ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Sedliak, božie stvorenia,
chytrák od narodzenia.

Pred pánom stenká,
pred kňazom klenká,

keď príde do krčmy,
palicou brenká.

Najprujší dom múj byl drevená kolíska
a ostatní bude hrob, jedlová deska.

Nač sem já budoval z kamení pekný dom,
když místo mne jiný zítra má bydlit v ňom.

Na svite štebocú lastovičky,
šuhaj žene z domu ven kravičky,
dievča vije venec,
píšťalku mládenec
z vrby krúti.

Pred naším sa domom lipa puká,
kukučka v zelenom háji kuká:
Koľko mi rokov dáš,
kým puojdem na sobáš?
Povedz, keď znáš!

Leto prepelica oznamuje,
novému sa chlebu lid raduje,
otec jačmeň kosí
a syn snopy nosí
do hromádky.

Ta dolu, ta letia divé husi,
k vinobraniu dolniak nože brúsi,
horniak repu kope,
dievky trú konope
pri mesiačku.

Vrabce lačné letia do stodoly,
šuhaj senom krmí tučné voly,
nevesta len prede
a svokruša zrebe
kolo peci.

Že svet nemá nie stálého
čtel sem nelen od jedného,
a kdo o tom pochybuje,
nech včil na mne pozoruje:

Mal sem rogo^[13] kalpak^[14] pekný,
čistú pošvu, v nej meč jasný:
Včil mám klobúk od židáka,
a tupého pol nožíka.

Mal sem čižmy s ostrohami
a nohavice s ciframi:
Včil ven persty trčia z botov,
z nohavic visí moc knotov.

Patnáct rokov sem už slúžil,
všelijakých pánov skusil,
než má služba u žádného
konca nemala šťastného.

Včil dvoch pánov sobe zjednám,
od obidvoch platit si dám.
Zdaliž ta vec možná bude
vec jest známa in Talmude.

Švárne kone, pekné voly,
sena, žita, do stodoly,
v dome príležitosť,
pekná úrečitosť,^[16]
mal sem vše dosť.

Ach, mal som, mal, než som zmarhal,
cudzie ženy som miloval,
pekné nevestičky
a švárne paničky
som pestoval.

Nevesty sú zluo neštestia,
keď ťa zvedú, zle ťa uctia:
i mňa tak uctily,
všeckého zlúpily,
dosť užily.

Dosť užily, dosť zlúpily,
zlúpeného potupily,
když komora prázna,
sotvi ťa kto pozná,
nik neuzná.

Ostatnia grešla^[17] v mej kasi,
kde sú moje dobré časy?
Moja dobrá vuoľa
mnohým vdečná bola,
už zhynula.

Richtik je moja odplata,
plešina, diera, záplata,
zarastená brada
a pustá zahrada,
tradarada.

Boly časy, ešte budú,
ešte na mňa nezabudnú,
prejde čas neštestí,
bude bez neresti
szent-kereszty.^[18]

Čo nám naši reknú,
že sem si vzal peknú? Nic!
Čože by nám rekli,
že jsme oba pekní? Nic!

Ach, čože nám dajú,
když nás uhlídajú? Nic!
Vídali nás mnoho,
čo nám prišlo z toho? Nic!

Čopak rekne táta,
zdaliž nás privítá? Nic!
Zúrive pohledí,
když pri nás nevidí nic!

Ach, náš milý táto.
Nermuťte se zato nic!
Však sme pekní oba,
čo nám více treba? Nic!

Když domov prijdeme,
čo my tam najdeme? Nic.
V pivnici, v svetlici,
v komore, v truhlici ? Nic!

Myši tam nepiští,
neb nemajú jísti nic.
Zboží velmi hrubé
tam v každej nádobe, nic.

V paklíku peníze,
nebojme se núze nic.
Dám groš^[20] na kašičku,
ach, Bože, v paklíčku nic.

Mariško má milá!
Tys mne zahubila, nic.
Mám od tebe zlaté,
ty ode mne také, nic.

Pospíš sobe sladce,
nebojím se zrádce nic.
Když zlodej pripadne,
čože nám ukradne? Nic.

Čo včil udeláme?
Když oba nemáme nic;
veselí budeme,
neboť nestratíme nic.

Nepi, šuhaj, nepi vody,
nebo žaba po nej brodí,
vínko srdce občerstvuje,
ale meštek vyprazňuje.

Vínko-olej hrdlo mastí,
neni zač piť, musíš krasti;
vínko hladko dolu teče
a tremulu^[21] s sebou vleče.

Vínko hreje, vínko páli,
také múdré hlavy šálí,
vínko bílí bradu, fúzy
a do tanca nohy brúsí.

Vínko v hlave vúkol chodí,
paholka do blata hodí,
vínko muziku spravuje,
vínko vojakov verbuje.

