ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Pod Tatrou zástavy vejú, kráľ náš ide v boje,
za ním, kdo je pravý Slovák, do zbroje, do zbroje!
Hej, pastieru, dolu s hole,
sem sa, sem, roľníku, z role,
kráľ volá, tvoj volá kraj, pod zástavy ruky daj!

Do boje, slovenské rody, ostrú šabľu k boku,
hore sa na bujné kone, do táboru v skoku!
Vúkol kráľa šiky spojme,
pri ňom skalopevne stojme,
ku obrane vlasti nás volá kráľa svätý hlas.

Sbohom, vlasti, ľubá mati, zbroje nesložíme,
len keď vencom slávy svoje sluchy ovenčíme,
keď o zem vrahom udreme,
lebo v obeť ti padneme,
hej, my dáme svetu znať, že si hodná synom mať.

Keď padneme, veď našu krev slovenská zem vpije.
Keď ju vpije, vo kvet nový zase sa rozvije.
Mužný boj, rodáci, bime,
vďačne za náš kraj padnime,
krásno je krev vernú liať za vlasť, našu svätú mať.

Odberám se již od tebe, Belko premilá,
dekujem ti, žes mne potud verne lúbila,
odberám se, plačem zase, dušičko milá!

Nemúže to jináč býti, musím odjíti,
tebe, mé srdce, opustit, vojákem byti,
k čemu sem se nechystoval, v tom stave žíti.

Darmo doma za mne dajú chlapa druhého,
darmo mne oplakávajú, synčeka svého,
ach, neb již více neuzrí tváričku jeho.

Upokoj se, i ty, Belko, v smutku nepracuj,
neplač, neslz, nenaríkej, rajský kvete múj,
když já padnem nekde v bitve, na mne pamatuj!

Spomeň na mne v tichém chládku, na mne spomeniž!
Se slavíkem smutnou spívej píseň, nebo již,
duše milá, roztomilá, víc mne neuzríš.

I kvety se vúkol tebe tíše zatresou,
když ti milka zabitého z bitvy ponesou,
dobrí prátelé kdekolvek žalost ponesou.

Pomni na mne, duše drahá, z lásky stvorená,
tvou žalostí, tvou težkostí dost naplnená,
buď z tvých očí každá slza skorej setrena.

Belinko, díte anjelské, Belko, poklad múj!
Když počuješ, že te vzývá vzdálený duch múj,
vtedy prosím, Belko milá, na mne pamatuj!

Tvúj obraz se mnou zústane vždycky prekrásný,
v mém duchu kvitnúti bude vždycky prejasný,
když umrem a pred sebou mám tebe, jsem šťastný.

Již te musím opustiti, nebe polituj!
Když uslyšíš, že již vzdychá vrúcný milek tvúj,
vtedy, Belko, milostive na mne pamatuj!

Mám ja koňa faku,^[29] čo ma dobre nosí,
po horách, po vodách, trebárs je i bosý.^[30]

Skáč, koníčku, se mnou, kým sme ešte mladí,
raz sa ostarieme, potom sa nesladí.

Keď raz kvet mladosti uvädne a sprší,
potom ani láska mňa viac nepoteší.

Pomáhaj, koníčku, zažiť veselosti,
dostaneš ovsíka za to do sytosti.

Napojí ťa milá z nového šechtára,
keď jej ty doneseš do domu husára.

Vystele ti posteľ zo sena mäkkého,
že si jej priniesol do domu milého.

Preniesol ma koník čez hory, čez lesy,
zaheržal na milú: Daj nám chleba, kde si?

Či ovos hotuješ, či postele steleš?
Či peknú pšeničku už na svadbu meleš?

Milá dolu z okna na mňa zavolala,
že včera druhému zlatý prsteň dala.

Že darmo o lásku u nej taký prosí,
čo sa len na jednom koníčkovi nosí.

Kto príde v tom mene do jej matky domu,
ten musí mať hintov, štyri kone k tomu.

Zvysoka si rúbaš a nízko ti padá,
nech si každý šuhaj svoju roveň hľadá.

A v lásce, vernosti, nech moc nezakladá,
ak nechce ulapiť mesto ryby hada.

Zvrtni sa, koníčku, ta k zástavám hore,
zajtra obeduvať budeme v tábore.

Krajšie je za kráľa a za vlasť bojuvať,
ako falešniciam pyšným klobučkuvať.

Na dubrave harvani
prežalostne vyju,
azda śe to krajani
s nepraceľom biju;
s nepraceľom, co naše
chce rabovac salaše.

Chlapci, duškom śedajme
na bystre koniky,
kraj śi hubic nedajme
skerz tote zbojniky,
co nám lecjak krev piju
a s jich panom z nej tyju.

