú vrátíme,
až k dverím doprovodíme
společne.

Naposledy si povíme
dobrou noc!
Když sme již skusili čisté
lásky moc.
Budeme se odbírati,
ješte raz opakovati
dobrou noc!

A ta naša Lida,^[2]
je s ňú velká bída!
Božkávala Jana
v maštali za rána
mezi kravama, mezi kravama.

Selka na ňu prišla,
húlku^[3] hned pozdvihla:
Copak tu deláte,
snad se objímáte
mezi kravama, mezi kravama?

Ty dievko proklatá,
idz, hned zavri vrata,
vyžeň Janka z domu
a nedaj mu vólu,
mezi kravama, mezi kravama!

Ty dievko, daj kravám,
pacholek kobylám,
vaše práce hleďte,
milování nechte
mezi kravama, mezi kravama!

Tento svet je daremný,
nic na nem stáleho není,
len každý módu hledá,
na tu peníze vydá.
Co je dávne, nepekné je,
nemóda je, nevdečné je.

Terajšá svetská panna,
když je s každým neznáma,
když nezná diškurovať,
gavalírom komendovať
a k tomu na karty hrať,
nemá za čerta nič stáť.

V noci o dvoch líhajú,
o desiatej vstávajú,
že sú hore, stukajú.
Módy to povedajú,
a potom sa pomaľujú,
pekne sa vyfrizirujú.

Jak od obedu vstanú,
tak na špacírku idú,
s gavalíry sa vodia,
karazirovať^[4] móda,
když ich na ruky stískajú:
„Sie sind hold“^[5] jim povedajú.

Gavalíra v srdci má,
v mladých lidech preberá,
a když sa ostareje,
tu sa každý z nej smeje,
už gavalír více nejde,
lem sedí panna pri site.

Mnícha ľúbiť nebudem,
ani kňaza ja nechcem,
volím ľúbiť svetského
gavalíra pekného.
Žiadna panna rozum nemá,
která plače za frajera.

Čižmy pannám sa svedčia,
bo na črievičkoch chodia,
když ony sa obujú,
pekne sa vyfrizirujú,
teraz už frajcimerka^[6]
každá chce byť kišasonka.

Večer když si spať lehnú,
s vodkami sa umývajú,
pekne sa popucujú,
tak sa s farbou pomaľujú,
žeby ráno krajšie boly,
gavalírom sa líbily.

O jahoda poľná,
moja Hanka strojná
dom a stav svoj mení!
Zakvitla i spadla,
už nemám zrcadla
mého políbení.

Vietor od východu
zronil mi jahodu,
hory, plačte za ňú.
Jej kvet býval váš blysk,
jej ovocia muoj zisk,
krása k potešeňú.

Slunce sa vracuje,
mesiac promeňuje,
Hanka sa nevrátí,
stratil som v nej muoj svet
a Orava svoj kvet,
kdo ju nám odplatí?

Kde se mnou pásala,
kde se mnou spievala,
hviezdy sa divily.
O kroky panenské,
o hlasy nebeské,
vy ste mne tešily!

Tu s rosou čistoty
s nevinnými kvety
panna sa krásila.
Padla na kvet rosa,
prišla času kosa,
Hanka sa zmenila!

O ukrutný čase,
kde ja vezmem zase
dňov mojích potechu?
Nebo keď chceš brati,
prútik bolo vziati,
nie strom, moju strechu.

Vŕba oblámaná
doživa zrúbaná,
len holý peň stojí.
Hanka, vráť mi dceru,
aneb na tvou mieru
vnučka sa obnoví.

Ach, mhla hory šatí,
buk zelenosť tratí,
tma v lese panuje.
Skaly počúvajte,
muoj plač rozhlásajte,
Hanka ho nečuje!

Ak sa vrátiš ztade,
Hanka, na mém hrobe
najdeš toto psaní:
Tu Hanku varoval,
tu jej otec skonal,
nech Hanku Boh chráni.

Jeden: Volal pip^[8]
Druhý: pipaju.^[9]
1.: A nač to?
2.: Na svadbu.
1.: Na koterý den?
2.: Na nedelnicu.

Spolu:
Pán Búh zná,
či ju dá,
kedyže ta nedelnica prijít má?

1.: Volal pip
2.: pipaju.
1.: A nač to?
2.: Na svadbu.
1.: Na koterý den?
2.: Na pondelnicu.

Spolu:
Pán Búh zná,
či ju dá,
kedyže ta nedelnica, pondelnica prijít má?

1.: Volal pip
2.: pipaju.
1.: A nač to?
2.: Na svadbu.
1.: Na koterý den?
2.: Na uternicu.

Spolu:
Pán Búh zná,
či ju dá,
kedyže ta nedelnica, pondelnica,
uternica prijít má?

1.: Volal pip
2.: pipaju.
1.: A nač to?
2.: Na svadbu.
1.: Na koterý den?
2.: Na stredelnicu.

Spolu:
Pán Búh zná,
či ju dá,
kedyže ta nedelnica, pondelnica,
uternica, stredelnica prijít má?

1.: Volal pip
2.: pipaju.
1.: A nač to?
2.: Na svadbu.
1.: Na koterý den?
2.: Na čtvrtelnicu.

Spolu:
Pán Búh zná,
či ju dá,
kedyže ta nedelnica, pondelnica,
uternica, stredelnica, čtvrtelnica
prijít má?

1.: Volal pip
2.: pipaju.
1.: A nač to?
2.: Na svadbu.
1.: Na koterý den?
2.: Na piatelnicu.

Spolu:
Pán Búh zná,
či ju dá,
kedyže ta nedelnica, pondelnica,
uternica, stredelnica, čtvrtelnica,
piatelnica prijít má?

1.: Volal pip
2.: pipaju.
1.: A nač to?
2.: Na svadbu.
1.: Na koterý den?
2.: Na sobotnicu.

Spolu:
Pán Búh zná,
či ju dá,
kedyže ta nedelnica, pondelnica,
uternica, stredelnica, čtvrtelnica,
piatelnica, sobotica prijít má?

Ej, pódi zá me,
pódi za me od žalosti,
jedina u mame.

Ej, nejťu zá te,
nejťu za te od žalosti,
jedinác u tate.

Ej, jerbo si ty,
jerbo si ty od žalosti,
rozmazano ďéte.