Vínko dobré, vínko chutné,
ale delá mozgy mutné,
vínko barví pekne líce,
robí sovy i opice.

Vínko smutek pochovává
a vždy dluhy pripisává,
vínko chová, vínko točí,
po latinsky mluviť učí.

Vínko rady ženy pijú
a na svojich mužúv lajú,
vínko makkú posteľ stele,
složí ženu jako tele.

Vínko silu, smelost nosí,
ale zradne nohy kosí,
vínko sa lahodne pije,
ale doma ženu bije.

Vínko delá malé oči,
chodníky pak velmi šírí:
Nechoď krajčír do pivnice,
zle ušiješ nohavice.

Vínko ševci nech nepijú,
nebo mrcha boty šijú.
Nepi, kuchár, víno z bečky,
neb presolíš polevečky.

Masár s vínem nemaj spravu,
neb kúpíš za vola kravu,
stolár nechaj plné džbány,
zlé budeš mať hoblování.

Mlynárom ho nemáš dati,
budú ti víc mírek brati.
Pokoj ty daj, kováč, vínu,
místo koňa skuješ sviňu.

Ne pre baby je sklenica,
dobrá jest jim trepanica.
Ženy, víno zanechajte,
radnej mužom piť ho dajte!

Nedobré jest víno deťom,
lepšá jest jim kaša s mlékom,
rechtori sú hodni piti,
hlasné hrdlo musá miti.

Kňazi sú ho hodni súkať,
nebo musá do knih kukať,
tež sú žáci hodni piti,
musá v školách dluho byti.

Salve, vínko velmi milé,
pro te pújdem na tri míle,
vivat, vínko, o solamen,^[22]
až naveky vekov. Amen!

Sama skušenost nám múdre to praví,
že je staré víno lidem ku zdraví.
Srdce jim obveseluje
a rozumu udeluje
do hlavy.

Víno líbežné je k chuti človeku,
když se slušne pije, pridá mu veku.
Čím ho dalej človek pije,
tím víc pribývá a žije
v svém veku.

Víno kríž lidem zahání docela,
všecko smutné premýšlení od tela,
z vína bývá tvár jak rúže,
z vína telo, také duše
veselá.

Nechť by byl nekdo spozdilý jako rak,
je čerstvý vínem napitý jako pták,
z vína býva prívetivý,
kdo byl trebas prv hnevivý
jak moriak.

Víno činí srdce schopné k dobrému,
posilňuje celé telo starému,
dává osten k milování,
spúsobuje dobré spání
každému.

Víno všecko do pameti uvádí,
kdo by mel co povedeti, poradí,
víno púsobí výmluvnost,
také príjemných žertú dost
provádí.

Víno dodává človeku štedrotu,
spúsobuje v nem velikú dobrotu,
človek, kde co má, teď hledá,
sobe ani jiným nedá
trít psotu.

Vinšované je vínečko na léte,
kdo ho má, jak by mel všecko na svete,
kterí ste tu zarmúcení,
pri nem samé potešení
najdete.

Když víno má ty vlastnosti, pime ho!
Všickni ve velké vážnosti mejme ho!
Pime, dokud budem žiti,
až jak budem mít umríti,
nechme ho!

Trebas ono kapsu čistí, pime ho!
Budem pred zbojníky jistí, pime ho!
Nato je, aby se pilo,
proto se nám urodilo,
pime ho!

Pime víno, ať se žádný nermútí,
že svou líbežnosti nás k sobe nutí,
pime, na to naše zdraví,
vodu nech si chlepcú kravy
k svej chuti.

Pime, pime, vinšované vínečko,
to je nám mezi stvorením nad všecko,
pime ho tu Bachu k sláve,
až budeme míti v hlave
kolečko.

Valete, dobre sa majte!
A na nás nezapomínajte!
Čo ste nám ráčili dati,
nech vám Búh zaplatí
vaše útraty.

Valete, dobre sa majte!
A na nás mezapomínajte!
Jak sa vám co prihodí,
svadba neb hody,
zas nás volajte!

Valete, dobre sa majte!
A na nás nezapomínajte!
Aby sme svatého Jana
pili požehnání^[24]
bars i do rána.

Valete, dobre sa majte!
A vy, muzikanti, hrajte!
Aby šli všetci veselí
spať do posteli
naši páni hosti
z dnešnej veselosti
bez všeckej zlosti.

Poslúchajte, milí páni,
čo vám budu spívat nyní
o tej voňavej zeline,
která se dohan jmenuje.

Z nížto prach tabak delajú
a tak do nosa smrkajú,
ten mnozí lidé milujú,
v tabačnicech ho varujú.

Ačkoli i listy samé,
čo má dohán jmenované,
na drobno radi krájajú,
kúrit obyčej mávajú.

Husárúm, také sedlákúm,
remeselníkúm, žebrákúm,
kúrit, smrkat obyčej jest,
každému si kážú privest.