Za mnou, chlapci, len za mnou,
tam su pri Bodroku,^[32]
s povetricou^[33] naramnou
lecme jim do boku!
Žeby my jich pobili,
a na kusy zdrobili.

Ach, Vojtešku mily muj,
nechodz ty do boja,
ty śe pri mne pritrimuj,
však znaš, že ja tvoja!
Nechodz, nechodz, však to znaš,
že už jutro vźac mne maš.

Nač byś išol, Vojtešku,
dakto by ce zhubil,
ach, a tvoju chotešku
kto by potym ľúbil?
Však keby ce hrot šinul,^[34]
i jej by śvet pominul.

Krásna panno, choti má,
musím já do boja,
nebraň mi jít, hle, milá
vlast je bez pokoja.
Musím, trúba už trúbí,
Vojtech teba vše lúbí.

Jaknahle śe vyśekam
z nepraceľskych bojov,
nikdy dalej nečekam,
duškom budzeš mojou.
Dobre śe maj na ten čas,
pocaluj me ešče raz!

Ach, Vojtešku, jam v noci
nedobry sen mala,
ty śi ležel v nemoci,
Morena ce zvala.
Vrac śe, kuň ci nerehce,
vrac śe, ten nam dobre chce.

Never ty snom, panenko,
kdo by śe na ne ptal,
a muj kuň včas ranenko
tri raz mocno rehtal.
Dobre śe maj, chotečko,
moje drahe srdečko!

Tak ja jemu, tak on mne
lučanku^[35] dal s plačom,
a s tym śednul na kone,
bežel za trubačom
a zmiznul mi jako ptak,
sama neznam kde a jak.

Tu ho každy dzeň čekam
na vysokej skale,
tu naň myślim, tu klekam
k svatej Bohu chvale,
aby śe mi nestracil,
ale zdravy navracil.

Hej, šuhajci, postojce,
i vy v ohňu boli?
Ach, prosim vas, spokojce
panenku v nevoli,
co Vojtecha švarneho
čeka z boja čarneho.

Panno, ty śe nelekaj
poselstva smutneho,
však Vojtecha nečekaj
z boja ukrutneho,
spad on v śerdco raneny,
od nas darmo braneny.

Jak ten hromny chyr vźala
z ust bojovnych mužu,
hned ju hruza prejala
jak mraz jasnu ružu,
ihned na zem pośedla
a jako vosk obledla.

Ach, ja tedy už žila
na tej źemi dosci,
čas je, abych složila
mu hlavu i kosci,
o nebohy Vojtešku,
volaj k sobe chotešku!

Čujem ja tvoj ľuby hlas
z onej chmary hustej,
volaj, však mi strašny čas
v tejto hore pustej.
Vidziš, jak ci v nej bludzim
a svoj život len trudzim.

Tak choteška žalila
už mertva napoly,
hned na nebe patrila,
hned na hory, doly,
kročila ku stermine,
ha! — už leži v doline.

Mládenec:
Slyšel sem novinu tak žalostnú,
že ke mne smrt prijde na námluvu:
ale nenamluví, já se nedám,
a když ke mne prijde, já se schovám.

Smrt:
Dobrý den, mládenče, idem k tobe,
dost sem se starala, najdu-li te,
já sem k tobe prišla na námluvu,
ráda bych ja byla nevestú tvú.

Mládenec:
O ty smrti milá, čože myslíš?
Jakže ty mladého mne namluvíš?
Já sem velmi mladý a denglavý,
nerád bych pošpatit svojej tvári.
Ty si hrube stará, nemáš zubú,
já te nemiluju ani nechcu.

Smrt:
Však já se pristrojím, krásná budu,
od hlavy do paty s bílú plachtú,
na hlavu si vezmu též korunu,
však ty to víš, že mne tak malujú.

Mládenec:
Čo je po tvej kráse: ty si stará,
tvár tvoja jest černá a uvadlá.

Smrt:
Čo já chcem, múj milý, to musí být,
a ty musíš zajtra k sobášu jít.

Mládenec:
Kterak bych já zajtra k sobášu šel,
kde bych já družice a družbov mel?

Smrt:
Nestaraj se o to, já sem na to,
muziku i družbu schystám já to.
Muziku i družbu i kucháre,
však bez toho svatba být nemúže.
Já sama tu budu kucháriti,
chci i šest mládencú opatriti,
zvonové ti budou tvá muzika,
družbové ti budou rýl, motyka.
Svadebný pán otec rektor bude,
Requiem pán pater ríkat bude.
Poslyš, ty mládenče, zdali není
tato svadba hodna zalíbení?

Mládenec:
Však já vím, že je to ten tvrdý marš,
že ty ani žáden respekt^[36] nemáš,
sporádám svedomí, pújdem s tebú,
a tak již učiním konec všemu.