Mnohé ženy, staré baby,
jako nadurené žaby
hnevajú se, keď je slabý,
mocný majú velmi rady.

Neb muž když na jarmok ide,
žena za ním volat bude:
Mužíčku, když kúpíš maku,
nezabudniže tabaku!

Žena, když se ho nasmrká,
všecek si fertuch dosiaka,
nos je jako motovidlo
a oči jako cedidlo.

Sedlák, když pri ceste ore,
daj tam naňho pozor dobre,
když vidí človeka jíti,
bude na neho volati:

Ach, ty múj milý súsede!
Či nemáš tabak pri sobe?
Mohel by roli zorati,
pre tabak musí meškati.

Rektor, kostelník a kompan
dovedujú se na dohán,
kde by ho mohli kúpiti
a peníze zaň zmárniti.

Pán úradník, také dvorský,
berou si ho mezi prsty,
naberou ho jako masa,
a tak ho sypou do nosa.

Krajčíri, ševci, pekari
bez tabaku jsou leniví,
když v piksli tabak nemajú
i nosom ju vytierajú.

Ten, kdo tuto píseň skladal,
sám lyžicou tabak smrkal,
jeden funt pres den vyšnupal
a druhý z fajky vyfúkal.

Už tuto píseň zatvírám,
neb se na ten tabak hnevám,
dnes si nos zalepím lepem
a fajku o zem roztrepem.

Od Štiavnice sedem míl,
to je pridelaký cíl,
lebo vuola, lebo nie,
už ťa ten cíl neminie.

Banské mesto, slavný kraj,
Štiavnica, dobre sa maj!
Na Nogradskej^[25] rovine,
tam sa muoj raj rozvinie.

Ktože bude perá vit,
keď ja musím svetom jít,
ktože zahrá pri víne,
keď ja budem v cudzine.

Již čas prišel vandrování
a s mou vlastí rozlúčení.
Dej, Bože, anjela svého
v ceste tovariše mého.

Nemúže jináče býti,
už musím preč odtud jíti,
sveta skusím obyčeje,
pújdem do cizího kraje.

Nebo človek ve své vlasti
nemá žádné poctivosti,
a proto já jinde pújdu,
kde vetší lásku mít budu.

Sadnem na more hluboké,
pújdem do zeme daleké,
chýru po sobe žádného
nenechám, krom Boha svého.

Nebude vedeti žádný,
kde sem se já podel smutný,
či sem živý, či sem mrtvý,
však to sám Búh zaopatrí.

Dúfám v Boha v mém neštestí,
že mne nikdy neopustí.
I tam mne živiti bude,
kde jsou mi neznámi lidé.

Dá pomoci mne smutnému
jak Tobiášovi mladému,
pošle anjela svatého
a tovariše verného.

V kterém já tu nadeji mám,
že mne sprovodí, kde chce sám,
bez urážky, nedostatku,
on mi bude i za matku.

Za Červené more^[26] pújdem,
morskú vodu piti budem,
vím, že mi škodit nebude,
nebo mám Boha pri sobe.

Pres hory aneb pres vody
pújdem bezpečne po voli.
I uprostred neprítele
ochrání mne Búh múj smele.

Bych padli i do vezení,
však Búh silný mne ochrání
a mne odtud vyslobodí,
rozváže na mne retezi.

Doloží-li nemoc na mne,
uzdraví mne lékar snadne,
on zahojí rany moje,
tela i duše, oboje.

Umru-li v cizí krajine,
pán nebeský pochová mne,
živí kopat budou jamu,
Búh vezme k sobe duši mú.

A ptáci budou spívati,
kterým netreba platiti,
na hrobe bude hrdlička
plakat a rosti trávička.

Ty sám, Pane, mi pomáhej,
a sily v ceste dodávej,
dej čerstvosti, bych neklesal,
ale ve zdraví vandroval.

S modlitbami nábožnými
a písnemi veselými
všudy se tešiti budem,
zármutky všecky zabudnem.

Ej, již vy, prátelé milí,
kterí ste se sešli nyní
ke mne k valedikování
na to smutné rozlúčení.

Otce, matku, bratry, sestru,
porúčím vás Pánu Bohu,
všech príbuzných a rodinu
odevzdávám Hospodinu.

Súsedúv, též jiných známých,
prítomných a neprítomných,
prosím, pozdravte ode mne,
nech často spomínají mne.

I vám, tovariši moji,
kterí ste se sešli nyní
mne z domu vyprovoditi
a mne pekne vypraviti.

Již já nakrátce zavírám,
od vás se, smutný, odbírám,
nech vás Búh živí na svete,
kdyžkoli na mne pomnete.

Amen, amen, Bože večný,
uslyšíš hlas múj srdečný,
a po tomto putování
dej mi s tebou prebývání.